marlowe komentáře u knih

Román Jasno lepo podstín zhyna mě svého času doslova uhranul – Vyšlapaná čára z mého pohledu už taková pecka nebyla, z pětihvězdičkového hodnocení ubírám půlku bodu. Hlavní důvody? Především ne úplné souznění s hlavní hrdinkou, jejíž chování mě často štvalo, byť jsem se snažil ho pochopit a sám sobě vysvětlit. A ještě jedna věc mi vadila: mám rád, když z knížky vyzařuje teplo a světlo – ale tady autorka do kamen moc nepřikládala a navíc postupně sfoukávala jednu svíčku za druhou. (A to nechávám bez komentáře fotografie chcíplých zvířátek.) Přes to přese všechno hodnotím knihu jako svým způsobem výjimečnou.

28 04.02.2021

Příjemná česká "detektivka bez detektiva", taková klevisovská rozpitvávačka vztahů, odehrávající se v atraktivním prostředí hráčů scrabblu – vůbec jsem netušil, jak sofistikovaný je tenhle paralelní scrabblový svět. Četlo se to dobře, jen ten detektivní motiv chtěl malinko atraktivnější nátěr a křiklavější fazónu – přesto spokojených 80%.

24 02.01.2021

Ač Skorošumavák, mám u Karla Klostermanna velikánské resty, až se stydím – budu muset začít splácet dluh i s úrokama.
Poslouchal jsem jako dramatizovanou četbu na pokračování, natočenou někdy v osmdesátkách (Otakar Brousek, Vilém Besser, Čestmír Řanda a další) – a byl to možná můj největší zážitek právě skončených Vánoc. Fakt jsem si to užil. Možná měl režisér tlačit interprety k poněkud civilnějšímu projevu (někdy tam toho patosu bylo přes míru) a chtělo to i ubrat na dramatičnosti hudebních podkresů, ale ve spojení s Klostermannovým textem to nakonec nepůsobilo nijak rušivě – všechno přebila síla příběhu. Skvěle vykreslená atmosféra života v neprostupných šumavských hvozdech, krutá i krásná příroda, kraj od podzimu do jara zasypaný sněhem – tohle byl Klostermannův svět, který uměl popsat jako nikdo. A třešničkou na dortu jako vždy autorův nádherný jazyk, že člověk až žasne, jak takovéhle věty dokázal někdo vymyslet…
(P.S.: Zajímavé a až úsměvné bylo porovnávat tehdejší mnohdy fatální existenční starosti horalů a jejich rodin s dnešním fňukáním nad aktuálním rouškovým nepohodlím.)

43 02.01.2021

Tak tohle byla nefalšovaná paráda, která se přesně strefila do mého gusta. Už si ani nepamatuju, kdy naposledy mě nějaká detektivka takhle chytla. Žádné krkolomné a logice se vzpouzející šarády (ze kterých mívám vyrážku), žádné kupení mrtvol, jen uvěřitelný příběh, posouvající se krůček po krůčku po kolejích železné logiky – příběh, ve kterém do sebe všechno na milimetr zapadá. A navíc skvělá Ballardová. Takhle to můžu a takhle to mám rád. Výborný počin.

30 02.01.2021

Trochu jiné než první díl – ale i tentokrát výborné! Nenašel jsem jediný chloupek, za mě čistých 100%. Vřele doporučuji.

26 21.12.2020

Nesporně zajímavá knížka, která vás občas přinutí přestat číst a trochu si srovnat myšlenky v hlavě, ale mám-li být upřímný, Flaubertův papoušek mě zaujal daleko víc – proto ta jedna hvězda dolů. Autor sice projevil příkladnou řemeslnou zručnost, jak se na klasika podobného formátu sluší, ale na mě byl jeho román až příliš chladný a odtažitý – a já potřebuju, aby si mě knížka emocionálně zaháčkovala, k čemuž tady bohužel nedošlo. K hrdinům ani k jejich osudům a činům jsem nenašel žádný vztah, všechno bylo příliš abstraktní, intelektuálské, neosobní…

26 21.12.2020

Celkově devátá autorčina kniha, šestá ze série "Hercule Poirot".

