Sophiina volba

Sophiina volba má sice autobiografické rysy, nicméně autor byl v době, kdy knihu psal, již zralý muž, byl to jeho poslední román. Překlad Radoslava Nenadála je podle všeho velmi dobrý, já jsem to četla v originále. Je to náročné, emočně vysilující dílo, znovu ho číst nebudu. Poskytuje ale více informací o americké společnosti a kultuře poválečné doby než o Polsku a hokokaustu. Kniha nebyla jednoznačně přijata pozitivně, každopádně je důležité si ji přečíst a udělat si vlastní názor.

Prosím, pokud jste panic , jste sexuálně nejistý, frustrovaný a posedlý vlastními touhami, nepište radši knihy popisující důsledky holokaustu. Děkuji.

Autor byl očividně zahleděný do Sophie a k naší škodě řeší více svou vlastní identitu, ambice, tělo, stud i touhu.
Asi záměrná rovina autorova duševního dospívání, která má ukázat jeho nezralost, egocentrismus a omezený pohled na svět, což se daří.
Chápu, že to má být strategie autora, jak zachytit později v příběhu Sophie vážnost jejích rozhodnutí a jejího traumatu, přesto mi přijde tento styl hodně laciný a nedůstojný k nečemu tak bolestnému jako je právě téma holokaustu a utrpení těch, co si jím museli projít.

Autor na mě tímto působí jako pozér, co se snaží čtenáře omámit rádoby intelektuálními strategiemi, které na mě bohužel vůbec nezafungovaly v dobrém slova smyslu. Naopak bych byla ocenila více opravdovosti, než nadutá slovní spojení a vzletné výrazy, které se dají vyjádřit mnohem přirozeněji a čtivěji.

Dlouho jsem hloubala, jak se ke knížce postavit. Ta zakuklená struktura, kdy se k "jádru pudla" probíráme stovkami stránek a různými verzemi téhož příběhu a lhaním a odhalováním dalších podrobností a srovnáváním různých historických reálií - to je velmi objevně pojaté a precizně vystavěné. Ale všechno ostatní... Sofie je typická "žena psaná mužem" a to, jak má Styron tendenci její utrpení popisovat hlavně tím, jaký má vliv na jeho mužské hrdiny, je prostě odporné a urážlivé.

Tahle knížka měla vyprávět o 2. světové válce a o ženě, která musela v koncentračním táboře učinit těžkou volbu. Místo toho čteme na zhruba 600 stranách o dvaadvacetiletém klukovi, který fňuká nad svým sexuálním životem a tak podobně. Upřímně by mu podle mě prospělo, kdyby o sobě přestal tolik hloubat. No, a ta žena, o které má kniha pojednávat, se mu prostě mihne životem, tak se o ní jakože něco dozvíme a zase ahoj. Kromě tématu 2. světové tu máme téma otrokářství v Americe,antisemitismu v Polsku,viny,zla… Propojování nacismu s otrokářstvím bylo hodně dobře vymyšlené. A tohle se mi všechno líbilo… Jen by to nemělo být probíráno na zbytku z těch 720 stran. Kniha se mi vzhledem ke všem těmto výše zmíněným okolnostem vlekla (k čemuž přispěl i težký styl psaní) a po čase už mě začal vážně štvát hlavní hrdina. K dalším dvěma jsem si moc vřelé vztahy neudělala. Za mě je to vážně hořké zklamání, přesto mi to na tom minimu stran nějaké poučení a skvělé myšlenky dalo.

