milary komentáře u knih

To bylo... dechberoucí, co se o hnutích lidské mysli vešlo na ten minimální počet stránek. A na stránkách dopisů, zasílaných z předválečné Ameriky do Hitlerem uhranutého Německa a opačným směrem, se celé drama také odehrává. Žádná velká slova. Žádné akční scény. Je to ta úspornost, ze které mrazí.
Slyšela jsem audio v podání pánů Somra, Dvořáka a Hartla. Působivé. Výborné.

24 04.04.2023

Tři hvězdičky pro mou milovanou Agathu jsou hodně málo, ale co naplat.
Nepřekážela mi zas tolik jistá rozvláčnost, zapříčiněná dvojím různorodým šetřením; to Poirot mi zde - byť se dostává ke slovu až skoro v závěru děje, - připadá samoliběji mnohomluvný (obzvlášť s mnohočetně se opakujícími příměry o pánu a psu), ale bez obvyklého šarmu.
Nevyhovoval mi exkurs do světa špionáže, všechno mi to připadlo jako podivný mix Agathina klasického pojetí příběhu a různorodých prvků, které dějovou linku neobohacovaly, ale tříštily.
SPOILER:
A poslední kritická zmínka patří bystré holčičce s deníkem, sloužícím k zaznamenávání nejrůznějších pozorování. (Že se v něm jako náhodou skrývá i podstatný dosud neznámý detail, je nasnadě). Jenže tohle zároveň tvoří gró jiné Agathiny známé detektivky. (Nechci si vymýšlet, ale skoro se mi zdá, že se ta druhá dívčina i shodně jmenovala (?)).

Coby Agathin fanda jsem si Hodiny čtené Lukášem Hlavicou ráda přidala "do sbírky", ale vracet se k nim nebudu.

20 04.04.2023

K tomu, jaká je "Maigretova trpělivost" (a už vím, že buldočí), jsem se dostala až nyní; poté, co mě k ní marlowe nasměroval jako k pokračování titulu "Maigret se brání".
A tak mi utekla - jistě báječná - brožovaná verze s fotkami Gabina z devětašedesátého, což musí být lahůdka. 8 Kčs? No, to už je legenda, stejně jako toho času cena smažáku s hranolkama... :)
Já Maigreta poslouchám a taky tuhle novelu mi četl Jan Vlasák.
Propojení obou příběhů skrze společné figury Palmariho a Aliny a vleklé šetření krádeží v klenotnictvích je už samo o sobě skvělé. A nedokonalá satisfakce z prvního příběhu v tom druhém nabízí Maigretovi dostatek prostoru pro to, aby dokázal, že ani jeho letité metody vyšetřování ani důchodový věk pětapadesát :)) jej v žádném případě neřadí do starého železa.
Atmosféra a napětí, které strmě graduje jakoby z ničeho a na minimálním počtu stránek. Mistr Simenon...

19 30.03.2023

Nejsem žádný znalec ani skalní fanda Vodňanského textů, jakkoliv víc než pár si jich spolehlivě pamatuju.
A tak jsem se spíš těšila ze vzpomínek všelikými nadáními obdařeného člověka, který neztrácel humor ani tehdy, kdy zachovat si ho chtělo pevné nervy a odvahu.
Hodně jsem se nasmála a spoustu se dozvěděla. Kniha zdarma? Rozhodně!

18 29.03.2023

Spousta nádherných komentářů přede mnou; každý z nich v něčem nebo i v mnohém zohledňuje to, co na Gentlemanovi v Moskvě zaujalo a okouzlilo i mě.
Podobnou knížku jsem nikdy v životě nečetla. A s určitostí vím, že žádná z doposud přečtených knížek ve mně nezanechala tak těžko definovatelný a úplně výjimečný dozvuk. Ať bych napsala, co bych napsala, přece by to bylo jen shrnutí jednotlivostí, byť mimořádných: poukázání na to či ono, zmínky o čemsi konkrétním. Pár stránek by to ovšem dalo... :)
Ale tu fascinující pouť imaginací, to absolutní propadnutí atmosféře, tu nostalgickou touhu nebo bolavé rozpomínání podobné kruhům na vodě, to popsat nedovedu.
Duši (skrz uši) četl Igor Bareš.

