Mikus komentáře u knih

Nevím, jak to máte vy, ale když slyším Stephena Frye o něčem vyprávět, jsem vždycky jako v transu a jen poslouchám. Proto jsem se trochu bál pustit do audia, které nečte on sám, aby se kouzlo nevypařilo. A úplně zbytečně! Otakar Brousek ml. to namluvil skvostně, báječně, vtipně, osobitě a zároveň v tom pořád slyšíte toho Frye! (Bude to hodně špatnej fórek, když řeknu, že byl BOŽÍ!? Minimálně Hermes v jeho podání boží byl!)

Období antiky mě už hodně dlouho fascinuje. Jestli i vás, není nad čím přemýšlet. Byla by chyba myslet si, že už řecké mýty přece znáte a kniha vám nedá nic nového. Dá vám toho spoustu. Stephen Fry jde opravdu hodně do hloubky, přidává k jednotlivým mýtům spoustu zajímavých odboček (Osobně jsem si hodně užíval zmínky a původech slov, můžu svoje okolí otravně poučovat xD. Ale bacha, možná by se tyhle odbočky nemusely líbit všem, jelikož často zdržují samotné vyprávění.) a co se mi velice zamlouvá, nepokouší se je interpretovat. A když už se o interpretaci mluví, nabídne vám různé názory velkých filosofických mozků, abyste si udělali názor sami.
Kniha taktéž přetéká jmény (asi se to dá u mýtů čekat) a není zrovna reálné si myslet, že si zapamatujete úplně všechny. To taky ani není cíl. Cílem je se nad těmito starými a zároveň nesmrtelnými příběhy pobavit (a možná si je v hlavě trochu urovnat). Skvělé je, že si tenhle kousek můžou dát i ti, co jsem řeckými mýty nedotčeni.

Mám z tohohle dílka velikánskou radost! (Když jsem poslouchal u sekání naší louky, šlo to tak od ruky, že jsem málem sekal až u sousedů xD.) Můžu-li radit, pusťte si to jako audioknihu. Prosím! Uděláte laskavost sami sobě. Teď už budu jen doufat, že pan Brousek ml. namluví i pokračování. Hrdinové čekají!
(Pozn.: Ano, hrdinům je vyčleněna kniha zvlášť. V Mýtech proto nečekejte Hérakla, Iásona, Persea ani Thesea, ať pak nejste zbytečně zklamaní.)

7 19.08.2021

(SPOILER) A ono mě to i docela bavilo. Zpočátku. Vypadalo to nadějně a konec první části přinesl zajímavý vývoj událostí. A pak už to šlo z kopce. Ani Ryanův čtivý sloh tomu nakonec nepomohl, protože na závěrečný díl trilogie, který toho sliboval dost a dost, to bylo prostě k uzoufání zdlouhavé a neuspokojivé. Kde je nějaké finální napětí, kde je nějaký wow moment? Osudy postav se celou dobu zdánlivě někam blíží a ono nakonec nic z toho.

(*bacha v téhle závorce se možná trochu spoilerově rozčiluju, tak ji kdyžtak přeskočte * ehm ehm Lyrna - Královna ohně a nic z ní ve výsledku nevylezlo - meh, Alornis a Frentis s jeho zvrhlo-úchylně-odpudivo-nechutnou ženskou, co sice zabijí úplně všechny, ale vlastně asi teda nebyla až tak špatná nebo co... si ze mě děláte zadek ne?)

To popisování jejich myšlenkových pochodů bylo asi jen na oko, aby se neřeklo, nebo fakt nevím. Mrzí mě to. Obzvlášť když pomyslím na kvalitu prvního dílu. Druhá série s Al Sornou je prý o dost lepší, ale upřímně se ještě dobře rozmyslím, jestli do toho chci jít. Nebudu první, když o Královně ohně prohlásím, že jsem čekal víc. O dost víc. Je to takové zklamáníčko o sedmi stech stránkách, které však přeci jen občas ukáže světlé momenty. O to je závěr trilogie bolestnější. Tak mooožná zase někdy, Ryane.

