Spát v moři hvězd. Kniha I.

7 12. listopadu

Budu upřímný, nikdy jsem neměl rád Paoliniho knihy. Eragona jsem odložil někdy ve dvanácti, protože mi to přišlo prostě špatné. Během minulého roku jsem se však rozhodl dát mu šanci a přečetl jsem celou ságu Inheritance. Musím říct, že jsem byl docela překvapen… bylo to ještě horší, než jsem čekal. Úroveň jeho psaní byla otřesná. Jediné přirovnání, co mě napadá, je, že takto nějak by zněl mluvící strom… V paměti mi rovněž utkvěla Paoliniho tendence opakovat určité fráze. Už si nevzpomenu kolikrát „Eragon běžel rychleji než kdy dříve“, ale párkrát se to objevilo. Samotný příběh byl velice neoriginální, hraničící s kopírováním významných předchůdců v rámci žánru fantasy, velice předvídatelný a plný různých klišé. Pořád nějak nechápu, že jeho knihy někdo vydal. Nad tím, že jsou dokonce i populární, mi zůstává rozum stát.

I přes řečené probudilo mou zvědavost, když jsem se dozvěděl, že Paolini chystá novou knihu, opouštějící žánr fantasy, kterým se proslavil a vstupuje do nekonečného vesmíru, jímž sci-fi je. Byl jsem hodně zvědavý, nakolik se jeho úroveň psaní zlepšila. No, ne že by měla kam klesat…

Nyní se konečně dostávám k jeho nové knize. Paoliniho psaní se skutečně zlepšilo, ale… no, pořád za moc nestojí a silně pokulhává zatím, co bych nazval průměrem. Moje ‚než kdy dříve‘ počítadlo se tentokrát zastavilo na dvanácti, ale je možné, že mi nějaké uniklo. Příběh byl opět velice předvídatelný, postavy nevýrazné a popravdě nudné. Nudné bohužel působí jako slušné shrnutí celé knihy. Paoliniho nová kniha mě neskutečně uspávala, takže pokud máte problémy se spaním, tuto knihu vám mohu vřele doporučit. Myslím, že to bylo naposledy, co jsem četl něco od tohoto autora. Dvě hvězdičky se zavřenýma očima a s přihlédnutím k tomu, že mi autorův styl nesedí… Čteno v originále.