Kůže

28.01.2024

Musím se přiznat, že s tímhle zvláštním románem se i dva týdny po přečtení pořád peru. Kůže se totiž nečetla snadno, a to i navzdory docela jednoduchému jazyku. Ale i v tom je háček!
Jevgenija Někrasova patří k mladé ruské vlně autorů a na jejím stylu je to silně znát – nebojí se experimentovat a dokáže kombinovat naturalistické popisy s magickými prvky, k nimž patří nejen nadpřirozenost hlavní zápletky, ale i oživlé střípky mytologických příběhů. A i když používá opravdu docela jednoduchý jazyk, který dokonce prakticky postrádá jakékoli emotivní zabarvení (prostě jen popisuje), přesto po čtenářích vyžaduje naprosté soustředění.
Příběh stojí na dvou hrdinkách, u nichž je nepravděpodobné už jen to, že se kdy setkají, natož že si vzájemně prohodí kůži. Přesto se to černošské otrokyni z Ameriky a ruské nevolnici podaří a mají tam možnost vyzkoušet si, jaké je to žít v kůži té druhé. Bude to jiné? Nebo ne? Záleží vůbec na kůži?
Přiznávám, že nejvíc zvědavá jsem byla právě na ten podivný swap – a ten byl skutečně velmi naturalisticky popsán! Bavilo mě ale i to, jak Někrasova vykreslovala realitu jejich životů do té doby, z čehož jde člověku samozřejmě mráz po zádech, protože Hope v Americe i Domna v Rusku jsou nehledě na kůži a status nevolnic především ženy, čímž je už z podstaty věci určeno jejich nehodné postavení, ať už tehdy žila kdekoli.
Experimentální styl mi na druhou tak úplně nesedl a časem mi některé opisy, které autorka používá, už lezly krkem, na druhou stranu mě udržovaly v bdělosti. To je pořád Domna v Hopině kůži a Hope v Domnině kůži, až vám z toho jde hlava šejdrem A k tomu to máme ještě intermezza, během nichž se setkáváme se samotnou vypravěčkou v podobě Lebky.
S klidem mohu prohlásit, že jsem nikdy nic podobného nečetla, což je v dnešní době už co říct. Ale rozhodně to není žádná odpočinková literatura – na Kůži musíte být naopak odpočatí, abyste ji zvládli unést. A jestli se v něčem ztratíte, zorientuje vás na konci doslov Václava Štefka, za který jsem byla hodně vděčná.
Do Maratonu ještě jednou děkuji, že mi knihu poskytli k recenzi – vážím si toho!

10.01.2024

„ Mám právo psát fikci o sobě a o nevolnících, ale o otrocích s černou kůží psát nemůžu, protože mám bílou kůži. Avšak možná se o to mám právo pokusit – protože zkušenost zotročených předků je podobná, protože podobné jsou i dnešní předsudky (okamžité vůči nebílé kůži, poměrně rychlé kvůli přízvuku nebo ruskému jménu), a hlavně – because of my love for black people´s literature and folklore.“

Úplně krátce a jednoduše –Hope je černošská otrokyně, která je v dětství odtržena od své matky a odvezena novým majitelem na jiný kontinent. Domna pochází z ruské nevolnické rodiny a svého majitele změní díky tomu, že ji ten původní prohraje v kartách. Osudy obou postav se v jistém okamžiku propojí a vygradují tím, že si dívky mezi sebou vymění kůži.

Společným znakem pro obě postavy je otroctví / nevolnictví a s nimi spojená touha po svobodě. A to nejen vnější, ale i vnitřní. Upřímně můžu říct, že chvíle, kdy si Hope a Domna své kůže vyměňují, byla pro mě asi tou nejsilnější a nejnaturalističtější. Druhým, velmi silným momentem bylo vyústění životní cesty Medvědice Nasti.

Obě hrdinky navíc zjišťují, že ne vždy lze svobody dosáhnout za pomocí prostředků, které pro ně k jejímu získání byly důležité. Že cesta k úplnému osvobození je těžká a nezávisí jen na nich samotných.

Dalšími zajímavými tématy jsou například: stereotypní vnímání Ruska a ruské společnosti, předsudky spojené s barvou kůže (popř. národností, jazykem) nebo síla ženství, která mnohdy překoná i nemožné.

Bylo to perfektní! Silné, poutavé, čtivé, dávající prostor pro pokládání otázek a přemýšlení nad jejich odpověďmi.

Doporučuji!

19.12.2023

Jevgenija Někrasovová zvolila kůži jako hlavní atribut nesvobody. Extraordinární příběh zasadila do dvou zemí, které samy o sobě organizovaně omezovaly svobodu lidu, ať se jednalo o ruské nevolnictví nebo jihoamerické otroctví. Kombinací
realistických a magických prvků tak spojila dvě ženy, dva životní příběhy a umožnila jim prostřednictvím kůže jim vlastní získat to, po čem (ne)toužily. Přiznám se, že zpočátku jsem měla s magickým realismem trošku potíže, odlišit to, co je reálné (nikoliv pouze symbolické) v kontextu toho, že příběh(y) probíhají na pozadí skutečné historie. Ale zaplať pánbůh si to sedlo a já si z četby odnáším mimořádný zážitek. Tituba je Tituba, o tom žádná, ale propojení dvou zcela odlišných žen, které spojuje obdobná forma organizovaného útlaku a touha po svobodě realizovaná tak neokázalým způsobem je opravdu nevšední. Kniha slibuje těžké téma oproštěné od emocionálního vypětí s věcným a plochým vyprávěním téměř zcela postrádající přímou řeč. Všechno to do sebe pasuje!