LordSnape komentáře u knih

Pár dní zpátky jsem měl možnost tento "klenot" české gastronomie prolistovat a pořádně pročíst. Paradoxem je, jak si vlastně Hruška založil milionovou živnost na tom, že mu lidé posílají recepty, které pak vydal knižně a které se dají najít všude na internetu. Už jeho reportáž o tom, jak padá chleba namazaný máslem na podlahu je legendou. Nicméně tento způsob už praktikoval před ním i mistr televizních rádců Přemek Podlaha. Ještě vtipnější jsou výkřiky do tmy, které Hruška prezentuje na svém FB, jak se ani nemůže jít projít, aniž by ho lidé nepronásledovali a nechtěli podpis.

K receptům samotným snad ani není nutné se vyjadřovat. Kuchyně předávaná z generace na generaci už od války, kdy byl nedostatek potravin. Dnes máme krizi a tak lidé šetří, což se ale nedá říci o jejich tělech. Sám se nestravuji nijak vybraně, ale jíst takové blafy je i pod mojí úroveň. Vrcholem jsou hned tři recepty z oblíbených kuřecích kůžiček (dobrou chuť) a pivní čokoládový dort, který mě, jako člověka původně vyučenému cukrářskému řemeslu doslova uráží. Knihu do přečtených nedávám, protože už z principu tvrdím, že kuchařku přečíst nejde, ale v ruce jsem ji skutečně měl. Graficky je upravená hezky, ale vadil mi v textu ten familiérní tón, společně s výmysly, jako že gurmánský experimentátor Hruška objevil či nalezl zcela nový recept..., což je lež jako věž. Nicméně mě pobavil tatínek, jehož partnerka si tu nádheru pořídila, že guláš uvařený podle Hruškova receptu se nedal prostě žrát. A to je od člověka, který sní téměř vše, už na pováženou.

To, že to někomu nepřišlo vtipné anebo dokonce i špatné, že hlavní hrdina je sám Hitler, je jen jeho vlastní problém a řekl bych, že neumí číst takzvaně mezi řádky. Podle mě je kniha prvotřídní ukázka politické satiry. Humor tam je - třeba při registraci Hitlerova emailu jsem se smál vážně nahlas, ale v knize je spíše vícero věcí k zamyšlení. Je celkem znát, že autor je politolog a že má ohledně myšlení Vůdce a věcí okolo druhé světové války dost nastudováno. Nicméně v čem je Už je tady zas naprosto důležitá kniha je známo dnes už běžně z médií a hlavně sociálních sítí, kdy lidé zcela bez skrupulí volají po čistce, radikalizaci, zavření hranic a přejí smrt buď imigrantům, cikánům, homosexuálům či vyznavačům různých náboženství... To je přesně to, oč Vermesovi šlo. Naše společnost se totiž mění a ne zrovna k lepšímu. V knize je to ukázáno na postavě Hitlera, kterému dávají prostor v televizi a obhajují či zavírají oči před jeho některými činy.

V této otázce mě docela znejistila i anketa na webu jednoho nejmenovaného časopisu, kde se ptali, zdali by lidé ve volbách volili Hitlera, kdyby slíbil vyřešení imigranstké a islámské otázky. Po pár dnech ji časopis musel stáhnout, kvůli šokujícímu výsledku hlasování. Na závěr si dovolím ještě jeden citát z knihy, který se odehrává mezi Hitlerem a trafikantem, který váhá, zdali ho nechá přespat v trafice plné zboží:
"No dovolte! Vypadám snad jako zločinec?!" "Vypadáte jako Adolf Hitler."

Edit: Film je také dobrý. Určitě doporučuji.

37 28.08.2015

Dočteno po dvou dnech, kdy jsem od toho nemohl odtrhnout. Osobně jsem o této knize věděl už dlouho, ale až vítěztví v anketě DK Kniha roku 2013 čtení uspíšilo. A dojmy? Je to fakt silný téma. Hlavní postava Hazel je vážně super. Chytrá a drzá holka a tak to mám rád. Nejlepší na celém čtení bylo, že těm postavám vlastně rozumím. To zoufalství, občasné chvíle se na to vykašlat a přestat bojovat... Hvězdy nám nepřály ocení hlavně psychicky labilní jedinci hledající porozumění. Kdo by to byl řekl, že jednou budu tak nadšený z příběhu, který je prakticky založen na lásce dvou umírajících adolescentů. Asi už stárnu.

