Ema22 komentáře u knih

Laskavá, vtipná, plná zajímavých postřehů, pozitivních i negativních. Tolikrát jsem se zasmála. Dostala se mi do ruky vlastně náhodou a hned po dočtení otevírám její pokračování a beru si k tomu sušenky. Děkuji za vhled do života stacionáře. Do života jednoho muže.
"Dotek je forma komunikace, při které hladíte i sami sebe."
"Ono mnohdy totiž ani nezáleží na tom, kolik slov znáte, ale komu je říkáte."

Zhlédla jsem film, navštívila autorské čtení, přečetla knihu a znovu si pustila film. Nerozumím tomu, pro scenárista pozměnil některé linky, fakt, že mnohé vypustil, dokážu přijmout. Kniha je srozumitelnější, z mého pohledu nedosahuje kvalit Mluviti pravdu a Umřel jsem v sobotu, přesto mě chvíle s ní potěšily. Klidem, přijetím.
"Stál teprve na začátku té cesty ke konci, ale už se mu na ní začínalo líbit." s. 43
"Nesnášel nemocnice. Už jen ten všudypřítomný zápach dezinfekce a to postupné rozdělení na dva tábory: Pacienti a nadlidé v bílém. Otřásl se hnusem. Ani za nic by nechtěl při svém odchodu pozorovat jen strop nemocničního pokoje a na něm ty samé skvrny, jako ti, co pod ním už vydechli naposledy.
...Já chci vidět oblohu a vrcholky hor!
Svobodně dýchat a vydechnout duši do zobáku ptáka letícího nade mnou kdoví kam!
Chci vidět široce, doširoka kolem sebe!" s. 50

Nejprve jsem zhlédla film, poté sáhla po knize. Kniha je inspirující, zejména co se týče odvahy k životní nebo jakékoli změně. Všudypřítomný hlad, počítání drobných, nepohoda a strádání jsou vykoupené svobodou a změnou ve vnímání času, novými možnostmi. Jediné, co mi v ní chybělo, bylo více zmínek o dětech. Ty jako by se po pár stránkách z jejich života úplně vytratily.
„... Když nemáte kam jít, je lepší zůstat v pohybu. Teprve když člověk zůstane na jednom místě, stáhne ho to na dno. Jo, tady ve městě je spousta lidí, co se zastavili na moc dlouho - vzdali to a smířili se s tím, že jejich domov je teď na ulici." s. 301

Od četby mě dlouho odrazovala její obálka. Včera jsem po ní sáhla a také dočetla. Zpočátku se mi trochu pletly obě hlavní hrdinky, to, že kapitoly o Jane obsahují značenou přímou řeč, mi uniklo. Příběh byl napínavý, rozuzlení podle mě přitažené za vlasy. Erotické scény mi připomněly Padesát odstínů šedi v tom špatném slova smyslu. Na druhou stranu mě zaujaly odkazy na japonskou kulturu a architekturu obecně.

Četla jsem po asi dvaceti (třiceti?) letech znovu a musím přiznat, že tehdejší okouzlení tentokrát neproběhlo. Ano, spousta postřehů mě potěšila, pobavila a vykouzlila pousmání, ale zhruba polovina jen tak protekla mezi prsty a nic. Tehdy jsem ihned sáhla po dalších sbírkách a následně románu Tři přání. Přemýšlím, čím to bude...
Tato slova citovat jednoduše musím: „Třeba se vám nikdy nedostane důkazu vaší důležitosti, ale jste důležitější, než si myslíte." s. 66
„Rád bych se jeden jediný den díval na svět očima a myšlením někoho jiného." s. 137

Náhodný poslech podcastu mi do cesty přinesl tuto knihu. Děkuji za trojí pohled, který se mi srozumitelně poskládal během asi hodinové četby. Obdivuji autorovy odkazy na krásnou literaturu, ač ji nestudoval. A děkuji za zajímavý doslov, jehož poselství by mi v komplexní představě o autorovi chybělo. Poznámky v deníku už čekají na další čtení a realizaci cvičení za každou kapitolkou.
"Dítě začalo honit po louce motýla a on si společně se ženou lehl do trávy. Dívali se spolu na oblohu a poslouchali ptačí štěbetání. Byl rád, že jsou doma." s. 108

(SPOILER) Velmi mě oslovil pohled Zoji. Viníky tragédii jsem vnímala dost černobíle. Nedomyslela jsem všechny následky, ať zdravotní, tak materiální, vztahové. Marek se s nastalou situací (ne) vypořádal po svém. Dostihla ho stejně. Mrzí mě předvídatelný konec, knihovnu bych vynechala úplně.

