milary komentáře u knih

S knihami Dicka Francise v překladech paní Moserové si dávám opáčko; po kolikáté už? No, to je jedno, naposledy to stejně nebude... :)
Tentokrát jsem se začetla - zaposlouchala - až napodruhé. Mechanismy únosů i následného vyjednávání, nevypočitatelnost chování únosců, celá ta krutá lhostejnost s prstem na spoušti v případě jakékoliv chyby a i bez ní, následky, i když nikomu náhodou nerupnou nervy a "dobře" to dopadne. Což asi není úplně pravidlem. Protože tahle "hra" moc pravidel nemá...
Všechno mi to šlo nějak divně pod kůži.
Na druhý pokus už jsem dokázala zachovat trochu přiměřenější odstup, v čemž mi pomohl i maličko spektakulární závěr. :)
A já byla ráda, protože francisovka je to standardně čtivá a napínavá, jakkoliv v ní koníci příjdou tentokrát zkrátka.

17 26.02.2023

Mám ráda Quentinovy Záhady pro... s Petrem Duluthem. A tuhle (modře hodnocenou) výrazně mysteriózní záležitost, odehrávající se příhodně v nóbl sanatoriu pro různě psychicky nestabilní jedince (personál s jeho metodami nevyjímaje :)), mám vlastně pro tu jedinečnou kombinaci obecné paranoie vs. jedincem pracně zachovávaným ostrůvkům zdravého rozumu úplně nejraději.
Léčený alkoholik Petr Duluth s hlasem Vladimíra Dlouhého? Dvojnásobné potěšení.

16 26.02.2023

Orloj postav důležitých i nedůležitých, slavná herečka, bohatý lord, peníze, vášně, pravá i zinscenovaná alibi… A vražda, samozřejmě. Tedy – vraždy.
Nechybí rutinně uvažující Japp a - tentokrát úplně mimořádně - nedovtipný, ale vzdor tomu nesnesitelně sebejistý Hastings.
Případ je výjimečně komplikovaný, okolnosti proměnlivé a Poirotovy malé šedé buňky, zpochybňované kdekým, včetně jeho samého, rozkrývají záhadu s urputností, která je vlastní jen nejlepšímu detektivovi na světě. Ten však, přes konečné vyřešení, obvyklé zadostiučinění nepociťuje.

Lukáš Hlavica četl skvěle, jako vždy.

27 08.01.2023

Jak se vracím po letech k Dicku Francisovi, upadám do starého známého čtenářského tranzu, ne nepodobného rozpoložení u četby Agathy Christie. Miluju to. Je mi celkem jedno, jestli je nějaká kniha slabší (a to tahle fakt ne!!!), obalí mě atmosféra, prostředí, jazyk, kterým to ke mně promlouvá, a já se ztrácím, zapomínám na to současné, a cool a wow, protože tohle je nadčasové. A doufám, že se kouzlo těchhle knih neztratí nikdy.

Hrdina vlastně není koňák, jen koně vlastní. Ani nejezdí. Je to pohledný slušňák a vyrábí hračky. Teda vymýšlí. Konstruuje. Veleúspěšnou sérii hraček, přesněji řečeno.
Co se koní týče, jen trochu sází. A ve všem spoléhá na svého trenéra. Slušně ho platí, očekává slušnost. Ani ho nenapadne nic jiného. Až je absence té slušnosti do očí bijící.

Líbí se mi, že to opět není žádný superhrdina. Porušení důvěry řeší výpovědí, není přece zapotřebí nic jiného, žádný povyk. Až když se - nepřekvapivě - jeho bezelstnost obrátí proti němu a protivník ho veřejně očerní, zostudí a sám sebe postaví do role oběti, zváží, že je čas jednat. A jedná. S vynalézavostí a rozhodností, které mu vrací respekt...

18 07.01.2023

Jé, málem bych zapomněla, Vánoční koleda! Taková krása! A ještě když ji čte pan Somr.
Taky něco, co člověk zná z mnoha zpracování... Páni, rok vzniku 1843, to se ani nechce věřit. Trochu - archaické, že? A přece, v čase vánoc, v magickém čase, kdy jsme jaksi podivně přístupnější věřit na zázraky, z nichž jedním je přítomnost milosrdenství a lásky mezi lidmi, byť těkavá a krátkodechá, mají slova Dickensovy Vánoční koledy stále to proměňující kouzlo, díky kterému člověk zatouží i po vlastní nápravě a obnově.
Možná je to tím světlem svíček. Nebo slov. Nebo ticha. Nebo...

