OlafSveinsson komentáře u knih

Příběh Návratu krále připomíná vlnu. Od chvilkového vítězství přes porážku k většímu vítězství, skrz tmu ke světlu. Příběh o tom, že i porážka velkého zla neznamená, že všechno dobré zůstane zachováno, ale i přes to se musí proti zlu bojovat.
V dodatcích, které zabírají podstatnou část knihy se naplno ukazuje jak Tolkien nad svým světem přemýšlel a do jakých detailů měl všechno dotažené. Od historie Středozemě, přes jazyky a písma až po kalendáře.

Jako mnoho dalších i já jsem s příběhy Harryho Pottera vyrůstal. Poprvé mně a mému mladšímu bratrovi četl Kámen mudrců děda. Dodnes si pamatuji jeho souboj s anglickými jmény, třeba profesorka Emcégonagallová neměla chybu :-) Později jsem ho četl snad každý měsíc a i když jsem ho naposledy četl zhruba před patnácti lety, pořád si to pamatuji skoro slovo od slova.
Dnes už by ode mně tenhle pohádkový příběh pět hvězd určitě nedostal, ale nostalgie je nostalgie :-)

Je to už devatenáct let, co jsem od rodičů dostal Pána prstenů a dnes to považuji za jednu z událostí, které nejvýrazněji změnily můj život. Tenkrát jsem knihu během líčení pobytu v Roklince a Elrondovy rady málem odložil. Přece jenom byly tyto pasáže, kdy se "nic neděje" pro jedenáctiletého kluka dost náročné a nezáživné. Naštěstí pak vyšel film, a já se díky němu nadšeně vrhnul do čtení. Od té doby jsem ten úžasný příběh četl spoustukrát, ale vždycky se jím, jako třeba teď, nechám pohltit. A teď už otvírám první stránky Dvou věží, protože příběh musí pokračovat.

Stein je hlava rodiny a chce trávit klidné Vánoce v kruhu nejbližších. Klidné, jasně... Ani Vánoce ani to, že na Trutnovsku sídlí proslulý vyšetřovatel, nedonutí místní zločince aby nechali svých pochybných praktik. Takže se rozbíhá kolotoč vyslýchání za účasti strážmistra Jaroše a jeho chirurgického náčiní, stopování padouchů a objevování krás prosincového předhůří Krkonoš.
Celý příběh utíká strašně rychle a opravdu mě mrzí, že tyhle detektivky nevydrží déle než pár dní, ale od čtení se prostě nedokážu odtrhnout, dokud zvládám mít oči otevřené. A největší překvapení? Bohdan Jaroš má city. A noční můry. No není to děsivé?

(SPOILER) Po úvodní kapitole, která by se sedla do jakékoliv Ďurovo fantasy knihy se rychle dostaneme ke "klidnější" vyšetřovatelské práci, kterou zase komplikuje to, že nezůstává u jednoho zločinu a nitky vedou i k nejváženějším občanům Kremnice. Přece jenom, všichni jsou si před zákonem rovni, ale někteří jsou rovnější.
Hrozně se mi líbí i vývoj postav... Stein je stále prudký a nepříjemný, ale Barbarič už není tím, který se ho bojí, ale klidně si prosadí svou i v přímé konfrontaci. A Jaroš, ten je svůj tak, že už víc snad ani nemůže.

Jsou dobré knihy, jsou skvělé knihy a pak jsou tu knihy, které mě po dvou probdělých nocích, strávených u postýlek nemocných dětí donutí třetí noc číst hluboko přes půlnoc. A do třetí kategorie určitě spadá i Anděl v podsvětí. Pátrání po dvou ztracených zavede Steina, Jaroše a znovu i Barbariče do nejtemnějších i nejzhýralejších míst Plzně. Klid na práci ale rozhodně nemá, protože se musí zase jednou vyrovnávat s intrikami nejmocnějších mužů říše. A dokonce se setká i se samotným císařem, kterého moje představivost prostě nedokázala nechat mluvit jinak než hlasem Jana Wericha.

Pro mně nejočekávanější kniha minulého roku i když nakonec, kvůli problémům v tiskárně, vyšla až letos. A musím říct, že se čekání vyplatilo, protože je to nejlepší kniha, kterou jsem za poslední dobu četl. Těch pět set stran je naplněných akcí, nečekanými zvraty i magií, která, na rozdíl od předchozího dílu, hraje zase velkou roli. Teď nevím, jestli si mám přát, abychom se dočkali dalších Báthoryho dobrodružství nebo jestli mám přát kapitánovi zasloužený odpočinek.

Silný příběh o velkém hrdinství nejen parašutistů, ale i ostatních "obyčejných" lidí, bez kterých by se nikdy nepodařilo atentát úspěšně provést.
Nejen, že je kniha věrná, jak jen může být z pohledu historicky doložitelných skutečností, ale má i naprosto perfektně zpracovanou atmosférou. Ať už z pohledu hlavních hrdinů nebo jejich protivníků. Takže můžeme sledovat láskyplné setkávání parašutistů s přítelkyněmi, brutální výslechové metody gestapa, odhodlání členů odboje a nakonec hrdinný poslední boj v kryptě.

