Jeden den Ivana Děnisoviče

od:

Jeden den Ivana Děnisoviče

Tato částečně autobiografická povídka popisuje jeden den v pracovním táboře na Sibiři. Hlavní hrdina Ivan Děnisovič Šuchov byl zajat německou armádou, podařilo se mu utéct, ale byl odsouzen jako špión na deset let v pracovním táboře. I přes tvrdý režim, nelidské zacházení a krutou zimu si zachovává lidskou tvář a raduje se z toho ... celý text

Tato částečně autobiografická povídka popisuje jeden den v pracovním táboře na Sibiři. Hlavní hrdina Ivan Děnisovič Šuchov byl zajat německou armádou, podařilo se mu utéct, ale byl odsouzen jako špión na deset let v pracovním táboře. I přes tvrdý režim, nelidské zacházení a krutou zimu si zachovává lidskou tvář a raduje se z toho nejmenšího, co mu dovoluje peklo pracovního tábora, nestěžuje si. Na závěr je u Šuchova vidět rezignace. Klesá pod břemenem, ale neprotestuje, nenaříká a dokonce nachází jisté potěšení v útrapách. méně textu

https://www.databazeknih.cz/images_books/54_/543/jeden-den-ivana-denisovice-9qR-543.jpg 4.2838
Originální název:

Один день Ивана Денисовича, Odin den (1962)

Žánr:
Literatura světová, Novely
Vydáno:, Academia
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (81)

Přidat komentář
EDUmach
14. srpna

Mrazivé do morku kosti. Pro umocnění zážitku doporučuji číst v zimě.

anntine
01. srpna

Jeden den Ivana Děnisoviče výborně ilustruje situaci ve stalinských lágrech, alespoň tedy pro nezasvěceného čtenáře. Celý den je detailně popsán a život v táboře barvitě vylíčen. A i když bývá Solženicyn často kritizován za přílišnou idealizaci při popisech života v gulagu, Jeden den Ivana Děnisoviče zůstává průlomovým a dodnes hojně čteným dílem.

Frity
21. května

Téma lidského utrpení ať už se jedná o utrpení v koncentračních táborech nebo ruských Gulazích je silné, surové a šokující. Pro člověka žijící v dnešní době nepředstavitelné a proto jsem ráda, že existuje tento typ knih, které nám dovedou alespoň částečně odkrýt nelidské podmínky v jakých tito nevinní lidé žili a čím vším si museli projít.

Kniha se četla velmi dobře. Hlavní hrdina je prostý obyčejný člověk, který svým charakterem nijak nevyčnívá, což knize přidává na autentičnosti. Při čtení jsem se občas neubránila nevěřícímu kroucení hlavy nad absurdností tehdejšího režimu v Rusku - zejména uváděné důvody pro odsouzení některých vězňů.

Působivá knížka, která stojí za přečtení.

Pralev
08. května

Homo homini lupus. Asi tak by se dalo shrnout utrpení, které si miliony lidí úplně zbytečně musely prožít. Nejvíc fascinující na této knize mi přišla ta relativizace - jak z našeho pohodlného pohledu maličkost ("dnes budu mít o ušetřený krajíc chleba navíc") je pro člověka v takových podmínkách životně důležitá a důvodem ke skvělému dni...

Od Solženicyna jsem četl ještě Souostroví Gulag, do kterého i přes výborné téma a obsažnost jsem se musel častokrát nutit. Děnisovič byl v tomto ohledu mnohem lepší; kratší rozsah a spád díky tématu jednoho dne od rána do večera se čte mnohem lépe, ostatně knihu jsem přečetl na jeden zátah.

Kolobajda
21. dubna

Naprosto se ztotožňuji s hodnocením "druzickaster". S dovětkem, že já takovou knihu nedovedu přečíst na jeden zátah (296 stran). A pod tímto hodnocením píše "Denika": "Nebýt v povinné četbě, asi bych si ji sama nepůjčila." Jo, jo - to když já chodil na střední školu, tak jsme měli v povinné četbě: Marie Majerová - Siréna, Jan Drda - Němá barikáda... A Solženicyn byl na indexu - neboli: Ani vydávat, ani půjčit, ani číst!!!

