LordSnape komentáře u knih
Kniha je graficky moc pěkná, bohužel už je dnes velmi zastaralá. Třeba stavba pyramid neprobíhala skrze veliké rampy, jak se zde popisuje a jak je to nakreslené. To už je egyptology a archeology úspěšně vyvráceno. Jo a pyramidy nestavěli otroci a jejich drábové nepoužívali masivní biče. :-)
Na knihu jsem narazil náhodou, když ji autor propagoval u nakladatele a sháněl peníze k vydání. Co musím určitě pochválit, je grafické ztvárnění a jména básní v japonštině. Kniha jako taková působí minimalisticky čistě a oranžová barva tomu dává krásný nádech. Pokud jde o básně samotné, je tu pár opravdu dobrých, které vás nutí se zamyslet, což je u haiku jen žádoucí. Celkově ale ve sbírce jsou jen jednotky básní, které objektivně více vyčnívají. Každý japonský básník vám totiž řekne, že ze 100 haiku, co složil, je jen jedna použitelná a hodná pozornosti. Se čtením jsem si rád dával na čas, užíval si to a povaloval v mysli jednotlivé slabiky.
Osobně si pak myslím, že kniha může leckomu otevřít dveře k japonské poezii. Nicméně mi vadilo, jak se některé slabiky opakují - použít 2x slovo "až" ve formátu 5x7x5 je dle mě prostě špatný. Pak mi vadily i slova, co se k básním nehodila - jako např. "kandelábr". Autor se snaží přiblížit starým básníkům, tematicky si vybírá to, co se již v období Heian osvědčilo, ale používá moderní i slangové výrazy, které dle mého názoru celkový dojem prostě kazí.
Nacumeho si ho Japonci stále považují a v podstatě je pro ně jakýmsi zakladatelem moderní japonské prózy. I v naprosto ujetém anime, kde nějaká postava ráda čte, minimálně jednou zazní jeho jméno nebo se objeví jeho kniha někde na poličce. Nacume v tomto románu nastavuje zrcadlo vztahům a postupnému předávání žezla generaci nové, která postupně vplula do období Taišó. Asi byste neměli příliš rozebírat anotaci, ale prostě to rozečíst, a budete spíše mile překvapeni. Nacume neřeší detaily, ale své postavy obnažuje až na dřeň a přednáší nejen rozdíl mezi generacemi jako takovými, ale i japonským nastavením a nazíráním na svět jako uči vs. soto.
Stejně jako jiným, mi vadil překlad názvu knihy, protože "Taška pana učitele" vystihuje lépe to, o čem vlastně román je. Abychom pochopili, v čem je kniha jiná, tak se musíme ponořit do toho, jak fungují vztahy v Japonsku. Tam prostě neexistuje něco jako, že by si takto starší muž nabrnkl mladší ženu (a navíc svojí bývalou žačku) a měli spolu něco jako vztah. Proto i sama hlavní hrdinka o svých pocitech pochybuje a rozebírá je skrz na skrz. Je to vlastně román o tom, že vás nějakým způsobem formuje kultura a civilizační návyky místa, kde žijete. Ty vnitřní city se pak stanou jakoby takovým vetřelcem. Pokud tudíž pochopíme to, že v Japonsku je spousta vztahů pořád "dohozená" a že námluvy mají formu přijímacího pohovoru do nové práce, tak musíme ocenit to, že Cuciko a Sensei prožili něco zakázaného, neslýchaného, ale zároveň jedinečného, co dělá jejich příběh pro Japonce hůře pochopitelným a fakticky zajímavým.
