Janamed komentáře u knih

Kniha Bílá voda vzbuzuje nespočet emocí. Zlovolnost, se kterou se totalitní režim zaměřil na řeholní řády, aby je zapojil do civilního života je obludná. Byly jim upírány úkony, které se s jejich rolí v církvi pojily. Vzepřít zlu se zdá být nadlidský úkol, natož pro řeholnice. A jako reakce na totalitní režim a jeho snaze vyhladit ženské řády došlo k prvnímu vysvěcení ženy na římskokatolického kněze pod záštitou tajné Organizace podzemní církve vedené otcem Felixem Davídkem, kterou tímto považuji za velmi pokrokovou. Dochází ke střetu tradice a postavení žen v církvi a společnosti.

Za mne to je kniha, která z řady jiných, které autorka napsala, rozhodně nevybočuje. Autorka tím dokazuje svůj zápal, s jakým umí pracovat s historickými prameny společně s uměním beletristického zpracování do románu, který určitě v české literatuře zanechává nesmazatelnou stopu. A protože o románu bylo řečeno už hodně, netřeba dalších slov.

14 30.01.2024

Beletrie, založená na rasové segregaci probíhající ve Spojených státech je jednoznačně stále silné, tristní, přesto přitažlivé téma, které citlivé čtenáře nenechává chladným. Je zvláštní srovnávat 60. léta 20. století v Americe s totožným léty v Evropě, potažmo u nás. Mentalita bílých zaměstnavatelek je nepochopitelná. Místo, aby se samy podílely na výchově svých dětí, tuto roli přenechávají ženám, které jsou podle nich špinavé a plné nemocí. Jedí jejich jídla příbory, které leští černé ruce, a přitom jim zřizují oddělené toalety. Zvláštní. Já jsem si Aibileen, Minny i slečnu Skeeter velmi oblíbila a těšila jsem se na jejich vyprávění. A tak jako u filmu, jsem brečela i tady. Oběti, které tyto odvážné ženy podstupují jsou obdivuhodné. Román, ač má velmi drobný text, je neuvěřitelně čtivý. Rozebírá složitá společenská témata, boj za rovnoprávnost a svobodu černošského obyvatelstva, ale i hlubokou lásku. Tady není o čem polemizovat, jednoznačně jeden z mých nejoblíbenějších příběhů.

13 12.12.2023

Knižní debut Anny mne neuvěřitelně vtáhl do děje. Kniha se díky své koncepci čte velmi dobře. Každou kapitolu jsem si opravdu užila. Autorka vyniká skvělou znalostí prostředí a rozhodně jí nechybí zaujetí pro téma. Však sama vystudovala japonská studia. A i zde (po Někrasovové Kůži) se setkávám s magickým realismem, který v tomto případě tkví v určitém rozdvojení hlavní hrdinky, jejíž spirituální entita je “uvězněna v japonské čtvrti Šibuja, a fyzická část se nachází v Praze. A víte co? Ono to propojení (nebo odpojení?) obou Jan výborně funguje. Postupné rozkrývání života pozapomenutého japonského spisovatele vnáší do příběhu jisté napětí a zvědavost, ale i lítost nad jeho smutným osudem, jež přetrvávají až do samého konce. Celý román na mne působil mladicky, svěže a svižně. Svým prostředím velmi přitažlivě. Tohle bylo prostě famózní!

11 31.12.2023

Zdá se vám název až moc fantaskní? Tak to vás název velmi klame. Příběh, který nám zde Nora předkládá není až tak kouzelný jako spíše okouzlující a ve své podstatě i velmi dramatický. A i když je postavený na rivalitě dvou konkurentů, nese si v sobě prvky tak typické pro 19. století, kdy čest jako morální kredit nebo chcete-li dobré jméno vítězí nad nepoctivými praktikami, což nemusí být pravidlem současné doby. Je úžasné sledovat, jak jsou oba muži rozdílní. Každý z nich do příběhu přináší něco jiného. Alfred je velmi konzervativní muž ve středních letech, kdežto Bartoloměj sálá vysokým sebevědomím a je opředen určitou mladistvou svěžestí. Autorka předvádí skvělý výkon, o své čtenáře pečuje, v příběhu nechybí náhlé zvraty a překvapení. Kdybych měla hádat autora, určitě bych zrovna netipovala českou autorku. Za mne obrovské ano, stojí za to!

