marlowe komentáře u knih

Nechci tu polemizovat o literárních šuplíčcích, nicméně si myslím, že Naslouchač je daleko více sci-fi, než fantasy – což je nejspíš také důvod, proč jsem byl s knížkou tak spokojený. A proč okamžitě začínám číst díl druhý. Nečernobílá "pohádka" s uvěřitelnými postavami, dobrou psychologií a skvěle vystavěným příběhem. Tohle se fakt povedlo a paní Stehlíkové vysekávám poklonu. Čistých 5*.

55 08.07.2020

Druhá Agátina kniha (z roku 1922), první ze série "Tommy & Pentlička".
Myslím, že Tajemný protivník je učebnicovou ukázkou odvěké pravdy, že značka prodává. Kdyby knížku napsal nějaký neznámý Joe Black, vsadím pravou ruku na to, že její hodnocení by skončilo hluboko v modrých číslech. Úroveň této špionážní detektivky naprosto pregnantně vystihl uživatel Fideidefenso: "stupidní příběh s extrémně natvrdlými hlavními hrdiny".

Zpočátku mě čtení i bavilo, v expozici působili oba ústřední crazy-protagonisté uvolněně a sympaticky a navíc nechyběl ani humor, který celému vyprávění dodával tu správnou šťávu, jenže jak začalo "houstnout napětí" a klubko zápletek se začalo zašmodrchávat, zábavnost se kamsi vytratila a zbyl jen hodně slabý béčkový příběh, plný náhod, který jsem dočetl se značným sebezapřením.

Že je v knize těch náhod až moc si zřejmě uvědomovala i autorka, protože sama na toto téma občas zavede řeč: "A pak že se náhody nestávají!" Nebo: "Už jsem si mockrát všimla, že jak se jednou začnou stávat divné náhody, tak potom pokračují úplně neuvěřitelně." Atd.

Malá zajímavost na závěr: V příběhu je na jednom místě zmínka o inspektoru Jappovi, který se poprvé objevil v Agátině předešlém románu.

P.S.: Protože se v knize vyskytuje věta: "…měl nepříjemný, slabošský obličej a Tommy ho odhadl buď na Rusa, nebo Poláka," mám reálnou obavu, že fanatičtí aktivisté román, kvůli národnostní nesnášenlivosti, co nevidět zařadí na seznam libri prohibiti…

26 04.07.2020

(SPOILERY!)
Zabalil jsem to někde po první třetině – a v tu chvíli mě zaplavil doslova hřejivý pocit, že už NEMUSÍM číst dál.
Věřím, že si knížka své čtenáře najde (a současné hodnocení 93% mi dává za pravdu), ale já k těm šťastným patřit rozhodně nebudu.
Snažil jsem se, bojoval, ale nakonec z toho byl ručník v ringu. Prostě jedním slovem: nelíbilo!
Být mladší, možná bych četl i dál, ale ve svém věku si říkám: PROČ? Mám tohle, proboha, zapotřebí? Nestačí nám starosti a problémy vlastního života?
Rakovina, rozštěp patra, schizofrenie, amputovaná ruka, smrt dcery, smrt matky, možný incest, násilnický otčím – děkuju, ne! Nemusím mít všechno, co se blyští (a třiadevadesátiprocentní hodnocení, to už je panečku, lesk jako blesk).
Všechny postavy v knize jsou nějak bolavé, ocejchované, pokřivené – nezdravé.
Svého času, někde hluboko v minulém století, jsem podobné "duševní sebepoškozování četbou" dokonce preferoval a měl jsem i rád "špatné konce", ale ta doba je dávno, dávno pryč. Teď jsem při četbě zažíval jen permanentní pocit nepohody a stísněnosti, pouze tmavé mraky a nikde ani škvírka pro sluneční paprsek. A k tomu totální absence humoru (všechno v knize je "na smrtelně vážno") a navíc sterilní, neutrální, akademický styl vyprávění, který neurazí ani nenadchne. Takže ještě jednou: NE!
Nedočetl, nehodnotím.