31 15.04.2014

Ok, musím se připojit k té kritické části čtenářské obce. Kdo chytá v žitě je nadhodnocená srajda, která není ani tak psychologickým románem, jako spíš nudně napsanou novelou s dementním adolescentem v roli vypravěče. Byl jsem zvědav, co to je sakra za knihu, která vedla vyšinutého fanouška zabít svůj idol a jiného zas zastřelit prezidenta USA. Nechápu to doteď. Miluji beatovou generaci, ale tohle k ní fakt nelze počítat. Tahle kniha totiž nemůže brát ani puberťáka jako jsem byl já. Asi jsem byl jiný, protože Holden nemá žádné vyhlídky, sny, prostě nic. Navíc ten překlad je podivný, objevují se tam zvláštní slova i kostrbaté věty a nejhorší ze všeho je "To mě umrtvilo."

30 15.05.2014

Jako dítě jsem se strašně bál, když tam lítala žluva.

25 13.02.2012

Mám rád vyprávění lidí, kteří se straní civilizaci a přemýšlejí trochu jinak. Všechny rozhovory mají něco do sebe. Třeba hned první Roman Szpuka. Pracuje, dělá co chce, trpí depresemi, ale bojuje. Jen mu prostě vadí spát uvnitř místnosti. Zajímavý a moc milý člověk. Po dočtení rozhovoru jsem si na FB olajkoval Meteo stanici Churáňov. Dále mě hodně bavilo vyprávění z minulosti bratrů Klišíkových. To museli být pěkní raubíři! Ukazuje to i na minulost naší země a přináší pohled na to, jak jsme jako národ hodně rozmanití díky emigrantům. Rozhovor s oběma ženami mě až tak netankoval. Jedna chtěla prostě mít zvířectvo a žít jako pastevec, zatímco druhá nemá psa, protože je moc svazující a člověk se o něj musí starat, ale koně už jí nevaděj. Fakt směšný. Hodně mě bavil i Jáchym Kaplan, protože máme společný zájem o hermetické umění (až na to nakládání s ním) a zajímalo mě, jaké je vyrůstat v tak veliké rodině s 9 dětmi. Mirek Sedláček nebo Tony jsou pak rozhovory poněkud zvláštní. Jeden rád vzpomíná a chce dožít (hlavně vyprávění o sudetech a VYKOPÁNÍ srubu ze země!) a druhý prostě jen rád čte a je sám. Co mi však přišlo jako extrémní bizár, byl Ruda. Člověk, co žije v alternativní realitě, kde komunisti byli nejlepší, protože nás kapitalismus chce všechny zotročit a očipovat. To už zavádělo reptiliány... Jakmile několikrát zopakoval, že je vegan, věděl jsem, že je zle. Sám sebe "čistí" klystýrem nebo pitím vlastní moči. Nejdřív jsem si říkal, že to bude fajn, když mluvil o půstu, kdy se vážně tělo zregeneruje (vyzkoušeno), ale jakmile jsem pročítal, jak psa nutil přejít na veganskou stravu a taky pít chcanky protože byl chromý, ztratil jsem veškerý zájem o jeho další vyprávění... I když se pes prý uzdravil, tak ho museli dát pryč. Tvrdí on.

