Okoslav komentáře u knih

Překvapivě dobré zakončení celé série. „Překvapivě“ hlavně proto, že kvalita předchozích dílů je, mírně řečeno, kolísavá. (Pravděpodobně mě teď nejspíš chcete rituálně zlynčovat a vyřadit z kruhů kompetentního čtenářstva, ale ruku na srdce, koukali jste někdy v poslední době třeba na první díl? Jako by Maas psala úplně jinou knihu, jiné hrdiny a jiným perem.)

Poslední díl odsýpá a neškodí mu ani mnoho dějových linií, které sleduje. Maas se daří epické bitvy i psychologie postav, a výsledkem tak je strhující zakončení boje mezi dobrem a zlem, do nějž sice Maas nepokrytě vykrádá motivy z jiných fantasy děl, jak je ostatně jejím zvykem (pamatujete třeba na mluvící lebku Morteho?, fanoušci Tormentu určitě chápou :-)), ale výsledku to neškodí.

Proč tedy jen čtyři hvězdy? Přestože se Maas rozhodně vypsala, nezbavila se nepěkného zvyku dělat harlekýnku ze všech a všeho, co má to „správné” pohlaví a věk. Pokud vás to ale netrápí tak jako mě, rozhodně si k mému hodnocení zbývající hvězdu domyslete! :-)

Btw navždy #týmmanon

4 18.08.2019

Takový ty motivační kecy, díky kterým si i Franta, co od pondělí do pátku valí fejsbuky a tvitry pro firmu na obrábění klikových hřídelí, může myslet, že dělá Umění.

Autorovi ale rozhodně velkej palec nahoru. Podařilo se mu myšlenku „když se vám něco nechce dělat, tak jděte a dělejte to“ rozepsat na 250 stran, a NAVÍC nás všechny donutit si to koupit a přečíst (no jo, taky jsem naletěla, jedna nula pro něj). Do všeho kromě toho zakomponoval spoustu prázdných řečí o Bohu, vnitřním géniu a talentu s velkým T, aby naopak úplně zapomněl na zdánlivě nepodstatný, ale ve skutečnosti důlěžitý fakt. Psaní (kterému se v knize věnuje především) je Řemeslo, a všechny ty talenty, vnitřní géniové a božská vnuknutí jsou ve skutečnosti jen marketingová omáčka kolem, což vám potvrdí každej, kdo taky někdy něco napsal a kdo si nehýčká pózu múzami zmítaného génia.

Btw, pokud dnešní markeťáci kromě koksu sjížděj tohle, možná radši ještě změním obor. Ciwe.

8 06.08.2019

„Konečným údělem veškerého inteligentního života je naplnit potenciál svých nejsmělejších představ.“

Epické zakončení trilogie, kterému toho ovšem k dokonalosti leccos chybí. A někde naopak přebývá (jako třeba nesnesitelná hlavní hrdinka, echm, echm). A ano, mohli bychom se tu bavit o tom, že ve chvíli, kdy se Liou Cch'-sin pouští do společenskovědních úvah, je to spíš k pláči (koneckonců jeho představa o sociologii, jak ji představil v Temné lesu, je dost naivní), ale budeme hodní a odpustíme mu to, protože jako celek je trilogie Vzpomínka na Zemi kontemplativní jízda, a ne, to není oxymorón! :-)

2 05.08.2019

Varování: pokud jste alergičtí na chvástavé řeči o „ruských medvědech“ a „vynikající ruské krvi“ (nebo třeba na party ruských nabušenců, co terorizujou polskou holku jen proto, že nemá ráda Rusy), na tuhle sérii se radši vykašlete. Bude to díl od dílu jen horší. Fakt.

Mimochodem, větu „Nebojte se, už nikdy nebudete muset umírat, od toho jsou tady muži“ řadím do své osobní top 10 nejsměšnějších knižních momentů všech dob.

4 04.07.2019

Jestli jsem předchozí díl označila za dosud nejslabší, Šamanova pomsta je naopak moje osobní jednička v rámci celé série. Mahaněnko si hraje s hlavní zápletkou, svému hrdinovi nedává nic zadarmo, a než se dočkáme velkého rozuzlení, čeká nás hned několik (mnohdy fakt překvapivých) zvratů. Doporučuje 11 z 10 Okoslavů :-)

1 22.06.2019

Je mi jasné, že s tímhle hodnocením jdu hodně proti proudu :-) Osobně ale považuju Karmadontovu šachovnici za nejslabší díl celé celé série. Zároveň jde o díl, v němž se děj láme – Mahan dosáhl téměř všeho, opět se naplno noří do herních mechanik, a popravdě, už to začíná být dost nuda. Nebýt posledních cca 50 stránek, bylo by moje hodnocení ještě horší, závěr ale všechno zachraňuje (a ještě víc ukazuje, že Karmadontova šachovnice má být pouze jakýmsi "přechodovým" dílem).