AnetaKor
26. března

Tento druh literatury by podle neměl být jako povinná četba ve škole. Člověk k ní musí dospět...

katerina9455
22. března

Kniha, která zachycuje problematiku gulagu. Kniha pro mě byla čtivá, téma mě bavilo. Celá kniha zachycuje pouze jeden den, což je vlastně už v samotném názvu. Autor dává hlavnímu hrdinovi autobiografické rysy a tak se děsivá situace v gulagu ještě násobí. Detailně popsaný den v pracovním táboře zachycuje každodenní povinnosti, strádání, dřinu a utrpení. Avšak všechny tyto negativní věci jsou líčeny s jakýmsi nadhledem a autor prostřednictví Ivana Děnisoviče hledá i v těchto krutých chvílích to pozitivní a snaží se být optimistický. Kniha na mne dost zapůsobila, snad je to samotnou tématikou a snad i autorovým stylem psaní...

druzickaster
17. března

Přečteno na jeden zátah, kniha se čte sama. Kdo četl autorovu trilogii Souostroví Gulag, ví přesně o čem kniha je a dobře jí chápe. Obávám se, že to byl jeden z těch "lepších" dní Ivana Děnisoviče. Je neskutečné, jak o běžné věci každodenního života musel mukl každý boží den bojovat, musel si hlídat pomalu i boty. O majetku nemůže být ani řeč. Strašné místa a strašná doba a to byla většina lidí uvězněná neprávem.

Denika
19. února

Zvláštní knížka. Nebýt v povinné četbě, asi bych si ji sama nepůjčila. Nemůžu říct, že by mě nějak zvlášť bavila - popis toho, jak vězni staví zdi a kolik mají denně nástupů a kontrol, to mě, upřímně, moc nezajímá. Nicméně popisy "kvality" jídla a především jeho nedostatek byly děsivé. Když si k tomu přidám jedenáct hodin práce denně, téměř žádné víkendy a třeskuté ruské mrazy, není mi jasné, kde v sobě tito lidé brali tolik síly, aby každý den znovu vstali a celé to mučení podstupovali od začátku. Jistě, nic jiného jim nezbývalo, ale i přesto to pro mě zůstává záhadou. Knížka není moc čtivá, ale je krátká a poselství je jednoznačné. Tak málo si vážíme toho, jak se dnes máme. Tak málo.

NavoSever
25. ledna

Je šokující, jaké utrpení dokáže člověk člověku připravit, ale ještě více, kolik je toho člověk schopen vydržet jak psychicky, tak fyzicky. Myslím si, že kdo knihu přečte, uvědomí si, jak se má dobře a jak je jeho práce pohodová a myslím si taky, že ten pocit dlouho přetrvá.

Hathor89
10. ledna

„Takových dní bylo v jeho trestu od zvonění do zvonění tři tisíce šest set padesát“ a snažil se prostě přežít a zůstat člověkem. Pokud někoho zajímá fungování totalitního režimu, doporučuji k přečtení. Příběh jednoho dne (krátký spánek, těžká práce, ukrutný mráz, nedostatek jídla … ještě ke všemu šlichty ... a nelidské zacházení) a mrazilo mě. Navíc autor podává syrový popis dne, bez citů, vše hodnotí nepřímo … každý si udělá obrázek o protagonistech sám (a třeba ho během četby nekolikrát změní). Buďme upřímní, máme se dobře … a gulagy byly horší, než jak o nich čteme v této knize. Má první kniha od Solženicyna, po nějaké další určitě ještě sáhnu.

cepice
20.12.2016

Kniha, která ukáže, jak může být život krutý.

Podobně emotivně nabité a skvělé, jako Krvavé jahody.

Dimas
07.12.2016

Náš život je jen tak radostný, jak radostný ho dokážeme sami vidět. Žijeme v blahobytu a svobodě, a přesto jsme věčně nespokojeni a blbou náladou se infikujeme vzájemně.

historikola
29.11.2016

Děj knížky se odehrává v pracovním táboře v Rusku. Popravdě příběh je čtiví, ale přijde mi, že je konec příběhu nějak useknutý. Dneska by člověk řekl, že je konec příběhu připravený na další díl pokračování.
Ale jinak příběh je zajímavý. I když trošku klidný. Život v pracovním táboře co jsem četl jinde nebyl až tak klidný a nenásilný. Ale není to můj příběh. Každý vidí život jinými brýlemi.

pajuu
28.11.2016

Jeden den Ivana Děnisoviče, jeden den v lágru gulagu. Jak se každý den člověka scvrkne na to jediné pro co žít, překlepat ho od budíčku do večerky a druhý den znovu. Jediný způsob, jak vzít člověku svobodu, svobodu žít svůj život podle sebe a něco plánovat...