Lidi v divočině a na samotách se od nás civilizačních tak neliší. Někteří jsou blázni, jiní to mají v hlavě dobře srovnané a vědí, co chtějí. Jsou tam chytří, ale i jednodušší lidé, co prostě jen vzpomínají a nejdou vpřed. Některým stačí jednoduchá maringotka, les a jiní potřebují svůj vytopený srub. Někteří jsou odříznutí, paranoidní a jiní se rádi setkávají s lidmi/přáteli, chodí občas za kulturou a mají internet. Jen se prostě rozhodli žít jinak, alternativně a poslali do háje ten shon. Což mi připomíná ještě jednu věc. U jednotlivých rozhovorů je hodně vidět, kdo se prostě i přes tento způsob života nebojí práce, pořád něco dělá/vyrábí/pomáhá někde a kdo je prostě rezignovaný a nemožný, co bude žít nadosmrti z důchodu... Výjimkou může být jen Mirek Sedláček z posledního rozhovoru, který je omluven vysokým věkem a tím, že si chalupu ze země sám vykopal a opravil.

24 21.05.2019

Tolik komentářů... Tak proč přidávat nový? No, asi proto, že se musím taky přiklonit na stranu autora a označit se za zrádce, havloida, sluníčkáře a vítače... Respekt ani jiné časáky nečtu, ale o názorech pana Taberyho vím. Na téhle knize je ohromné to, že jí nikdo nemůže vytknout, že by lhala. Pravda, citací a odkazů je možná až příliš, ale vše, co se tam píše, je prostě podloženo a nejde o polemiku. To, že někteří vidí Babiše jako zachránce je pak úplně stejné, jako když bychom řekli, že ten Havel nebo i sám tatíček Masaryk byli dokonalí a neudělali žádné chyby... Inu, když to ale srovnám s tím, co máme teď, je mi hned do breku. Ekonomicky jsme na tom nejlíp v historii, tak proč si to kazit špatnou volbou volených zástupců, co jen slibují nesplnitelné a chtějí nás zatáhnout tam, kam bychom se už vážně vracet neměli? Řekl bych, že nadcházející generace bude tuhle knihu rozebírat ve škole jako učebnici historie a názorového proudu, který se nám zdá teď tak nějak menšinový.

23 26.04.2019

Už je to drahno let, kdy se mi tato kniha dostala do rukou. Tenkrát mi ji přinesl strýc - podnikatel, který byl v naší rodině vždy předkládán jako vzor úspěšného a morálně vyspělého člověka. Dneska se rozvádí a svým rodičům (mým prarodičům) pomáhá odírat další generace stylem "po nás potopa". O budoucnosti svých tří dětí rozhoduje direktivní technikou a vymýváním mozků jako třeba Kiyosaki při svých přednáškách s nuceným potleskem. Ano, byla to první kniha o penězích a osobním rozvoji, jakou jsem kdy v životě přečetl a doteď si pamatuji ty dobré věci jako "krysí závod" zaměstnanců, nízké daně podnikatelských subjektů, odpisy, pobídky, státní dotace anebo rozdíl mezi reálnými pasivy a aktivy z pohledu financování.

Na druhé straně tady Kiyosaki hraje právě s věcmi, které nelze uplatnit v ČR a už tak nějak od začátku počítá, že máte u sebe kopu peněz a za sebou spoustu sponzorů a investorů. Je víceméně hodně útočný a už nepočítá s tím, že člověk, který nevyrůstal v zázemí vyšší třídy, většinou musí začít od píky, neboli od živnosti a postupně si osvojit funanční gramotnost, píly a podnikatelské návyky, aby mohl založit větší podnik či ten stávající s přibývajícími zkušenostmi nechat, rozšířit a případně prodat. Teprve poté, a většinou je to až v pozdější fázi života (40 a více let) se člověk může vrhnout na investování a donutit své peníze, aby dělaly další peníze. Však i sám autor první knihu o investicích napsal až v padesáti. Nevím, jak ke svému jmení přišel Robert Kiyosaki, ani nevím, kolik mu tenhle business v podobě příruček a her vynesl (určitě bude počítáno v milionech), ale zřejmě si myslí, že lze prolomit ono heslo: "Z hovna bič neupleteš." Ne, opravdu to nelze.