Říkám to vážně nerad, ale už to prostě není to, co bývalo… Díl od dílu přibývá vaty a ubývá uvěřitelnosti příběhu i věrohodnosti detektivní zápletky – a to člověka zamrzí.
Nakonec, z čiré nostalgie, dávám 4 ukoptěné hvězdičky, i když vím, že kdybych nepřimhouřil obě oči a neudělal čelem vzad, byla by to „trojka“ jako vyšitá. Jasně, hodnocení by mělo vycházet z principu „padni komu padni“, ale když já mám pro toho neodolatelného mizeru Otíka Finků takovou slabost, že prostě nemůžu nenadržovat… :-)
Ale abych jenom nekritizoval: Potěšil (a překvapil!) závěr s Housetem…

27 18.06.2020

Pátá Agátina kniha (z roku 1924), třetí ze série "Hercule Poirot".
Na to, že v té době už měla autorka za sebou čtyři romány, zdá se mi tento povídkový soubor určitým krokem zpět. Jako by Agatha vytáhla ze šuplíku svého psacího stolu nějaké rané, začátečnické práce. Jisté je, že k mému nižšímu hodnocení přispěl i mizerný, archaický překlad ("Bože, Poirote, co budeme dělati?" // "Jste si tím jist, he?" řekl Ital, šilhaje nehezky.).

28 14.06.2020

Šestá Agátina kniha (z roku 1925), první ze série " Policista Battle".
Tenhle román, řekl bych, nejvýstižněji charakterizuje slovní spojení PŘÍLIŠ MNOHO. Příliš mnoho slov, příliš mnoho zápletek, příliš mnoho vyšetřujících a příliš mnoho postav.
Velmi mile jsem byl překvapen mírou humoru, kterého jsem si užíval plnými doušky, ale jak se čím dál tím více zauzlovával děj a přibývalo motivů, nezbývala už na radost ze čtení čas a zcela převládl pocit ZAHLCENÍ – abych to řekl na plnou pusu, někde v polovině už mě to prostě přestalo bavit.
Resumé: nejsilnější se mi autorka jevila v komorních, dialogových scénách a naopak zcela selhávala ve scénách akčních a dramatických.

30 14.06.2020

Opět (podobně jako v prvním dílu) máme co do činění s košatým, mnohovrstevnatým příběhem – a opět na povrch vybublává moje neschopnost přiklonit se k jednoznačnému úsudku.
Ta silně překombinovaná zápletka a nepřehledně zauzlovaný propletenec vztahů, animozit, křivd z minulosti a pochybnosti vzbuzujících motivů připomíná ze všeho nejvíc švýcarské hodinky o tisíci kolečkách, které do sebe sice všechny ideálně zapadají, ale přesto (z mého pohledu) strojek v reálném světě nepracuje tak, jak by měl. Na pohádku je to moc složité – a na "realistickou" detektivku příliš "nerealistické". Je toho zkrátka nějak moc, těch vodítek, falešných předpokladů a rozpitvávání už mnohokrát rozpitvaného.
Autorka sice vycizelovala každou jednotlivost s pečlivostí malíře miniatur, ale přesto výsledný dojem zůstává rozmlžený a nejasný…
Bylo to jako mořský příboj – vlna nadšení pravidelně střídala vlnu útlumu (kdy jakoby spadl řemen), plynoucí ze ztrácení se v přemíře detailů a občas dokonce i úvah, zda vůbec číst dál…
Plusové body jednoznačně patří inspektorovi Gamache (Gamachemu?) i ostatní jeho parťákům, včetně československé agentky s nečeským jménem, minusové naopak náleží už zmiňované překombinovanosti zápletky, nereálnosti provedení vraždy, přemíře nabízených řešení a vlastně celé té komisařově spletité cestě za odhalením pachatele.
Občas jsem měl chuť jít s hodnocením ještě o hvězdičku níže, ale pak jsem si vždycky uvědomil to určité skryté kouzlo příběhu a tak jsem nakonec zůstal u výsledných čtyř hvězd.
Při četbě narazíte na mnoho krásných pasáží (namátkou: Clara, ponořená do bylinkové lázně ve vaně na nožičkách ve tvaru lvích tlap, si představuje situaci, že by na její dveře zaklepal ředitel newyorského Muzea moderního umění ap.), určitě vás zaujme bizarní svět úvah v inspektorově hlavě (a jeho myšlenkových pochodů), ale pak vždycky doklopýtáte k úsekům, připomínajícím úhor a už zase mudrujete nad tím, jak s výsledným dojmem z knihy naložit…
Resumé: Spektakulární teatrálnost a komplikovanost zločinu odtrhává příběh od reality a definitivně jej zaškatulkovává do kategorie zajímavých, ale jen těžko uvěřitelných detektivek…

