Mikus komentáře u knih

Oceán na konci uličky je kniha, která ve mně zanechala spoustu otázek, ale přesto jsem po dočtení věděl, že je výjimečná. Mám rád knihy, které všechno neprozradí do nejmenšího detailu a nechají tak nést část příběhu samotného čtenáře. Můžete se v tom dál pitvat, číst mezi řádky a stále nacházet něco nového.
To co Gaiman předvádí na těch zhruba sto osmdesati stránkách je neskutečné! Vyvolává emoce od radostných a hřejivých, až po děsivé a bolestné. Celému tomu vévodí naprosto bezchybná, pohlcující atmosféra. Dočkal jsem se dosud nepoznaného zážitku ze čtení. Vážně!
Neil Gaiman se mi tímhle titulem dostal do ruky poprvé a hned mi ukázal, že nepotřebuje mnohostránkové romány, aby mě dostal do kolen. Smekám, tohle je skvost!

11 05.09.2020

Dívka ve vlaku je typickým příkladem toho, že čtivá knížka není automaticky skvělá.
Opravdu se to čte samo, Rachel je zajímavá a sympatická. (Ano, je to alkoholička, ale kvůli tomu ji přeci hned nezavrhnu. Navíc každá hlavní postava by měla mít nějakou vadu na kráse.)
Problém vidím v tom, že kniha ani zdaleka nedostála mému očekávání. Myslím, že všechny ty kladné recenze a nálepky "bestseller", tomu do značné míry uškodily.
Děj má tendenci se táhnout a celé rozuzlení už to prostě nezachránilo, přestože nebylo špatné.
Ve výsledku je Dívka ve vlaku knihou, která neurazí, ale nějak zvlášť odvařený z ní také nejsem. Snižte proto svá očekávání na minimum a až přijde dlouhá chvíle, tohle by ji celkem dobře mělo zkrátit.

11 17.05.2020

Ze začátku mě moc nebavila, ale potom mě to zcela vcuclo. Při scénách v zákopech jsem si připadal, jako kdybych bojoval vedle hlavních postav. Vyprávění Pavla Baümera bylo velice poutavé, avšak také velmi bolestné. Téměř po celou dobu první světové války máme možnost nahlížet do Pavlovy hlavy a sledovat jeho osud i osudy jeho přátel. Remarque vylíčil atmosféru války brilantně, stejně jako psychologické pochody hlavního protagonisty.
Na západní frontě klid je bezpochyby nadmíru čtivá kniha, avšak člověk se musí obrnit vůči nelehkému tématu, které zpracovává.

10 20.06.2020

Tahle kniha je zhmotněná melancholie. Není to žadný povzbudivý románek, po kterém budete mít chuť běhat v polích s větrem ve vlasech.
Styl psaní bych popsal jako odosobněný, a to nejspíš umocnilo můj výsledný dojem, který překvapivě nebyl ryze depresivní. Murakami to zkrátka napsal tak, jak to je, aniž by do toho pletl nějaké další složité psychologické pochody.
To, co si mě získalo velice rychle, byly dialogy. Jsou totiž neuvěřitelně...svěží? Líbila se mi na nich ta neotřelost a nepředvídatelnost. Některé se mi v hlavě dosud přehrávají, i když si myslím, že mi spoustu myšlenek uteklo. Často jsem měl pocit, jako bych nerozuměl všemu, co mi autor chce říct. Možná to je záměr? Koneckonců si dokážu představit, jak čtu tuhle knihu znovu.
Celé to plyne v takové podivně pomalé, hypnotické atmosféře. Nutí to přemýšlet a brouzdat tak ve vlastní hlavě. Písničky od Beatles už nejspíš nebudu moct poslouchat, aniž bych si na tuhle knihu nevzpomněl.
Mám k tomu výhrady. To ano. Ale stejně si myslím, že jsme si s Murakamim napoprvé sedli. Přestože trochu jinak, než jsem si to původně představoval. Co tam máš dál?

