knihomolkajanca komentáře u knih

Literatura věnující se postapokalyptickým námětům je pro mě velmi lákavá, avšak ne každá kniha mi sedne. U Remade je ústředním tématem virus, který zamoří celou planetu. Že vám to něco připomíná? Samozřejmě, zrovna si jednou pandemií procházíme. Kdo by se nad tím tedy alespoň na chvíli nepozastavil.
Mně nezbývá než jen říct, že po přečtení Remade jsem ráda, že nás ve skutečnosti sužuje „jen“ koronavirus, protože to, s tím se člověk setká v knize, je daleko daleko horší.

Příběh začíná docela nevinně. Alex se s mámou a sestrou Grace po rozvodu rodičů přestěhuje z NY do Londýna a jako správný puberťák to nenese úplně dobře. Oproti tomu je Grace oblíbená a ihned do kolektivu zapadne. A zatímco se sžívají s novým prostředím, ve zprávách se nenápadně začnou objevovat zmínky o nebezpečném viru s ohniskem v Africe. Během týdne se virus dostane až do Londýna a tady se teprve příběh pořádně rozjede.

Ač se prvních pár stran Remade jeví docela poklidně, autor střídá kapitoly věnující se našim hlavním postavám s těmi, které se odehrávají na „místě činu“, tedy tam, kde virus propukl. Kapitoly jsou kraťoučké, takže vás to samozřejmě neustále nutí číst dál, protože potřebujete vědět, co se to tam děje. Scarrow na to ale jde chytře. Vždy poodhalí kousek a zase honem zpět za našimi hrdiny.

Knize by se určitě měly vyhnout čtenáři slabší povahy a osobně mě zarazilo, že jsem knihu několikrát zahlédla v kategorii „pro děti a mládež“. To tedy budou muset být velmi otrlé děti a rodiče by se měli připravit na následné noční můry svých ratolestí. Popis samotný není záměrně nechutný, to není potřeba. Ona postačí lidská představivost.

Autor se s hlavními postavami nemazlí. Svižné tempo si Remade udržuje po celou dobu a není nouze o zvraty i překvapení. Nakonec se z něj díky extrémní čtivosti vyklubala téměř jednohubka, a to má přitom přes 350 stran. Osobně by se mi líbilo trochu více poznat hlavní hrdiny a pár věcí nebylo moc realistických, ale to mi celkový dojem nezkazilo. Na další díl se moc těším.

Hodnocení: 85%

25.05.2021

Od Jamese Herriota jsem četla před tímto kouskem dvě knihy, které mi přišly opravdu skvělé. Po této jsem sáhla v rámci čtenářské výzvy (kniha odehrávající se na venkově) a zároveň jako oddechovku při čtení Deváteho spolku, do kterého mám trochu problém se začíst.

Herriot mě opět nezklamal, ale musím říct, že tato kniha mi přišla kapku slabší než ty dvě předchozí. Přemýšlím, čím to bylo, jelikož způsob Herriotova vyprávění je stále stejně příjemný a milý. Možná tady dostaly více prostoru historky netýkající se tolik zvířat jako spíš lidí okolo a tehdy jsem se chvilkami ztrácela v myšlenkách.

Jinak mě ale kniha bavila. Držela jsem palce, aby každý případ dopadl dobře a také jsem se pousmála nad Herriotovými trampotami s ženami. Jsem zvědavá, jak se jeho životní příběh bude vyvíjet dál, takže určitě knihou nekončím.
Občas mě dost šokoval přístup některých farmářů, kteří jsou v knize popisováni a znovu musím obdivovat Herriotovu nekonečnou trpělivost a ochotu. Já bych s těmi lidmi asi dávno vymetla. Zvlášť, když odmítají zaplatit účty! Ale je zajímavé podívat se, jak toto řemeslo v minulosti vypadalo, jak k němu přistupovali lidé a jak jej prožívali samotní zvěrolékaři.

3 29.04.2021

Z prvního dílu Polámaných panenek jsem byla opravdu nadšená. V Dobře se dívej se samozřejmě s mým oblíbencem Jeffersonem Winterem setkáváme znovu, tentokrát ale na jiném místě, u jiného případu a s jinými pomocníky. Co je na tomto případu speciálního je to, že k dispozici má Winter jen video, žádná mrtvola, žádné stopy, což mi přišlo jako docela zajímavý koncept.

Za pomocníka si Winter vybral vysokého hromotluka Taylora, se kterým to fungovalo a jejich špičkování mě bavilo. Dodávalo to knize šmrnc a trochu odlehčilo atmosféru. Ale zmizela nám tady linka oběti, která minulému dílu dodávala napětí a nutila mě zůstat u knihy, dokud se nedozvím, jak to všechno dopadne. Čtení tak pro mě bylo takové línější a chyběl mi ten pocit, že nechci knihu dát z ruky.

