evismaior komentáře u knih

80% - Další z antologií young adult povídek známých i začínajících českých autorů včetně těch, které se umístily v soutěži nakladatelství Yoli. Tentokrát byl společným tématem horor a nutno říct, že i když se autoři většinou obešli bez nadpřirozených hrozivých sil a vycházeli z celkem obyčejných životních situací, dost se jim v navozování mrazivé atmosféry dařilo. A i tentokrát knížce jednoznačně pomáhá i vizuálně pěkné jednotné zpracování s ilustracemi a medailonky autorů u každé z povídek.
Asi nejvíc mě oslovila povídka Rezonance o paneláku sebevrahů, který jakoby rezonoval tím, na co myslí lidé v jeho zdech. A docela i povídka Prasklina - aneb co může jistá dívka vidět prasklinou ve zdi do pokoje, kde celá léta ležela její nemocná sestra - i když bych řekla, že ten konec autorka trochu zbytečně přepálila. Stejné to bylo u povídky Čubčí hrob, která mi s tím morbidním zakopáváním Karla připomněla můj oblíbený film Mělký hrob - dost jsem se u ní pobavila, ale i zde mi ten konec přišel zbytečně přehnaný, asi jako že s úmyslem naplnit hororové zadání.
Bez příšer si vystačila například i povídka Toby o jednom děsivém zahradním bludišti. Ovšem v hororech nezbytnou porci mysteriózna nám servírují Muž na zdi o tajemně vyzdobeném pokoji v opuštěném hotelu a partičce jůtuberů, dále trochu až snová povídka V domu bez dveří o muži přitahovaném dívkou s nevšedním tetováním anebo mikulášská či spíš čertovsky pekelná povídka Něco za něco, kde mě akorát k závěru namíchl hlavní hrdina, který při "výměně" za nesnesitelného bratra reagoval podle mě až neskutečně hloupě. Trochu toho podivna je i v povídce Útočiště o rodině skrývající se před pandemií v domě, kde je atmosféra děsivější než samotný virus, a v závěrečné povídce Podzimní lucerny, která se nese v duchu Halloweenu a duší, jež vstávají z hrobů a mohou se ocitnout i na našem prahu.
Příliš mě neoslovila povídka Dokonalý dárek - nejen že stalkující Mara byla dost na facku a závěrečná reakce kámošky hodně podivná, ale do hororové knížky mi to zkrátka nezapadlo. Naopak mě tradičně pobavil Radek Blažek s povídkou Mikuláš nosí smrt, která na mě tak asi nejvíc dýchla young adult stylem příběhů typu Vřískot nebo Tajemství loňského léta. Myslím, že povídek v tomto duchu a s hláškami typu "zk***enej skandinávskej minimalismus" mohlo být v young adult výběru klidně víc:-)

3 05.07.2023

70% - Autorovi nelze upřít schopnost psát nesmírně napínavě, kdy čtenář se zadrženým dechem sleduje pátrání po pachatelích, skládání střípků mozaiky, nahánění podezřelých, kdy o úspěchu či neúspěchu ve vyšetřování dělí Sharka a jeho tým často jen vteřiny...
Po několika přečtených románech z této série nicméně zjišťují, že je to opravdu jen oddychovka a jejich děj mi, přestože se jedná o závažná témata jako obchod s orgány, radioaktivní zamoření, únosy dětí nebo hrozící pandemie nemoci, vůbec neutkvívá v hlavě, takže mám u dalšího dílu vždy problém se zorientovat a vybavit si, o co šlo v dílech předchozích. Nevím, čím to je, ale nejspíš tím, že zápletky jsou na můj vkus zkrátka příliš překombinované a nepravděpodobné a motivy pachatelů na mě působí dost nevěrohodně. A k tomu ta autorova posedlost zaměřovat pozornost zločinců na nejbližší osoby vyšetřovatelů, jako kdyby se snad síla policejního charekteru mohla utužit jedině tím, že mu nějaký pošahanec odkrágluje někoho blízkého (a ještě by málem mohli soutěžit, kdo o svého blízkého přišel hrůznějším způsobem).
Takže se nám v Pandemii opět objevuje tajemný Muž v černém, jenž stál za zločiny už v předchozích knihách, jenže i přes nechutně barvité popisy jeho aktivit mě nedokáže oslovit, protože poněkud připomíná Thanose z Avengers a jeho sociálně-inženýrské snahy zredukovat populaci - a na to si můžu zajít do kina a bude to větší zábava. No a samotná pandemická zápletka ve světle koronaviru zkrátka taky neobstojí, tohle drama jsme zažili naživo a i přes náznaky se tomu autor ani nepřiblížil.

3 21.05.2023

(SPOILER) 75% - Ač nemám v lásce knihy vyprávěné z pohledu více postav, protože mám během čtení pocit, že vždycky ve chvíli, kdy se začtu do jedné postavy, přeskočí autor na druhou, a začátek románu Nelituju ničeho jsem tedy rozečítala s mírnými rozpaky, záhy jsem je překonala - Colleen Hooverová totiž psát skutečně umí a ten ping-pong akcí a reakcí mezi matkou Morgan a dcerou Clarou je napsaný přesně tak, jak i já jsem instinktivně chtěla vědět "a teď matka řekla dceři tohle, tak co na to dcera?"
Větší potíž už jsem měla s tématem, protože popravdě řečeno zápletky založené na tom, že lidé spolu nemluví, neřeknou si o svých citech, a tak žijí v nenaplněných/nešťastných vztazích, rozhodují za ostatní, co jim mají a nemají říct, aby je nezranili atd. prostě moc nemusím, protože celou dobu trpím "tak už mu/jí to sakra řekni!" a mírně otráveně čekám, co všechno se ještě bude muset stát, než pravda mezi zúčastněnými vyjde konečně najevo (pokud vůbec vyjde). A tady to matka Morgan ve snaze "chránit" dceru Claru opravdu natahovala až tak, že jí vlastně naopak dokázala v jedné chvíli dost ublížit.
A konečně jsem vlastně naprosto nedokázala uvěřit dějové lince, v níž dva zjevně už léta zamilovaní lidé čekají dítě, ale místo všeobecného narovnání vztahů to raději ještě zkomplikují upletením otcovství na bývalého nejlepšího kamaráda jednoho z nich. Tak jsem alespoň čekala, že hrdinka alespoň využije dostupných prostředků k tomu, aby si jednou provždy udělala jasno v tom, jak to tedy bylo, ale nedošlo ani na tohle.

