Dlouhý pochod

Jedním slovem neuvěřitelné. Silné dialogy. King je génius. Účastníci se nesmi zastavit, jinak je konec. Tak snadné to je. Jen King z toho mála napíše úžasnou knihu. Doporučuji

Pro Dlouhý pochod mám opravdu velkou slabost. Četl jsem ho už poněkolikáté a nepřestává mě bavit. Ta představa chlapců, kteří se dobrovolně přihlásí do závodu s 99% pravděpodobností smrti, je děsivá. Fascinujícím způsobem ukazuje, co dokáže lidský fanatismus a jak se na pokraji smrti radikálně mění lidské názory i preference. Možná tu knihu mám tak rád i proto, že jsem při jejím prvním čtení málem přišel o život kvůli kousku rohlíku. Za mě je to každopádně nejlepší ‚bachmanovka‘ a jedna z deseti nejlepších knih od Stephena Kinga.

Tohle je přesně ten typ knížky, o které bych normálně ani nevěděla – Kinga mám totiž spojeného hlavně s horory. Dostala se ke mně ale díky společnému čtení.

Příběh sleduje stovku kluků, kteří se dobrovolně přihlásí do zvláštní soutěže – Dlouhého pochodu. Pravidla jsou jednoduchá: musí jít pořád dál a dál, nesmí zpomalit ani se zastavit. Každé porušení znamená varování a po třetím… konec. Vyhrát může jen jeden. Zajímavá výzva, u které si člověk celou dobu říká, jestli to vůbec může stát za to.

Celé to působí až absurdně, ale zároveň děsivě reálně. Sledujeme hlavně Raye Garratyho, který během pochodu poznává ostatní kluky – někteří se spřátelí, jiní si lezou na nervy, ale všichni ví, že nakonec přežije jen jeden. A právě to je na tom nejděsivější.

Děj vlastně není o tom, kam dojdou, ale co se děje mezi nimi. Jak se postupně vyčerpávají, jak se mění jejich psychika, jak se z přátelství stává boj o přežití. A to je podle mě na knize nejsilnější.

Tempo je zvláštní – na jednu stranu se „nic moc neděje“, protože jen jdou… ale zároveň je to neustále napínavé. Člověk pořád čeká, kdo odpadne další, a tenhle kolotoč se opakuje znovu a znovu.

Co mě bavilo nejvíc, byla právě psychologická stránka. Jak se kluci postupně lámou, jak reagují na strach, únavu a beznaděj. A taky ten pocit, že je to celé strašně nespravedlivé – ale nikdo s tím nic neudělá.

Na druhou stranu to není úplně jednoduché čtení. Místy je to dost monotónní a pomalé, což nemusí sednout každému. A rozhodně to není typická „akční“ Kingovka – i když to rozvleklé tempo k němu vlastně perfektně sedí.

Za mě je to kniha, která nutí přemýšlet, ale zároveň není úplně pro každého.

Knihu jsem přečetla během jednoho dne ... a I když jsem viděla tuto knihu už i zfilmovanou... vůbec to nevadilo ... děj se noc neodkláněl od předlohy... pochod za splnění snů ... ale jen pro jednoho ze 100 ...

Chyběla mi aspoň nějaká odpověď "proč?"..
Proč to všechno, co je to za svět, kde 100 mladých kluků dobrovolně jde na smrt?.. nějaké náznaky se sice objeví, ale to je zoufale málo..
A pak ten konec.. wtf?! Ten mě dost na*ral, přesně takové konce z duše nesnáším..
King/Bachman už napsal lepší knihy a přijde mi, že v tomto případě dokonce sám sebe tak trochu vykrádá ( Running man )..

