gemi komentáře u knih

Pravidla etikety, týkající se nejen oblékání a chování, ale také elektronických komunikací.

31.07.2016

King chtěl tuto knihu napsat už v roce 1976, ale když si po čtrnácti dnech psaní uvědomil, o jak obtížnou látku se jedná, tak dle svých vlastních slov "stáhl ocas jako spráskaný pes" a nechal toho. No a dobře udělal, protože doba se za těch třiatřicet let posunula, přišly nové technologie, ale - a to zejména - King nám mezitím krásně vyzrál.

Pokud jsem některým jeho románům vyčítal jistou dramaturgickou nevyrovnanost (Prokletí Salemu, Svědectví), v tomto případě musím s potěšením konstatovat, že Pod kupolí je báječně vyvážené dílo, které se rozjíždí sice postupně, nicméně od začátku až do samotného konce nabírá na obrátkách a nemá hluchá místa. Nevím, zda je to schopnou Kingovou redaktorkou nebo tím, že nám mistr prostě zraje jako víno, ale je to skvělé.

Český překlad si pochvalu ale nezaslouží. Linda Bartošková opět nezklamala. Nerozumím například tomu, proč používá výraz "pacemaker" místo krásně nečeského, zato všem dobře známého výrazu "kardiostimulátor". Hergot, v této zemi je hromada schopných překladatelů. To si nemůže Beta-Dobrovský dovolit najmout někoho normálního?

Rozsahem si nic nezadá s TO ani se Svědectvím, nicméně co do kvality zůstává za oběma z nich (i když, v případě Svědectví je to o prsa čínské běžkyně). Pod kupolí však určitě patří do TOP 5 Kingovy tvorby.

5 31.07.2016

Kniha sice není psaná kdovíjak čtivou a poutavou formou (taky nejde o beletrii), ale to, co obsahuje, je z velké části revoluční. Autor dokáže s překvapivou přesností pojmenovat věci, o jejichž existenci tak nějak tušíme, ale řešíme je na podvědomé bázi. A co hlavně - nejsme si vůbec jistí, jestli správně.

Po přečtení knihy se mi v mnoha směrech otevřely oči. Pravidla jako "začínejte s myšlenkou na konec" či "to nejdůležitější dávejte na první místo" jsou naprosto klíčová pro jakoukoli oblast života.

3 31.07.2016

Kingovy povídky většinou nemusím a zařekl jsem se, že žádnou jeho sbírku krátkých povídek už číst nebudu. Ty dvě, co mám za sebou, mi stačily. V tomto případě jde ale jen o dvě povídky (u Kinga platí, že delší = lepší), které by samy o sobě stačily na tenčí novelu (takový Wievegh by se to nebál nazvat románem - kdyby to ovšem napsal on sám).

První povídka je naprosto bravurní. Pojednává o třináctiletém chlapci, který se třicet let po válce dostane do křížku s bývalým esesákem. King rozjíždí mistrnou zápletku, kdy se oba aktéři drží v šachu. Jeden ví něco na toho druhého, takže se nemohou vzájemně udat a už vůbec si nemohou věřit. Tato povídka zaslouží 70 %.

Druhý kousek nás zavede do Maine a počteme si o známých místech (Castle Rock) i známých lidech (Eso Merill - objevuje se také v Nezbytných věcech). Svým charakterem povídka trošku připomíná To. Bohužel trošku vyčpělé, uměle (a zbytečně) nastavované a rozředěné 1:10. Tato povídka si zaslouží 35 %.

Celkově "sbírku" hodnotím 50 %.

4 31.07.2016

Zpočátku zajímavé až slibné, ale postupem času čím dál víc mimo realitu. Po sto stranách jsem to vzdal...

1 31.07.2016

Životopisná brožura o Tomiu Okamurovi, přistěhovalci a současně bojovníkovi proti přistěhovalcům v jedné osobě, což je půvabný nonsens. Styl psaní je až dětsky jednoduchý, kniha by také mohla jít víc pod povrch. Krom samotného Okamury částečně odhaluje také japonské zvyky a politické pozadí v ČR.

3 31.07.2016

Spíše než ekonomické je to pojednání filosofické a sociologické. Ekonomie vše tak nějak doplňuje a stmeluje, zpočátku to ale působí trošku roubovaným dojmem. Převážně ekonomická je až poslední kapitola knihy.