"Když se s někým dáš dohromady, není to tak, že mu slíbíš: Už nikdy mě nebude přitahovat nikdo jiný. Řekneš mu: Slibuju, že zůstanu s tebou navzdory tomu, kdo další mě bude v budoucnu přitahovat."

"Vím, že jsem na Jenny a Chrisovi milovala to nejlepší. Ale oni dva se zamilovali do nejhorší verze sebe samých - do verzí schopných zrazovat a lhát."

3 03.05.2023

50% - Bylo to opravdu poměrně nepříjemné překvapení, že někdo, kdo dokáže stvořit tak strhující charaktery a jejich příběhy, jako je Jana Eyrová a Edward Rochester, dokáže zároveň napsat tak nezáživnou knihu, jako je román Villette. Když odhlédnu od té nepravděpodobné situace, v níž se chudá hrdinka Lucy Snowová tak nějak nazdařbůh přeplaví z Británie do pevninské Evropy a bez sebemenšího plánu a znalosti jazyka se dopotácí tmou ke dveřím školy, v níž zázrakem nalezne práci učitelky, a rovněž od toho, že naprosto netuším, proč autorka vytvářela pro svou knihu jakési fiktivní město Villette v jakémsi fiktivním království místo toho, aby děj umístila třeba tam, kde sama pracovala a musela to tam znát, tak jsou to zejména nesympatické postavy, které mě nutí k zamyšlení, proč vůbec měla potřebu román napsat. Neoblíbila jsem si totiž prakticky vůbec nikoho - hlavní hrdinka mi připadala poměrně prostoduchá a nelogicky jednající a její sáhodlouhé úvahy jsem posléze jen přelétávala očima, a ani další postavy nevzbuzovaly touhu zjistit, jak to s nimi bylo - ať už se jednalo o poněkud natvrdlého doktora Johna, intrikářskou ředitelku školy paní Beckovou, teatrální koketu Ginevru nebo monsieura Paula Emanuela, který mi přišel téměř po celou dobu nepatřičně uštěpačný, protivný a směšný ve svých přehnaných reakcích a chování. Snad ještě dívenka a posléze mladá žena Paulina byla trochu zajímavá, to je ale dost málo. Občas jsem i vrtěla hlavou nad obsahem dialogů a dumala, jestli by se takovým způsobem lidé tehdy spolu opravdu bavili.

3 11.04.2023

80% - Těžko hodnotit, když jsem jako první viděla film Martina Scorseseho (a navíc několikrát, protože ho mám moc ráda) a po letech jsem se konečně propracovala ke knize. Zvláštním způsobem mě hřeje u srdce tenhle krásný příběh o malém Hugovi, který po smrti svého otce a zmizení svého věčně opilého strýce tajně dál bydlí na nádraží a udržuje v chodu tamní hodiny, což ve 30. letech 20. století není žádná brnkačka, občas krade jídlo a hodně často krade součástky z místního hračkářství vedeného podivínským starým mrzoutem (Ben Kingsley tam prostě sedí) a ty využívá na zprovoznění robota, protože doufá, že mu třeba napíše nějaký vzkaz od otce... Ale jak s tím vším souvisí zřejmě již dávno mrtvý filmový tvůrce, který si jako jeden z prvních uvědomil, co by se dalo podniknout s vynálezem bratří Lumierů? Můžeme začít snít...
Přiznám se, že pětisetstránková kniha ve mně vzbudila naději, že příběh bude ještě o mnoho košatější než ten filmový, a to jsem byla trochu zklamaná, neboť opak je pravdou - zatímco ve filmu se nádraží podařilo zaplnit pestrou škálou prokreslených charakterů (i ten nesympatický inspektor v nepřekonatelném podání Sachy Baron Cohena zde má vlastní jímavý příběh), tak v knize sledujeme pouze Huga, Isabelle jen tak trochu odstrkovaně přizvukuje (oproti filmu se k ní navíc Hugo chová celkem hnusně) a pár dalších postav z nádraží je zmíněných zkratkovitě, ploše a ne právě příjemně.
Ano, jednoznačným kladem knížky jsou ilustrace, které v mnoha případech nahrazují text, působí jako filmové záběry (postupný nájezd na detail apod.) a autor k nim ještě na závěr dodal zajímavou legendu. Ovšem to bych zase nesměla srovnávat s filmem, neboť bez urážky asi žádná byť sebelepší ilustrace pořízená podle filmového záběru nenahradí to, když je jako diváci vidíme rovnou na plátně tak, jak byly natočeny. Navíc to místy působí nerovnoměrně - někde se autor na ilustracích vyřádil a je jich tam na třicet stránek za sebou, jindy jako by mu došel dech, a tak čteme delší úseky příběhu jako text - a upřímně, autor je mnohem lepší ilustrátor než textař.
Závěrem - ráda jsem si knížku přečetla, svoji atmosféru má, ale pro příště zůstanu u filmu, který byl podle ní natočený. Koneckonců dívat se na příběh (nejen) ze začátků kinematografie právě jako na film i s četnými dobovými ukázkami dává větší smysl. Autorovi ale každopádně patří obrovský dík za to, že pro nás čtenáře tohle krásné vyprávění stvořil, protože, jak sám poznamenává, Georges Méliès je sice skutečná postava, ale příběh Huga a Isabelly je dílem samotného autora.

