Nale komentáře u knih

Dala jsem si re-reading a byla zvědavá, jestli se můj názor nezmění. Změnil. Ale k horšímu. Nenávidím tuhle knihu a rozhodně ji považuji za nejhorší fantasy, jakou jsem kdy četla, Poppy za nejhloupější ženskou hrdinku a Hawkeyho za nejodpornějšího mužského crushe. Nemůžu uvěřit, že některé věci v knize autorka myslí vážně a připadají jí v pořádku. Všechny poznatky už jsem jinak napsala v předchozím komentáři, takže nemá cenu je opakovat.

Absolutně si to nezaslouží cenu za romantiku. A pro lidi, kterým tohle připadá romantické, mám otázku... Jste duševně v pořádku?

(SPOILER) Po prvních 200 stranách jsem přemýšlela, jestli knihu dočtu, nebo ji rituálně spálím. Nebyla část, která by mě zaujala a já jen žasla nad tím, jak moc je špatná. Jelikož ale nemám ráda nedočtené knihy, překousala jsem se i zbytkem.
Z krve a popela je snad první kniha, kde mi nebyla sympatická žádná postava. Naopak mě všechny svým nelogickým, otravným chováním vytáčely, což se mi ještě nikdy nestalo.

Hlavní hrdinka je tak bolestně tupá, až má člověk chuť mlátit hlavou o zeď. Stále dokola opakuje to, co už bylo řečeno nejmíň stokrát, je přímo posedlá dolíčkem dokonalého válečníka a co je vám jasné hned na začátku, ji to trvá celou knihu. Snad jediný moment, kdy se mi líbila bylo, když řekla Vikterovi od plic, co si skutečně myslí.
Dialogy byly jinak v prvních 200 stranách naprosto katastrofální a už jsem přímo alergická na tři tečky ve větě, které se objevovaly snad na každé stránce. Nechápu, jak ji někdo může srovnávat s Maasovou, to je – jak by řekl dr. Rodney McKay – jako srovnávat bernardýna s čivavou.

Co se týče Maasové, je vidět, že se u ní autorka inspirovala. Až příliš.

1. Vůně borovic (Hawke x Jeřáb)
2. Opakování slova „bohové“ (typická Maasová)
3. Vražedný mód v záchvatu zuřivosti (Cealena x Poppy)

Kniha je plná nepochopitelných nelogičností, kdy si dokola říkáte: Proč? Prostě… proč? Druhá polovina je o chlup lepší, když pominu naprosto trapnou sexuální scénu ve sněhu + když spali v lese. Zradil ji, ona ho nesnáší, umřeli kvůli němu lidi, ale… On je přece tak sexy! Scéna kdy se Poppy osahávala, protože měla v sobě jeho krev snad ani raději nebudu komentovat. Tomu nešlo jinak, než se smát.

Ano, byly tam i části, které mě celkem bavily, ale těch je tak zatraceně málo, že už si na ně ani nevzpomínám. Když to porovnám, bavilo mě jen cca 50 stránek z celé knihy. Jediná věc, co se autorce musí nechat je, že píše čtivě.

Lituju, že jsem za knihu dala tolik peněz a nechápu, jak je možné, že získala cenu za romantiku.

Uff... To tedy bylo něco. A nemyslím to zrovna v dobrém slova smyslu. Ráda čtu odpočinkové knihy, ale tahle byla tak nezáživná, až jsem při čtení málem usnula.
Knihy od Caplinové mám ráda, ale tenhle díl mi dal pořádně zabrat. Vůbec jsem se nemohla začít, x krát jsem knížku odložila. Ne že by popisy krajiny nebo jídla nebyly krásné, ale já se tak strašně nudila! Přímo kolosálně. Všechny situace byly na jedno brdo, nic co by mě nutilo číst dál a na výraz "zakřenit se" nejspíš budu do konce života alergická.
Ani romantika mi tu nesedla. Mina pořád jen zírala na Lucovi rty a pořád dokola opakovala, jak s ním být nemůže a že je hrozně impulzivní. Luca byl naopak tak dokonalý, až jsem protáčela oči v sloup a téma "princezna v nesnázích, kterou musí muž pořád konejšit, aby vůbec mohla fungovat", má autorka hodně v oblibě. Všechno se daří na první pokus, je pohádkově růžové, konec jako vždy přeslazený a ve Švýcarsku zřejmě nepotřebujete povolení k podnikání...

Tenhle díl nesahá takové Čajovně v Tokiu ani po kotníky.

15 25.12.2022

První povídkova kniha o Geraltovi, lovci monster.
Co k tomu napsat? Příběhy mě pohltily, styl psaní je možná starší, ale parádní. Některé povídky jsou vtipné, další temné. Svět je neuvěřitelně promyšlený, každá postava má osobnost. Najdete zde inspiraci v pohádkách a slovanské mytologii. Stejně tak se dočkáte legendární dávky sarkasmu.
Líbí se mi, jak se v knížkách řeší morální dilema a Geralt se musí vypořádat s lidmi horšími, než zrůdami které loví.

Všem vřele doporučuju. Zaklínač je prostě srdcovka bez které by byl svět fantasy mnohem chudší.

15 26.09.2022

(SPOILER) AUDIOKNIHA
Čte Jitka Ježková

"Ona slyší reteu..."

Upřímně nevím jak knihu hodnotit. Na jednu stranu se Naslouchač poslouchal velmi dobře (hlavně díky podání paní Ježkové), líbil se mi jazyk i vytvořený svět. Je originální, zajímavý. Sklenaři se mi zamlouvali, stejně tak jejich sluch a spojení se sklenitem.

Začátek byl skvělý, ale bohužel nadšení nevydrželo dlouho.

