karol.cadex komentáře u knih

Ehm. Ráda se sebetrýzním. V případě téhle autorky to platilo dvojnásob. Bylo mi (u Kříďáka a Jámy) absolutně blivno, jakým stylem píše, že je to jen vykradačka Kinga v kombinaci s pár kurzy tvůrčího psaní, a jaký kolem toho byl humbuk.
Pak přišli Ti druzí, u kterých už se slupka trochu oloupala a začalo z ní vykukovat opravdu pero té pravé Sídžej.
A teď tohle. Tleskám!!! Extrémně, ale extrémně mě autorka překvapila. Postavami, stylem, zápletkou, psychologií. Vším! Ta knížka má duši. Její duši. A ty chvíle napětí? A konec?
Nechápu, že to dokázala. Já už nad ní lámala hůl.

8 14.11.2021

Jakoby úplně nejsem sportovní typ a ani fanouškovský typ, asi proto čtu místo toho knihy. Takže teď vím o sportovních sektářích prakticky všechno. A navíc jsem se na knihu nachytala, poněvadž jsem si před čtením pořádně neprohlídla, kdo že ji to vlastně napsal a zrovna s tímto autorem kamarádka nejsem.
Rozjezd byl dost pomalej. V Medvědíne není totiž nikdo, kdo by neměl nějaký svůj psychický problém a autor nám každého sáhodlouze s jejich těžkostmi popisuje mezi broušením bruslí.
Od půlky ale sešup. Autor si dost pohrál i s psychologií postav - do Benjiho jsem se upřímně zabouchla i já a jeho dějová linka mě bavila nejvíc.
Jsem ráda, že jsem tu první polovinu nevzdala a ten druhý díl si překvapivě přečtu taky.

8 01.06.2021

Kingovo psaní je dar. Zrovna Tommyknockeři jsou dle mého ubohého mínění jeho masterpiece. Tolik ošklivých osudů! A kniha i tak furt volá “čti mě dááál, bude to ještě horší!”. A fakt bylo.
A ano, je to roztahaný, je to zamotaný, je tam deset hlavních hrdinů a dvacet mini hrdinů a tisícpětsetosmdesátšest přicmrndavačů. A taky to UFO.
Ale je to King. A King je láska.

8 14.04.2021

Mně se to líbilo moc!
Žádná červená knihovna, žádný šílený drama, ale reálnej/nereálnej vztah 21.století. Existenciální krize, pochybnosti, fast sex, problémy s vlastní identitou, přežívající kastovní systém bez týhle nálepky.
Tak to prostě je.

8 27.03.2021

Čtení Sophie jsem odkládala zhruba 10 let. Prakticky do spousty knih opravdu dozrávám až teď ve třiceti. A jsem za to ráda, protože dřív bych si asi zrovna Sophiinu volbu nedokázala správně přečíst.
První část knihy je jakási roadshow Stinga, utváří pohled sám na sebe, taky na růžový penzionek a potichu našlapuje kolem Nathana a Sophie. Nejlepší pasáž? Rozhodně ta s Leslie, jeho barvité popisy nemají chyby a dialogy? Fantastický a upřímný. A neustálé odkazy na Freuda.
A pak to začalo. Chvílemi jsem se nepříjemně zamotávala v Sophiině vyprávění a vytáčkách a v přeskakování časem. Román má několik vrstev a není to úplně čtení na pár volných večerů, chce to soustředění a nalazení se, obzvlášť na vypravěčský styl.
Ke konci čtení už jsem byla v jedné velké depresi. Nejen ze stylu psaní, ale z celkové pochmurnosti knihy.
No a pak to skončilo. Všechno, doslova. Pořád to ve mně rezonuje a je mi to děsně líto. Bezpráví, nespravedlnost, totálně zničené lidské osudy.
Ale do Stinga jsem se trošku platonicky zamilovala.

8 10.12.2020

Po přečtení se nablble usmívám a jsem z toho hrozně tak jako spokojená. Krásný čtení. V těch patnácti bych to vážně neuměla ocenit jako dnes po ehm ehm letech. Na jedno podzimní odpoledne ideální! A Tracyho miluji, jeho bezstarostnost, jeho naivitu, jeho moudrost, jeho tygra.

