Kůže

Kombinujes az prekombinujes. Prvni pulka uzasna, pozdeji slabsi. Dominantni tema, aka co vsechno znamena pro konkretni zivot jeho kuze, bohuzel neztraci na aktualnosti.

(SPOILER) Přečteno krátce po Ráně od Vasjakiny. V něčem podobné, minimálně v tom, že autorky jsou poučeny ohledně poststrukturalistických a feministických teorií. Zvláštní nádech magického realismu. Uprostřed příběhu trochu došel dech, ale pak se opět rozběhl, jen bylo trochu otravné opakování, že ta a ta hrdinka je v kůži té druhé. Někdy to až ztěžovalo uvědomit si, která je která.

Něco tak ve všech směrech originálního a přitom tak poutavého, jsem asi ještě nečetla. V podrobnostech podepisuji komentář SlamLenky, knihu moc doporučuji, byl to jedinečný a krásný zážitek.

Zvláštní, experimentální styl psaní, přesto se kniha čte dobře a relativně rychle.
Nepatetické a víceméně bez popisu emocí, přesto to v člověku spoustu pocitů vyvolá.
Zaměřené na diskriminované skupiny a jejich boj za svobodu, ale bez moralizujících a "poučných" pasáží.
Historické prostředí věrohodně vykreslené, skvělé magické prvky.
Děj byl trochu moc komplikovaný (spoustu ne tak významných událostí a lidí v mezičase), ale ve výsledku do sebe všechno celkem zapadlo, a nebyly tam žádné úplně hluché momenty – vždycky jsem chtěla vědět, co bude dál. Ženský pohled.
Celkově dobrá atmosféra.
Doporučeníhodné.

Musím se přiznat, že s tímhle zvláštním románem se i dva týdny po přečtení pořád peru. Kůže se totiž nečetla snadno, a to i navzdory docela jednoduchému jazyku. Ale i v tom je háček!
Jevgenija Někrasova patří k mladé ruské vlně autorů a na jejím stylu je to silně znát – nebojí se experimentovat a dokáže kombinovat naturalistické popisy s magickými prvky, k nimž patří nejen nadpřirozenost hlavní zápletky, ale i oživlé střípky mytologických příběhů. A i když používá opravdu docela jednoduchý jazyk, který dokonce prakticky postrádá jakékoli emotivní zabarvení (prostě jen popisuje), přesto po čtenářích vyžaduje naprosté soustředění.
Příběh stojí na dvou hrdinkách, u nichž je nepravděpodobné už jen to, že se kdy setkají, natož že si vzájemně prohodí kůži. Přesto se to černošské otrokyni z Ameriky a ruské nevolnici podaří a mají tam možnost vyzkoušet si, jaké je to žít v kůži té druhé. Bude to jiné? Nebo ne? Záleží vůbec na kůži?
Přiznávám, že nejvíc zvědavá jsem byla právě na ten podivný swap – a ten byl skutečně velmi naturalisticky popsán! Bavilo mě ale i to, jak Někrasova vykreslovala realitu jejich životů do té doby, z čehož jde člověku samozřejmě mráz po zádech, protože Hope v Americe i Domna v Rusku jsou nehledě na kůži a status nevolnic především ženy, čímž je už z podstaty věci určeno jejich nehodné postavení, ať už tehdy žila kdekoli.
Experimentální styl mi na druhou tak úplně nesedl a časem mi některé opisy, které autorka používá, už lezly krkem, na druhou stranu mě udržovaly v bdělosti. To je pořád Domna v Hopině kůži a Hope v Domnině kůži, až vám z toho jde hlava šejdrem A k tomu to máme ještě intermezza, během nichž se setkáváme se samotnou vypravěčkou v podobě Lebky.
S klidem mohu prohlásit, že jsem nikdy nic podobného nečetla, což je v dnešní době už co říct. Ale rozhodně to není žádná odpočinková literatura – na Kůži musíte být naopak odpočatí, abyste ji zvládli unést. A jestli se v něčem ztratíte, zorientuje vás na konci doslov Václava Štefka, za který jsem byla hodně vděčná.
Do Maratonu ještě jednou děkuji, že mi knihu poskytli k recenzi – vážím si toho!

