Nomia
komentáře u knih
Přitažlivost planety Krypton
Jiří Mádl
"Nikdy se nepotkáme, nemáš se čeho bát. Všechno je dovolený."
Říká se, že internet snese vše, můžeme si hrát na to, že jsme to, co nejsme, ale můžeme i odhalit svoji duši do naha.
Planeta Krypton je oboje. Každý přece toužíme najít nějaké útočiště a spřízněnou duši a přes drát je to mnohdy jednoduší. Na povrch často vyplave i to nevyslovitelné.
Nečekejte jen obyčejnou love story ve stylu - Žijeme online, myslíme online, milujem online, skončíme offline. Tohle je spletitý příběh plný šrámů na duši.
"V setkání s přeludem jmenem Martin se skrývalo nebezpečí, že by mohl zmizet a přestat pro ni v životě znamenat to, co dosud. Být možností, že v té jediné místnosti, kde se svítí, bude i teplo. Dokud věřila, že taková místnost na světě je, mohla se k tomu upínat."
Dej mi své jméno
André Aciman
Tohle rozhodně není optimální čtení pro racionálně smýšlející realisty, je to spíš atmosférická jednohubka plná chtíče, nadřženosti, zamilováných pocitů a poznávání sebe sama.
Pokud přijmete fakt, že děje je zde poskromnu, zato dumání a erotiky až dost, může se vám Dej mi své jméno zalíbit.
Pro strhující pobláznění a obrovskou touhu bych i měla pochopení, bohužel postava Eliema mi přišla až přespříliš hloubající a málo uvěřitelná, díky tomu jsme se nedokázala do knihy dostatečně ponořit.
Věci, na které nastal čas
Petra Soukupová
Když sama ve svém životě tak trochu tápu, tak se ráda obracím ke knihám a hledám inspiraci. A myslím, že není nic lepšího než odstrašující případ. A tento fungoval znamenitě.
Petra Soukupová vždy tne do životě, dokáže až nechutně realisticky vystihnout charaktery a některé problémy dnešních vztahů. Co si budeme povídat, není to úplně nejpříjemnější čtení, zůstává po něm jakási pachuť zmaru a skepse.
Dallas 63
Stephen King
Stoprocentní uspokojení mých čtenářských chuťových buněk. Třaskavá kombinace Kinga, cestování časem a 50./60. let USA, to snad ani nemohlo dopadnout blbě. :)
Kulervoucí bichle, která vás bude bavit od první stránky. Mělo to hlavu a patu, skvělý nápad, chytlavou atmosféru i sympatického hrdinu. Někoho možná rozčilovala "červená knihovna" se Sadie, mě naopak. Myslím, že King dokázal, že se umí chopit i milostné linky.
Spát v moři hvězd. Kniha I.
Christopher Paolini
Autor je srdcař, je to z něj cítít každým coulem, sci-fi a fantasy miluje, má toho spoustu načteno, spoustu shlédnuto a má nepřebernou fanzatii. A tady přichází problém, sází toho do knihy příliš.
Při čtení spousta námětu působí povedomě. Bohužel sám nepřichází s ničím extra průlomovým. Nemyslím to ovšem jako výtku, vše funguje, jen nebudete zrovna okouzleni originalitou...
Paolini už dávno není jen ten mladý cápek, který napsal Eragona, vykvetl z něj poměrně slušný vyprávěč, s rozsáhlými znalostmi, bohužel jsem při čtení měla často pocit, že některé věci byly repetetivní, jindy zase příliš zacházel do zbytečných popisů a technických vysvětlovaček, tak trochu na úkor děje.
I když to tak možná nezní, tak jsem si knihu vychutnala. Jedno vím jistě, rozhodně dám i příště Paolinimu šanci, jen doufám, že v další knize bude o něco méně oné popisné omáčky. :)
Jak přežít svého muže
Jana Bernášková
Nejsem prudérní, ani utlocitná, smysl pro humor snad také ještě nějaký mám, ale zde mám pocit, ze jsem četla snad něco úplně jiného než ostatní. Opravdová srágora, na kterou bych potřebovala buď lobotomii, nebo flašku vína.
Knihu nemůžu ani nazvat příjemnou odchovkou, protože notnou část času mě spíš iritovala svou trapností. Absence přímé řeči už byla jen pomyslným hřebíčkem do rakve.
