Návrat Krále Šumavy

kniha od:


Koupit

Životopisný román o nepolapitelném převaděči, který se stal předobrazem Krále Šumavy, vychází z jeho vlastních vzpomínek, svědectví pamětníků i archivních dokumentů. Jedná se o dosud nejrozsáhlejší literární rekonstrukci příběhu muže, který po válce nejprve pomáhal chránit hranici v policejní uniformě tehdejšího Sboru národní bezpečnosti, ale po únoru 1948 se stal jeho nejobávanějším soupeřem. Kniha zachycuje nejen výjimečný lidský osud, ale rovněž dramatické události spojené se vznikem nechvalně známé železné opony. Josef Hasil, který dnes žije na předměstí amerického Chicaga, v roce 2001 obdržel z rukou prezidenta Václava Havla Medaili Za hrdinství....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/135806/navrat-krale-sumavy-pRf-135806.jpg 4.6209
Žánr
Literatura faktu, Literatura česká, Historie
Vydáno, Labyrint
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (70)

Kniha Návrat Krále Šumavy

Přidat komentář
Bublinka78
04. října

Strhující. Kniha o tom, jak pracovali agenti-chodci. Zároveň však ukazuje, jak neuvěřitelně paranoidní byly obě strany, tedy Západ a Východ v dobách krátce po válce. Bez příkras a pozlátka. Nesmírně zajímavé je závěrečné zamyšlení, zda to celé mělo vůbec smysl. Kniha opravdu stojí za přečtení a výborně se čte.

pluter
12. září

Tohle by měla být povinná literatura ve škole...


blackisis
10. září

Skvělý příběh, pěkně zpracovaný, dobrý tah na branku. Klobouk dolů před každou z hlavních postav, byla to tvrdá doba a jen tvrdí přežili.

Eva2424
14. srpna

Tak tohle bylo úžasné počtení. Příběh skutečného Josefa Hasila a jeho blízkých byl pro mě naprosto neuvěřitelný. Jak může člověk vůbec přežít takový osud? V neposlední řadě se čtenář dozví o komunistických praktikách, z čehož mi ještě teď běhá mráz po zádech. Fantastické dílo, smekám, pane spisovateli.

tittanie
17. července

Ze začátku mi chvilku trvalo, než jsem se začetla, trochu se mi pletly postavy, hlavně ženské. Ale potom mě kniha neuvěřitelně vtáhla a musela jsem číst dokud jsem se nedostala na poslední stránku. Bože to bylo něco! Člověk si při takových knihách přerovná priority a uvědomí si, jak se vlastně máme dobře i když si to nemyslíme.

milary
08. července

Četla jsem krátce po „Zatím dobrý“. Dojem z četby „Návratu krále Šumavy“,
- a to je to jednodušší, k čemu se chci pokusit připojit osobní názor, byl horší. Mašínové odsýpali jednolitě a s obrovskou dávkou napětí, člověka to moc nepouštělo, čas na zhodnocení přišel až pak. Tahle knížka mi přišla jaksi stylisticky nesourodá (výrazně mi – s ohledem na ostatní - překážel romantický způsob líčení páně Hasilových vztahů se ženami) a místy jako by doplácela na snahu uplatnit až příliš mnoho různorodých informací, občas, zdálo se mi, samoúčelně, a se špatným načasováním.
Ocenila jsem méně černobílý pohled na běžně automaticky pojaté role špatných a správných (komunisti, esenbáci, ostraha hranic, agenti, sousedé etc.).