33 26.03.2023

Na první pohled jednoduchá historická dobrodružka kořeněná romantikou. Napsaná ovšem nádherným jazykem, prozrazujícím autorovu vášeň pro historii, s charakteristickou živostí, pro Václava Erbena tak typickou.
A na pohled druhý? Všechno zůstává. Jen ta idyličnost, která na člověka hned na počátku mylně dýchla, poznenáhlu nabývá podobu ironickou, příběh vypovídá o cti i nepočestnosti. A ceně, kterou je třeba zaplatit za obojí.

18 15.03.2023

Pavel Naumann, autor známých a oblíbených Pohádek o mašinkách (mmj.), mi se svou detektivkou přišel jen tak do cesty. Ani trochu nelituju.

Anotaci nečtěte. Pružně vyzrazuje to, k čemu se tahle (skvělá podle mě) detektivka důmyslně propracovává spletitým bludištěm vyšetřování, malým okruhem na první pohled zcela pravděpodobných podezřelých, temnějšími a temnějšími "stíny času".
To co ze začátku působí jako osamocený (zlo)čin, protože ani násilná smrt není od samého počátku tak průzračně jasná, ústí postupně hned do několika "vyřešení".
Ta se ale ukáží jako slepé uličky, aby se po chvíli - ve světle či spíše v klamném šerosvitu psychologie postav, nedobrovolných vazeb mezi nimi a s tím spojeným společným povědomím o více či méně špinavých tajemstvích, znovu střídavě jevila jako ta jedině správná.

Mně to "tápání" přišlo mistrné, několikanásobná zápletka originálně vymyšlená, styl vyprávění je z těch, co mě hodně baví.
Před samotným finále (tím opravdu konečným) jsem to viděla na jasných pět. Závěr byl ale pro mě - k mé velké lítosti - přece jen trochu nesourodě působící k perfektně vystavěnému dramatu, takže čtyři hvězdy a kousek.

Audioknihu četl Miroslav Táborský; dobře vybraný hlas mi udělá radost vždycky.

16 13.03.2023

Úžasná "poslouchaná" s panem Cupákem, Brabcem, Rackem a Brouskem...

Příběh Jekylla a Hyda člověka nikdy neomrzí, v jakékoliv podobě. Nikdy není totiž od věci si připomenout, jak nebezpečné je podcenit přítomnost zla v jednom každém z nás. Zahrávat si. Omlouvat je. Sebejistě mu dávat průchod ve jménu čehokoliv, protože - taková drobnost přece.., to ani nic zlého není, ne? A ono narůstá, nárokuje si čím dál větší prostor, dokáže vzbudit lákavé pokušení, zatemnit rozlišovací schopnosti, pohlcovat...
Jak by takový příběh mohl zastarat? Ztratit na aktuálnosti? Nebo...

24 09.03.2023

Divoká pustina mě překvapivě nezaujala. Překvapivě, vzhledem k tématu. Nesedlo mi zpracování, které zmiňuje třeba i Marek82, Mijagi, Arev122, Lizard...

První (delší) část knihy je složená z nijak nenavazujících epizod ze života v americké divočině. Gary Paulsen v nich popisuje (přesně tak to na mě přes snahu o dramatičnost většinou působilo) zážitky ze setkání se zvířaty, zkušenosti, vedoucí k vlastní proměně, i své začátky s mushingem a tažnými psy.

Druhá část je věnovaná závodu Iditarod, který se jezdí na památku roku 1925, kdy v Nome vypukla epidemie záškrtu. Ta už mě upoutala víc, jen škoda útržkovité stručnosti.

Autor na začátku zmiňuje, že se pokoušel živit mmj. také psaním.
A já bych možná jen přidělila hodnocení a víc bych se knížkou nezabývala, nebýt toho, že jsem právě dočetla Tyrkysovou horu od Diny Štěrbové.
Přenést na někoho nezúčastněného své zaujetí a emoce tak, aby - byť jen na chvíli - dokázal cítit podobně a zachytit podstatu vzdálené zkušenosti, je těžké. Paulsen mi své zaujetí předat nedovedl.

