Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Dějištěm dvaceti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995—2014, je jihočeský venkov. Většina příběhů z tohoto povídkového výboru jsou všednodenní lidská mikrodramata, někdy jde více o zachycení nálady a atmosféry, jindy o odvyprávění příběhu nebo o záznam životního pocitu či zkušenosti. Čtenář tak v textech objeví podzim v krajině, jaro a kvetoucí trávy, žhavé léto, vánoční příběhy i povídky o vesnickém fotbale. V několika povídkách se Hájíček dotýká témat, ke kterým se později vrátil ve svých románech. Autor záměrně nezakrývá jistý odér regionálnosti, naopak jej používá jako koření a ozvláštnění obecně lidských příběhů. Neokázalost, pokud jde o styl, literární hrdiny i příběhy samotné, důvěrná znalost venkovského prostředí, vykreslení atmosféry — to jsou hlavní atributy Hájíčkova psaní. Návraty k realismu a přímočarému vyprávění jako by u autora nebyly otázkou volby, ale nutnosti či samozřejmosti vyplývající z témat a samotné podstaty a poslání jeho próz. Povídkový výbor Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku dotváří obraz Jiřího Hájíčka jako autora vesnických románů a doplňuje tak jeho dosavadní prozaické dílo....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/207123/vzpominky-na-jednu-vesnickou-tancov-azJ-207123.jpg 4.1257
Žánr
Povídky, Literatura česká
Vydáno, Host
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (65)

Kniha Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku

Přidat komentář
elenai
13. dubna

Když chci zjistit, zda je autor spisovatel a vypravěč, který mi za stojí za to číst, sáhnu, pokud možno po jeho povídce. Na té se dle mého ukáže, jestli umí vytvořit příběh na pár stranách, nebo je to okecávač, co se neumí vymáčknout. U Hájíčka jsem v pár povídkách měla problém, co chtěl vlastně vyjádřit a jaký pocit zanechat ve čtenáři. Ovšem nemůžu nepřiznat, že čtivé byly téměř všechny. Ráda čtu o životech obyčejných lidí, jejich myšlenkách, trápeních, ale i radostech. Zde jsou to navíc obyvatelé vesnice v jižních Čechách, ke kterým se vážou moje moc pěkné vzpomínky. Sbírka se mi vlastně tedy dost líbila, byť u některých povídek už si moc nevzpomenu, o čem vlastně byly. Ale určitě se porozhlédnu po nějakém Hájíčkově románu, jeho styl psaní je můj šálek kávy.

Povídky, co se mi líbily: Pinky a já, Baladička, Příběh milovnice koňakových špiček, Anděl na půdě, Baywatch, Vesnickej román

martineden
08. dubna

Hájíček umí vykreslit i na pár stránkách povídek takovou křehkost a pomíjivost lidských osudu spjatých s venkovskou krajinou jižních Čech. Nejde nedat plný počet.


blackholesun32
07. dubna

Až jsem tomu chtěl chvíli dát "jenom" za tři hvězdo. Začátek mě bavil, pak jsem se nějak zasekl a nemohl to dočíst. Paradoxně pak u fotbalových povídek (ač mě fotbal vůbec nezajímá) mě to zase začalo bavit, až poslední tři, čtyři povídky to už zase jelo! A poslední! Vesnický román - tak ta se mi v posledku líbila ze všeho nejvíc. Nicméně, řekl bych, že Hajíček je lepší ve svých románech - na dostatečném prostoru, kde se může rozepsat a splést všechny linky v jeden proud. Takže, jakože dam čtyři hvězdičky, ale v tomto případě, to budou čtyři hvězdičky povídkový - což bych přirovnal ke třem hvězdičkám románovým - haha.

Blahorodi
06. dubna

Knížka mě dost nebavila. Několik příběhů odnikud nikam, často bez pointy, bez napětí, bez humoru… až jsem často přemýšlel, co mi mají povídky přinést, proč je číst.

KudrnatáHolka
16. března

S povídkami to bývá tak, že některé se líbí a některé holt méně. Stejně jsem to měla i s touto povídkovou knihou. A když k tomu připočtu zvykání si na autorův styl, jednoduché knihu přečíst pro mě nebylo, ale nakonec určitě nelituji. Všechny povídky se z velké části odehrávají v jedné jihočeské vesnici a jsou mezi sebou spojeny jak lokací, tak mezilidskými vztahy jednotlivých aktérů povídek, což je velmi příjemné. Každodenní život je zde vylíčen s přehledem a znalostí prostředí, velmi věrohodně. Možná proto se některé povídky nečetly tak snadno, vztahy jsou prostě složité, ne vždy pěkné. Na druhou stranu po přečtení jiných zůstane hezký pocit, úsměv na tváři a naděje, že se ty vztahy mohou také změnit k lepšímu. Poslední povídka se trochu vymyká svým předchůdkyním, osobně bych ji považovala za takový zastřešující rámec, mapující vývoj a charakter vesnice na jednom ze stavení.

panjan
11. února

Dle mého skromného názoru je povídka žánr, který autorovi sedí nejvíce. U většiny knih p. Hajíčka mám menší problém s příběhem, který u některých románů vázne. Neznamená to ovšem, že p. Hajíčka nemám rád, ba naopak, obdivuji jeho schopnost popisu jihočeské vesnice a atmosféru do které své příběhy halí. Ta atmosféra a prostředí zůstávají...

sharik
02. února

Před pár lety jsem četl Hájíčkův slavný román Selský baroko a dosti mě bavil. Tak jsem teď sáhl i po jeho povídkách. A musím přiznat, že ty mi příliš nevyhovují. Nepopírám autorův vypravěčský talent, už vůbec ne ten pozorovací a chápu, že jeho kronikářství venkovského života má svou hodnotu... jenže právě zvolená látka je to, co mě v těch povídkách strašně nebaví. Venkov, hospody a neustálé hospodské plkání, kecání a žvanění. Obrazy lidí žijících právě takový život, který mě osobně přijde strašně děsivý (jinými slovy, žít v takovém prostředí mi přijde tak ubíjející, až je mi nepříjemné o tom i číst). Těžko pak můžu ocenit samotné texty, ačkoli přiznávám, že některé se mi i tak líbily velmi. Jenže u jiných jsem si pořád kladl otázku, proč bych měl o těch lidech číst, proč by mě měli proboha zajímat?
S povídkovou tvorbou Jiřího Hájíčka se tedy míjím. Ale vůbec nic to nevypovídá o kvalitě autora, tu tentokrát zpochybnit rozhodně nemohu. Kdo má rád živé a autentické obrazy každodennosti z českého venkova v období (zejména) socialismu, bude určitě nadšený. Ja nicméně takovým čtenářem nejsem.

Jirka0604
29.12.2020

Kniha se mi moc líbila, více než Dešťová hůl od stejného autora(také ale nebyla špatná). Líbil se mi jazyk, jakým jsou povídky psány, někdy mi až připomínal Hrabalovy popisy a vůbec ve mě povídky vyvolávaly příjemné pocity.

1