Přestože Agatha psala Modrý vlak v psychické nepohodě (v časovém presu nakladatelských termínů a bezprostředně po nervovém zhroucení, které ji postihlo, když se jí manžel přiznal k nevěře) a nikdy tenhle román neměla ráda, na textu to znát rozhodně není. Ve skutečnosti jsem byl mile překvapen, protože některé autorčiny předchozí knihy mě popravdě zaskočily svojí (až se to bojím vyslovit) béčkovostí. Ale tady do sebe všechno zapadá, ve vyprávění se objevují i náznaky humoru (…byla velice úhledně oblečena v černém, jen špičku nosu měla červenou), mile chvástavý Poirot je zase tím Poirotem, jakého nám Agatha představila hned ve svém prvním románu a jakého máme rádi – a nikoli akčním supermanem z Velké čtyřky. Upřímně mi úplně nesedl jen ten závěr (včetně výsledného resumé) – proto ta jedna hvězda dolů.

Jinak v románu se poprvé objevuje zmínka o fiktivní vesnici St. Mary Mead (bydlí v ní Katherine Greyová) – ale je otázkou, jestli je to tatáž víska, ve které později bydlela slečna Marplová.

A nacházíme zde i jednu zmínku o v tomto díle neviditelném Poirotovu příteli:

Když odešel, pravil Poirot: „Slyšela jste mě mluvit o mém příteli Hastingsovi? – To je ten, který řekl, že jsem lidská ústřice. Eh bien, mademoiselle, ve vás jsem potkal sobě rovného soupeře…"

80%

44 18.11.2020

Čekal jsem, že největší překážkou bude archaičnost textu (Sienkiewiczův román začal časopisecky vycházet už v roce 1897), ale nakonec jediné, co mi kazilo požitek z četby, byla autorova přehnaně buditelská tendenčnost (MY jsme ti dobří, ONI jsou ti špatní). Chápu, že dílo vznikalo v době, kdy byl slovanský živel drcen tím německým (masivní poněmčování ap.) a bylo třeba všemi prostředky burcovat lid, aby zvedl hlavu, ale z dnešního pohledu už ta historicky vynucená černobílost působí jaksi neústrojně a uměle. Přesto poměrně zajímavý zážitek…

35 23.10.2020

Gardner nikdy nepatřil mezi mé oblíbence – a na mém postoji nic nezměnil ani Kulhavý kanárek. S Perry Masonem si prostě nesedneme. Gardnerovy detektivky mi vždycky připadaly takové ploché (kilometry věcných dialogů ve stylu „otázka-odpověď), bez emocionální nadstavby a jdoucí jen a jen po logických faktech (hlavně aby do sebe všechny zoubky zapadly), zato zcela rezignující na jakoukoli stylistickou šťavnatost (srovnej kupříkladu s Gardnerovým vrstevníkem Chandlerem ap.). No nic, třeba někdy příště…

25 23.10.2020

Takové malé připodotknutí (aneb 2. část komentáře).

Před několika dny jsem se tady pozastavoval nad tím, jak je možné, že Velká čtyřka tak výrazně vybočuje z dobře rozjeté poirotovské řady a proč je tak jiná (a tak horší!) než předešlé díly série. Odpověď na své otázky jsem našel včera při četbě knihy "Agatha Christie: Životopis" od Janet Morganové.

Rok 1926 patřil ve spisovatelčině životě asi k těm nejhorším: zemřela jí matka, což Agatha nesla velmi špatně, a navíc s Archiem prožívali vážnou manželskou krizi – její muž se přiznal k nevěře a dožadoval se rozvodu. Tyhle dvě události vedly k Agátinu nervovému zhroucení, které vyvrcholilo jejím pověstným desetidenním zmizením – a následnou obrovskou mediální (bulvární) smrští, které nešlo uniknout. A aby toho nebylo málo, tlačila ji smlouva s nakladatelem, podle které musela odevzdat další rukopis do tisku.

Janet Morganová k tomuto ve své knize poznamenává: "Velká čtyřka představovala nouzové řešení: byla to kompilace posledních dvanácti povídek s Poirotem, které vyšly ve "Sketchi". Agatha je sestavila na Campbellův návrh a s jeho pomocí. Kniha se prodávala dobře, ale hrdá na ni Agatha nebyla." (Tolik Morganová.)

Patnáct let poté se Agatha k tomuto těžkému období svého života vrátila v jednom ze svých dopisů: "…Místo toho jsem musela vyprodukovat tu mizernou Velkou čtyřku a pak se silou vůle donutit, abych napsala Záhadu modrého vlaku…"

Čímž se všechno vysvětluje, jak by řekl poručík Columbo…

29 12.10.2020

Celkově osmá autorčina kniha (z roku 1927), pátá ze série "Hercule Poirot".