Tento díl mě zaujal ještě více než první, nejspíš v souvislosti s historickými událostmi, které znám lépe než konec 19. století. Sice jsem zpočátku trochu tápala v postavách, neboť jsem ve čtení pokračovala s několikaměsíčním odstupem, ale měla jsem více volného času a téměř 600 stran jsem doslova zhltla během několika málo dní. Navíc mě kamarád před dvěma týdny provedl po Ostravě, haldě Hrabůvka a Hrabové. Mnoho míst jsem si uměla hezky propojit a mnohem lépe prostorově představit.
Nové pro mě byly jednoznačně okolnosti přípravy tábora Auschwitz a národnostní strkanice v roce 1938.
"Některé věci je dobré přijmout, jak se udály. Neriskovat, že je slova darmo rozmělní do banality." s. 352
"Svět se mu rozbředl do drásavé nicoty, on sám se stal otupělým shlukem kůže, kostí a ubývajících svalů.
A očí, které viděly." s. 386
"Svět je dočista umytý nočním deštěm a vzduch opojně voní mokrou hlínou. Provazy vody, které po dlouhé hodiny spouštělo nebe, servaly ze stromů nažloutlé listy a ty teď svítí v trávě jako pampelišky. Jako kdyby bylo jaro.
Není jaro. Svět se neprobouzí, ale skomírá.
Na odkvétajících zlatobýlech se stříbřitě třpytí kapky vody.
A cesta je plná bláta." s. 405

Přiznávám, že jsem trochu přeskakovala. Zaujaly mě zejména kapitoly zaměřené na každodenní život, konkrétní cviky a tipy. Zkusím plank a cviky na páteř, které jsou v knize dobře popsané a doplněné fotografiemi.
"... být vděčný za každý dobře prožitý den a snažit se, aby těch dobře prožitých dnů bylo co nejvíce, je dobrý plán." s. 265

Zřejmě jsem barbar, ale z mnoha pětiverší mě zaujala jen hrstka. Chybí mi naladění na správnou notu, nebo mě osloví za pár let?
Tato jsou opravdu krásná:

setkání po roce

Měsíc dnes svítí jako tenkrát,
loni jak bylo, jaro je zas.
Jenom já nejsem
tím, co jsem býval,
jenom já nejsem, co loni ten čas.

stáří

Zrcadlo jasné!-
Ostrý v něm obraz
studeným světlem rýsován:
Ten, jehož vidím stát proti sobě,
kdo je ten starý, neznámý pán?

setkání

Bláhové srdce, pročpak tak pláčeš,
setkáváš se přec,
neloučíš se s ní!
-Což není v každém setkání, pane,
počátek loučení?

Příjemně strávené dvě hodiny. Cognettiho knihy ve mně zanechají spíše náladu než dějovou linku. V tomto příběhu, jenž zapojil více vypravěčů, mě nejvíce zaujala hned první kapitola, cesta dvou psů kdovíkam, zabijáka a naivní fenky. Pak postava Elisabetty, tolerantní a milující.
Po přečtení doslovu mám znovu chuť sáhnout po Vlčím štěstí.
„...ví, že vrátit se zpátky není možné. Řeka teče jenom jedním směrem." s. 78
„ V lese bylo všechno tak klidný, že jsem se začal zklidňovat i já: stoupal jsem proti proudu řeky, poslouchal jsem její tok, objevoval jsem díry, ze kterejch by, kdyby v nich bylo trochu víc vody, byly fantastický tůně. s. 95

Kniha mě zprvu zaujala japonskými reáliemi, trochu drhly násilné metafory, ale dala jsem jí šanci. Zato druhá polovina úplně sklouzla k červené knihovně, erotické scény a napětí jsou psány velmi lacině. Autorka často opakuje stejné obraty, situace, děj je předvídatelný, postavy ploché. Nejspíš první a poslední setkání s Julií Caplinovou.

Kniha mě opravdu potěšila, jednak obecnou češtinou, jež mě obvykle v pásmu vypravěče irituje, jednak promyšlenou kompozicí, japonskými reáliemi a povídkou Milenci, která s napětím prolínala celým dějem. Autorka umí poutavě vyprávět a udržela mou pozornost do samého konce. Nutila mě hledat souvislosti, japonská slova a místa, informace z jejího života.
„I s obyčejným štětcem se dá krásně psát," usmál se, „záleží, co máme na srdci." s. 88
„Lidé se stále něčeho bojí...Lidé se dokonce bojí i lidí. Toho, co si lidé myslí, toho, co lidé říkají, i toho, co se může zrodit z lidských přání." s. 199
„Vzpomenu si na sebe na gymplu. Jak moc mi některý lidi přišli blízko, ale přesto jsem na ně nikdy nedosáhla." s. 202
Škoda jen, že na posledních stránkách kulhala korektura, uvozovky, pravopis.