8 30.10.2020

Nejvíce děsivá je tato kniha asi v tom, že hlavní protagonista vůbec nedumá nad tím, jaké utrpení prožívá a jak by případně mohl utéct domů k rodině. Tyto starosti jsou v podobných pracovních táborech mimo myšlení všech vězňů. Jejich hlavní starosti se týkají toho, kolik porcí jídla zvládnou ukořistit, jak si sehnat nějaký ten tabák a hlavně jak přečkat celý den, aby se vůbec dožili toho dalšího.
Navzdory svému krátkému rozsahu se mi kniha nečetla nejlépe a v záplavě vězeňského žargonu a postav jsem se tu a tam ztrácel. To však neznamená, že bych nebyl rád, že jsem si ji přečetl. Za ten čas to stojí a čím více lidí ho bude ochotných knize věnovat, tím lépe. Krutá realita pracovních táborů není zase tolik let vzdálená a bude dobře, pokud ji budeme mít na paměti. Jestli mi totiž tato kniha něco dala, pak je to vědomí, že jakmile se člověk na takovém místě ocitne, na myšlenky o hrůze a nespravedlnosti nezbude místo.

8 16.10.2020

Malý princ od Antoina de Saint-Exupéryho se řadí k povinné četbě na středních školách, avšak na konci se dočtete, že je pro děti od 7 let. Já jsem moc rád, že jsem tuhle útlou knížečku v tomhle věku nikdy celou nepřečetl. Vůbec nic bych si z ní neodnesl a možná bych ji i zavrhl a neměl ji rád.
Díky tomu jsem teď v Malém princi našel poklad, kde je každá věta i slovo na svém místě. Kniha ve mě probudila mnoho emocí a moc se těším, až si ji přečtu znovu. A to knihy nikdy víckrát nečtu.
Pokud všeobecné nadšení z tohohle díla nesdílíte, moc doporučuju poslechnout si audioknihu, kterou namluvil pan Viktor Preiss. Celá kniha v jeho podání dostane úplně nový rozměr. Stejně tak doporučuji zhlédnout i animovaný film. Malého prince jsem si od té doby ještě více zamiloval!

8 20.06.2020

Tahle knížka mě nalákala svým úžasným námětem a příjemně překvapila dějem a samotnou zápletkou. Pokud váháte, rozhodně to stojí za přečtení a myslím, že vám také něco dá. Hlavně se nenechte odradit absencí dalších dílů v češtině, jako jsem to nejdřív udělal já.

8 25.01.2020

Nevím, jak to máte vy, ale když slyším Stephena Frye o něčem vyprávět, jsem vždycky jako v transu a jen poslouchám. Proto jsem se trochu bál pustit do audia, které nečte on sám, aby se kouzlo nevypařilo. A úplně zbytečně! Otakar Brousek ml. to namluvil skvostně, báječně, vtipně, osobitě a zároveň v tom pořád slyšíte toho Frye! (Bude to hodně špatnej fórek, když řeknu, že byl BOŽÍ!? Minimálně Hermes v jeho podání boží byl!)

Období antiky mě už hodně dlouho fascinuje. Jestli i vás, není nad čím přemýšlet. Byla by chyba myslet si, že už řecké mýty přece znáte a kniha vám nedá nic nového. Dá vám toho spoustu. Stephen Fry jde opravdu hodně do hloubky, přidává k jednotlivým mýtům spoustu zajímavých odboček (Osobně jsem si hodně užíval zmínky a původech slov, můžu svoje okolí otravně poučovat xD. Ale bacha, možná by se tyhle odbočky nemusely líbit všem, jelikož často zdržují samotné vyprávění.) a co se mi velice zamlouvá, nepokouší se je interpretovat. A když už se o interpretaci mluví, nabídne vám různé názory velkých filosofických mozků, abyste si udělali názor sami.
Kniha taktéž přetéká jmény (asi se to dá u mýtů čekat) a není zrovna reálné si myslet, že si zapamatujete úplně všechny. To taky ani není cíl. Cílem je se nad těmito starými a zároveň nesmrtelnými příběhy pobavit (a možná si je v hlavě trochu urovnat). Skvělé je, že si tenhle kousek můžou dát i ti, co jsem řeckými mýty nedotčeni.