15 roků lásky
Patrik Hartl
Malý pražský erotikon mě kdysi posadil na zadek, přišel mi tak moc ze života, tak hořkosladký, ironický, ale zároveň pravdivý a lidský. Strašně mě bavily postavy a jejich pestrost.
V 15 roků lásky bylo na mě bohužel až moc depkaření, frustrace a nevěřila bych, že to někdy řeknu, ale až příliš prcání. Aleš nebyl nesympatický, ale mnohdy byly jeho myšlenkové pochody nepochopitelné a zasloužil by proplesknout.
Ale stále je to starý dobrý Hartl, který se čte tak snadno, jen si uživáte příběh a Hartlův skvělý humor. Líbí se mi, jak autor v každé své knize ukazuje, že člověk si svůj život dokáže dostatečně post** dost dobře i sám.
15 roku lásky je za mě jedno z jeho spíš slabších děl, ale pořád je to skvělá oddechovka. Příště bych trochu ubrala ze všech těch pop kulturních odkazů a celebrit, bylo toho přespříliš.
Amerikána
Chimamanda Ngozi Adichie
Amerikána pro mě byla jako jízda na horské dráze, kde se střídaly chytlavé pasáže a úseky, které jsem měla chuť přeskakovat.
Příběh byl navíc dle mě přehlušen a upozaděn vším tím filozováním nad rasovými, integračními a politickými otázkami.
Mám ráda obsáhlé knihy, ale v případě Amerikány mi větší rozsah přišel trochu na škodu, objevilo se příliš hluchých míst, které neměly čím úplně zaujmout. Tematicky výborné, bohužel zpracování pro mě o něco méně poutavé. Za vyprávění o Nigérii palec nahoru.
Vášeň, co do rána zchladne
František Gellner
Má vášeň pro Gellnera rozhodně do rána nezchladne. Naopak je to letitá láska, už od dob gymplu.
Nikdy jsem neměla cit pro poezii, mnohdy mi básně přišly neuchopitelné, umělé, strojené, ale ty jeho miluju. Jednoduché, prosté, znělé, líbivé.
Kdo sám se toulal po nocích, miloval a noci prohýřil, pro toho bude Gellner a jeho básně věrným kumpánem.
Můj tajný život
Lucie Hříšná
Lucii jsem si na instagramu oblíbila, spojují nás některé společné vášně, mám ráda s jakou otevřeností přistupuje k ožehavým tématům, ale tato kniha je naprosto zbytečná a marná.
Opravdu jde spíš o amatérský slepenec. Doporučila bych autorce držet se raději hezkého prádelka a dild - a nepouštět se již do psaní knih.
Co neodvál ani čas
Hana Marie Körnerová (p)
Tady jde objektivita stranou, kniha mě naprosto nadchla. Skvost!
Nelitujte se! Lítost vás úplně rozloží. Naštvěte se! Vztek je konstruktivní!
Spolčení hlupců
John Kennedy Toole
Divnokniha, v tom nejlepším slovo smyslu. Taková esence exotů, podivných individuií a nesnesitelných vlastností se jen tak nevidí.
Ale bože, na mou duši, já to žrala, je to tak sarkastické, chytlavé a až absurdní. Opravdu jsem se bavila, jen je otázkou, jestli je to pro běžného čtenáře víc děsivé, nebo vtipné. Asi záleží na míře vaší vlastní podivnosti, rozhodně to není kniha stravitelná pro všechny.
Milenci a vrazi
Vladimír Páral
Možná proto, že jsem se sama narodila v Ústí a dodneška si pamatuji ten divný nasládlý smrad z chemičky, možná proto mám tak ráda Párala a jeho tvorbu. Chápe sever a zná stinné stránky mezilidských vztahů. Skvěle dokáže vystihnout tu ponurou smradlavou atmosféru některých míst na severu a malichernost některých problémů.
Chtíč, touha po jiném těle, tak i po moci, stereotyp v manželství, snaha uniknout, vztahy, nenaplněné sny a bezohledné ambice, tehdejší prapodivná doba, politika, o tom všem jsou Milenci a vrazy. Páral rozhodně nesedne každému, ale pro mě má osobité kouzlo. Každé postavě a jejímu příběhu se věnuje s náležitou péčí.
Po přečtení zůstává trochu depresivní nálada a pocit, že život, vztahy a touha po moci nakonec přeci jen každého semelou.