9 16.03.2024

Magický realismus k japonské kultuře neodmyslitelně patří a Anna to ví! Po její prvotině Probudím se na Šibuji, jsem se na Vzpomínky na úhoře, multižánrovou, pěkně buclatou knihu s mystickou obálkou, velmi těšila. Tajuplný, investigativní příběh je příběhem o přátelství, nekonečném moři vzpomínek, ale i pochopení, to vše protkáno oduševnělou šintoistickou mytologií. Životy hlavních hrdinů se vyznačují určitou houževnatostí a navzájem se rafinovanou účelností propojují. Kompozice knihy je poutavě dělena do odstavců stejně jako autorčina prvotina. Rázovitá kniha o více jak sedmi set stranách se tak čte s velkým zaujetím, místy i napětím, každá strana se doslova hltá. Rozhodně se jedná o pozoruhodný čtenářský zážitek. Anna Cima je přesně ten typ autorky, který zbožňuji. Za mne má obrovitánské doporučení!

8 22.01.2024

(SPOILER) Většinou jsou u mne strašidelné příběhy odehrávající se v lesích sázka na jistotu, ale v případně Mastersenova díla jsem, bohužel, na rozpacích. Námět je rozhodně zvolen originálně, ale zpracování už mi tak zajímavé nepřipadá. Sice v knize naleznete jisté strašidelné pasáže, hororovou atmosféru však přebíjí nespočet vzkazů ze záhrobí (proč?), rodičovský postoj otce k synovi (kdy otec poslouchá syna, protože trpí AS) přes bizarně provedené sebe/vraždy. I přesto, autor píše svižně, jednou se ocitnete v USA, pak v Polsku a zase naopak. Závěrečnou kapitolu jsem stěží dočítala, napětí zjistit, co se v příběhu vlastně děje se už od poloviny knihy pomalu vytrácelo. Asi to na mne působí takovou všehochutí. Kvituji však, že autor pracuje s ověřenou myšlenkou komunikace stromů, kterou krásně popisuje například Peter Wohlleben.

Rozhodně nemám nic proti autorovi, ale asi mi tento příběh o kapitulaci ochránců přírody tolik nesedl. Za mne to tentokrát budou slabé tři hvězdičky z pěti.

6 02.11.2023

Autor vládne neuvěřitelně poutavým vypravěčským talentem. Ačkoliv vám kniha svým obsáhlým, drobným textem může protočit panenky, obsahem vám nabídne nádherný příběh kombinující hned několik žánrů jako fantasy, detektivku, thriller přesahující do hororu. Vyniká rovněž bohatým literárním slovníkem. Napětí nabízí každá kapitola a já si ho náležitě užila. Bavilo mne, jak autor umí pracovat s dětskou fantazií a vlastně i inteligencí. Protože příběh pojednává o dětství dvanáctiletého chlapce, zařadila bych jej například po boku Marka Twaina, Dobrodružství Toma Sawyera (a to jsem ani netušila, že své místo mezi klasiky už zaujímá). Nicméně, svou působivou atmosférou, kumulujícím napětím, ze kterého mi místy vyrazila husí kůže je McCammon nedostižný. Jeho další dílo už si razí cestu do mé knihovny!

Rovněž patřím do generace fanoušků Harryho Pottera. Ve svých představách jsem si přehrávala moment, jak mi v naší poštovní schránce přistane tak toužebně očekávaný dopis z Bradavic (a jednoznačně nejsem jediná). Místo magického dopisu mi však v ruce přistál Tom Felton! Bohužel, na Bradavice jsem asi už dost stará, ale Feltona jsem otevřela! Jako předvoj k Alanovi a mé slabosti ke světu plného magie, jsem přeci nemohla udělat jinak

A Tom mne přesvědčil, že je vlastně úplně normální klukočlověk i se svými chybami. Alespoň jemu bylo v jeho rychlém dospívání dopřáno trochu té normálnosti a s postupnou zralostí i pokory. Upřímně, díky této autobiografii mi je blízký. Možná jsem ovlivněna svým aktuálním věkem a zralostí, v každém případě se na něj teď dívám jinýma očima, dívám se na něj jako na Toma, ne na zlomyslného Malfoye. Ba co víc, nadchly mne jeho eskapády s Anthony Hopkinsem, a úsměv mi vykouzlil moment jeho setkání s úžasným Gary Oldmanem. A konečně, kvituji jeho náhled na britské a americké herecké/životní prostředí.

Za sebe jako čtenářku, ale i fanouška Harryho Pottera mohu knihu určitě doporučit, nejen pokud se chcete seznámit se zákulisím z natáčení (nikoliv pouze Harryho Pottera), ale rovněž chcete porozumět mechanismu, jak se s dětskými herci pracuje. Memoáry se čtou neuvěřitelně rychle a lehce, jsou chvíle, kdy vám vykouzlí i úsměvný úšklebek na tváři. A pak se divíte, že vlastně otáčíte poslední stranu.

