Amerikána

(SPOILER) Věčně nespokojená, sebestředná, sobecká, neupřímná, občas i vydržovaná Ifemelu, která neví, co co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane a vydělává si psaním blogu o rasových otázkách. Přehršel postav a jmen, poslední část (love story) mi přišla zbytečná, neměla nic společného ani s Nigérií, ani s USA. Ale bylo to i poučné, zajímavé.

Výborná kniha. O rasizme, rase, predsudkoch, kritike oboch svetov ale aj o láske. Veľa som sa dozvedela, trúfam si povedať, že aj pochopila.

Sledujeme osudy dvou mladých Nigerijců - Ifemelu, která odjela studovat do USA, a Obinzeho, který po se po studiích odstěhoval do Anglie. Větší část knihy je věnovaná Ifemelu a jejím postřehům přistěhovalkyně z Afriky. Její kapitoly mi přišly i zajímavější, skutečně ke všemu přistupuje kriticky a s odstupem, jejíma očima je zajímavá jak Nigérie, tak americká společnost, na obou v podstatě nenechá nit suchou. I když na takového kritika má sama občas máslo na hlavě, mi přijde... Obinzeho příběh je sice zajímavý, ale přijde mi, že tomu moc nepřidá. V každém případě krásně napsané, nemohla jsem se téměř odtrhnout, a když ano, tak abych vstřebala, co jsem právě přečetla.

Amerika. Nigérie. Rasismus, imigrace, kritika společnosti, láska mezi řádky příběhu. Bavilo mě to.

(SPOILER) Má hloubku a vrstvy, se kterými se v současné próze ne a ne potkat, prolínání, nejasné téma i záměr. Dotkla se mě, aniž by se o to pokoušela, spontánní pláč mě zaskočil během čtení hned několikrát, stejně tak náhodné úsměvy nebo záchvěvy vzteku. Snad proto mě trochu rozmrzel závěr knihy; zdá se banální, redukující hlubiny Ifemelu, do kterých jsme pronikali. Ale za zbytek to dokážu odpustit. Za otevřenost, srdečnost, skutečnost.

Bavilo mě to a proto hodnocení 4,5*

Honí se tolik zajíců, že i když se některé podaří efektně chytit, tak mnozí utečou a právě ti zanechají po dočtení rozmrzelý pocit, že to není dotažené; respektive že sousto si to ukouslo příliš objemné.

Hrdinka je liberálně angažovaná bloggerka, která vyrůstala v nuzných poměrech v Nigérii, poté živořila během studií v Americe, pak (zdánlivé) štěstí našla a nakonec se vrací na rodnou hroudu. Protipól ji tvoří její expřítel, který po otročině v Londýně se stává "kmotrem" v Nigérii. Jednou postavou se to snaží zabít hned tři mouchy; migrantskou, rasovou a emancipační otázku; do toho pak i nějaká ta sociálně nerovnoprávnost a papalášství v Africe apod. Popravdě to dopadlo lépe než by jeden čekal. Ona postava je naštěstí živoucí, nevidí nic černobíle, umí být skvělou pozorovatelkou poměrů i cynickou glosátorkou, ale... Ale ona to celé působí jako sled blogových příspěvků ze života. Ať už se začtete na kterémkoli místě, tak je to zajímavé. Jenže celkové zarámování skrze dějový oblouk je na to uměle našroubované a melodramatické. Co hůře, ony se ty výjevy ze životů (speciálně po přesunu na západ Amerika/Londýn) stanou dosti kolovrátkové.

Napsané je to čtivě, bohatým jazykem. Zajímavé to je i když třeba nesdílíte autorčin pohled na svět, ale k čemu to vše, když výsledkem je promrhaný potenciál na mnohem lepší knihu než jakou to je.

Poslední zbývající kniha autorky, která na mě čekala v knihovničce. A vlastně ani netuším, proč jsem její čtení tak dlouho odkládala.
Nesmírně silná kniha o rase a všech těžkostech, které se s ní pojí. To, jak těžké může být vyrůstat v zemi, kde rasa nehraje roli a následně přijít někam, kde rasa určuje vše.
Čtení pro každého Evropana, aby si uvědomil, jak privilegované postavení vlastně máme.

O téhle knize jsem slyšela už dávno, ale dlouho jsem se k ní nedostala. Lákají mě příběhy z Afriky – možná i proto, že jsem sama studovala africká studia, nějaký čas tam žila a jednotlivé země mě stále fascinují. Jsou jiné. Kultura, styl a vnímání života. I to jak funguje rodina. V tom, jak lidé dokážou být přítomní, jak si umí užívat života a nesou v sobě něco, co mám pocit, že nám tady často chybí.