Na Páralovi je cítit, že to není úplně typický spisovatel, jeho tvorba se liší, je jiná, svérázná. Sám studoval technický obor a je to znát z něj i jeho děl. Nejen, že si vybírá možná trochu netypické prostředí příběhů - chemičky, továrny, ale i jeho postoj k životu a vztahům je občas až děsivě chladnokrevný, technicky popisný, mnohdy až balancující na hraně odtažitosti a pohrdání. A přitom se nebojí použít i svůj svérázný neprvoplánový humor a cynismus.
Zpověď dítěte svého věku
Alfred de Musset
Kolem Musseta jsme zvědavě kroužila už delší dobu, ale pokaždé jsem raději sáhla po něčem oddechovějím. Přeci jen deprese a žárlivost je něco, pro co já nemám bohužel přílišné pochopení a projevuje se můj nedostatek empatie, naopak je to něco od čeho se snažím utíkat na míle daleko.
A projevilo se to i při čtení Zpovědi. Mám ráda tenhle trochu rozvleklý popisný styl, tehdejší doba má své kouzlo a vždycky jsem měla slabost pro rozervance.
Ale tady jsem cítila, že převažuje můj odpor vůči nekonečné ukňouranosti, žárlivosti a stihomamu hlavního hrdiny.
Po přečtení knihy jsem měla stále smíšené pocity, postava mi díky svému chování byla natolik nesympatická, že jsem se přes to nebyla schopná přenést.
Nic to ovšem nemění na tom, že je to výborně napsaná kniha, oplývající skvěle vystihnutou nesnesitelnou bytostí. Deprese, frustrace, žárlivost, všeho jen tu víc než dost. Tak trochu jiná "love story".
Nasterea
Petra Stehlíková
Vážně by mě zajímalo, co se p. Stehlíkové stalo, protože mám pocit, jako by třetí díl psal snad úplně jiný autor. Nebo byla snad autorka přinucena sesmolit alespoň něco, jen aby se neřeklo, respektive aby vydavatelství a čtenáři neremcali? :)
Z Naslouchače jsem byla naprosto nekriticky odvařená a všechny mouchy jsem mu mileráda odpustila. Zbožnovala jsem nápad, postavy, atmosféru. Opravdu jsem si myslela, že přišla sága, která má našlápnuto být jedna z těch nejchytlavějších, ale to co předvedl třetí díl bylo velké zklamání.
Z Ilan se stal nesympatický frackoidní puberťák, příběh se místy vlekl rychlostí šneka, po chvíli ho zase vystřídala nějaká chaotická pasáž. Za mě jen to celé nedotažené, odfláknuté a plytké.
Pevně doufám, že další díl mi vytře zrak a dokáže se zase vyšvihnout na původní laťku.
Jestli se čtvrtý díl ale ponese v podobně odfláknutém duchu a jen přihodí nějakou romantickou linku s Kapitánem, bude to teprve k pláči...
Půlnoční knihovna
Matt Haig
Asi jsem bezcitný bavlan, prost od hlubokých myšlenek, ale Půlnoční knihovna byla na mě příliš rozvleklý rádoby filozofický výlet, vhodný spíš pro spirituálně založené ženy, které milují Čtyři dohody, Coelha atd.
Nápad dobrý, deprese je náročné, ale zajímavé téma, ale zpracování mi opravdu nesedělo. Měla jsem pocit, jako kdyby kouzelník, zde autor, vytahoval z klobouku místo králíků různorodé motivační citáty.
Přiznávám, že jsem nedočetla, proto nebudu hodnotit, ale život je krátký a je příliš dobrých knih. Je to tak, nejsem dostatečně hlubokomyslný filozof...
Majonéza k snídani
Markéta Lukášková
Lukášková mě jako osoba baví, je svěží, zajímavá, poutavá. Líbí se mi její vyjadřování, vnímání světa a lehce kousavá ironie. Nečekala jsem tedy nic jiného než extra třídu, od první knihy, kterou od autorky budu číst. A ejhle chyba lávky.
Nechápejte mě špatně, vůbec to není zlé, ale nezapomenutelný poklad za mě také ne. Hlavní postava - Ema je divná, svá a zvláštní, ale asi tak jako leckterý jiný puberťák v jejím věku. Nějaké silnější pouto, či napojení na hlavní postavu se u mě nekonalo.
Její myšlenkové pochody a hokusy pokusy jsou také mnohdy prazvláštní, nevěrohodné a nelogické, ale konec konců to by u daně věkové kategorie asi nevadilo.