Už jsem to tu řekl několikrát: Christie je nepřekonatelná v komorních (vztahových) příbězích, kde se pracuje s detailem a železnou logikou – a naopak v akčně hektických dobrodružkách klesá do hlubokého podprůměru.

Upřímně tomu moc nerozumím: Proč paní Christie konzistentního a do detailu propracovaného salónního Hercula Poirota (viz předešlé díly: Záhada na zámku Styles, Vražda na golfovém hřišti a Vražda Rogera Ackroyda) musela najednou, v páté části série, přetransformovat do neohroženého oknírkovaného Jamese Bonda, který ve zběsilém tempu všemi možnými dopravními prostředky, včetně torpédoborce, křižuje Evropou a snaží se dopadnout padouchy, kteří chtějí ovládnout Zeměkouli? (Zvolání: "Musíme okamžitě vyrazit, Hastingsi", by mohlo být mottem knihy.) Agátě bylo v době vydání románu už 37 let – a ona jakoby pořád hledala svoji literární polohu – aniž by tušila, že už ji dávno našla.
Je svým způsobem sympatické, že se autorka znovu a znovu pokoušela kráčet po nevyšlapaných cestičkách, nicméně čas ukázal, že do černého mířily hned její začátečnické nástřely (první díly poirotovské série) – zatímco anomálie typu Velké čtyřky cílily často mimo střed – a někdy dokonce minuly i terč.

Román, ve kterém si logika vybrala oddechový čas, je nadupán nervním a roztěkaným dějem plným zvratů, převleků a měnění vzhledu, dějem plným roubíků, pout a úniků v poslední vteřině (Poirota se dokonce pokusí zabít i padajícím stromem), dějem plným mdlob, chytání se do pastí a vysvobozování se z pastí – takže to celé silně zavání odérem brakovitosti. Možná byla tahle detektivka míněna jako jakási humoreska (a potom je samozřejmě chyba ve mně, že jsem to náležitě neocenil), ale já se prostě nedovedu naladit na podobně pitoreskní vlnu, plnou groteskních gagů – a (abych reagoval na Čefův příspěvek) asi nedovedu být ani uznalým a shovívavým čtenářem… Prostě proto, že si myslím, že i humoristický román musí být postaven na logických základech – a zde celý ten padoušský motiv Velké čtyřky působí jako naprostá pitomost.
(Dokonce jsem uvažoval, jestli by knížka neměla dostat visačku "sci-fi" – viz "nové zbraně na bázi magnetické přitažlivosti", "série podivných havárií ponorek a leteckých neštěstí…", či "experimenty se soustředěním volné energie se zaměřením paprsků obrovské intenzity…" atd.)

Zvláštní kapitolku tvoří silně přepjaté vyjadřování, odkazující na literaturu spodnějších pater: při každé příležitosti tu někdo "nevýslovně trpí", dívá se "planoucím pohledem", který vždy "mrazí až do morku kostí", obličeje jsou zde "zkroucené vztekem a nenávistí", z očí na každé stránce "sálá vražedný žár", Hastings se často "svíjí v bezmocných mukách", Poirotovi zase "lezou oči z důlků" – a korunu tomu dávají "ďábelští Číňané"…

Abych to shrnul: Za mne velké NE. Protože – přes všechny výhrady, které k románům Agathy Christie občas mívám – je mi vždycky mnohem bližší Poirot, který si voskuje knír a bojí se průvanu, než Poirot vyskakující z vlaku a spouštějící se po břečťanu z okna vily.

24 09.10.2020

Dobrodružný příběh pro děti, ve kterém mladí čtenáři najdou (vedle tradičních "školou povinných" trablů, jakými je např. šikana ap.) také témata, která se běžně v dětských knížkách nevyskytují: vzpomínku na československé piloty RAF, život v zahraničních vojenských misích, boj s přírodním živlem – a dokonce dojde i na setkání s indiánskou babičkou. Ale to jsou jen ornamenty, které lemují základní motiv příběhu – a tím je boj s vlastním strachem; ostatně, motto knihy zní: "Příběh o hledání odvahy, kterou jsme ve skutečnosti nikdy neztratili".
Knížku doplňují povedené obrázky Petra Korunky.

27 27.09.2020

Celkově sedmá Agátina kniha (z roku 1926), čtvrtá ze série "Hercule Poirot".

