Mychaela komentáře u knih

Mrzí mě to, ale nepřidám se k místnímu nadšení.
Námět knihy je určitě zajímavý, to, co se děje v afrických zemích je reálné a děsivé. Zajímavá je i všudypřítomná myšlenka, že ač se celý svět snaží Africe pomoct, spíše jí svou "pomocí" ničí... Osudy postav jsou zajímavě propletené, to, že je Plukovník tím, kým je, mě napadlo, a ve vztahu k Angel je to o to větší brutal.
Takže, co do formy je kniha slibná. ALE ta forma, styl psaní??! Tolik zbytečných nudných řečí okolo, klišé, patetické věty k ničemu. Kniha by mohla být poloviční, nabitá, rázná, syrová, stejně jako ten samostatný africký příběh.
O uvěřitelnosti některých částí nemluvě (a nemyslím tím to, co bylo popsáno, že se děje v Africe, to bylo paradoxně nejuvěřitelnější...)
Jsem ráda, že mám dočteno, do dalších knih od autorky/autora už se pouštět nebudu.

1 11.04.2021

(SPOILER) Mám z knihy trochu rozporuplné pocity.
Na jedné straně byla dost čtivá, zhltla jsem ji za dva dny. Bavilo mě na ní to pojetí "život na cestě".
Na druhé straně ale souhlasím s výtkami, že se z tak vážného a zásadního tématu dalo rozhodně vytěžit víc a jinak. Autorka to úplně nezvládla, jak úžasně vystihla @kiraa:
"Lucy, která je postižený, nemluvící dítě, najednou během pár hodin oslovuje matku matkou (kterou vidí poprvý v životě) a ostatní slova pomalu začíná sypat z rukávu. Matka ihned poznává osobnostní rysy malý Lucy. Bratr Peyton, kterej trpí zpočátku averzí, po šesti dnech Lucy miluje..."
Je to celé trochu přitažené za vlasy. Matce se narodí dítě, které dostane do ruky akorát na pár vteřin, ale poslušně odkývá vše co po ní chtějí a vzdá se ho. 2 roky se sice děsně trápí, ale ani ji nehne, aby zvedla zadek a jela se na něj podívat, zjistila si víc o jeho stavu atd... A pak je z ní najednou máma roku. Aha. Takže asi tak.

3 24.03.2021

"Když máš možnost, dej. Aspoň pomocnou ruku."
Hrozně silná, emotivní, smutná, těžká, krásná kniha.
Víc k ní asi psát nebudu, stejně bych to slovy nedokázala správně vyjádřit.

10 24.02.2021

Rozmazlené děti, velice často zralé na facku, nechám stranou, na mnohem větší facku byli rodiče. Oba. Ona ale asi přece jen o chlup víc.
Nejsmutnější na tom pro mě je, že jde asi o celkem věrohodný obraz velkého množství dnešních rodin.
"Asi to není štěstí, ale žít se v tom dá." - Vážně tohle někomu stačí? Radši se hádat, obviňovat, cítit se ublíženě, vystavovat tomu všemu děti, než být sám a počkat si, až přijde něco, co za to skutečně bude stát?
Styl autorky mně osobně taky moc neseděl, ne kvůli nepřítomnosti přímé řeči, ale kniha na mě působila tak nějak, jako by šlo o slohovou práci maturanta.
Co bych ale přece jen vyzdvihla jsou drobné postřehy, maličkosti z každodenního života (hlavně co se sourozeneckých patálií týče), které mi připomněli moje dětství a moje smýšlení a psaní do deníčku...
Další knihu od Soukupové už si asi nepůjčím...

13 15.02.2021

K hodnocení použiju známé rčení "Velký špatný".
Musela jsem se fakt přemáhat, abych knihu dočetla.
Marně se snažím přijít na to, co se knihou snažil autor říct, co mi měla předat..?
Až na myšlenku "Dávej bacha na to, co si přeješ, mohlo by se ti to splnit" a "Nejdřív buď v pohodě sám, než začneš pomáhat druhým/neobětuj se pro druhé", jsem nic nenašla. Nebo jsem se měla jen bavit? Když mně teda kniha fakt zábavná nepřišla...
Nevím, potenciální čtenáře neodrazuji, třeba v tom najdou, co hledají, ale za mě ne!