Omlouvám se autorovi i všem čtenářům, kteří knihu vynesli na neuvěřitelných 86% - dlouhý pochod mi k srdci nepřirostl. Kluci se dobrovolně účastní pochodu, při kterém 99 % z nich zemře, ale nesou svůj úděl tak lehce, jako by šli na výlet do cukrárny a při tom nenuceně tlachají o tématech od úplných pitomin po složité filosofické problémy. Své rozhovory vedou takovým způsobem, jako by neměli sedmnáct let, ale minimálně čtyřicet. Čas od času někdo zemře. A to je vše. V knize mi absolutně chyběla motivace hlavního hrdiny, která ho přiměla k účasti na této šílenosti. Jako pardon - vysvětlení jednoho z nejrozumnějších členů pelotonu Petera McVriese - "účastníme se proto, že tu prostě chceme zemřít" - mi u sedmnáctiletých kluků, z nichž většina má dobré zázemí, rodiny a touží zbavit se panictví, připadá úplně mimo. Celé to je takové neukotvené, reálie obsahují spoustu koncepčních nesrovnalostí a autor nedává odpovědi téměř na žádnou z otázek, které si čtenář v průběhu děje logicky klade. A zřejmě zamýšlenou parafrázi na Vietnamskou válku tam taky nevidím. Hodnotím 3/10.

Dlouhý pochod

Kniha se mi četla dobře hned od samotného začátku. Začátek jsem cítila velice slibně – byla jsem napnutá, zvědavá a plná očekávání, kam se příběh bude vyvíjet. Atmosféra byla hutná už od prvních stran a já měla pocit, že mě čeká něco opravdu silného.

Postupem času, jak jsem četla dál a dál, jsem si ale začala říkat: „Tak kde se konečně začnou objevovat odpovědi na všechny moje otázky?“ Čekala jsem hlubší vysvětlení systému, důvodů, širšího kontextu… Bohužel spousta těch odpovědí nakonec vůbec nepřišla. A to mě trochu mrzelo.

V knize se vlastně až tolik „neděje“, i když je sama o sobě velmi drsná. Celé je to postavené hlavně na psychice postav, vyčerpání a postupném lámání hranic. Musím ale uznat, že jsem během čtení narazila na spoustu silných myšlenek – některé věty jsem si musela dokonce poznamenat. V tomhle je King opravdu silný.

Upřímně mi ale stále v hlavě běží jedna otázka – jaký blázen by byl opravdu schopný, a ještě dobrovolně a s vědomím všech rizik, se do takové soutěže přihlásit? Tohle jsem asi nedokázala úplně pochopit a možná i proto jsem si od příběhu držela určitý odstup.

Každopádně děkuju holkám ze společného čtení, že mě znovu vzaly na jízdu Kingovou knihou – a těším se na další.

Stephen King z řekněme obyčejného pochodu dokáže udělat dost tísnivou atmosféru. 100 soutěžících, kteří se nesmí zastavit, nesmí zpomalit pod určitou hranici a odchýlit se z dané trasy. První výstraha, druhá výstraha, třetí výstraha a pak už je konec, úplný konec. A naši chodci koukají jak kolem nich ostatní padají. Co je člověk schopen udělat pro peníze, kam až je schopen dojít. Autor vás dusí do poslední stránky, do posledního kroku, do posledního výdechu.
Na druhou stranu kam je schopen člověk dojít, aby viděl ostatní jít na smrt. Kontrast mezi přátelstvím, soutěživostí a smrtí. Je to tím, že smrt lidi přitahuje? Podobná show jako u Běžícího muže. Příběh, který prozkoumá,hranici vaší psychiky a odhodlání. Obětujete se pro přítele a dostanete varování, nebo půjdete dál?
"Byli tak škaredý, že by se ti z nich zastavily hodinky

Motto jedné z kapitol: „Vrcholem televizní zábavy bude taková soutěž, při níž prohrávající přijde o život.“

