Ema22 komentáře u knih

Po Hordubalovi jsem sáhla po letech znovu. Čapek je čtivý, pohladí svým stylem. Tolik se mi líbily pasáže, kdy Juraj chodil po rodných horách, užíval si vůně, zvuky, to, jak se zadýchá, když stoupá po pastvinách a polích vzhůru. Nemá rád roviny, jsou nudné a nekonečné. Na horách je vždycky v dosahu nějaký cíl... Hordubal je prostý člověk, silný, pracovitý, hovoří se zvířaty, nikomu nevnucuje svůj názor, situaci dá čas, aby se srovnala. Polana si zase zvykla. Je důvěřivý, zřejmě věří v hodnoty, které očekává od ostatních. Jen někdy ustoupí zbytečně brzy a prospělo by mu si dupnout. Čím jsem starší, tím mi je Čapek bližší.

10 20.05.2017

Vtipná, nadčasově napsaná, pro milovníka zvířat s naprosto šokujícím koncem, Aféra s křečkem mě překvapila a nesmírně pobavila.

2 26.04.2017

Podobně jako Sputnik, má láska mě tato kniha nějak nemůže vtáhnout. Mám za sebou cca 100 stran a nějak se to vleče. Asi jí dám druhou šanci za nějaký čas.

3 17.04.2017

Moje srdeční záležitost. TT jsem četla už tolikrát a vždy mě osloví znovu. Poprvé jsem trochu tápala, a pointa potvrdila mé tušení.
Hlídejte si svá přání, mohla by se splnit, a nezanedbávejte své vztahy, sny ani city, potřebují živit jako naše tělo, jinak onemocní, zeslábnou a třeba zmizí navždy.

13 17.04.2017

Můj první HH a jsem nadšena. Bavila mě falešná motivace, několik časových rovin a napětí. Už dlouho jsem nečetla knihu, která by mě v 8 večer nalákala pod peřinu a nepustila. Základní motivace Sněhuláka je v poslední době docela ohraná a jeho fyzický nedostatek byl podle mě zbytečně navíc (na druhou stranu by zřejmě neodhalil svého biologického otce). Knize bych dala o jednu hvězdu navíc, kdyby autor končil 4. částí, 5. mě zklamala.

4 05.04.2017

Knihu jsem četla před 25 lety, byla jsem unešená příběhem, stylem. Dnes jsem zklamaná, knihu jsem odložila ani ne v polovině, děj je utahaný. Možná je to i tím, že znám konec a zápletky a postavy. Na západní frontě klid hodnotím mnohem výš. 3/5 z nostalgie.

2 29.03.2017

Tato kniha o pozitivním myšlení mi připomněla spoustu jiných knih (Malého prince, Alchymistu, Starce a moře, Miluj svůj život). S mnoha myšlenkami a postřehy jsem se setkala jindy a jinde. Mysleme pozitivně, dávejme si pozor na to, co si přejeme, svou budoucnost, respektive současnost máme ve svých rukou. Ale nečekejme, že si nás štěstí najde nečinně sedící v koutě, musíme mu jít naproti. Změna DNA? V tomhle ohledu jsem trochu skeptická, každopádně mé nové seznamy jsou poměrně dlouhé.

25.03.2017

Kniha mého dětství, když mi bylo asi 10, dokázala jsem ji přečíst za jedno odpoledne a vymlouvala se, že mě bolí hlava, abych nemusela třeba k babičce. S napětím jsem fandila Neználkovi s Buchtíkem. Dodnes si pamatuju, jak jsem se smála scénám v nejlevnějším hotelu na světě, jak Neználek strkal jeden šprdlík za druhým, aby mohl spláchnout mýdlo, aby měl světlo, aby se vyspal. Jak mě děsilo, že někde můžou v noci běhat krysy a pokousat obličej. Viděla jsem svět Měsíčňanů dětskýma očima a nedomýšlela průhlednou angažovanost.

9 23.03.2017

Jsem zklamaná. Podle komentářů jsem čekala mnohem víc. Příběh sám o sobě hezký je, ale vůbec mě nezaujal styl. Nebo je to překladem? Zbytečně jednoduchá syntax, prazvláštní přirovnání. Čtení jsem si neužila na rozdíl od ilustrací Heleny Konstantinové.

6 22.03.2017

Do knihy jsem se pustila naprosto nepoučena, bez anotací a recenzí. Zprvu jsem trochu tápala v paralelních příbězích. Prolínání magického a reálného světa mě dostalo. Mám velmi ráda texty nabité aluzemi, sečtělé autory a Faust mě fascinoval vždy. Jen kdyby ta ruská jména nebyla tak dlouhá a sobě podobná.