Na začátku dlouhé až k uzoufání, i pro zpětném pohledu se mi zdají první dvě kapitoly produktem autorovy nostalgie, již si nedokázal odpustit.
Styron je navíc samolibý poeta doctus (rochní v latinských souslovích, pojmech z psychoanalýzy, filozofie, literární teorie, soupisech knih a děl vážné hudby, které se snaží čtenáři, vecpat - což minimálně u Hößovy autobiografie otevřeně přiznává; nemluvě o přímých citacích Arendtové nebo francouzské poezie - samozřejmě v originále).
Když se ale dostaneme k příběhu, umí dobře chytnout. Vztahy postav se zajímavě propletou a noříme se do jejich minulosti.
Upřímně mě překvapilo, kolik prostoru je věnováno analepsím na Osvětimi, je to aspoň čtvrtina knihy, spíš víc.
Pokud autor něco umí skvěle, pak je to dávkování informací a budování scény, aby nás každé další odhalení praštilo do ksichtu.
Nejdřív mě mrzelo, že zásadní plot twist je tak všeobecně známý, nakonec jsem byl ale rád: poskytlo mi to možnost všímat si různých náznaků (nebo jejich absence) a zejména toho, jak je tento ve školských výkladech kruciální moment jen jednou z mnoha ran v řadě. A autor je chystá tak, aby nás zasáhly stejně nečekaně a drtivě, jako protagonisty.
Název je ve výsledku daleko sofistikovanější, než jak je většinou chápán.
Celková působivost je oslabena jen přílišným nastavováním textu.

William Styron vytvořil dílo, které je nejen silným příběhem, ale i učebnicí toho, jak má vypadat skutečná literatura.

Autor mistrně kombinuje psychologickou hloubku, historickou věrohodnost a jazykovou eleganci.

Každá stránka je promyšlená, každá scéna má svůj význam – nic není náhodné.

Styronovo dílo je nadčasové, silné a nezapomenutelné.

(SPOILER) Když se vám podaří překonat přibližně třetinu knihy, která obsahuje pro mě nezáživné popisy života hlavního hrdiny a jeho žurnalistické činnosti, tak se dostanete k mnohem zajímavějšímu tématu. K životu přeživší z koncentračního tábora, která se svěřuje se svou volbou, kterou musela za války učinit a každý rodič určitě doufá, že se nikdy nebude muset takhle rozhodovat.

V rukou držet takový drahokam, co by i nejotrlejší srdce přiměl zamrznout, je zážitek, po kterém se hned tak nezvednete od kafe ani od gauče. Svižná elegance emocí, co si hraje na schovávanou, a přitom vás chytí pevněji než zimní svetr na malém těle. Když se křehkost promění v železnou pěst, stane se z ní melodie, kterou nezapomenete, i kdyby se vám hlava chtěla raději věnovat něčemu lehčímu než paletě bolestí. Život umí být vrtkavý host, co nečekaně zhasne světlo, ale tady ho svítilo tak, že byste v něm i slepice našly smysl. Ne každému se poštěstí dostat se tak hluboko bez topení a bez ztráty krásy, co vás přitom obejme jako teplý šál. Dozvuky zůstávají jako špetka skořice v hrníčku čaje, co vás rozpalí a zároveň pohladí po duši. Kdo má rád sůl i med v jednom, našel kousek nebe s lehkým přimhouřením oka a pořádným nádechem života.

Jedna z nejpůsobivějších knih v mé knihovně....
Přečtena před desítkami let - nyní jsem se k ní vrátila, abych znovu posoudila dopad slov tohoto autora na dnešní svět ....

Rok 1947 - a mladý začínající spisovatel v Brooklynu....
Jižánek Stingo- stejně jako William Styron - kolik z této knihy nese osobní poznatky autora ?

Lidská tragedie mladé polské ženy Sofie - na pozadí mentality tehdejší doby - dozvuky rasismu, antisemitismu a fašismu ...

Setkání Stinga se Sofií a Nathanem zdůrazní rozdíl mezi nimi ...
Zatímco mladý začínající spisovatel je na začátku života, Sophie s Nathanem svým heslem Carpe diem zoufale touží uniknout vzpomínkám minulosti a výčitkám svědomí ...

.... velké viny a velké zločiny nelze promlčet ....

A tak se Sofie stává pouze kolečkem v soukolí osudu ....
a její podmíněné rozhodnutí kletbou a cestou do nenávratna ....