2 06.02.2021

Přemýšlím, co mi přečtení povídek dalo. Padla z nich na mě deprese. Už jsem pár depresivních knížek četla (Rekonstrukci, Houbařku, Hanu, Tiché roky...) ale takhle depka byla jiná. Taková těžká. Jako deka. V každé povídce se její hlavní hrdinka trápila pro něco/někoho jiného, ale ve výsledku to bylo jedno. Touha po lásce, ponížení, žádná sebeúcta, obětování se druhému, který o to stejně nestojí. Škoda, že člověk nemůže číst dál, aby se dočkal nějakého happy endu. Občas v některé z povídek na konci svítí malé světýlko naděje, ale je fakt malé.
Ta si říkám, proč takovéhle povídky vlastně číst? Leda tak, aby zpytoval člověk své vlastní svědomí, zamyslel se nad životem, jaký žije, a pokud s ním není spokojený, něco s tím udělal, nenechal se využívat, nenechal si ubližovat. A nezáviděl druhému, protože občas, i když se to tak na první pohled může zdá, vážně není co. Za zdi druhých člověk nevidí.
Takže jo, některé z povídek asi mají smysl.

1 24.01.2021

Já na cestopisy moc nejsem.
Zastávám názor, že raději chci cestovat a objevovat sama, než si číst o tom, jak si to užívá někdo jiný. Ale tentokrát jsem udělala výjimku a jsem za to moc ráda.
Kniha byla skvělá. Čtivá, dobrodružná, plná zajímavých myšlenek, nad kterými stojí za to se zamyslet... Chvílemi jakoby mi mluvil z duše. Básně Nostalgie a Otevři dveře mě dostaly.
Jen jedna věc mě trochu štvala, vlastně dvě - až moc náhod v jedné knize a za skoro celou dobu "ani jeden mráček na obloze..." Až na příhodu, kdy si málem sám přivodil infarkt, na mě kniha působila tak nějak až moc idylicky. Parta, kterou potká, nemohla projít průsmykem, bo byl týden zavalený sněhem, on přijde po nějakých 3 dnech a vše bez problému, ani jedinkrát nemá problémy se zažíváním, v Káthmándú vejde do jednoho ze stovek super marketů a zrovinka v té samé chvíli v tom samém super marketu je i Anne. A v Pokhaře zase čirou náhodou potká Boba, nebo Jima, či jak se jmenoval. Tak nevím, podle svých zkušeností musím říct, že takovéhle náhody se v životě moc nedějí... Nebo alespoň mně ne :-D

3 20.01.2021

Opět skvělá detektivka paní Klevisové. Napínavý děj, psychologie postav, nahlédnutí do jejich osobních životů a starostí. Zápletky, slepé uličky... Na českou detektivku opět skvělá práce.
Jen... No prostě ze zatím přečtených knih autorky (Zlodějka příběhů, Dům na samotě a Sněžný měsíc) byla tato asi zatím nejslabší.
Jestli se nemýlím, byla to první detektivka autorky, tak se možná jen potřebovala trochu vypsat...
Každopádně, i když slabší, pořád příjemně čtivá, oddechová, odreagovávací záležitost! :-)

8 08.01.2021

Hodně silná kniha.

Hlavní hrdinka mi byla dost nesympatická, jako by měla patent na rozum a na vkus, věděla přesně, co je pro koho nejlepší, jak by měl kdo žít, jak si vybavit byt, do jakých podniků chodit a jaké dárky rozdávat.
To, že nedokázala pustit minulost z hlavy a zničila si tak život (a bohužel částečně i svým nejbližším) jí ale člověk nemůže mít úplně za zlé. Kdo něco podobného neprožije, nemůže soudit. Kdo ví, co to s člověkem takový zážitek udělá.

Celkově - Houbařka, Anežka, Rekonstrukce - říkám si, co musí autor prožít, nebo cítit, nebo s čím se musí prát, když napíše sérii takhle depresivních a temných knih...

A překvapujeme mě, jak tu někteří píší, že kniha nemá konec, nebo že konec je odfláknutý... Podle mě je to jediné možné zakončení. Depresivní, ale reálné. Copak by čtenář uvěřil, kdyby to skončilo happy endem? Elišku by celá minulost najednou úplně přestala zajímat, skoro jako mávnutím kouzelného proutku by se vyléčila, byla šťastná a spokojená...? To asi těžko. Takový život není.