2 22.06.2019

Na světě jsou dva typy lidí. Ti, kteří latentně béčkové příběhy milují – a pak jsou tu ti ostatní. Pokud patříte do druhé skupiny a pokud právě hledáte tip na zajímavé čtení, mám pro vás dobrou radu – jděte raději o dům dál. Protože Kazatel, to je žánrovka, za kterou by se nemusela stydět ani kategorie půlnočních filmů v Karlových Varech. Což je pochvala! :-)

Kazatel je Vojtíškova románová prvotina. A zatímco některé momenty v Kazateli jsou vysloveně super (jako například popis charakterů, akční scény nebo práce s tajemstvím), jiné už se tolik nepovedly (vyústění hlavní zápletky nebo třeba popis světa).

Za sebe dávám 3,5 hvězdičky a všem fandům českého hororu určitě doporučuju Kazatele aspoň prolistovat.

3 19.06.2019

„In a way, it’s nice to know there are Greek gods out there, because you have somebody to blame when things go wrong.”

Příjemná knižní roadmovie se sympatickými postavami a nějakými těmi řeckými bohy – bohy, kteří surfují, jezdí na motorce, bojují s mečem, obědvají v zaprášených motorestech a jen tak mezi řečí dovedou rozpoutat třetí světovou válku.

... a teď přijde to „ale“.

Pokud totiž patříte k těm, kdo v životě přečetli víc než jednu knížku (a nemusí to být nutně fantasy) a zároveň od příběhu vyžadujete alespoň stopové prvky originality, budete zklamaní. Riordan totiž vychází z osvědčené fantasy šablony (pracovně ji nazveme třeba "odvrhovaný hrdina ze sociálně narušeného prostředí objevuje své skryté vlohy, aby nejprve našel nový domov a následně se vydal na výpravu s cílem ne menším než záchrana světa, plus nějaké ty buddy buddy rozhovory a sbližovačky a očekávané twisty, které šokují maximálně pětileté dítě"). A na téhle šabloně nemění ani slůvko. Takže i když příběh příjemně odsýpá, už po několika stránkách zjistíte něco, co vás jako čtenáře rozhodně nepotěší – veškeré dějové zvraty a zákruty očekáváte dávno před tím, než přijdou.

Takže ne, na četbu dalších dílů to nevidím. A dospělým čtenářům, kteří chtějí číst o tom, jak dávní bohové kráčí současnou Amerikou, doporučuju spíš Gaimanovy Americké bohy.

2 07.06.2019

„Přijdou ostatní?“ zeptal se Reconquista.
Kapitán položil nádobu s tekutým ohněm zpátky na stůl a otřel si čenich. „Přijdou.“
Reconquista přikývl a zamířil zpátky k baru, aby se připravil. Kapitán se nikdy nemýlil. Přijdou.

Aneb jak by vypadala kniha, kdyby ji napsal Tarantino. Stavitelé jsou směsicí chytrých dialogů, cynismu, černého humoru a nekompromisní akce. A taky zvířat. Protože hrdinové Polanského Stavitelů nejsou lidé – ale myšák, jezevec, hranostaj, vačice, mlok a sova, které spojuje jediné. Touha po pomstě.

Ano, je to přesně tak westernové a přesně tak stylizované čtení, jak si představujete. A jedinou vadou na kráse tak zůstává, že jde mnohem spíš o delší povídku než o klasický román.

5 27.05.2019

Velký špatný. Sookie nejprve zjistí, že její sestřenice byla zavražděna (ovšem tak mimo řečí, až jsem se lekla, že jsem snad některý díl přeskočila), aby po zbytek knihy předstírala, že pátrá po vrahovi, ale ve skutečnosti jen ukazovala svůj špatný vkus na oblečení i na výběr partnerů (ne, Sookie, chlap, co přijde do místnosti nahý a ptá se, jestli „se ti líbí, co vidíš“, není cool). Zápletka je bizarní a navíc vykradená ze Tří mušketýrů. A spousta nových zbytečných postav to nezachraňuje.

1 05.05.2019

„Nezahrávejte si s bohy. Nevěřte bohům. Nerozčilujte bohy. Nesmlouvejte s bohy. Nesoupeřte s bohy. Nechte bohy radši úplně být. Berte všechna jejich požehnání jako kletby a všechny jejich sliby jako pasti. A především nikdy žádného boha neurazte. Opravdu nikdy.“

Pro ty z nás, které odkojili Zamarovský s Petiškou, naprostá nutnost. Fry velmi příjemným způsobem (a poťouchle vtipným) vypráví nejen nejznámější řecké mýty, ale i ty, o kterých jste pravděpodobně ještě nikdy neslyšeli. A nebo které jste už dávno zapomněli.