3 27.02.2023

60% - Četnice Camille podstoupila transplantaci srdce a ono to možná není srdce úplného klaďase, protože proč by jinak viděla ve snech tvář ženy volající o pomoc? A jak to, že ji její vyšetřování toho, kdo byl dárcem, dovede až k případu polomrtvé Romky nalezené v prostoru pod vyvráceným stromem, což je případ, který řeší čerství rodiče dvojčat Sharko a Lucie Henebellová? Jak s tím souvisí kauza unášení a obchodu s dětmi ve frankistickém Španělsku? A mizející pacienti někdejšího argentinského ústavu ukrytého uprostřed močálů?
Tento díl mi příliš nesedl. V první polovině jsem měla potíže se začíst a sledovat všechny dějové linky a všechny postavy - zmizelé zlodějky, které někdo týral, ale zároveň tam očividně šlo ještě o něco dalšího, přičemž pachatel nebyl jen jeden, do toho ten fotograf Zla a jeho fotky různých lidí, hromada postav na straně francouzské policie, ve Španělsku i v Argentině... Pak to sice začalo odsýpat, jenže jsem zas měla problém s tím tématem transplantací (mysteriózní buněčná paměť - kterak nekuřáci začnou kouřit, protože kouřil mrtvý dárce - a do toho obchod s orgány), se kterým jsem se v literatuře setkala už mnohokrát a považuji ho už za trochu provařené a navíc mi připadala spousta věcí kolem autorova vystavění transplantační zápletky nelogických (např. vydělávat jen na lidech se "vzácnou" krevní skupinou nedává smysl, z blízkého okolí vím i o velmi dlouhé čekací době na ledvinu člověka s častou krevní skupinou 0, navíc bohatí si ty ledviny asi fakt snadno mohou koupit od chudých žijících dárců v zemích, kde tyhle praktiky výdělku frčí. A u těch očních rohovek se přece krevní skupina neřeší).
V důsledku mi to tedy přišlo zbytečně překombinované, a to už ani nemluvím o dalších střípcích ze života Sharka a Lucie, která to po 2 (!) měsících zkrátka nemůže doma s dvojčaty vydržet (přestože už o jedna dvojčata v jedné z minulých knih přišla za hrůzných okolností a normální člověk by měl zábrany se po takových životních zkušenostech od dětí jen na metr pohnout) a musí se za každou cenu vrátit do práce, přičemž ty děti se doma projevují jen spánkem a pravidelným buzením na jídlo (haha:D), takže vlastně vůbec nemá důvod být unavená a ještě zvládne navařit pro tým boloňské špagety. No asi je to holt nějaká superžena:) Naopak mi ale byla moc sympatická Camille a přála jsem jí co nejšťastnější konec.

3 09.01.2023

90% - V roce 2005 jsem měla příležitost navštívit autorovu popularizační přednášku pořádanou v Praze Britskou radou a jeho schopnost vysvětlit i vědě nepolíbeným lidem z publika zákruty teorie relativity a cestování v čase mi přišla velmi sympatická. Proto jsem ráda v knihovně sáhla po knížce Černé díry, červí díry a stroje času a pěkně systematicky, postupně a "po lopatě" se opět začetla do toho, co už mám tolikrát nakoukané ze všech těch pořadů typu Jak funguje vesmír nebo Cestování červí dírou s Morganem Freemanem. Al-Khalili se přehledně posouvá od pojednání o zakřiveném prostoru k hvězdám, supernovám, rozpínajícímu se vesmíru, Velkému třesku a co bylo (bylo-li něco) před ním, černým dírám, času (pokud vůbec existuje) a tomu, jak a zda ho lze vůbec definovat, jak nás zrychlení běhu času může odsunout do budoucnosti a zda se lze naopak dostat do minulosti a jaké paradoxy by z toho mohly vyplynout. Zpětně je hezké sledovat jeho nadšení z tehdy nejnovějších objevů (myšlenkový průlom při uvažování "skryté" hmoty a "skryté" energie jakožto způsobu jak vysvětlit zrychlující se rozpínání vesmíru) a jeho naději v ty další (jako třeba v potvrzení existence gravitačních vln a vlastně i černých děr, jejichž snímky se už dnes můžeme kochat). Jedině bych snad uvítala větší množství těch názorných nákresů, nicméně se skoro stydím, že mě nikdy nenapadlo uvažovat o Alenčině králičí díře jako o Einstein-Rosenovu mostu a jako matku od malých dětí mě samozřejmě potěšily i autorovy příměry - jako třeba růst entropie demonstrovaný na původně uklizeném dětském pokojíčku :-D