23 21.01.2015

Vážená Karen, moc Vám děkuji za Vaši knihu "Zbavte se nepořádku s feng-šuej". Díky ní jsem si uvědomil spoustu věcí. Nikdy předtím jsem ani náznakem netušil, jak skvěle pochopitelné a jednoduché je tohleto učení starých Číňanů. Je to úplně fascinující. Prvně jsem si udělal tabulku Bagua, abych se rozhlédl, kde je ta pomyslná žába na prameni. A hle, v sektoru vztahů a lásky, mi překážela má přítelkyně. Sbalil jsem jí tedy věci a vyhodil jí z domu! A hned bylo v ložnici uklizeno! Má koupelna je též jako vyměněná a na zemi se dokonce už neválí žádný ručník. V oblasti prosperity a bohatství jsem zas našel nějaké staré mince, odznáčky a jiné krámy po pradědečkovi a tak jsem se jich také zbavil, určitě brzy zbohatnu. Moc se na to těším.

Fascinující bylo, jak jsem zjistil díky Vám, že by bylo dobré doma uklízet. Nikdy předtím jsem si to neuvědomil. Odstranil jsem i přebytečné věci, které se mi válely na místech jako rohy jednotlivých pokojů či sklepy. Osobně se mi ve Vaší knize líbily i dopisy od čtenářů a vysvětlení k Vaší úžasné osobě, jak cítíte jednotlivé energie a jak jste se z úplného nic díky tomuto učení vypracovala až k vysněnému bydlení na Bali. Přeji Vám to. Určitě jste musela dřít jako kůň. Když jsem při uklízení postupoval dál dle Vaší knihy a zjistil, že mám doma i zbytečně moc knih, které znám nazpaměť a mám je tak zažité, že je vlastně už nepotřebuji, rozhodl jsem se jich všech zbavit. Nyní má knihovna obsahuje jen nepřečtené svazky a ty naučné, které jsou nezávadné s aktuálními informacemi, přesně jak jste radila. :-)

Vůbec nejdůležitější byly pro mě kapitoly o pročištění střev. Už chápu, proč jsem byl pořád tak nemocný! Dokonce i nový přítel Richard si můj konečník pochvaluje, jak je nyní čistý a bez zbytečných překážek. Pečlivě sleduji každý exkrement a zapisuji si, po jak dlouhé době chodím i na záchod. Je skvělé se jít vykadit téměř pár hodin po konzumaci jídla. Přestal jsem krkat, prdět, potit se a smrdět. Jak jsem předtím mohl vůbec tak žít? Když jsem zbavil nepořádku uvnitř, dal jsem se i na zlepšení své stravy. Nyní jen zobu a piji čistou vodu. Vyřadil jsem všechno nebezpečné jídlo jako mléčné a tučné výrobky, polotovary, hotová jídla z restaurací, samozřejmě i jedy jako maso, cukr a pšenici. Alkohol a cigarety pro mě již neexistují! Cítím se nyní jako vyměněný a to jen díky Vám! Můj život nabral nový směr a já tímto dopisem děkuji z celého, vroucího srdce. Stan

23 07.01.2015

Dočteno. Moje první setkání s panem Faberem a jeho krásným jazykem. Uf. Už si ani nepamatuji, kdy jsem se takhle cítil. Připadal jsem si jako Bastian v Nekonečným příběhu. Vtáhlo mě to do děje a jako bych tam byl s nima. S Peterem i s Beatrice. V jejich světě. Držel jsem jim palce, smál se a cítil jejich vzájemnou lásku, trpěl s nimi, občas nemohl spát, protože myslel na Oázany a jejich úděl. Zvláště pak na Milovnici Ježíše 5. Někdy jsem i nahlas nadával, že ta kniha je zlá a že se tohle nesmí stát, proboha! Poslední dvě kapitoly už jsem jen vzlykal a brečel. A teď? Teď si jen otírám slzy, že to celé končí.

21 02.03.2017

Nádherná kniha! Manguel umí tak kouzelně vyprávět a věrně nahlížet na knihovnu jako žádný jiný. Do této doby mě nenapadlo, že má takový prostor jako knihovna, tolik možností a rozměrů, jak na nás čtenáře působit. Bonbónkem už jsou pak jen historické reálie, tehdejší pohledy antických filozofů a vychytávky pro případ, když vám v knihovničce doma dojde místo.