Mimochodem, o tom, jak komplexní jsou Fryovy řecké mýty, vypovídá i to, že se na víc než 400 stran vůbec nevešli největší hrdinové řeckých bájí (jako Héraklés, Théseus, Iáson a další). Jejich příběhy Fry odvyprávěl v další knize (Heroes: Mortals and Monsters).

2 28.04.2019

Jestli patříte k těm, kdo milují Lokiho, protože ho hraje Tom Hiddlestone, tak tady zjistíte, že milujete Lokiho, protože je prostě boží. Vlastně by se to celé mohlo jmenovat What would Loki do, protože to je přesně to, o čem je Severská mytologie především.

Gaimanův styl je civilní a nevtíravě vtipný. Jeho souboj se severskými mýty, kde jsou bohové jednorozměrní a kde se věci dějí bez důvodu, protože „prostě proto“, ale bohužel vyznívá naprázdno. Jako by Gaimanova pera bylo pro ploché severské příběhy škoda.

Ze srovnání mytologií tak u mě stále na plné čáře vítězí ta řecká. Ale baví mě sledovat podobné motivy napříč kulturami – ať už jde o stvoření světa, obry nebo třeba o Norny/Moiry. Jung by měl radost.

3 25.04.2019

Hodně japonský. Hodně divný. Hodně japonsky divný.

Výjimečně doporučuju nečíst, ale poslechnout jako audioknihu.

14.04.2019

„Došel k samičce člověka, zaklekl jí krk a odřízl jednu mléčnou žlázu. Člověčice u toho vřeštěla jako pominutá. ‚Zvykneš si,‘ konejšil ji. ‚Však ono ti doroste.‘“

Zapomeňte na pekelný oheň a všudypřítomný zápach síry. Protože tohle peklo rozhodně není další variací na laskavou českou pohádku. Ale místem, které vás skutečně donutí začít si dělat seznam svých hříchů. A stát se vegetariánem. Pro jistotu. V Inferiu totiž lidé dávno nejsou lidmi. Ale bučícím, tupým dobytkem, který se rodí v samotné zemi. Takže zatímco den za dnem bez oddechu vykonávají tu nejtěžší práci, bez jídla, pití a odpočinku, démoni z nich odkrajují kusy masa i celé končetiny.

Burešovo Inferium někteří srovnávají s Kopřivovým Asfaltem, ale nenechte se zmást – obě pekla se od sebe výrazně liší. Tam, kde Kopřivovo peklo působí bizarním, místy až groteskním dojmem, tam je totiž Burešovo Inferium mrazivě syrovou krajinou, o které téměř bolí číst. A která (ať už záměrně, nebo ne) ve čtenáři rozbrnkává i skryté vegetariánské strunky. Protože ruku na srdce: zkuste si dát pečené koleno poté, co jste četli tohle.

Bureš navíc mnohem víc vsází na samotný příběh. S akcí jako takovou přitom šetří, na škodu to ale není – o to větší prostor v Inferiu dostávají postavy a rozvíjení jejich vzájemných vztahů. A dost možná je to jediná knížka, ve které fakt budete chtít fandit náckům.

8 11.04.2019

„Vesmír je temný les. A každá civilizace je ozbrojený lovec, který se krade podrostem tiše jako stín, opatrně odhrnuje větve před sebou a našlapuje jako kočka.“

Zajímavý mix hardcore sci-fi, naivní sociologie, dějových nelogičností, nezapamatovatelných jmen a zřejmě toho nejdivnějšího milostného vztahu, o jakém jsem v poslední době četla. V porovnání s jedničkou plyne dvojka, především v první půlce, výrazně poklidněji, až na doktorovo „kouzlo“ navíc v Temném lese téměř chybí tajemství a záhada, které jedničku dějově posouvaly vpřed (a jakmile byly rozluštěny, děj začal výrazně napadat na jednu nohu). Pokud vás bavil Problém Tří těles, je Temný les každopádně povinnost.

3 03.04.2019

Představte si mix Kostičasu, Stmívání, přidejte ostravské reálie – a před sebou máte nový román české autorky Petry Slavíkové s názvem Střípky času. Jak anotace slibuje, má v něm jít hlavně o cestování časem a také o velké souboje magicky obdařených lidí. A v zásadě má anotace pravdu. Ovšem s jedním velkým „ale“: spousta momentů ve Střípcích času totiž dává smysl jen ve chvíli, kdy si coby čtenář uvědomíte, že se pohybujete na poli young adult. Protože jde o žánr, který má vlastní pravidla a zvyklosti – často i takové, které by v rámci jiného žánru rozhodně neobstály.