Jsem těžce zklamaná. Podle hodnocení a vychvalování jsem očekávala kvalitní českou fantasy, která mě vezme na parádní dobrodružství. Něco nového, co vyniká, navíc od české autorky! Ale ne. Bohužel. Jedná se o klasickou YA se spoustou cliché, které se opakuje snad v každé YA knize.
Do poloviny jsem si připadala, že sedím na nějaké přednášce a musím si dělat poznámky z výkladu historie, zeměpisu a sociologie. Párkrát se mi při tom podařilo málem usnout a já netrpělivě čekala, kdy se konečně začne něco dít.

S čím jsem měla největší problém, bylo chování postav. Bože, ty byly tak plochý! Všichni se chovali a mluvili stejně, nikdo neměl vlastní osobnost. Muži, kteří jsou podle popisu zvyklí na špínu a krvavé boje připomínali citlivé slečinky. Kolikrát jsem jejich hysterické chování nechápala, připadalo mi nelogické až směšné vzhledem k situaci. Něco takového bych očekávala od dětí a ne dospělích, zkušených bojovníků. Proč? Aby to bylo víc YA? Je poznat, že je psala žena. A kapitán s oříškovýma očima byl také k smíchu. Jemu bych nesvěřila k velení ani kočku.
Stejně tak jsem koulela očima nad celou záležitostí s Evaldem... Chcete mi tvrdit, že všichni byli tak slepí? Tak naivní? To jim nepřišlo divné, že sklenař, který měl Ilan vyučovat, svoji práci vůbec nedělá? Zřejmě ne.
Těch nelogičností tam bylo tolik, až je to k nevíře. Stejně tak množství tajemství kolem Ilan mě iritovalo.

Samotná Ilan se jednou chovala jako dítě, vzápětí zase byla jediná, kdo měl alespoň špetku zdravého rozumu. I když mě její věcné otázky iritovaly, přesto byly vzhledem k věku pochopitelné. Samozřejmě nesmí chybět ani klasická počáteční nenávist a trýznění hlavní "správňácké" hrdinky, aby mohlo přejít k politování a pochopení. Opět... klasický prvek YA.

Teď něco k ději... On tam nějaký byl? Po předlouhých popisech a vysvětlování, které trvalo polovinu knihy, se najednou Ilan chystá s Pětadvacítkou na cestu... Kam? Nemám ponětí. Nevěděla jsem ani, co tam vlastně budou dělat. V celém tom kolu informací jsem to okamžitě zapomněla. Stejně tak jsem si kromě kapitána, Vargase a Evalda nezapamatovala žádnou další vedlejší postavu, natož její jméno.
Velké plus je za Ďatlovovu výpravu. V horách se KONEČNĚ začalo něco dít. Dále mě zaujalo zjevení nasterei. Až na to, že napětí, které bylo vytvořeno, díky dalším popisům a vysvětlením, naprosto vyprchalo.

Jedná se o nenáročnou YA pro ženy. Ale kvalitní? To těžko. Většina uživatelů tady zřejmě nikdy pořádnou fantasy nečetla. Tohle je hodně slabý odvar.
Do druhého dílu se pouštím ze zvědavosti. Konec byl zajímavý.

PS: Už jsem alergická na zvolání "Ilane!" a větu "Jsem jen obyčejný sklenař."
PPS: Věděli jste, že kapitán má oříškové oči?
PPS2: Vsadím se, že se v dalším díle dozvíme, že je hrdinka ještě speciálnější než jsme si dosud mysleli.

13 11.04.2023

Po dlouhé době úžasná detektivka, která není o potocích krve, ale komplikovaných vztazích a psychologii. Čtivé, vtipné, ke konci napínavé. Autorka píše tak dobře, že i když se tam momentálně nic neděje, stále vás to baví. Plus mají i francouzské výrazy. Vesnička Three Pines vás okouzlí nejen svou krásou, ale i sympatickými postavami (hlavně Clara, ta byla prostě parádní!). Jediný, kdo mě tam opravdu štval, byla jistá agentka.

13 29.09.2022

Jednička měla skvělý potenciál a i přes nelogické nedostatky, předlouhém výkladu, který trval polovinu knihy a absurdnímu chování postav, jsem si ji docela užila. Hodně k tomu napomohl přednes Jitky Ježkové. Celý svět má obrovský potenciál, ale autorce se z něho nepodařilo vyždímat maximum. Všechno podstatné už napsali uživatelé pode mnou, takže budu stručná.
Dvojka je mnohem horší než první díl a do poloviny to byla zase nuda. Chování postav se ještě zhoršilo, nic se nedělo a tak příšerný wordbuilding jsem ještě nečetla. Pořád se jen spekuluje a vytváří teorie, staré věci neplatí a mám trochu pocit, že ani sama autorka nemá ponětí, jak její svět vlastně funguje.
Z Ilan se stal ještě větší spratek (navíc se potvrdila má domněnka, že je naše hrdinka ještě speciálnější než jsme si dosud mysleli, protože to by pak nebyla YA fantasy literatura, že?), kapitán s oříškovýma očima je stále na přes držku a logika tu absolutně nedává smysl. Do háje, nic ve světě Naslouchače nedává smysl! A té legendární Pětadvacítce bych nesvěřila k ochraně ani malou osadu s kozami.

Třetí díl dočtu jen z povinnosti, aby měla sérii za sebou.

12 03.07.2023

(SPOILER) I po dočtení si stále nejsem jistá, jestli se mi to líbilo, nebo ne. Možná mám čtecí krizi.

