esma komentáře u knih

Ty stovky hodin rozhovorů s pamětníky se Karin Lednické vyplatily. Díky nim a svému talentu dokázala vykouzlit osobní příběhy obyvatel tohoto regionu tak, jak je životní podmínky formovaly: těžká práce mužů - horníků, dennodenní kolotoč žen udržujících mnohočetné domácnosti, práce dětí od raného věku, první světová válka. A pak rozpad Rakousko-Uherska, který vzápětí vyvolal revizi nově utvořených česko-polských hranic a vyvrcholil válkou. Možná byly příčinou mocenské zájmy (zdroje a významná dopravní tepna), možná územní spory, ale určitě to nebylo z podnětu těch, co byli sžiti s tímto národnostně pestrým prostředím.
Přestože kronika Karin Lednické je časově ohraničena dobou 1894 až 1921, srovnání s přítomnosti se neubráníme. Máme co jíst (spíše řešíme obezitu), můžeme do škol a učit se, máme resp. můžeme mít práci, můžeme mít sportovní, kulturní a jiné koníčky… a přece se nezdá, že bychom byli všichni spokojenější. Co nám chybí ? Skromnost ?

48 02.08.2020

… Obyvatelé mokřadů si psali vlastní zákony. Ne takové, jaké se obvykle tesaly do kamene nebo zaznamenávaly na pergamen, ale mnohem silnější, které se jim vtiskly do genů. Zákony přírody platné od počátku věků... Zoufalý, osamocený a do kouta zahnaný člověk se vždy upíná k základním instinktům, jejichž hlavním cílem je přežít…

36 01.07.2021

Žádné slzy a žádné vzdechy:
doktorsky věcně nám ukázala svou utýranou zemi, rodné Čechy.
Vzpomněla jsem si : já ji znám. Ten obraz vrytý do paměti, Goyova žena v černém,
VÁLKA.
Znovu vždy stejná, po staletí,
Goyova černě oblečená žena,
o všechno obraná, o všechno okradená,
opřená o náhrobek vlastních dětí

Místo příspěvku jsem si dovolila citovat báseň norské spisovatelky Ingeborg Hagenove, přítelkyně paní doktorky, protože lépe než já dokázala vystihnout celý její život.

35 10.04.2023

Krajní polohy rozhodování každého z nás - můžu, ale také nemusím - považuji za hlavní myšlenku celé Steinbeckovy knihy. Některé jeho postavy mi připadaly příliš idealizované (schematické), některé příliš iritující (Kathy). Nicméně to ráda Steinbeckovi odpouštím, protože to bohatě vyvažuje "člověčenstvím", jehož nekonečné variace můžeme vidět v běžných životech každého z nás : můžu/nemusím zabít, můžu/nemusím ublížit, krást nebo podvádět..., ale můžu/nemusím pomoct nebo můžu/nemusím vážit každý svůj krok...
Knížka je prostě nadčasová.

33 08.08.2022

My lidé milujeme příběhy a ty nám poskytují bohatou paletu prožitků, přes které nabíráme cenné zkušenosti navíc. Ty zprostředkované se míchají s těmi osobně prožitými a máme tu bohatou škálu modelů, jak se chovat v běžných i mimořádných situacích. Zkusme postavy z románu Roberta Merleho s troškou fantazie zaměnit za postavy reálné, představme si tam taky samy sebe a výsledkem bude studené orosení. Ruku na srdce, kdo by byl schopen přežít ?
Popis technologie přežití v extrémních podmínkách by stěží ale vydal na skoro 500
čtivých stran (pomineme technické nesrovnalosti), kdyby nešlo veskrze o lidskou společnost se všemi klady i zápory podanou díky dovednosti autora s vtipem a nadhledem.

32 14.06.2018

Route 66, cesta naděje pro ty, kteří za velké hospodářské krize uvěřili slibům o zemi zaslíbené. Čtení neveselé. Potkáváme se se smrtí, hladem, nemocemi, represemi, nechybí ani protipól : ochota pomoct, soudržnost, dělit se, být solidární. Krize odkryla absenci sociálního systému, nové technologie jako vždy předběhly dobu a ve svých důsledcích logicky připravily podmínky pro změny. Celý proces, který vede ke změnám od JÁ k MY, je popsán v klíčové kapitole 14, kde Steinbeck za jedinou cestu považuje změnu násilnou, jak jinak pochopit, cituji ...skutečnost, že vy jste vlastníci, vás odsuzuje k věčnému zmrazení do onoho JÁ a navěky vás odděluje od onoho MY... Domnívá se, že by půda, která byla jejich obživou a traktor, který je „vyoral“ z půdy, měla být naše a nikoliv moje. S jednou takovou variantou přechodu od JÁ k MY máme ale my osobně negativní zkušenost...
Neustále se opakující historický vzorec. Dát dostatek moci MY a neoslabit tvůrčí schopnosti JÁ a zajistit, aby se z MY nestalo JÁ (kulty osobnosti, vůdcovské strany atd, četli jsme Orwella…)
Přesto i Steinbeck vidí, že … člověk klopýtá kupředu, bolestivě a častokrát s omyly. Když pokročí kupředu, může někdy uklouznout nazpátek, ale jen o půl kroku, nikdy ne o celý... A to si máme uchovat v paměti.
Kniha vyšla v roce 1939, i přes tu vzdálenou dobu nám má stále co říct.