Uvažuji, kolik se toho pan King (případně jeho rozhořčenější a pesimističtější Bachmanovské alter ego) nad vývojem davových kratochvílí napřemýšlel. Hádala bych, že dost – ostatně nevěnoval jim jen tento román. Mimořádně podařený román. Fascinoval mne již při prvním čtení, fascinuje mne stále. Tématem i jeho zpracováním. Na nápad, že by se v budoucnu mohlo pokročit od dnešních soutěží, dovedených zatím pouze na hranice trapnosti a vulgarity, k soutěžím legálně uspokojujícím touhu po násilí a násilné smrti naživo (pro méně líné diváctvo) či v přímém přenosu (pro diváctvo pohodlnější), připadlo vícero autorů. Jen jeden si vymyslel soutěž tak jednoduchou, tak banální a ve vší té své prostotě tak krutě geniální jako „Dlouhý pochod“. Co vymyslet! Průběh jednoho konkrétního pochodu si do neskutečných podrobností promítl před očima, a pro ty z nás, kdo jeho představivostí nedisponujeme, o něm napsal strhující reportáž. Reportáž, která na desítkách stran přibližuje příběh pochodující stovky chlapců, soupeřících o prvenství v soutěži a s ním spojený věhlas, očekávající toho z nich, kdo v pochodu vytrvá nejdéle. A kdyby jen věhlas. Nejvytrvalejší z vytrvalých nezíská jen slávu, je odměněn i cenou materiální, cokoli si bude přát, to obdrží. Jo – málem bych zapomněla, ještě něco získá, takovou „maličkost“, zůstane mu jeho život. Popsat takovou událost, sepsat ji tak, že všechny ostatní budoucnosti s jejich variantami gladiátorských soupeření (všechny ty hladové a královské hry) vypadají taaaak nudně – to chtělo pana Kinga.
Genialita, s níž je klání vypodobněno, není ani tak ve zvrhle jednoduchých pravidlech soutěže, či ve faktu, že soutěž nalezla své „rozhodčí“ (dozorce a katy) nebo své vděčné, nadšené, šílící diváctvo.
Primitivita přihlížejícího davu (jen ty bitky o suvenýry od pochodujících „mrtvých“) a současně jeho hrůzostrašnost je vystižena stručně, přesně a nepříjemně názorně. „Dav, lidé, kteří ho tvořili, se rozpili v jednu anonymní Tvář mas, prázdný, dychtivý obličej, který se opakoval míli za mílí … Tvář mas dělala grimasy, mlela páté přes deváté, nenasytně přihlížela … . “ – „Dav, stvoření bez těla, bez hlavy, bez mozku. Dav nebyl nic než Hlas a Oko a nijak nepřekvapovalo, že Dav je zároveň Bůh i Mamon. Dav bylo třeba bavit. Dav bylo třeba uctívat a bát se ho. A konečně, Davu bylo třeba obětovat.“

Genialita knížky je v podrobnostech. Jsme seznámeni se soutěžícími. S některými z nich se poznáme blíže, než se nám vzhledem k jejich neodvratnému osudu líbí. Můžeme v přesvědčivých detailech sledovat jejich fyzickou a psychickou proměnu, která se u nich s přibývajícími mílemi objevuje. Pak jsou tu drobnosti, které pochodující musí promptně (takříkajíc „za pochodu“) řešit. Takové běžné, každodenní úkony, a jak „kurevsky“ dokážou pochodujícímu zproblematizovat existenci, občas přímo znegovat. A co všechno se může při tak prostém fyzickém výkonu jako je chůze pokazit. Maličkosti, triviality jako je shrnutá ponožka, kamínek v botě, … žádná velká tragédie, tedy pokud se zrovna neúčastníte Dlouhého pochodu. Jak dlouho se dá snést narůstající únava? Jak dlouho po všech stránkách zdravé tělo vydrží fungovat? Co selže dříve – tělesná schránka nebo psychika? – – – Ave Caesar (Major), Morituri te Salutant.

Tuhle knihu si cením, velmi cením – hlavně pro autorovo dokonalé převtělení se do kůže soutěžících kluků, kluků, kteří jdou a jdou a jdou … pochodují vstříc překvapení všech překvapení – jakou podobu na sebe vezme právě ta jejich smrt.