3 19.08.2021

Víc a víc na sobě začínám pozorovat své zalíbení v podivnůstkách. Líbí se mi, když můžu zmateně vrtět hlavou a říct si, že "tohle by mě teda ani ve snu nenapadlo!" Mám rád nové pohledy na běžné věci, neobvyklou představivost, kde se může stát úplně cokoliv nehledě na fyzikální zákony. Vařily se ve mě docela podobné pocity, které mi přináší Neil Gaiman. A sice že vaše fantazie si nezaslouží mít hranice. Je totiž něco zvláštně přitažlivého na oceánu vlévajícím se do nebe, kráčejících souhvězdích a medúzách využívaných coby dopravní prostředek.
Máte-li to aspoň trochu podobně, je-li ve vás aspoň kapka smyslu pro absurdno, Hvězdopravce prostě musíte zkusit! Pokud zas až tolik ne, je potřeba zvážit, jestli jste schopni přijmout tak velkou představivost. Ke všemu se vám nemusí dostat vysvětlení. Některé věci se prostě dějí, některé věci prostě jsou tak, jak jsou.
Zápletka a její rozuzlení mě opravdu mile překvapily. Takže i když si myslím, že kousek za polovinou to začalo trochu ztrácet dech a mělo to tendenci být repetitivní, konec si to u mě vyžehlil. V tomhle rozsahu o ani ne tři sta stránkách se to dá v pohodě přejít. Ze stejného důvodu jsem přešel i menší kladení důrazu na postavy kromě té hlavní. Je to holt o Hvězdopravci, a tedy i mikulášocentrické.
Hlavního sdělení příběhu si moc cením a rád si ho vezmu k srdci. V porovnání s Kaziměsty je Hvězdopravec o dost učesanější, zjevně mu bylo věnováno víc péče, a proto tady vyplyne mnohem jasněji. Trefilo se mi to do vkusu i do nálady. Bylo to moc hezký a někdy si to dám klidně znova!

4 19.08.2021

Maminky, které před spaním uklízí dětem v hlavičkách, víly narozené po prvním úsměvu miminka, čarovná Nezemě se zátokou mořských panen, parta Ztraceňáků, indianů a hlavně skupinka pirátů z Velkýho Růži v čele s obávaným korzárem Hákem. Přidejte rošťáckého náfuku Petra Pana (kdo mu nechtěl jednu ubalit po větách jako "Panečku! Mám to ale hlavičku!" nebo "Já jsem taaak chytrý!"?) a tenhle supr čupr pohádkový koktelj plný nostalgie je kompletní. Zbožňuju tu kupu představivosti i hravost vypravěče. Co na tom, že by to občas mohlo mít kapku větší spád, já si to užil, jako by mi zase bylo osm. Více jak sto let starý kousek a stejně neztrácí ani kousíček ze své originality a čtivosti.
Audiokniha je perfektní a Lukáš Hlavica jako vypravěč i kapitán Hák tomu kraluje. Asi si to ještě někdy zopakuju!

(...) Nevědí, jak je nebezpečné nacpat se čerstvě upečeným, vydatným dortem. Hehehe! Nafouknou se jim bříška a umřou! (...)

- strašlivý korzár Hák (když to čte pan Hlavica, zní to víc cool, ale stejně... tuhle postavu prostě nevydržím nemít rád ).

3 15.07.2021

Postavy v téhle knížce jsou tak neskutečně živé, člověk má pocit, že čte o někom, kdo doopravdy existoval. Za mě jsou jednoznačně největší předností. Bavila mě ta špinavá, temnější atmosféra. Ale na můj vkus si toho Sama čepel do dalších dílů schovává moc. Chtěl bych tu vidět víc z toho světa, chtěl bych mít větší představu, kam to vlastně bude směřovat. Protože mám za sebou čtyři sta stránek a pořád nemám skoro ani mlhavou představu. Chybí mi tu nějaká větší gradace děje, nějaké alespoň malé zacyklení, vypointování. Takhle to na mě samo o sobě prostě nemělo takový účinek, jaký bych si přál. Nemám pocit, že jsem dočetl knihu, ale jen její část. Chápu, že je to série, a jestli chci vědět víc, musím si přečíst další díly. Jenže je toho na mě v tom prvním zkrátka a dobře málo. Dějové linky se jakž takž protly, ale co z toho? Chjo, jsem z toho rozpačitý. Co s tebou, pane Abercrombie? Co jiného než číst dál. Prosil bych však k těm tip ťop, úžo postavám trochu víc ode všeho. Moje nadšení takhle zůstalo stát napůl cesty. Škoda.

