Candide

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Mladý, nezkušený a „čistý“ Candide je vychováván na zámku barona Thunder-ten-Tronckha filozofem Panglosem. Když ale nevinně políbí ruku baronovy dcery Kunhuty, je vyhnán z ráje kopanci pana barona a fackami paní baronky. Na cestách Evropou, Novým světem, k národům civilizovaným i primitivním postupně nabývá zkušenosti, setkává se s četnými formami zla – ať už je působí jednotlivec, společnost nebo příroda. Přesto se Candide nevzdává optimismu, jemuž ho Panglos naučil....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/66_/661/big_candide-DA5-661.jpg 3.8432
Žánr:
Literatura světová, Romány, Filozofie

Vydáno: , XYZ (ČR)
Originální název:

Candide, 1759


více info...
Nahrávám...

Komentáře (64)

Kniha Candide

fes
09. dubna

Satira na společenské nešvary je jistě z půlky aktuální dodnes, ale z té druhé příliš dobová na to, aby ji docenil současný čtenář, obzvláště s jinou historickou zkušeností. Tato skutečnost jakoby vystrkovala růžky bezmála z každé kapitoly, což je ovšem snadno překousnutelné tím, že lze bez snahy o nalezení onoho etického či kritického podtextu prostě sledovat místy humorný děj, který ubíhá vskutku rychlými kroky a krátkými mílemi, přenášejícími ústřední postavy bleskurychle z místa na místo, ze státu do státu snad po půlce zeměkoule. Jo, dá se to číst i dnes. Možná ještě více však oceňuji doslov o autorovi, aspoň v tom "mém" vydání (1978).

ArkAngel
31. března

Četl jsem vydání doplněné o další povídky, takže začnu jimi. Voltairův pohled na svět je rozhodně specificky satirický a líbí se mi, že pracuje i s jinými kulturami, o kterých má přehled a není to klasická kritika západního křesťanského muže. Samotný Candide je pak hezky naivní a osud mu to dává pěkně sežrat. Všichni kolem něj trpí a trpí a po tom všem už vám jich ani líto být nemůže, navíc když je to podané s nadsázkou. Voltairova společenská satira je rozhodně zábavná a dá se chvílemi aplikovat i na dnešní společnost.


Jodys.63
22.10.2021

pokusím se o stručnou parafrázi dojmu z tohoto titulu, od kterého bych očekával až na posledním místě, že bude tak čtivý a stravitelný vzhledem ( k období kdy byl napsán a vzhledem k autorovi... ) a už vůbec bych nečekal, že mě prostě pobaví !
takže 2 myšlenky : 1. " láska k životu, tahle směšná slabost, je opravdu jedním z našich nejzhoubnějších sklonů. Cožpak může být něco bláznivějšího, než touha vláčet břemeno, jímž chceme co chvíli praštit o zem? Děsitse toho, čím jsme, ale neustále na tom lpět?
2. mne zaujala Candidova otázka :" mordovali se lidi vždycky tak, jako dnes? Byli vždycky tak pálení prolhanci, zrádci, nevděčníci, zloději, slaboši, kam vítr, tam plášť, závistivci, žrouti, ochmelkové lakomci, ctižádodtivci, vzteklouni, prostopášníci, klepaři, fanatici, pokrytci a hlupci ?!"
Voltair prostě odmítal představu rozumu jako souboru vrozených ideejí,, naopak chápal rozum jako výkon lidského ducha, který pravdu nevlastní předem, ale musí ji analýzou skutečnosti a tvůrčí invencí teprve získat .

janka2000
22.09.2021

Tato satira z 18. st. mě příliš nebavila. Candide je optimista, kterému se dějí samé šílené události. Údajně skvělý život smetánky, kteří se opíjí, tlachají či se zajímají jen o potěšení, se jim ukazuje jako smutný a nenaplněný. Můžeme tu cítit tu změnu v myšlení, která tehdy přišla, a i to, jak se společnost začala preorientovávat na společnost pracují, kdy nám práce dává smysl života.

Ema22
25.09.2020

(+ SPOILER) Knihu můžete číst jako absurdní příběh o neuvěřitelných příhodách hlavního hrdiny a jeho blízkých, ale také jako promyšlenou kritiku své doby. Nemám dokonalý přehled o autorově současnosti, jeho osobních sporech, válečných konfliktech, soudních sporech, filozofických školách a dalším, a proto nejsem s to odhalit všechny narážky. Ale i tak jsem si četbu opět užila. Protikladné úvahy mě přinutily se zamyslet. Umírající a znovu se objevující postavy pochybovat o jevech, které mnohdy chápeme jako definitivní. A narážky na literaturu jsem si vyloženě užila.
"...Jenom hlupáci obdivují u uznávaného básníka všecko. Já si čtu pro sebe a mám rád jen to, co se mi hodí."
"Ale copak to není radost," řekl Candide," kritizovat všecko napořád a vidět chyby tam, kde jiní spatřují jen krásu?"
"Pracujme a nechme mudrování, " řekl Martin. "To je jediný prostředek, jak učinit život trochu snesitelný."
"To jste řekl velmi dobře, odpověděl Candide, "nicméně musíme obdělávat svou zahradu."

Ondrášeček
17.09.2020

(+ SPOILER) Voltairův svět, jak jej popisuje v Candidovi, je pln všudypřítomného chaosu, naprosto zbytečného násilí a smutných lidí. I když jej podává s jistou dávkou ironie, těžko lze nad tím, co v jeho knize vidíme, mávnout rukou.