3 19.10.2022

80% - Děj pokračování Temné věže Zpěv Susannah začíná jen několik hodin poté, co Rolandovo ka-tet vybojovalo bitvu s robotickými Vlky unášejícími jednou za čas půlku dvojčat z Cally. Tentokrát ale King opouští svůj smyšlený svět, v němž Roland putuje k Temné věži, a vrhá své postavy do víru skutečnosti ať už při snaze o záchranu parcely s růží, tak ve snaze zachránit Susannah. A rozštěpená Susannah-Mia bojuje v budoucím New Yorku svůj boj nejen o vlastní život. Pokud byli Vlci z Cally Kingovou poctou westernu, pak Zpěv Susannah je mixem psychologického thrilleru a akčního sledu napínavých stříleček, explozí a honiček, i když se jedná spíš o takové kratší porodnické intermezzo před velkým finále. Sérii Temná věž jsem četla poprvé před deseti lety, teď jsem se k ní vrátila a opět objevuji Kingovu genialitu - v téhle sáze je totiž úplně jedno, že už člověk zná děj a ví, jak všechno dopadne. Jde o to si příběh znovu pročíst. Prožít tu atmosféru. A konkrétně v tomto dílu při setkání se "stvořitelem" pak i ta možnost opětovně nahlédnout pod pokličku samotného psaní. Protože je spisovatel opravdu tvůrcem svých příběhů a tím, kdo jim svými nápady a myšlenkami vládne? Nebo je "jen" kanálem, kterým příběhy, události a postavy proudí z jiných světů do toho skutečného? A je Kingův hlavní zlotřilec skutečným zlem toužícím po zkáze našeho světa nebo jen obyčejným záporákem založeným na ošklivém zážitku z dětství?

3 28.07.2022

55% - Předchozí díl série s atraktivním tématem lovu nacistických zločinců mě nadchl natolik, že jsem se okamžitě po dočtení pustila do Zpětného rázu. A to byl tedy neuvěřitelný sešup kvality směrem dolů. Zápletka s poměrně tuctovým motivem a pachatelem, který byl svým chováním pro mě snadno rozpoznatelný prakticky hned od prvního okamžiku, kdy se objevil na scéně, by evidentně postačovala sotva tak na stostránkovou novelu. Takže se to May snažil roztáhnout do rozsahu knihy tím, že v paralele s rodinnými vztahy oběti se i Enzo vrací do mládí a dozvíme se tak leccos nového z jeho rodinného "zázemí". Což je sice zajímavé, ale lépe by to fungovalo jen jako doplněk jinak mnohem nabitějšího děje, než jen jako nastavovaná kaše. Druhým tématem, na kterém se dá získat pár stránek navíc, je pak francouzská tříhvězdičková kuchyně, což byl fajn popis na podráždění chuťových buněk, zvlášť ve spojení s výbornými víny (pobavilo mě, jak Enzo, který se v jednom z předešlých dílů knihy učil se svým Spolkem rodiny a přátel Enza degustovat, je tady za znalce schopného rozeznat i ty sebenepatrnější odstíny chuti), ale pro mě opět jen omáčka k jinak nezáživné detektivní zápletce. Pachatel to holt trochu překombinoval a fakt by mě zajímalo, jestli je nějaký pes schopný najít ve volné krajině předmět někomu patřící i po sedmi letech. Samozřejmě May psát umí, čte se to dobře, navíc jsme se dočkali i zbrusu nové Enzo girl a Charlotte poupravila svůj postoj sobecké mrchy (v rámci svých omezených možností), takže potud dobré. Ale jinak pro mě spíš průměrná záležitost, nemohu se navíc zbavit dojmu, že tohle nebylo nic složitého, co by policie s řádným ohledáním místa činu a jeho okolí, prohledáním pracovny včetně počítače oběti a kvalitním výslechem svědků nevyřešila už v době zločinu bez Enzovy pomoci. Zatím nejhorší díl série.

3 21.06.2022

85% - Majitelka internetového obchůdku s nepálskou módou, z jehož výnosů sponzoruje dětský domov v Nepálu, pokračuje ve vyprávění o svém životě...
Podobně jako u prvního dílu myslím, že není snadné hodnotit něčí životní příběh a upřímně se mi nechce hvězdičkovat podle toho, zda jsou mi něčí životní postoje blízké anebo mi naopak připadají naivní a vzdálené. Osobně ale druhý díl považuji za mnohem lépe napsaný než ten první. Autorka přestala střídat mluvnické časy a přeskakovat z předminulosti do minulosti a z té do předpřítomnosti, tady už prostě vypráví v přítomném čase o tom aktuálním a v minulém o svých vzpomínkách na začátky v Nepálu, takže mě to při čtení netahalo za oči. Knihu jsem tím pádem přečetla na jeden zátah a místy to i s autorkou hodně prožívala - zejména ty málem akční scény, kde nechybělo vydírání, vyhrožování, pomluvy, odvádění dětí, snaha některých zúčastněných patřičně vydělat na autorčině snaze pomáhat, jakož i hrozivé scény pro zemětřesení v roce 2015 a v neposlední řadě její vztah s otcem jejích starších dvou dětí zjevně neschopným trvale se k nim připoutat a pohroužit se naplno do této rodiny-nerodiny, jejíž matka často mizí na dlouhé týdny na druhý konec světa a zabývá se navíc činností, s níž on nesouhlasí. A samozřejmě je tu její nový vyvolený Utsav, za jehož pozici v domově musí Mysha bojovat. A taková česko-nepálská svatba, to je po stránce úřednické tedy skutečná výzva. Kontrast mezi chudým Nepálem a pohodlným životem v Praze je popsaný barvitě a kontrastuje s tím i těch pár autorčiných dovolených.
Podobně jako v prvním dílu jsem se ale nemohla přestat divit, že se jí do toho provozování domova pořád ještě chce (rodiče, kteří mají problém se i na chvíli postarat o vlastní děti, když na to autorčin domov zrovna nestačí). Samotné vedení obchodu doslova v pár lidech, které navíc ani nekontrolovala (a častá zklamání), působí poněkud naivně a nezkušeně - trochu se také divím, že se nepokusila naučit se pořádně nepálsky, aby posílila své vyjednávací schopnosti. Ovšem fotografie a obrázky dětí spolu s jejich příběhem připojené v závěru knihy vysvětlují, proč to pro ni má smysl...
Líbí se mi autorčina sebereflexe: "Ale taková já jsem vždycky. Stroj na řešení problémů. Když jde do tuhého, prostě řeším. Když není co řešit, řeším sama sebe. Co jsem měla a neměla udělat, jak jsem se mohla a nemohla zachovat, jestli jsem či nejsem dobrý člověk. Když je problém, jsem neohrožená. Zhroutím se až poté, co se vše nějak vyřeší." Toho řešení problémů vnějších i vnitřních je kniha plná a občas se hodně točí v kruzích a podobně jako řada z nás autorka nedokáže najít uspokojení ani v těch chvílích, kdy jí připadá, že se jí splnily všechny sny. Toho spirituálna je na mě sice občas trochu moc, ale taková ona prostě je. Oproti prvnímu dílu, kde mi chyběla nějaká fotodokumentace z míst, o nichž píše, tady připojila alespoň fotky ze svatby a ty knihu určitě obohatily.
S autorkou nemusím ve všem souhlasit. Její životní příběh je ale pestřejší, než zažije většina z nás, a za napsání a přečtení rozhodně stojí.