6 15.07.2021

Milé překvapení! Nic moc jsem nečekal, vlastně jsem se i docela bál (přestože mám starověké Řecko moc rád) a nebýt mojí kamarádky, asi bych se k přečtení Achilleovy písně nikdy neodhodlal, ale darovanou knihu jsem nemohl jen tak nechat ležet.
Nejsem ten, kdo by vám měl říkat, že tahle kniha se až podivuhodně věrně drží historie. Iliadu jsem nečetl. Ale minimálně podle toho, co jsem si o téhle knize po dočtení přečetl, a podle různých článků o Iliadě na internetu můžu říct, že informace v knize sedí. I ti, kteří se v této problematice orientují řekli, že Achilleova píseň zůstává Hómerově eposu věrná, a to mě opravdu těší. Nejenom, že jsem si užil fajn knížku, ale zároveň se dozvěděl o Achilleově a Patroklově životě a spoustu nových informací.
Přestože se celý příběh točí kolem vztahu Achillea a Patrokla, ochuzeni o atmosféru starověkého Řecka nebudete. Romantická linka si tu možná pro sebe občas krade až moc, ale nemyslím si, že by to bylo rušivé. Ostatně já jsem s tím tak trochu počítal.
Jediné, co mě mrzí je to zrychlení na konci. Celou dobu má Achilleova píseň pozvolný vývoj, nikam se nespěchá. A jakmile dojde k oné tragické události, všechno nabere strašně rychlý konec. Sice je vypravěčem Patroklos a tím pádem to dává smysl, ale já se těšil na Achillea proti Hektorovi, na Odysseova koně a osud Parida s Helenou. Bohužel pro ně nebylo v tomhle vyprávění místo a autorka zůstala u zmínek. Alespoň ten Achilleův skon mohl být zajímavěji napsaný. Nicméně absence paty mi nevadila, naopak mě autorčino vysvětlení v poznámkách docela překvapilo.
Ale ať nežeru, při čtení posledních stránek jsem byl naměkko. A pak i pár dní po dočtení. A to jsem si myslel, že to se mnou nehne, když přece vím, jak to skončí...

5 15.07.2021

(SPOILER) Bohužel u mě převládá spíš zklamání. Píše se mi to s těžkým srdcem, protože jsem se na Krále Wyldu opravdu těšil a šel jsem do toho s tím, že je to jistota. A ejhle, ono to tak úplně nebylo.

Ale hezky popořadě. Co jsem očekával? Partičku vysloužilců, která se dá znovu dohromady, aby přešla půlku světa za svým cílem, u toho pobila pár nestvůr a zažila husťácký dobrodružství. Eee, tohle všechno jsem vlastně dostal, JENOMŽE to tak úplně nebylo podané podle mého gusta. Už od začátku to hezky odsýpá, stránky plynou jedna za druhou a pak se to najednou začne táhnout. Než se dá ta skupinka dohromady, než si všechno vyříkají, než začnou něco dělat... na mě úmorně dlouhé, přestože nemůžu říct, že by se tam kromě toho nic nedělo. Ona tam ta akce je, jen jinak než jsem chtěl. Směřuje to zkrátka jinam, než jsem si přál. Nemějte mi to za zlé, já se od té doby, co jsem viděl mapu, těšil na to, jak budou desítky stránek procházet tím óbr lesem, a jak budu hezky nasávat tu atmosféru. !(Spoiler: A oni si to pak přelétnou v nějaký obloholodi. Pfff... to mě nehorázně nakrklo.)! Ten krátký kousek v lese mi prostě nestačil.

Co dál? Humor. Nevěřil jsem, že mi nesedne. A jo, on mi někdy sednul, dokázalo mě to občas i rozesmát. A pak tam byly místa, kdy to se mnou nehnulo. Chápal jsem, že to tam a onam má být vtipné... a mě se to nezdálo. Hodně mě to mrzelo. Trochu cítím, že to bylo tím, jak se autor snaží do knihy dát i serióznější myšlenky. Mně vám tam tak nesedly! Nemohl jsem se zbavit dojmu, že jsou tam na sílu, jako kdyby si pan autor po dopsání řekl, že je to moc velká odlehčenější bžunda a rozhodl se to zpětně okořenit.
Možná bych to i snesl, kdyby měly skutečný dopad. Kdyby ty hrozby, kdyby ty hlodavé myšlenky v hlavě Claye Coopera měly nějaké pořádné vyústění a něco pravdu pro příběh znamenaly. Takhle byly prostě navíc a nutily mě brát knihu vážněji, což jí v mých očích strašně uškodilo. !(Spoiler: Tak třeba trouchnivina. Pořád jsem čekal, jak sehraje nějakou důležitou roli, když se tak často zmiňuje. A oni ji nakonec vyléčí jakýmsi huličským matrošem od random stvoření, které potkají v lese? Hmpf.)!
S postavami jsem asi nejspokojenější. Pokud se tedy bavíme o hlavních hrdinech. Ty mě bavili (hlavně Moog v pyžamu a klacíkem byl super). Nicméně bych přidal více interakcí mezi členy skupiny, a to obzvlášť v případě Ganelona, kterého neviděli opravdu, opravdu dlouho a těch pár dialogů bylo žalostně málo. Za důsledek to pak mělo, že jsem na konci asi úplně nepochopil Ganelonovu motivaci. To samé platí i pro Larkspur. (Absolutně nechápu, co tam na konci ta postava dělala. Nechápu.)
Samotný svět, plný příšer a roztodivných stvoření mě nezklamal, na druhou stranu asi ani ničím nezaujal. Je to takový mišmaš, kde je od všeho z fantasy trochu. Koukat do mapy mě ale bavilo nehorázně!