Takže na obou stranách pomyslné barikády bojují především teenageři (protože proč ne), padouch se zcela zbytečně pochechtává a jeho plány nedávají smysl (protože proč ano) a hrdinka naprosto bezdůvodně důvěřuje nepříteli (podezřelému z mnoha vražd), přestože ji před ním všichni přátelé a kolegové varují. Protože tak to zkrátka v young adult chodí.

Vychytanou časovku tedy nečekejte. V rámci young adult jde ale o příjemný příběh s několika momenty, které jsou vysloveně povedené. Celkově hodnotím mezi třemi a čtyřmi hvězdami, ale protože jsem očividně první hodnotitel, přimhouřím oko a dávám za čtyři :-)

2 18.03.2019

První dva díly True Blood jsem viděla jako seriál, a tak jsem si řekla, že takhle před půlkou „switchnu“ a zkusím pokračovat s knihami – a víte co? Není to vůbec špatný.

Oproti knize je hlavní hrdinka (Sookie) menší blbka, hlavní hrdina (Bill) větší blbec a upíři všeobecně jsou méně exaltovaní. A všechno dohromady se to čte moc dobře. Takže i když zrovna tenhle díl nepovažuju za nějaké dějové orgie (uvidíme, jak na tom budou pokračování), v rámci subžánru „upírské young adult“ jde rozhodně o lepší počin, než jsou nejrůznější Stmívání nebo Vampýrské akademie (i když s tou VA si to ještě musím rozmyslet, v prosince 2016 mě zachránila v době, kdy jsem zažívala variaci tragické rýmičky, tak k ní mám sentimentální vztah :-)).

1 13.03.2019

„V hlubokém tichu noci vesmír odhaloval svou pravou tvář a byla to tvář nezměrné prázdnoty.“

Hardcore sci-fi, plné složitých vědeckých rozborů a dialogů. Ale zároveň i (minimálně v první polovině) napínavé čtení, které bohužel trochu ztrácí své kouzlo (a tempo) ve chvíli, kdy se začnou jednotlivé dějové linie rozplétat a kdy na scénu vstoupí hlavní „padouch“.

Autor ale psát rozhodně umí, byť úsporně (a chápu, že někomu tato úspornost, obzvlášť v popisu charakterů, nemusí vyhovovat). Dokazuje to už úvodní pasáž z dob kulturní revoluce, která patří k tomu nejsilnějšímu, co jsem v poslední době četla. Mimochodem, pokud se přistihnete, že chvílemi motivacím padouchů rozumíte, tak vězte, že já taky :-)

6 05.03.2019

Dějově pomalejší než předchozí díly, Hrad fantomů totiž mnohem víc rozvíjí vztahy mezi jednotlivými postavami (pokud nemáte rádi Anastarii, v tomhle díle budete ronit hořké slzy). V jednu chvíli vám Mahaněnko skoro udělá fakt velkou radost – to když se začne zdát, že by se Mahanovi mohlo přestat všechno tak dařit. Pak ale zjistíte, že to všechno vlastně byl jen jeden velký prequel k dalšímu dílu, a musíte skončit s konstatováním: jednou šaman, vždycky šaman.

(Mimochodem, naprosto zbytečné pasáže typu „hrdina léčí malou dívku ze sociální úzkosti tím, že ji nechá proletět se na drakovi“ jsou fakt cringe.)

1 01.03.2019

Na začátek to nejdůležitostí: jo, je to pořád super zábavné čtení, svět Barliony je komplexní a postavy sympatické.

S dalšími díly ale víc a víc vystupuje do popředí největší problém celé série Cesta šamana: základní dějový koncept prostě nedává smysl, a to ani v rámci žánru. Namátkou: skutečně jsme ochotni akceptovat, že hra (od druhého dílu navíc mimo doly a prakticky bez jakýchkoliv omezení) je vhodným trestem pro skutečné kriminálníky (pomiňme teď okolnosti Mahanova odsouzení)? Jde-li herní měna směnovat za tu reálnou, proč neexistují celé klany hráčů, kteří se hrou živí, a místo toho se stále pracuje s konceptem "hry po práci"? Jakou roli má Barliona v ekonomice a celkovém fungování reálného světa? (A nějakou hrát musí, vzhledem k tomu, že slouží jako "nápravné zařízení pro trestance".) Mimochodem, v tomto ohledu je mnohem uvěřitelnější konkureční série Hraju, abych žil, která naopak se vzájemným vztahem "hry" a reality pracuje velmi dobře.

Když odhlédnu od dějových nelogičností, platí, že Cesta šamana stále méně a méně připomíná "hru". Mnohem víc jde o klasickou fantasy, ozvláštěnou herními mechanikami, řečmi o NPC, levelech apod. A nevyjasněný (a nevěrohodný) vztah mezi hrou a reálným světem v tom hraje velkou roli.

Jo a mimochodem, ten konec Tajemství temného hvozdu byl... minimálně haluz.

2 26.02.2019