Silný příběh a silné emoce .... ale určitě stojí za seznámení ....

Ano, měl jsem štěstí! Nemusel jsem psát čtenářský deník ani skládat maturitu ze Sophiiny volby. Pravděpodobně bych se nedokázal dobrat podstaty díla. Vícekrát opakované téma pasivity, nečinnosti, zdůrazňování nežidovství, a strašný trest za to....Nedokážu to ze sebe dostat.... Má oblíbená uživatelka SSTknihy to napsala výstižně - vina, kterou nelze odčinit žádným pokáním!

Četla jsem v rámci čtenářské výzvy a jsem fakt ráda, že mám knihu již za sebou. Měla jsem výtisk z roku 1988, 695 stran, 40 řádků na stránce, odstavce dlouhe, kapitoly nekonečné a souvětí dlouhé i na 10 řádků! Jako náročné čtení. Já se tím prokousávala 2 měsíce, ale musím říct, že se to nečte špatně. Jen často zdlouhavé popisy než něco autor vyjádří. Hold je uspěchaná doba než v době, kdy autor knihu napsal. O knize jsem poprvé slyšela na škole a zapamatovala si to nejhlavnější - vysvětlující název knihy... a musím říct, že jsem si říkala "co nám to ta učitelka navykládala za bludy, vždyť už mám víc jak 500 str. knihy za sebou a stále se nic neděje" :-D Jenže zvědavost mi nedala a knihu jsem dočetla. Učitelka nelhala :-) ale že by mě kniha nějak extra zaujala? Ne. Je zajimavá a určitě stoji za přečtení, ale toto jako povinná četba?! Asi bych volila úplně jinou knihu na toto téma.

Já tu knihu četl už někdy v osmdesátkách, hned jak vyšla u nás. Už tehdy jsem ji považoval za velký román. Teď jsem se k ní vrátil po letech a žasnul jsem, jak mne to oslovilo nyní, po tolika letech. Víc než tehdy. možná pro to, že jsem mnohem starší a přece jen mám na život jiný pohled. Nebo je to tím, že mnoho věcí v té knize se mi jeví aktuálnější než tehdy.

To je emočně náročná kniha. Četla jsem ji kdysi jako studentka a už se k ní nevrátím.

Měla jsem co dělat, abych to v první polovině knihy nevzala. Dost mne i iritovala Stigovo neustálá nadrženost.

Styronovy romány jsou rozsáhlé, dramatické, mnohovrstevnaté, vyvolávají zneklidňující otázky, sahají až na dno lidské duše a zavrtávají se do svědomí svých hrdinů, se kterými nemají žádné slitování.
Sophiina volba je románem o vině, o špatných rozhodnutích, která nelze odčinit žádným pokáním. Je o skutcích, které bez milosti sežerou lidskou duši bez možnosti vykoupení.
Pohrává si i s otázkou metafyzické viny, klade paralelu mezi fašismus a jižanské otrokářství, nastoluje otázku kolektivní viny za to, čeho se člověk na člověku dokáže dopustit...
Čtenářský zážitek, na který se nezapomíná.