8 23.10.2020

Když byla moje babička ještě živá, chodila hulit cigára do sklepa a u toho si četla takový ty brakový hororový sešítky Stopy hrůzy nebo jak se to jmenovalo. A začátek téhle knihy mi přišel přesně jako v těch sešítkách - naivní a srandovní. Partička přátel si vyjede za kamarádkou, co si pronajala na konci světa chatičku, jelikož měla z NY syndrom vyhoření. Budou týden hrát karty a pít pivo.
Ale ejhle, najednou tomuhle sešítku narostly koule a vyřítili se na mě totálně šílený divoši a udělali od půlky knihy takovou rotyku, jakou jsem dlouho nečetla!
Toto je vážně jeden z nejlepších hororů, jaké jsem kdy četla. Je to nechutný (a mrzí mě, že se jedná o cenzurovanou verzi), je to nepředstavitelný (ten Ketchum je blázínek bláznivej, kam jen na to chodí?), moc hezky to graduje a nehezky to skončí.
Pokud bych to měla s něčím srovnat, tak je to naturalistické skoro jako McCarthy, sympatické co do Kinga a Simmonse, ale zároveň to má hodně specifický styl.
Pěkně děkuji, početla jsem si jak dlouho ne.

8 26.06.2020

Názvu jsem se trochu bála, měla jsem strach, že Hájíček vyměkl a jde ve šlépějích mladších kolegyň, které se snaží zaujmout metaforickým názvem o lososích a pěně a pak čte člověk najednou totální brak.
Ale dobrý! Jeho klasický popis vesnice a maloměstských osudů a příběhů z minulosti chytne za srdce, protože to většina zná z vyprávění svých (pra)rodičů. Takže v Hájíčkovo případě se čte kniha jedna radost, s přiblblým úsměvem. A Jihočeši mají ten úsměv o to širší, protože jsou ve výhodě ještě místně.
Na druhou stranu po dočtení rezonuje ještě myšlenka o smrtelnosti díky Mariiným rodičům, kteří zchřadnou během jednoho roku jak nic.
Jednu hvězdu odebírám na základě dost subjektivního hodnocení, prostě NĚCO jsem postrádala a mám prázdný pocit, že mi Hájíček to něco málo, co jsem chtěla, nedal.

8 07.06.2020

Prosim vás, četli jsme všichni tu samou knihu? Nebo jsem dostala do ruky její nehezkou nepovedenou sestru?
Já četla rádoby vtipnou humoresku z levných knih, kde dialogy by se daly přirovnat skřípání křídy po tabuli a kde místo smíchu jsem se cítila trapně za autora.
Děj mě úplně minul, možná jsem v tom hledala něco víc nebo jsem na tento typ literatury asi úplnej debil. Nevim.

8 28.02.2020

Krásné a pokorné vyprávění od Garyho, který si myslel, že přírodu zná, ale ta ho neustále nepřestává překvapovat.
Chvílemi mi kniha připomínala takové drsnější Vejce a já se psím spřežením.
Ačkoli vidím radši umírat lidi než zvířata, což je můj problém, Gary popisuje přírodní koloběh přesně tak, jak má být.
A díky těmhle knihám je mým největším snem odstěhovat se na sever, být soběstačná a dřít do úmoru na něčem, co má smysl. Utopie, ale představa je to krásná.

8 11.02.2020

Simmons je moje láska. A Zimní přízrak ho nijak nezahanbil. Temné léto je jedna z mých nejoblíbenějších knih a na pokračování jsem se velmi těšila. A i přes moje vysoké nároky a očekávání mne vůbec nezklamalo.
Dale nebyl mým favoritem při čtení prvního dílu, byl to právě chudák Duan, takže jsem se těšila, co se o jejich rodině po Daleovo nastěhování do Veselého nároží ještě dozvím.
Román je to mnohovrstevnatý a jestli někomu toto nepřipadá jako horor, jak by měl tedy horor vypadat? Kdo určuje správná měřítka hororu? Nejenže je to skvělý horor, je to i drama, v případě aféry se skinheady v lese je to prima komedie (jako při popisu honičky s vymletými rádoby fašounky při 1 km/h jsem se opravdu smála nahlas), je to psychologická sonda do rozpadající se duše zoufalého chlapa, je to i klíč sloužící k dalšímu uchopení událostí tenkrát v létě.
Všem škarohlídům ukazuji vztyčený prostředníček, protože špatné hodnocení si Simmons v tomto případě opravdu nezaslouží.

8 04.02.2020

Krátká, zato velmi intenzivní sonda do ubohých německých duší. Je to naprostý opak všech aktuálních moderních detektivek a už jen kvůli tomu mám obrovsku potřebu knihu obhajovat. Nemusí být všechno jen provoplánově průhledné, nenene.
Tady prostě sedí alkoholik Fritz v nechutné smradlavé hospodě plné šílených ztroskotaných existencí, měl holt hodně smutný osud, no a tak mu s ohledem na dosud vypitý alkohol a jeho osobnostní nicotnost mrdne v hlavě a zabije pár zbytečných starých prostitutek.
Pak je tu ještě pár takových smutných dušiček, ale to je jen přicmrndávání k Fritzovi, aby se neřeklo.
Kniha je o něco víc vulgární než snese průměrný čtenář, chvílemi jsem si připadala jak v horším a víc smrdutém německém Trainspottingu pro chudý.
Víc než z Fritze se mi navalovalo z představy německých klobás (a přeberte si to, jak chcete).
Ale jako já jsem spokojená a těším se na film.