Profesorovi Límanovi se musí nechat, že byl skvělý překladatel. Jeho cit pro haiku byl jedinečný. Tahle kniha je o esejích, ale spíše připomíná plačky starého muže. Autor se v textech vymezuje vůči západní kultuře, které byl ale součástí a glorifikuje staré Japonsko. Vadí mu třeba, že mladí lidé v Tokiu při cestě metrem už nemají v ruce knihu od Kundery, ale moderní mangu. No, to je ale strašná cena. Líman v textech ustrnul a nedokáže pochopit, že moderní Japonsko je už jinde. Vzpomíná na svoji sociální bublinu a pozoruje se slzou v oku, jak se vnějšek změnil. Ale to se děje všude. Japonsko nikdy už nebude stejné. Sami Japonci si uvědomují svojí kulturu a ctí ji, ale zároveň se otevřeli kultuře jiné, ale to je dle autora téměř katastrofická událost. Vrcholem byl esej, kde glorifikuje Jukia Mišimu, který se proslavil nejen jako spisovatel, ale jako zarputilý nacionalista, který po vzoru starých samurajů odešel mečem, když spáchal seppuku. To je pro A. Límana vzor a předmět starých dobrých pořádků, to je dle něj to věrné Japonsko. Zároveň je to ale člověk stejného narativu, kteří strhli Japonsko do víru x válek, včetně 2. světové a okupace Koreji. Sám nedávno zesnulý Kenzaburó Óe se ve svých textech proti Mišimovi vymezoval a povídkově zpracoval, co jsou tito lidé zač. Jsou to zapšklý a frustrovaní jedinci. O to horší je, jak Mišima nepochopil novelu Seventeen a poslal Óemu za ni v 60. letech pochvalný dopis. Znalost profesora Límana starých filmů nebo divadelních her je povznášející, ale on v té době vyrůstal a měl je možnost studovat, takže to měl z první ruky. Japonsko nikdy nemohlo zůstat stejné a izolované jako v období Tokugawa a to si měl uvědomit, než psát vzlyky do jinak krásně zpracované knihy. Nové století naopak ukazuje, že Japonsko se musí více otevřít, mladí Japonci musí vycestovat, rozšířit si obzory, netrestat ty, co se třeba narodili v míšeným manželství jako gaidžiny a "nejaponce" a přestat jet pořád jen na výkon, protože jinak tento národ vymře....
P. Craig Russell pokračuje v krasojízdě a nyní jsou na pořadu dne další známé opery. Kouzelná flétna je zde asi nejznámější, protože v podstatě obsahuje zednářskou symboliku, ale osobně byl můj favorit Parsifal od Wagnera. Tím, že je zde více děl, tak je to poněkud roztříštěné a ne všechno vám sedne. Debussy je určitě na dnešní dobu až moc surreální. Kresba opět špičková a z děje se nevytratilo u jednotlivých příběhů nic podstatného. Nutno podotknout, že pomohl i výrazně pan neznámý - Patrick C. Mason, který z originálních libret překládal a připravoval jednotlivé scénáře pro kresbu. Příběhy původně vycházely jako jednotlivé, klasicky americké sešity, a to už od 70. let minulého století! Pro toto vydání se přistoupilo k digitalizaci a úpravě kresby. Vůbec to nezestárlo. Nadčasový komiks.
Abych byl upřímný, tak výsostně nemám rád trilogie, pentalogie, mnohologie a další různé dvacetisvazkové série, kde je příběh rozplizlý na x knihách. U série Poutníci jsem ke druhé knize přikročil, protože mě první díl moc bavil a v podstatě se jedná o samostatný příběh, který jen volně navazuje na události předchozí. Musím ale říci, že se mi to už nečetlo tak lehce, čímž jsem byl zpočátku lehce zaskočen. Osobně mám tvorbu Becky moc rád, líbí se mi jak přemýšlí a jak píše, navíc jsme stejný ročník, ale tady je hlavní hrdinka na můj vkus až moc uplakaná i když chápu, proč tomu tak je. Po lehkém vystřízlivění z onoho "zklamání" jsem nakonec stejně zvedl o hvězdu hodnocení a knihu si nechám. V sérii pokračovat budu. Překonám to.
Jako zajímavý střípek do mozaiky jedné postavy z Walking Dead. Je vidět, že události popsané v komiksové sérii u Negana spustily něco, co ani on sám nečekal... Kniha je dobrá v tom, že poznáte, proč má takovou fixaci na svoji baseballovou pálku.
Krásná kniha. Je založená na té roztodivnosti postav. Každý je jiný, ale každý něco řeší. Kupa nesourodých lidí, mimozemšťanů a bytostí se sejde na lodi, jejíchž umělá inteligence se dá považovat za další postavu. Becky nepředkládá žádné zvraty, ale řeší otázku humanity i mezi tvory, kteří si ve výsledku nejsou ani podobní. Jak chceme kolonizovat vesmír, když válčíme stále mezi sebou jako lidé? Bavilo mě to číst, a poznávat kulturu i pozadí minulých událostí i jednotlivých postav té vesmírné skořápky. Vesmír, kde se kniha odehrává je jiný, a je zřejmě takový, jaký bychom ho chtěli mít. Je milé si tom přečíst a snít. Doporučuji jako podkres hudbu z cyklu Humanity od Thomase Bergersona.