Mám z tohohle dílka velikánskou radost! (Když jsem poslouchal u sekání naší louky, šlo to tak od ruky, že jsem málem sekal až u sousedů xD.) Můžu-li radit, pusťte si to jako audioknihu. Prosím! Uděláte laskavost sami sobě. Teď už budu jen doufat, že pan Brousek ml. namluví i pokračování. Hrdinové čekají!
(Pozn.: Ano, hrdinům je vyčleněna kniha zvlášť. V Mýtech proto nečekejte Hérakla, Iásona, Persea ani Thesea, ať pak nejste zbytečně zklamaní.)

7 19.08.2021

Dlouho jsem s touto knihou otálel, dokud nebude venku zima a sníh, aby se mi dokreslil zážitek ze čtení. Teď si říkám, že to vlastně nebylo nijak zvlášť nutné, protože už od začátku cítíte ze stránek mráz až na lopatkách tak či tak.
V zajetí zimy se mi nejvíce zarylo pod kůži svým stylem psaní, jelikož si nevzpomínám, že bych poslední dobou četl knihu s tak překrásným i specifickým jazykem. (Samozřejmě na tom má velký podíl i skvělý český překlad, všechna čest!) Díky autorčiným úžasným vyjadřovacím schopnostem, jsem se mohl nechat příběhem nést. Je tu ta jistota, že autorka ví, co dělá. Ona ví, co vám chce sdělit, ona ví, kam chce, aby se příběh ubíral. Vy ji jen musíte dát dostatek času. Přiznávám, že jsem měl trochu problém se stále přibývajícími úhly pohledu, které se poprvé objevily třeba až v půlce knihy. Není to však nic, co bych knize nějak výrazně vyčítal, šlo se tomu přizpůsobit. Každá postava je navíc svým způsobem zajímavá a její úhel pohledu ději svědčí.
Rozhodující otázka podle mě je: Bylo tohle vůbec fantasy? Asi bylo, ale já to tak nevnímal. Myslím, že je to spíš taková nadupaná pohádka pro dospělé. (A mně se mimochodem zamlouvá mnohem víc, než originální pohádka o Rampelníkovi.) A jaký je v tom jako rozdíl, ptáte se? Předně bych s knihou asi nebyl natolik spokojený. Kdyby tohle byla běžná fantasy, asi bych chtěl mnohem více vysvětlování, mnohem méně podezřelých shod okolností a taky méně nezodpovězených otázek. Fantasy potřebuju detailní ve všech směrech. Ale k pohádkám a obecně k pohádkovým příběhům mám trochu jiný přístup. Všímám si jiných věcí, snažím se soustředit na atmosféru, prostředí, sdělení, na to, jakým způsobem se autor rozhodl vyprávět, zda je příběh nápaditý. V těchto aspektech za mě Naomi Noviková zazářila! Ke konci jsem možná měl obavy, aby rozuzlení všechno nepohřbilo, ale nakonec nebylo proč. Dokonce mám po dočtení hřejivý pohádkový pocit! (Co chtít víc?)
Pár otázek/připomínek tedy mám, avšak v rámci pohádkového tajemna s nimi bourat svět rozhodně nehodlám.
Jste-li ochotní tu a tam něco skousnout, líbí-li se vám pohádkové motivy a potrpíte-li si na vytříbený styl psaní, teď je ideální čas po V zajetí zimy sáhnout!