3 31.07.2016

Další eskapády nejúspěšnějšího českého kurevníka, pardon, romanopisce. Oproti prvnímu dílu opatrnější, větší autocenzura.

1 31.07.2016

Z této knihy jsem měl strach, stejně jako z každého pokračování něčeho, co mám moc rád a co ve mně zanechalo hlubokou stopu. Doktor spánek navazuje na klasický horor Osvícení, který jsem četl několikrát a považuji jej za zásadní Kingovo dílo. Když jsem se dozvěděl, že existuje pokračování, nejdříve mě vyděsil jeho poněkud přihlouplý název, ale má své opodstatnění.

Zatímco původní Osvícení bylo komorním hororem, který staví především na stísněné atmosféře opuštěného a nedostupného hotelu v horách a hrůza spočívá v tom, že aktéři nemají kam utéct, Doktor spánek jde "mezi lidi". Je zajímavé, že prvek "není kam utéct" funguje i tady, ačkoli zcela jiným způsobem...

Setkáváme se opět s Dannym, který už ale mezitím stačil vyrůst do řádného alkoholika, protože své "nadání" účinně tlumí chlastem a jde tak ve šlépějích svého otce. Dannyho sledujeme v průběhu mnoha let, kdy se protlouká životem a utíká sám před sebou z místa na místo, aby nakonec našel smysluplné využití svého nadání, a dokonce mnohem víc.

Doktor spánek je důstojným pokračováním legendárního Osvícení a jasnou známkou toho, že King pořád umí. Kéž by se mu podařilo vytvořit obdobně povedené pokračování jeho nejlepšího díla To.

6 31.07.2016

Povídky jsou zcela shodné s filmy, většina replik ve filmech jsou citacemi z knihy, která posloužila zároveň jako scénář. Jen škoda jejich laciného provedení.

07.07.2016

Nejsem kdovíjakým milovníkem post-apo ptákovin, proto jsem měl z tohoto díla trošku obavy. King se ale naštěstí většinu doby soustředí na to, co umí a co máme na jeho tvorbě nejraději - atmosféru.

Svědectví je další výtečný kousek z mistrovy rané tvorby. Ještěže se nakonec stal slavným a mohl vydat román v původním rozsahu 1050 stran (nejdříve vydal zkrácenou, 600stránkovou verzi).

Čeká vás tedy jízda co do rozsahu srovnatelná s To. Záměrně říkám co do rozsahu, protože jinak zůstává král neporažen. Svědectví začne na rozdíl od To pěkně zprudka hned od začátku, ovšem zatímco gradace příběhu v To jde od pozvolného začátku do strhujícího konce lineárně nahoru, tady si projdeme sinusovkou.

Spousta kritiků tvrdí, že první půlka knížky je špičková a druhá slabá. Tak jednoduché to ale není a není to ani spravedlivé vůči knize, protože toto hodnocení by mohlo dost čtenářů odradit. Knížku bych rozdělil do čtyř částí. První dvě čtvrtiny jsou vynikající, strhují, nebudete chtít přestat číst. Třetí čtvrtina je, pravda, slabší a ve čtvrté román nabere druhý dech a šine si to solidním tempem do finále. Těch tři sta stránek je, halt, nutno přežít, ale i ony mají svůj smysl, dávají příběhu hloubku a ať už je kritizuji jakkoli, oproti románu Lisey a její (nudný) příběh jsou strhujícím dramatem.

Jak jsem zmínil, jedná se o jeden z Kingových prvních románů, takže tady nenajdete mnoho odkazů na jiná díla (jako např. v Pavučině snů), ale mihne se tady pár tradičních míst, jako je Castle Rock a obligátní Maine. Vzhledem k rozsahu je to ideální četba na dlouhé zimní večery (hlavně v chřipkové sezóně) nebo na letní dovolenou na chalupě. Na zahraniční dovolenou si raději vezměte něco jiného, protože touto bichlí si vyčerpáte tak polovinu limitu váhy zavazadel do letadla, a stejně ji během dovolené nestačíte přečíst. :-)

Po tomto příběhu pro vás v každém případě chřipka získá nový rozměr a jakmile uslyšíte někoho zakašlat, zježí se vám chlupy na zátylku a budete chtít utéct...