I ta gradace událostí byla pozvolnější, přestože oba díly mají něco málo přes 300 stran a bohužel musím říct, že jsem odhalila jeden ze zvratů, který dost zamíchal kartami. Autor tam nastrčil jednu takovou malinkatou indicii, a to mi stačilo. Myslím, že kdybych události neuhádla, asi by to byl trochu lepší zážitek, i tak jsem se ale těšila na velké rozuzlení, které už jsem tedy odhalit naštěstí nedokázala. Na konci tam autor popsal pořádné drama, takže alespoň tady to bylo dost napínavé.

Ještě bych ráda trochu rozebrala samotného Wintera. Je mi moc sympatické, že se ho autor nesnaží dělat dokonalého. Přestože jeho mysl, která je díky genům poděděných po psychopatickém otci, působí občas až nadpřirozeně, má své chyby. Někdy je zbrklý, často velmi drzý (ale to já ráda), v hlavě má spoustu pochybností o sobě samém a sem tam šlápne vedle. To ho z toho nadčlověka sráží zase mezi normální smrtelníky a mě baví sledovat jeho myšlenkové pochody.

Přestože tento díl byl celkově slabším odvarem toho prvního, třetí díl si přečtu, protože prostě Winter, co Vám budu povídat. Někdy nemusí být váš oblíbenec nabušenej drsnej fešák, ale stačí jen drzej floutek s bílými vlasy, kterému to pálí.

Hodnocení: 75%

2 24.04.2021

V prvé řadě musím říct, že jsem si čtení této jednohubky moc užila. Komiks je sice určen hlavně mladším čtenářům, takže mnoho textu tady nečekejte, ale ty ilustrace… to je prostě krása. Velmi se mi líbilo provedení i to, jak jsou jednotlivé strany vždy pěkně barevně sladěné. Opravdu se mi trefily do vkusu, takže mě bavilo otáčet každou stránku a fandila jsem našim třem malým hrdinům, aby vše dobře dopadlo. Není zde sice prostor na to, abychom Borise, Justýnu a Straše poznali nějak blíže, ale je zase vám to vynahradí spousta akce. Příběh je pěkný a myslím, že číst tohle jako dítě, byla bych naprosto unesena.

1 21.04.2021

Nyxii si ukládám pod N jako Nečekané. Proč nečekané? Podle popisu jsem čekala něco temného, plné akce a zvratů, od čeho se nebudu moct odtrhnout, ale úplně jsem to nedostala. Také jsem nečekala, že v podstatě celá kniha bude jen soutěž, a ještě k tomu v určitých aspektech dost monotónní.

Nyxii si ukládám pod Č jako Čtivá. Tohle se určitě knize nedá upřít. Ačkoliv jsem neměla neodkladnou potřebu u knihy sedět, dokud ji nepřečtu, stránky ubývaly opravdu rychle. Jenže čtivost není vše. Kde je to slibované napětí? A upřímně, hlavní hrdina si mě tedy úplně nezískal, minimálně v první polovině knihy.

Emmetta si totiž ukládám pod P jako Problémový. Z počátku mi přišel neskutečně sobecký, bezohledný, výbušný, a tak trochu rasista. Za své průšvihy si mohl často sám, nepřemýšlel, což mi dost lezlo na nervy. Naštěstí se díky jedné události v knize docela srovnal a mé sympatie k němu vzrostly. Na úkor toho jsem sice byla ochuzena o jinou postavu, která mi od začátku padla o oka, ale s tím se dokážu srovnat lépe, než kdyby mě hlavní hrdina celou dobu štval.

Nyxii si ukládám pod N jako Nakonec ne tak špatná. Od té doby, co mi začal Emmet být sympatičtější, se to najednou četlo tak nějak lépe. Zvrat tomu dodal šťávu, objevily se další postavy a začalo to fungovat. Sem tam měl tedy autor tendence opět sklouzávat k té jednotvárnosti, ale to už jsme se naštěstí chýlili ke konci, kde čekalo ještě jedno překvapení.

Nyxii si ukládám pod O jako Opakující se. Taky vás štve opakování toho, pod kterým písmenem si Nyxii ukládám? Celou recenzi jsem tak napsala záměrně, abych vám přiblížila, jak moc mě rozčilovala tato věta v knize. Tohle ukládání probíhalo Emmettovi v hlavě pomalu co třetí stranu a vím, že důvod byl vysvětlen, ale stejně. Štvalo mě to.

Takže co říct závěrem? Za mě to tedy nebyla taková pecka, ale věřím, že mladším čtenářům to asi bude připadat daleko napínavější a zajímavější. Další díly si přečtu (přece jen už čekají doma v poličce), ale doufám, že tohle byl jen rozjezd.

Hodnocení: 65%

2 21.04.2021

Tak mám za sebou třetí rande se Stephenem Kingem a přemýšlím, jak to s tímto pánem budu mít dále. První díl Temné věže Pistolník byl zvláštní, ale na to jsem byla připravena. U Třech vyvolených jsem však na základě hodnocení 90% očekávala, že se to teď určitě rozjede a já budu ohromena. Sám King přeci Temnou věž považuje za své magnum opus, tak to musí být super. A ono nebylo.