30 07.01.2023

S Alison Weir se "známe" už dlouho, přečetla jsem od ní kdeco dávno předtím, než jsem se potkala s databází knih. A audioknihami.
O Jindřicha VIII. první ženě Kateřině mi četla Martina Hudečková. Krásně se to poslouchalo, a stejně jako Chesterton a mnozí další doufám, že série audioknih o tudorovských královnách se rozroste.

Mám moc ráda dané téma a viděla a četla jsem mnohá zpracování, která se tímhle atraktivním kusem historie v různých souvislostech zaobírají; ta zdařilejší i méně zdařilá. Na Alison Weir si mocně cením nečernobílého pojetí postav. Lidí, kterým právě ta frekventovanost zpracování vtiskla už skoro šablonovitou podobu: Jindra - prevít a sukničkář, Kateřina Aragonská - nepříliš atraktivní a upjatá modlářka atd.
I když nejsem odborník a nedokážu posoudit věrohodnost toho či onoho - charakterů svázaných pravidly (vč. náboženských) a letitými tradicemi, manipulačního prostoru a strategií politických rozhodnutí, míry odpovědnosti versus svévole pramenící z postavení - přece nevěřím láci plochých pojetí a tak za sebe doporučuju tenhle bohatý a barevný románový portrét napsaný historičkou a opřený o řadu doložených faktů.

18 07.01.2023

Od Moriarty jsem znala jen Sedmilhářky. Nijak mě nenadchly, ale já je pouze viděla, nečetla - to se nepočítá. Úplně cizí lidé mě zaujali tématicky. (A splatit svůj dluh vyhledávané autorce jsem se rozhodla taky na základě líbezně poťouchlého komentáře kap66). Do puntíku se však tentokrát shoduju s uživatelem marlowe (až na to, že já do dámské šatny můžu legálně). :))

Liane Moriarty umí psát skvěle. Na nic nečeká, vtáhne člověka od prvních stránek plastičností charakterů i prostředí, hned jste v obraze. Vzbudí očekávání i zvědavost. Těšíte se, co bude. Já až do zásadního dějového zlomu (došlo k němu celkem pozdě, skoro v půlce knížky), jenž měl – předpokládala jsem – přidat na tempu i dráždivě potlačované dramatičnosti a druhou část řádně vygradovat. Nezafungovalo to. Jen se vršily efekty, jaksi vykalkulovaně, jako když překyne těsto a zdrcne se šlehačka a – plop. Velké nic.
Konec už mě zklamal neskutečně, detailní sumáře osudů všech zúčastněných a nahonem spíchnuté kapitolky nových vztahů, které byly jen otrockým potvrzením dříve nadhozeného… To už jako by psala úplně jiná ruka.

11 07.01.2023

Marťana jsem - už je to nějaký ten pátek - dřív viděla než četla. A zanechal fajn dojem. Jak se mi ale pořád stýská po Weirově Spasiteli, zatoužila jsem po plné verzi a poslechla si audioknihu. Nezaváhala jsem. Janové Vondráček a Zadražil nezůstali předloze nic dlužni. Četli úžasně.

A knížka mi přinesla znovu intenzivní požitek z Weirova vypravěčského umu; spolkla jsem návnadu bez zaváhání a tentokrát mě vůbec nelekala téměř nepřetržitá řada technických složitostí, souvisejících s přežitím či nepřežitím hlavního hrdiny "zapomenutého" na Marsu.
Úplně to nechápu, ale bez ohledu na jejich množství jsem prosvištěla dějem uspokojivě v obraze. Asi proto, že Weir vedle vědecké záhadologie pevně třímá otěže srozumitelnosti dějových příčin a následků, takže se ani humanitní typy neztrácejí. :)

Vedle hlavního sympaťáka - aniž supermana, oplývajícího optimismem a smyslem pro humor - , je Marťan zalidněn množstvím postav stejně zajímavých, se kterými je radost pobýt.
A mimo napětí, spád a vtip je v knížce to, co moc potřebujem. Připomenutí, že lidstvo může společně překonat mnohá protivenství. A občas to i dělá(me)... ;)

45 04.12.2022

Méně je někdy více... A v případě Přítele z domova se to zdaleka netýká jenom počtu stránek.

Moc mě zaujalo "o čem", ale pak stejně zklamalo "jak".
Pro mě chyběl knížce spád. Deníkové záznamy nesly četná opakování, opodstatněná u počátečních zápisků kluka, zčistajasna přestěhovaného do zcela cizího prostředí, vlekly se ale i pasáže, popisující potenciálně dramatické situace poněkud jednotvárným způsobem, vlastním celému textu.