2 21.03.2017

Oceňuji reálnost jednání mnohých lidí, myslím, že věrný obraz určité etapy naší historie, ale Havel prostě není můj šálek kávy. Do divadla bych na něj nezašla.

1 21.03.2017

Velmi, velmi se mi líbí, jak se postavy ve svých replikách doplňují. Rýmují se tedy jejich slova navzájem. Manon mi je vrcholně nesympatická, naivní Des Grieux skousne všechny její rozmary. Ale notoricky známé verše si přečtu ráda pokaždé:
Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže, hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu!
Manon je moje umřít pro krásu.

12 20.03.2017

Robinson byla láska mých dětských let. Četla jsem ho několikrát a nepřestával mě fascinovat. Ale přiznám se, začátek jsem dala jen dvakrát, při dalším čtení jsem vždy nalistovala ztroskotání.

2 18.03.2017

Na doporučení jsem se do ní pustila s velikou chutí. Na začátku jsem nevycházela z údivu a Alana si nesmírně oblíbila. S přibývajícími stránkami se moje čtení zpomalovalo a zpomalovalo. Knihu jsem do úplného konce nedočetla. Pustila jsem si film, který se od mých představ dost lišil. Je to takový Forrest Gump po seversku, který by si zasloužil vynechat hluchá místa a některé, tedy podle mě, zbytečné zápletky.

1 18.03.2017

Malého prince jsem četla nesčetněkrát, ale tento překlad mi nesedí. Notoricky známé citáty znějí jinak:"Rovnou za nosem se tím pádem nedá dojít moc daleko." Businessman není businessman ale podnikatel. A řekněte mi, které dítě ví, kdo je hradlař? Tentokrát jsem si četbu tolik neužila, příště sáhnu po jiném vydání.

Jezevčíci, ti si hoví, vždyť to jsou psi salámoví, podívej se, mámo, sama, je to salám s nožičkama. Jako pejskař jezevčíkomil nemůžu než Žáčka pochválit.

6 17.03.2017

Kniha následovala film, který si, i když jsou děti poměrně veliké, rádi znovu pustíme. Dahlův styl vyprávění máme rádi, Matylda je úžasná, líbí se nám vložené písničky.

3 12.03.2017

Jsem nadšena, dvě hodiny času nabité myšlenkami, které mi v hlavě zůstanou na dlouho. Čapek byl tak nadčasový. Ze začátku jsem se trochu ztrácela v postavách, kdo je advokát, kdo klient, kdo otec a kdo zase syn. Z Emilie čiší chlad, odevzdání, nezájem o nic, je cynická: "Já se čerta starala o své mladé... Bylo jich dvacet či víc. Člověk si někdy nedá pozor." Zároveň se neskutečně bojí smrti.
Za nejzajímavější považuji pasáž, kdy mají muži v rukou "věc Makropulos" a přemýšlí, kdo by si ji zasloužil, jak budou vybírat, kdo je ten vyvolený a kdo jen lůza: "Ale jediný možný pokrok světa je nahradit malé a slabé despoty silnými a velkými despoty. Privilegovaná dlouhověkost, to je despocie vyvolených. To je... vláda rozumu. nadlidská autorita vědění a výkonnosti. Vláda nad lidmi. Dlouhověcí se stanou nespornými vladaři lidstva. Máte to v rukou, pánové. Můžete toho zneužít..." Ještě teď mi mrazí.

8 12.03.2017

Hm, ke knize mě přivedla kamarádka, začala Veronikou. Tak jsem zvolila Jáchyma, jak jinak. Prvních sto stran uteklo jako nic, až na trochu jalový začátek, pak smrt rodičů a zápletka začala vypadat nadějně. Sympatický kluk, který se navzdory prachbídným výsledkům ve škole plynně domluví anglicky, zřejmě i německy, okamžitě si sežene práci, nehledě k té další načerno. Veronika je těhotná, porodí, má ženatého milence (bývalého dlouholetého milence své matky), zhroutí, zamiluje, porodí, zase má milence. Ach jo. Jáchym létá sem a tam, najde si dívku, dceru milionáře. Zklame ji a střídá partnerky jak housky na krámě, tu dvě najednou, tu černošku, Asiatku, po jednom večeru cítí harmonické souznění duší, zamilovává se a odmilovává. Ale postavou Amy autor příběh úplně zabil. Na 250 stranách neskutečně mnoho náhod, gravidních žen a nesmyslných zvratů. Ani se mi do Veroniky nechce. Chválím krasoprsa a utržené ucho v rakouských Alpách. Hm...

10 11.03.2017

Na svou dobu velmi odvážná kniha, absurdita střídá absurditu. Nemáme se dobře? Upálíme kacíře! Postavy umírají, a po několika stranách je vše úplně jinak. Nebojte se Voltaira, jeho kniha je nadčasová a opravdu čtivá.

3 10.03.2017