V Pistolníkovi jsem měla problém se samotným Rolandem. Úplně jsem si ho neoblíbila a v jednom momentě jsem k němu měla i dost negativní vztah. Čekala jsem, že tady se to zlomí. Že Roland udělá něco, proč budu mít důvod mu fandit a začnu jeho příběh prožívat. Místo toho se ale choval stejně bezohledně jako předtím. Nemůžu si pomoct, ale vadí, jak je ochoten při cestě za cílem jít doslova přes mrtvoly a čtenář vlastně absolutně netuší, proč tak nutně za tím cílem potřebuje. Místo toho je tady spousta otazníků a neurčitých náznaků, které mě úplně nenavnadily a nevysvětlily jeho počínání.

Co se ale Kingovi určitě nedá upřít, je originalita. Propojil náš a fantasy svět dost zajímavým způsobem, se kterým jsem se dosud nesetkala. Celý příběh a děj se od Pistolníka dost zásadně změnil. Westernové prostředí mizí, setkáváme se s novými postavami a prožíváme jejich pohnuté osudy. Nejzajímavější byl pro mě příběh i proměna Eddieho. Tématika drog mě vždy bavila, takže tady si King nahnal nějaké ty plusové bodíky. (O)Detta mi tolik nesedla, nezaujala…nevím. A když už nemáte v lásce dvě postavy z těch několika málo, které se tam objeví, není to ono. Naštěstí je kniha dost čtivá, takže to i tak docela ubíhalo. O akci tady také není zrovna nouze. Jen jsem měla pocit, jako kdybych to všechno nezúčastněně sledovala zpovzdálí.

Jsem ale docela trpělivý čtenář, takže dám Temné věži ještě šanci a další díly si přečtu. Koneckonců už je mám doma. Budu si ale muset na chvilku dát od Rolanda pohov.

2 09.04.2021

Před nějakou dobou mě autor David Lauda oslovil, zda bych ke knize nenapsala recenzi. Řekla bych, že nepatřím zrovna do cílové skupiny, ale po prozkoumání jeho instagramu mě prostě Jednorožec něčím zaujal. Možná svou obálkou, která je tak divná, až je dobrá. A tak jsem se pustila do čtení této jednohubky. Autorovi moc děkuji za její poskytnutí a přeji s knihou mnoho úspěchů.

Příběh se točí okolo pana Ovčáčka, který už nějakou dobu žije v domově důchodců, tzv. chromáku, z jehož zaměstnanců si často tropí žerty. I když, nedá se říct, že by tak úplně žil. Od té doby, co ztratil svou milovanou ženu, spíš jen přežívá. Touží se svým životem něco udělat, a proto se rozhodne za pomoci jednoho ze zaměstnanců zmizet. Co na své pouti na sklonku života zažije? A co ostatní z chromáku? Jak to dopadne s nimi?

Čeho si při čtení už po několika málo stranách nemůžete nevšimnout, jsou barvitá a velice nápaditá přirovnání, která protkávají celý příběh. Jde vidět, že autor si ráda hraje s češtinou, má velkou fantazii a právě tímto se Jednorožec odlišuje od všech knih, co jsem doposud četla. V několika pasážích mi ale přirovnání přišlo trochu přehršel, dost upozadila děj a já se přistihla, že jsem si myšlenkami na chvilku odběhla někam jinam.

Příběh pana Ovčáčka skrývá mnoho k zamyšlení a je asi na každém, co za poselství si v něm najde. Z postav jsem si oblíbila zaměstnance chromáku Ivana, který mě dostal svou empatií a smyslem pro spravedlnost. Co mi naopak moc nesedlo, bylo vyprávění Jednorožce, ale i z toho jsem si něco odnesla. Bohužel jsem poměrně záhy vytušila závěr, což byla trochu škoda, ale u této knihy to překvapení dle mého není zase tolik podstatné, spíše jde o ten prožitek z příběhu a čtení samotného.

Sečteno a podtrženo, Jednorožec není kniha, ke které bych se vracela opakovaně, ale jsem ráda, že mi prošla rukama, protože mi určitě něco dala. Je to zajímavé počtení a věřím, že si své čtenáře určitě najde.

Hodnocení: 75%

1 09.04.2021

Diabolika jsem si na seznam knih k přečtení přidala hrozně dávno. Od té doby už jsem si znovu nečetla anotaci, a tak jsem docela úspěšně zapomněla, o čem má vlastně být. Věděla jsem, že se jedná o sci-fi, a to mi stačilo. Vůbec jsem tak nečekala, že mě kniha vtáhne do děje už od první kapitoly.

Na začátku vás autorka uvede do poměrně složitého světa, který má určitou historii a problémy. Čeká vás tedy docela dost nového názvosloví, ale musím říct, že jsem neměla žádný problém se ve všem orientovat a dávalo mi to smysl.