Takže ano, Tom Felton není jenom Draco! Je především Tom. A co si z memoárů asi odnáším nejvíce? To, že točit Harryho musela být velká legrace (řekla bych, že nejpoužívanější slovo v celé knize). A potom, že jsem opravdu bohatá. Mám svou rodinu (ale to jsem věděla. Někdy je potřeba si to připomenout.).

6 14.06.2023

Kdo by neměl rád Jozefa Kariku! Doslova si libuji v tom, do jakých prostředí, a především ročních období zasazuje své chladné thrillerové romány. Zbožňuji, jak si autor pohrává a zpracovává historické prvky společně s fikcí. Obzvláště v případě Hlubiny to platí dvojnásob. Jasně, najdou se i jeho příběhy, kterým tolik nefandím kvůli “monopostavám jako ve Tmě anebo Propasti, ale směsice kriminálního a historického románu Hlubina mne k sobě na tvrďáka přikovala! Dusná, monotónní atmosféra šedého města, nad kterým se snášejí bílé sněhové vločky, jako byste se ocitli ve slovenském “Silent Hillu…

Do Rožumberoku, bývalé slovenské průmyslové velmoci, v době třeskuté zimy přijíždí Major Gavenda, estébák, který má za úkol vyřešit mrazivý případ zmizení dvou dětí s hrůzostrašným nálezem…

Nechci z tak napínavého, ale i tajemstvím opředeného příběhu, který se odehrává v raných dobách komunismu moc prozradit. Ale Karika je mistr v natahování rozuzlení. Gavenda je za mne vrah, estébák, a takový má řešit kriminální případ. Přesto vzhledem k vývoji příběhu prochází proměnou. A ta mne zatraceně bavila. No, a jak to u Kariky bývá, nic není jednoznačné, a ano, musím se přiznat, že jsem závěrečné odhalení četla s otevřenou pusou. Až tak na mne zapůsobil. Vkusně už do tak napínavého příběhu včlenil táhlý plíživý strach. “O nich jsem rovněž nedávno četla, je tedy znát, že téma tohoto zla je nyní aktuální. A kdo jsou “oni to už je na vás… Autor se drží toho svého, a to je zatraceně dobře.

Tohle mělo vibe!

5 11.05.2024

Tohle jsem fakt nečekala! A to jsem měla už po prvních řádcích mírné podezření, že to nebude takové to seriózní čtení (já a můj vztah k anotacím). Už jenom český překlad a slovní výpady v jednotlivých kapitolách! Everett kombinuje historická fakta dlouhodobě zakořeněné rasové nenávisti a s tím spojeného lynčování minulého století v Americe s populistickými komediálními prvky. Ryze detektivní příběh povyšuje na komediální horor, ano horor, který v sobě formuje obraz několik desítek ba sto let spící pomsty. Je to něco jiného, svižného, čtivého, a komu není cizí jednoduchý černý humor přecházející do frašky, tak pro něho. Mne jinakost velmi přitahuje, proto nemohl tento satirický, současný román, který na svém pozadí zpracovává temné období amerických dějin, zůstat stranou. Je však potřeba a na místě brát Everettův literární počin s nadsázkou. A o tom to všechno je.

5 20.09.2023

Fenomenálně jednoduchý vědeckofantastický hororový román, který by neměl utéct žádnému knižnímu fajnšmekrovi. Finney píše neuvěřitelně poutavě, ale i mrazivě. Příběh pojednávající o invazi mimozemských bytostí parazitujících na živých organizmech spatřil světlo světa v roce 1955 a patří mezi kultovní knižní sci-fi fenomény, které rovněž došly svému filmovému zpracování. Já jsem si velmi ráda, a s gustem, přečetla i jeho první české vydání, jehož překladu se zhostil Martin Světlík.