Styl psaní mi sedl - četlo se to svižně, krásně. Prostředí věznice bylo popsané skvěle, naopak mi ale chyběl worldbuilding. Ale na druhou stranu - tohle je první díl, takový otvírák Divoké říše. Moc jsem se na knihu těšila, protože jsem slyšela samou chválu i přirovnání k Maasové. Anotace také zněla dobře, miluju knihy s vílami a zaujali mě Hry i prostředí Budapešti. Začátek mě hned chytl a říkala jsem si, že to bude pecka.

Hlavním problémem byla Brexley. Jsem zvyklá na hloupé hrdinky, ale ona povýšila tupost na vyšší úroveň. Její chování se nedalo snést. Nebyla chvíle, kdy bych ji nechtéla proplesknout a zastřást s ní.
Člověk by řekl, že se k přežití naučí trochu vychytralosti, ale ne. Mozek jí unikl kamsi za humny. Dělá jednu kravinu za druhou, ale stále si o sobě myslí, jak je úžasnááá a nejlepší, při čemž zvrtá co může a i po útěku z pekla ohrnuje nos nad prostitutkami.
Padaly zde věty jako: "Nevadilo jim, že jsem holka, a navíc drobná, nejvíc je vytáčelo, že jsem taky hezká." nebo "Věděla jsem, že jsem jiná, než ostatní holky z akademie. Jedinečná a úchvatná byla slova, která jsem slýchala často."
Dále o sobě tvrdí, že patří mezi nejhorší zloděje, ale kvůli své hlouposti zvrtá obě loupeže vlaku. Nemám problém s tím, že autorky tvoří namyšlené hrdinky, o kterých všichni tvrdí jak jsou dobré. Aelin z TOG je toho příkladem. Ale při tomhle jsem protáčela oči v sloup jak idiotské to bylo.

Dale dokola opakuje, že nepotřebuje pomoc a na všechny vrčí, při čemž bez pomoci by ve věznici nepřežila ani pár hodin.

Autorka nám samozřejmě ukazuje, jak to má hrdinka těžké, protože ji pořád někdo bije, uráží a bičuje (při čemž z 90% si za to může sama). Hotová chudinka, kterou čtenář přece musí litovat a obdivovat, jak je statečná ne? Nebojte. Ona má totiž osobního bodyguarda, který je dokonalý a věčně nadržený alfa samec.
Z jeho hlasu vám ztvrdnou bradavky, jeho pronikavý pohled vás svlékne do naha a budete si to s ním chtít okamžitě rozdat. Dále jeho přítomnost zaplní celou místnost a jeho aura (kterou vlastně ani mít nemá) se vám bude omotávat kolem těla a bla bla bla... Jeho opěvování KDYKOLIV se objeví, nebere konce. No, ona Brex je taky v jednom kuse nadržená, takže k sobě sedí. Taky jeho neustávájící erekce v tu nejhorší možnou chvíli byla směšná. Člověku jde doslova o život, ale on je nadrženej? Fuj. A masturbační scény Brex jsem přeskakovala.

Přísahám, že postava Warvicka existuje jenom proto, že si autorka chtěla vyplnit své sexuální fantazie o Jasonovi Momoovi, kterému je kniha i věnovaná. Protože TOLIK popisu jeho těla snad ani nejsou možné...

Ale (díky bohu!) se našly i postavy, které jsem si oblíbila a přinutily mě knihu neodložit! Démonka a druid byly zajímavá dvojka a přírostli mi k srdci, stejně tak střítek s jeho mazlíčkem. Dále Zander i nevěstka Rosie.

Divoká říše by mohla být pecka, kdyby se ubralo naprosto zbytečných sexuálních popisů a obdivovaní dokonalého alfablbce... Pardon, alfasamce.

12 28.12.2022

Tenhle díl patří rozhodně mezi lepší díly Romantických útěků. Čtivé, odpočinkové, plné dortíků a vůní kávy. Hrdinové mi byli překvapivě sympatičtí a velké plus má i Toddova rodina a jeho mladší bráška.
Jen konec byl hodně uspěchaný, nereálný a nehorázně přeslazený.
Stejně tak nejpíš budu na otázku: "Jsi v pořádku?", která se opakuje téměř v každém díle snad stokrát, do konce života alergická.

Ale každý občas potřebuje koťátka, cukrovou vatu a jednorožce s duhou, ne?

12 18.10.2022

(SPOILER) Verču znám ze skupiny OSK, kterou miluju a nesmírně si vážím jejích rad, které mi tolikrát pomohly. Snad proto mě hrozně mrzí, že mám na knihu názor jaký mám. Možná jsem prostě očekávala něco jiného, nebo jsem zrovna nebyla naladěná na správnou vlnu. Kdybych předem věděla, že je to scifi, nejspíš bych se do čtení vůbec nepouštěla. Jedná se tedy čistě o upřímný názor a rozhodně to není útok na Verču nebo tvrzení, že není dobrá spisovatelka. Naopak na mém postoji k ní se po přečtení nic nezměnilo.

Nejdřív to pozitivní. Líbily se mi odlišné jazyky, kultura i celý systém, který je dobře vymyšlený. Obálka je úžasná, stejně tak mapa. Dále se mi líbila romantická linka mezi Runou a Narou, která byla nenucená, pozvolna se rozvíjela. Tady ale veškerá pozitiva končí...

Asi největší zklamání byl styl psaní- víme, co se stane, protože je to předem napsané. Žádné překvapení, nic co by mě nutilo dál hltat stránky. Víte kdo umře, kam se bude příběh posouvat. A když nám to neřekne předem Runa, pak sama autorka větami typu: "Ona i Tornen měli na své jednání brzy doplatit."
Hned vám je jasné, že ten rádoby zachráněný je zradí, protože si to krásně odvodíte. Takových případů tam bylo hodně.