Upřímně? Nebýt posledních sto stránek, skončili by u mě Králové Wyldu na dvou hvězdičkách, protože to vlastně bylo ok, ale prohlásit, že se mi to líbilo bych zřejmě nemohl. Poslední stránky ovšem přinesly Gabrielův proslov a já měl na jeho konci v těch nesnesitelných přestřicítkových vedrech, kdy jsem se pekl na pláži, husinu. Jo! Husinu! I velkou radost z toho, že ji mám! No a pak mě lehce dojala strana 476 i strana poslední a já se rozhodl tu hvězdičku přidat. Takové faktory se přece nesmí brát na lehkou váhu!

Takže milí Králové Wyldu, dál vás zřejmě doporučovat nebudu, ale musím vám nechat, že kapku emocí jste ze měl nakonec přeci jen dostali!

6 15.07.2021

Už Před bouří se mi hodně líbilo. U druhého dílu jsem proto přímo chrochtal blahem, protože dokáže skvěle stavět na tom, co se v jedničce občas zdálo trochu chaotické.

Na Krysách je mi neuvěřitelně sympatické, jak si to nehraje na nic velkého, epického. Mám totiž pocit, že někteří spisovatelé ve fantastice k tomu tíhnou – chtějí vytvořit něco velkého a pak se jim to celé sype pod rukama. Tohle je spíš komorní fantasy "vztahovka", kde na vás tu a tam příjemně vylítne nějaký zvrat. Různá tajemství zároveň dávkuje postupně a vždy si nějaké nechá v rukávu, abyste nechtěli přestat číst. Svět je zkrátka v pokračování stále zajímavý a bude vám po přečtení dál vrtat hlavou, přestože pár odpovědí dostanete.

Navzdory většímu množství dějových linek nemáte pocit, že by byl příběh neukočírovaný. Oko bouře už navíc také propojuje některé dějové linky a utváří lepší obrázek o tom, kam by to celé mohlo směřovat. Ach, tyhle momenty v knihách s mnoha úhly pohledu vždycky stojí za to! Miluju tu širokou paletu postav, kterou Krysy nabízí, a to, jak se do příběhu všechny nějakým způsobem kloubí a vyvíjejí se.
Na postavy si v knihách dlouho zvykám a tady jsem si u některých nebyl jistý, jaký je můj vztah k nim. Naštěstí si mě knížka proklepla. Když začala některá z postav trpět nebo naopak prožívat krátkou chvíli něčeho výjimečně hezkého, cítil jsem to. (Aneb jak poznat, kterou postavu máte vlastně rádi a nevěděli jste to :D.) Koutky mi lítaly nahoru i dolů, občas jsem zaskřípal zuby a (hlavně tedy v závěru) tajil jsem dech. Jo a taky jsem si občas dost zanadával, jelikož u některých momentů to nešlo jinak. (Nejenom na konci. I když konec k tomu dost vybízí...) Zkrátka mám velkou radost, že postavy nezůstaly jenom na papíře.
V recenzích se často knihy k něčemu přirovnávají, aby měl čtenář lepší představu. Tak já to taky zkusím. Oko bouře je podle mě takový svěží letní koktejl s deštníčkem. Tím nechci říct, že by to byla nějaká míchanina všeho, na co si vzpomenete, to ne. Tohle je spíš to vychlazený pitíčko, co raz dva vyzunknete brčkem a pak si rozverně řeknete o další. Sice by vám mohli donést větší, ale vy víte, že takhle je to akorát. Jo, přesně takový to pro mě bylo! Velká mňamka!

3 15.07.2021

Před bouří jsem si ohromně užil. Od začátku až do konce. Tahle fantasy vás vezme na kontinent zvaný Ler, kde po svržení bohů magie zešílela a přichází každých sedm dní v podobě ničivých bouří. A právě tento apokalyptický svět se mi neuvěřitelně zalíbil. Bavilo mě zjišťovat, jak se lidé bouřím přizpůsobili a jak taková nová společnost funguje. V tomto ohledu mi překvapivě sedlo i zkombinování magických prvků a techniky, což je aspekt, který se mi obvykle příliš nezamlouvá. Vymyslet to tak, aby se technika s magií netloukly může být problém, ale to není případ této knihy. Technika je tu skvěle využita k fungování světa - třeba v podobě bleskosvodů, kterými lidé zachycují magickou energii z bouří.

Svět jako takový je hodně surový. Časté je tu násilí i sex (pozor, nevyhýbá se to ani sexuálnímu násilí). Autorce to nevytýkám, protože to k tomu zkrátka patřilo. Navíc byly tyhle pasáže z mého pohledu hodně dobře zvládnuty. Nicméně je dobré mít to na paměti, jestli se do knihy budete chtít pustit.