Vývoj postav - těch málo postav, které nějakým vývojem prošly, byl předvídatelný a autorčina neochota zanechat jakýkoliv škrábanec na lesklé karoserii hlavního hrdiny vedla k neuvěřitelným klišé (oddanost vězňů apod.).

Nakonec bylo vše doslovně dořečeno a "moudra" a "krásné myšlenky" v množství větším než případném obraly závěr i o poslední špetku smířlivé nedokonalosti či tajemství.
Dlouho jsem nečetla knížku, která by se tak urputně domáhala čtenářových citů.
Ve mně je nevzbudila.

17 01.12.2022

Mizení, Vzplanutí, a teď Promlčení. Moje sympatie k Jiřímu Březinovi jako k autorovi nijak neovlivnilo "modré" hodnocení. Knížka se mi zdála stejně dobrá jako následující dva díly, které jsem přečetla před ní.

Kromě toho, že se mi prostě Březina dobře čte (nebo poslouchá, zrovna tento díl četl výborně Jakub Saic), v záplavě thrillerů a detektivek "ze zkumavky" obdivuju autorův výběr nejednoduchých témat, na kterých staví své příběhy. Není to asi něco, čím by se všeobecně zavděčil. Nevolí snadnou cestu. Vyčnívá. Nutí k připomenutí si.
K nepromlčení.
Nehraje čtenářům zbytečně na city. Ví, kdy skončit. Přesto vysílá jednoznačné signály. Třeba, že násilí plodí násilí. A bez odpuštění, nebo jen opuštění, které je často za hranicemi lidských možností, neskončí nikdy.

Hodně mě zaujal způsob napsání, kde se ruku v ruce střídala retrospektiva se současností. A moc se mi líbil (předpokládám autorův) záměr, co nejvíc ztotožnit uvažování vypravěče událostí válečných s uvažováním stejně starého Tomáše Volfa o mnoho let později, jako osobně zaujatého a tápajícího příjemce líčeného, tváří v tvář přímému účastníkovi tehdejšího dění. A uvědomila jsem si, jak dobře to ilustruje i naše vlastní proměny na pozadí kusu historie, který nám je vyměřen zažít.

25 25.11.2022

Zvláštní, moc pěkná knížka. O dětech, ale...

Tak málo stačí, aby byl člověk označen za "divného". Třeba - že v jednom kuse čte. Jí. Nedokáže se soustředit. Je prcek. Kulhá.
Což znamená, že je jiný. Jiný než my! Chchudááák... (v rádoby empatické verzi).
V té neempatické to znamená vyhýbavost a nezájem, přinejlepším. Nebo rovnou šikanu rozličného druhu.

Líp se holt srovnáváme s fazónou "přes kopírák". Protože tak se cítíme jaksi na domácím hřišti. A víme, co čekat. Nebo si to aspoň naivně myslíme, dokud se v té naší jistotě párkrát nevykoupeme.
Kdybychom se totiž míň báli jinakosti, mohli bychom zjistit nečekané. A Petra Soukupová dokazuje, že bychom netratili.

Poslouchala jsem audioknihu. Vřele ji doporučuju.
(A knížku si dávám do své imaginární knihovny hned vedle Soběstačného).

30 14.11.2022

Kdysi jsem přečetla všechny díly a viděla celkem pěkný seriál. Ráda jsem se vrátila, tentokrát formou audioknihy. Četl ji "filmově" Pavel Soukup.

S odstupem času mi knížka nabídla kromě žánru historické detektivky (který miluju), pořád stejně báječné atmosféry, barvitého příběhu a řady živoucích postav i četné příležitosti k rozjímání nad neměnností. Toho, co chceme a toho, pomocí čeho se na to snažíme dosáhnout. A nic neposvětí mnišská kutna, ani jakékoliv jiné mimikry. Ani nezmaří. I když to tak vždycky a bezprostředně nemusí vypadat.

Mám ráda lidi, jako je bratr Cadfael Ellis Petersové. Pokorné NEvzory ctnosti s nohama na zemi a laskavým pochopením pro druhé.
Bezvadná knížka.

19 12.11.2022

Každopádně parádní nápad a úžasné zpracování.

Mám moc ráda způsob vyjadřování pana Třeštíka. Mám na panu Třeštíkovi vlastně ráda hodně věcí, které jsem se směla kdy dozvědět. A obdivuju jeho ženu.
Mám ráda osobní vzpomínkové knihy, které jsou zároveň obrazem určitého historického období. Vážím si uchovávání doteků toho, co až příliš rychle mizí z paměti.