Nemesis není typickou hlavní hrdinkou. Nemesis je totiž diabolik – ve své podstatě stroj, vytvořená k zabíjení, naprogramovaná k ochraně jednoho jediného člověka, kterého bezmezně miluje a je schopná pro něj obětovat vše, včetně sama sebe. Člověk už na začátku tak nějak tuší, že si bezpochyby projde určitým vývojem a musím pochválit autorku, že právě ten se mi moc líbil. Byl pozvolný, procházel celou knihou a vedly k němu určité momenty. Byly tam chvíle, kdy se Nemesis chovala zbrkle a nesmyslně, ale na rozdíl od jiných příběhů, tady k tomu byl důvod.

Nečekala jsem, že děj bude postaven hlavně na intrikách, což mi ale vůbec nevadilo. Tím, že je Nemesis zabiják, není zde nouze ani o pár pěkných a pořádně krvavých soubojů a celé mi to přišlo docela hezky vyvážené.

Z ostatních postav mě určitě bavil Tyrus, ale musím se přiznat, že už v prvním momentě, kdy se objevil, mi bylo jasné, kam to asi bude směřovat a že to s ním asi nebude tak, jak se na první pohled zdá. Tady tedy trochu musím ubrat bodíky za předvídatelnost.

Milovníci romantických linek si zde přijdou na své a v tomto případě to bavilo i mě. Určitě ale nečekejte, že se aktéři budou plácat půlku knihy v posteli. Romantická linka tady hraje významnou roli, ale zároveň neupozaďuje veškerý děj. I když na konci to na mě bylo možná trochu moc jako na horské dráze.

Připravte se na nějaké ty zvraty i překvapení, ale osobně bych možná ocenila trochu delší zakončení, protože jsem měla pocit, že se vše vyřešilo v podstatě na pár stranách.

1 09.04.2021

Grišovi jsem poměrně dlouho odolávala, přestože od L. Bardugo už jsem četla Šest vran, které se mi moc líbily. Když už ale má vyjít seriál, tak jsem si řekla, že si to přečtu, ať můžu porovnat. A taky jsem měla chuť na něco trochu oddechovějšího.

V průběhu čtení jsem z knihy měla docela proměnlivé pocity. Na začátku to příjemně odsýpalo, protože Bardugo píše čtivě a na rozdíl od Šesti vran zde sledujeme jen jednu příběhovou linku psanou z pohledu hlavní postavy Aliny. Jednoduchá zápletka, kdy se u Aliny objeví velké nadání a najednou se tak stává velmi důležitou osobou, a než jsem se nadála, byla jsem v půlce knihy. Jenže pak to přišlo.

Člověk už od začátku tuší, že se nám tady bude rozvíjet nějaká romantická linka. Ta se ale na jednom místě posunula tak nesmyslně dopředu, že jsem z toho byla úplně rozčarovaná. Chodila jsem po bytě a nadávala, že takhle špatně to snad nemůže být napsané. Ale…tohle mi Bardugo udělala i v Šesti vranách, kdy mi také přišlo něco zdánlivě nesmyslné a teprve později se vysvětlilo, proč to tak bylo. No a tady to byl ten stejný případ. Zpětně to tedy začalo dávat smysl.

Nicméně i tak to nebylo ono. Za prvé jsem se úplně neztotožnila s Alinou. Moc jsem nechápala její myšlenkové pochody, kdy vzdychá po jednom muži, o tři strany dále už se mucká s jiným, a za další tři strany je zase všechno jinak. Za druhé byl příběh hodně předvídatelný. Většinou jsem dokázala celkem přesně odhadnout, co se asi tak stane a opravdu překvapivých momentů tady bylo jako šafránu.

Ale abych jen nehanila. Pokud hledáte nenáročné oddechové fantasy čtení, které vám bude hezky ubíhat, mohu Grišu určitě doporučit. Svět připomínající Rusko je zajímavý, magie také. Sama jsem zvědavá, jak příběh bude pokračovat, takže si další díly určitě přečtu.

Ještě bych na závěr chtěla pochválit pěknou obálku, i když ji docela hyzdí ta natištěná nálepka Netflixu, a taky příjemné formátování, které se dobře čte.

09.04.2021

(SPOILER) Tak jo, právě jsem dočetla druhou část Spát v moři hvězd... A jsem z toho tak psychicky rozladěná! Christopher Paolini má nebývalý talent psát jiné konce knih než bych si představovala. Pak z nich vždycky mám úplnou knižní kocovinu a pořád přemýšlím nad tím, proč to sakra nemohlo dopadnout jinak...ach jo. Dobře, potřebovala jsem se tady trochu vybrečet, a teď se tedy vrhnu na hodnocení knihy, což je asi to, co tady všechny zajímá. :D

V prvé řadě musím říct, že jde celkem znát, že kniha je "násilně" rozdělena na dvě části. Od první strany vás to vrhne do akce, která až na jednu menší pauzu pokračuje dalších 300 stran. Tohle prostě mělo být finále knihy.
Jsem ráda, že jsem si knihu přečetla téměř bezprostředně po prvním díle, protože pojmů je tady dost a dost a po delší době by si člověk asi musel dát rereading, aby byl v obraze. Každopádně, co pro mě bylo velkým překvapením, bylo posledních 50 stran. Tvoří je dodatky včetně slovníčku pojmů. Jako haló, proč něco takového třeba ve zkrácené verzi nebylo i v prvním díle? Tam to podle mě bylo i daleko více potřeba, jelikož tady už je čtenář z první knihy docela zběhlý. Ty ostatní dodatky fajn, beru, to si člověk může projít až na konci, ale tohle mě tedy upřímně docela zarazilo.