Postavy přicházejí a odcházejí, není čas si vůbec někoho z vedlejších oblíbít, vytvořit si k němu pouto, aby se mnou jeho smrt pohnula. S některými postavami se ani pořádně neseznámíme, protože v zápětí lusknutím prstu umírají a snad každá má potřebu sdělit nám svůj tragický příběh, který je v podstatě to samé dokola akorát s jinými jmény.
Když už je řeč o jménech, hrozně jsem se v nich ztrácela, protože jsou si tak podobná! Kolikrát jsem se musela zastavit a dumala jsem: "Ty jsi kdo? Ten už tam byl? Jo, aha, už vím. A kdo je sakra tohle? Ten je nový?"
Pak se tam objeví tucet dalších postav a já už zahodila snahu si všechny zapamatovat, protože všichni byli jak přes kopírák.
Stejně tak jsem trpěla při výkladu historie, vzniku všeho atd. Prostředí jsem si zase nedokázala pořádně představit, chyběly mi tam podrobnější popisy okolí, neznámých zvířat, budov... prostě všeho.

Další, co mě zarazilo, byla samotná Runa, například její převlek za chlapce. V knize nebylo zmíněno, kolik jí přesně je, ale předpokládám že v "současném" vyprávění už je téměř dospělá. Jsem si jistá, že by člověk rozeznal ženské tělo od mužského. Nikde nebylo zmíněno, že by si Runa stahovala prsa. Další věc jsou její úžasné schopnosti mechaničky. Jen z toho, že Runa pomáhala s domácími úkoly, je z ní hned nejlepší mechanik na lodě, který rozumí každé složité technologii a v nové práci nemá absolutně žádný problém. Jindy mě zas zaráželo chování postav. Runa je prakticky otrok, nemá žádná práva, ale občas dávala svým věznitelům rozkazy a nikdo se nad tím nepozastavoval.
Kladné postavy dále Runu litují, soucítí s ní a obdivují. Kolikrát to i vypadalo, že nikdo až na Runu nedokáže vyplodit dobrý nápad. V podstatě všechno řídila jen ona a ostatní tam byli jen pro okrasu jako její doplňky, které musí zachraňovat.
Dále mi hlava nebrala, že Runa odpálí sklad nebo co to bylo, zraní člověka, prakticky kvůli ní mohli umřít lidé a kapitanka ji přesto nechá volně se pohybovat bez dozoru. A co pak Runa udělá? Otráví vězně! Kdo by to čekal, když touží po pomstě na Arheny, že? Pak teprve kapitanku napadne ji nechat zavřít. Ti velitelé byli veskrze všichni pomalejší.

Stejně tak i reakce Runy na smrt svých rodičů byla naprosto nereálná. Holka je svědkem masakru rodiny, ale nezdálo se, že by to sní nějak pohnulo a už duchapřítomně přemýšlí nad plánem útěku a jak všechny zachrání.

Jediné překvapení se konalo u bratra Runy a plukovníka Henina. I když, že je ve skutečnosti na kladné straně (i přes jeho nechutné výjevy), bylo zase z náznaků jasné. Na druhou stranu jako postava je otřesná ( úchyl, který je vlastně správňák? Tak tomu teprve nevěřím). Smrt nevlastního bratra se mnou ale zase nic neudělala... Stejně jsme celou dobu předpokládali, že je mrtvý, takže se vlastně nic nezměnilo.

Některé věci se děly hrozně rychle, jiné se natahovaly a dialogy byly občas dětinské, jednoduché. Ale nejspíš jsem jen dost rozmazlená od spisovatelů jako Steven Erikson, Lynn Flewelling nebo Sapkowski. Připadalo mi, že nemají žádnou hloubku.
Nedokázala jsem se ani orientovat v čase. Když Runa vyprávěla Hirin, že kdysi byla jako ona a málem někoho zabila, znělo to jako něco, co se stalo před měsíci, při čemž se to odehrálo jen o pár stránek dozadu. A pak hop! Runa je najednou v pokročilém těhotenství. Takže jsme opět přeskočili o pár měsíců dopředu...

Kdybych měla Hodinu psodava definovat, bylo by to, že se v ní odehrálo hodně a zároveň nic. Je to taková jednodušší kniha, která neurazí, nenadchne.

11 22.10.2022

(SPOILER) Nejprve bych chtěla zmínit naprosto mizernou redaktorskou práci. Ten člověk musí být slepý. Ještě jsem v žádné knize neviděla tolik opakujících se slov. Například začátek kapitoly 7 byla naprostá katastrofa, nedalo se to číst. Připomínalo to amatérské psaní na wattpadu.

Knihu jsem nedočetla. V jednu chvíli mě tak vytočila, že jsem měla chuť ji rituálně spálit. Ale začnu od začátku...

Zápletka byla nepromyšlená a prostoduchá, děj předvídatelný, nic zajímavého. Čekala jsem mafiánské drama s nádechem romantiky, ale stala se z toho klasická červená knihovna. Ovšem potenciál tam byl! Ze začátku to nevypadalo špatně a já stále čekala na zlom, který bohužel nepřišel. Číst neustále o tom, jak se hrdinka oblíká do šatů, flirtuje a užívá si luxusu bylo zkrátka nudné.

Co napsat k postavám?
Luca je samozřejmě neodolatelný alfa samec s dokonalým tělem a cituji hlavní hrdinku: "Boss, který byl na tenhle svět až neuvěřitelně přitažlivý." Při tomhle jsem se fakt nasmála. :D
Stejně jako při větě: "Luca ví stejně všechno nejlíp."
Jedná se o klasického bad boye, který najednou potkal tu pravou a chce se kvůli ní stát lepším mužem. Na tom není nic špatného, jedná se sice o cliché, ale když je dobře napsané, proč ne. Což rozhodně není tenhle případ.