3 10.06.2022

(SPOILER) 85% - příběh navazuje na předchozí knihu s odstupem několika hodin - vyčerpaného Rolanda na pláži vážně zraní humroid, ale ani to Rolanda neodradí v pokračování své poutě k Temné věži za záchranou světa. V jeho světě příběh pokračuje poněkud nezáživně pouze po břehu moře. Tam ale nachází troje dveře do světa, odkud k němu v prvním dílu přišel chlapec Jake. A nejen do světa, ale především do mysli tří lidí, kteří by se k němu měli připojit na jeho cestě. Jde tedy ve finále víc o jejich příběhy - je tu mladý feťák Eddie Dean převážející drogy a pak Odetta Holmesová, u níž kdysi po pádu cihly došlo k rozštěpení osobnosti na Odettu a zlou Dettu Walkerovou. A následně po pádu do kolejiště metra přišla ještě o nohy. A nakonec "postrkovač" Jack Mort, který je spjatý s předešlými a dokonce i s Jakem víc, než by se dalo tušit. A tak často až tragikomická roadmovie, kde se zraněný Roland a absťákem zmítaný Eddie střídají v tlačení invalidního vozíku, pomalu pokračuje... Knihu jsem četla už asi před deseti lety, teď jsem se k ní vrátila a musím říct, že pro mě i po těch letech zůstává jedním z nejsilnějších momentů ten "obrácený" rasismus černošky Detty Walkerové, která svým bělošským "věznitelům" jadrně spílá, dělá naschvály a celkově ten souboj s ní je dost výživný. Dost mě proto mrzí, že jestli někdy v Hollywoodu natočí toto pokračování Pistolníka, tak o tyhle momenty asi s ohledem na obsazení postavy Rolanda jinak výtečným a charismatickým Idrisem Elbou logicky přijdeme.

3 30.04.2022

(SPOILER) 75% - Pět příběhů ze života Celaeny Sardothien, které časově předcházejí prvnímu dílu série Skleněný trůn. Poprvé vyšly jako ucelená kniha ve stejném roce, v jakém vyšel i třetí díl série Dědička ohně a poštěstilo se mi číst tyhle dvě knížky ve stejné době, což byla nakonec docela klika, neboť představa, že bych se nejdřív chopila téhle knížky, kde se hlavní hrdinka chová jako docela uvěřitelný člověk a s ohledem na to, co v životě prožila (zavraždění rodiče, opuštění rodné země a tvrdý výcvik v cechu nájemných vrahů u Arobynna Hamela, včetně nutnosti sem tam i někoho umučit a zabít, byť kolem těchto nezbytných okolností autorka pořád dost nepřesvědčivě krouží s tím, že Celaena si zakázky vybírala a mučila a zabíjela jen vrahy a násilníky - tedy aspoň se tím s jejím milým Samem utěšují, což se zdá hodně nepravděpodobné) a pak bych teprve sáhla po Skleněném trůnu, kdy dívka po tom všem stráví ještě rok v krutém pracovním táboře a vyjde odtud jako poněkud spratkovitá puberťačka řešící kamínky na šatičkách a večírky, to bych nad tou nekonzistentností asi dosti vrtěla hlavou. Takže za mě - přečíst si první dva slabší díly série a třetí, který se odehrává mimo Zlomuval, pak Krvavé ostří a pak se pustit do dalších už mnohem komplexnějších knih (nejlépe na Krvavé ostří navazuje čtvrtý díl, kde se Celaena vrací do Zlomuvalu a setkává se po letech se svým mistrem). Ale zpět k této knize - bylo fajn, že těch pět příběhů na sebe bezprostředně navazovalo, a přitom to byly ucelené novely s jasně danými postavami, zápletkou a vyvrcholením, což autorce neumožnilo se neustále v kruzích vykecávat, jak jsme toho svědky v sérii Dvorů. Celaenu jsme tak sledovali v Zátoce lebky, kde se Samovou pomocí a v rozporu s Arobynnovými záměry osvobodila otroky, následně pak v kratším příběhu, kde se snažila pomoci dívce, jež se toužila stát léčitelkou, následovaným pro mě nejčtivější novelou z Rudé pouště, kde se Celaena za trest za zmařený obchod s otroky měla cvičit u Tichých vrahů a opět ztratila další kousek naivity. Poslední dvě novely byly pro mě trochu zklamáním, neboť po návratu do Zlomuvalu se hlavní hrdinka začala chovat vůči Samovi jako vztahovačná nána a vůči Arobynnovi s tak nevysvětlitelnou a neomluvitelnou naivitou, že se po dočtení knihy nemohu zbavit dojmu, že zrada, o níž se neustále mluvilo ve Skleněném trůnu, byla v tomto případě dost očekávatelná a Celaena si tak za svůj pobyt v Endovieru mohla především sama (jo a ta líbačka v kanále byla prostě nej:-)). Celkově to byl ale zajímavý náhled do předešlých událostí a tak se těším, až se zase objeví na scéně Arobynn.