Jestli chcete číst něco nového, něco netradičního, něco, na co jen tak nezapomenete, sáhněte po Kůži mladé ruské autorky Jevgeniji Někrasovové, jedné z výrazných představitelek současné ruské kontrakultury.

Někrasovová se totiž nebojí experimentovat - kombinuje čistě popisný styl (místy velmi naturalistický) s fantaskními prvky, jež čerpá z černošského a ruského folklóru a východoslovanské mytologie. A byť píše poměrně jednoduchým jazykem, nutí vás číst pomalu, soustředit se, protože součástí experimentů je i pojmenovávání postav prostřednictvím přídavných jmen, opisná pojmenování věcí a míst (zde jsem třeba měla problém odhalit New Orleans aka Ústřižkové město), až z toho jde někdy hlava kolem (a místy už to může lézt na nervy).

A o čem, že kniha vlastně je? O černošské otrokyni Hope, o ruské nevolnici Domně, o jejich životech, strastech, občasných radostech, bolestech, o jejich setkání, o tom, jak si vyměnily kůži (ano, doslova) a jak se tahle výměna podepsala na jejich osudech. Jestli se vám to zdá přitažené za vlasy, nebojte, díky fantaskním prvkům to funguje, ale hlavně je to napsáno tak, že se příběh mohl klidně odehrát v současnosti.

Hlavním pojítkem příběhu je totiž otázka svobody. Autorka poukazuje na sociální nespravedlnost, potřebu některých manipulovat druhými, na strach některých lidí ze svobody, z toho převzít za sebe zodpovědnost, stát se pánem svého osudu... Mezi řádky samozřejmě cítíte, že naráží i na současnou situaci v Rusku.

Důležitá je i otázka těla a kůže samotné, která se rovněž podepisuje na našem postavení ve společnosti, byť si ani jedno sami nevybíráme. Obě hlavní hrdinky byly ženy, což jim život zkomplikovalo o to víc, barva kůže taky pěkně zamíchala kartami - v jedné zemi jste úplné dno společnosti, v druhé se díky své barvě stanete pomalu hvězdou.

S Kůží vás čeká exkurze na jihoamerické plantáže, do carského Ruska, věřím, že vás i obohatí o zajímavé faktické informace, občas vás donutí informace vyhledávat. Budete se muset na čtení soustředit, možná budete číst pomalejším tempem, než jste zvyklí, ale dejte jí šanci. Stojí za to. Jevgenija Někrasovová se nebojí experimentovat a ukázat, co ji ve společnosti pálí.
A já jdu dál dumat nad tím, kdo byl kmotřička lebka...

„ Mám právo psát fikci o sobě a o nevolnících, ale o otrocích s černou kůží psát nemůžu, protože mám bílou kůži. Avšak možná se o to mám právo pokusit – protože zkušenost zotročených předků je podobná, protože podobné jsou i dnešní předsudky (okamžité vůči nebílé kůži, poměrně rychlé kvůli přízvuku nebo ruskému jménu), a hlavně – because of my love for black people´s literature and folklore.“

Úplně krátce a jednoduše –Hope je černošská otrokyně, která je v dětství odtržena od své matky a odvezena novým majitelem na jiný kontinent. Domna pochází z ruské nevolnické rodiny a svého majitele změní díky tomu, že ji ten původní prohraje v kartách. Osudy obou postav se v jistém okamžiku propojí a vygradují tím, že si dívky mezi sebou vymění kůži.

