Červotoč

Co podle mého názoru konstituuje moderní horor? Předně to je usazenost v našem světě a čase, která se samozřejmě neprojevuje jen kulisami, ale i tématy a motivy, jež reflektuje. Je aktuální, pro svůj primární hororový příběh nebo pro vedlejší dokreslení využívá současné problémy a skutečnosti vzniklé teď či v minulosti, dosud však nerozřešené a stále akutní. Zároveň očekávám (u toho nejlepšího moderního hororu) jistou míru experimentálnosti co do prózy, snahy provázat styl jazyka s vyprávěním, narušit očekávání, postmoderní hravostí přinést něco nového, co nebude chutnat jako po páté ohřátý a naředěný guláš podle receptu prarodičů, kdy už ale kýžené ingredience chutnají jinak než za jejich časů.

V rámci hororu mám pocit, že u nás mnoho literatury, co by odpovídala mému popisu, nevzniká. Nezbývá než pět chvalozpěvy na překlady, jež se k nám dostávají. Červotoč od Layly Martínez a Paseky ve výborném překladu Blanky Stárkové naplňuje to, po čem toužím, zahlcujícími doušky. Tematizuje genderovou nerovnost, historický útlak žen v patriarchátu a nevraživost, jíž tento stav plodí na všech stranách. Detailně hovoří o třídním boji, o nepřátelství vyvěrajícím z nespravedlivě nastavených materiálních podmínek, o perpetuaci nenávisti, které se chudí ani bohatí nechtějí či nemohou vzdát. Mluví o generačním traumatu, o toxických vztazích v rodině, o koloběhu nenávisti. Nic nového, mohli bychom říct, ale přesto pořád zoufale aktuálního. Je geniální a smutné, jak se kniha retrospektivně vrací o generace nazpět, aby ukázala, že se toho za poslední desetiletí v lecčem moc nezměnilo.

To vše zabalené v osobitém stylu nespisovné promluvy bez diakritiky, přívalu nefiltrovaných myšlenek, které dodávají autenticitu, ale nepostrádají chmurnou poetiku, zejména v popisech domu, který je zde bezmála třetí zásadní postavou (vedle babičky a vnučky). V jeho stinných, přízraky mrtvých přesycených koutech a červotočem prolezlých skříních se skrývá poetika takřka schulzovského charakteru - což je pro mě nejlepší možná srovnání, jaké mohu udělit.

Osobité, svěží, úderné, potřebné. Tohle vyprávění je všechno, co si lze od skvělého moderního hororu přát.

Dobrá knížka, hutná, tajemství jen pomalu se odhalující a gradující do finále, které tak nějak čekáte, ale to vůbec nevadí. Líbilo se mi, jak autorka jazykově oddělila vyprávění z pohledu dvou vypravěček, to bylo parádní. A taky ta temnota a nápad s podivným domem.

Zloba, nenávist, pomsta. Ale v hlavní roli beznaděj. Moc zajímavý text, výborně použité pasáže bez interpunkce, které evokují právě ten přetlak všech zmíněných negativních emocí protagonistky. Určitě se ke knížce ještě vrátím a budu zvědavá, co dalšího objevím, co mi ještě zůstalo skryto. Možná ve skříni, ale hlavně v hlavách žen.

Silná a hutná atmosféra jednoho domu, který hodně špatného pamatuje a který si toho nese hodně v sobě. A příběh babičky s vnučkou, které s domem bojují, ale zároveň srůstají do jednoho organismu. Moc dobře jak vykreslená ponurá atmosféra, tak obě (anti)hrdinky.

Je libo feministický horor? Tak tady je! Trochu jinak pojatý klasický příběh o strašidelném domě, který má zajímavé přesahy. Dozvíme se tak něco o tíživé historii Španělska, o třídním boji mezi zdejšími boháči a chudáky, ale také o dost brutálním patriarchátu, který je tak těžké vymýtit. Sociální kritika mě bavila, změny perspektivy, kdy jednou vypráví babička a jednou vnučka, také. Knize by ale slušel trochu větší rozsah a také údernější a nosnější příběh.

Já mám trochu pocit, že tahle knížka byla takový živý sen. Po přečtení několika recenzí jsem se trochu bála toho, co mě čeká, ale styl psaní mi k mému překvapení velmi sedl. I když na občasnou chybějící interpunkci jsem si nezvykla a občas mi to dělalo problém. Ale neubralo to skvělému čtenářskému zážitku! Děj se mi moc líbil a konec byl takové zadostiučinění, všechno do sebe hezky zapadlo. Možná by to mohlo být o trochu delší, to je asi moje jediná výtka.

Tak na tohle jsem snědla málo houbiček.

Mystika, kletby, andělé, zlí a dobří svatí, nic pro mne, ani jako horor mi to nepřipadalo. Chválím, jak je v příběhu ze španělské vesnice dobře vyjádřena zatrpklost chudých proti bohatým, jistota, že všichni chlap jsou mizerové, ani monology bez interpunkce mi nevadily. Ale moc mě to nebavilo.

Stíny nejsou jenom v domě ale hlavně v samotných hlavních postavách. Stíny a zloba se závistí. Ale lze se jim divit? Poté, co všechno prožily a překonaly? Dusná atmosféra čtenáře polapí a nepustí až do konce knihy. A ještě dlouho potom...

Nejsem moc nadšenec magického realismu a prostě přízemně bez souvislostí mě zaujala obálka. A světe div se, mě to bavilo moc. Na malé ploše tolik významů. Asi správná konstalace.