21 17.07.2012

Pozor, tohle NENÍ další EZO!
Určitě bych neřekl, že je to nějak převratné či fenomenální, páč podobně zaměřené výzkumy dělají i na ČZU, to se ale k obyčejnému čtenáři stejně nedostane. Na knize je určitě výborné, že je prostě kouzelná a její láska ke stromům z ní čiší na každém paloučku, mýtině i zalesněné ploše. Na druhou stranu se autor místy dost opakuje, což by nebylo někdy tak na škodu, ale prostě je tu onen nešvar, že neumí moc psát. Tím nechci říct, že by Tajný život stromů byla špatná kniha, ale jde o to, že se mi těžko četla, nemá vůbec drive a je místy i docela kostrbatá, což čtenáře prostě jen unaví. Kapitoly jsou naštěstí krátké a věcné, tudíž se nestane, že by téma Wohlleben okecával podobně jako třeba Taleb. Vůbec nejzajímavější jsou příběhy o těžkém životě semenáčků a empatii mezi stromy v rámci příbuzenstva. Za tématiku a krásně kouzelné poodhalení závoje stromů v lesích dávám určitě čtyři vzrostlé lípy z pěti, ale tu poslední si přeci jen nechám za tu formu.

20 19.08.2017

Nejluxusněji napsané porno, co jsem kdy četl. Ale hlavně, že to dobře dopadlo. Mám rád šťastné konce. :-)

19 27.09.2014

Stejně jako v případě Kinga, tak i Murakami nepojal své psaní o psaní jako návod. Kdybyste se toho drželi, možná se jednou dokážete dostat k tomu, že budete psát jako Murakami, ale byli byste ve výsledku spíše plagiátorem. Co se mi na knize tak líbilo? Je z ní cítit nadhled, pokora a už mezi řádky poznáte, že to psal právě on. To, jak vypráví o sledování baseballu, svém podnikání, vztahu ke škole či společnosti a jak se dostal k napsání své prvotiny nebo o postupném přechodu k třetí osobě vyprávění, je zkrátka to, co z něj dělá tak zajímavého autora. I když on sám si to neuvědomuje, má velmi zvláštní a úplně odlišné vnímání světa, které následně přenáší i do svých knih. Díky tomu dnes může dělat to, co dělá. To může říct málokdo. Ale Haruki to nějak neřeší. V této knize tak trochu rekapituluje, a zamýšlí se nad věcmi okolo psaní, které z něj dělají autora, kterým je dnes. Je spisovatelem z povolání a snaží se o to hlavní. Aby se čtenář při čtení bavil stejně jako on při psaní. Správně podotknul, že k tomu, abyste tohle mohli dělat na plný úvazek, musíte mít silnou sebekázeň s výplní monotónnosti a být tak trochu asociál. Zajímavý je i celkem náročný proces, jak si hraje s rukopisem a jak dbá na ohlasy betačtenářů. Je to zkrátka podivín, ale já ho zbožňuji.

18 09.05.2017

Když čtete Johna Greena, vůbec vám nepřijde, že se jedná vlastně o "young adult" literaturu. Hledání Aljašky je pro mě po Hvězdách, které nám nepřály dalším důkazem o síle tohoto autora, který prostě umí svým postavám vdechnout život a hodit je sice do někdy banálních životních situací a rozhodnutí, ale i přesto dokáže ve čtenáři vzbudit ten pocit, že obracíte stránku za stránkou a čekáte, jak to celé vlastně dopadne. Jeho příběh i hrdinové žijí a vy je můžete potkat kdekoliv. Třeba u vás na škole nebo hned za plotem u sousedů. Přes všechen možný smutek pak zůstává ona lidskost, jež je cítit téměř z každé věty.