Každopádně příběh samotný mě ale bavil. Vtáhl mě do děje a já prostě chtěla vědět, jak to všechno dopadne. Těšila jsem se na své oblíbené postavy, které opět splnily, co jsem očekávala. Nejvíce jsem si jednoznačně oblíbila Falconiho. To je prostě správný chlap jak má být a přitom nebyl zase přehnaně přikrášlený a bez chyb. Druhé místo obsadil Gregorovič. On byl takovým velmi osvěžujícím elementem v knize a jsem ráda, že to s ním dopadlo, jak to dopadlo. A třetí místo tentokrát obsadil Itari. Toho jsem možná v hodnocení první části trochu opomenula, ale přišlo mi hrozně zajímavé se trochu blíže seznámit s medůzáky a díky němu se to povedlo.
*SPOILER*
Co se týče Kiry...konečně tentokrát projevila trochu více emocí. Hlavně momenty před bitvou, kdy vlastně došlo ke sblížení Kiry s Falconim...tam jsem to tak strašně chápala. Ten strach z toho, že člověk možná bude za pár hodin mrtvý... ano, tohle se mi moc líbilo. Výborně popsáno. Další část, když Kira sama sebe posílala na smrt... no mám dojem, že tohle by asi nikdo z nás zažít nechtěl. Loučit se svými přáteli "po telefonu", nepěkná věc. Tyto momenty se mi určitě vryly do paměti.

Nečekala jsem, že nakonec Kira přeroste do jakéhosi nadvědomí a že vlastně nakonec skončí úplně sama. Tak nějak jsem cítila ten příslib toho, že by s Falconim tvořili supr pár a doufala jsem, že nakonec bude happy end, a to přestože na nich většinou u knih nutně netrvám. Ale tady mě to tak nějak mrzelo. Posledních 50 stran jsem prostě sledovala všechny ty změny, jak vědomí Kiry přerůstá do úplně jiných rozměrů a bylo mi jasné, že je to nevratné. Každopádně si myslím, že osud Kiry byl nakonec hrozně smutný. A tak jsem to vnímala i u Eragona. No, příště si rozmyslím, než nějakou další knihu od Paoliniho přečtu. :) (Samozřejmě, že přečtu, ale budu se muset psychicky obrnit.)
*KONEC SPOILERU*

Abych to shrnula celkově...tohle dílo se mi líbilo. Myslím, že by bylo lepší, kdyby vyšla kniha dohromady, tak jak to má být. Každopádně celkově to byl velmi zajímavý příběh, nic podobného jsem zatím nečetla. Měla jsem tu své oblíbence, nechybělo napětí...jen ten konec...ach ach. 85%

4 01.04.2021

Detektivky se v mém repertoáru zrovna moc často nevyskytují. Občas po nich ale sáhnu a některé z nich mě velmi překvapí. A přesně to je i případ Polámaných panenek, které jsou pro mě zatím největším letošním překvapením. Dostala jsem se k nim skrz Čtenářskou výzvu tady na Databázi, což je hlavní důvod, proč ji každý rok plním. Vždy narazím na skvělé knihy, které bych si normálně nepřečetla.

Knížka mě do děje vtáhla doslova od první strany. Prolínají se zde dvě dějové linky, z nichž jedna je psána ich-formou z pohledu vyšetřovatele sériových vrahů Wintera a druhá er-formou z pohledu unesené oběti. Kapitoly jsou krátké, takže to má spád a stránky jsem hltala jednu za druhou. Občas jsem ty kraťounké kapitoly trochu proklínala, protože jsem si vždycky řekla, že přece zvládnu přečíst ještě jednu, když je tak krátká, a pak další a další a místo toho, abych šla dělat něco jiného, jsem knihu přečetla v podstatě na jeden zátah.

Hodně mě bavil právě samotný Winter. Nadprůměrně inteligentní člověk, který se díky své genetice dokáže doslova vžít do role vraha, to byl bezesporu zajímavý prvek, se kterým jsem se doposud nesetkala a bavil mě. Našlo se ale pár momentů, kdy mi jeho schopnosti přišly až téměř nadpřirozené a možná by neuškodilo, kdyby autor trošičku ubral. I tak jsem si ale Wintera oblíbila a jeho břitký jazyk byl příjemným bonusem.

Kapitoly sledující osud oběti, ženy jménem Rachel, skvěle přibližovaly to, co oběť zažívá a velmi zvyšovaly napětí. Párkrát jsem se přistihla, jak napětím zatínám prsty na nohou a buší mi srdce. Na jednu stranu jsem hrozně moc chtěla vědět, co se bude dít dál a na stranu druhou jsem se bála, co se v ní dočtu.