7 29.01.2021

Postavy v téhle knížce jsou tak neskutečně živé, člověk má pocit, že čte o někom, kdo doopravdy existoval. Za mě jsou jednoznačně největší předností. Bavila mě ta špinavá, temnější atmosféra. Ale na můj vkus si toho Sama čepel do dalších dílů schovává moc. Chtěl bych tu vidět víc z toho světa, chtěl bych mít větší představu, kam to vlastně bude směřovat. Protože mám za sebou čtyři sta stránek a pořád nemám skoro ani mlhavou představu. Chybí mi tu nějaká větší gradace děje, nějaké alespoň malé zacyklení, vypointování. Takhle to na mě samo o sobě prostě nemělo takový účinek, jaký bych si přál. Nemám pocit, že jsem dočetl knihu, ale jen její část. Chápu, že je to série, a jestli chci vědět víc, musím si přečíst další díly. Jenže je toho na mě v tom prvním zkrátka a dobře málo. Dějové linky se jakž takž protly, ale co z toho? Chjo, jsem z toho rozpačitý. Co s tebou, pane Abercrombie? Co jiného než číst dál. Prosil bych však k těm tip ťop, úžo postavám trochu víc ode všeho. Moje nadšení takhle zůstalo stát napůl cesty. Škoda.

6 15.07.2021

(SPOILER) Bohužel u mě převládá spíš zklamání. Píše se mi to s těžkým srdcem, protože jsem se na Krále Wyldu opravdu těšil a šel jsem do toho s tím, že je to jistota. A ejhle, ono to tak úplně nebylo.

Ale hezky popořadě. Co jsem očekával? Partičku vysloužilců, která se dá znovu dohromady, aby přešla půlku světa za svým cílem, u toho pobila pár nestvůr a zažila husťácký dobrodružství. Eee, tohle všechno jsem vlastně dostal, JENOMŽE to tak úplně nebylo podané podle mého gusta. Už od začátku to hezky odsýpá, stránky plynou jedna za druhou a pak se to najednou začne táhnout. Než se dá ta skupinka dohromady, než si všechno vyříkají, než začnou něco dělat... na mě úmorně dlouhé, přestože nemůžu říct, že by se tam kromě toho nic nedělo. Ona tam ta akce je, jen jinak než jsem chtěl. Směřuje to zkrátka jinam, než jsem si přál. Nemějte mi to za zlé, já se od té doby, co jsem viděl mapu, těšil na to, jak budou desítky stránek procházet tím óbr lesem, a jak budu hezky nasávat tu atmosféru. !(Spoiler: A oni si to pak přelétnou v nějaký obloholodi. Pfff... to mě nehorázně nakrklo.)! Ten krátký kousek v lese mi prostě nestačil.

Co dál? Humor. Nevěřil jsem, že mi nesedne. A jo, on mi někdy sednul, dokázalo mě to občas i rozesmát. A pak tam byly místa, kdy to se mnou nehnulo. Chápal jsem, že to tam a onam má být vtipné... a mě se to nezdálo. Hodně mě to mrzelo. Trochu cítím, že to bylo tím, jak se autor snaží do knihy dát i serióznější myšlenky. Mně vám tam tak nesedly! Nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsou tam na sílu, jako kdyby si pan autor po dopsání řekl, že je to moc velká odlehčenější bžunda a rozhodl se to zpětně okořenit.
Možná bych to i snesl, kdyby měly skutečný dopad. Kdyby ty hrozby, kdyby ty hlodavé myšlenky v hlavě Claye Coopera měly nějaké pořádné vyústění a něco pravdu pro příběh znamenaly. Takhle byly prostě navíc a nutily mě brát knihu vážněji, což jí v mých očích strašně uškodilo. !(Spoiler: Tak třeba trouchnivina. Pořád jsem čekal, jak sehraje nějakou důležitou roli, když se tak často zmiňuje. A oni ji nakonec vyléčí jakýmsi huličským matrošem od random stvoření, které potkají v lese? Hmpf.)!
S postavami jsem asi nejspokojenější. Pokud se tedy bavíme o hlavních hrdinech. Ty mě bavili (hlavně Moog v pyžamu a klacíkem byl super). Nicméně bych přidal více interakcí mezi členy skupiny, a to obzvlášť v případě Ganelona, kterého neviděli opravdu, opravdu dlouho a těch pár dialogů bylo žalostně málo. Za důsledek to pak mělo, že jsem na konci asi úplně nepochopil Ganelonovu motivaci. To samé platí i pro Larkspur. (Absolutně nechápu, co tam na konci ta postava dělala. Nechápu.)
Samotný svět, plný příšer a roztodivných stvoření mě nezklamal, na druhou stranu asi ani ničím nezaujal. Je to takový mišmaš, kde je od všeho z fantasy trochu. Koukat do mapy mě ale bavilo nehorázně!

