Vyšlapaná čára

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Frankie je na dně. Zhroutila se na vyšisovaný koberec zatuchlé dublinské garsonky a sbírá sílu k poslednímu zoufalému počinu: zavolá mamince. Hrdinkou druhé knihy pozoruhodné irské autorky je pětadvacetiletá výtvarnice, která prochází tvůrčí i existenciální krizí. Opustí velkoměsto a nastěhuje se do chátrajícího venkovského domku po milované babičce, kde od její smrti nikdo nebydlí. O samotě v prostředí plném upomínek na zemřelou i na vlastní dětství se Frankie pokouší pochopit podstatu svého zhroucení a najít z něj cestu ven, překonat smutek a depresi, vrátit se do života. Ve snaze dát svým myšlenkám strukturu zkouší sama sebe ze znalostí nabytých během studia, interpretuje si výtvarná díla převážně dvacátého století a hledá v nich relevanci ke své životní situaci. Název jednoho z nich je titulem knížky. Sara Baume, jejíž prvotině Jasno lepo podstín zhyna se dostalo nadšeného přijetí, zde potvrzuje originální intelekt a jazykové mistrovství, ale největší síla knihy opět spočívá v autorčině schopnosti čtenáře zcela ponořit do světa své hrdinky, vnímat ho jejími smysly, prožívat její emoce a nacházet krásu na nejnečekanějších místech....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/385411/big_vyslapana-cara-of8-385411.jpg 4.1166
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

A Line Made by Walking, 2017


více info...
Nahrávám...

Komentáře (49)

Kniha Vyšlapaná čára

puml
21. května

Vyšlapaná čára aneb mnoho povyku pro Sáru Baume... I to by mohl být název. Mladá holka se izoluje před světem na irském venkově a přemítá o různých věcech, často o mrtvých zvířatech a o umění. Mně to teda přišlo jako když autorka neví kudy kam, tak se rozhodne tak nějak halabala psát o tom, o čem asi i něco ví a zhusta vzpomínat. Ovšem v porovnání s podobně esejisticky laděnými introspektivními skvosty (to jsem přehnal, uznávám), kterými se prolíná téma osobní krize, jakými jsou Saturnovy prstence od Sebalda nebo Umění fugy od Pitola, se Vyšlapaná čára, žel, jeví notně jalově. Snad pro čtenáře a čtenářky lačně tíhnoucí k depresi a umění a obecně pro citlivější jedince bude tento štyk stravitelnějším soustem, ale pro mě je to spíše další z řady ne úplně tuctových, to určitě ne, ale notně preceňovaných románů dozajista. Ani stylem ani tématem a vlastně ani zpracováním mě Baume nijak neoslovila. Snad jen tím, že románem může být dnes zváno kde co, i třeba jen množství zápisků v pěkné pevné vazbě, v pěkné grafické úpravě a se slušnou a vkusnou obálkou, což není u porevolučního Odeonu pravidlem. Tady se to povedlo a forma je víc než obsah. Nehodnotím, protože Baume je autorkou nálad a ono to chce asi i určitou náladu a nastavení na četbu tohoto kusu a tu jsem v sobě jaksi neobjevil. (Baume v tom není rozhodně sama. Podobně je mi téměř s hermetickou vehemencí uzavřen svět a emoční síla románů Františka Kotlety a Karin Lednické, proto nechtějte, abych je hodnotil.)

PS - Zajímavý příspěvek kolegy V_M. Jeho úvodní věta zcela vystihla můj postoj k tomuto tyrkysovému klenotu: "Silná kniha na silné téma se silnou - neboť (a není to paradox) obnažující a demaskující svou slabost - hlavní protagonistkou." Jen bych si dovolil menší korekci a slabost bych nahradil slovem blbost.

JakeTheDog
02. května

Sara Baume spolu s Herman Hessem a Virginii Wolf tvoří trojici mých nejoblíbenějších spisovatelů. Obzvlášť Vyšlapaná Čára má pro mne velký význam a řadím ji mezi nejvýznamnější knížky v mém životě.