Takže? Proč to teda zatím zní jako obhajoba, že nedávám plný počet nadšených hvězdiček?
Jsou mi blízké komentáře Roubas, ale taky DiskretniBarman a v zásadě i drobné postesknutí petunkav.

Dva lidé, kteří toho stihli opravdu hodně, v neklidném 20. století...
Úvodní deníky z fronty, které si psal mladičký legionář (co byl čerstvě uznaným muzikantem a skladatelem) podivně archaickým jazykem, jenž podtrhoval absurditu dění i konání, a posléze zcela "jiná" válka a statečná účast v odboji patřily k částem, které jsem četla s největším zaujetím a respektem. Bavily mě i drobničky z rodinných prostředí, dětství, mládí, studia...
Imponovala mi šíře zájmů, vědomostí i dovedností, které budily pozornost narůstajícího množství zajímavých lidí z nejrůznějších oblastí a zároveň jsem troskotala na výčtech jmen a jmen. Na jednu stranu bylo fascinující, s kým vším se dvojice v životě setkala, znala a něco žila, na druhou stranu už bylo jaksi únavné, že paní Libuši snad neminul muž, který by jí nebyl zcela uchvácen. Asi to tak bylo, jasně, ale jako by to zaujímalo až příliš mnoho prostoru. Určitě to byla žena mimořádná, ale nepochybně v ledasčem i jaksi tvrdá, a já "fandila" spíš otci Třeštíkovi ('starému muži s mladou ženou' jak stálo v jednom dopise), pro jeho ztráty, věrnost i slabosti.
Ocenila jsem, že se autor vyhýbá hodnocením, píše nezaujatě jak to jen jde, a než by tahal ze čtenáře emoce, uchyluje se ke svému osobitému křehkémi humoru.
A tak vznikla knížka /kronika, která nemusí sednout každému, ale určitě je pozoruhodná.

22 11.11.2022

Trochu temnější francisovka, kdy hrdina nemá ani zdaleka ideálně rozdáno. Tentokrát se vyváženě a lítě bojuje na dvou frontách, osobní i profesní. A tudíž člověk trne dvakrát, protože improvizovat se dá jen v jedné z rovin, hraje se o všechno a zvítězit může jen ten, kdo v sobě nese vlastnosti skutečného profesionála.

Užila jsem si audioknihu a interpretaci Marka Holého.

23 07.11.2022

Podobně jako u Stráží jsem se chytla až někde za první čtvrtinou. Zato náramně.
A nevím, co vynachválit dřív.
Překlad (mnohem víc, než to!) pana Kantůrka? Interpretaci mága Honzy Zadražila?

Je to úžasně, chytře a mnohovrstevně vtipné, zároveň tisícerým způsobem neokázale moudré, je v tom napětí jako hrom, je to perfektní v tom, jak se jednotlivé postavy vymaňují ze svých zdánlivě nepřekročitelných nastavení, vyvíjejí se, pomáhají si, boří neměnné.

To zcela neúhybné zdůrazňování dobra by mohlo působit naivně až možná únavně; nebýt Pratchettova mistrovství, se kterým vyvažuje nebezpečí selanky momenty třeskuté srandy, anebo nečekaně důrazným připomenutím nástrojů a síly zla. Je stejně dobrý v obojím. A mě to baví.

24 04.11.2022

Hutné čtení; desítky osobních výpovědí z obou stran, územní dějiny, komunity, historie zahraničního vlivu, podrobnosti z oblastí infrastruktury, vojenství...

Předmluva Petry Procházkové předznamenává vzácnou nestrannost, pro kterou mě Izrastina zaujala.
Člověka se nezmocňuje dnes tolik všudypřítomná únava z neustálého tlaku patřit na sítích i jinde do těch "správných bublin", nestresuje ho vehemence, s jakou se v současnosti prosazuje vlastní názor na sebemenší pitomost, nestrádá agresivitou "povolaných", ryčně rozčísnuvších jakkoliv složité téma vahou.., - no, vlastně čeho, že?

Pro mě je argumentem Szántóova letitá osobní zkušenost, erudice, profesionalita. Pokud se chcete něco dozvědět, ne si jen cosi potvrdit, tohle je dobrá příležitost.

Audioknihu načetl výborně Vasil Fridrich. Pomohl mi přenést se přes informačně náročnější pasáže, které by mi při čtení daly zabrat. Dohledávat potřebné si lze i tak, prostě si poslech pozastavíte. Ale fotky, ty musím časem dohnat.