Kachora
15.10.2016

Tuhle knihu jsem začala číst napoprvé v týdnu, kdy jsem měla odpolední. Takže do práce za slunka, odpočatá, všechno v naprosté pohodě. A nepovedlo se mi do ní tak zažrat. Říká se, sytý hladovému nevěří. Krví bych to podepsala. Počkala jsem si tedy na další týden, ranní. No a to byla panečku jiná. Budíček ve 3.10, takhle brzy ráno venku kolem 4 stupňů, únava... V tramvaji jsem místo klimbání znovu otevřela tohle a slova "přerývané vyzvánění proniklo jen slabě okenními tabulkami pokrytými na dva prsty námrazou... a na stěnách kolem celého stropu bílá pavučinka. Jinovatka." mě najednou mnohem víc vtáhla. Šílené. Obdivuhodně šílené. Čemu všemu se člověk dokáže přizpůsobit, v jakých podmínkách se naučí ne jen přežívat, ale tak nějak ŽÍT. Jako by venku, ať už za plotem nebo hodiny cesty daleko, nebylo nic, žádný normální svět, ke kterému upínat naděje, vzpomínky... Někteří se přizpůsobí a přežijí, jiní se přizpůsobit nechtějí nebo to neumí a pak je čeká smrt. Zákon lágru. Z některých se stanou mrtvoly, z některých vlci a z jiných beránci a oběti. Kupodivu ale! Mnozí zůstávají lidmi! Skvěle vykreslené okamžiky, které nějak souvisí s jídlem - jak je vlastně ta šlichta, na kterou se při práci vězeň celý den těší, tím jediným hnacím motorem, jak si užívá ten moment, kdy sedí nad svojí miskou a ani v tu chvíli nemluví se sousedem, protože okamžik jídla je pro něj něco posvátného a ví, že když bude mluvit a nesoustředí se plně na jídlo, nevytěží z něj maximum, protože jíst musí nejen ústy, ale i nosem, očima a hlavně myslí! Jak pak vytírá kousíčkem chleba zbytky břečky z misky, aby ani kousek nepřišel nazmar, z toho kousíčku pak ještě vycucá, co se do něj nasáklo, a schová si ho do slamníku, na kterém spí, aby si pak večer před spaním ještě "dopřál". To pak vezmete ohryzek od jablka, které jste během čtení jedli, a pak ho postavili na noční stolek, a ještě jednou ho poctivě obkoušete... Člověk aby přežil ne jen fyzicky, ale i mentálně, musí si zavést nějaké své rutiny, zvyky, vytvořit si jakási přátelství, spíš asi koalice, netrápit se myšlenkou, co je tam venku a kdy se toho zase on sám stane součástí, ale hrát s rozdanými kartami. Takové zkrátka leží na stole a ty hraj, jak umíš, nebo zemři.
P.S. To NEčlenění knihy do kapitol mě zprvu rozčilovalo. Nešlo ji odložit, oddechnout si od ní. A pak si řeknete, že to skvěle podtrhuje atmosféru táborového života. Od budíčku jedeš, jedeš, dělej, makej, nestíháš si vzít misku se šlichtou k snídani? tvoje smůla! dělej, uhni, další je na řadě, makej do práce, čekáš na kontrolu, na přepočítávání, ne, nesmíš si sednout, odpočinout, stůj na mraze, dělej, hni se, makej... A takhle celý den, dokud neskončí a neskončí i kniha.
* Mráz je zlý, ale parťák je horší.
* Dny v táboře letí, ani ohlídnout se člověk nestačí. Ale doba trestu se nehýbá ani trošku, té jako by vůbec neubývalo.

rabor
18.09.2016

Dobrá kniha. Jen jsem nepochopil dvě věci. Proč lidi z východu jezdí na tyhle tábory, jejich náplň mi nepřišla nikterak zábavná a navíc tam jezdí v zimě, kdo to kdy viděl jezdit v zimě na tábor a bez lyží a sáněk? A proč si tak stěžují na nedostatek chleba a odměřují ho na gramy? Je jasné, že je chleba málo, když ho jedí všichni, ale to musí být tak vybíravý? Jsou to hlupáci, to já když je málo chleba tak jím koláče, ale je to asi nenapadlo.

memphisz
23.07.2016

Výborný civilní popis jednoho běžného dne v pracovním táboře kdesi na Sibiři. Kniha je napsaná svým způsobem humorně a s odstupem, přesto zachycuje vše absurdní a špatné, co režim nabízel.