3 15.04.2022

60% - a to si musím neustále připomínat, že se jedná o young adult fantasy. OK, čte se to snadno a obrovské plus téhle autorčiny prvotiny je to, že ješte nebyla zvyklá se vykecávat, a tak má příběh vzhledem k obsahu odpovídající počet stran, zatímco dnes by to bezpochyby natáhla tak na 900. K příběhu - král hledá kdoví proč bojovníka a kdoví proč mezi těmi největšími vejlupky v říši. Jeho syn Dorian nasadí z nějakého asi vzdoru do klání Celaenu, kterou za tím účelem vytáhne z pracovního tábora, kam se dostala po blíže nespecifikované zradě svých kolegů nájemných vrahů. Je jí 18 let a do 17, kdy ji zajali, stihla získat renomé nejdrsnější a nejschopnější nájemné vražedkyně všech dob, což jí čtenář odrostlý teenagerskému věku věří, dokud se neumyje, nezačne řešit svou garderobu a pohublá prsa, nezačne koketně mrkat na prince i nevinného jinocha Chaola, který se vzhledem ke svojí naivitě a nedostatku zkušeností (např. s tím, že je občas nutné zneškodnit někoho, kdo se chystá vraždit) pro mě naprosto nepochopitelným způsobem stal kapitánem stráží, nezačne fňukat, že ji nepozvali na ten či onen večírek, rozplývat se nad štěňaty a čokoládou a dumat, jak ten princ hezky líbá. Jasně, jasně, je to knížka pro dospívající holky a ty tohle všechno od hlavní hrdinky očekávají, ale tak by to asi chtělo jinou volbu povolání. Ono občas problýskne nějaké trauma z dětství, smrt rodičů, krutý výcvik, drsný rok v dole, ale to by pak asi dotyčná byla psychicky trochu jinde. Beru to tak, že v tomto dílu šlo především o seznámení se s tímto světem, jeho postavami a nějakým tím tajemnem (sudba, vraždění v řadách soupeřů, princezna z Eyllwe), holčina dopadla v soutěži dle očekávání a teď jsem zvědavá, co bude dál.

3 13.03.2022

70% - Mayovy čínské thrillery mě velmi baví, čtenář se dozví řadu věcí o tom, jak to vypadá a funguje v současné Číně a také vztah americké patoložky Margaret Campbellové a čínského detektiva Li Jena je pojatý celkem zajímavě. Běžkyně je ovšem první díl z této série, který mě tak úplně neoslovil. Jistě, prostředí čínského vrcholového sportu je obzvlášť v těchto dnech, kdy probíhá olympiáda v Pekingu, pro čtenáře hodně atraktivní téma a celou dobu není tak úplně zjevné, co se zemřelým čínským sportovním nadějím vlastně stalo. Ale jednak mi přišlo, že se zápletkami už se autor poněkud vyčerpává (už jsme tu měli virus v rýži, virus ve vakcíně pro imigranty do USA a teď opět virus, což je na pět knih docela častá koncentrace podobného tématu), za další to tentokrát bylo nevyvážené, protože Margaret je po celou dobu knihy v podstatě jen těhotná a chystající svatbu - mezi ní a Li Jenem se vlastně neřešilo nic jiného, ještě kromě toho, jaký bude mít vliv sňatek s cizinkou na jeho kariéru a jak to snášejí jeho otec a její matka, kteří oba přijeli na zásnuby. Li Jen ještě kromě toho nenáviděl svého zástupce (a jak tyhle vztahové propletence nakonec dopadly, se asi dozvím až v dalším dílu, kdy mě s nimi autor, jak je jeho zvykem, seznámí jako s hotovou věcí). No a ten akční závěr mi připadal totálně přitažený za vlasy a nemohla jsem si pomoci, aby mi Margaret nepřipadala jako totální trubka, že se dokázala dostat (zvlášť ještě ve svém stavu) do takové šlamastiky. A i hádanka paní Mei byla tentokrát příliš snadná, že působilo skoro až trapně, že na ni Li Jen okamžitě nepřišel. Tak jsem nicméně zvědavá, jak to bude v dalším dílu pokračovat.