18 06.08.2014

Prolistováno a prakticky přečteno skrze video na internetu, kde byl k tomu i pěkný výklad stránka po stránce. V dnešní době je tato kniha kniha více než potřebná. Je důležité, aby děti věděly, co je a co ještě není ok, ať už mezi rodiči nebo jen (ne)známými lidmi. Je důležité vytyčit dětem nějaké hranice. Dost dětí je bohužel pořád zneužívaných (členy rodiny) a právě i díky tomu, že je dospělý krmí hloupostmi a mají sexualitu jako tabu nebo naopak jako hru. Rozhodně to není návod k tomu, aby děti masturbovaly na veřejnosti, anebo aby chlapci pozorovali své otce, když se převlékají. Je mi jasné, že si to stejně někteří stejně vyloží po svém. Je to smutné. Děti zkrátka také masturbují. Smiřte se s tím, pánbíčkáři. Děti jsou také lidé, ale potřebují pomoc, když kráva zruší sexuální výchovu na školách a řekne, že mají rodiče místo toho jít třeba do zoo. Škoda, že se pak místo toho učí sexualitu z dostupné pornografie a věří mýtům jako, že virus HIV se dá chytit až po vyvrcholení.

17 03.12.2019

Ať už dobře promyšlená fikce nebo skutečný příběh jakéhosi "blázna", tak musím říct, že Trhlina svoje přednosti rozhodně má. Tím je atmosféra a všudypřítomný strach. Karika není žádný veliký literát, spíše dobrý řemeslník, ale i tak se mi kniha četla dobře. V pár scénách jsem měl nepříjemné mrazení v zádech a jednou jsem se bál i usnout. Důležité hned ze začátku je prostě akceptovat autorovu hru se čtenářem a nechat se vézt. V pár detailech, jako jsou odkazy pod čarou na internetové články či videa mě překvapilo, že opravdu existují. Co bych ale vytknul, byl poměrně neuspokojivý konec a ta konečná "záhada" o členovi expedice, která se by se dala v případě Igora dobře vyvrátit či dokázat, protože v průběhu jeho shánění materiálu měl více než dost přesvědčivých důkazů, jak celou tuhle věc rozlousknout. A rozhodně mě nepřekvapilo, že o hlavním hrdinovi nakonec nejde nic dohledat, když vše smazal. Dobrý tah. .-)

17 30.07.2018

Mám jakýsi zlozvyk anebo je to zvědavost, už ani nevím, ale většinou si do svého hledáčku dosadím i výherce Knihy roku na DK. Fotrův deníček jsem nicméně zaregistroval už předtím a byl na něj zvědav, protože mě zajímala výchova dítěte z pohledu muže, ale tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že by mohla taková kniha anketu vyhrát...

Co jsem čekal, jsem vlastně ani nedostal. Nějak mi nedošlo, že se jedná o humornou knihu s velkou dávkou nadsázky a že je vlastně přepisem blogu. Když bych to měl vzít kolem a kolem, tak ze začátku mě to bavilo, docela jsem se usmíval, ale postupně se vtipy začínají opakovat, nadsázka štvát a zbyde už jen vzlykání novopečeného tatínka, jak je jeho žena na něj zlá, jak dítě neustále zvrací nebo si strká věci do otvorů a prostě, že je to dítě, které se chová úplně přirozeně. Dozvíme se občas i něco i povedené Ladsmanovic famílii. Velmi mě bavily pohledy psané jakoby přímo z pohledu Čeňka, ale těch je pomálu. Osobně si myslím, že je to jednoduchá kniha pro jednoduché zabití času a pro nenáročné a jednoduché lidi (jako Bočkova Aristokratka...), chcete-li to říct tak narovinu, kteří nehledají v literauře nějakou hodnotu anebo zajímavý spisovatelův styl, který u krásné literatury autoři "vyšších" děl zkrátka tak nějak mají sami od sebe. Jako blog je to asi dobré (nevím, fakt je nečtu...), ale jako kniha už silně pokulhává, přesto, že jsem se při čtení snažil snížit na úroveň maminek z Mimibazaru, na které autor tak moc nadává...

17 04.05.2015

Tuhle publikaci jsem měl na pořadníku ke čtení celkem dlouho, ale čirou náhodou mě k urychlení jejího čtení přesvědčily mimo jiných okolností i názory uživatelky binysek (zde dala -odpad!), kde jsme se v diskuzi u Vraní dívky dohadovali, zdali jsou původní, socialisticko budovatelské romány umění či ne a jestli mají nějakou hodnotu do budoucna. Dle mě teda rozhodně ne.