5 23.08.2023

Ztracené dívky z Willowbrooku jsou prostě wierd! Napětí se mne drželo od chvíle, co dívka jménem Sage překročila brány této tajemné státní školy, která se spíše tváří jako Dantovo peklo! A hrůzostrašné na tom všem je, že takový Willowbrook opravdu existoval, a ještě hrůzostrašnější je fakt, že nebyl (není) rozhodně jediný! A co je úplně nejhorší, že na něčem tak odpudivém, je vždy něco přitažlivého

K tomuto psychologickému románu není co dodávat. Autorka vytěžila z předesílaného tématu maximum, a určitě tak vsadila na jistotu. Romány tohoto typu budou dle mého názoru stále velmi oblíbené. Beletrie založená na historicky doložitelných faktech obohacena o investigativní prvky s živou a věrohodnou (ohavnou) popisností prostředí jsou prostě tahounem. Z četby si rozhodně odnesete mrazivý čtenářský zážitek, i přesto, že v samotném závěru mi to trochu drhlo. Ale určitě se nestydím tento román o sesterském poutě, touze po spravedlnosti a bolesti těch nejzranitelnějších doporučit dále. Takže, pokud jsi fanoušek psychiatrického prostředí (navíc stavějící na reálných základech) nebo rychle odsýpajících investigativních, mrazivých příběhů, je tahle Wisemanová pro tebe jako dělaná.

4 05.12.2023

Relativne utla kniha Johnyho Wyndhama s drobnym textem, ale fakt skaredou obalkou nabizi sice dle nazvu predvidatelnou formu mimozemske invaze, ale na jejim poutavem a napinavem deji to nic nemeni. Pribeh spojeny s nedobrovolnou vuli lidi stat se rodici nelidskych deti resi eticka, moralni a hodnotova dilemata spojena s (ne)lidstvim a zpusobem preziti. Autor tak prichazi s velmi zajimavym nametem, ktery by urcite snesl hlubsi zpracovani, ale i presto jsem se ctenarskym zazitkem moc spokojena. Na tech detech je opravdu neco desiveho...

Za mne rozhodne nadcasovy roman, ktery si zaslouzi nejmene dva palce nahoru, a to prinejmensim za tu nadcasovost a potom za samotny zaver.

4 11.10.2023

Mystický, hororový příběh z edice Světový horor nakladatelství Golden dog sice neoplývá složitou zápletkou, ale atmosféru, kterou nabízí, to plíživé zlověstné ticho a barvitá popisnost zrůdností a neméně tak pečlivě zahrnuté staré spiritistické techniky šamanismu, to povznáší Crotu nad rámec všedního, laciného hororu! Oceňuji, že autor jde tvrdě k věci a děj má dramatický spád, který má tendenci gradovat. Román se opět nečetl, ale hltal. Patřím tedy mezi ty čtenáře, kteří si Crotu užili a považuji ji za slušnou oddechovku. Tímto tedy přispívám troškou do mlýna.

4 21.09.2023

Bylo by lepší znát přesný den vlastní smrti? Žít s pocitem, že mi zazvoní telefon a oznámí mi, že jsem ztracenec, je hrůzostrašné. Adam Silvera do svého YA queer příběhu promítá úvahy o lidské smrtelnosti. A ač rozebírá tristní téma, tento dojemný příběh je psán citlivou myslí. Líbí se mi opět nenásilné zahrnutí LGBT+ tematiky, která není na první pohled až tak zřejmá. Všechny postavy jsou výtečně propojeny a každý svou měrou přispívá k tomu, co je z názvu knihy již patrné. Celý román se nečte, ale hltá. A i když Oba na konci zemřou je fantaskní fikcí, v Silverově románu působí realisticky právě svou všedností. Silvera vytvořil svět, který dokazuje, že podstatou života jsou mezilidské vztahy. Nemůžu jinak. Za mne má pět z pěti!

4 14.09.2023

David James Poissant předvedl dramatickou jízdu od samého začátku. Čím však začít?! Téma, které kniha U jezera zpracovává není pro čtenáře ani jiné druhy lidí neznáme. Němá tajemství a latentní civilizační problémy, a to pouze ve dvou dnech! Autor poutavě svádí dohromady na jeden víkend jednu dysfunkční rodinu. Výsledkem je napínavé emočně nabité rodinné drama (nikoliv však šokující), které odhaluje jednotlivé kostlivce, které straší ve skříních každého člena rodiny Starlingových. A toto je přesně typ literatury pro mne. Musím rovněž uznat, že mi po delší době imponovalo číst o lidech mého věku. Žádné fantaskno, žádná magie. Tady na vás dýchá zkrátka běžný život. Takže za mne určitě s Poissantem nešlápnete vedle.