3 07.02.2022

(SPOILER) 75% - Na úvod dva postřehy - tohle byla první knížka ze série Dvorů, kterou jsem nečetla na čtečce, ale v papíru. No a teda je to dost rozdíl - normálně "skutečné" knihy jako staromilec spíš upřednostňuji, ale se 700 stránkovou bichlí se, málo platné, manipuluje při čtení dost obtížně - a tím spíš pak člověk vnímá leckteré ukecané pasáže, kde se autorka, zdá se mi, už začíná hodně a naprosto zbytečně opakovat, a postavy zejména ve svých vzájemných vztazích řeší dokola to samé (a ani ty erotické pasáže zas nejsou tak moc inovativní, ale ty mi zas tak moc nevadí:-)). A druhá drobná poznámka - už mi připadá poněkud pubertální, jak na sebe dospělé osoby, když se škádlí v hovoru, často vyplazují jazyk nebo dělají obhroublá gesta, jako kdyby jim bylo tak maximálně 12 a ne několik set let (což tam některým je). Ono i u mladé vladařky Feyre už to působí trochu na zvednutí obočí.
Třetí díl je rozehraný zajímavě - na konci druhého dílu Tamlin vydal Feyre i její blízké královi Hybernu, aby ji získal spět pro sebe, a Feyre sehrála přesvědčivou komedii, jak se vzpamatovává z Rhysandova područí, aby zachránila své dvě sestry. Ve skutečnosti, ale na Tamlinově dvoře záhy nelítostně způsobí rozvrat a s Lucienem po boku se vydává zpět na Noční dvůr, kde se už Lucien nemůže dočkat své novopečené družky Elain, která není ze své přeměny ve vílu ani z toho, že se nebude vdávat za svého lidského snoubence, vůbec nadšená. A tohle je zajímavé, protože zatímco v předešlých dvou dílech mi Elain připadala jenom jako hezká tvářička a Nesta byla prostě sobecká a namyšlená mrcha, tak ve třetím díle mě obě sestry vzešlé z kotlíku bavily málem víc než Feyre. Doufám a zároveň se bojím nějakého budoucího textu psaného z pohledu Nesty, protože bych na jedné straně její smýšlení chtěla znát, ale na druhé straně její nepředvídatelnost a to, jak se před zraky Feyre a ostatních postupně vyvíjí, i když do hlavy jí stejně nikdo nevidí, je prostě působivé tak, jak to je. V knize je opět množství drobných questů, které musí Feyre i ostatní podstoupit, Hybern chystá válku a máme příležitost při její přípravě poznat pány ostatních dvorů a i některé tyto dvory a zde je nutné obdivovat autorčinu fantazii - pokud se této série někdo filmařsky chopí, pak doufám, že se na produkci nebude šetřit (a scénář knižní ukecanost přijatelně zkrátí). Hodně oceňuju, jak autorka pracuje s postavami - málokdo je nakonec vysloveně záporák a i ten, kdo tak celou dobu vypadá, náhle může odhalit vysvětlující motivy pro své předchozí činy - tyhle zvraty, kdy se některé postavy (a i lecjaké nepříjemné bytosti) nečekaně přidají na stranu Prythianu, Feyre a Rhysanda, jsou na knížce jedny z nejzajímavějších. Ovšem dost často se těmi intrikami zkrátka prokousávalo dost obtížně.

3 07.01.2022

70% - Na rozdíl od některých předešlých částí ságy o zaklínači Geraltovi tato působí víc propojeně jako jeden fantasy román, tedy žádné jen volně navazující povídky. Opět se setkáváme s Geraltem, jeho milovanou čarodějkou Yennefer, bývalou princeznou Ciri a občas i s neodolatelným trubadúrem Marigoldem. Musím říct, že mi zde dost chybělo to, co jsem milovala na prvních dílech - ty humorné vsuvky a hlášky, kdy postavy z éry podobající se středověku působily tak moc současně, a zejména pak ty četné odkazy na známé pohádky, pověsti a legendy. Toto už je nefalšovaná středověká politicko-válečná fantasy, která začíná ještě tak docela zajímavě velkým banketem čarodějů, ovšem pak se začnou všichni tak nějak vzájemně zrazovat, věznit a vraždit, vypukne válka a přiznám se, že mě ani moc nebavilo udržovat pozornost, kdo je kdo, kdo je s kým, kdo koho zradil a kdo je proti komu. Na konci to dost podstatně zachránila pasáž, v níž je Ciri odkázaná sama na sebe a putuje spalujícím horkem přes Plotnu, to bylo vážně skvělé, kéž by byla taková celá kniha, protože tam mi ty zdlouhavé a vysoce podrobné popisy každého pohybu bojujícího člověka přijdou na místě (a ještě k tomu ta vnitřní psychologie boje se sebou samým v situaci, která vypadá úplně bezvýchodně!) - ale číst si po padesáté na padesáti stranách, kdo jak vzal do ruky meč, jak se s ním ohnal a kam dotyčného protivníka trefil, to zas pro mě tak zábavné není.

3 14.12.2021

75% - Napsat thriller, který se z velké části odehrává v Severní Koreji a je psán z pohledu Severokorejců, to už chce od západního autora notnou dávku odvahy a sebedůvěry. John má nastudováno, to je dobře patrné, je zjevné, že toto černé místo na nočních mapách navštívil, byť jediným možným, stranou a vůdcem schváleným stylem, pod přísným dohledem tamních bezpečnostních složek. Sám také uvádí prameny, z nichž čerpal své informace o tomto vězení velikosti celého státu, a odkazuje na uprchlé Severokorejce, s nimiž měl možnost mluvit o tom, co se v jejich bývalé vlasti děje. Reálie tedy působí hodně důvěryhodně, a pokud autor napíše, že je běžné, aby se režim částečně živil prodejem pervitinu vyváženého ze země v diplomatických kufřících, tak tomu věřím. Část odehrávající se v USA kolem poloviční Jihokorejky Jenny, jejíž sestru kdysi do Severní Koreje unesli a která má jako novopečená agentka CIA možnost se zúčastnit aktivit Američanů ve vztahu k této pochybné zemi vlastnící jaderné zbraně, je napsaná věrohodně. Když ale došlo na části, které se týkají staré paní Mun snažící se vést malou živnost na jistém severokorejském nádraží a zejména pak vysokého straníka a diplomata Čo, už jsem tam přece jen dost cítila, že i přes všechny kvality, je za tím textem pořád jen kdosi ze Západu, který se snaží svým psaním vcítit do Severokorejců. A obávám se, že být Severokorejcem ať už chudým a toužícím jen nalézt způsob obživy, nebo vlivným, avšak stále se třesoucím před tím, kdy se někdo začne šťourat v jeho minulosti a předcích, to je zkrátka zkušenost, která je zřejmě nepřenositelná už proto, jak moc se osobnost těchto lidí utvářená životem stráveným v jedné z nejhorších světových diktatur liší od té průměrné naší. Poslední část knihy byla sice lákavě akční, ale zároveň tak neuvěřitelná, že to prostě bylo až moc. Ale rozhodně se jedná o zajímavé počtení.