5 07.07.2016

Tolle objevil Ameriku. Od prvních stran jsem měl dojem, že čtu o asi nejznámější a tisíce let staré indické meditační technice Vipassana. Její název však v knize nezazní ani jednou, což je škoda. Autor si tak připisuje větší kredit, než mu skutečně náleží.

Celé dílo by se dalo shrnout dvěma slovy: "Žij přítomností." Jenže Eckhart Tolle pochopil (a celkem správně), že dvě slova se prodávají hůře než celá kniha. Na druhou stranu, ta základní myšlenka je sice jednoduchá, ale aby se člověku dostala pod kůži, je zapotřebí podívat se na ni z různých úhlů. Pochopit, co je tím vlastně myšleno, co to skutečně znamená.

Tolle se velmi často odkazuje na "slova Ježíšova". Bible ale nespadla z nebe. Je to kniha jako každá jiná a cokoli v ní uvedené není důkazem ničeho. Aby nebylo přeježíšováno (a rovnou prozradím, že je), Tolle občas proloží Ježíše Buddhou.

Kniha je plná postulátů, např. toho o existenci "collective female pain-body", tedy utrpení, které muži způsobili ženám a které si nesou nakumulované z minulých životů. Obdobně "negativity accumulated in the collective human psyche". Kde přesně je tato negativita nahromaděná a jak funguje mechanismus jejího přenášení do dalších generací, to se čtenář nedozví. Těsně před koncem knihy je potom postulát postulátů: "This is not a belief: It is absolute certainty that needs no external evidence or proof from some secondary source." Zdravý rozum bije na poplach.

Tolle se dále snaží čtenáře přesvědčit, že naše hmotné já a s ním i celý vesmír je pouhou iluzí, ve kterém žijí lidé v bezvědomí (unconscious), jako v Matrixu. Svým způsobem má pravdu. Většina lidí žije buď minulostí (což vede k depresím a mindrákům), nebo budoucností (což vede ke strachu a úzkostem). Minulost ani budoucnost však neexistují. Jedno už bylo a druhé teprve bude.

Při čtení jsem si vzpomněl na knihu The healing code, a to konkrétně při této pasáži: "Suffering is due to identification with form. Miracles of healing sometimes occur through this realization." Podstata "zázračného léčení" popisovaného v The healing code nespočívá v žádných záhadných energetických tocích, ale v prosté meditaci. Může to fungovat? Jasně. Jenže už to není záhada. A záhada prodává.

Za přečtení a zamyšlení ta kniha určitě stojí. Po odfiltrování iritujících pasáží, ve kterých můj esoterický bullshit filtr bláznivě blikal na poplach, se člověk dobere k myšlenkám, které mohou pozitivně ovlivnit jeho život.

21 26.06.2016

Klasický horor s výbornou atmosférou, který je bohužel napsaný jakýmsi knižně-básnickým jazykem. Obraty typu "mlha zahalila kraj jako chapadla bájné chobotnice" jsou sice půvabnou jazykovou onanií, na čtenářovo soustředění však působí jako průplesk a kazí jinak skvělou atmosféru neznámé hrůzy, sídlící uvnitř skalní pevnosti v soutěsce v Transylvánských Alpách.

2 18.06.2016

Sbírka obsahuje řadu výborných povídek (Prokletí Jeruzalému, Šroťák, Bojiště, Náklaďáky, Římsa, Nekuřáci, a. s.) i několik vyloženě špatných (Noční příboj, Žena v pokoji). Je zajímavé, že zrovna povídka Noční směna, která dala celé sbírce název, patří k tomu slabšímu.

Přestože je tato sbírka zajímavější a čtivější než Noční můry a snové výjevy, mně osobně King jako povídkář definitivně nepřesvědčil. Částečně je to dáno tím, že preferuji romány a částečně je to neschopností autora smysluplně finišovat (výjimky potvrzující pravidlo jsem uvedl na začátku).

2 11.06.2016

Hned ze startu je potřeba vyvrátit velkohubé prohlášení na zadním přebalu knihy "NEJDĚSIVĚJŠÍ KINGOVA KNIHA, JAKÁ KDY BYLA NAPSÁNA." Definici "děsivá" splňuje zhruba na posledních 30 stranách. Pokud chcete něco opravdu děsivého, pusťte se do Osvícení.