31 19.09.2022

Waltari si z existence více než 3000 let trvající Egyptské říše vybral dobu panování faraona Achnatona (1351-1333 před n.l.). Jeho lékař Sinuhet se sice "narodil" v Helsinkách v roce 1945, ale autor skrze jeho příběh popisuje dobu v rámci dostupných reálií nejenom v Egyptě, ale i v zemích, kterými Sinuhet procházel a předkládá onen nekončící lidský příběh dobyvačných a náboženských válek, násilí, intrik, bezmoci a utrpení. A hlavně příběh jednotlivého člověka, který si dobu, ve které bude žít, nevybírá a musí ji ustát, byť může zůstat stejně osamělý jako Sinuhet.
V Egyptě jsem nikdy nebyla, ale byla jsem v egyptském muzeu v Turíně. Je nádherné, rozsáhlé, plné velkolepých soch, sarkofágů, mumií, různých artefaktů, nepřestáváte se podivovat vysokému stupni dovednosti, kterou bez pomoci elektřiny pouze s využitím lidské síly dosáhli. S Nilem za zády postavili pyramidy, sfingu, chrámy, ale hlavně nechávali díky znalosti písma vzkazy : malby, papyrusy, hliněné deštičky, slavnou a významnou Rosettskou desku, díky které jsme jazykům starověkého světa porozuměli. Návštěva muzea byla také impulzem, že jsem se k této knize znovu vrátila.

Egypťan mi dělal společnost v autě, poslouchala jsem audio, ale nesedlo mi, protože jsem se nemohla vracet zpět, spousta hezky vyjádřených myšlenek rychle utekla, doporučuji dát přednost "klasice".

30 10.02.2020

Existuje mnoho na informace bohatých bedekrů, ale Anglické listy nabízí něco jiného. Autorův vhled do této země je velmi osobitý, emotivní a hravý. Ale o Čapkovi víme, že uměl psát a měl hluboký vztah ke kolébce moderní demokracie, protože je to logické vyústění jeho humanizmu a moudrosti.
U čtení jsem se často usmívala, jenom jeho poslední kapitola mě rozesmutnila. Určitě nejsem jediná, která má pocit, že se Bílé útesy doverské, ty skutečné i ty v nás, vzdalují... A to si Karel Čapek určitě nepřál.

29 13.04.2020

Knížka vyšla v roce 1980 a Tevisova vize, jak by mohla naše společnost vypadat, je datovaná rokem 2467. Ještě stojí Empire State Building, ale zmizeli jsme my v té kvalitě, kterou máme v současné době. Sci-fi příběh odeznívá v našich hlavách a nabízí prostor pro zpětnou vazbu, protože budoucnost tvoříme už teď - v přítomnosti : Jak si uchovat a hýčkat ten dar, který nám byl dán : mozek a používat ho. Jak se odstřihnout od závislostí, které podvracejí naši vůli. Jak neprotežovat poživačnost, aby se nestala jediným smyslem života.
Walter Tevis by měl určitě radost, že Zpěv drozda oslovil tolik čtenářů.

29 06.08.2019

Není lehké číst příběhy lidí, kterým válka umocněna rasovou nenávistí převrátila život na ruby. A není ani jednoduché udělat závěr a přijmout jej : zda jsme my lidé vůbec schopni sami sebe změnit...