Po předchozím úkroku stranou (Tajemství Chimneys) se autorka vrací zpět k osvědčené značce – k belgickému uctívači malých šedých buněk mozkových. Příběh tentokrát nevypráví Poirotův přítel Hastings (ten se momentálně nachází v Argentině), nýbrž vesnický doktor James Sheppard, který od Hestingse přebral veslo nedovtipy a detektivova přihrávače.
I v tomhle románu je asi na dvou místech (podobně jako třeba v Tajemném protivníkovi) nepatrná zmínečka o inspektoru Jappovi – jako by si Agáta nechávala pootevřená vrátka a chtěla čtenáře ujistit, že s tímhle sympatickým policajtem nadále počítá a že na něho nezapomněla.
Postavy vesměs zajímavé, k těm čtenářsky nejvděčnější bych zařadil Sheppardovu zvědavou sestru. Moje jediná výtka i tentokrát směřuje k přílišné překombinovanosti zápletky – a ke skutečnosti, že si všechny postavy, co se inkriminovaného večera týče, pamatují na minutu přesně časy svých příchodů a odchodů, což pro nás, kteří si nepamatujeme ani to, co jsme měli k snídani, řadí knihu do žánru sci-fi…
Solidních 80%.

41 21.08.2020

Ještě lepší než první díl. Tady už nejde jen o řešení právnických kliček, ale začíná jít o život. Fascinující zpráva o tom, jak jednoduché je za pomoci prostého populismu a bezbřehé drzosti několika málo jedinců nahlodat a následně rozvrátit zaběhnuté mechanismy demokratického státu – stačí jednoduše přisypávat písek do soukolí a stroj se zastaví dřív, než si mlčící většina protře oči. Při čtení až mrazí, když si člověk uvědomí, jak tenké jsou hranice právního státu. Velké memento pro dnešek!

36 21.08.2020

První díl Ciceronova životopisu je naprosto strhujícím, nekrvavým románem, ve kterém se nebojuje zbraněmi, nýbrž silou slov a myšlenek. Příběh, který je oslavou lidského ducha, vypráví o schopnosti předvídat, o umění politické strategii, o odvaze postavit se silnějšímu, o přátelství, o nezdolnosti lidské vůle, o pracovitosti, ale i o nutnosti (v zájmu možného budoucího vítězství) se občas přiklonit k protiargumentům protivníka…
Doporučuji nejen milovníkům historie, ale i všem, kteří se zajímají o současnou politiku – protože hledání analogií s dneškem (a že jich tam je nepočítaně) činí z četby nevídané dobrodružství…

33 08.08.2020

Protože jsem žánrový liberál (a protože chci mít přehled i o tom, co se děje u protinožců), nečiní mi potíže občas, jen tak pro zajímavost, nakouknout i do šuplíků svým obsahem poněkud vybočujících z korýtka mých preferenčních zájmů. Takže, ač nejsem ani dítě, ani mládež a už vůbec ne lepá děva, zkušebně jsem si střihnul tohle pohodové vyprávění lehce líznuté mystikou – a byl jsem mile překvapen. Zajímavým příběhem i uvolněně plynoucím stylem vyprávění. Jo, jsem šťoura a určitě bych knížce pár drobností vytkl, ale klady rozhodně převažují a Čarodějky si svojí nadprůměrností (v rámci žánru) těch mých 80% rozhodně zaslouží.

28 03.08.2020

Celkově čtvrtá Agátina kniha (z roku 1924), první ze série " Plukovník Race".

Špionážka postavená na bídné, hodně naivní a notně překombinované zápletce ze šestákových románů, říznutá cestopisnou črtou a milostnou romancí, která jakoby vypadla z edice Večerů pod lampou, naštěstí okořeněná vtipem a zabydlená vcelku zajímavými figurkami.

Je zajímavé, že úplně první Agátin literární pokus, román "Záhada na zámku Styles", byl hned v samém začátku její kariéry (díky postavě Hercula Poirota) zásahem do černého, ale autorka tehdy zřejmě ještě nepostřehla zlatou žílu, na kterou vytvořením malého Belgičana s vejčitou hlavou narazila a v jakési tápající snaze najít svoji parketu přicházela ve svých začátcích s novými a novými ústředními hrdiny (Tommy a Pentlička, plukovník Race, policista Battle) – a dlužno dodat, že ve všech zmíněných případech šlo vždy o úkroky zpět.