Čtu ráda knížky o horolezcích, i když pochopit motivaci pro enormní strádání a riziko spojené s výstupy je pro mě nemožné. Doposud bylo.
Knížka Diny Štěrbové mě nechala nahlédnout:
Do toho, kolik nekonečné a mnohdy krutě zbytečné námahy, trpělivosti, strategie a štěstí potřebovala žena k tomu, aby prorazila krunýř předsudků a tuposti oficiálních institucí (viz reedice knihy, doslov autorky).
Do toho, co jsem už trochu znala z podobných knih: nebo-li, co si neuděláš na koleně, nemáš, aneb, jak vyzrát na nedostupnost vybavení a neexistenci finančních zdrojů.
Do toho, kolik stojí plnění "nesplnitelných" snů rodinu.
Do toho, jak velká musí být vůle a touha a psychická a fyzická odolnost, aby byly větší než strach a pokušení vzdát.
Do toho, jak složitá je organizace, aby vedla k realizaci projektu a díky čemu všemu může přijít celá námaha těsně před cílem vniveč.
Do toho, jak chutná zklamání, když se po tom všem oficiální prameny "zapomenou" o ženami dobyté osmitisícovce zmínit...
A tak dále a tak dále...

Co mi ale přišlo jako nahlédnutí zásadní...
Neuvěřitelně poetické a pokorné vyprávění o Nepálu, himálájské floře a fauně, lidech, počasí, božích úradcích... Dina Štěrbová je úžasná spisovatelka, líčení nepostrádá humor, odevzdané povzdechy nad mnohdy svérázným pojetím smluvených závazků místními, dechberoucím způsobem líčí výstupy, překážky, těžko představitelná strádání nejen při dobývání samotných vrcholů. Ale nad tím vším je vždycky bezbřehá láska, obdiv, úcta a respekt k horám.
A já měla, aspoň stopově, možnost pochopit, o čem to všechno je, když je to tak, jak to má být.
Můj obdiv, úcta a respekt, paní Štěrbová.

21 07.03.2023

Spisovatelku mám v oblibě léta, některé z titulů obzvlášť. (A Adam Dalgliesh už má navždycky tvář charismatického Roye Marsdena).
Zrovna Pachuť smrti ale mezi ty úplně nejoblíbenější kousky nikdy nepatřila. Přišla i mně až dost rozvláčná.
Teď se mi dostala do ruky audiokniha. Jan Vondráček mě provedl lehce zeštíhleným příběhem, detektivka nabrala větší spád a (i tak pozvolné) rozkrývání okolností násilné smrti nesourodé dvojice obětí mě hned víc bavilo a udržovalo v napětí, jak příběh lépe držel pohromadě.
Možná slabší, ale přece jen čtyři hvězdičky pro britskou detektivní klasiku.

14 07.03.2023

Artemis se "narodila" mezi Marťanem a Spasitelem. Příjde mi to zvláštní; podle stylu, ktrým je napsána, bych ji odhadovala na prvotinový experiment, když ne jiného autora. Oceňuju, že Weir dokáže své vesmírné knihy obdařit úplně odlišnými náměty, že se neopakuje. Ale zatímco Marťan ani Spasitel autorův charakteristický styl vyprávění nezapřou, Artemis jakoby směřovala k jedinému, a to akčnímu filmovému zpracování.
Děj živelně bobtná do nespočtu více či méně uvěřitelně působících situací, jakoby testoval čenáře neustávajícím: co říkáš tomuhle? já vím, já vím - a co tohleto? A tohle mi spolkneš?
Jazz není nesympatická a knížka není nudná. Jen mi přišla oproti Spasiteli a Marťanovi kostrbatá a přebujelá. Vč. nadužití vulgarismů tentokrát...