Jednoznačně můj nejoblíbenější díl trilogie. Pláně Rohanu, Fangornský hvozd, Morgulské údolí... To všechno a mnohem víc jsou kulisy pro další osudy, teď už rozpadlého společenstva. Někoho možná ten do detailů vyprávěný příběh nebaví, já si ty epické popisy naopak užívám. Navíc musím říct, že film knihu perfektně doplňuje, protože je skvělý v těch akčních pasážích jako je bitva v Helmově žlebu nebo plenění Železného pasu, které Tolkien až tak detailně nepopisoval. Už se asi nikdy nezbavím toho, abych postavám rovnou nepřiřazoval obličeje herců z filmu. Teda kromě Grímy Červivce, toho si představuju jako Jiřího Ovčáčka :-D

Můj nejoblíbenější díl. Mám rád to objevování Voldemortovy minulosti, tu tíživou atmosféru odlehčovanou vztahovými problémy pubertální mládeže. No a konec... Tenkrát při prvním čtení neskutečné překvapení.

Mýty o stvoření Středozemě a příběhy ze Starých časů napsané ve stylu Tolkienovo oblíbených staroseverských ság. Takže není moc prostoru na obšírné vypravování, všechno se musí vlézt do relativně krátkých kapitol. I proto je čtení relativně náročné a teprve při druhém nebo třetím jsem si ho užil naplno. Když se ale prokoušete tou spoustou jmen a všechny místa zařadíte správně do mapy, dostane naprosto úžasný příběh ze světa, který pan Profesor stvořil do nejmenších detailů.

Moje první kniha od Stephena Kinga a úplně mě ten nespravedlivý příběh velitele Zelené míle a velkého, prostoduchého dobráka, který se jmenuje jako ten nápoj, ale jinak se se píše, pohltil. I když jsem určitě jeden z mála, kdo nikdy neviděl film, stejně jsem věděl, že konec nebude žádný happyend. No a překvapivě nebyl. Ale než jsem se k tomu konci dostal, byl to neskutečný příběh o tom, že i kousek od elektrického křesla je prostor na lidskost a pochopení a víru v to, že občas je potřeba dělat správné věci bez ohledu na možné následky.

Je dovolená, to si vždycky vezmu na čtení něco, co už jsem četl, abych to nemusel brát moc pozorně. Noční klub tohle splňuje na 160 %, protože už si ani nepamatuji, kolikrát jsem ho, za těch cca dvanáct let, co ho znám, četl. A pořád mě ten šílený příběh o smrti a vzkříšení jednoho spisovatele neskutečně baví. Vždycky je to stejně napínavé, zvraty pořád prudké a krev pořád stejně rudá. Na závěr hlavně nezapomenout: Pokud potkáte opravdu dokonalou ženu kolem pětadvaceti, je to upírka. A když ne, tak stejně ano.

Prokletá kniha, na kterou se se čekalo proklatě dlouho. A vyplatilo se to. Skvělý detektivní příběh s několika linkami, akčními odbočkami a zajímavým rozuzlením.

Jarošova sólo akce je rozhodně jiná, než když sebou má Steina s Barbaričem. Pátrání po ztraceném kapitánu Galovičovi určitě není detektivkou, kde by se zápletka rozuzulila na posledních pěti stranách. Spíš připomíná akční příběhy Kornela Báthoryho. A to mi rozhodně nevadí.

-aně dobrá kniha. Na pozadí vzniku prvních ankh-morporských novin a nezávislé žurnalistiky se odehrává příběh, v kterém je místo na spoustu paralel s světem, který nejenom, že nestojí na želvě, ale ke všemu není placatý.
Mikuláš ze Slova, odhodlaně bojující za Pravdu, ve spolupráci se slečnou Sacharózou, trpasličími tiskaři a abstinujícím upířím fotografem tak rozplétají složitý případ spiknutí za účelem odstranění patricije.
Zároveň bojuje i se svou výchovou, když musí setřásat vliv svého přísného otce, lorda ze Slova. Ale lidé (i trpaslíci) dokáží své názory změnit, jak dokládá trpasličí předák Dobrohor: "Moje babička si myslela, že lidé jsou něco jako holí medvědi. Dnes už si to nemyslí."
"A kdy si to přestala myslet?"
"Já bych řekl, že když umřela."

Příběh o výpravě jednoho hobita a třinácti trpaslíků je jednoznačně jedna z nejzlomovějších knih v historii literatury. Svět, který v něm načrtnul a v dalších knihách postupně dotvářel je naprosto úžasný. Bohužel jsem se k němu dostal později než k Pánu prstenů a tak jsem nikdy nepřišel na chuť tomu pohádkovému stylu vyprávění.

I v prvním díl má obsah kouzel a nadpřirozených jevů větší než malý, ale Dračí carevna je jimi nasáklá jak štamgast v sobotu v šest ráno v nonstopce. Vlastně se z historické fantasy stala čistá fantasy, kde už ani nejde přesně na mapě určit, kde se hrdinové nachází a nakonec se z ní ztratí úplně.
Sice mám raději, když se všechno dá řešit jenom jenom v rámci reálné fyziky našeho světa, ale v Bohatýrovi mi to až tak nevadí. Navíc je všechno protkáno nejen slovanskou ale i turkickou a ugrofinskou mytologií národů žijících v povodí Volhy.

Na tuhle knihu jsem se, jako kluk ze Sudet, vážně těšil. A musím říct, že zklamaný určitě nejsem. Atmosféra světa, kde Němci a Češi pořád žijí vedle sebe, je pořádně hustá a řekl bych, že je vlastně to nejlepší z knihy. Detektivní linka už jenom podtrhuje tragičnost celého soužití.

Veselá kniha z neveselé doby. I při několikátém čtení se jsem se musel smát, ale zároveň mě dost mrazilo, při ukázkách strachu, který na začátku padesátých let ve společnosti panoval.