Ale ještě pár slov k "Muži v hnědém obleku".
Nebýt všudypřítomného humoru, jednalo by se o čistý škvár – takhle, díky vtipu, ironii a nadsázce lze na knihu přece jenom nahlížet shovívavěji a uchránit ji tak před nemilosrdným hozením přes palubu. Nicméně i tak se mi nepodařilo rozklíčovat, zda šlo o klasickou detektivku, která se zvrhla, nebo o crazy komedii – anebo o PARODII na crazy komedii. Z pohledu pozdější autorčiny tvorby jednoznačně slepá cesta (byť se Agáta k plukovníkovi Raceovi později ještě vrátila – ale už v poněkud jiném formátu).

33 28.07.2020

Čundrácká, detektivně konverzační šaráda, která se celá odehrává během několika málo hodin na jediném místě, konkrétně v hustém lese po vydatném dešti a za úplné tmy (!!!).
Kdo nečetl, neuvěří!
Ono totiž napsat detektivku (která navíc nenudí a šlape od začátku do konce) jen s použitím několika málo postav (o psu nemluvě), ztracených v neprostupném hvozdu kdesi na konci světa a pojmout ji tak, že veškeré scény jsou „nasnímány“ jen ve světle dvou ohňů a jedné baterky, tomu se říká majstrštyk, pane Velinský!

35 21.07.2020

Motto: Konec špatný, všechno špatné.

Než se pustím do hodnocení, chtěl bych připodotknout, že Petera Maye považuji za dobrého spisovatele a třeba jeho romány Skála nebo Muž z ostrova Lewis řadím – v žánru detektivních románů – mezi extraligové kousky. Nicméně je vidět, že i spisovatelé mají své mizerné dny…

Varování: Všechny, které láká chytlavě znající titul, nepokrytě odkazující na současnou koronavirovou krizi, bych rád upozornil, že motiv boje s pandemií se v knize vyskytuje jen velmi, velmi okrajově, vlastně je to jen jakási berlička, o kterou se celá zápletka opírá – primárně se totiž jedná o klasickou detektivku, která se postupně změní v thriller.

V předmluvě se nám autor snaží namluvit, že mu román v roce 2005 žádné nakladatelství nechtělo vydat proto, že (cituji): „…moje vyobrazení Londýna obleženého neviditelným nepřítelem H5N1 je nerealistické a že by k němu nikdy nemohlo dojít.“ Já si po dočtení románu myslím, že mu tehdy knížku nikdo nevydal proto, že všichni pochopili, jaká že je to nebetyčná slátanina.

První polovina románu, kdy se zápletka ještě odvíjí v duchu střízlivé detektivky, jsem byl relativně vstřícný a moje imaginární počítadlo spokojenosti v té době oscilovalo někde okolo čtyř hvězdiček, jenže postupem času se najednou v ději začaly objevovat nelogičnosti typu „proč se poškrábat za levým uchem levou rukou, když k tomu můžu požít tu pravou“ – a celý domeček z karet se začal povážlivě bortit. A v momentě, kdy dochází k nehodě na mostě a z detektivky se stává thriller (někdy v té době si musel autor udělat smaženici z lysohlávek) se úroveň knížky vydává nevídaným sešupem na cestu ke dnu: 4*, 3*, 2*, 1*… Napsat autor ještě dvě stránky navíc, zastavil bych se možná až u „Odpadu“, takhle zůstávám u jedné jediné přichcíplé hvězdičky, která se houpe na poslední nitce. Už jsem skřípal zuby nad kdejakým pitomým thrillerem, ale závěrečná čtvrtina tohodle nepodarku dělá z knihy všech pitomostí futrál.

47 21.07.2020

Film jsem znal už od jeho premiéry a tak jsem nějak nepovažoval za nutné přečíst si i knížku. Což byla chyba, protože zážitek z četby je mnohonásobně silnější – o čemž jsem se přesvědčil vzápětí, když jsem si znovu pustil Softleyho adaptaci - a byl najednou maličko zklamán (jenže tohle je nezáviděníhodný Popelčin úděl většiny filmových přepisů).
K tomu, abych charakterizoval Brewerův dvojromán, mnoho slov nepotřebuju: nádherný, vlídný, dojemný a hluboce lidský příběh. Tečka. Víc netřeba dodávat, protože vše podstatné (lépe a výstižněji) už řekli mnozí přede mnou.
100% a jedno navíc!

36 08.07.2020