Upřímně? Nebýt posledních sto stránek, skončili by u mě Králové Wyldu na dvou hvězdičkách, protože to vlastně bylo ok, ale prohlásit, že se mi to líbilo bych zřejmě nemohl. Poslední stránky ovšem přinesly Gabrielův proslov a já měl na jeho konci v těch nesnesitelných přestřicítkových vedrech, kdy jsem se pekl na pláži, husinu. Jo! Husinu! I velkou radost z toho, že ji mám! No a pak mě lehce dojala strana 476 i strana poslední a já se rozhodl tu hvězdičku přidat. Takové faktory se přece nesmí brát na lehkou váhu!

Takže milí Králové Wyldu, dál vás zřejmě doporučovat nebudu, ale musím vám nechat, že kapku emocí jste ze měl nakonec přeci jen dostali!

6 15.07.2021

Volání netvora je kniha plná bolesti, kterou na vás dýchne už po pár stránkách. A pak už to jen bolí víc a víc. Jestliže se mnou moje první kniha od Patricka Nesse (A oceán byl naší oblohou) "zase tolik podlahu nevytřela", pak Volání netvora se mnou vydrhlo nejmíň deset veřejných záchodků, všechny poplivaný zrcadla i ulepený podlahy a úplně vyžvejknutýho se mnou mrsklo do rohu.
Krásně napsaná kniha, která má v kombinaci s nádhernými ilustracemi na čtenáře velký dopad. U knih nebrečím, ale tady jsem měl na krajíčku a teď se bojím, co se mnou udělá film...

6 29.12.2020

Když vám řeknu, že autorka této knihy si nedokázala udržet mou pozornost a zároveň mě nezvládala přesvědčit, že doopravdy věří světu, příběhu a postavám, které stvořila, bude to stačit k tomu, abyste se Holubici a hadovi vyhnuli obloukem? Já si totiž opravdu myslím, že se (i v rámci tohoto žánru) dají najít mnohem lepší kousky! Vážně! Jen zkuste ještě chvíli hledat!
Holubice a had na mě totiž působila jako hodně laciná fanfikce. Vztah a chování hlavních postav je přinejmenším zvláštní, a to, jakým způsobem došlo k uzavření jejich manželství i k "přeskočení jiskry", rozhodně nebylo příliš věruhodné.
Pokud mám hodnotit svět a magický systém, moc dlouho mi to nezabere. Za mě se v knize pořádně nic z toho neobjevilo. To, že přidáte do určitého historického období Francie magii a názvy přeložíte do francouzštiny, na mě moc nezabírá. O samotné dějové lince škoda mluvit.
Kdyby to celé nebylo tak dlouhé a rozvleklé, možná by to nebyl takový průšvih. Čtyři sta padesát strán je ale zkrátka moc, obzvlášť když autorka sama místy neví, kam s tím dál pohnout.
Nikomu to neberu, třeba by zrovna vám kniha sedla. Nechť je však pro vás tento komentář alespoň nepatrný vykřičník v moři kladných, nekritických recenzí.