Rozhodně tady nebudu předstírat o tom, jak jsem to zažil. Narodil jsem se pár let před rokem 89 a do první třídy jsem šel až po revoluci, takže na mě nemohla působit ona standardizace. Nicméně jsem měl výhodu v tom, že mě vychovávala prababička, jež se narodila v roce 1919 a ta mi objektivně vyprávěla o časech minulých před válkou, po ní i o době normalizace či okupace sovětskými vojsky. Osobně ale nepovažuji za urážlivé, ba ani neodborné, že knihu psali především mladší ročníky ze sedmdesátých let. Však jejich kolegové historici či publicisté také nemohli zažít třeba husitské války a znají je velmi dobře. Tohle je stejné. V otázce bádání věk nehraje roli, nýbrž jen schopnosti.

Velmi se mi líbí, že je publikace psána krátce, výstižně s určením převážně pro školy, protože na tyhle věci bychom neměli zapomínat a je nutné si je stále připomínat, o čemž svědčí i nedávné průzkumy veřejného mínění, kde se opět objevuje fakt, že celá třetina obyvatel ČR opět zastává názor, jak za minulého režimu bylo lépe. To platí leda v případě, že jste byli svazákem, praskáčem nebo funkcionářem režimu. Opět se také projevuje ona krátká koletivní paměť a populární vytěsnění těch negativních věcí. Lidi vzpamatujte se, bijte na poplach a udržujte naživu paměť národa a vlast, kterou komunisté téměř zruinovali a s jejichž následky, nejen v myšlení a rozhodování se prakticky potýkáme doteď, více jak dvacet let po revoluci.

16 20.03.2014

Co mě přinutilo číst tuhle knihu i když nejsem cílovka? Jednak to byl krásný přebal se zajímavou blondýnkou, která prostě vypadá jako jedna moje známá. Úplně jako by ji z oka vypadla. Pak jsem si chtěl přečíst knihu vytištěnou zeleným písmem. A v neposlední řadě mi přišla sympatická autorka, jež se netají inspirací Lewise Carrolla nebo Tima Burtona, což jsou autoři mému srdci také blízcí.

Jenže není inspirace jako inspirace, že. Paní Howard totiž ve svém Šepotání využívá kraj divů více než by bylo záhodno a "půjčuje" si i postavy nebo celé citace z původní knihy, takže ve výsledku je to spíš vykrádání s minimem vlastních nápadů. Zápletka o napravování chyb po původní Alence je trapná a když na scénu přilétl Morfeus, neměl jsem z toho svrbění, motýlky v břiše, ba ani erekci. Alyssa (jak originální jméno) mi ze začátku lezla na nervy, ale postupně jsem si na ní zvykl. Těšil jsem se docela na nějaký milostný trojúhelník (nostalgie po Murakamim), ale tady je to spíše čtverec. Samotná hrdinka se chová přesně jako teenager, matku nazývá Alison a jako pravá žena vše prožívá hlavně citově, proto se mužská část čtenářstva musí povznést nad vším tím objímáním, doteky jeho kůže, cítění jeho dechu na krku, husinou, když se usměje s tím svým piercingem atd.

Při čtení jsem se kolikrát přistihl, že vlastně ani nevím co se děje, což bylo zřejmě tím, jak mi to bylo vlastně i fuk. S postavami jsem se ani trochu nesžil a místy jsem jim dokonce přál smrt nebo mučení. Jakmile ale zápletka dospěje ke svému konci, kdy všichni vybalí karty na stůl, příběh se stává ještě více banálním, takže autorka musí text zachraňovat dalšími výjevy z původní říše divů, aby to vůbec drželo pohromadě, což párkrát nabourá naprosto ojedinělý úkaz ve stylu deus ex machina. Knize nepomohla ani nepořádná redaktorka/korektorka, kde unikly chyby jako "plýst" nebo na zadní straně desek v anotaci "kamarádka Zach". Dávám jednu hvězdu za fajn provedení, obálku a druhou za snahu oživit tak krásný fantaskní svět.

15 03.10.2015