Stella měla myšlení puberťačky, která se vzruší jen když na ni muž pohlédne, je neustále nadržená z jeho dokonalého těla, ale...
Ano, vážení, a tady to je.
Na začátku je napsané, že se Stella vzpamatovává z nevěry. Toť vše. Později se ale dozvíme, že ji ex nejenom několikrát zbil, ale také i znásilnil! Přesto se v pohodě nechává osahávat od muže, kterého téměř nezná, on se ji doslova ze začátku vnucuje a... ji se to líbí.
Co prosím?! To snad autorka nemyslí vážně! Stella v žádném případě nepůsobí jako oběť domácího násilí, natož znásilnění. Nebyla tam ani zmínka o tom, že by navštívila psychologa. Takové trauma je obrovské a vzpamatovává se z toho sakra těžko. Tímhle u mě kniha klesla na samé dno a ve čtení jsem už nepokračovala.

Nikdy víc.

Ano, možná to vyzní drsně, ale pevně doufám, že to autorce pomůže, pokud se rozhodne napsat další knihu.

Dodatek: Vidím, že pozitivní hodnocení dali uzivatelé, kteří okomentovali jen tuto knihu a založili si profil ten samý den. To má být marketingový tah? Opravdu pochybuji, že to knihu zachrání...

(SPOILER) První díl byl naprostá katastrofa – označila jsem ji za nejhorší knihu, jakou jsem kdy četla. Světe div se, druhému jsem celkem přišla na chuť a říkala jsem si, že s každou další knihou to třeba bude lepší a lepší.
Ne. Skončila jsem na straně 443.
Vždycky když už to vypadalo nadějně – trvalo to max 2 stránky. Neřekla bych, že to je zklamání, protože jsem se naučila od téhle série nic neočekávat. Nebyl tam žádný vývin vedlejších postav, které byly ploché a nevýrazné nebo ději samotném (jestli se tomu vůbec dá říkat děj). A neustálé rádoby milostné dialogy Poppy a Casteela už byly otravné. Jejich vztah se nedal brát vážně – to není vztah, ale posedlost.
Začnu s tím co by se dalo nazvat pozitivy. Poppy už nebyla tak otravná a hloupá jako v předchozích dílech. Dospěla, má sebevědomí a dokonce i víc mluvila, místo toho, aby se držela zpátky a dokonce uměla být i vtipná (ne že bych na ni změnila názor, už od začátku mi vůbec nesedla a za mě je to jedna z nejhorších ženských hrdinek vůbec). Sem tam jsem se uchechtla nad vtipnými hláškami, ale to je asi tak všechno.

Těch věcí, co jsem nemohla vystát bylo hodně. Tohle seznam jen některých z nich:

- moderní jazyk („Asi budu brečet jako želva, vedle jak ta jedle, ať ti políbím prdel, blízko mého ptáka, jako bych spadla z višně, další super schopnosti, my s tátou, v pohodě, jo atd…)

- neustálé narážky na sex, Poppynu nahotu, její oblečení a oplzlé poznámky, které byly vecpané, kde se dalo

- milostný trojúhelník
Líbil se mi určitý odstup, jaký měl Kieran od Poppy. Jejich vztah připomínal bratr-sestra a bylo to hezké. Teď spíš připomíná kamaráda s výhodami. Zdá se, že nemá žádný osobní život, koníčky – cokoli! Na moment jsem fandila Lyře, ale... nic. Je to hrozná škoda, protože jsem si ho ve dvojce zamilovala a připadal mi v celé sérii jediný se zdravým rozumem. Teď se vsadím, že se s Poppy ve čtvrtém dílu vyspí a pak si dají s Casteelem trojku. Autorka ho doslova vnucuje do milostného trojúhelníku.
Zároveň nemůžu uvěřit, co zase vymyslela (scéna potom, co Poppy oživili). Když už jsem si myslela, že to nemůže být víc bizarní, opět se překonala. Mám ráda erotické romány, ale tady to bylo prostě… Ew! Představte si, že jste něco jako zdrogovaní, máte sex s přítelem, kterého nepoznáváte, natož abyste poznávali vlastní jméno a u toho asistuje jeho nejlepší kámoš. Divné? Slabé slovo. Přímo odporné. Rovná se to znásilnění, stejně jako v mnoha případech v předchozích dílech.

- Poppy je tak speciální a s každou knihou nám autorka odhalí, že je ještě speciálnější, než jsme si dosud mysleli
Vsadím se, že v příštím díle bude oživovat celé armády, chodit po vodě a měnit vodu ve víno. Navíc ani na své schopnosti nepotřebuje výcvik. Použila je jednou nevědomky a už je dokonale ovládá. Stačí jen pomyslet a zničila by i celou planetu. Už jsem přestala počítat, kolikrát nějaká postava řekla, že je Poppy výjimečná a naprosto úúúžasná. Všichni se jí klaní, pějí chvalozpěvy a líbají ji boty.
Dále mě zarazil její spojení s vlkodlaky. Ve dvojce mi přišlo zajímavé, že má Anlanďan za ochránce vlkodlaka a mají mezi sebou hluboké pouto. Poppy ho vzala na sebe a jediná reakce Casteela a Kierana? V pohodě! Protože je to přece Poppy! Kdybych já měla s někým pouto tak hluboké, že bych fyzicky cítila, kdyby toho druhého někdo mučil (vzpomínáte na Kieranovo vyprávění ze dvojky?), a to se potom protrhlo, zuřila bych. Ale každý vlkodlak je s tím v pohodě. V podstatě jsou teď Poppyini otroci – vycítí když má noční můry, musí poslechnout když jim to nakáže a když se Poppy ocitne v nebezpečí, jsou schopni roztrhat i své přátelé a nemají možnost svobodného rozhodování. Už jsem se zmínila, že Poppy je naprosto úžasná?!