Pilování postav se Před bouří věnuje soustavně a se vší péčí. Vzhledem k tomu, s kolika postavami příběh pracuje je to velmi příjemný aspekt. To, že se postavy ve vyprávění někdy střídají až moc rychle, může mnoho lidí vnímat jako negativum. Ano, kapitoly skutečně obvykle končí právě ve chvíli, kdy se do dané dějové linky pořádně začtete. Osobně jsem s tím problém neměl, udržuje vás to v napětí a kniha je tak hodně dynamická. Žádný protagonista není černobílý a vy máte dokonce možnost nahlédnout do jejich minulosti skrze řadu flashbacků. Vztah si k nim však musíte hledat postupně.
Spíše než rychlé přeskoky mezi postavami mě rušila jiná věc, a to když se na jednom místě nacházely postavy, které měly do té doby své vlastní dějové linky. Vypravěč v takových situacích odhaloval vnitřní pochody obou postav, což mě mátlo. Jsem zvyklý na to, že je určitá část vyprávěna vždy z pohledu jen jedné postavy, která nevidí ostatním do hlavy, tudíž ani my ne.

Určitě počítejte s tím, že Před bouří je úvodní díl trilogie - připravuje si půdu a nechává vás zvyknout si. Já si v podstatě nejsem vědom nějaké výrazné gradace děje. Tím nechci říct, že se tam nic neděje, to by ode mě nebylo fér. Děje se tam toho dost. Přesto mám dojem, že spoustu věcí bude mít významné vyústění až v dalších dílech.

Je velká škoda, že tahle knížka tak zapadla. Tohle je vážně dobrá věc, věřte mi! Skoro jsem se od toho nemohl odtrhnout.
A víte vy co? Já se těch pěti hvězdiček nebojím. Myslím, že si je ode mě zaslouží. A jestli tím někoho z vás dokopu, abyste si Před bouří přečetli, tím líp!

1 15.05.2021

Kosti Mraza byla kniha plná překvapení. Celou dobu jsem si totiž myslel, že naprosto přesně vím, do čeho jdu. Čekal jsem klasickou fantasy pouť a dostal jsem mnohem víc než to. Tahle kniha mě totiž překvapivě neoslovila dějem, ale prací s postavami a taky, jak zajímavě do všeho zapletá pohádkové motivy. A s tím je třeba počítat, pokud se do knihy chcete pustit - nejděte v první řadě po ději. Ono se vám to jinak může zvrtnout v dlouhé čtení, které nebude bavit ani vás ani knihu. Tam, kde na můj vkus Kosti Mraza v příběhu zaostávají, jinde zase dokážou spoustu nabídnout. Zvláště pak postavy. Jejich minulost, jejich obavy, myšlenky a cíle - to všechno je tam moc hezky a precizně vykreslené. Klobouk dolů! Psychologie postav v téhle knize dokazuje, že fantasy dokáže naservírovat plno skvělých myšlenek. (Hlavně Bogobor u mě se svými kapitolami hodně bodoval!)
Problém neproblém je pro mě svět. Chvílemi se mi zdál trochu nevyužitý, vzhledem k tomu jaký v něm vidím potenciál! Nebál bych se přidat plyn a něco víc z něho poodhalit. (Třeba se dočkáme v příští knize.)
Poslední velké překvapení skýtal závěr. Já mám totiž konce v tomhle duchu moc rád. Odvážné, svižné a hlavně výstižné, aby do sebe to zásádní hezky zapadlo.

Finální hodnocení přidávám dodatečně. Rozleželo se mi to, a teď jsem ještě o chlup nadšenější. Navíc se mi zdá, že jsou Kosti Mraza trošku nedoceněné a zasloužily by si vyšší hodnocení. Proto tomu tady napálím všechny hvězdičky, co můžu, a moc rád vám knihu doporučím. Myslím si, že je fakt dobrá a (minimálně v rámci svého žánru) stojí za pozornost!