33 14.06.2020

Kdybych se nestyděl být patetický, možná bych napsal, že jsem právě dočetl jednu z nejpozoruhodnějších knížek, které se mi kdy dostaly pod ruku.
Kolem Kvítku jsem se dlouho motal v soustředných v kruzích a trvalo mi celou věčnost, než jsem našel odvahu se do něho zakousnout. Tlusté romány (nejedná-li se o grafomanské výpotky) mi z principu nevadí, spíš mě odrazoval ten název, který jakoby trochu zaváněl červenou knihovnou. Ale nakonec zvítězila zvědavost (vybuzená nadšením komentujících čtenářů) – a avizovaný zážitek se skutečně dostavil.
Lepší označení, než "pozoruhodný", mě vážně nenapadá, protože jsem byl po celou dobu fascinován nejenom tím nijak složitým příběhem a jen pozvolna gradující zápletkou, ale hlavně (a především!) jazykem, brilantním zachycením atmosféry a autorovou nevídanou schopností detailního popisu. Vlastně si ani nepamatuju, kdy jsem naposledy četl něco, co by mě takhle pohltilo. Uhrančivý styl, hodně vzdáleně připomínající (právě oním mikroskopickou popisností) Fuksovu Vévodkyni a kuchařku.
Každopádně nic pro milovníky rychlé akce, protože tady čtete hodinu – a hlavní hrdinka za tu dobu přejde z levého chodníku na pravý. A přesto jsem během četby nezaznamenal jedinou vteřinu, kdy bych se nudil a kdy bych měl chuť přeskočit větu nebo jen jediné slovíčko – naopak, často jsem se vracel a celé pasáže četl znovu, abych si vychutnal autorovo stylistické mistrovství. (Protože Faber nám poměrně složitou výstavbou souvětí ani možnost nějakého rychlého klouzání po textu neumožňuje.)
A pak ten konec! Jedna z mála knih, kde ani v posledních metrech cílové rovinky nedokážete odhadnout (ani rámcově) "jak to všechno dopadne" a kam nás autor svým příběhem nasměruje. Tohle mi v hlavě zůstane hodně dlouho. Vřele doporučuju.
100% a jedno navíc.

53 14.06.2020

"Dát přednost ZÁŽITKU před logikou" – Kap66 to vystihla perfektně. Protože tohle zážitek opravdu byl. A i když se mi zdálo, že někde za polovinou začal příběhu trochu docházet dech a míra okouzlení přestala dosahovat mezních hodnot, konec všechno vybalancoval a vrátil rafičku k zarážce 100%. A ta definitivní a skutečná tečka za vyprávěním postrčila hodnocení ještě o nějaké to procento výše. Velká spokojenost. (A ano, scény s oběma děvčaty tvoří opravdu pomyslné osmitisícové vrcholy knížky.)