- Poppyny nekonečné, nudné vnitřní monology
Kdyby kniha byla napsaná v er-formě, myslím, že by to bylo čitelnější. Doslova jsem při jejích myšlenkových pochodech trpěla. Pořád opakovala to samé dokolečka.

- Poppy má otázku (už jsem na tu větu alergická!)
Ve dvojce se to dalo ještě snést, ale tady mě to otravovalo víc než zmínka o dolíčkách, stejně tak už jsem protáčela oči sloup při otázce: Jsi v pořádku?

- každý je Poppy doslova posedlý
Casteen až chorobně, ale to není nic nového. Tohle je problém u většiny fantasy-romantických románů. Hlavní hrdinka je ze začátku nijaká a vypracuje se na dokonalou bohyni, kterou všichni zbožňují, touží po ní a mají přehnanou potřebu ji chránit (i před ní samotnou). Svět se doslova točí jen kolem Poppy.

Kniha je naprostý guláš. Taková kombinace fanfikce, při čemž si autorka plní své sexuální fantazie a hraje hru „jak naplácat co nejvíc šíleností do jedné knihy“. Absolutně jsem vzdala naději zapamatovat si veškeré informace, jména, místa i pravidla jak tenhle svět vlastně funguje. Tak příšerný wordbuilding jsem ještě nečetla. Pořád se jen mluví, vysvětluje a vytvářejí teorie, místo aby nám to bylo naservírováno postupně. Když se probírá něco nového, dialogy jsou na jedno brdo. Probíhají stylem – Poppy má otázku, Cass a Kieran odpovídají. Dokola.
Měla jsem pocit, že stojím pořád na jednom místě a logika tu absolutně nehraje roli. Celá kniha se točila v samém kruhu - akce, sex, dlouhé povídání, sex, víc povídání, narážky na sex, další povídání, akce.

Ne. Dost, stačilo. S touhle sérií definitivně končím, než ji autorka dodělá ještě víc.

10 15.11.2022

Krásný, dojemný příběh, který vás chytne za srdce. Styl psaní je nádherný. Vlastně se mi dlouho nestalo, že bych našla knihu, která by byla tak krásně napsaná. I slza ukápla. Přestože celkově téma WW2 nemusím, tady mi běhal mráz po zádech a připomínal krutou dobu, která není až tak vzdálená historie.

Oblíbila jsem si Alexe a Fredericka. Jejich obětavost a inteligence mi brala dech. Stejně tak jsem se dost nasmála nad Alexovými dopisy pro Emilii.

Za to hlavní hrdinky mi lezly na nervy (ano, i všemi milovaná Constance, přestože byla hrozně statečná, ale na to, že byla vycvičená k zabíjení, nenápadnosti a opatrnosti, dělala děsné kraviny a sama nic nezvládala. (!!SPOILER!!) Největší kravina byla její znásilnění. Co si sakra myslela, když se doslova vnutila sadistickému nacistovi s cílem se s ním vyspat? (!!KONEC SPOILERU!!)).
A Emilie nepůsobila jako třicetiletá žena, která celý život rebelovala, protože byla absolutně ve všem neschopná, naivní a hrozně mě iritoval klasický vzorec ala princezna v nesnázích, kterou musí zachraňovat princ na bílém koni, který se opakuje snad v každé romantické knize. Ale to je můj problém.

Prostředí Francie bylo popsané skvěle, jak z přítomnosti, tak temná atmosféra okupace. Dějové linky se propojí a přestože šlo poměrně o přeslazený konec s hodně velkými náhodami, užila jsem si ho naplno.

Moje první kniha od autorka a těším se na další.

10 15.11.2022

(SPOILER) Bože, to bylo tak zdlouhavé! Celá kniha je jenom nudné okecávání, litování se a losování, kdo se obětuje jako první.
Brie se stala příšerně otravnou. V jednu chvíli je plná odhodlání, síly a v druhé (doslova na další stránce!) obrátí o 180°a všem říká: "Nejsem speciální, jen obyčejná, hloupá holka. Nechci tu být."
A pak ZASE OBRÁTÍ. Tyhle její vnitřní pochody, které mění jak ponožky, nás doprovázejí doslova celou knihou. A její rozhodování mezi dvěma princi už taky bylo otravné - jednomu řekne že ho miluje, ale vzápětí skočí k druhému, protože chudáka nechce zranit. Sebastian byl kapitola sama o sobě, přesto se mi líbilo, jak to na konci vyřešil. Finn... Kam se poděl ten sarkastický vílák z Prázdných slibů? Jeho osobnost se vypařila a stal se z něj poslušný pejsek obdivující nesnesitelnou hrdinku, protože bez ní by byl nepoužitelný.

K ději... Upřímně nevím, co k němu napsat. Předvídatelný? Protože je. Pokud jste četli Dvory nebo Z krve a popela, uhádnete doslova každý krok, uhádnete konec, nic nemůže překvapit (oslovení "princezno", Brie je skrytá královna, potomek Mab, vyřešení celého sporu o trůn atd...). Zápletky jsou naskládané bez ladu a skladu, autorka je tam vsunuje prostě "jen aby se něco dělo", přestože to nedává valný smysl. Závěr je neskutečně odfláknutý - nejmocnější královnu. která všechny zotročila a podle Mab je nejmocnější vílou, kterou se všichni snaží odstranit už od prvního dílu, zabije Brie mrknutím oka? V její vlastní posteli? Jo, proč ne.

Logika v tomhle světě taky nehraje žádnou roli, protože vše funguje jak se zrovna hodí a systém magie (přestože snad jediná Brie ji využívala mezi všemi těmi mocnými vílami a dva princové i král vedle ní vypadali jako amatéři) mi vůbec nedával smysl.