„I hrůza člověku časem zevšední. I smrti se člověk přesytí.“
„Znovu si představil, jak to koupí, jak se do něj zavrtají kulky, ta poslední zamrzlá půlvteřina naprostého uvědomění, pohled do bezedných hlavní, jež se otáčejí směrem k němu. Zkamenělé nohy. Sevřený žaludek. Svaly, genitálie, mozek, všechno se krčí jediný tep srdce před zapomněním.“

P.S. Četla jsem „Dlouhý pochod“ podruhé. Ne, neměla na to vliv skutečnost, že román přednedávnem kdosi zfilmoval (cuká se mnou pokušení film shlédnout.) O filmové verzi Dlouhého pochodu nicméně vím. Kdesi jsem o tom četla. Krom toho – nejde si nevšimnout, že exempláře tohoto Kingova románu jsou náhle v permanenci: rozpůjčené a zarezervované. Ceny v bazarech letí vzhůru. Hádám, že brzy vyjde jeho čtvrté české vydání, patrně se záběrem z filmu na obálce. Takový bývá osud většiny zfilmovaných knih – všimnou si jich čtenářské masy.

Nemám co vytknout. Děj svištěl, napětí nechybělo. Řadím mezi top Kingovi knihy co jsem přečetla.

Jedna z mých nejoblíbenějších Kingovek. Četla jsem ji teď už tak podesáté a pořád mě baví a dokážu tam najít něco nového. Je to hezká metafora k našemu životu. Pořád jdeme dopředu, za něčím se ženeme a na konci nás čeká stejně jen smrt.
Nedávno jsem viděla filmové zpracování, které se docela povedlo, jen mě tam zklamal změněný konec. Ale krásně mi to děj knížky doplnilo.

Prvotina mistra hrůzy Stephana Kinga napsaná pod pseudonymem Richard Bachman
Kniha Pojednává o soutěži které se zúčastni 100 mladých dlouhý pochod .
Hlavní cil pochodu je neuhnout s trasy nezpomalit nezastavit se jinak přijdou 3 výstrahy a pak jsou zabití vyhrát může jen jediný ale jeto možný nebo je to jen past ve který žádný soutěžící právo nemá možnost závod přežít . Se dozvíme vtom to skvěle napsaném thrilleru.

Knihu jsem si přečetla, protože se chystá její filmové zpracování a trailer mě opravdu zaujal. Bohužel samotná kniha mě zklamala. Z ukázky k filmu jsem cítila mnohem víc napětí a emocí než z celého příběhu v knize. Při čtení jsem necítila žádné emoce – snad jen nepochopení, proč se ti chlapci vůbec na ten pochod vydali. Pokud měl autor v úmyslu vytvořit metaforu života, z něhož nikdo nevyvázneme živí, pak jí dávám tři hvězdy. Jinak bych asi nedala ani jednu. Kniha mě nudila, postavy jednali nelogicky a nejhorší na všem byl ten konec.

Ačkoliv jsem měla drobné obavy a nevěděla jsem, co mám dle anotace očekávat, byla jsem velmi mile překvapená. Příběh sice skončil přesně tak jak jsem si myslela, že skončí a žádná překvapení se rovněž nekonala, ale já jsem si příběh i tak velmi užila a můžu jej zařadit mezi další oblíbené knihy od autora...

Upřímně jsem netušil co čekat od knihy ve které se sto mladých mužů účastní bizarní reality show a docela mě překvapilo, že King velmi brzo zredukoval čtenářovu pozornost na cca deset postav a překlopil svojí knihu do komorního thrilleru. Dlouhý pochod by se dal brát jednak jako studie lidské psychiky ve vypjatých událostech a jednak jako analogie k životu samotnému. V něm se také snažíme jít neustále kupředu, mnohdy bez vidiny cíle. Někdy máme energie na rozdávání, někdy nás všechno bolí a říkáme si že dál už to nepůjde a stejně tak v něm potkáváme přátele o které nechceme přijít a taky ty, jejichž "vypadnutí" by nás extra nemrzelo. Co mi tady trochu chybělo (trochu víc) je větší pochopení zákonitostí světa ve kterém se pochod odehrává. Je tu sice několikrát naznačeno že jde o jakousi dystopii/alternativní realitu, ale jsou to opravdu jen drobné střípky ze kterých můžeme něco domýšlet, ale ucelenější obrázek nám to bohužel nedá. A je to škoda, protože ten svět vypadá zajímavě a děsivě zároveň a jeho lepší pochopení by pomohlo i lepšímu ponoření se do samotného pochodu. Špatná kniha to rozhodně není a v klidu bych jí doporučil, ale je znát že je to jedna z Kingových prvotin, kterou měl delší dobu v šuplíku než konečně prorazil...7/10

Některé Kingovi knihy nemusím, ale dlouhý pochod byl něco naprosto bezkonkurenčního. Vtáhl mě k těm pochodujícím hochům a držel mě až do úplného konce.