Společným znakem pro obě postavy je otroctví / nevolnictví a s nimi spojená touha po svobodě. A to nejen vnější, ale i vnitřní. Upřímně můžu říct, že chvíle, kdy si Hope a Domna své kůže vyměňují, byla pro mě asi tou nejsilnější a nejnaturalističtější. Druhým, velmi silným momentem bylo vyústění životní cesty Medvědice Nasti.

Obě hrdinky navíc zjišťují, že ne vždy lze svobody dosáhnout za pomocí prostředků, které pro ně k jejímu získání byly důležité. Že cesta k úplnému osvobození je těžká a nezávisí jen na nich samotných.

Dalšími zajímavými tématy jsou například: stereotypní vnímání Ruska a ruské společnosti, předsudky spojené s barvou kůže (popř. národností, jazykem) nebo síla ženství, která mnohdy překoná i nemožné.

Bylo to perfektní! Silné, poutavé, čtivé, dávající prostor pro pokládání otázek a přemýšlení nad jejich odpověďmi.

Doporučuji!

Kniha „Kůže“ od Jevgenije Někrasovové přináší čtenářům hlubokou reflexi nad tématy otroctví, svobody a identity. Příběh se zaměřuje na tmavě pletenou otrokyni jménem Hope a panskou dívku jménem Domna, které se setkávají a doslovně mění své životy výměnou kůže. Tato symbolická akce přivádí čtenáře k zamyšlení nad tím, co znamená přijmout identitu druhé osoby a jak vnímáme vlastní historické dědictví.

Příběh je vyprávěn s neemočním a strohým jazykem, což pomáhá zaměřit se na jádro událostí. Autorčina schopnost konstruovat neologismy a vytvářet pohádkově-reálný svět pomocí bohatého jazyka je pozoruhodná. Každá postava prochází životem plným výzev a boje, což přináší do vyprávění hloubku a složitost.

Někrasovová umně využívá téma kůže jako metaforu pro osud, identitu a lidskost. Otázky spojené s barvou pleti se stávají středem pozornosti a zároveň vyvolávají otázky o lidské podstatě a předsudcích. Tím se vytváří prostor pro hluboké úvahy o tom, jak vnímáme druhé lidi a jaký vliv má naše vnímání na jejich životy.

Autorčin jazyk a styl zůstávají věrné předchozím dílům, přičemž se udržuje atmosféra neotřelosti a magie. Nejenže kniha poskytuje zajímavý a poutavý příběh, ale také vybízí čtenáře k aktivnímu zkoumání sociálních a kulturních otázek, které jsou stále aktuální.

Celkově lze konstatovat, že „Kůže" je mimořádným literárním dílem, které logicky a současně emotivně otevírá důležité otázky týkající se lidského bytí, historie a vzájemného porozumění.

Děkuji nakladatelství Maraton za možnost seznámit se s touto knihou.

Jevgenija Někrasovová zvolila kůži jako hlavní atribut nesvobody. Extraordinární příběh zasadila do dvou zemí, které samy o sobě organizovaně omezovaly svobodu lidu, ať se jednalo o ruské nevolnictví nebo jihoamerické otroctví. Kombinací
realistických a magických prvků tak spojila dvě ženy, dva životní příběhy a umožnila jim prostřednictvím kůže jim vlastní získat to, po čem (ne)toužily. Přiznám se, že zpočátku jsem měla s magickým realismem trošku potíže, odlišit to, co je reálné (nikoliv pouze symbolické) v kontextu toho, že příběh(y) probíhají na pozadí skutečné historie. Ale zaplať pánbůh si to sedlo a já si z četby odnáším mimořádný zážitek. Tituba je Tituba, o tom žádná, ale propojení dvou zcela odlišných žen, které spojuje obdobná forma organizovaného útlaku a touha po svobodě realizovaná tak neokázalým způsobem je opravdu nevšední. Kniha slibuje těžké téma oproštěné od emocionálního vypětí s věcným a plochým vyprávěním téměř zcela postrádající přímou řeč. Všechno to do sebe pasuje!