6 10.10.2020

Většinou čtu klasiky kvůli škole. Pán much je proto čestnou výjimkou. Lákaly mě přívlastky často skloňované s tímto titulem - drsné, syrové, kruté, atd.
A to bych nebyl já, abych se něco takového nechal ujít. Po dočtení se ale z téhle stránky dostavilo malé zklamání. Ano, bylo to chvílemi docela drsné. Ano, poslední kapitoly jsem četl se zatajeným dechem. Ale přeci jenom jsem očekával malinko víc.
U každé klasiky musím ocenit, když je čtivá. To Goldingův Pán much splňuje na sto procent. Hlavní myšlenka je tu jasná a nemilosrdně na vás po přečtení dýchne. Dialogy jsou skvělé. Ale stejně jsem rozpolcený. Jedna část mi říká, že Pán much je naprosto bezchybné dílo, co si zaslouží pozornost v každé době. A ta druhá není úplně spokojená, protože někdy se jí příběh o chlapcích na ostrově zdál příliš natahovaný. Jenže právě o ten postupný vývoj přeci jde!
Co z toho tedy plyne? Tohle dílo si rozhodně zaslouží pozornost a nové čtenáře. A já jsem rozmazlený z těch všech ostatních nadupaných příběhu, tudíž ho nedokážu plně docenit! :D

6 20.06.2020

Milé překvapení! Nic moc jsem nečekal, vlastně jsem se i docela bál (přestože mám starověké Řecko moc rád) a nebýt mojí kamarádky, asi bych se k přečtení Achilleovy písně nikdy neodhodlal, ale darovanou knihu jsem nemohl jen tak nechat ležet.
Nejsem ten, kdo by vám měl říkat, že tahle kniha se až podivuhodně věrně drží historie. Iliadu jsem nečetl. Ale minimálně podle toho, co jsem si o téhle knize po dočtení přečetl, a podle různých článků o Iliadě na internetu můžu říct, že informace v knize sedí. I ti, kteří se v této problematice orientují řekli, že Achilleova píseň zůstává Hómerově eposu věrná, a to mě opravdu těší. Nejenom, že jsem si užil fajn knížku, ale zároveň se dozvěděl o Achilleově a Patroklově životě a spoustu nových informací.
Přestože se celý příběh točí kolem vztahu Achillea a Patrokla, ochuzeni o atmosféru starověkého Řecka nebudete. Romantická linka si tu možná pro sebe občas krade až moc, ale nemyslím si, že by to bylo rušivé. Ostatně já jsem s tím tak trochu počítal.
Jediné, co mě mrzí je to zrychlení na konci. Celou dobu má Achilleova píseň pozvolný vývoj, nikam se nespěchá. A jakmile dojde k oné tragické události, všechno nabere strašně rychlý konec. Sice je vypravěčem Patroklos a tím pádem to dává smysl, ale já se těšil na Achillea proti Hektorovi, na Odysseova koně a osud Parida s Helenou. Bohužel pro ně nebylo v tomhle vyprávění místo a autorka zůstala u zmínek. Alespoň ten Achilleův skon mohl být zajímavěji napsaný. Nicméně absence paty mi nevadila, naopak mě autorčino vysvětlení v poznámkách docela překvapilo.
Ale ať nežeru, při čtení posledních stránek jsem byl naměkko. A pak i pár dní po dočtení. A to jsem si myslel, že to se mnou nehne, když přece vím, jak to skončí...