22 26.10.2022

Sérii nečtu chronologicky a nevadí to. Z kusých poznámek lze dobře odvodit, že se cosi v předchozím díle přihodilo, co dál ovlivňuje Tomáše Volfa v aktuálním příběhu.
V obou přečtených knížkách oceňuju jak autenticitu prostředí a stejnou hodnověrnost vztahů, tak pozoruhodná témata; v této - 3. části - mě moc bavilo zapojení lidí z různých oborů při experimentálním hledání metody provedení předmětného zločinu.
Vysloveně mi sedí styl Jiřího Březiny, neexhibující, nápaditý a čtivý. Bylo to napínavé, musela jsem dočíst, i když tou dobou už jindy dávno spím. :)
Zaujalo mě (čtvrté) Mizení a za pět hvězdiček je taky Vzplanutí.

29 22.10.2022

Provokativní, vymykající se obálka. Záložka, čistě bavlněná. Autorka - se zvláštním jménem i originálně pojatým životopisem.

Dojmy z četby: od - cotojakokčertuje? přes - tojetedabomba! po - trochusevtomztrácím.

Každopádně; úžasný odrazový můstek s reinkarnací, perfektní jazykové hříčky, vtip a šmrnc. Na dvoustovku stránek riskantní množství témat, díky autorčině talentu pro výstižnou zkratku ale tak dobře srozumitelných, až jdou na člověka místy "zimomravky".
Chytré. Zajímavé. Vážně moc dobré.

Mně chyběla půlhvězdička do plného hodnocení, postrádala jsem dějovou linku. Anna byla důležitým průchozím prvkem, už pro své neobyčejně trefné (byť němé :)) komentáře dění vně akvárka i uvnitř sebe, ale - když ponechám stranou své obdivné nadšení z tak originálního nápadu - přece pouze něčím, co umožnilo sloučit několik různorodých osudů, modelů chování, jevů a témat obecně.
Jenže - zase ten Český lev, to nemělo chybu. :))) Takže...

23 19.10.2022

"Koňácké" detektivky Dicka Francise jsou prostě čiré potěšení...
Maximálně čtivý příběh ve skvělém překladu paní Moserové nás tentokrát po atraktivní návštěvě filmového natáčení vezme do zlatého dolu i do jednoho z afrických národních parků. Ptáte se, kde jsou koně? Jsou podstatnou součástí zápletky; na to, proč něčí koně špatně běhají se tentokrát snaží přijít hrdina úvodní části: úspěšný herec.
Neděste se, bývalý kaskadér je v sedle jako doma a riskantní situace, byť filmové, jsou součástí jeho práce, není to žádný mazánek. :)
Jenže se ukáže, že nejde jen o koně. A že, z nějakého důvodu, ten člověk komusi překáží, i když neví proč. A bude potřebovat všechen důvtip a výdrž, pokud chce zodpovědět otázky a zůstat naživu.

21 17.10.2022

V životě jsem neslyšela nic o fascinujícím projektu a fungování Pojízdných knihoven (takto součásti Rooseveltových Programů pro podporu zaměstnanosti ve 30. letech 20. století). Ohromilo mě, že za dobu asi osmiletého fungování se díky knihovnicím, dopravujícím knihy stovky mil nehostinným a často neschůdným terénem na koních, mulách, dokonce na vorech či pěšky, dostala jakási četba k téměř 600 000 obyvatel vč. těch nejnuznějších, žijících v nejodlehlejších oblastech třiceti okresů východního Kentucky.

A neslyšela jsem nic ani o "modrých" lidech", k nimž patří i hrdinka knihy. Neměla jsem ponětí o lékařské diagnóze, vysvětlující zvláštní zbarvení kůže těchto jedinců, vzbuzujících pro svou nápadnou jinakost u pověrčivé a zaostalé většiny obyvatel Apalačského pohoří hrůzu, odpor i projevy rasového násilí.

Jinak bych ale bezezbytku opsala komentář Pajaroh. Nevyrovnanost pojetí, rádoby dramatické, avšak jen teatrálně působící postavy a úplně nekorigovaná příchylnost K. M. Richardson k atmosféře sladkobolné dojímavosti ženských románků v té nejkrystaličtější podobě mi čtení pokazily.

Neupírám autorce vynaložené úsilí ve shromažďování materiálů, jež ostatně ona sama mnohoslovně zmiňuje v závěru knihy (kde také nabízí dotazník "K diskuzi a zamyšlení", který jako by vypadl z batohu gymnazisty :)).
Ocenila jsem fotky i mapky.
Je mi však hodně líto, že se zpracování tématu tak mimořádně zajímavého nechopil někdo způsobilejší.

19 15.10.2022