Nejedná se o dějový román - jde spíše o meditativní čtení a zkoumání křehké psychiky Frankie, osamělé bývalé studentky umění ve věku 26 let , která začne procházet životní krizí způsobenou životním vyhořením, spojenou s depresivními epizodami , díky kterým nemůže pokračovat v zažitém životě a proto se stěhuje k rodičům . Frankie přesvědčuje rodiče, aby jí umožnili přestěhovat se do domu její zemřelé babičky, kde se následně snaží opětovně najít svou identitu a překlenout období deprese.

Každá kapitola má jméno zvířete, které odkazují na fotografický projekt, ve kterém Frankie fotografuje mrtvá zvířata, která našla a která ji symbolizují vlastní rozpad- tyto fotografie se objevují i v textu a jde o autentické fotografie samotné autorky.

Kniha tématicky řeší především hledání sebe sama v současném komplikovaném světě, nenaplnění životních ambicí, neschopnost život uchopit za "správný konec" a otevřeně přibližuje opuštěnost způsobenou pocitem "nezapadnutí do současného světa" a úzkost s tím spojenou. Autorka jde až překvapivě hluboko v popisech pocitů a otevírá autentický pohled do lidské psychiky, pro kterou se svět postupně stává mlhou a každý další den je bolestnější. Velice intimní kniha psaná úžasně lehkým, poetický jazykem, který mi neustále připomíná eleganci Virginie Wolf, kterou napadobuje i proudem vědomí, který taktéž ve stylu Virginie Wolf není chronologický, ale plynule, stejně jako lidská myšlenka skáče v různých časových rovinách.

"Takže je to nějak tak, že já se cítím ve své kůži docela dobře, ale zároveň vím, že ta moje kůže neodpovídá představě ostatních lidí o tom, jak by se měl život žít "


pani.tau
17. března

Kniha by mohla mít 100 stran, nebo taky 1000, nic by se neměnilo, je téměř prostá jakéhokoliv děje. Četla jsem ji dlouho, měla jsem z ní pocit, jako by to byla moje kamarádka, ke které se vracím, a svým způsobem je jedno, jestli se vidíme dvakrát týdně, či jednou za rok, prostě někdo, s kým je vám dobře. Pocity, vzpomínky hlavní postavy jsou prokládané popisy různých performancí a uměleckých děl, občas opravdu zajímavých. Čte se to dobře, pokud má na takovou pomalou knihu člověk náturu. Napsané samozřejmě brilantně, o kvalitě psaní S.Baume není třeba pochybovat.

V_M
09. ledna

Silná kniha na silné téma se silnou - neboť (a není to paradox) obnažující a demaskující svou slabost - hlavní protagonistkou. Nadto stylisticky a poeticky působivě psaná (a přeložená). Při četbě jsem v řadě pasáží a situací pociťoval obrovské blíženectví, které jako by mě pojilo s hrdinkou i některými dalšími postavami, což ještě umocnila reflexe nad výstižně vybranými a patřičně interpretovanými díly moderního konceptuálního umění. Jako celek - i s autorskými fotografiemi - je to román tíživě vzácný a (jakkoli si dovedu představit čtenáře, který vůči němu zůstane zcela imunní) rozhodně stojí za přečtení.

kaja77
22.07.2021

Moc se mi to líbilo. Zaujalo mě to Frankyino pozorování přírody, ty úžasné detailní a poetické popisy. Fascinovaly mě její úvahy a zkoumání věci, které by běžného tvora téměř nenapadlo zkoumat. Skvěle na mě v textu působily i vzpomínky na dětství, které hlavní hrdince v hlavě naskakovaly a mísily se se současností. Přímo mě nadchlo vkomponování uměleckých děl do textu...to její zkoušení se. Vzhledem k tomu, že v rodině máme psychicky nemocného člena, bylo pro mě velmi zajímavé nahlédnutí do hlavy člověka v depresi. Kniha nebude pravděpodobně pro široké masy, na to je v ní příliš pomalý děj a málo akce, ale jazyk je nádherný, poetický....ach.