Ženy vs. muži. Majetní vs. chudí. Město vs. vesnice. Dalo by se pokračovat ve výčtu toho, co všechno mezi lidmi vyvolává nerovnosti, zášť, chuť se mstít. Skvěle budovaná atmosféra života v zapadlé španělské vesnici napříč několika generacemi. Jsou skutečně to děsivé, sžíravé ony stíny bloudící domem? Babička s vnučkou vám to řeknou.

Moc mě bavila atmosféra téhle knihy, evokovala mi magický realismus nebo Oslici Nicka Cavea, ale něco mi tam chybělo. Nějaká pointa, závěr, vývoj. Mohla by pokračovat dál a dál.

Hutná atmosféra, nenávist a zloba, tím je kniha prostoupena do posledního místa. Myšlenka, že autorka čerpala z rodinné historie, ve mě vyvolává velké otázky. Třídní boj, zoufalství a zároveň nějaká forma nadřazenosti. Kniha určitě stojí za přečtení, jsou emoce, které u mě vyvolala a na které jen tak nezapomenu. Ale mám z ní takové zatím neurčité pocity, které potřebují nechat odležet.

Sugestivní vyprávění s tajuplnou atmosférou. Jde o debut, ale na textu to není ani trochu znát. Autorka umí vykouzlit záhadnou zlověstnou atmosféru v prostředí starého baráku jak z gotického hororu. Do poslední stránky je novela zneklidňující a úzkostnou a jednoznačně se o jedná o jeden z literárních hororů roku.

Za mě trochu repetitivní, tisíckrát opakovaná zášť a nenávist mě spíš unavovaly než by něco vybudily. A nedám moc ani na metafory a obrazy, co se domu týče, vnímala jsem je často jako použité literární prostředky, než aby mě strhly. Rozuzlení nepřekvapivé, v postavách jsem se mírně ztrácela, ale nijak zvlášť na tom nezáleželo.

Podle mě kniha honí moc zajíců najednou. Třeba hororová linka zůstává spíš parodií.

Já nevím. Asi jsem nebyla správně naladěná.

Dočetla jsem Červotoče, kterého bych označila za svou divnoknihu roku.

Červotoč v sobě ukrývá velmi hutnou atmosféru jednoho domu na okraji jedné zapadlé španělské vesnice. Domu plném temných stínů a hlasů. Domu, v němž žije babička s vnučkou. Zvláštní babička s vnučkou. Babička promlouvá s hlasy, vnučka se vrací z vazby po incidentu v domě jejích bohatých zaměstnavatelů. A postupně zjišťujeme, že zdi domu jsou plná dalších děsivých tajemství.

Červotoč je označen jako feministický horor, a byť je atmosféra pochmurná, a místy možná i trochu děsivá, neřekla bych, že se jedná o horor (a když to říkám já, posránek roku, to už je co říct), navíc bych i dost polemizovala s přívlastkem feministický. Myslím, že výstižnější je označení 'sociální kritika společnosti', a to velmi zdařilá, protože sledujeme několik generací žen uvízlých v tajemném domě, jejichž smyslem života se stane boj s postavením bohatých a chudých, pomstou, pohrdaní muži, ale i (ne)dodržování tradic katolické víry.

A pak přišel konec. Jakože cože?! To jako vážně? To to autorka nechá takhle?! No, k mé nelibosti nechá. Grrrrr. Ale co s tím naděláme, ani v životě není vše vysvětleno, že ano. A doslov? Ufff, tak teď bych potřebovala odpovědi na mé otázky o to víc!

Po přečtení jsem byla taková v rozpacích, protože kolem mě o knize lítala samá superlativa a já byla plná rozporuplných pocitů - takové to, kdy knize nemáte v podstatě co vytknout, přesto nad vámi visí mráček s 'ale'.

„Feministický hororový román, který kritizuje společenský řád a ve Španělsku se stal senzací.“
Tohle uvedení stačilo, abych si Červotoče toužila přečíst. A i když mi přišlo, že rozsahem (128 stran) je to spíš novela než román feminismu a jako horor to nejspíš u fanoušků žánru samo o sobě neobstojí, musím hned na začátek říct, že mně se to líbilo!
Starý dům obývají dvě ženy, kterých se sousedé z nějakého důvodu bojí, postupně vypravují události dávné i nedávné, jejichž stíny se usazují ve zdech. Kniha se profiluje jako feministická, nicméně více než o postavení žen, byť i s tím je tu pracováno, se kriticky vyjadřuje k třídnímu systému žitému ve Španělsku.
Obě nepojmenované vypravěčky vám každá střídavě vyprávějí jen to, co chtějí, abyste věděli, a vynechávají, co se nehodí. Postupně si tak budujete představu o tom, jak si tam vlastně jedna vedle druhé žijí, a zjišťujete, že tyhle dvě – babička a vnučka – cítí zášť nejen vůči lidem, kteří si k nim do domu mezi rašeliništi občas chodí pro pomoc, ale nakonec i jedna k druhé. A pak ti ostatní, co domem procházejí, aniž by jim v tom jedna či druhá mohly zabránit…
Autorka knihy, Layla Martínez, se nejprve vyprofilovala jako básnířka a esejistka, Červotoč je její první próza. Já vám ji s radostí doporučuji, pokud tedy stojíte o trochu té husí kůže. Jen vás varuji, že se vám možná vrátí typicky dětský strach z toho, co je možná pod postelí a co se může skrývat v temnotě šatní skříně, o zdech ani nemluvím!
A to považte, že Layla Martínez vycházela při psaní tohoto příběhu z vlastní rodinné historie a inspirovala se domem své vlastní babička.