Candide

Hodně relevantní pro dnešní dobu. Chtěla bych více začít žít jako Candide:) :
muset projít celým světem a ztratit všechny ideály a nakonec se vrátit do mé zahrady a začít ji kultivovat. Dnes, kdy ideály sociálních média a idealistické obrazy tlačí jedince do výkonu a do excelence ve všech sférách života a staví lidskou hodnotu na měřitelných výsledcích a vyčíslitelných přínosech je kultivace "naší zahrady" možná nejjednodušším lékem na tuto rozlezlou civilizační chorobu, která nás snadno uvrhne do pocitu osamocení, sebekritiky, nihilismu, prázdnoty a méněcennosti.

Kapitola dvanáctá (volný překlad z fr): ,,...ve městech, kde se zdají užívati si míru, a kde vzkvétá umění, jsou lidé požíráni ještě více chtíčem, starostmi a neklidem než obležené město zakouší pohrom. Skryté zármutky jsou ještě krutější než veřejná bída."

Asi chci víc kultivovat moji zahradu a pokládat to jako cíl hodný okupace políček mojí agendy:D

Vtipné, čtivé, ale vlastně smutné, protože děsivě aktuální. Stále se vraždíme, zotročujeme, znásilňujeme, ponižujeme navzájem. Nestarat se o svět, jen o "svou zahrádku"?

Jedná se o klasické satirické dílo, prvně vydané v Paříži v r. 1759, o putování naivního mladíka, vychovaného na zámku ve Vestfálsku, odkud byl vyhnán. Vydal se na cestu plnou utrpení, válek, přírodních katastrof, otroctví i náboženského fanatismu. Navštívil různé kouty světa od Evropy přes Jižní Ameriku až po Orient a všude něco zajímavého zažil. Je zřejmé, že volnomyšlenkářský Voltaire skrze hlavního hrdinu ostře kritizuje soudobý církevní dogmatismus, absolutismus, války, kolonialismus, ale i filozofii bez praktického základu. Candide nakonec dospěl k poznání, že místo planého filozofování je třeba „obdělávat svou zahradu“, tedy věnovat se práci a praktickému životu. Kniha je psána s nadhledem a vtipem, což jí dodává na čtivosti i u současného čtenáře. Určitě stojí za to občas sáhnout po nějakém klasickém díle, které už má pár století za sebou.

Candide je kniha, která vás možná příliš nenadchne. Přece jen, má sotva 200 stran. Nemá geniální dialogy, promyšlený příběh nebo vyšperkovaný popis. Proč tedy této knize dávám plných 5 hvězd?

Candide není jen kniha, je to zážitek. Kniha je prošpikována myšlenkami a filozofií, zaručeně vás ale zabaví díky někdy až směšným situacím, které Candide zažije. Zkrátka boží jednohubka, která zabaví ale zároveň donutí k zamyšlení.

Silně doporučuji 95/100 :-D

„Čo je toto vlastne za svet?“ nariekal Candide.
„Svet bláznivý a pekne hnusný,“ odpovedal Martin.

Dobová spoločenská kritika vo Voltairovej komédii výsmešne konfrontuje Leibnizov výrok: Mundus hic est quam optimus - Tento svet je (zo všetkých) najlepší.

Já jsem se u této knížky skvěle bavil. Smutné příběhy Candida jsou napsány tak vtipně, že to jinak nešlo...

Nenapravitelný optimista a svým způsobem i naivka Candide prožívá nesčetná neuvěřitelná dobrodružství, díky nimž poznává, že svět není jenom růžový, ba naopak je plný nespravedlnosti, strádání, vypočítavosti, hrabivosti, přetvářky, promiskuity a zla, tyto různorodé poznatky ho však o jeho optimismus nepřipraví. Na svým cestách se setkává s různými lidmi, jejichž povahy a názory se velmi odlišují a tím je dán prostor pro plodnou diskusi na rozličná témata. Voltairův slavný román s filozofickým přesahem je pro dnešní dobu dílo poněkud zastaralé, ale ve své době to musel být knižní trhák.

Slyšeno jako audiokniha. Voltairova odvážná kniha je bohužel pro dnešní dobu po stránce filosofickospolečenské neaktuální a po stránce příběhové velmi epizodický s nepravděpodobnými postavami . Pokud vás ale zajímá, jak tento velký humanista viděl svoji dobu, tak jako dobové svědectví určitě vhodné.

Audio ČRo: Vůbec mě to neoslovilo.