49 04.06.2020

Odtrhl kocoura od svého obličeje a odhodil ho přes celou místnost. Agatha se ve stejném okamžiku pokusila vrazit mu vyšetřovací stůl do žaludku. Viděla to ve, filmech, jenže tenhle byl přišroubovaný k podlaze. Před dalším výstřelem uskočila stranou, vymkla si kotník a upadla.

Škoda, že Marion Chesney alias M. C. Beaton nevyužila potenciálu zbrklé, akční a mile odpudivé hlavní hrdinky a nedokázala tuhle veskrze zábavnou postavu propojit s košatějším příběhem a smysluplnější zápletkou. Celé vyprávění tak drží pohromadě jen díky švům úsečného stylu, opakujících se motivů "nadbíhání sousedovi" a izolovaným crazy-akčním scénám. Po dvou dílech se obávám, že možnosti námětu jsou vyždímány do mrtě a že do dalšího dílu už asi nepůjdu.

27 04.06.2020

Třetí Agátina kniha (z roku 1923), druhá ze série "Hercule Poirot".
Moje celoživotní přestrkovaná s královnou detektivek má za sebou další kolo – a kupodivu i posun do vyššího levelu. Možná poprvé v životě jsem pochopil, že jediným řešením, jak k těmto příběhům přistupovat (a jak jim porozumět), je nebojovat s nimi, nesrovnávat, ale nechat se nést proudem. Najednou jsem – na stará kolena – ocenil (a objevil) skrytý autorčin humor, který jsem dříve tak nějak přehlížel – a vychutnal si i spisovatelčinu schopnost "vyprávět". Teď už si jen zvyknout na krkolomnost zápletek a dějů a pokusit se akceptovat a strávit obvyklý Agátin arzenál záměn, náhod, dvojčat, paruk, plnovousů z vlny a falešných přiznání – a možná se i JÁ časem zařadím do houfu autorčiných obdivovatelů…

35 04.06.2020

Román napsaný stylem „nikam nechoďte, tohle vám hodím do stroje na počkání“, jen sekera a dláto, žádné šmirgly a hladítka. Přímá a nekompromisní linie příběhu bez příkras, bez kudrlinek a bez humoru, žádná náročná psychologie, žádné stylistické serepetičky, žádné vypiplané hlášky. Dálnice bez stromů – jen start a cíl. A navíc trochu křečovitá souhra okolností při snování zápletky – jenže tenhle typ literatury to prostě takhle chce. 60%.

23 24.05.2020

Tohle je přesně ten typ knížky, od kterého vůbec nic nečekáte, chcete si ji jen tak prolistovat, ale hned na první stránce vás ozubená kolečka příběhu chytí za límec a už vás nepustí. Na česko-moravské poměry nečekaně milé překvapení. Takový brněnský Malevil napsaný svižným jazykem – fakt jsem to přečetl s chutí a respektem. Každý žánr má svá pravidla a limity – a Shigor Birdman se s nimi vypořádal se ctí. Vůbec bych nepohrdl pokračováním – jenže rok prvního vydání nebezpečně naznačuje, že s Johanem a Tryskáčem jsme se už asi rozloučili navždy. Škoda. Za mě plný počet bodů.

38 24.05.2020

Pro mě zklamaní. Nic, co by člověka povzneslo, žádný přesah, který by (mě) dokázal oslovit. Podrobný protokol o neporozumění, inventura podivných vztahů – a to je všechno.
Jinak ukázka zdařile okopírovaného mustru, jak napsat úspěšný moderní román: začít údernou větou, přidat expozici, která navnadí – a pak už jen začít nadzvedávat každý kámen na cestě (abychom si mohli prohlédnout všechny ty hnusný brouky) a řádně se pošťourat ve všech bolístkách.
60%.