8 26.10.2019

Tuto autorku jsem si nechávala vždy jako odreagování od hutné nebo těžké literatury, je to taková moje guilty pleasure.
Každopádně V pasti lží vůbec není jednoduchá blbost! A vůbec to není prvoplánová fraška pro matky na mateřské!
Jsem velmi mile překvapena, děj má spád a dokonce ani hlavní hrdinka na mě nepůsobila jako úplný debil, ale opravdu jako chudák, zápletka kvalitní. Samozřejmě, že hluché místo by se našlo, ale nad žádným jsem si zcela nekroutila hlavou.
Takže děkuji, já jsem spokojena.

8 04.08.2019

Ze začátku na mě Eva působila jako fňukna, nemohla jsem se zbavit dojmu “proč si tahle zazobaná Američanka pořád stěžuje?”. A pak jsem se za svůj soud styděla. Jedná se o zpověď, úplné odhalení matky syna, který byl špatný až na kost i přes svůj původ a rodinné zázemí. A ona mohla udělat spoustu věcí jinak, ale bohužel čas nevrátíš a Evě zbyl jen dopisní papír a soboty v ústavu s jablkem, které padlo od stromu až k bráně pekelné. Strašně silná věc s varováním o nezvratném osudu uvnitř. 100/10.

8 20.07.2019

Hotýlek jsem si od Mornštajnové nechala úplně naposledy a jsem trochu rozpačitá. Samozřejmě je to bezpochyby opět dílo jako kráva v tom nejlepším slova smyslu, ale proč probůh nechala skoro všechny postavy umřít? A Václava se slimákem hned na první straně! Skandál!
Co mě u ní stále dostává jsou povahy postav. Václav jako hlavní hrdina je tak plytký, ale přitom tak neskutečně zajímavý. To samé všichni ostatní. A jejich osudy, kdy řeší jen reálné problémy, žádné extra zápletky, přitom ani nedutám a čtu dál jen abych věděla, jak to chudáci zvládnou. Neuvěřitelný.
Dávám jak jinak plný počet, ale tolik smrti jsem od Alenky na třista stranách vůbec nečekala, kam se hrabou norské thrillery!

8 26.06.2019

Sice jsem ji přečetla již před rokem, ale nesmírně ráda se k ní stále vracím. Je to jedna z nejkrásnějších a nejsilnějších knih, co jsem kdy četla. Velký respekt všem z nich, kteří se rozhodli žít opravdový život.

8 12.06.2019

Četli jsme prosim vás stejnou knihu? Vždyť tohle byl absolutní masterpiece! 69 % proč? Já chápu, že když si někdo přečte třiasedmdesát románů s Joonou Linou, že je pak těžký vystoupit z komfortní zóny a číst si o posmrtným světě, ale tohle šlo úplně samo, fiiii.

Právě hodnocení mě poněkud vyděsilo a ještě než jsem začala číst, jsem už hledala, za kolik ji prodam na bazaru, haha. Jenže já si ji nechám! A myslím, že mezi námi vzniklo i trošku pouto.

Manželé Alexandr a Alexandra jsou trochu mimo, jinak by nemohli být tak geniální dvojka, akorát tady tu hranici šílenství překročili xnásobně. Filosofický úvahy o smrti a životě, temnota, šeď a zmar. Zároveň i mini naděje, strašně silný emoce, obrovský pouto vůči dítěti a absolutně skvěle vykreslený svět pro ty, kteří jsou na rozhraní života a smrti.

Trochu jsem v tom cítila, mimo Keplera v tom extrému samozřejmě, i špetku Kinga, Murakamiho, Camuse a vlastně si v tom každý může najít to své, pokud ovšem bude chtít. Já děkuji!

P.S.: Když nad tím přemýšlím víc, ono to lecckomu mohlo přijít přitažené za vlasy i s ohledem na to, s jakou samozřejmostí Jasmin podstupovala všechny ty “přechody “ (nechci spoilerovat). A proč? Protože nebyla srdcem vojačka ani magor. Ale matka. Ani by mě nehlo neudělat sebevětší debilitu pro záchranu svých dětí. Pani tady se musíte polejt benzínem a proskočit hořícím kruhem a nakonec zabojovat ve žraločím bazénku! Ok.

