Tři vyvolení přehled

„To, co si o sobě myslíme a co doopravdy jsme, se málokdy překrývá.“

Jestliže Pistolník si u mě vystřílel pět hvězd, Tři vyvolení by si zasloužili klidně šest. Což nejde. A protože nechci snižovat hodnocení Pistolníka, ponechám pět hvězd i tady – s dodatkem, že Tři vyvolení byli o kapánek lepší než první díl.

Zatímco Pistolník působil jako surrealistický sen, tady se příběh zaostřuje a konkretizuje. Objevuje se tu více akce, méně metafor, děj je uchopitelnější. Tohle už je kingovina v plném proudu (Tři vyvolení vyšli v originále ve stejném roce jako moje milovaná kultovní Misery). Po dočtení druhého dílu naprosto chápu, proč se někteří čtenáři nechali od dalších dílů Temné věže odradit hned prvním dílem – ten byl spíš takový fever dream, putování odnikud nikam, kdy občas nechápeš, co čteš, a ani proč to čteš.

Zde už pistolník Roland není jen pouhá postavička plnící svůj účel, ale ukazuje se nám v jiném světle a nabírá na lidskosti. Jeho střet s „naším“ civilizovaným světem přináší spoustu roztodivných situací, kterým nejde nepodlehnout (Taxi = Tak Si).

Sestava hlavních aktérů je nyní kompletní, a je naprosto výborná! Od prvního okamžiku jsem věděla, že tohle jsou přesně takové archetypy postav, které prostě chci čtenářsky sledovat a doprovázet na jejich cestě. Všichni jsou zajímaví a neuvěřitelně lidští. Jestli King něco zvládá mistrovsky, tak je to právě ono dávání lidskosti a duši písmenkám na papíře. Říkám to pořád, ale je to fakt pravda. Každá z postav má úžasnou backstory, která se odráží v tom, kým jsou dnes, má to reálný dopad na jejich chování a motivaci, což je něco, co spousta autorů neumí.

Opět se tu prolíná téma osudovost, a nakolik do ní můžeme (a chceme) zasahovat, a v jakém okamžiku držíme osud my, a kdy už drží on nás. Volba „třech vyvolených“ byla naprosto ikonická. Roland nikdy nevyruší své budoucí souputníky při pohodovém pití čaje, ale právě v té největší vřavě. Nemůžu se rozhodnout, který z oněch tří měl nejpůsobivější entering, ale rozhodně si myslím, že třetí dveře byly úplně nejvíc boží! Roland pěkně přečůral osud, což bylo něco, co jsem fakt nečekala, a čím si získal nejen částečné vykoupení z rozhodnutí v prvním díle, ale taky moje srdíčko.

V tomto okamžiku jsem do Temné věže zamilovaná až po uši. Jsem přesvědčená, že je to jedna z těch přelomových knih (sérií) v mém životě, kterými hodlám otravovat všechny kolem, dokud mi jednu nevrazí. Protože jo, ono je to vážně tak boží.

„Zaplatit peklem je jedna věc. Ale chceš ho vlastnit?“

„Ještě dřív, než se zeptala, kdo jsou oni, zeptala se, kdo je ona.“