21 07.03.2023

Šestého kapitána Exnera, oplývajícího buržoazními majetkovými výstřelky a ne úplně příkladným profilem socšarže, vydali panu Erbenovi v tuze (v obou významech toho slova) normalizačním jedenasedmdesátém. Knížku vydalo Naše vojsko.
A díky paradoxům té doby se stála dlouhá fronta před knihkupectvím, tak charakteristická pro ony časy a v dnešní době nevídaná, jistě i na tenhle kousek režimu zdaleka ne zcela poplatné četby.

Jako obvykle je detektivka zalidněná přepestrými typy tentokrát početných obyvatel jednoho činžáku, naskládanými do příčkami úsporně regulovaných vzdušných prvorepublikových bytů kdysi vznosného secesního domu. A jakoby ta stísněnost pomalu rdousila i jakoukoliv velkorysost, vstřícnost a všechno svobodné a vzdušné v lidské povaze, dostává se ke slovu malost, bezohlednost a hrabivost, vedoucí ke zločinu.

Kapitán Exner v plném lesku. Napětí, vtip, spád - no a ženy, samozřejmě...

24 06.03.2023

(Stále) ve stejném duchu, ejchuchuchu (chuchu). :)) Hurá!
Taková krása! Kriminálka jako hrom, všichni moji milí prospívají, a já prospívám taky, protože se hodně směju, přiměřeně bojím a hodně dojímám. To tedy. Témat k povšimnutí, která mentorsky nečučí a přesto je člověk nepřehlédne, je tu znovu dost a dost. Moc ráda to čtu, pane Pratchette!

22 03.03.2023

Pro Brňáka dřívějšího data narození přitažlivé čtení o čase, který sám žil. Bezvadné fotky, vzpomínky všeho druhu, zmínky o známém i neznámém, známých i neznámých.
Vyhovovalo mi, že se volně přeskakuje ze vzpomínky na vzpomínku, z tématu na téma.
"Štatl" je autorčin pohled i paměťový zásobník, asi bych uvítala, kdyby se něco z prostoru daného kterési hojně zmiňované postavě dostalo dalším nepominutelným, ale ráda jsem přijala knížku tak, jak je. Bavilo mě to.

... V dětství se můžeme účastnit jen takových lampionových průvodů, jaké právě chodí. Tak to říká Ludvík Vaculík a potvrzuje zkušenost nás, kteří jsme vyrůstali za normalizace, doby nikterak normální. Ale jediné, kterou jsme v mládí měli k dispozici...

16 03.03.2023

Když se Maigret musí bránit nařčení, je to neslýchané. Vítr fouká z nejvyšších míst, ve hře je odvolání a předčasná penze, neslavné zakončení kariéry. Otazník za "proč" je gigantický, obvinění zjevně, avšak dovedně vykonstruované, komisař je "odstaven" přísnými nařízeními a když to nestačí, nucenou dovolenou.
Jenže Maigret se brání... Trpělivě navazuje tenounké nitky zdánlivě nesouvisejících událostí, instinktivně se vrací do minulosti, snaží se nalézt propojení mezi nesourodými osobami. Nevadí mu tolik předčasný důchod, vadí mu být obětním beránkem.

Skvělá věc se skvělým panem Vlasákem /Maigretem.

17 03.03.2023

Jeden z nejúžasnějších příběhů. Když nepodlehne člověk netrpělivosti. Když zaujatě poslouchá znovu a znovu totéž. A znovu. A zas.
Totéž? Kdepak! Drobné nuance, nepostřehnutelné odlesky tehdy a teď, malé lži, které se tak dobře schovají za ochabující paměť, proměna zúčastněných v průběhu dlouhých šestnacti let "poté", - nebo že by zase až tak velká nebyla?

Šestnáct let starý případ. Ukončený. Žena zavraždila svého muže malíře a po roce ve vězení zemřela.
Teď je tu ovšem její dcera, tehdy ještě úplně malá, se svými pochybnostmi a dopisem od matky, která v něm píše o své nevině. Jinak se není čeho chytit. Leda rozplétat s úmornou pomalostí zteřelé nitky dávných svědectví až (snad) k pevnější osnově současných výpovědí. Pokud k nim bude vůbec někdo ochoten.
Ale Poirota případ zajímá a výzvu přijímá...