29 19.05.2020

Velmi milé a odpočinkové počteníčko, ve kterém nehraje prim zápletka, ale nostalgická atmosféra poválečného Německa. Začínající praktický lékař (neotřelý nápad dát roli vypravěče mladému doktůrkovi považuju za geniální), půvabná zdravotní sestřička, několik podezřelých úmrtí – tomu se říká dobře rozdané karty. Ten příběh se Hansi Gruhlemu musel psát sám. Nezbývá než doporučit.

36 05.05.2020

Oxymóronová kombinace ospalé vesničky a hrdelního zločinu zlákala už řadu autorů – a každý se s tou výzvou popasoval po svém. Ano, raisinovské příběhy paní Beatonové možná postrádají vláčnou pohodu Kočičích krimi Lilian Braunové, nedosahují úrovně laskavosti detektivek Louise Pennyové, ani nemají šmrnc vražd v Midsomeru, ale nakonec mě to taky bavilo, byť hlavní hrdinka je někdy opravdu na zabití a autorčin styl "na tři facky" svou ledabylostí připomíná nábytek ze Sconta. Výhrady ano, ale do dalšího dílu půjdu určitě.

31 05.05.2020

Moje třetí Tokarczuková – a zase něco úplně jiného. Zatímco román Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých pro mne znamenal naprosté souznění s tématem i s formou vyprávění, Pravěk mi přišel až moc přestylizovaný – a Knihy Jakubovy? To bylo jako škrábat se na vrchol Mount Everestu bez kyslíku a s batohem plným cihel na zádech – ale dokázal jsem to a jsem na sebe náležitě pyšný. V knize je několikrát zmiňována struktura židovských domů, které nově příchozím musely připadat jako bludiště – a stejná je i kniha: trojrozměrný labyrint, ve kterém se občas ztrácíte, tu a tam se musíte vrátit po vlastních stopách, ale nakonec vždycky nějak intuitivně zachytíte správný směr pohybu a můžete pokračovat v pouti – až do příští slepé odbočky… Mystika, historie, tajemný svět uzavřených komunit, střet civilizací i náboženství – a nakonec i česká (respektive moravská) stopa… Vskutku nezapomenutelná kniha!

31 05.05.2020

V rámci žánru vysoce nadprůměrná záležitost! Bavil jsem se jako už dlouho ne, protože všechno je přesně takové, jak čekáte: Lars (muž z oceli a žuly, zato s velkým srdcem), přitahující problémy jako neodymový magnet, hafo trefných a neotřelých hlášek, prsaté krásky, jimž drží knoflíčky na blůzkách na poslední niti, nagelovaní padouši, kteří snad ani víc padouštější být nemohou – a jako třešínka na dortu hrdinův hudební playlist, který si rozhodně dám líbit… Přesto musím s lítostí jednu hvězdičku ubrat a to za (podle mne) nevydařené finále. Protože zvláště u takovéto literatury, kde děj po celou dobu šlape na pětku, musí autor v závěru trochu podřadit, aby se motor vyburcoval ještě do větších otáček a aby vejfuky před VIP tribunami dostaly pořádně zabrat. Na místo toho Danielu Grisovi v cílové rovince došel dech a my na závěrečnou pointu čekáme jako na dlouho a klopotně připravovaný vtip druhořadého komika (kterému se nakonec už nikdo nezasměje). Místo vygradovaného závěru se dočkáme obšírného vysvětlení a pro jistotu ještě dovysvětlení už vysvětleného, Larsem vymyšlená kulišárna je avizována dlouho dopředu, takže následný popis rádobynapínavého děje nás už nechává chladným (protože je nám přece jasné, že vše probíhá podle jakéhosi plánu, se kterým se nám autor ovšem nesvěřil) – a místo, aby vyvrcholení bylo přesvědčivé, úderné, nekompromisní a především nečekané, je ctěnému čtenáři předložena přednáška, jak že to všechno ten chytrý Lars vlastně vymyslel, jak to všechno probíhalo, jak bylo třeba navštívit Tučňáka, co že to je ten červ atd. V tomhle dvojka rozhodně pokulhává za jedničkou.
Přesto velmi solidních 80%.