"Podle papírů zavřeli Šuchova za velezradu. Tak taky vypovídal - ano, je to pravda, dal se zajmout, protože chtěl zradit vlast, a ze zajetí se vrátil proto, že plnil úkol, kterým ho pověřila německé výzvědná služba. Ale jaký to vlastně byl úkol, to si nedokázal vymyslet ani Šuchov, ani vyšetřovatel. Tak to nakonec nechali - prostě úkol."

bookworm007
13.07.2016

Výborně napsaná knížka. Moje první setkání s tímto spisovatelem. Velmi naturalisticky popsaný život v pracovním táboře. Určitě si přečtu ještě nějakou knihu.

Crimble
11.07.2016

četl jsem jako předehru k Souostroví Gulag - soubor několika povídek... Jeden den I.D. nejlepší, mrazivý popis obyčejného dne v koncentráku, o tom, jak si člověk zvykne na všechno a snaží se prostě přežít, pokud možno aspoň s nějakou důstojností. Zbytek povídek dost z budování socialismu, a trošku moc se v nich soudruhuje, i když kritické ostny se dají najít a díky za ně.

Dáma s hrnstjm
18.06.2016

Toužila jsem si přečíst Jeden den Ivana Děnisoviče už dlouho. Přesně od té doby, kdy jsem měla brigádu v knihkupectví a jeden starší pán (někdejší člen Občanského fóra) si posteskl, když uviděl vydání sbírky povídek z Levných knih: "Dřív to bylo přísně zakázané, a teď je to tu ve výprodeji..." - nebyl to sice výprodej, šlo o aktuální vydání z roku 2002, ale cena 59 Kč mu evokovala výprodej.
Vystačila bych si bohatě s Ivanem Děnisovičem, ale naše městská knihovna měla jen tuto sbírku devíti povídek. Opět se ukázalo, že nejsem povídkový typ... sotva si člověk zvykne na postavy, je konec a musí si zvykat na nové... Nejvíc mě samozřejmě bavil Jeden den Ivana Děnisoviče, dál mě zaujala Matrjonina chalupa (viz můj komentář u povídky). Ostatní příběhy už byly slabší, hůře uchopitelné pro čtenáře z jiného století i světa... Co ale mají povídky většinou společné, je absurdita, často ve spojení s byrokracií všeho druhu (Ve vyšším zájmu, Případ na stanici Kočetovka, Pravá ruka). Člověk žasne, co je schopen státní aparát provádět bez mrknutí oka svým vlastním lidem.

triatlet
15.06.2016

"Copak asi vyroste z těchto našich hlavních milonů zplozenců a odchovanců? K čemu povede osvícené úsilí a povzbudivá očekávání přemýšlivých mozků? Co dobrého si vlastně slibujeme od své budoucnosti?
Ta otázka je na místě: jednoho dne se obrátí proti nám a rozdupou nás všechny!
A ty, kdo je sem poštvali - rozdupou taky.
O prvním svátku velikonočním 10. dubna 1966"
Smutné přemítání v závěrečné povídce Velikonoční křížová cesta.
Z celého souboru na mě nejvíc zapůsobila Matrjonina chalupa. Znamenité popisy prostředí a charakteristiky postav. Smutná zápletka.
Jeden den Ivana Děnisoviče - nejdrsnější je, jak pomalu plyne čas při samotném čtení. Trpěl jsem jako čtenář při představě, jak vypadal jeden obyčejný den v životě mukla...
Případ na stanici Kočetovka mi přišel příliš zdlouhavý, ale závěrečné rozuzlení z hlediska (ne)důvěry k okolí vypovídá o době.
Povídka ze školního prostředí Ve vyšším zájmu prostřednictvím postavy ředitele školy trochu evokuje Vyššího principa.

Michal1999
29.05.2016

Jako celek skvělé svědectví doby. Některá místa mě ale opravdu, opravdu vůbec nebavila... Rozhodně mě knížka moc nemotivovala k tomu, abych si přečetl i Souostroví Gulag (i když na to zřejmě taky jednou dojde).