4 11.09.2023

Pokud se jedná o hororové příběhy, cíleně si vybírám ty, ve kterých figuruje dospívající mládež. Asi proto, že jejich způsob vidění světa se tak liší od toho našeho, dospěláckého. Autor tak poutavě a vlastně i přesvědčivě vykresluje svět dětskýma očima. Hororový román však nestojí ani tak na svém samotném názvu, ale na podstatně hrůznějším základu, který tkví v závažné sociální patologii spjaté s rodinnou dysfunkcí. I přes tyto znepokojivé prvky, Keene přišel s nápaditým, fantaskním, ale i dramatickým příběhem, od nějž nelze odvrátit zrak, byť se nejedná o veledílo. Závěr by si možná zasloužil více prostoru, ale mne vcelku vyhovoval. Pokud tedy zvládnete Prolog (tyhle typy prologů nemám prostě ráda, připadají mi laciné), zbytek už je třešničkou na dortu Z Keeneho románu se tak vyklubalo fajnové čtení.

4 23.08.2023

Tak tohle mne k sobě brutálně připoutalo! Tohle splňuje všechny moje parametry na skvělý horor. A jaké jsou to ty parametry? DĚTI, TENZE, MÍSTO, AUTOR.
DĚTI: kdo mne již nějakou dobu sleduje, ví, že děti jako hlavní hrdiny hororových příběhů miluji. Když totiž spojíme adolescenty nebo menší děti se zlem, může z takové nevinnosti vyvstat něco, z čeho vám doslova běhá mráz po zádech. Jejich způsob boje se zlem je paradoxně téměř diametrálně rozdílný, než jak to bývá u dospělých.
TENZE: v případě tohoto příběhu se nemusíte obávat, že by vás nudil. Tady vás s každou stránkou provádí ostražité napětí. Kdyby mi někdo při čtení sáhl na rameno, přiznám se, že bych asi poskočila. Opravdu, a to minimálně do tři čtvrtin knihy jsem byla jako na trní.
MÍSTO: jednoznačně už když slyším/čtu sirotčinec Aha? A ještě k tomu přibližně 19. století? Hmm, romantika?
AUTOR: Fracassi mi už v Sacculině, takové mililinkaté, do dlaně veliké knížečky, dokázal, že to prostě umí. Sirotčinec je boží a Hleď, už ke mne míří i jeho prázdnota

SUMA SUMÁRUM: Sirotčinec v údolí už svým názvem horor přímo evokuje, co potom ta nádherná obálka protkaná jedu barvou. Její vnitřnosti se neustále pod permanentním napětí kroutí, je téměř živá. Líbí se mi, že kniha v sobě snoubí to nejzákladnější, dobro a zlo. Ale na druhou stranu je mi smutno, protože tady to tak nevinně, jako v případě hororových příběhů s dětmi jiných autorů (např. D. Simmons, R. R. McCammon) nekončí. Fracassiho sirotčinec hodnotím 5 obrovskými hvězdami!

3 09.04.2024

Upřímně mohu říct, že jsem si Červotoče oblíbila hned od první strany. Chladnokrevný příběh o ženách, které jsou oklamany osudem, plný zloby, předsudků a odporu ke kapitalismu. Já jsem ho prostě hltala. Nedá se číst dlouho, což je škoda, protože je to relativně útlounká knížka. Autorka však podává skvělý výkon co do způsobu chladného vyjadřování, a co víc, asi nejděsivější je zjištění, které přichází záhy po přečtení příběhu, v oddílu Poděkování autorky. Něco na tom pravdy bude. Takže ano, normy hororu určitě splňuje, i když by se mnou možná někdo nesouhlasil, ale za mne ano.
Červotoč je jasný favorit na jednu z nejlepších knih, které jsem v tomto roce přečetla, nebo ještě budu číst.

3 28.02.2024

Jevgenija Někrasovová zvolila kůži jako hlavní atribut nesvobody. Extraordinární příběh zasadila do dvou zemí, které samy o sobě organizovaně omezovaly svobodu lidu, ať se jednalo o ruské nevolnictví nebo jihoamerické otroctví. Kombinací
realistických a magických prvků tak spojila dvě ženy, dva životní příběhy a umožnila jim prostřednictvím kůže jim vlastní získat to, po čem (ne)toužily. Přiznám se, že zpočátku jsem měla s magickým realismem trošku potíže, odlišit to, co je reálné (nikoliv pouze symbolické) v kontextu toho, že příběh(y) probíhají na pozadí skutečné historie. Ale zaplať pánbůh si to sedlo a já si z četby odnáším mimořádný zážitek. Tituba je Tituba, o tom žádná, ale propojení dvou zcela odlišných žen, které spojuje obdobná forma organizovaného útlaku a touha po svobodě realizovaná tak neokázalým způsobem je opravdu nevšední. Kniha slibuje těžké téma oproštěné od emocionálního vypětí s věcným a plochým vyprávěním téměř zcela postrádající přímou řeč. Všechno to do sebe pasuje!

3 19.12.2023