5 15.07.2021

Anthony Ryan mi tímhle připomněl, že fantasy vždycky byl a asi vždy bude můj nejoblíbenější žánr. A taky, že mi už nějaké to čistokrevné, dobré fantasy docela scházelo. Písni krve jsem se chvíli vyhýbal, protože mi nepřišla ničím výjimečná. A v jistém smyslu to tak je. Námět, svět, a dokonce i hlavní postavy jsou podobné těm v dalších desítkách příběhů, které jsou už dlouho známé. Tahle kniha však skrývá svou výjimečnost v mimořádně pohlcujícím vypravěčském umění autora. Díky němu přestanete hned na prvních stranách myslet na to, že jste možná někdy něco podobného už četli, a plně se ponoříte do děje plného úžasného popisu středověkého života, rytířských soubojů a politických intrik. A když budete dost trpěliví, nakonec vám příběh ukáže, jak moc jste ho prve podcenili.
Kdybych měl hodnotit pouze první polovinu knihy, dám bez debat všechny hvězdy, které mám. (Protože Vélinův výcvik byl sakra luxusní!) Druhá polovina nebyla nijak špatná ani výrazně horší, jen jsem vždy nebyl spokojený se směrem, kam se děj ubíral. Vlastně ani dosud nevím, jestli jsem spokojený se samotným zakončením. Rozhodnu se během četby druhého dílu, jemuž se teď jen tak nevyhnu.
Když to celé vezmu kolem a kolem, jsem s Písní krve na výsost spokojený. Bohužel mi nějaký můj vnitřní hlas či co brání dát nejvyšší hodnocení.

5 02.10.2020

Víc a víc na sobě začínám pozorovat své zalíbení v podivnůstkách. Líbí se mi, když můžu zmateně vrtět hlavou a říct si, že "tohle by mě teda ani ve snu nenapadlo!" Mám rád nové pohledy na běžné věci, neobvyklou představivost, kde se může stát úplně cokoliv nehledě na fyzikální zákony. Vařily se ve mě docela podobné pocity, které mi přináší Neil Gaiman. A sice že vaše fantazie si nezaslouží mít hranice. Je totiž něco zvláštně přitažlivého na oceánu vlévajícím se do nebe, kráčejících souhvězdích a medúzách využívaných coby dopravní prostředek.
Máte-li to aspoň trochu podobně, je-li ve vás aspoň kapka smyslu pro absurdno, Hvězdopravce prostě musíte zkusit! Pokud zas až tolik ne, je potřeba zvážit, jestli jste schopni přijmout tak velkou představivost. Ke všemu se vám nemusí dostat vysvětlení. Některé věci se prostě dějí, některé věci prostě jsou tak, jak jsou.
Zápletka a její rozuzlení mě opravdu mile překvapily. Takže i když si myslím, že kousek za polovinou to začalo trochu ztrácet dech a mělo to tendenci být repetitivní, konec si to u mě vyžehlil. V tomhle rozsahu o ani ne tři sta stránkách se to dá v pohodě přejít. Ze stejného důvodu jsem přešel i menší kladení důrazu na postavy kromě té hlavní. Je to holt o Hvězdopravci, a tedy i mikulášocentrické.
Hlavního sdělení příběhu si moc cením a rád si ho vezmu k srdci. V porovnání s Kaziměsty je Hvězdopravec o dost učesanější, zjevně mu bylo věnováno víc péče, a proto tady vyplyne mnohem jasněji. Trefilo se mi to do vkusu i do nálady. Bylo to moc hezký a někdy si to dám klidně znova!

4 19.08.2021

Někdy narazíte na knihu, která je jiná než všechny ostatní. Vystupuje z řady, protože má něco, na co jste doposud nikde nenarazili. Kupříkladu netradiční styl vypravování, co si vás naprosto sebejistě přehazuje, kam právě potřebuje, a nic vám nedá zadarmo. A přece je spoustu věcí v té knize povědomých. Svět, ve kterém se příběh odehrává, působí zprvu zcela odlišně od toho našeho. Ale to není pravda. Je krutý, nekompromisní, nebere si žádné servítky. A někteří jeho obyvatelé stejně tak.

Někdy v knize narazíte na postavy, které by vám měly být cizí, vzdálené, lhostejné. A přece cítíte jejich bolest i radost více, než byste čekali nebo chtěli. Napadá vás, jestli ještě zbývá něco z lidí, jejichž země už byla nespočetněkrát zlomena? Jsou zlomení i oni kvůli neustálému přizpůsobování se pravidelným koncům světa? Nebo zemi sami zlomili dřív, než se o to mohla pokusit?