Jediné pozitivum celé knihy byl Misha. Jako jediný se pořád jen nelitoval. Bez tohohle úžasného, upřímného, telepatického, sarkastického krále, bych Pouta už dávno hodila za humny. Třikrát sláva Mishovi!!!

9 14.01.2023

Jestli Půlměsíční město milujete a jste velký fanoušek Maasové, pak vás varuji - můj komentář je na vlastní nebezpečí.

Přečetla jsem Skleněný trůn (který miluju) i Dvory a co se týče stylu psaní, pro mě je takhle kniha nejhorší. Vlastně ji z duše nenávidím, protože všechno co jsem na Maasové milovala, nenávratně zmizelo.
Co strana to buď sexuální narážka nebo sprosté slovo/gesto a dialogy ze začátku byly výsměch. Hrozně mě to ve čtení rušilo. Vypadalo to, že v celém městě každý jen fetuje, pije a souloží.
Prostě… odporný.
Navíc tu máme anděli s piercingem a zpola oholenou hlavou. Celý ten punkový styl světa mi vůbec nesedl. Celkově jsem se ztrácela v systému světa, hierarchii atd...

Bryce byla nesnesitelná. Jako by do ní autorka zkombinovala nejhorší vlastnosti Aelin a Feyre. Taková arogantní nána, která na všechny jen otráveně prská, (přestože k tomu nemá žádný důvod!) Hlavně k Huntovi se chovala jak ke kusu hadru úplně bez důvodně).
Samozřejmě je ale skvělá bojovnice… protože proč ne? Na perfektní hrdinky jsme od autorky zvyklí.
Snažím se zjistit, co na Bryce postavy vidí - vymetá párty, kde drogy míchá s alkoholem, spí s každým kdo ji přijde pod ruku, chodí oblečená jako děvka (a přitom je naštvaná že si jí všichni s děvkou pletou!) a na každého ukazuje prostředníček. Z nějakého důvodu se ale všichni chovají, že je to naprosto v pořádku a běžné.

Ale hej – v téhle knize nezáleží jestli je vám dvacet pět nebo pár stovek. Absolutně všichni se tam chovali jak puberťáci. To dětinské chování všech mě neskutečně vytáčelo.

Když máte přečtené ostatní série od Maasové, nic vás nemůže překvapit. Proč? Vzorec se zkrátka opakuje:

1. Hlavní hrdinka je víla, nebo napůl víla (Aelin, Feyre, Bryce), je speciální, vypadá jak bohyně a samozřejmě ji všichni později zbožňují a kroutí hlavou jak je odvážná a úúúžasná! Samozřejmě je také mučednice, která na sebe bere všechny bolesti světa.
2. Hlavní crush je dokonalý alfa samec, válečník s temnou minulostí (Rowan, Rhysand, Hunt) a samozřejmě je hrozně mocný a má vzácnou moc, kterou ale po celou knihu použije jen párkrát, protože... aby to bylo zajímavější.
3. Maasová je přímo posedlá dokonalými těly, pachy a hlasy, které… cituji Bryce: Dokázal by člověka udělat už jenom tím, že by mu do ucha šeptal sprosťárny. (Clap, clap!) Ještě mě dostalo, že Mical je cítit jako půlnoční bouřka, sex a smrt. Kdyby se ke mně někdo takový přiblížil, zvracím. A je mi jedno že vypadá jak socha řeckého boha.
4. Sexuální obtěžování, otroctví
5. Nelogické chování postav/nelogické věci všeobecně
6. Ženský šovinismus

A takhle bych mohla pokračovat dál. Tyhle motivy se opakují doslova v každé sérii! Nic nového, překvapujícího. Všechno jede na stejné vlně.

Děj jsem popravdě ani nevnímala, protože jsem většinu času jen protáčela oči v sloup. Bylo to zdlouhavé, nudné, věty se neustále opakovaly.
Všichni říkají, že člověk musí vydržet nějakých 400 stránek a pak to teprve bude něco. Ne. Na to fakt nemám nervy. Navíc je svět neskutečně překombinovaný a naprostý chaos. Stejně tak je prekombinovaný závěr. Všechno na poslední chvíli, nepravděpodobné se stane skutečností, pravidla jsou zase porušována jak se zrovna hodí.

Je to jako by Maasová dala dohromady všechny věci, které jsem u Dvorů nenáviděla a vsunula se do jedné knihy. Sprosťárny přece dneska frčí, no ne?

Ano mělo to i své světlé chvilky, ale těch bylo v porovnání s ostatními zatraceně málo. Jediná čas, která se mi zamlouvala, byl souboj s archandělem.

PS: Už jsem alergická na slovo „alfablbec“.
PPS: Nasmála jsem se nad větami jako „mužský záblesk v očích“. Nevěděla jsem, že záblesk v očích se rozlišuje na mužský a ženský! Nebo tam bylo popsané, že místnost naplnila vůně slz Bryce. Může mi někdo prosím říct, jak voní slzy?

9 27.09.2022

(SPOILER) Nechtěl bys být tady? Chtěl. A já taky.

DŮM V BLANKYTNĚ MODRÉM MOŘI

Jaká to cesta

Vydejte se s Linusem na nezapomenutelnou jízdu na ostrov, kde vás přivítá Antikrist s vášní pro hudbu a velice temným smyslem pro humor, zahradní trpaslice vás bude chtít pohřbít na své zahradě a jistá víla pak na vašem hrobečku nechá vykvést nádhernou květinku. To aby vám odchod ulehčila. Ale předtím dejte prosím nevelké spropitné poslíčkovi...