Vlastně jen víceméně navážu na svůj komentář k „Zatím dobrý“. Styčných bodů
i dilemat je pořád mnohem víc, než bych si přála.
...
„Myslíš, že to všechno mělo nějakej smysl?“
„Jo, určitě jo“.
„Já ti nějak nevím. Převedli jsme fůru lidí, to je pravda, zachránili jsme jim krky. Ale spočítej si, kolik našich zavřeli, kolik jich popravili. To jsou, kamaráde, jasný počty. Odsralo to daleko víc přátel, sousedů, bráchů a sester, než kolik lidí bylo zachráněnejch. Američani nás masírovali, že bude třetí světová, a ono zatím velký kulový. Vždyť jenom proto jsme pro ně začali pracovat. Chtěli jsme se domů vrátit.
A teď jsou z nás emigranti.“…
… „Taky jsem na to myslel. Naše pozavírali, mámu už nikdy neuvidím, ani syna. ...Ale pořád si říkám, že tu práci někdo dělat musel.“
„Jasně. Jenom si říkám, za co jsme vlastně bojovali my?“

Válka. Vždycky jsem to slovo považovala za jednoznačné.
A teoretizování za blbost. Doufám, že si nikdy nebudu muset v praxi zodpovědět otázku, co bych dokázala, kdyby…A jestli co, tak čekat se zaťatejma zubama, až příjdou. (A pak – už bez zubů, kroutit výměru trestu na uranu). Jestli bych dokázala ve válce ukrýt Žida. Vypomoct Němci. Falšovat seznamy v lágru. Sloužit mše muklům. Hájit pravdu až k oprátce. Burcovat jako živá pochodeň. Riskovat životy milovaných. Zabít.

… „Někdo tu práci dělat musel“… „Těch mladejch pohraničníků mi bylo
i trochu líto, samí mlaďoučký a hloupí kluci. Neměli ánunk, komu tlačej káru.“…

… místní… se na něj dívají jako na vraha a prospěcháře… Nedojde jim, že sousedé jejich rodičů netrpěli kvůli Hasilovi, ale kvůli režimu...

… Studentka pozoruje jeho tvář… Chápe, co na ní všechny ženské a milenky viděly… Pořád má neskutečné osobní kouzlo...Mělo jí svitnout, proč se pro něho tolik lidí obětovalo…

Poslední citace mi připadá výpovědně už zcela mimo.

No, tak už bych sakra měla přijít na to, co se tu (i v Mašínech) vlastně snažím říct. Že bych raději nesla svou kůži na trh z vlastního rozhodnutí, pokud bych na to měla kuráž, a způsobem, který bych si zvolila, než bych se stala jednou z mnoha bezděčných obětí následkem rozhodnutí cizího. Odpovědnost se pak unese líp.
A že tu můžem donekonečna mluvit o hrdinství i opaku, o tom, co mělo a nemělo cenu, o nutnosti boje proti útlaku a manipulaci, o lidech, kteří ještě dnes jsou ochotní dívat se doleva, ale brala bych ta slova s respektem jen od těch - a jistě i mezi uživateli jsou, kteří se doleva či jiným aktuálně vymáhaným směrem už někdy dokázali nedívat, bez ohledu na vlastní prospěch. A dokázali by to zas. Na rozdíl od nás teoretiků.
Válka. To NEjednoznačné slovo.
Myslím, že to byla – aspoň na dlouhou dobu, poslední kniha podobného ražení, kterou jsem četla.

zdenaR
07. července

Tato kniha opravdu stojí za přečtení, srovnat si v hlavě historické události, které jsou často účelově překrucovány. Kdo se jak choval, kdo se snažil pomáhat a kdo třeba koukal jen na vlastní prospěch.
Vše další z mého pohledu napsal ve svém komentáři jadran :-)))

jadran
15. června

Napsat komentář k této knize je pro mě dost obtížně, naštěstí ji přečetla spousta lidí a (v měřítkách Databáze knih) jí i spousta lidí okomentovalo. Nemá cenu opakovat, co zde řada lidí v pětihvězdičkových komentářích napsala. Spíš bych dodal, že díky příběhu Josefa Hasila, se kterým jsem se seznámil až před pár lety, jsem si paradoxně vyjasnil otázku, týkající se bratří Mašínů. Tedy, kdo je skutečný hrdina. Je hrdinstvím podřezat svázaného člověka? Byť by to byl řadový esenbák sloužící komunistickému režimu? Není. Nebo zastřelit civilistu, převážejícího peníze? Taky ne. Bratři Mašínové jsou pro mě něco jako Jesse James a jeho banda. Na poraženém americkém jihu je oslavovali. Řada filmů je oslavuje dodnes. Zabíjeli přece seveřany a vykrádali seveřanské banky a vlaky. A proč ani jedny ani druhé za hrdiny nepokládám? Protože to nikomu, kromě aktérů samotných neprospělo.