V knize nastane i pár zajímavých zvratů a oceňuji, že autor nám informace o pachateli dávkoval postupně. Něco při čtení víte od vyšetřovatelů, něco od Rachel, ale přesto bylo všechno nakonec jinak, než jsem si představovala. Takže za to určitě palec nahoru.

Polámané panenky jsou první knihou ze série o Winterovi, takže dost přemýšlím o tom, že si přečtu i další díly.

3 25.03.2021

Po tom, co jsem slyšela, že série Stín Krkavce má sestupnou tendenci, měla jsem trochu obavy, co na mě čeká. Naštěstí se ale nenaplnily. I napodruhé jsem dostala, co jsem chtěla, i když tentokrát v trochu jiném podání než v Písni krve.

Zatímco v Písni Krve jsme veškeré události prožívali z pohledu Vélina, tady je sledujeme hned ve čtyřech příběhových liniích, které se odehrávají současně. Já osobně mám tohle na knihách moc ráda, protože mi to přijde zajímavější, a navíc to zvyšuje napětí. Jedna linka je věnována Vélinovi, další dvě jsou z pohledu nám již známých postav bratra Frentise a princezny Lyrny a v poslední se objevuje úplně nová postava Réva. Asi nedokážu říct, že by mě některá bavila více nebo méně. Autorovi se povedlo docílit toho, že jsem si je oblíbila všechny. Nebyla zde nouze o zvraty a každá postava si prošla i nějakým vývojem. V jedné z linek se řeší také homosexualita, jejíž zakomponování do příběhu se mi velice líbilo.

Oproti prvnímu dílu se zde daleko častěji objevuje magie, která často dokáže zvrátit průběh událostí. Její použití však nikdy není zadarmo a nesklouzlo to tedy k tomu, že by každá druhá postava v knize metala blesky. Ono si to totiž člověk dvakrát rozmyslí, jestli ji použije, když ho to může klidně i zabít.

Ti, kteří si libují v soubojích a válkách, si zde přijdou na své. Čtenář prožije boj na souši i na moři a je zde opravdu vidět, že autor má titul z oboru historie, protože popisy působí hodně věrohodně. Když jsem prožívala s obyvateli města obléhání, úplně jsem cítila tu zoufalost situace a zároveň obdivovala vynalézavost jeho obyvatel. Nechci zabíhat do detailů, ale tohle na mě udělalo velký dojem.

Maličkou výtku bych dala za hodně velmi podobných jmen u vedlejších postav. Občas jsem si musela trochu udělat pořádek v tom, kdo je kdo, abych se neztratila v ději.
Jinak ale zatím opravdu povedené čtení a těším se na třetí díl.

Celý příběh začínal dost pozvolna, a přestože se četl dobře, takové to nutkání vracet se ke knize kdykoliv to jen jde, tam chybělo. Když jsem si ale jeden den sedla a konečně se dostala k prvnímu zlomu v příběhu, najednou vše nabralo spád a od té doby jsem už knihu nechtěla dát z ruky.

Nemohla jsem si nevšimnout jistých podobností s Eragonem, a tím samozřejmě nemám na mysli příběh. Hlavní hrdinka Kira je podobně jako Eragon chtě nechtě vtažena do víru událostí, které sama nemůže ovlivnit a s následky se musí vypořádat. Získá schopnosti netušených rozměrů a v celém příběhu tak hraje klíčovou roli. Jistý vzor podobnosti jsem našla i u dalších postav, ale ono to vzhledem k naprosto odlišnému tématu nevadí.

Jde vidět, že Paolini si svou představu o vesmíru velice dobře promyslel. Spletitá historie, detailní popisy galaxií, technologií, zbraní či vesmírných lodí - to vše tady najdete. Dodává to příběhu na uvěřitelnosti a já zajásala i nad každou vesmírnou mapou, kterou jsem v knize našla.

V momentě, kdy se pak na scéně objevily i další mimozemké civilizace, dostal příběh pořádné grády. Dojde i k několika zásadním a překvapivým zvratům. Jediné, co bych tedy vytkla je povaha samotné Kiry. Působila na mě místy trochu bez emocí a měla jsem dojem, že vše zvládá se zenovým klidem. Když jsem si představila sama sebe na jejím místě, asi bych neměla daleko k nervovému zhroucení. Nakonec mi ale i tak přirostla k srdci, stejně jako kapitán Falconi, který byl za mě ještě spolu s lodním mozkem nejlepší postavou v knize. Každopádně se ale na pokračování příběhu moc těším a po dočtení jsem si šla udělat předobjednávku.

3 15.03.2021

Po tom, co jsem se minulý rok díky čtenářské výzvě dostala ke knize Zvěrolékař a kočičí historky, která mě hrozně mile překvapila, jsem si řekla, že si musím přečíst i ostatní knihy Jamese Herriota.