Přes 2 600 hodnocení přede mnou. Vůbec se tomu nedivím, protože je to parádní počtení i přes těch 100 mrtvých (počítám i vojáka). Je to trochu jako život sám. Cestou také ztrácíte lidi kolem sebe. Jedním z rozdílů ale je, že přeživším v životě nebude nikdo. Na druhou stranu by každý z nás měl být hrdý na to, že mu bylo umožněno zde být.
Na závěr jeden drobně negativní pocit. Měl jsem dojem, že komentáře těch kluků byly občas jako od někoho o dost staršího. Knihu doporučuji!!!

Ve svém "projektu" čtení Kinga se poprvé dostávám k dílu, které Stephen King napsal pod pseudonymem Richard Bachman. Nejedná se tedy o první dílo vydané pod tímto jménem - tím byla novela Rage z roku 1977, která byla stažena z prodeje. O tom však někdy příště!
Dlouhý pochod poprvé vyšel v roce 1979, ale je vlastně jedním z prvních Kingových románů - napsal ho již v letech 1966-1967, tedy 8 let před Carrie. Kniha popisuje soutěžní reality show pro stále otrlejší diváky. Stovka chlapců se vydává na pochod, při němž nesmí opustit trasu, zpomalit pod určitou rychlost ani se zastavit, jinak si vyslouží napomenutí a po třetím prohřešku přichází okamžitá smrt. Zvítězí jen ten, kdo vydrží nejdéle...
Od tohoto díla nečekejte žádnou velkou akci ani Kingovo typické nadpřirozeno. Sledujeme spíše hlavního hrdinu Raye Garratyho, který je jedním z největších favoritů Pochodu, jak se po cestě seznamuje s ostatními Chodci, s některými naváže i hluboká přátelství a zároveň rozjímá o svém životě. Děj je místy zdlouhavý, události jsou monotónní a často jsem se ztrácela v čase (např. při první noci jsem měla pocit, že už jich za sebou musí mít více). Také je zde jistá míra předvídatelnosti - když je asi v polovině románu Ray ve smrtelném ohrožení, zčásti si pořád říkáte, že přece nemůže zemřít, o kom by pak vyprávěl zbytek knihy? Přesto má však King skvěle propracovanou nejen fyzickou stránku Pochodu (věrně popisuje fyzické potíže Chodců, tělesné následky nebo i detaily typu vyprazdňování během závodu), ale zejména stránku psychickou - vztahy a emoce mezi Chodci, sympatie i nevraživost, soupeřivost, beznaděj, zoufalství a celkový vliv na psychiku účastníků. Vše vyvrcholí otevřeným koncem, který vás donutí spekulovat, jak to vlastně celé dopadlo. Lehce bych však vytkla, že v překladu máme uváděno vše v mílích, takže jsem si nedokázala snadno představit zmíněné vzdálenosti.
Doporučuji nejen všem fanouškům Stephena Kinga, ale i těm, kteří rádi studují lidskou psychiku během vypjatých událostí!
Hodnocení: 3,5*

Tento komentář také najdete na mém bookstagramu @knihy_a_kava :)

Budem príliš morbídny, keď to nazvem sviežim pochodom smrti?

A ako je možné, že ten istý človek napíše na takto jednoduchý a (mimo dystopického závanu) nefantastický motív niečo ťažkotonážne a svojim spôsobom zábavné, ale zmrví nezmrviteľnú historku od táboráku (nedávno dočítaný Pytel kostí)?

Neviem. A nech to obraciam ako chcem, neviem ísť ani s hodnotením nižšie. Už len kvôli tomu obsidiánovému záveru ani nechcem.

P.S.: No dobre - objektívne by to bolo za štyri hviezdičky. Ale autosugescia je mocná čarodejka a ja som cítil každú míľu!

Čítané jedným dychom!