Josef Hasil převedl přes hranice, zejména hlavně "ven" dost lidí, kteří prostě jen díky jemu mohli přece jenom mohli začít jinde a uniknout všemu, čemu by byli po ocejchování "třídní nepřítel" vystaveni. Že za jejich svobodu a lepší život zaplatili lidé kolem Hasila cenu často nejvyšší, není chyba jeho ani jich samotných. Komunisté se přímo vybíjeli v líčení zvěrstev nacistů, ale přitom se chovali úplně stejně. Čím se vlastně liší počínání nacistů při honbě za Gabčíkem a Kubišem od toho, co předváděla StB v této kauze? Ničím. Zatímco Gabčík a Kubiš potrestali ještě během války masového vraha a jednoho z největších zločinců druhé světové války a dnes je tento čin hodnocen jako největší přínos domácího odboje v rámci druhé světové války v celé Evropě, Hasil hlavně pomohl řadě v zásadě obyčejných normálních lidí. Nebyl sice sám, ale nemělo by to být o porovnávání kdo víckrát přešel a kdy. To, že byl, a zase nejen on, zneužíván pro zpravodajské hry, je věc druhá. Ale zbytečné to rozhodně nebylo. Nakonec jeho úvaha o jeho poslání při hlídání hranice je hned na začátku.

Kromě Josefa Hasila a jeho souputníků bylo těch skutečných odbojářů samozřejmě dost. Ale ti jsou neznámí. Stačilo, když někdo pomáhal třeba rodinám pronásledovaných, zavřených nebo i povražděných lidí. Toto mučení a vraždění ale bylo zabaleno do frází o socialistické zákonnosti a právu. A opíralo se o údajný souhlas mas, které byly ke svým souhlasným projevům donucovány. Nakonec nejvíc komunistů vybili – nacisté. Nejvíce nacistů – sovětští a ostatní komunisté. Stačí znát protinacistický odboj v Evropě, aby člověk poznal, že lidské oběti i tady pro z Moskvy řízené odbojáře neznamenaly nic. Naopak, čím víc krve, tím líp.

A nakonec malým hrdinou pro mě byl každý, kdo se sebral a přes onu horkou hranici utekl. Aby aspoň jinde mohl žít důstojněji, beze strachu a ponížení. Byly to jiné útěky, než jako v osmašedesátém nebo s cestovkami na západ v pozdějších obdobích. V raných padesátkách nečekaly utečence luxusní utečenecké tábory a všemožná péče za strany „hostitelů“ jako o pár let později. V této době, v rozmlácené a z války se teprve sbírající západní Evropě nebyl na uprchlíky z východu nikdo zvědavý.

To, že komunisté všude ukazovali Mašíny a o Hasilovi věděli pouze místní na tajemné a čarokrásné Šumavě mělo důvod v tom, o čem jsem psal na začátku. Mašíny bylo možné bez výrazných fabulací předvádět jako brutální vrahy. Že byli komunisté hlupáci a celou story si ještě přibarvovali třeba tím, že o všech třech zavražděných tvrdili, že byli členy KSČ, což vůbec nebyla pravda je jenom ukázka jejich arogance a hlouposti. O Hasilovi se muselo radši mlčet. Josef Hasil a jeho souputníci vyhráli. Ne jako agenti. Ale jako převaděči ke svobodě. Josef Hasil se dožil 95 let a zemřel tedy loni. Že se na něj při onom vyznamenávání čekalo až do roku 2002 je o to horší, že Havel vyznamenal řadu prokazatelných agentů StB (třeba V. Chramostovou), ale dokonce i lidi typu Šilhánové, Rumla st. a Miloše Hájka, tedy osob, které byly v Hasilově „době“ kovanými a iniciativními bolševiky…Pro nás normální ale Josef Hasil zůstane člověkem, na kterého budeme vzpomínat s úctou. I díky téhle skvělé knize.

1