ochwey komentáře u knih
Meh, tak tohle nevím. Nadchnul mě burasnismus, když si tam všichni nadávali místo přání dobrého dne a smála jsem se nahlas a čekala jsem, že to bude zase jízda, ale pak začalo být všecko divně divné, zamotané, nesmyslné a wtf.
Chvílema jsem nevěděla, co je realita a co už knižní svět - však taky některé vědecké úryvky byly skutečné. Navíc mám ráda vyprávění několika postav, pohledy z různých úhlů.
Tak trochu finské podivné 1984.
Po dočtení vařím zase o něco ostřejší jídla.
Prý je to nejslabší z hygge knih, což docela doufám. Je to pěkné a inspirativní, ale že hygge je sednout si ke krbu a mít pohodu, s lidmi, které máte rádi, s oblíbeným čajem, v dece, se svíčkou, se dozvídáme neustále dokola a ve všech kapitolách je víceméně totéž.
Omg, vůbec jsem nepochopila:
- proč jsem si z poličky vybrala zrovna tohle
- proč jsem to dočetla
- proč byla Zazi takový fracek
- ty závorky (gesto) a (pomlčka) atd. - jako pochopila, ale proč? tohle hraní s jazykem mě neba. ani "jaxemáš" místo "jak se máš".
Rozdělení spisovatelského dua moc neprospělo, ale stejně jsem se dost pobavila a smála nahlas (proto, že znám ty vtípky ze seriálu nazpaměť?). Ale jen těm vtipům, děj byl trochu ujetá, zmatená a překombinovaná slátanina (ale ne ujetá v trpaslíkovském duchu!) a postavy měly takové nějaké nestandartní chování, ehh, SPOILER, proč hrdina Rimmer a proč takový happyend s Listerem a Kočanskou?
Baví, britský humor + vesmír je pro mě záruka pobavení. Dala bych čtyřicet dva hvězdiček.
(ale ty překlepy? mít tam jednou místo "Fordovi" "Frodovi" je fail... Argo argo, co to má znamenat...?)
Prostě krásné!
Nádherné obrázky ostrovů (protože mé kartografické srdce nemůže říct, že mapy, na to jsou kritéria!), a ty texty! Miluju takové zajímavosti o místech, a v této lyrické formě to bylo dokonalé. A navíc mě to nutilo dohledávat si další informace o ostrovech, a tak to má podle mě být.
Četlo se to dobře, ale jinak mi to nic nedalo. Postavy ukňučené, neschopné žádné větší akce, vytáčelo mě, jak celý rok řeší "esej o tragédii" (co to je 15 stran?!), a navíc, vyprávění tak pěkně graduje a místo grandiózního závěru je tam jenom takové plivnutíčko.
A Vanessa se v 18 letech oblíká každý den do jedné barvy? Všetně gumiček do vlasů a sluchátek? ...Ale styl oblékání tu nehodnoťme.
Povídky jak mají být, slabších je podle mě málo. Jen všechny mají tutéž linii, kdy gradují až k zvratu a šokující pointě na konci - což je celkem nevýhoda, když se čte jedna za druhou. I když je závěr překvapivý, je jasné, jak bude děj probíhat, od pomalého popisu a pak ťuk - a finito. Další Dahlovy povídky budu muset něčím prokládat.
Baví mě ten svět teenagerů, kteří se cítí nekonečně a mají hluboké myšlenky a vedou hloubavé řeči, dají si brko nebo se opijou a poslouchají dobrou muziku. Vracím se do doby skoro před 10 lety. Je mi zpátky 16 a chci je za kamarády...
"We accept the love we think we deserve."
Je to krásné, všechny vychytávky chci mít zase u svojí chalupy a u krbu (taky na chalupě) se to četlo krásně, fotky jsou nádherné, interiéry inspirující, ale podle mě "Za dveřmi" nedosahuje kvalit prvního dílu. V prvním díle byly kapitoly o domečcích "logické" - vždy jeden příběh a pak ukázky chat, které spojovalo nějaké téma... Tady je příběh chaty a pak jsou ukázky náhodně uspořádané, marně jsem hledala nějaký pojící prvek. Taky se mi zdá, že víc než chaty jsou tam "tiny houses", ale je to teď trendy, chápu. A možná mi ani neseděla čeština.
Už od strany 11 (5. strana textu!!!) bylo jasné, jak to dopadne. Tak strašně předvídatelná knížka! Chtěla jsem si přečíst něco lehčího, ale u tohohle jsem měla pocit, že mi IQ klesá do záporných hodnot. Proč se třicetileté postavy chovaly úměrně tak polovině svého věku? Proč spolu nebyli vůbec schopni rozumně komunikovat? Proč byla hlavní hrdinka ukňouraná hysterická puťka? Proč tam byly tak šíleně trapné situace?
2 hvězdičky za občasnou vtipnost a některé pěkné části (příběh s knihkupectvím a Ottem!). Věk postav měl být snížen o 15 - 20 let a místo do práce měli chodit na střední, jinak by se nemuselo nic měnit a byl by z toho krásný román pro náctileté.
Jednohubka do vlaku. Zajímavý koncept, nahlížení na stejný okamžik očima několika lidí mě bavilo, četlo se to rychle, ale nestačila jsem se pořádně sžít s žádnou z postav a už vyprávěla další. Víc než román jsem četla 10 povídek, které se odehrávany na stejném trhu a byly propojené.
Miluju možná o něco míň, něž jiné díly, ale má to tolik highlights! Velkolepý odchod dvojčat, McGonnagalová je tady totální třída a psychologie (pubertálních) postav taky, i když uhádaná Hermiona s Ronem mě vytáčejí, stejně jako ublížený Harry a nejhorší-ze-všech Cho. Od strany 735 standartně brečím až k obsahu. Láska ❤.
Nijak mě to nenadchlo. A filozofické řeči táty mě vytáčely, asi jsem v tom nenašla to kouzlo, kdyby mi takhle rodiče odpovídali na moje dětské otázky, asi bych byla hodně vyšinuté dítě... Ale jim to tak asi vyhovovalo a vztah měli pěkný, no.
Baví mě ten psychologický přesah, jako "proč si nechávají něktěří lidé to nejlepší na konec a jiní to sní hned", působení reklam a tak, ale téma diet a hubnutí jinak nic pro mě.
Pohádky jak mají být! Byly by krásné i pokud by nesouvisely s Harrym Potterem, ale takhle je to třešnička na dortu. Číst je za poslechu soundtracku bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat.
Škoda, že ta regionálnost je daná jen místopisem a nářečím a záměnou lokace by se příběhy daly napasovat kamkoliv. Čekala jsem větší návaznost právě na Rožnovsko.
Pořád mám raději románového Marquéze, jak už to u povídek bývá, některé zaujmou více, jiné méně. Moji jednoznační favorité: Přišla jsem si jen zatelefonovat a Stopa tvé krve ve sněhu.
Můj první Palahniuk, konečně. Skvěle jsem se bavila, správná kombinace úchylnosti, vtipu a šíleností, ale i zajímavých myšlenek. Děj/neděj mi nevadil, užívala jsem si ty zlomky pekla a dokonale mi to vyhovovalo.