„Candide“ považuji za velmi propracované dílo 18. století, které mě zaujalo svým hlubokým filozofickým přesahem. Román Voltairea brilantně zobrazuje lidskou touhu po kráse a dokonalosti, což je ztělesněno v postavě Kunhuty. Zajímavým aspektem je, že i když Candide svou vysněnou Kunhutu nakonec dostihne, ona svou krásu ztratí, avšak on si ji přesto vezme a spokojí se s obyčejným životem.

Byl jsem překvapen krutostí té doby, jak je v románu popsána, často do brutálních podrobností. Na druhé straně je zde vykresleno i vysněné Eldorádo, které však zůstává nedosažitelné. Eldorádo v tomto kontextu představuje ideál lidské touhy po dokonalosti a utopii, která je v reálném světě nedostižná.

Dílo na mě působí místy depresivně, avšak závěr mě povzbudil svou jednoduchou, avšak hlubokou myšlenkou. Není třeba honit se za iluzemi a ideály; stačí žít svůj obyčejný život. Tento dramatický závěr je skutečně mistrovsky zpracovaný a dodává celému románu zvláštní kouzlo.

"Co je to optimismus?"
"To? To je takovy zazrany nazor, ze vsechno je dobre, i kdyz je to spatne."

Velmi povedene dilo, neco jako hlubsi a "dospelejsi" Maly Princ.
Nabozenstvi, kolonialismus, orientalismus, zlo i dobro, a vlastne cely lidsky svet, ktery byl a stale je porad stejny, a i kdyz je na nem tak nejlepe vsechno zarizeno...no, platit to nemusi :))

Naivně absurdní, krvavě brutální teologicko - filozofický cestopis a love story (vše v jednom) od ohromující osobnosti, která otočila kolem světových dějin.

4*/5* Četba na Čj ve škole
Tento román mne velmi příjemně překvapil svou čtivostí a svižným tempem. Na 204 stranách se toho stalo tolik, a hrdina knihy se přesto stihl vyvíjet a děj se netočil v kruhu.
Na svou dobu muselo jít o skandální titul, autor šťoural do problémů církve, mořeplavectví i filozofie obecně.
Bohužel jsem nerozuměla pár zastaralým slovům.
Doporučuji filozofům, studentům společenských věd a obyčejným lidem, kteří mají rádi klasiku.

Zdá se mi to nebo byla celá kniha zkrátka jedna velká ironie?
I když je knížečka už starší, tak i přesto mě bavila a často jsem se musela pousmát nad Candidovými kousky :).

Děj je zajímavý. Místy vtipný, místy nudný. Musíte číst mezi řádky, které pochopíte pouze když víte, v jaké době byla kniha napsaná. Hlavní postavy byly zajímavé.

Satira na společenské nešvary Voltairovy současnosti je jistě z půlky aktuální dodnes, ale z té druhé příliš dobová na to, aby ji docenil současný čtenář s jinou historickou a tedy i etickou zkušeností. Tato skutečnost jakoby vystrkovala růžky bezmála z každé kapitoly, což je ovšem snadno překousnutelné tím, že lze bez snahy o nalezení onoho etického či kritického podtextu prostě sledovat místy humorný děj, který ubíhá vskutku rychlými kroky a krátkými mílemi, přenášejícími ústřední postavy bleskurychle z místa na místo, ze státu do státu snad po půlce zeměkoule. Jo, dá se to číst i dnes. Možná ještě více však oceňuji doslov o autorovi, aspoň v tom "mém" vydání (1978).

Četl jsem vydání doplněné o další povídky, takže začnu jimi. Voltairův pohled na svět je rozhodně specificky satirický a líbí se mi, že pracuje i s jinými kulturami, o kterých má přehled a není to klasická kritika západního křesťanského muže. Samotný Candide je pak hezky naivní a osud mu to dává pěkně sežrat. Všichni kolem něj trpí a trpí a po tom všem už vám jich ani líto být nemůže, navíc když je to podané s nadsázkou. Voltairova společenská satira je rozhodně zábavná a dá se chvílemi aplikovat i na dnešní společnost.

pokusím se o stručnou parafrázi dojmu z tohoto titulu, od kterého bych očekával až na posledním místě, že bude tak čtivý a stravitelný vzhledem ( k období kdy byl napsán a vzhledem k autorovi... ) a už vůbec bych nečekal, že mě prostě pobaví !
takže 2 myšlenky : 1. " láska k životu, tahle směšná slabost, je opravdu jedním z našich nejzhoubnějších sklonů. Cožpak může být něco bláznivějšího, než touha vláčet břemeno, jímž chceme co chvíli praštit o zem? Děsitse toho, čím jsme, ale neustále na tom lpět?
2. mne zaujala Candidova otázka :" mordovali se lidi vždycky tak, jako dnes? Byli vždycky tak pálení prolhanci, zrádci, nevděčníci, zloději, slaboši, kam vítr, tam plášť, závistivci, žrouti, ochmelkové lakomci, ctižádodtivci, vzteklouni, prostopášníci, klepaři, fanatici, pokrytci a hlupci ?!"
Voltair prostě odmítal představu rozumu jako souboru vrozených ideejí,, naopak chápal rozum jako výkon lidského ducha, který pravdu nevlastní předem, ale musí ji analýzou skutečnosti a tvůrčí invencí teprve získat .