Zvěrolékař na blatech je počátkem jeho příběhu, kdy sledujeme rok mladého veterináře, který sotva vylezl ze školy. Pln očekávání, ale také nejistoty, najde své první zaměstnání pod křídly zkušeného veterináře Siegfrieda. Za střechu nad hlavou, jídlo a pár liber týdně tak začne nabývat svých prvních zkušeností ze zvěrolékařské praxe. Čekají ho nejen zážitky milé či úsměvné, ale také hořká zklamání a nekonečná dřina.
Čtenář pozoruje první často nejisté kroky veterináře, který však oplývá nejen láskou ke zvířatům, ale také k lidem. Herriota potkají nástrahy nejen v podobě zuřivého dobytka, ale také mnohdy velmi nepříjemných farmářů, kteří k nezkušenému veterináři nemají velkou důvěru, a ještě je jim líto každého šilinku, který by od nich měl dostat.

Do toho tady máme velmi chaotického Herriotova šéfa Siegfrieda a jeho bratra. Musím říct, že z nich mi tedy někdy šla hlava kolem a docela obdivuji, jak to s nimi Herriot zvládl. Musel to být jistě člověk s nekonečnou trpělivostí, protože já osobně bych je asi odstřelila na měsíc.

Pokud máte chuť přečíst si něco oddechového a také máte vřelý vztah ke zvířatům, určitě knihy Jamese Herriota mohu doporučit všemi deseti. Nečekají vás žádné šílené zvraty, ale příjemné počtení, u kterého vám bude plynout pod rukama jedna stránka za druhou a po zavření knihy budete u srdce mít příjemný hřejivý pocit.

Aby byla kniha silná obsahem, nemusí být velká rozsahem. Krátká novela o přátelství, nesplněných snech, o tom, jak dokážou lidé být zlí. Od začátku člověk tuší, že tohle dobře dopadnout nemůže, ale i tak je to bezpochyby zajímavý příběh, který stojí za přečtení. Během krátké doby autor čtenáři přiblíží atmosféru doby, poukazuje na rasismus a těžké podmínky dělníků té doby. Líbilo se mi, že se čtenář vše podstatné o postavách dozvídá z dialogů postav. Konec je dojemný a leckoho určitě zasáhne. Určitě stojí za přečtení, i když asi nebudu mít potřebu se k ní vracet.

9 15.03.2021

Když jsem byla mladší, hrozně často jsem na tuto knihu narážela v knihovně. Vždycky jsem po ní pokukovala, ale nakonec si ji domů nikdy nepřinesla. Když se ve čtenářské výzvě objevilo téma "Kniha, jejíž název je i jménem hlavní postavy", řekla jsem si, že bych teda konečně mohla ukojit svou zvědavost, i když je kniha určena prioritně pro mladší čtenáře.

No, nakonec bych řekla, že to bylo takové hodně průměrné čtení. S knihami pro mladší čtenáře nemám zas takový problém, někdy je fajn si přečíst něco trochu více pohádkového. Takže to určitě nebyl aspekt, který by mi vadil. Ale ty postavy. Já nevím, nemohla jsem si pomoct, ale nějak mi žádná z nich úplně nepřirostla k srdci. Nejzajímavější mi asi na knize přišel vztah Artemis x matka, díky kterému se ukázalo, že Artemis vlastně není až takový badass.

Určitě se knize ale nedá upřít čtivost. Jen ten příběh...no prostě mě úplně tolik nezaujal. Po dalších dílech tím pádem nesáhnu.

1 14.03.2021

Ach jo, nechce se mi věřit, že je tato skvělá série za mnou. Tolik jsem se na Zvon těšila a pak to uběhlo tak rychle. V této knize nás autor hned od začátku seznamuje se spoustou nových postav a také je tady daleko více dějových, i časových linek. Kvůli toho možná byl začátek trochu vleklejší, protože než se všechny tyto linky daly do pohybu a nastaly zvraty, chvilku to trvalo. Těch zvratů ale v knize nakonec můžete čekat docela dost a posledních 150 stran už jsem knihu prostě nemohla odložit. Taky jsem v jedné chvíli měla i slušný infarktový stav. :D

Hrozně se mi ale líbilo, že konec jsem nedokázala odhadnout. Ze zakončení předchozího dílu bylo jasné, že společnost v knize čekají velké změny, ale jakým směrem se to všechno bude ubírat, jsem neodhadla. Líbilo se mi, zejména to, že i Tonisté, kteří mi v prvním díle přišli jen jako nějaká směšná sekta, najednou nabyli na významu a díky tomu se přihodilo mnoho věcí. Jde vidět, jak si Shusterman celý příběh promyslel a všechno hezky zapadlo do sebe.

Mrzelo mě ale, že díky spoustě dějových linek se nedostalo tolik prostoru Rowanovi a Citře, protože i přesto, že se v této sérii objeví spousta postav, oni jsou mí nejoblíbenější. Díky bohu, z jejich linky se nestane žádné typické romantické klišé a autor jim nachystal vskutku zajímavý osud. Z postav určitě nemůžu nezmínit smrtku Randovou - měla skvělý vývoj a fandila jsem jí, přestože nebyla zrovna kladným elementem a dost mě potěšilo, jak to s ní dopadlo, i když to bylo trochu takové hořkosladké.