Je pozoruhodné, jak William Styron ve své knize Sophiina volba dokáže i po desetiletích oslovit čtenáře s takovou intenzitou. Knihu jsem četla před maturitou a naprosto mě pohltila, teď při poslechu tomu nebylo jinak a značnou zásluhu na tom má m můj oblíbený knižní interpret, Martin Stránský.
Srdcem románu je příběh banálního zla, které se v hraničních situacích proměňuje ve zlo radikální. William Styron nás přivádí do Brooklynu, kde se mladý spisovatel Stingo snaží najít klid pro svou tvorbu. Namísto toho je však neúprosně vtažen do spletitého a bolestného vztahu mezi svými sousedy: neurotickým Nathanem, který se propadá do duševní choroby, a Sophií, krásnou Polkou, jejíž duše je navždy poznamenána hrůzami prožitými v Osvětimi.
Právě Sophiino vyprávění, postupně odhalované Stingovi, tvoří osu, kolem které se rozvíjí děsivě realistický obraz společenského zla. Toto zlo je vykresleno nejen ve své nepředstavitelné podobě, neúprosně a zákeřně proniká do osobních životů, zanechávajíc v lidské duši nenapravitelné škody, tyhle hrůzy si my dnes nedokážeme absolutně představit, absolutně si nevážíme toho, co dnes máme a bereme jako samozřejmost. Autorova síla spočívá v tom, jak citlivě a zároveň brutálně upřímně odkrývá vnitřní svět postav, jejich traumata, volby a nezhojitelné rány.
Sophiina volba není pouhým příběhem o přežití; je o neuvěřitelné lidské odolnosti, vině, odpuštění a nepochopitelné krutosti, které je člověk schopen. Úspěšnost toho díla podle mě spočívá ve Styronově schopnosti vytvořit tíživou atmosféru, kde se osobní tragédie prolínají s velkými dějinami. Kniha nutí čtenáře k zamyšlení nad hranicemi lidské morálky a nad tím, jak se vyrovnat s tíhou minulosti. Je to dílo, které se nekompromisně usadí ve vaší paměti a bude tam dlouho žít.

„Takže, víš, Stingo, já musela pořád žít s tou hrozně, hrozně těžkou vinou, které se nemůžu a nemůžu zbavit, i když vím, že tu neexistuje žádný důvod. Ale já ten silný pocit viny mám pořád v sobě. Je to zvláštní, Stingo, ty víš, že jsem se zase naučila plakat, a to myslím znamená, že jsem zase lidská bytost. Možná aspoň to. Možná jen kus lidské bytosti, ale ano, lidské bytosti. Často pláču o samotě – když naslouchám hudbu, která mi připomíná Krakov a ty zašlé roky. A víš, existuje jedna skladba, kterou poslouchat nemůžu, při té se tak rozpláču, že se skoro můžu zalknout a vůbec nemůžu popadnout dech a z očí mi tečou potoky slzí. Je na těch deskách Händla, co jsem dostala k Vánocům, jmenuje se Já vím, že můj Spasitel žije, a při té se rozpláču pro všechnu tu svou vinu, a taky protože vím, že můj Spasitel už nežije a do mého těla se dají červi a rozpadne se a mé oči už nikdy, nikdy Boha neuvidí…“

Byla to pro mě těžká kniha. Rozporuplné čtení, které přineslo rozporuplný zážitek. Ani odstup několika týdnů, které mně teď dělí od otočení poslední stránky mi nepomohlo udělat si úplně jasno, co jsem to vlastně četl a co to ve mě zanechalo.
Myslím, že v tom hraje roli i pozice evropského čtenáře 21. století. Román dnes jen sotva může někoho překvapit titulní zápletkou, těžko si představit někoho, kdo by netušil, mezi čím bude muset Sophie volit. Ale v obecném povědomí současného člověka jsou i další aspekty příběhu, které mohly čtenáře v době napsání knihy překvapovat: mám na mysli třeba důraz na banalitu zla (s tím přišla Hannah Arendt v roce 1970 a akceptování tohoto pohledu na nacismus bylo dost pozvolné) nebo vědomí dlouhého doznívání válečných traumat a jejich různorodá podoba.

Za zmínku možná stojí styl Styronova psaní a délka románu. Nezjišťoval jsem si, jaký byl autorův cíl, jestli se k tomu někdy vyjadřoval a jak. Pouze instinktivně tedy chápu jako autorský záměr kontrast mezi tím, jak málo prožil Stingo (a co mu tedy přijde životně důležité) s tím, čím vším si musela projít Sophie.
Přesto mi ta délka, dlouhé popisné pasáže a exkurzy do Stingova světa přišly prostě … no, prostě dlouhé. Občas úmorně dlouhé. Dočetl jsem, to ano, ale bez zvláštní čtenářské radosti. Vlastně jsem byl docela rád, že to mám za sebou a nejvýraznější emocí byla nejspíš úleva.