Řbitovu zviřátek ovšem nelze upřít schopnost udržet pozornost a dobrou gradaci příběhu, který ke konci chytí pořádný lauf a už vám nedovolí se odtrhnout. Postavy se občas chovají divně (nenapadá mě jiný výraz), ale ve chvíli, kdy už si říkáte, že jsou to takoví pitomci, že by si zasloužili umřít nějakou obzvláště vypečenou woodoo-smrtí, nějakým způsobem se jejich chování (trošku) vysvětlí a vaše racio se zase na pár stran uklidní.

Řbitov zviřátek rozhodně představuje typického zástupce kingovských hororových příběhů, ovšem v porovnání s jeho ostatní produkcí se jedná jen o lehký nadprůměr.

Závěrem ocituji jednu repliku, která mě rozchechtala (ano, i horor může být zábavný): "Ať se propadnu, jestli tohle není druhý hřbitov, na kterém jsem sebou dneska seknul... A válet se na dvou hřbitovech je za jeden den trochu moc."

5 10.06.2016

Mám rád Kinga romanopisce, protože člověk se může dokonale sžít s postavami a každý večer se těší, až se zase v příběhu posune dál. U povídek toto nenastane, protože jde o jednohubky, které navíc nenechají žádnou zvláštní chuťovou stopu, takže nelákají brát si další a další. Je to logické, protože začátek každé knihy je více či méně nezáživný a King bohužel neumí příliš závěry. Takže při čtení povídek se nejdřív chvíli nudíte, pak se děj rozjede a většinou místo očekávaného bombastického finiše splaskne jako bublina. Tato sbírka povídek mi ze všeho nejvíc připomněla seriál Příběhy ze záhrobí. Někdy jsou povídky tajemné, někdy napínavé a někdy poněkud divné (Přerůstá vás). Pro ortodoxní milovníky hororu doporučuji povídky Zuby a Prst (ten je obzvláště výživný).

1 10.06.2016

Jde o poněkud zvrhlou reality show, odehrávající se v postapokalyptické době, King (pardon, Bachman) se ovšem neobtěžuje příčiny globálních změn jakkoli vyjasnit. Lidé jsou přesyceni klasickými show s normálním vyřazováním, a tak přišli s takovou, kde se odpadlíci rovnou střílejí.

Kniha je trošku netypická, a to celou řadou věcí. Tak například děj se odehrává v reálném čase. Na začátku vyjde sto účastníků na trasu, kterou může přežít jen jediný z nich a vy sledujete jejich kroky minutu po minutě, hodinu po hodině. Tím se dostáváme k prvnímu kladu, kterým je napětí. To je totiž od začátku do konce víceméně konstantní, přičemž jeho úroveň lze označit za dobrý standard. Je zajímavé, jak se v průběhu sžíváte s řadou účastníků, přičemž víte, že na konci může zůstat jenom jeden a lámete si hlavu, jak to dopadne, protože tohoto (tam toho a taky onoho) sympaťáka přece King nemůže nechat jen tak umřít! Konstantním napětím ovšem výčet kladů končí (faktem ale je, že to samo o sobě není vůbec málo).

Kritiku je třeba začít u nelogičností, kterými je kniha protkaná jako perský koberec. Předně, jedná se o reality show, ale nikde není žádná kamera, žádný přenosový vůz či vrtulník, akorát tu a tam se mihnou reportéři v davu. Další podivností je, že většina účastníků pochodu netuší, proč se vlastně přihlásila. OK, jsou to mladí jinoši, kteří nemají páru, co v životě chtějí. Jenže oni často netuší ani to, jak vlastně pochod probíhá, jak to celé končívá... To je přece dost divné, když jde o veleúspěšnou reality show, kterou sleduje celý národ a která má za sebou celou řadu ročníků, že? Chlapci se ale místo dokonalé znalosti toho, co bude následovat, jen přihlouple diví a spekulují.

Vyčítat Kingovi, že Chodci jsou sledováni sonarem, tedy že nedokázal předpovědět GPS, by bylo asi hloupé, nicméně faktem je, že z dnešního hlediska působí popis techniky poněkud úsměvně.