29 27.06.2019

Tak jsem se od Händelovy Agrippiny dostala až k Neronovi. Z pramenů – pokud nejdeme až ke zdrojům – se této době nejvíce přiblížilo Sienkiewiczovo Quo vadis. Sienkiewicz sám zdroje poctivě nastudoval a všichni, kdo tento román známe, nepochybujeme, že historické reálie jsou podchyceny autenticky a mrazivě. Quo vadis dokončil v roce 1896 a je chvályhodné, jak svůj román dokázal postavit. Dnes nám připadá tento způsob běžný, ale před více než stodvaceti lety ? Nerona, počátky křesťanství a příběh Lygie a Vinicia zabalil do kompaktního celku, nechybí gradace příběhu plného krutosti, násilí vrcholíci zmarem věčného města. A hodnoty, ke kterým se upínáme, krásné až snové myšlenky o tom … jak bychom si měli přát lásku a ne nenávist, dobro a ne zločin, věrnost a ne nevěru, soucit a ne pomstu … krásně se to četlo a taky si to přeji (přejeme), ale vývoj člověka v průběhu těch tisíců a tisíců let nabíral různý směr, je nabalen mnoha strašnými údobími, kterých otisk neseme sebou doposud. Ani křesťanství nezůstalo imunní. Možná se některým čtenářům nezdá míra té křesťanské linky. Mě ale nevadila, i když jsem ateista. Víra obecně zastávala v historii člověka vždy významné místo, vysvětlovala mu svět, kterému nerozuměl. My dnes máme vědu, jsme racionální a odklon od víry je součástí našeho dalšího vývoje. Přesto nemůžeme ani křesťanské nauce upírat její civilizační roli, kterou přiměla člověka k přijímání jiných hodnot. A v protikladu s dobou Nerona je to čitelné.
Poselství z Quo vadis je srozumitelné i po tolika letech : … svět n e m ů ž e stát na zločinu, neudrží se.
Podle mne jde skutečně o dílo par excellence, nevynechala bych z něho ani jediný řádek.

27 13.03.2020

V časech tzv povinné četby byl můj dojem z knížky takový nijaký. Scházely mi zkušenosti, nějaké ty kotrmelce, hlubší zážitky. S odstupem let slyším najednou úplně jinou knihu (Ladislav Mrkvička svým hlasem vskutku exceluje) a příběh úplně jiného starého muže, který - ač neoplývající hmotnými statky, oplývá pokorou... protože k ní dospěl a věděl, že pokora není člověku k necti a není na újmu opravdové hrdosti... Ano, život Santiaga byl prostý, odevzdaný běhu času, ale právě tou jednoduchostí byl nevšední a naplněný.

27 17.01.2020

První světová válka, její důsledky, hospodářská krize, nástup nacismu a život ve válce druhé, to vše se promítá v osobních příbězích postav Karin Lednické. Region, který popisuje, měl ale ještě další specifický problém. Necitlivé rozdělení Těšínska vyvolalo napětí mezi tamními obyvateli a eskalovalo až k nesmiřitelným postojům jak Čechů, tak Poláků. Změny chtěli dosáhnout silou. Ano, co nejde silou, půjde ještě větší silou... Toto odporující si rčení plně vystihuje vyhrocení vztahů až k ztrátám na lidských životech a k nucenému vystěhování všech, kteří žili na „nesprávné“ straně. Byla to těžká doba. Přes všechnu tíhu a komplikovanost námětu jde o knihu velmi čtivou, byť tu tíhu pocítíme i my. Závěrem nás autorka vyzývá k tomu, abychom se neustále učili rozumět dění kolem sebe, chybná rozhodnutí jsou ve svých důsledcích ničivá bez ohledu na dobu, ve které člověk žije.

26 13.04.2021

Jak velmi se mýlili oba přátelé, když se jeden z nich vracel se svou rodinou po první válce do rodné vlasti. Očekávali vznik nového, liberálně demokratického Německa a hlavně bezpečného po odvržení prušáckého militarizmu...
Styl románu je velmi rafinovaný. Čtenář už od počátku ví, jak strašlivá budoucnost se před nimi otevírá. S tím kontrastuje zpočátku upřímný a láskyplný tón mezi oběma přáteli, kteří za největší nepřízeň považují své odloučení.
Je to příběh o zradě. O zradě, která se odehrála na několika generacích a kterým byla odepřena možnost prožít běžný život, protože „bytí člověkem“ bylo degradováno a stal se nástrojem zla.

Silný příběh, neuděláte chybu, když si vyberete audioknihu (Eben/Trojan).

25 15.04.2021

Chce to hodně odvahy změnit běh svého života a platilo to i pro tři protagonistky knížky Laetitie Colombani : u jedné převážil strach o budoucnost její dcerky, další vyděsila vidina finanční propasti, tu poslední donutila srovnat si priority její nemoc.
Takové nepřímé pobídnutí k přemýšlení o tom, zda každý/á z nás také nemá důvod něco ve svém životě změnit, pokud je čas ...