3 28.04.2021

Asi bych si těžko mohl říkat fanoušek Hry o trůny, kdybych druhému Mistbornovi vyčítal, že se od akcí nabité jedničky přehoupl do desítek stran politikaření. Přesně takový totiž Pramen Povýšení je. Přestože mu akce nechybí, hlavní úlohu tady hraje politika v Luthadelu plná kliček a intrik. A já to vítám. Obzvlášť když je celé to šachování tak hezky zvládnuté. Sanderson už od začátku působí nesmírně jistě, svůj příběh má vypilovaný do detailu a navíc pro čtenáře klade různá vodítka. I díky tomu mu jeho "wow momenty" skvěle fungují. Závěr byl opět velmi silný. S prázdnou a vyčištěnou hlavou vás to rozhodně neponechá. Naopak to ve vás bude ještě pár dní šrotovat.
Přesto všechno se na začátku knihy děj až moc často točí v kruhu s občasným rozptýlením v podobě akce. Některá fakta i fráze se zbytečně opakují (a tím nemyslím jen "seděl na hýždích", i když to tam bylo minimálně desetkrát). Na druhou stranu vítám prostor věnovaný vývoji postav. Nesmírně oceňuji, že se postavy nepřizpůsobují ději. Elend na mě sice nepůsobil tak dobře jako v jedničce, ale i tak jsem si jeho linku užíval. Jeho prostřednictvím Sanderson nadhazuje solidní dilemata. Jeho vztah s Vin (se kterou stále nesympatizuji tak jak bych si přál) se ale přeci jen honil za vlastním ocasem a nejsem si jistý, do jaké míry ho tahle kniha reálně změnila. Také upřímně doufám, že Zaneova linka bude mít v trojce nějaký dopad, protože jinak se mi jeví jako úplně zbytečná.
Co ještě v téhle sérii postrádám je víc informací o světě za zdmi hlavního města. První dva díly ho dějově prakticky vůbec neopouští, ale jsou tu náznaky, které bych rád viděl rozvinuté. Víc světa prosím! Snad se ještě dočkám. Hrdina věků už na mě čeká a já se sakra těším!

05.04.2021

Někdy narazíte na knihu, která je jiná než všechny ostatní. Vystupuje z řady, protože má něco, na co jste doposud nikde nenarazili. Kupříkladu netradiční styl vypravování, co si vás naprosto sebejistě přehazuje, kam právě potřebuje, a nic vám nedá zadarmo. A přece je spoustu věcí v té knize povědomých. Svět, ve kterém se příběh odehrává, působí zprvu zcela odlišně od toho našeho. Ale to není pravda. Je krutý, nekompromisní, nebere si žádné servítky. A někteří jeho obyvatelé stejně tak.

Někdy v knize narazíte na postavy, které by vám měly být cizí, vzdálené, lhostejné. A přece cítíte jejich bolest i radost více, než byste čekali nebo chtěli. Napadá vás, jestli ještě zbývá něco z lidí, jejichž země už byla nespočetněkrát zlomena? Jsou zlomení i oni kvůli neustálému přizpůsobování se pravidelným koncům světa? Nebo zemi sami zlomili dřív, než se o to mohla pokusit?

Někdy narazíte na fantasy, které se ani zdaleka nenechá omezit hranicemi svého žánru. Neřídí se typickými šablonami. Vše se v ní jeví jako smyšlené, a přece má ke skutečnosti nebezpečně blízko.
Její přesah je obrovský. Každé slovo, každá věta může znamenat víc, než si myslíte. Mezi každými dvěma řádky se může schovávat další význam, další myšlenka. Jde o to, zdali jste ochotní je vidět. Přemýšlejte u čtení, pátrejte, zkoumejte, a i když nakonec zdaleka nepochopíte všechno, váš zážitek bude silnější. I opravdovější. Hlavu budete mít řádně zavařenou. Každá velká kniha si od svého čtenáře něco žádá.

Někdy zjistíme, že svět není takový, jak si ho malujeme. A že někdy nejsou hluboce zakořeněné pořádky správné, i když tak byly od nepaměti prezentovány. Jste schopní se jim postavit? A chcete vůbec?
Ten poslední konec světa je tu. A jakmile začne nové Páté roční období, nic už po něm nebude takové jako před ním. Ani vy