Otázka existence zla ve světě je tak stará, jako je dlouhé obývání světa myslícími bytostmi. Lidé přemýšlející o Bohu (a o Bohu lidé přemýšlejí od samotného počátku myšlení) ji kladou třeba způsobem, který je znám jako Epikurův paradox: „Chce Bůh zabránit zlu, ale nedokáže to? Není všemocný. Pokud může zabránit zlu, ale nechce? Pak je zlý. Pokud zlu zabránit může a chce, tak proč je na světě tolik zla a naprosto zbytečného utrpení? Odkud tedy pochází zlo?“. Pro rozmýšlení nad tímto problémem vznikla v teologii dokonce samostatná vědní disciplína: teodicea. Je to nauka, která ospravedlňuje Boha v realitě světa, ve kterém zakoušíme zlo a nespravedlnost. Snaha o vysvětlení Boží dobroty a všemohoucnosti tváří v tvář utrpení nevinných. Název tohoto oboru, teodicea, poprvé použil Gottfried Wilhelm Leibniz v roce 1710 ve svém stejnojmenném spise, ve kterém rozlišuje a zpřesňuje pojem zla a snaží se vyvodit, že navzdory našemu zdání žijeme v nejlepším z možných světů.

Proč o tom všem píšu v komentáři ke Candide? Protože Voltaire svoji satiru sepsal právě jako reakci na Leibnizovu Teodiceu. Voltaire totiž považoval zkušenost se zvráceným a veskrze špatným světem za tak zjevnou, že si nedokázal představit, že je možné, aby takový svět byl dílem dobrého Boha. Voltaire byl deista, tvrdil, že svět sice byl stvořen Bohem, ale Bůh již do něj nezasahuje – pokud by do něj zasahoval, musel by svět vypadat jinak, spravedlivěji. Na první pohled je Voltaire v téhle disputaci jasným vítězem, vždyť naše každodenní zkušenost se zlem je evidentní a nepřehlédnutelná.
Jenže ono to tak jednoduché není. Leibniz totiž netvrdí, že ve světě neexistuje zlo, klade si ve svém díle o dost komplikovanější otázky (soudím tedy podle toho, co jsem si o jeho knize kdysi načetl, sám jsem jeho Teodiceu nečetl a nemám to ani v plánu, ne dřív než v důchodu :-), třeba jestli je možné stvořit mravní dobro bez mravního zla; jestli je možné stvořit svobodného člověka bez možnosti, aby svobodně volil právě zlo; jestli by svět bez svobody ke hříchu byl lepším světem? To je ta otázka: byl by to svět snad bez hříchu, ano, ale byl by to lepší svět?
Voltaire tyhle filozofické otázky docela pomíjí, myšlení a argumenty teistů zbavuje hloubky, a nad takto oslabeným soupeřem pochopitelně vítězí, nemůže nevítězit. Ve hře, ve které si sám určuje pravidla, pro něj ve slaměného panáka proměněný oponent není rovnocenným soupeřem.

Je tedy čtení Candide ztrátou času? No, to právě že vůbec ne! Není to totiž vůbec hloupé čtení, které svojí kritikou společnosti a církve míří do černého, a je to navíc vážně vtipné, jasně, někdy je to humor trochu šantánový, taková trochu literární „crazy comedy“ ve stylu Stoletého staříka, ale celkově je to svěží a zábavné dílo, které mi při čtení notně zlepšilo náladu.

Edit: po publikování komentáře mi poskytla JulianaH zpětnou vazbu (moc děkuju!!) a já se dozvěděl, že Voltaire svojí satirou nemířil ani tak na samotnou Leibnizovu Teodiceu, ale spíš na jeho následníky, kteří Leibnize začali zjednodušovat a zplošťovat. A já tedy byl zjevně k Voltairovi nespravedlivě příliš příkrý. Takže se mu omlouvám, doplňuji tuhle aktualizaci a připojuji se k Julianině doporučení, že číst Candida je velmi příhodné ve vydání, které obsahuje poznámkový aparát.