Ale na mě to celé působilo podivně našroubované a nerealistické. Což o to, autorka umí vyprávět hezky, s jazykem si zvládá pohrát. Neočekávala jsem ani žádný melodramatický příběh plný zvratů, ale vyprávění ze všedního života, plné zajímavých postav a neotřelých dialogů a tam vidím to úskalí.
Jakmile postavy otevřely pusu, tak šla kvalita dolů. Primárně u hlavní postavy.
Když k tomu přečteme velmi ucouraný začátek knihy, který mě vážně spíš odradil než navnadil ke čtení, dojem nebyl valný.
Zajímavé naopak bylo odkrývání příběhů členů rodiny, tam už jsme se dostali do daleko poutavějších pasáží.
Těšila jsem se na autorky odzbrojující smysl pro humor a dostal jsem spíš nálož pubescentního filozofovaní od hrdinky, které měla být tak zvláštní a jiná, až byla vlastně úplně fádní.
Vikomt, který mě miloval
Julia Quinn
Nechtěla jsem být příliš kritická, protože vím, že tato romantická série je určena pro trochu jiný typ čtenáře.
Má to být krásný, nenáročný únik od reality všedních dni - do prostředí plného společenských dýchánků, historické atmosféry a romance. Čekala jsem málo a dostála ještě míň.
Začnu tím dobrým a to je fungující chemie mezi hlavními postavami. Ta je neoddiskutovatelná a fungující. Ten kdo sám má rád kočkování mezi mužem a ženou, slovní přestřelky, jemnou ironii, sarkasmus atd. si to rozhodně bude užívat, ale to je bohužel vše.
Tematicky je to poměrně klišoidní, ale to by mi ani tak nevadilo. Charakterově silná, samostatná, emancipovaná, blablabla hrdinka se zamiluje do hrdiny, který samozřejmě také musí mít nějaký srdceryvný problém, oba navenek silní, přesto uvnitř tak zranitelní, nakonec přes všechna úskalí dojdou ke společnému happy endu. Léty ověřené a fungující schéma skoro každé červené knihovny.
Problém je v celkovém pojetí vyprávění a postav, vše na mě pusobilo neuvěřitelně ploše. Málo vykreslené charaktery, ocenila bych barvitější zachycení postav.
Méně černobílých charakterů, více odboček a mini příběhů. Věčná škoda, že nebylo dáno více prostoru vedlejším postavám z rodiny.
Od první chvíle čtenář bohužel ví přesně linii, kterou kniha povede, víte jak skončí a bohužel vás na cestě ani ničím příliš nepřekvapí. Ono jiskření a chemie ústřední dvojice, které mi bylo opravdu sympatické, bohužel nedokáže povznést knihu výš, aby se z toho stalo více než jen průměrný románek.
Rybí krev
Jiří Hájíček
Když jsem se rozhodla utéct ruchu velkoměsta a odstěhovat se na JČ, řekla jsem si, že bych mohla okusit i místní autory. Volba padla na Hájíčka a jeho romány z jihočeského venkova. A bylo to výborná volba, autor mě okouzlil a dal mi příležitost dostatečně okusit barvitou atmosféru JČ.
Začnu tím špatným. Hanu bych popravdě nejraději utopila.
Ale i přes to, že mi hlavní postava mnohdy pila krev a nedokázala jsem se sžít se všemi jejími myšlenkovými pochody, jsem byla nadšená.
Navzdory tomu, že mi neseděla, působila plasticky, reálně, lidsky...
Ostatně pod taktovkou Hájíčka všechny postavy, vztahy a vazby v knize působí autenticky a uvěřitelně.
Tak perfektně vykreslená doba i atmosféra. A co si budeme povídat, samotné téma vysídlení vesnic je netradiční a chytlavé.
Hodně nadprůměrný román a srdce mi vždy zaplesá, když narazím na českého autora, který mi učaruje.
Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku
Jiří Hájíček
Možná proto, že nejsem vesnická děva, mě to o to víc fascinovalo. Hajíček má pro mě nádherný vypravěčský jazyk a je to ten typ autora, kde hltám každou větu, i když obsah, či téma může být veskrze banální.
Všechny povídky mají společnou lehce melancholickou atmosféru a bezvadně zachycené postavy, které působí živě, uvěřitelně. Při čtení máte pocit, že někoho takového jste jednoznačně během života už museli někde potkat.
Jedno vím jistě, musím zjistit, kde se dají sehnat koňakové špičky.