Vzhledem k tomu, jak si lidé na netu, a hlavně na sociálních sítích, chovají, je tahle kniha schválně napsána tak jednoduše. A stejně to nedostačuje. Dostanou se k ní ti, co už něco vědí, a ti, co nic vědět nechtějí, jsou rádi, že umí číst články z Novinek nebo pochybné weby... Ale pro náctileté a děcka, co jsou do světa internetu vhozeni po hlavě, je kniha už v podstatě nutností.
Komiksové zlato. Kdo má rád epické příběhy, užije si to a to i přesto, že původní operu nebo epos nezná. Russell nezapomíná na spoustu detailů a jeho kresba je dechberoucí. Když máte takto pohromadě celou knihu v jednom svazku, tak teprve v její plné šíři si uvědomíte, kolik to muselo zabrat práce a času.
Příjemné překvapení. Pokud máte ponuré, pohádkově smutné příběhy, bez zbytečného filosofování, tak je top komiks určitě pro vás.
Komiksové zpracování mě překvapilo, jak je kvalitní. Pokud se vám nelíbil seriál, jděte do toho, protože tohle není vyumělkované pozlátko. Je tam přesně to, co tam má být a postavy bohů vám nelezou na nervy.
O trochu slabší, než díl první, ale pořád to nakládá a je to zábava.
Četl jsem až po odvysílání první řady seriálu The Boys a je to prostě maso. Skvělý nápady, zajímavý postavy i konflikty mezi nimi. Oproti seriálu z každé stránky cítíte, že jde o neomalenou satiru, co se s tím prostě nemaže. Punisher je možná slavnější, ale The Boys jsou k dnešní pokrytecké tváři světa daleko potřebnější materiál. Garth Ennis je autor, se kterém bych hodně rád šel na nějakou panelovou diskuzi.
Můj třetí a nejméně zajímavý Wohlleben. Něco se opakuje, něco je zajímavé a jindy se prostě nudíte, protože už jste to četli v jiné jeho knize a nebo s tím prostě nesouhlasíte. Autor zná les a ekologii plic Země dobře, ale občas prostě fabuluje a jde až trochu za hranu. V knize jsou místa jak vystřižená z internetové diskuze a to číst opravdu nechcete. S autorem a jeho knihami už končím, protože mi to už nápadně připomíná dojení čtenářů a jejich portmonek.
Je to patnáctý díl a kvalita je pořád hodně vysoko! Nechápu a tleskám ve stoje! Pokud jste sem zabloudili náhodou a Mýty neznáte, okamžitě to napravte! Až na mýtický cross-over se jedná po Sandmanovi o nejlepší komiksovou sérii vydávanou u nás.
Propast času jsem v četl v tom původním, prvním vydání, s obálkou s propastí. Ta je moc hezká, nicméně ta nová s tankem je jak samotný text. Nijaká a kýčovitá.
Nápad byl skvělý, ale Bureš není dobrý spisovatel na to, aby ho prostě tak dobře zpracoval. Dokážu si představit námět jako mistrovské dílo z pera Simmonse nebo Stanleyho Robinsona. Asi nejvíc do očí bijící nesmyly jsou v té komunikaci. Středoškolačka Toňa na začátku furt opakuje, jak zná jen základy latiny, ale už v půlce knihy je schopná se svým velitelem vést až poměrně dost osobní (milostnou) i technickou konverzaci, co se týče válčení. Nečetlo se to špatně, ale je to prostě druh literatury pro konzumního čtenáře, kde se na detaily ani přesnosti nehledí. Popsat tank Tiger není až takový problém, když si stáhnete o něm stránku z Wiki, ale autor si s tím při psaní prostě hlavu nelámal.
Příběhy až tak zajímavý nejsou, kromě těch, kde se popisuje práce, jak to stavěli, ale u fotografií se budete rozplývat. Spíše než textová kniha, je to opravdu jen vizuální porno. Nejvíc hustá je asi ta chatka na poušti.
Na knihu jsem se těšil a měl v plánu si ji koupit, ale teď s odstupem času jsem rád, že jsem tak neučinil. To téma je strašně zajímavý, ale nevyužitý. Problémem knihy je v tom, že je místy až zbytečně přehnaně odborná, ale přitom vlastně klouže pořád po povrchu. Pokud chcete číst o spojení vědy a buddhismu, doporučím knihu od Dalajlamy jménem Vesmír v jediném atomu. Po dočtení ve mně převládalo takové lehké zklamání, ač kniha jako celek špatná není.