3 17.05.2021

70% - Klasika Neila Gaimana, tak jsem se dost těšila. A četlo se to dobře, ovšem nutno říct, že pár týdnů po přečtení si knihu zas tak úplně přesně nevybavuji, což se mi u dobrých knih nestává. Samozřejmě veliké plus za stvoření Podlondýna nacházajícího se ve starých kanálech, tunelech metra a vůbec dalších podivných místech, která se pod chodníky Londýna nacházejí. A další dobrý nápad s tím propadnutím se škvírou, kdy se člověk či jiná bytost stane součástí tohoto urban fantasy místa a pro obyčejné lidi tam nahoře se stane takřka nepostřehnutelným. Ujetí vrahouni pan Croup a pan Vandemar. Tajemná dívka Dvířka s prazvláštní schopností. A markýz de Carabas, který dokáže zařídit prakticky cokoli. Ovšem samotný děj byl takový nemastný neslaný, zřejmě i vinou hlavní postavy Richarda, který propadl škvírou a prochází rádoby bouřlivým přerodem z nudného obyvatele Londýna v ... v podstatě téměř stejně tak nudného obyvatele Podlondýna.

3 06.10.2020

65% - To, co začalo jako příběh, který mě uchvátil svojí nápaditostí, sklouzlo postupně do průměru. Nějak se to vyvinulo v očekávané rozuzlení, kde hlavní hrdina Jacob ve stylu Harryho "zachráním náš svět" Pottera v sobě musí objevit a posílit své jedinečné schopnosti spočívající v tom, že vidí to, co ostatní nevidí, osedlat si hrůzostrašného netvora a ve (skvěle, to všechna čest) popsané chudinské londýnské čtvrti Ďáblově akru z viktoriánské éry svést konečnou bitvu se stvůrami a netvory a zachránit tak svět podivných lidí. V čemž se mu s vcelku chabými ohníčky v rukách snaží sekundovat milovaná Emma, zatímco ostatní děti a ymbryny jsou zavřené ve věži stvůr. A ono ani po jejich osvobození se žádná velká akce nekoná, protože děj nutně naráží na to, že osobnosti těchto podivných vznikly na základě dobových fotografií sesbíraných autorem, takže Claire s ústy vzadu, Hugh, kterému v minulém dílu zhynuly včely, nebo Enoch se svými oživlými figurkami toho zas tak moc nezmůžou, to ještě tak létající Oliva, kterou lze alespoň využít jako pátrací balón. Využití fotografií, které mě v prvním dílu tak okouzlilo, bohužel definitivně narazilo na svoje limity - zatímco v prvním dílu se díky nim mohly prezentovat hlavní postavy, nyní je jejich použití v ději vysloveně umělé - jen fotka a pak sdělení, že to či ono hlavní hrdinové cestou viděli, povětšinou bez jakékoli důležitější spojitosti s dějem. Původní nápad byl vážně jedinečný, něco, co tu ještě nebylo. Ale podle mého soudu už to autor s těmi pokračováními zas tak moc nezvládl.

3 28.01.2020

55% - Po dvou přečtených knihách jsem chtěla dát tomuto spisovateli další šanci, ale Volba opravdu nebyla dobrou volbou. Autor zjevně pojal krátkou a jednoduchou myšlenku - jak se zachovat, pokud manžel, kterému jste kdysi bez hlubšího uvažování slíbili, že ho v případě nutnosti necháte odpojit od přístrojů a zemřít, se náhle skutečně dostane do dlouhodobého kómatu. A tuto myšlenku se rozhodl zpracovat do celého románu. A jak už sama myšlenka napovídá, ke zpracování toho není mnoho, protože odpověď zní vždy jen ano nebo ne, ať už se na to nabalí jakákoli omáčka. Takže nutně muselo dojít na vyprávění, jak se ti dva kdysi dali dohromady, přičemž příběh to byl tak obyčejný, že na něj nejspíš do pár dnů zapomenu (byť se autor všemožně snažil tvořit dramatické linky tam, kde žádné nebyly - šmarjá, ona si myslela, že její fenku obskočil jeho pes a ten byl přitom vykastrovaný, no tak to je tedy třeba rozvést nejméně na 50 stranách a ještě deptat hrdinku pocitem, že by měla napříště chodit kanálama), a závěr knihy pak celkem suše podal, proč se hrdina rozhodl tak, jak se rozhodl (a ano, díkybohu se alespoň rozhodl tak, jak by se za daných okolností asi rozhodla většina lidí, za to alespoň hodnotím knihu lehkým nadprůměrem, protože po předchozích zkušenostech s tímto autorem bych čekala spíš rozhodnutí opačné, hlavně aby to bylo co nejvíc srdcebolné) a pak velmi ve zkratce, jak to nakonec (pak už předvídatelně) dopadlo. Námět by to byl spíš na dobrou povídku, která by dokázala na malém prostoru zhutnit všechna dilemata hlavního hrdiny, než na román, kde se to rozplizlo do neurčita.

3 06.01.2020