Někdy narazíte na fantasy, které se ani zdaleka nenechá omezit hranicemi svého žánru. Neřídí se typickými šablonami. Vše se v ní jeví jako smyšlené, a přece má ke skutečnosti nebezpečně blízko.
Její přesah je obrovský. Každé slovo, každá věta může znamenat víc, než si myslíte. Mezi každými dvěma řádky se může schovávat další význam, další myšlenka. Jde o to, zdali jste ochotní je vidět. Přemýšlejte u čtení, pátrejte, zkoumejte, a i když nakonec zdaleka nepochopíte všechno, váš zážitek bude silnější. I opravdovější. Hlavu budete mít řádně zavařenou. Každá velká kniha si od svého čtenáře něco žádá.

Někdy zjistíme, že svět není takový, jak si ho malujeme. A že někdy nejsou hluboce zakořeněné pořádky správné, i když tak byly od nepaměti prezentovány. Jste schopní se jim postavit? A chcete vůbec?
Ten poslední konec světa je tu. A jakmile začne nové Páté roční období, nic už po něm nebude takové jako před ním. Ani vy

4 12.03.2021

Nejsem čtenář detektivek, ale tahle série mě baví. Hedvábník jede na stejné vlně jako Volání kukačky, takže pokud se vám nelíbilo, tady to asi nebude jinak. Přesto je tenhle díl v mnoha ohledech vydařenější a taky čtivější. I zápletka je zajímavější. Rowlingová se tentokrát nebála o něco morbidnější vraždy, čímž (myslete si o mě, co chcete) lépe upoutala mou pozornost. Co si však budeme povídat, občas se to táhne. Tak nějak to k tomuhle stylu detektivek už patří, a proto mi to nevadilo tolik jako u jiných knížek. Největší zásluhu na udržení pozornosti čtenáře má bez debat hlavní dvojice Cormoran a Robin. Jsou úžasní oba dva. Ty dialogy, vyslýchání podezřelých a zastavování se po různých londýnských barech mě na tom neskutečně baví. Kvalitní a dostatečně zamotaná zápletka k nim pěkně pasuje a dotahuje knihu do bodu, ve kterém mi zkrátka vyhovuje. Pár výhrad k tomu tedy mám, ale stěžovat si nemůžu.

4 26.09.2020

Na tuhle knihu jsem se opravdu hodně těšil, v minulosti jsem po ní chtěl sáhnout už několikrát. Nakonec na ni přeci jen dozrál čas a... jsem zklamaný. A navíc jsem zklamaný z toho, že jsem zklamaný. Opravdu jsem si přál, aby se mi to líbilo. Sliboval jsem si od toho tématu temný příběh, který mě pohltí už po pár stránkách. Možná, že ten příběh temný byl, ale já jsem si přes ty sáhodlouhé popisy a dialogy ani nestačil všimnout. Chápu, že styl, jakým je kniha napsána, je právě tím, proč ji tolik čtenářů miluje. Mě však jen nudil. Od začátku jsem knihu odkládal a neměl chuť v ní pokračovat. Neustále jsem doufal, že se to zlepší. Za zhruba poslední třetinu knihy jsem vděčný, protože mě alespoň trochu bavila a nepatrně zvýšila mé mínění o celé knize. Zbytek byl úděsný. Pokud zrovna nejsou popisovány detaily koberců (u kapitoly 11 jsem to vážně chtěl vzdát), má lord Henry Wotton proslov plný svých chytrých a neomylných názorů na fungování světa. Omlouvám se všem milovníkům tohoto díla, ale asi pro mě ještě nenazrál čas. Možná si někdy tuto knihu přečtu znovu a bude se mi líbit. Prozatím však musím konstatovat, že Obraz Doriana Graye není pro mě.

4 20.06.2020