No a pak je tady konec knihy. Zapomeňte na vypointované Osvícení či Pavučinu snů. Tady prostě pochod skončí a s ním skončí i celý příběh. Šlus, finýto, žádné vysvětlování, žádná pointa a vy prostě nevěřícně otáčíte pár posledních stránek tam a zpět a hledáte něco, co tam zkrátka není. King má holt v sobě skutečně dva spisovatele. Jeden umí příběhy skvěle vygradovat a zakončit, no a ten druhý zřejmě těsně před finišem dostane střevní potíže a pak zapomene, že dílo ještě není úplně hotové. A to je případ Dlouhého pochodu.

7 09.06.2016

Přemýšlím, jak začít recenzi této skvělé knihy, aby sama nebyla o rozsahu vieweghovského románu (tedy středně útlé brožury), protože toho mám na srdci opravdu hodně.

Předně - tohle je horor jak má být, se vším všudy. Zapomeňte na thriller Cujo, zapomeňte na krimi/fantasy Lisey a její (nudný) příběh, protože tohle bude jízda ve stylu To a Osvícení. Jízda, ze které se vám pořádně zatočí hlava.

Kinga se vyplatí číst chronologicky. Pokud totiž za sebou máte geniální To, bude se vám kniha líbit daleko víc než těm, kteří to (nebo To?) stěstí nemají. Pokud ne, nechte Pavučinu snů ještě chvíli ležet a přečtěte si nejdřív To. Vrátíte se totiž do Derry, jen s jinou (a rovněž velmi sympatickou) partou kamarádů a potkáte spoustu odkazů a reálií právě z To, bez jehož znalosti budete velmi ochuzeni. Pokud jste To četli, pak máte představu o tom, jak svižná jízda je právě před vámi a říkám rovnou - máte se na co těšit.

Pavučina snů má v sobě rovněž osvědčené hororové prvky z Osvícení. Nelidská hrůza nejlépe vynikne v izolovaném prostředí. Seznámíte se se čtyřmi přáteli, kteří si vyrazili na lov daleko od civilizace a najednou zjistí, že se ocitli v té nejhorší noční můře.

King je spisovatel několika tváří, což se projevuje nejen v rozmanitosti žánrů jeho knih (není všechno horor, co se za horor označí), ale také v tom, jakým tempem se ubírá příběh. Jestli si myslíte, že těch 600 stran, které máte před sebou, bude nějaká selanka, kdy se bude tu a tam stovku stránek plkat jen tak do prázdna, tak to se škaredě (nebo spíš krásně) mýlíte, protože vás čeká pořádný sešup téměř od začátku až do samotného konce, nevydechnete si ani na chvíli. Opět jsem zažil ten euforický pocit jako při To (i když ne tak silný, protože když je něco dokonalé, těžko to lze vylepšit), že prostě musím číst dál, i když můj mozek řve, že měl už dávno spát.

Na to, jak je kniha strhující, krásná i krutá zároveň, a také plná emocí, byla velmi krátká. Těch 600 stran uteče jako voda a vy si v poslední třetině uvědomíte, že vás začíná pozvolna mrzet, že tahle parádní jízda (doslova) už za nějakých usmolených pár set stran skončí. Pokud lze podle něčeho poznat dobře napsanou knihu, pak je to právě tohle.

5 07.06.2016

Báječný rok (aneb Cesta do hlubin kurevníkovy duše) je zajímavým autoportrétem našeho nejprodávanějšího spisovatele. Nejvýraznější otázka, která se mi celou tu dobu honila hlavou, je, jak je možné, že s ním jeho žena zůstala i po vydání tohoto deníku, ze kterého je patrné, že mistr každý měsíc přeřízne několik roštěnek a jeho autorská čtení se v pozdějších fázích mění na autorské soulože...

2 07.06.2016

Salem's lot je typická upířina, vyprávěná typickým Kingem. Kniha je jako jízda na horské dráze - má podobně nesourodý spád. Hned v prvních řádcích nabere takové tempo, že než se stačíte nadechnout, ujede vám vlak. Pak prudce zvolní, až máte pocit, že už se vůbec nehýbete. Ve druhé polovině zase zprudka nabere vysoké otáčky a já si říkám, že jízda to vůbec nebyla špatná, jenom ta rovinka, která trvala přes dvě stě stránek, mohla být přece jenom o něco kratší (asi tak o sto osmdesát). (Přečteno v české i anglické verzi.)

1 07.06.2016