Slovy nedokážu vyjádřit jak moc mi tahle knížka přirostla k srdci. Milé, oddychové, moudré čtení, ze kterého by si dnešní školství i někteří lidé měli vzít příklad. Řeší se tu morální hodnoty, vnitřní traumata, odsuzování společnosti a mnoho jiných.
Postavy jsou propracované, příběh hezky plyne a s dobrým svědomím považuju Dům za nejlepší dílo, co jsem během roku přečetla.

Už dlouho se mi nestalo, abych při čtení brečela smíchy, netrpělivě otáčela stránku za stránkou a culila se jak puberťačka nad krásným, pozvolna se rozvíjejícím poutem mezi oběma muži.

Linus byl perfektní hlavní postava. Osamocený obézní čtyřicátník, který se se svou kočkou vydává na průzkum tajemného ostrova. Vyvíjel se, přehodnocoval své názory a nakonec udělal správnou věc. To jak se sbližoval s dětmi (a Arthurem!) bylo prostě krásné. Jeho konečné vyjádření před jeho nadřízenými jsem si nesmírně vychutnala.

Když už je řeč o dětech Za mě vedl rozhodně Lucy. Ten byl parádní. Společně s trpaslicí tvořili legendární duo. Já tenhle styl humoru zkrátka miluju. Dále Sal, další má oblíbená postavička z dětí. Jeho trauma a léčení mě dojímalo.

A pak je tu Arthur Parnassus. Ředitel, který opravdu udělá cokoli, aby své děti ochránil. Fascinující postava a navíc je FÉNIX?! Tak to bylo opravdu šokující odhalení.

Určitě si někdy dám re-reading. Hodně věcí jsem si díky knize připomněla a kdybych tu měla vypsat všechny postřehy, které jsem si poznamenala, nepsala bych nic jiného.

8 23.12.2023

Nemám, co bych dodala. Všechno za mě napsali ostatní. Carter to zase dokázal. Čtivé, napínavé, brutální... Prostě skvělé.

8 18.09.2022

Co na to říct? Opět úžasný díl. Klasický Geralt. Konečně se zde objevuje i Phillipa s Djikstrou. Jen to setkání vladařů mě trochu nudilo.

K Eriksonovi prostě musíte dozrát, rozhodně není pro všechny.
Po několika letech jsem se vrátila k Měsíčním zahradám (skončila jsem u Lovců kostí) a protože jsem od té doby načetla mraky fantasy knih, užila jsem si je podstatně víc a znovuobjevila geniální kouzlo Malazu. A opět mu propadla na celé čáře. Eriksonova fantazie je úctyhodná. Všechny pocity z knihy jen těžko můžu vyjádřit slovy.

První díl je takový úvod do komplikovaného světa Malazu, kde zuří válka nejen mezi smrtelníky, ale i mezi bohy. Ano, ze začátku budete mít problém se zorientovat. Erikson vás prostě hodí do moře a je na vás zachytit se lana.
Dám vám radu – nesnažte se všechno zapamatovat, nesnažte se svět úplně pochopit po pár stránkách. To přijde samo. Jména a názvy se začnou opakovat a vy postupně odhalíte, jak to celé funguje. Postavy jsou propracované, osobité, žádná není vyloženě „kladná“ nebo „záporná“ (až na zřejmé výjimky) a právě to dělá svět realističtější.

Střet bohů a smrtelníků (zvlášť co se týče Parana, který na ně měl fakt… napsala bych štěstí, ale nechci přivolávat Oponn... měl na ně zkrátka smůlu) jsem hltala, jak napínavé a čtivé to bylo. Běhal mi mráz po zádech. Kotilion a Stínupán patří rozhodně k nejzajímavějším bohům a vlastně i nejlepším postavám vůbec. A zatímco z některých bohů jde strach, jsou i tací, se kterými rádi pokecáte u ohýnku (Kruppe x K’rul). :)

Pro mistra Kápě, jak já miluju Paliče mostů!
Whiskeyjack, Rychlej Ben (kdo by nemiloval někoho, kdo je pro bohy osinou v zadnici, že?), Paran, Klátil, Kalam… Číst o jejich skupince bylo jako vrátit se domů. Člověk si snadno představí, že s nimi sedí u stolu, popíjí pivo a hraje karty (a ne ledajaké! Z výkladu balíčku mrazí). Naopak linka Kvítka s asasíny mě spíš nudila.
Pobočnice Lorn… do teď nevím, jestli se mi líbila, nebo ne. Měla světlé chvilky, ano. Ale smrt si zasloužila, o tom žádná. T'lan Imass si mé sympatie naopak udržel.

Konec, kde se všechny dějové linky propojí, byl prostě bravurní. Postavy se konečně setkají, akce střídá akci a já se dychtivě vrhám na další díl.

Tahle knížka mě po poslední stránce zanechala s pusou dokořán. Jelikož jsem jako první četla Levandulovou zahradu, měla jsem ze začátku problém se začít, zvlášť proto, že mi prostředí Indie nic neříká. To se však velmi rychle změnilo. Příběh Anahity byl jedna velká emocionální jízda. Krásný, dojemný a smutný osud statečné ženy v nelehké době. Hodně jsem si oblíbila prolínání minulosti a přítomnosti - přestože Rebeka mě moc neoslovila, hlavně kvůli její dokonalosti a to, jak po ní doslova všichni muži slintali, rozuzlení panství Atsbury mě překvapilo. Při některých momentech jsem i brečela, což se mi u knih stává jen zřídka. Speciálně mě dostaly do kolen poslední stránky s Anahitiným synem.

Přestože mi něco připadalo jako hodně velké náhody, můžu autorce jen tleskat. Lucinda Riley píše ty nejemocionálnější knihy pro ženy, jaké jsem kdy četla. S chutí se vrhám na sérii Sedm sester.

"Našel jsem ho, Anahito," zašeptal a zvedl oči vzhůru.

7 08.01.2023