4 12.03.2021

Dlouho jsem s touto knihou otálel, dokud nebude venku zima a sníh, aby se mi dokreslil zážitek ze čtení. Teď si říkám, že to vlastně nebylo nijak zvlášť nutné, protože už od začátku cítíte ze stránek mráz až na lopatkách tak či tak.
V zajetí zimy se mi nejvíce zarylo pod kůži svým stylem psaní, jelikož si nevzpomínám, že bych poslední dobou četl knihu s tak překrásným i specifickým jazykem. (Samozřejmě na tom má velký podíl i skvělý český překlad, všechna čest!) Díky autorčiným úžasným vyjadřovacím schopnostem, jsem se mohl nechat příběhem nést. Je tu ta jistota, že autorka ví, co dělá. Ona ví, co vám chce sdělit, ona ví, kam chce, aby se příběh ubíral. Vy ji jen musíte dát dostatek času. Přiznávám, že jsem měl trochu problém se stále přibývajícími úhly pohledu, které se poprvé objevily třeba až v půlce knihy. Není to však nic, co bych knize nějak výrazně vyčítal, šlo se tomu přizpůsobit. Každá postava je navíc svým způsobem zajímavá a její úhel pohledu ději svědčí.
Rozhodující otázka podle mě je: Bylo tohle vůbec fantasy? Asi bylo, ale já to tak nevnímal. Myslím, že je to spíš taková nadupaná pohádka pro dospělé. (A mně se mimochodem zamlouvá mnohem víc, než originální pohádka o Rampelníkovi.) A jaký je v tom jako rozdíl, ptáte se? Předně bych s knihou asi nebyl natolik spokojený. Kdyby tohle byla běžná fantasy, asi bych chtěl mnohem více vysvětlování, mnohem méně podezřelých shod okolností a taky méně nezodpovězených otázek. Fantasy potřebuju detailní ve všech směrech. Ale k pohádkám a obecně k pohádkovým příběhům mám trochu jiný přístup. Všímám si jiných věcí, snažím se soustředit na atmosféru, prostředí, sdělení, na to, jakým způsobem se autor rozhodl vyprávět, zda je příběh nápaditý. V těchto aspektech za mě Naomi Noviková zazářila! Ke konci jsem možná měl obavy, aby rozuzlení všechno nepohřbilo, ale nakonec nebylo proč. Dokonce mám po dočtení hřejivý pohádkový pocit! (Co chtít víc?)
Pár otázek/připomínek tedy mám, avšak v rámci pohádkového tajemna s nimi bourat svět rozhodně nehodlám.
Jste-li ochotní tu a tam něco skousnout, líbí-li se vám pohádkové motivy a potrpíte-li si na vytříbený styl psaní, teď je ideální čas po V zajetí zimy sáhnout!

7 29.01.2021

Volání netvora je kniha plná bolesti, kterou na vás dýchne už po pár stránkách. A pak už to jen bolí víc a víc. Jestliže se mnou moje první kniha od Patricka Nesse (A oceán byl naší oblohou) "zase tolik podlahu nevytřela", pak Volání netvora se mnou vydrhlo nejmíň deset veřejných záchodků, všechny poplivaný zrcadla i ulepený podlahy a úplně vyžvejknutýho se mnou mrsklo do rohu.
Krásně napsaná kniha, která má v kombinaci s nádhernými ilustracemi na čtenáře velký dopad. U knih nebrečím, ale tady jsem měl na krajíčku a teď se bojím, co se mnou udělá film...

6 29.12.2020

Melancholické, přemýšlivé a úžasně graficky provedené. Vypointované je to nadmíru zajímavě, tudíž není třeba litovat času, který s knihou strávíte. Je to opravdu pěkná záležitost...nicméně podlahu to se mnou zase tolik nevytřelo. Místo v mé knihovně si však určitě zaslouží.

2 28.12.2020

Ani nevíte, jak moc jsem se na tohle těšil! A teď jsem vážně rád, že se moje čekání vyplatilo, protože Noci běsů jsou skvělé! Se spousty prvků, které jsou na knize vyzdvihovány, naprosto souhlasím: atmosféra je úžasná, postavy a vztahy ve vesnici jsou až děsivě reálné a napínavé to je jak kšandy! I ta časová neurčitost tomu sluší.
Nicméně kniha má i prvky, se kterými jsem tak spokojený nebyl. Uprostřed se děj nějak zasekl a moc se to neposouvalo dál. Konec byl strašlivě rychlý, jakoby knize někdo vytrhl stránky (nebo spíš vyškrtl?). Myslím si, že svou čtivost a spád by to s nějakými sto stránkami navíc neztratilo.
Také se nabízí srovnání s autorčinou první knížkou. Nebudu lhát. Ze Sáry jsem byl nadšenější. Možná je to kvůli tomu, že jsem na NB dlouho čekal a také měl nějaká očekávání, která mě ve výsledku připravila o wow efekt. Ale i když jsem si po dočtení zrovna nesedl na zadek, stejně řadím Noci běsů ke knihám, kterým jsem schopný lecos odpustit. Četbu jsem si totiž opravdu užil a s chutí skočím po čemkoliv dalším, co autorka napíše!

02.11.2020

Tahle kniha je zhmotněná melancholie. Není to žadný povzbudivý románek, po kterém budete mít chuť běhat v polích s větrem ve vlasech.
Styl psaní bych popsal jako odosobněný, a to nejspíš umocnilo můj výsledný dojem, který překvapivě nebyl ryze depresivní. Murakami to zkrátka napsal tak, jak to je, aniž by do toho pletl nějaké další složité psychologické pochody.
To, co si mě získalo velice rychle, byly dialogy. Jsou totiž neuvěřitelně...svěží? Líbila se mi na nich ta neotřelost a nepředvídatelnost. Některé se mi v hlavě dosud přehrávají, i když si myslím, že mi spoustu myšlenek uteklo. Často jsem měl pocit, jako bych nerozuměl všemu, co mi autor chce říct. Možná to je záměr? Koneckonců si dokážu představit, jak čtu tuhle knihu znovu.
Celé to plyne v takové podivně pomalé, hypnotické atmosféře. Nutí to přemýšlet a brouzdat tak ve vlastní hlavě. Písničky od Beatles už nejspíš nebudu moct poslouchat, aniž bych si na tuhle knihu nevzpomněl.
Mám k tomu výhrady. To ano. Ale stejně si myslím, že jsme si s Murakamim napoprvé sedli. Přestože trochu jinak, než jsem si to původně představoval. Co tam máš dál?