Kniha má mystický nádech, v jejím ději se totiž vyskytují absurdní náhody v každé druhé kapitole, završí to, když se protagonista v jedné z nich dostane do bájné země Eldorádo. Postavy navíc mnohdy nejsou tak úplně svébytné, často se jedná spíše o různé karikatury lidí všech vrstev soudobé společnosti (ani protagonista toho není výjimkou). Skrze tyto dva aspekty mi Voltairova kniha připomíná Malého prince, byť jde dle mého názoru více do hloubky.

Některé kapitoly však podle mě nebyly moc zajímavé a ani děj moc neposunuly, možná však něco přehlížím, neboť neboť jsem určitě nebyl schopen poznat všechny reference na soudobou společnost. Některé jsem si však vyloženě užil, například rozhovor s věčně znechuceným senátorem. Pokud bych knihu měl doporučit, je to i kvůli poslední kapitole, ve které hlavní hrdinové nacházejí rozuzlení v životě v ústraní a pečování o zahradu, podobně jako epikurejci.

Pulp_catastroph
15.08.2020

Malý trouba je vyhoštěn z domova a dostává se z jednoho průseru do druhého. Nakonec přijde o všechny iluze, ale i tak najde způsob, jak být šťastný.

mirektrubak
02.10.2021

Otázka existence zla ve světě je tak stará, jako je dlouhé obývání světa myslícími bytostmi. Lidé přemýšlející o Bohu (a o Bohu lidé přemýšlejí od samotného počátku myšlení) ji kladou třeba způsobem, který je znám jako Epikurův paradox: „Chce Bůh zabránit zlu, ale nedokáže to? Není všemocný. Pokud může zabránit zlu, ale nechce? Pak je zlý. Pokud zlu zabránit může a chce, tak proč je na světě tolik zla a naprosto zbytečného utrpení? Odkud tedy pochází zlo?“. Pro rozmýšlení nad tímto problémem vznikla v teologii dokonce samostatná vědní disciplína: teodicea. Je to nauka, která ospravedlňuje Boha v realitě světa, ve kterém zakoušíme zlo a nespravedlnost. Snaha o vysvětlení Boží dobroty a všemohoucnosti tváří v tvář utrpení nevinných. Název tohoto oboru, teodicea, poprvé použil Gottfried Wilhelm Leibniz v roce 1710 ve svém stejnojmenném spise, ve kterém rozlišuje a zpřesňuje pojem zla a snaží se vyvodit, že navzdory našemu zdání žijeme v nejlepším z možných světů.

Proč o tom všem píšu v komentáři ke Candide? Protože Voltaire svoji satiru sepsal právě jako reakci na Leibnizovu Teodiceu. Voltaire totiž považoval zkušenost se zvráceným a veskrze špatným světem za tak zjevnou, že si nedokázal představit, že je možné, aby takový svět byl dílem dobrého Boha. Voltaire byl deista, tvrdil, že svět sice byl stvořen Bohem, ale Bůh již do něj nezasahuje – pokud by do něj zasahoval, musel by svět vypadat jinak, spravedlivěji. Na první pohled je Voltaire v téhle disputaci jasným vítězem, vždyť naše každodenní zkušenost se zlem je evidentní a nepřehlédnutelná.
Jenže ono to tak jednoduché není. Leibniz totiž netvrdí, že ve světě neexistuje zlo, klade si ve svém díle o dost komplikovanější otázky (soudím tedy podle toho, co jsem si o jeho knize kdysi načetl, sám jsem jeho Teodiceu nečetl a nemám to ani v plánu, ne dřív než v důchodu :-), třeba jestli je možné stvořit mravní dobro bez mravního zla; jestli je možné stvořit svobodného člověka bez možnosti, aby svobodně volil právě zlo; jestli by svět bez svobody ke hříchu byl lepším světem? To je ta otázka: byl by to svět snad bez hříchu, ano, ale byl by to lepší svět?
Voltaire tyhle filozofické otázky docela pomíjí, myšlení a argumenty teistů zbavuje hloubky, a nad takto oslabeným soupeřem pochopitelně vítězí, nemůže nevítězit. Ve hře, ve které si sám určuje pravidla, pro něj ve slaměného panáka proměněný oponent není rovnocenným soupeřem.

Je tedy čtení Candide ztrátou času? No, to právě že vůbec ne! Není to totiž vůbec hloupé čtení, které svojí kritikou společnosti a církve míří do černého, a je to navíc vážně vtipné, jasně, někdy je to humor trochu šantánový, taková trochu literární „crazy comedy“ ve stylu Stoletého staříka, ale celkově je to svěží a zábavné dílo, které mi při čtení notně zlepšilo náladu.

Edit: po publikování komentáře mi poskytla JulianaH zpětnou vazbu (moc děkuju!!) a já se dozvěděl, že Voltaire svojí satirou nemířil ani tak na samotnou Leibnizovu Teodiceu, ale spíš na jeho následníky, kteří Leibnize začali zjednodušovat a zplošťovat. A já tedy byl zjevně k Voltairovi nespravedlivě příliš příkrý. Takže se mu omlouvám, doplňuji tuhle aktualizaci a připojuji se k Julianině doporučení, že číst Candida je velmi příhodné ve vydání, které obsahuje poznámkový aparát.

1