TinaFr
12.05.2016

Na knihu jsem narazila náhodou v knihovně, a protože si vždy ráda přečtu ruský román, sáhla jsem po ní. Nedokážu slovy ani pořádně popsat, jak moc na mě příběh zapůsobil. Vše je zprostředkováno naprosto reálně a pro dnešního člověka je až neuvěřitelné, že něco takového se mohlo dít před šedesáti, sedmdesáti lety. Někteří níže píší, že kniha je nezáživná, bez děje. Podle mého názoru to může říci jen někdo, kdo motiv příběhu dostatečně nepochopil.

kacka29
10.04.2016

Je opravdu děsivé, co si někteří lidé prožili... Nejvíc se mi asi líbilo, že ani s tímhle zacházením Ivan Děnisovič neztratil svou lidskost. Rozdělil se o cukroví, i když sám nic neměl. Dokázal se radovat z každé maličkosti a vážit si sebemenších úspěchů. Když to porovnám se svými současnými problémy, připadají mi malicherné. Musíme si mnohem víc vážit toho, co máme...

konicekbily
03.03.2016

I takový život se žil...

stolbice
09.02.2016

Tuto knihu jsem začala číst, protože se na ní odkazuje jiná, moje oblíbená, kniha. Je to zajímavé čtení, i když pobyt v táboře nebyl žádný med, je celý den popisován celkem optimisticky a v dobré náladě, takže se to dobře čte.
Shrnula bych to asi takto: raduj se z maličkostí, mysli pozitivně, nestěžuj si a hlavně přeží!

suezie
23.01.2016

Chápu, že tento příběh vyvolal v minulém století velké ohlasy. V té době bylo dost odvážným činem napsat něco takového. Poprvé zobrazit pravdu.
Téma druhé světové války, koncentračních táborů a gulagů mě docela zajímá a tak jsem se na tuto knížku relativně těšila. A nemůžu říct, že je špatná. To bych si rozhodně nedovolila. Spíš to je asi mou leností soustředit se na "těžší" literaturu a jazyk. Právě proto si myslím, že tato kniha zaujme spíš historiky, kteří se tímto úsekem dějin podrobně zabývají. Většina veřejnosti ji, řekla bych, nedokáže plně docenit...

bruzdek7
12.01.2016

Názorná ukázka toho, jak to dopadne když se to s tím socialismem tak nějak přežene. Stručně a bez patosu vylíčen děj jednoho dne v rosijskom lágru. No co že je -30°C, robota nečeká. A že si pan autor nevymýšlí, vždyť si sám odmakal osm kulí. Nu práce šlechtí, čtyři bludišťáci miří do Ruska.

Jack93
02.01.2016

Na začátek roku 2016 jsem se rozhodl vyzkoušet světového autora Alexandra Isajeviče Solženicyna, protože už dlouho mám na svém seznamu "Knihy, které chci přečíst" Souostroví Gulag. Do rukou se mi ale místo toho dostal Jeden den Ivana Děnisoviče. Kniha je poměrně zvláštně členěna - neobsahuje žádné kapitoly, a proto ji prakticky nemůžete odložit.

Premiéra s nositelem Nobelovy cenu za literaturu z roku 1970 dopadla na výbornou. Z knihy jde skutečně mráz, nejen proto, že se odehrává v krutém zimním počasí, ale především proto, že sám Solženicyn strávil v gulagu dlouhých 8 let. A tak v této novele popisuje skutečné zážitky, mimo jiné pracovní tábor v Karagandě v Kazachstánu, kde nějaký čas pobýval.

Nikdo z nás si ani v tom nejstrašnějším snu neumí představit, že by v gulagu dokázal strávit byť jen jeden jediný den. Natož deset nebo i pětadvacet let. V díle samozřejmě nechybí ani kritika sovětského režimu, ta jde ruku v ruce s popisem jednoho z mnoha typických dní v táboře. Nejvíce se projevuje v momentě, když Šuchov říká, že jeho trest je výmysl, protože nic neprovedl, a že se tresty prodlužují automaticky, i když si vězni původní délku trestu odsloužili. Pak ale vyfasují další desítku. Za nic.

Brzké vstávání, tvrdá šichta, hnusná šlichta = běžný pracovní den v táboře. Ale i tak na konci tohoto dne, jednoho z tří tisíc šesti set padesáti, které měl v trestu, usíná Šuchov spokojeně. Protože si uvědomuje, že den mohl proběhnout mnohem hůř. Právě naděje (dá-li se to tak nazvat) je to jediné, díky čemu vězni věří, že dokážou přežít, a že nikdy není tak strašně, aby nemohlo být ještě hůř.

Je nepředstavitelné, k čemu za Stalina docházelo. Mezi Stalinem a Hitlerem nebyl žádný rozdíl. Proto je hrozivé, když Putin prohlásí, že rozpad Sovětského svazu je největší geopolitická katastrofa 20. století. Nejen proto je nesmírně důležité, aby Alexandr Solženicyn a jeho díla zůstávala v živé paměti a lidé si z nich brali ponaučení - už nikdy nepřipustit, aby se opakovaly hrůzy z let minulých.