Divoký kluk pro mě nebyl takovým zjevením jako Osm hor, přesto mě rozhodně vytáhne do hor víckrát, než jsem plánovala.
Tentokrát bylo v knize mnoho citátů a odkazů na knihy a autory, po nichž chci v budoucnu také sáhnout, první bude Walden.
Velmi mě potěšil, zejména krásným jazykem a osobními postřehy, doslov Davida Jana Žáka.
"... ale mnohem pravděpodobněji jsem jím byl já sám. Před čím jiným utíkáme, když utíkáme z domu? Sbohem, řekl divoký kluk tomu domácímu, pak se k němu otočil zády a znovu se vydal stezkou vzhůru."

Krátké, milé texty, které souzněly s mým přemýšlením a názory. Potěšily mě čumáky na předním skle auta.

(SPOILER) Poslouchala jsem na pokračování na Českém rozhlasu a nelituji. Fascinoval mě jednak promyšlený sběr léčivých rostlin, který přerůstal s postupujícím dějem v sebezničující závislost a jediný smysl života, jednak mnohá tajemství, jež zůstala nezodpovězena. Nemoc a zranění samotné vypravěčky, náhlá smrt tchána i babičky, podivný vztah s manželem.
Dny byly naplněné odjezdy za sběrem, sušením a úterky ve výkupu, které slibovaly ubohou odměnu, v neuvěřitelném nepoměru s vydanou energií.
Ač je hlavní hrdinka knihy bezpochyby podivínská a samotářská, mnohé její úvahy rezonují s mými. Podobně jako Murakamiho hrdinové nacházejí klid ve studni, ona ve tmě své půdy, sama, obklopena pučící lípou.

Poslouchala jsem na Českém rozhlase a jsem upřímně nadšená, troufám si napsat, že okouzlená poetickým jazykem, originálními jmény postav, roztomilou fantazií, co se týče třeba lovení laní nebo kácení stromů. Obdivuji autorův um skloubit antickou mytologii, příběhy z Bible a lidovou moudrost s osudy obyvatel Svatého Jiří, kde i malé děti umějí běhat po hladině rybníka. Hudební doprovod trochu drhnul, k atmosféře let 1903-4 mi nesedl.
Často jsem se pobavila, třeba andělem v kadibudce, jen pana notáře mi na konci bylo líto. Rozhodně je to kniha, která mi svou lehkostí nadlouho uvízne v paměti, podobně jako Rozmarné léto.

Nejdřív jsem zhlédla filmové zpracování, pak sáhla po knize, o jejíž existenci jsem dříve neměla zdání. V ní působí titulní nádhera života spíše ironicky, film z ní udělal skoro kýč.
Kniha je členěna na tři části, stejně tak se mi i četla. V úvodu trochu drhnul autorův styl, druhá část plynula a nadchla mě strohými komentáři, lakonicky komentujícími aktuální situaci páru, vyčleněnými z delších odstavců. Konec byl opět pozvolný.

"Má se o světě psát, nebo se má zkoušet svět změnit?"
"Ona by mu už nejraději nikdy nemusela psát."
"Teď, když město opustil navždy, pozoruje ho s novým zalíbením, tak jako se sám před lety díval na Milán nebo Paříž, tím prvním pohledem, který je doslova slepý, tím důvěřivým ponořením, před první zkušeností. Je to s lidmi také tak?"

Sice jsem se nedozvěděla mnoho nového, ale potěšily mě citáty související s chůzí a nápad na virtuální pouť. Už rozmýšlím, kam vyrazím.
"Vracet se domů z cest je zvláštní pocit. Vše vypadá, voní a působí stejně. Jediné, co se změnilo, jsi ty sám." F.S. Fitzgerald

Kniha si mě našla tak nějak sama. Registrovala jsem její existenci už dlouho, ale nesáhla po ní, podivně mě míjela. Naprosto nepřipravená na její téma, region a autorku jsem se pustila po půlroční rezervaci v knihovně do čtení. A najednou o ní mluvila kolegyně z práce, město zná známý z Ostravy, zhlédla jsem podcast s Karin Lednickou. Na rozdíl od Slepé mapy, kdy mi postavy nepřehledně splývaly, tady udržely mou pozornost dlouho do noci a po přečtení mi stále živě rezonují v hlavě. Kniha nenásilně propojuje dobové události s každodenními starostmi místních a odhalila mi tak třeba občanskou válku a solné poutě. Z hlediska čtenářského zážitku je pro mě srovnatelná s Bílou Vodou.
"Člověk nikdy neví, co ho čeká. Ale měl by na to být připraven." s. 73