Poprvé jsem se v knize setkala s genderfluid postavou. Na začátku, než to autor vysvětlil, jsem z toho byla lehce zmatená, ale nakonec jsem si přítomnost Jeri užila.

Před každou kapitolou na čtenáře opět čekaly úryvky z deníků smrtek, promluvy Nimbusu a úryvky týkající se náboženství Tonistů, ale tentokrát jsem měla pocit, že mě nenutí k zamyšlení tolik jako v předchozích dvou dílech. I přesto Zvon nakousne spoustu zajímavých témat.

Celkově mám ze Zvonu lehce slabší dojem než z předchozích dvou dílů, ale i tak se jedná o skvělé čtení. K sérii se budu určitě vracet, jelikož dle mého nabízí velmi zajímavý svět, postavy, akci a spoustu podnětů k zamyšlení.

7 14.03.2021

Ufff, tak tato útlá knížečka mi teda dala zabrat. O Nadaci jsem se doslechla od kamaráda, který mi o ní barvitě vyprávěl a pro její myšlenku jsem se nadchla také. S velkým očekáváním jsem se na ni tedy vrhla. Postava Hariho Seldona, se kterou jsme se setkali hned na začátku mi padla do oka. To, jak Hari přemýšlel a vše neustále podkládal svými výpočty mi přišlo fascinující a z mého pohledu to z něj udělalo neobyčejnou postavu. Jeho časová linka však bohužel poměrně záhy končí. Přichází na řadu další časový úsek a místo a v momentě, kdy mě autor zaujme, opět sek a jsme zase jinde, s jinými postavami, o několik desítek let později. Bohužel s každým takovým sekem mě kniha bavila méně. Postavy byly nezajímavé, dění nijaké a od třetí části mám vše v mlze. Pořád jsem s nadějí doufala, že na konci se stane něco, co změní můj pohled na celou knihu, ale ne. Silou vůle jsem dočetla a jsem opravdu ráda, že to mám za sebou. Po další knize od Asimova už určitě nesáhnu, protože mi prostě nesedl. Hodnocení 40% za myšlenku, Hariho a první dvě části. Zbytek bych smazala.

4 27.02.2021

O tomto kousku jsem slýchala ze všech stran a to pouze v superlativech. Co fandové černoušků vychvalovali nejčastěji, byla nepředvídatelnost, která mě navnadila asi nejvíce. Přestože tedy nejsem zrovna člověk, který by se v detektivkách nějak vyžíval, řekla jsem si, že tuto knihu prostře musím přečíst.
A jsem moc ráda, že jsem tak udělala. Přestože nehodnotím pěti hvězdami, i tak se mi tohle svižné počtení moc líbilo. Z počátku jsem měla trochu problém si postavy zapamatovat (ale přisuzuji to hlavně čtení v době, kdy jsem byla opravdu velmi unavená a dvakrát se mi podařilo usnout). Takže jsem si pak pro jistotu udělala poznámky se jmény a povoláním jednotlivých aktérů, aby se mi to nepletlo. Netrvalo dlouho a děj nabral spád. Nenápadný začátek, ale krátké kapitoly, takže stránky ubíhaly rychle. A tak jsem zkoušela hádat, kdo by mohl být vrahem. Můj tip vydržel až téměř k samému závěru, už jsem si pomalu začínala myslet, že jsem to prokoukla. Ale ono ne, přeci jen mi tam na konci něco nesedělo. To jsem ale nečekala, co přinesou až úplně poslední stránky knihy. Vraha jsem tedy neodhalila, a o to více jsem potěšena. Agatha to prostě uměla. Jsem ráda, že tedy Deset malých černoušků mohu řadit do přečtených a dokonce se mi trochu nečekaně kniha nakonec hodila i do výzvy (kniha, ve které hraje důležitou roli dopis).

17 10.02.2021

Rozhodně fajn doplněk k sérii, ale jinak určitě nic převratného. Byla to ale na druhou stranu příjemná změna v knize neřešit jen nebezpečí a zažít si postavy i mimo nekonečný stres. Co jsem určitě uvítala, bylo střídání kapitol z pohledu dalších postav než je Feyre. Ve třetím díle jsem si hodně oblíbila Cassiana a Nestu, tak jsem byla ráda, že se jim autorka v této knize věnovala o něco více, ale no... chudák Cassian. Bylo mi ho tedy upřímně líto a jsem zvědavá, jak z toho autorka v dalším díle vybruslí. Trošku mě otravovalo, že se velká část knihy točila okolo Feyřina malování. Přišlo mi to možná trochu zbytečně moc a více bych ocenila, kdyby se třeba autorka více věnovala postavám Azriela, Elain či Luciena. Ale uvidíme, třeba si to všechno nechává do dalších dílů. A jelikož svátky zimního slunovratu jsou zjevně obdobou Vánoc, celou knihu prostupovala příjemná uvolněná atmosféra. Každopádně už se ale těším na pokračování příběhu.

10.02.2021