10 08.01.2021

(SPOILER) 3. přečtená Klevisovka.
Je mi to už trochu trapný, ale já jsem opět spokojená jako mimino :D ...ta ženská prostě umí!
Na jejich detektivkách mě baví, že nejsou prvoplánové a od začátku průhledné. Šmodrchanec je sakra zašmodrchaný a rozplétá se hodně pomalu a vy prostě až do posledních pár desítek stránek nevíte. Maximálně si myslíte, že víte. Dialogy nejsou o ničem, nejsou to prázdné fráze, jako je tomu poslední dobou často u amerických "bestsellerů". Fakt o něčem vypráví a jako ženskou mě i dost baví, jak se člověk dozvídá o životech jednotlivých postav, o jejich soukromí... Prostě jsou to čtivé, živé knížky.
Ano, za rok už mi asi bude Sněžný měsíc, Dům na samotě i Zlodějka příběhů trochu splývat, ale tak o tom asi ani detektivky nejsou, ne? Mají člověka odreagovat, přivést na jiné myšlenky, zahnat nudu a to se autorce daří náramně!
Nicméně, Michaelo, s "nedořešeným" Radimem u mě máte vroubek :D Zajímalo by mě, jestli byl opomenutý schválně... Podle mě skončil fakt v základech Jindrovic vily... A viděla bych to na Vandy tatíka ;)

16 19.12.2020

Navzdory počátečnímu skepticismu to nakonec vůbec nebylo špatné ;-)

08.12.2020

Omlouvám se za spam, ale nedá mi to.
@Analady - kdybych mohla, dám Vám za začátek Vašeho komentáře tak asi 10 palců :D Nevystihla bych to lépe! ;-)
"...Další kniha, která připomíná, jak důležité je mluvit o svých myšlenkách a pocitech. Protože když o nich nemluvíme, dochází k mnoha nedorozuměním a vzniká bolestná propast ve vztazích. Krásně zde bylo ukázáno, jak si každý vykládá stejnou situaci naprosto jiným způsobem..."

25 25.11.2020

Po Haně a Tichých rocích jsem dočetla i Slepou mapu. Dala jsem si takový Mornštajnovský maraton :-D a jsem proto momentálně jejích knih, příběhů, postav a osudů úplně plná... Bijí se ve mě nejrůznější emoce. Smutek, deprese, zloba, soucit, ale i radost (radost se týká závěrů knih, vždy je v nich alespoň trochu světla a naděje.)
Život není vůbec jednoduchý, tím spíš, když si ho my lidé tak rádi ještě navíc komplikujeme. Ať už je řeč o Alžbětě, Božence nebo Anežce...
Moc ráda čtu takovéto vícegenerační romány napříč stoletím, čtete o životě druhých, sledujete jejich radosti i strasti v plynoucím čase a na ty své tolik nemyslíte, navíc vám najednou v porovnání s tím, co prožívají postavy v knize, vlastně nepřijdou až tak zásadní a neřešitelné.
Máme se dobře. Možná až moc dobře...
No, jdu se vrhnout ještě na Hotýlek. Ale předtím si asi přečtu pár jiných knih, abych si poté paní M. o to víc vychutnala. Ono i moc čokolády najednou škodí :D

26 20.11.2020

Tiché roky jsou plné bolesti, smutku, bezvýchodnosti. Je tam tolik nevyřčeného...
Každá z postav touží po lásce, je jí smutno. I Svatoplukovi, ačkoliv se v převážné části knihy chová jako idiot. Touží po lásce, ale lidi kolem sebe jen uráží, odhání je od sebe, kope kolem sebe... a pak toho sám lituje.
Z toho, jakým směrem se jeho život ubírá, viní lidi kolem sebe (matku, Blanku, Bělu, Bohdanu...), že je svého (ne)štěstí strůjcem jen on sám si odmítá připustit... A to mi pilo krev nejvíc.
Byla jsem moc ráda, že Bohdana nakonec našla svoje štěstí, ať už mlčky, nebo nahlas.

22 11.11.2020

Začala jsem nejprve číst Tiché roky a říkala si, jak tíživá a plná bolesti kniha je. Pak, po zhruba 100 stránkách, jsem začala současně číst i Hanu (běžně 2 knihy najednou nečtu) a po prakticky současném dočtení obou knih mi najednou Tiché roky přišly vlastně docela optimistické...