Mám ráda interpreta Pavla Soukupa a dobře se mi poslouchalo i tentokrát.

30 01.03.2023

Poirot vyšetřuje vraždu. Nic nového pod sluncem. Jenomže tentokrát se pouští do případu na základě prosby o pomoc samotné zavražděné. Zavražděné bohaté dámy se spoustou dědictví nedočkavě větřících příbuzných, jejíž smrt se mohla zdát smrtí přirozenou. Mohla se zdát. Nebýt předchozí podivné nehody. Míček. Pes. Schody. Ale ani tady všechno úplně nesedí...
Kdo se v tom má vyznat? Hodil by se kloudný svědek, jenže...

Lukáš Hlavica v roli všech zúčastněných opět skvělý. I těch čtyřnohých. :))

24 01.03.2023

Betty (viz anotace) mi to nepřipomínalo.

Četla jsem určitě se zájmem, jak by ne. Tak zručně napsané, informacemi nabité líčení o pobytu v končině tolik exotické, z doby tak vzdálené, a s tolika přenádhernými popisy přírodních jevů a scenérií, prozrazujícími oko umělkyně...
A přesto bych se ke knížce už nevrátila.

Zakopávala jsem o to, co perfektně pojmenovala a shrnula v komentáři Erys, a čeho se dotkli i další...
Absenci uceleného příběhu prožitého roku, vztahů, emocí, nějaké aklimatizace v extrémních podmínkách...
Vzpírá se jakékoliv mé představě (a samozřejmě to neznamená, že tím cokoliv popírám), že by se městská žena, která zjevně neměla úplně představu, do čeho jde, dokázala tak ze dne na den přizpůsobit všem extrémům, vydržet bez újmy fyzické i psychické nároky, držet od samého začátku krok se zkušenými muži a vykazovat všemožné doposud nepoznané aktivity a dovednosti, aniž by ji nějak zvlášť krušilo vyčerpání, jakákoliv malomyslnost, neřku-li strach či stesk.
Jako by všechno lidské bylo eliminováno (nepočítám-li vzplanutí pro polárního lišáka) a očesáno do odlidštěného vytržení ze zajetí ledovou nádherou kolem.

Ne, Betty s jejími odhodlanými a přesto zdaleka ne vždycky vyhranými bitvami, vřelostí a sebeironií mi to vážně nepřipomínalo.

15 27.02.2023

Z minulého dílu jsem byla trochu rozmrzelá a tak jsem pro jistotu mnoho neočekávala...
Lež!! Očekávala jsem přesně takovou Stabenow, kterou jsem si oblíbila od prvních dílů série vyjma šestky.
A? Byla to úplně jiná Stabenow.

Po pár stránkách zaplněných bizarním děním, líčeném v trochu nezvykle komickém tónu a téměř bez mrtvol, jsem trochu znejistěla nad žánrem. Pak jsem roztála. A objevila autorčinu novou polohu. Není to tak, že by mi snad předtím nepřipadala vtipná, to vůbec ne. Tady se ovšem její humor proměnil v průtrž nečekaně bláznivé legrace, která kulminovala v ostrém kontrastu s racionálními a vzhledem k povaze situací komicky věcnými reakcemi Kate i ostatních. Prostě tání, žejo, co naděláte… :)
Řada situací je tak dovedená k úplné dokonalosti; kdo četl, ví. Například ta, kdy Kate tak bezděčně potvrdila jasnozřivý odhad svých schopností babičkou Jekaterinou, a akcí s bagrem (tzv. 2v1) s autritativní přesvědčivostí zastoupila nedokonalou (a neexistující) literu zákona ve dvou zdánlivě bezvýchodných kauzách.

Mrazivé tání servíruje Aljašku opět s mnoha pozoruhodnými informacemi.
To co je líčeno s takovou dávkou humoru není ani zdaleka vždycky taková legrace.
A že by to nebyla detektivka? Nenechte se zmást jistou rozverností, mně tu napětí vůbec nechybělo.

22 27.02.2023