Nakonec na mě nejvíc zapůsobila Sophiina volba ne jako zpráva o nacistickém zlu, ale spíš jako zpráva o všudypřítomném zlu – kdo je viník a kdo oběť je jasné pouze v retrospektivních pasážích, bezproblémové rozdělení na dobré a zlé v románu jako celku nefunguje. Alespoň v mých očích ne. Vlastně naopak. Vlastně pro mě bylo až šokující vidět, že Sophie se sice po válce dostala do vnějškově bezpečnějšího prostředí, ale setkala se ve svém novém domově s ohleduplnějším jednáním, s větším respektem k ní jako ke svobodné lidské bytosti? Nezdálo se mi. Nevím, jestli to pan Styron zamýšlel, ale ve mě vyvolal dojem, že lidské kvality lidí, se kterými se Sophie musela potýkat, byly na obou stranách Atlantiku dost podobné, dost nevalné. Kromě Stingova otce a Nathanova bratra jsem jen obtížně hledal postavu, která by mi byla lidsky aspoň trochu blízká.
Vrcholem byli oba Sophiini nápadníci. Dobře, Nathana může omlouvat jeho psychická nemoc, ale Stingo? Tváří se jako kamarád, ale přitom jen čeká, jestli náhodou nebude moct profitovat z nějakých momentálních neshod mezi Sophií a Nathanem. A pro dosažení svého cíle, kterým bylo ovládnutí a podmanění Sophie (láskou jeho cit nazvat nemůžu, s láskou to nemělo nic společného) se neštítí využívat její křehkosti ani jejich emocionálních propadů. Pokus odvézt si ji na jih je toho nejviditelnějším projevem, ale ne jediným.
Vyčítáme právem nacistům, že se k lidem nechovali jako k lidem, ale jen jako k prostředkům. Jenže o co je vlastně mladý americký intelektuál lepší než táborový velitel Höss?! Jaký je v jejich přístupu rozdíl, z pohledu vztahu k bližnímu?! Ani jeden z nich nemyslel na Sophiino dobro … a německý důstojník to alespoň nepředstíral.

„Někdy si myslím, že život je strašná past.“

Ano, vím, že je to strašně slavná kniha a hrozně skvělý film a je to úplná klasika, ale já nějak nevím. Sophie mi přišla jako dost hrozný člověk, ani bych asi nevysvětlila proč, ale je mi dost nesympatická a nějak se nedokážu vžít do toho, co se v knize odehrává. Samozřejmě čestnou výjimkou je ta volba, o které se kvůli knize mluví nejvíce. To je něco, kvůli čeho se čas od času budím hrůzou a doufám, že nikdy nebudu postavená zrovna do této situace.
Kdo má rád klasiku, nechť si přečte, ale pro jistotu bez velkého očekávání

AUDIOKNIHA: Sofiina volba je kniha, která byla mým restem už od základní školy. Kvůli její délce a těžkému tématu se mi do ní nechtělo. A teď když ji mám za sebou, zjišťuji, že by se vůbec nic nestalo, ldybych ji vynechala úplně. Snad kromě vysvětlení rčení o Sofiině volbě. Důvod je jednoduchý: tohle dílo sice poskytuje spoustu zajímavých témat, ovšem délka knihy a prokládání tohoto děje naprosto absurdními, mnohdy nudnými pasážemi o hrdinově panictví, kdy navíc většinu času máte chuť ho praštit za jeho sobecký postoj vůči ženám, dílo naprosto shazují. Nehledě na to, že většina postav je tam šíleně nesympatických. V tomhle případě pro mě natolik, že to byl jeden z důvodů, proč mě to nebavilo. A vzhledem k tomu, že v dnešní době existuje nepřeberné množství literatury přímo odkazujících na konkrétní osudy reálných lidí, je za mě kniha, co zpracovává téma koncentračních táborů fikcí, ačkoli na reálných základech, možná trochu zastaralá. Víc jak za tři nedám.