marvarid
21.09.2021

Díla s námětem psychické zhroucení mladé ženy, zkouším se: Joanna Kavenna: Ostuda ostudná, Sylvia Plath: Pod skleněným zvonem.
Na rozdíl od těchto děl nemá Vyšlapaná čára prakticky žádný děj. Je to jen krátký výsek několika měsíců života, předkládaný ve formě útržkovitých zážitků, úvah, vzpomínek. Hodně melancholických, depresivních. Místy tak povědomých (snad každý cítil po opuštění vysoké školy úzkost z toho kroku do prázdna a bál se vlastního selhání) a místy rozčilujících (Frankie podléhá velké sebelítosti, stále chce domů k mamince). V tomto ohledu byly dva výše jmenované tituly záživnější a jejich protagonistky zajímavější. Ale nakonec dávám 4* a to zejména s ohledem na krásný až básnický jazyk a obrovskou vnímavost k přírodě, ke všem těm drobným detailům, které je potřeba naučit se vidět, aby byl život kompletní.

horkosladka
01.03.2021

Pro mě naprostá dokonalost. Autorka je mi ve svém vnímání tak blízká, že při některých pasážích knihy jsem měla pocit, jako bych to napsala já sama, ale já nic tak brilantního zatím nenapsala. Tato zvláštní kniha, která pojednává o existenciální a tvůrčí krizi, ve mně paradoxně probouzí chuť psát, ačkoliv sama tvůrčí krizi prožívám. Může se zdát, že jde o dost depresivní téma, ale myslím, že je spíše popisem období ztracenosti, se kterým se v životě setkává mnoho lidí. A člověk, který něco takového prožívá, může v knize najít své vlastní pocity a díky tomu pocítit, že s tím není sám...

,...je načase odložit, ne-li přímo opustit břemeno těch mých nerealistických ambicí. Začít užívat veškeré zbytky intelektu prostě k tomu, abych se uzdravila, to má být můj nejvyšší cíl. Je načase vyrovnat se s tím, že jsem průměrná, a přestat z toho dělat pohřební záležitost.,

Frankie je v knize 26 let, o samotě, v domě po babičce, se snaží vyrovnat sama se sebou. Jako výtvarnice sebe samotnou zkouší z různých uměleckých děl na témata, která nějak souvisí s tím, nad čím zrovna přemýšlí. Fotografie mrtvých zvířátek, které text provázejí, svérázný, až asociální postoj ke světu, který Frankie dává čtenáři jako podnět k zamyšlení, rozhodně není sousto pro každého. Přesto je kniha velmi opravdová a v tom spočívá její kouzlo.

....,Doktorka na to nic neříká. Já jsem se svou odpovědí podivně spokojená. Ano, říkám si v duchu, to je ono. Nejsem nemocná, jenom ztracená. A ztracenost je stav, který se dá docela snadno napravit. Zatímco choroba, zejména duševní, je naopak obtížná, nepostižitelná, nenapravitelná. Ta myšlenka mě uklidňuje, dodává mi odvahu. A tak mluvím dál.
,Se mnou vlastně nic moc není, říkám, jenom prostě nejsem jako ostatní, nechci to, co chtějí oni. A to je špatné, chci říct, že podle nich je to špatné, a já mám pocit, že oni se cítí povinni mě nějak znormalizovat, že jim nepřipadá v pořádku, když někdo nechce to co oni, rozumíte?,

Adp
11.02.2021

Jedna ze zvláštních knih, u které jsem dlouho nevěděla, jaký názor na ni vlastně mít. Nečetla se mi totiž úplně snadno, a to ani ne tak kvůli dějové vleklosti (pocitové pasáže, vzpomínkové odbočky), ta se od tohoto typu knihy asi i dá očekávat. Spíše neustálé babrání se ve vlastní osobě zastanu sama, takže číst podobné myšlenkové procesy někoho jiného bylo velmi, velmi vyčerpávající a třeba na jeden zátah bych knihu přečíst nedokázala. Depresivní nádech (což je v tomto případě opravdu jemné označení) tomu taky moc nepomáhá. Co mne velice bavilo, byly pasáže s asertivností Frankie, kterou jí bezmezně závidím - scénu s nevítanou návštěvou SJ a její řešení pro ni typicky pasivním přístupem považuji za jednu z nejlepších. Autorce smekám za schopnost smysluplně formulovat všechny obsažené myšlenky a trefné postřehy. Plné hodnocení jsem nakonec zvolila nejen z výše zmíněného důvodu, ale z četby tohoto kousku jsem si odnesla tak rozporuplné pocity, že mě to donutilo se sem zaregistrovat. A to se počítá :).

1