32 05.05.2020

Je mi jasné, že mě členové klubu umlátí deštníkama, a proto preventivně jedna velká omluva všem autorčiným příznivcům – jak vidím, je jich tu nepočítaně.

Hned na začátku bych chtěl říci, že hluboce (a upřímně!) smekám před uměním paní Mornštajnové přitáhnout k tak palčivému a traumatizujícímu tématu, jakým je holocaust, takové množství mnohdy i mladých čtenářů. Fakt klobouk dolů – tohle si uznání zaslouží!

A teď k tomu, co se mi nelíbilo.

Možná je to proto, že jsem starej, ale mě už dlouhou dobu ani tolik primárně nezajímá O ČEM kniha je, jako spíše to, JAK je napsaná. A v případě Hany jsou tyhle nůžky otevřené hodně doširoka: O ČEM – dvojka, JAK – sotva dostatečná.

Autorčin styl mi vůbec nesedl už ve Slepé mapě, přesto jsem se pokusil vstoupit do téže řeky podruhé – a dopadlo to obdobně. Kniha mi ze všeho nejvíc připomíná názorný ilustrovaný dějepis, nebo ještě lépe: vzorně učesaný školní sloh jedničkářky, ve kterém nic neskřípe a ani nic nepřečnívá, kde slova jsou pečlivě volená a příběh pozvolna plyne od jedné události ke druhé, kde charaktery postav jsou předvídatelné a už mnohokrát čtené (známost nežidovského chlapce s Židovkou ap.), kde narážíte jen na „knižně“ korektní dialogy, které pronášejí „knižní“, zaměnitelní hrdinové, zkrátka kde je všechno teoreticky tak, jak má být – a přesto to vůbec nefunguje.

Úvodní tyfová pasáž je navíc s tématem holocaustu spojena hodně násilně a neústrojně, podle mne si průběh epidemie zasloužil daleko sofistikovanější zpracování – skoro se mi chce říci dokonce samostatnou knihu – tady vlastně tenhle motiv jen zastupuje institut deus ex machina, který spisovatelka potřebovala k propojení osudů hlavní hrdinky s tetou Hanou. Upřímně, celou tu přízračnou atmosféru tyfem zamořeného Valašského Meziříčí daleko lépe a s větším citovým zaujetím než v knize popsala autorka v jednom ze svých časopisových rozhovorů (díky němuž jsem také po knize sáhl) – v románu mně vylíčení těchto událostí přišlo hodně odtažité, uspěchané a bezkontaktní.

Paradoxem je, že přestože se kniha od samého začátku točí kolem lidského utrpení, díky způsobu vyprávění jsem veškerý děj vnímal jen jako zprostředkovaná fakta z třetí ruky, která mnou protekla jaksi nezúčastněně, aniž by se jim podařilo mě jakkoli emocionálně zaháčkovat. I proto těch pouhopouhých 40%.

54 16.04.2020

Na rozdíl od románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, který jsem si fakt vychutnal, mi Pravěk nějak nesedl. Možná za to může ten široký záběr (postav i času), který autorce podle mne neumožnil více se soustředit na detail – nevím… Jako by osnova příběhu byla napjatá na příliš velkém stavu. Zdá se mi, že zatímco u "Kostí" Tokarczuková při vyprávění postupovala VERTIKÁLNĚ (u hlavní hrdinky nám jako pečlivý archeolog centimetr po centimetru a stránku za stránkou odkrývala jednu vrstvu za druhou), HORIZONTÁLNÍ postup u Pravěku jí sice umožnil pokrýt velký kus pohnutých polských dějin, ale bohužel, a to přiznávám bez mučení, mi "tenhle způsob léta" až tak nevyhovoval a znemožnil mi najít v knize to, co v ní našli jiní. Přesto oceňuji zajímavý námět i úžasný autorčin jazyk.

25 11.04.2020