8 30.10.2020

Nejvíce děsivá je tato kniha asi v tom, že hlavní protagonista vůbec nedumá nad tím, jaké utrpení prožívá a jak by případně mohl utéct domů k rodině. Tyto starosti jsou v podobných pracovních táborech mimo myšlení všech vězňů. Jejich hlavní starosti se týkají toho, kolik porcí jídla zvládnou ukořistit, jak si sehnat nějaký ten tabák a hlavně jak přečkat celý den, aby se vůbec dožili toho dalšího.
Navzdory svému krátkému rozsahu se mi kniha nečetla nejlépe a v záplavě vězeňského žargonu a postav jsem se tu a tam ztrácel. To však neznamená, že bych nebyl rád, že jsem si ji přečetl. Za ten čas to stojí a čím více lidí ho bude ochotných knize věnovat, tím lépe. Krutá realita pracovních táborů není zase tolik let vzdálená a bude dobře, pokud ji budeme mít na paměti. Jestli mi totiž tato kniha něco dala, pak je to vědomí, že jakmile se člověk na takovém místě ocitne, na myšlenky o hrůze a nespravedlnosti nezbude místo.

8 16.10.2020

Když vám řeknu, že autorka této knihy si nedokázala udržet mou pozornost a zároveň mě nezvládala přesvědčit, že doopravdy věří světu, příběhu a postavám, které stvořila, bude to stačit k tomu, abyste se Holubici a hadovi vyhnuli obloukem? Já si totiž opravdu myslím, že se (i v rámci tohoto žánru) dají najít mnohem lepší kousky! Vážně! Jen zkuste ještě chvíli hledat!
Holubice a had na mě totiž působila jako hodně laciná fanfikce. Vztah a chování hlavních postav je přinejmenším zvláštní, a to, jakým způsobem došlo k uzavření jejich manželství i k "přeskočení jiskry", rozhodně nebylo příliš věruhodné.
Pokud mám hodnotit svět a magický systém, moc dlouho mi to nezabere. Za mě se v knize pořádně nic z toho neobjevilo. To, že přidáte do určitého historického období Francie magii a názvy přeložíte do francouzštiny, na mě moc nezabírá. O samotné dějové lince škoda mluvit.
Kdyby to celé nebylo tak dlouhé a rozvleklé, možná by to nebyl takový průšvih. Čtyři sta padesát strán je ale zkrátka moc, obzvlášť když autorka sama místy neví, kam s tím dál pohnout.
Nikomu to neberu, třeba by zrovna vám kniha sedla. Nechť je však pro vás tento komentář alespoň nepatrný vykřičník v moři kladných, nekritických recenzí.

6 10.10.2020

Anthony Ryan mi tímhle připomněl, že fantasy vždycky byl a asi vždy bude můj nejoblíbenější žánr. A taky, že mi už nějaké to čistokrevné, dobré fantasy docela scházelo. Písni krve jsem se chvíli vyhýbal, protože mi nepřišla ničím výjimečná. A v jistém smyslu to tak je. Námět, svět, a dokonce i hlavní postavy jsou podobné těm v dalších desítkách příběhů, které jsou už dlouho známé. Tahle kniha však skrývá svou výjimečnost v mimořádně pohlcujícím vypravěčském umění autora. Díky němu přestanete hned na prvních stranách myslet na to, že jste možná někdy něco podobného už četli, a plně se ponoříte do děje plného úžasného popisu středověkého života, rytířských soubojů a politických intrik. A když budete dost trpěliví, nakonec vám příběh ukáže, jak moc jste ho prve podcenili.
Kdybych měl hodnotit pouze první polovinu knihy, dám bez debat všechny hvězdy, které mám. (Protože Vélinův výcvik byl sakra luxusní!) Druhá polovina nebyla nijak špatná ani výrazně horší, jen jsem vždy nebyl spokojený se směrem, kam se děj ubíral. Vlastně ani dosud nevím, jestli jsem spokojený se samotným zakončením. Rozhodnu se během četby druhého dílu, jemuž se teď jen tak nevyhnu.
Když to celé vezmu kolem a kolem, jsem s Písní krve na výsost spokojený. Bohužel mi nějaký můj vnitřní hlas či co brání dát nejvyšší hodnocení.

5 02.10.2020