Amerikana je napsaná nigerijskou autorkou a vypráví příběh ženy jménem Ifemelu. Ta opouští Nigérii i muže, kterého miluje, aby mohla studovat v Americe. Získat vízum tehdy nebylo nic samozřejmého – a vysněná Amerika se brzy ukáže být úplně jiná, než si představovala. Čelí zklamáním, těžkostem a především stále naráží na otázku rasy, která prostupuje jejím životem víc, než čekala.

Obinze, muž, kterého opustila, takové štěstí nemá. Do Ameriky se za ní nedostane, jeho cesta končí v Anglii, kde poznává mnohem tvrdší realitu. Nakonec se vrací do Nigérie.

Na knize mě nejvíce zasáhlo, jak silně ukazuje rozdíly v pohledu na svět. My spoustu věcí bereme jako samozřejmost. Třeba i jen barvu „tělová“. Punčochy, náplasti, pastelky – pro Afričana to nikdy tělová barva nebude.

Je to román, který ve mně dlouho dozníval. O hledání domova, identity a o tom, jak těžké je zůstat sám sebou v zemi, která vás nevidí takové, jací opravdu jste.

Jak se žije lidem s černou kůží v Americe? Jaký život je v Nigerii? Málo popisů více emocí. Pro mne velké poznání a úvahy, pourovnání si myšlenek. Zajímavá byla část z období kolem kandidatury Baracka Obamy. Úvahy nad tím, zda již přišel čas na černého prezidenta. (Úvahy jsou zajímavé i dnes) Autorka píše bez obalu, bez příkras a velmi přímo, což je příjemné. Ovšem nenechte se splést nejde jen o kritiku společnosti, jde i o milostný román vpletený mezi řádky.

Čtyři hvězdy za zajímavé, neběžné téma. S velkou znalostí o rasách. Především o tom, jak se žije lidem s černou kůží. Popsáno bez cenzury, chytře, se znalostí věci.
Zajímavý náhled do života v Nigérii. To také není běžná četba. Hvězda dolů šla snad jen proto, že mi chvílemi přišla Ifemelu až příliš kritická téměř ke všemu. To mě trochu otravovalo. Ale jinak perfektní, inteligentní čtení, se zjevnou znalostí reálií v Nigérii i v USA.

Zajímavé a silné téma – rasismus, kulturní identita, odloučení – ale příběh dost ztrácí na tom, že hlavní postava je s postupujícím dějem nejméně sympatická osoba (první třetina byla skvělá, zbytek se sebezapřením),

Ifemelu je ten typ, co každému nastavuje zrcadlo, ale sama se do něj podívat neumí. Působila na mě jako prostořeká, sebestředná a pokrytecká. Ničeho si nevážila, protože se nemusela namáhat – všechno jí tak nějak padá do klína. A přesto je pro všechny muže životní láskou (i když se chová, jak se chová).

No proste když máte kouzlo osobnosti tak silné, že vám vízum, stipendium, zelená karta, práce na blogu a bezpodmínečná láska spadnou z nebe, můžete si dovolit být morálně flexibilní podle potřeby – všechno zahodit či změnit. A svět se točí dál.

Čekala jsem další progresivistickou černobílost à la Zadie Smith a taky se mi jí ze začátku valnou měrou dostávalo, ale od vzniku blogu to byla jiná. Nastavení zrcadla a vysvětlení, co černochům vadí na liberálních postojích, znepokojení běloušovské samolibosti, a vůbec celá ta složitost konceptu rasy, je přesně to, co bych si od takové knihy představovala, že mi dá. Moc se mi líbila mluva literárních postav, působila velice přirozeně, určitě na tom má svůj podíl výborný překlad.

Dávno jsem si tuto knihu chtěla přečíst a odkládala jsem to. Teď na ni konečně došlo, vůbec jsem netušila, jak bude skvělá. Moc se mi líbila. Opravdu krásný, silný příběh. Moc se mi líbily blogové vsuvky, a část z období kandidatury Baracka Obamy a různé pohledy zda je Amerika připravená na černého prezidenta byla pro mě překvapivá. O módě, vlasech a kosmetice pro africké ženy jsem skoro nic nevěděla. Autorka má rozhodně velký talent, vyzkouším i další její knihy. Tato byla opravdu skvělá.

Tahle knížka má několik vrstev, není jen prvoplánově o lásce, ani jen o rase, ani jen o emigraci, ani jen o přátelství, ani jen o rodině, ani jen o Nigérii. Je o všem, i o něčem navíc. Nejsilnější částí jsou Ifemeldiny začátky v Americe, nejslabší je naopak sladký závěr zpět v Nigérii. S odhlédnutím od rasové otázky jsem s Ifemelu souzněla o 100% víc než například s Quinnie (kniha Quinnie, také místy o rase). Blogové příspěvky pro mě nadbytečné.