25 24.02.2021

Jestli je vaše představivost kompatibilní s poetickým jazykem knih Marcela Pagnola, tak se ocitnete na provensálských lukách, proběhnete se po skalách, posbíráte byliny, popijete z pramenů…Ano, jeho know how : jak vás vtáhnout do obrazů svých knih, je úchvatné.
Ale neméně pozornosti si žádá i námět knížky Živá voda … nikdy se nevyplácí starat se o věci jiných lidí … často se opakující mantra obyvatel tohoto kraje. Nemůžeme je šmahem odsoudit za tento výrok, máme v sobě hluboko zakořeněný atavizmus po svých předcích, když kontakt s příslušníkem cizího kmene znamenal otázku přežití. Že doteď máme obavy před cizím tvorem jiné barvy pleti, jiného náboženství, jiného bydliště (v případě knížky jiné vesnice)… Nemůžeme jejich chování ale ani schvalovat, neboť vedlo k ublížení a bolestným ztrátám.
A stačilo říct tak málo slov...
Marcel Pagnol říká, že viníky lze snáze vybrat než vyhledat, ale to už si musí každý z nás přebrat sám.
Krásná knížka.

25 11.10.2020

Kdyby Johann Sebastian věděl, co Zuzana Růžičková prožila, aby přežila, naplnily by jeho slzy nejeden potok, spíše moře, oceán … a přesto ona, ta drobná, subtilní bytost považovala za svou povinnost být prospěšná, aby ospravedlnila to, že přežila Terezín, Osvětim a Bergen-Belsen. Podle jejich slov ji zachránila hudba : a my tomu věříme (Alice Herz-Sommerová to tvrdila taky, obě byly ve stejnou dobu v Terezíně, i když asi k bližšímu kontaktu nedošlo.)
Hudba pro člověka skutečně představuje něco, co vás nikdy nezklame a vaše myšlenky, váš život zabalí do srozumitelnějšího světa, světa tónů, zvuků a možná i těch krásných barokních melodií Bacha, Purcella, Bendy nebo Scarlattiho, které naplnily její život : virtuální i ten skutečný.
Neuvěřitelný osud, neuvěřitelná osobnost.
To nejmenší, co můžeme udělat my, je přečíst si tuto knihu. Není jenom o holocaustu, není jenom o hudbě, je plná myšlenek, kterými se snaží hledat odpověď na to, co se dělo za jejího života. A byla to doba, která nám není vzdálená : 1927-2017.

25 30.05.2020

Veškeré informace, které nám o stromech Peter Wohlleben sděluje, jsou výsledkem jeho intenzivního zájmu a vhledem k profesi i odpovědného vztahu k přírodě, a vlastně vztahu k nám, lidem. Nepřímo signalizuje : lidé a stromy jsou spojené nádoby, bez stromů a lesů tady nebudeme ani my lidé, proto "odtajňuje", abychom věděli... podle toho se chovali a rozhodovali...

25 21.10.2019

Číst tuto knížku, to je neskutečně smutné líčení osudu těch, kteří se narodili v nesprávnou dobu a na nesprávném místě, ale "správné místo" na světě v době válek není... a nebylo ani v Evropě... nebylo v Litvě, nebylo v Polsku, nebylo v Prusku a nebylo ani v Německu... Válka bere vše, zpřetrhává kořeny a ti, co přežili, mnohdy začínají jinde povětšinou bez těch, s kterými kdysi tvořili rodiny.
Byť se jedná o smyšlené postavy, historický rámec událostí kolem zkázy lodě Wilhelm Gustloff v lednu 1945 je pravdivý a statistika tragická : přes 9000 obětí, z toho polovina dětí...
Ruta Sepetys se narodila už v Americe, ale její litevské kořeny ji svazují a možná nejsem daleko od pravdy, když si myslím, že považuje za svou povinnost připomínat, že válka je ten nejnesmyslnější počin, kterého je lidstvo schopno.

25 06.12.2018

Oko za oko, zub za zub vede k slepému a bezzubému světu... vypomáhám si Mahátma Gándhim, protože jeho výrok se mi jak Ariadnina nit vinul hlavou při čtení celé této smutné knížky. Byla jsem na extrémně emocionální příběh připravena, přesto mě uplakal. Válka, to nejsou jenom ztráty na životech a ztráty materiální, ale celoživotní šrámy na duších přeživších. A Gerta, to děvče české matky a německého otce jich měla přehršel : zklamání z lidí, s nimiž se nedokázala sžít - nedokázala zapomenout, zklamání z Boha, přestože nebyla věřící - připustil tolik utrpení a bolesti. Knížka Kateřiny Tučkové - to není jenom popis událostí vyhnání, vybízí nás k přemýšlení o možnostech jednotlivce ovlivnit svůj osud, byť omezených. Může vůbec kolo dějin změnit ? Je to cena za lhostejnost, se kterou pozorujeme zárodky zla v době, kdy ho ještě lze ovlivnit ?

25 08.10.2017