Když jsem se pouštěla do Hany, věděla jsem, že mě čeká téma 2. světové války a koncentračního tábora a myslela si, že jsem na to připravená, vždyť už jsem knih s touto tematikou přečetla tolik... Ale ne, vždycky mě to znovu dostane.
Hana jako postava mi byla nejprve hrozně nesympatická, divná, zlá, jenže pak se postupně rozpletl celý její příběh a člověk pochopil.
Takovou hromadu smutku, ale hlavně výčitek svědomí může člověk jen těžko unést. Říkat si, kdybych byla bývala... Uf, no pěkná depka na mě po přečtení padla. Byla jsem opravdu vděčná za tu kapku světla a naděje na konci příběhu.

Když čtu příběhy z koncentračních táborů, čím dál častěji se pozastavuji u všudy přítomného hladu, nedostatku, lidé sní o "blbém" krajíci chleba s medem. Nebo o kostce cukru. A my dnes už nevíme coby... Ten nejí maso, ten zase vajíčka, rybu taky ne, je to přece živý tvor a tamten pro jistotu jen zobe zrní a vůbec, když to není bio, ani o tom nemluvte... Nevím, no.

27 11.11.2020

Naprostá bomba!
Po Sněžném měsíci byla laťka nastavena vysoko, ale Zlodějka příběhů ji naprosto zadupala :)
Kniha mě hrozně moc bavila, byla čtivá, svižná, žádné prázdné dialogy o ničem, (pro mě) zajímavé prostředí, téma i životní peripetie jednotlivých postav a hlavně jsem fakt až do posledních pár stránek netušila, kdo je "vinen". Autorka rozehraje tolik variant, že vás drží v napětí až do konce...
Říkala jsem si to už po zmiňovaném Sněžném měsíci, ale po Zlodějce to platí tuplem - těžko věřit, že jde fakt o českou detektivku, leckterá americká nesahá Klevisové ani po kotníky!

12 28.10.2020

Rozporuplné pocity.
První třetina knihy mě bavila, měla spád, stále se něco dělo, jednotlivé linie příběhu se rozjížděly. Líbilo se mi sledovat, jak odlišně jednotlivé postavy žijí, co zažívají... Pak ale najednou začalo tempo postupně zpomalovat a "zbytečných" řečí navíc okolo přibývat. A příběh se zbytečně prodlužoval a natahoval. Možná, kdyby byla kniha o 100 stránek kratší, byla by o to "nadupanější".
Ale je pravda, že fantasy není úplně můj šálek kávy a možná to byl ten problém. Každopádně byla to příjemná změna, vykročit na chvilku ze zajetých žánrových kolejí :-) Taková pohádka...
...a poslední 2 stránky potěšily mou romantickou duši :-)

1 20.10.2020

Hlavní Kingovské období jsem měla na konci zakládky. Pak mě to nějak přešlo. Lunapark pro mě proto byl takový návrat ke Kingovi po hodně dlouhé době. A byla jsem dost překvapená, tohle nebyl King, jak si ho pamatuji!
Každopádně jde o slušnou detektivku (ne horor, jak bych od pana autora čekala), svižná, čtivá záležitost. Palec nahoru za prostředí a skvělé navození atmosféry. Jsem spokojená☺️

6 30.09.2020

Po Mengeleho děvčeti, Tatérovi z Osvětimi a Chlapci, který následoval svého otce do Osvětimi to byla zajímavá a vítaná změna.
Místo Německa a Polska tentokrát Itálie, pozornost věnována solidaritě mezi křesťany a židy a milostná zápletka, která pohladila mou romantickou duši, spáchané hrůzy však zůstaly...
Kamarádka knížce vytkla, že na ni tam bylo až moc náhod. Za mě ok, až na tu poslední, závěrečnou, největší (setkání v Bastogne), to už autorka trochu přepískla :))

3 19.09.2020

V rámci svého žánru se jedná o úžasnou záležitost!
Od začátku jsem od knihy raději nic moc neočekávala a snad právě díky tomu se mi odvděčila tím, že mě pobavila, odreagovala, některými hláškami rozesmála, rozněžnila a překvapivě i svým způsobem pošťouchla... Život má člověk jenom jeden a neměl by si žádnou příležitost nechat protéct mezi prsty... A když jde o lásku, platí to dvojnásob!
Nemluvě o úžasně vykresleném (dobře, asi dost zidealizovaném) životě na anglickém venkově... Hned bych se sbalila a utekla do Liptonu do krámku s cukrovinkami, achjo!

Shrnu to - krásná pohádka pro dospělé :-D

5 07.09.2020