7 11.04.2024

Chtěla jsem napsat o knize rozsáhlý elaborát, ale je tu přes sto komentářů, tak to zkrátím.

Výhoda při čtení je, a to obrovská, pocházet z míst, kudy Hasil denně šlape. Pokud by se kniha odehrávala třeba u Liberce, asi bych ji nečetla. Asi určitě. Takhle přesně jsem věděla, kudy cestičky vedou, jak velké kopce museli převaděči šlapat a při představě, jak si svištím z Budějovic na kole na Šumavu, mi bylo upřímně zle od žaludku.
Tři čtvrtě jmen jsem znala, jelikož v Prachaticích se tak jmenuje každej druhej.
Možná jsem očekávala víc popisů přírody, ale od toho tu jsou jiní.
Bála jsem se, jak udrží autor hranici mezi literaturou faktu a románkem na styl Mornštajnové, a dobrý! (Proboha tím neurážím Mornštajnovou, kdybyste mi zas někdo chtěl psát zprávy).
Na konci mi slza ukápla, než jsem si uvědomila, jak hovořila moje babička třeba o Mašínech. Ta komunistická agitka byla do člověka zažraná, opravdu až do morku kostí.
Kniha na mě působila skoro až intimně právě s ohledem na místní znalost. Některé nuance pochopí pravděpodobně jen rodáci.
Knihu jsem odkládala prakticky deset let, ačkoli ji máme doma včetně věnování, musela jsem si do ní dozrát.
Pokud si chcete doplnit vzdělání o Králi Šumavy, doporučuji tuto diplomku: https://theses.cz/id/u5740y/Diplomov_prce_-_Klbl.pdf

7 11.03.2024

Prosím vás, abych to uvedla na pravou míru. Ano, opravdu čtu letos Lanczovou. Na mou obranu je to čtení jen pro krajní případ nouze. A ten nastává vždy kolem jedné až třetí ráno, kdy nonstop kojím dítě a nezvládám intelektuálně číst nic jiného. A protože mám v kindlu kdovíproč (haha) všechny vydání LL, tak tímto způsobem se k ní dostávám. A vlastně i po dvaceti letech vracím.
Tohle je zrovna od LL první kniha a je perfektně vidět dá se říct vzestupná tendence. Přemýšlím, že v případě volného času udělám regulérní sociologickou studii lanczovek, protože mě fascinuje i proměna jejích knižních postav v čase. Co mě dostalo konkrétně tady nejvíc, byly takový ty výdobytky té dané doby - navlékání korálků za skalpy dívek, porevoluční potřeba podnikání a vydělávání těch velkejch západních peněz, ta strašná nasranost a zmatenost lidí po převratu. Ač nevědomky tohle všechno LL v knihách perfektně odráží a nejvíc je to vidět v Lucky Lukovi (toho opravdu miluju, na toho mi nesahejte, děkuji).
Jako jasně, jsou to dívčí románky, ale pokud bych napsala něco takovýho dnes, budu tomu nafoukaně říkat young adult literatura a tvářit se jakože jsem děsně nad věcí. Ale ne, pořád jsme na stejné úrovni. Jen s jinými problémy děcek. Úplně vidím Lanczovou píšící o 30 let později - témata: LGBT problematika na střední škole, mám se nechat přeoperovat?, zamiloval jsem se do ikea lampy, můj partner posílá všem dickpicky na tinderu.

Colleen Hoover je takové moje guilty pleasure. Skoro nikomu bych její čtení nepřiznala a i tady se občas stydím, že ji mívám v seznamech. Rozhodně nechci autorku jakkoli podceňovat nebo ji shazovat, to ne, nebo sebe nějak vyzdvihovat. Jen s ní nejsem ve svém vkusu zcela komfortní.
Každopádně Kosti v srdci si mě získaly. A opět - nechci zlehčovat, ale při čtení mi bylo zpět náct a bylo léto a horko a já čekala na nějakou lásku nebo jsem nějakou zběsilou zrovna prožívala, to je jedno, a hledala sama sebe a říkala si, co asi bude dál.
Hlavní hrdinka vůbec není žádná pipka, naopak je na svůj věk velmi vyzrálá, to samé Samson. Jejich vztah hezky graduje i bez neustálých popisů tisíce pohlavních styků, jak to má autorka ve zvyku.
Závěr grandiózní! Trošku naivní, sem to nicméně patří a jsem s ním naprosto v pohodě.
Nejprve jsem dala o jednu hvězdu méně, ale co si budeme povídat. Přelouskala jsem ji za jednu noc na jeden zátah a jen jsem dělala ááách. Není důvod si na nic hrát, haha.

7 17.01.2023