Bylo to ryzí, uvěřitelné, pochopitelné. Moc hezké popisy emocí, ale málo popisů míst a prostředí. Číst mě to bavilo a něco to ve mně zanechalo, takže palec nahoru.

Bylo to náročné, dlouhé čtení. Příběh Ifemelu a Obinzeho. Přijde mi, jakoby autorka nevěděla co vlastně chce napsat? Má to být láska, černošství a nebo téma migrace a imigrace? Ale všechno v jednom? Jde to. Tato kniha je toho důkazem ale na mě to bylo moc. Byť plné zajímavých myšlenek, podnětů ale i událostí z blízké minulosti. Za mě zbytečně hodně náročné. A musím uznat, že ten můj aktuální příklon k českým autorům je znát.
EDIT asi nejlepší ty vsunuté blogy. Ukazují nám Ameriku takovou jaká je a jakou mi ji neznáme. Myslím, že náš pohled na ní je hodně podobný temv Nigérii. I my máme nějakou minulost a i my jsme k ní občas vzhlíželi. Zvláště v 90.letech.

(SPOILER) Amerikána je vlastně příběh lásky mezi Ifemelu a Obinze, jejichž cesty se rozcházejí poté, co Ifemelu dostane studentské vízum do Spojených států, aby se znovu ke konci knihy protnuly. Někdo bude možná konec příběhu pokládat za klišé jako z červené knihovny; v tom mi autorka trochu připomíná hlavní hrdinku, která nakonec na přednáškách o rasismu v USA říkala, co chtělo slyšet publikum, nikoli to, co si myslela. Oba, Ifemelu i Obinze, každý po své linii zažívají svou vlastní nelehkou přistěhovaleckou zkušenost, Ifemelu ve Spojených státech amerických, Obinze v Británii, reflektují a jsou svědky životů svých příbuzných, přátel atd., někdo se snaží přizpůsobit i za cenu naprostého popření sama sebe a svého původu, někdo se snaží vydělat v novém prostředí a zkrátka nějak přežít. Souhrn všech těch lidských zkušeností a střípků příběhů, ať již z pohledu Ifemelu či Obinzeho je pěkně popsaný. Narativně je kniha poněkud více vychýlená ve prospěch Ifemelu, jejích zážitků, pocitů a zkušeností (hlavně milostných), ale to nebylo nic, přes co bych se nedokázala přenést. Obinze je vykreslen méně plastičtěji, jeho postava je poněkud schematicky strnulá do jakéhosi obrazu či představy dokonalého kluka/muže.


Jedná se o rozsáhlejší román, ale podle mého názoru není rozhodně nudný, zaujaly mě i politické úvahy o rase z Ifemelina blogu rasovna zařazené do textu příběhu. Na to, že přistěhovalkyně z Afriky o sobě a o svém vztahu ke druhým lidem poté, co dorazila do Států zpočátku vůbec neuvažovala z rasové perspektivy, se tu rasové otázky řeší opravdu hodně. Jde o ukázku toho, jak přistěhovalecká zkušenost do Spojených států Ifemelu změnila. Zpětně docela chápu některé postavy (např. první serióznější Ifemelina zaměstnavatelka, které se Ifem starala o děti), které okolo Afroameričanů či Afričanů opatrně našlapují, protože se bojí, čím vším se jich mohou či nemohou dotknout a působí tak na první dojem jako slabomyslní neupřímní pokrytci.

Jinak samotná Nigérie je poněkud komplikovanější, než by se ze závěrečného popisu autorky, kde to již těžce sklouzává do milostného příběhu, mohlo zdát. Autorka reflektuje především zkušenosti Nigerijců a Nigerijek, které jsou do značné míry ovlivněny anglofonní kulturou.

Velmi zajímavé postřehy a střet několika kultur. Neotřelé, poučné.

Líbila se mi nedokonalost každého jednoho partnera z nějakého důvodu. Přehnaná defenzivnost bílého ex, přílišná uvědomělost dalšího. Fajn čtení.

Od Adichie se mi zatím líbily všechny knihy, Amerikána není výjimkou. Musím však souhlasit s některými komentáři, že bylo dílo místy až zbytečně rozvleklé, rozhodně mělo svá hluchá místa; naopak konec mi přišel vlastně zvláštně uspěchaný, jakoby utnutý. Taky mě sem tam rušilo přílišné politikaření v knize a moc mě nebavily Ifemeliny blogové příspěvky. Vesměs je to ale ohromně zajímavá sonda do života Nigerijců v cizině i v Nigérii, která čtenáři z našich končin servíruje pohled na svět, který si leckdy těžko dokáže představit. Líbí se mi autorčin styl psaní a znovu, jako už u Purpurového ibišku, musím vyzdvihnout český překlad - prokazuje knize dle mého názoru perfektní službu.