Okamžiky štěstí

Musím se přiznat, že jsem z celkového dojmu taková rozpačitá. Začala jsem pohledem Veroniky a první půlka plynula moc hezky. Ke konci jsem měla pocit, že je to dost natahované. Jáchymův pohled na věc jsem dočetla silou vůle. Asi nebudu ta pravá cílová skupina pro tyto knihy

Má třetí kniha od autora, tahle se mi zatím líbila nejméně. Ovšem velmi originální je, že knihu je možné začít číst od začátku do konce, nebo od konce do začátku. Já začala Jáchymem, ale příběh Veroniky se mi líbil více. Celkově se kniha čte dobře, na můj vkus trochu více vulgarit. Ale to je zkrátka Patrik Hartl.

Okamžiky štěstí je moje první knížka od Patrika Hartla. Půjčil si ji v knihovně manžel. Začal číst nejdříve Jáchymův příběh. Já jsem začala Veronikou, až později jsem si všimla oboustrannosti knihy. Mě se víc líbil příběh Veroniky a u Jáchyma jsem měla krizi, kdy jsem chtěla knížku odložit. Manžel to měl naopak. Oceňuji nápad napsat knihu z pohledu dvou sourozenců, nakonec jsem byla ráda, že jsem knížku dočetla.

U knihy jsem si několikrát poplakala. Miluju Patrikovo příběhy, které jsou ze života. Štastné i smutné momenty se kterými se člověk často ztotožňuje.

Po Hartlovi sáhnu vždy po sérii nějakých krváků a hezky se u něj uklidním. Je to život.. začala jsem číst Veronikou a za mě ta lepší varianta.

Čekala jsem víc šťávy a méně prázdnoty. Postavy byly tak roztěkané, že jsem se občas ztratila víc než v mém posledním pokusu naučit se meditovat. A upřímně, když jsem dočetla, měla jsem pocit, že štěstí možná hledám radši jinde a třeba u dobrého seriálu a pořádné porce zmrzliny.

První a poslední knížka Patrika Hartla, kterou jsem četla. Měla jsem velká očekávání... a zažila velké zklamání. Hrozná slátanina. Když jsem pak zjistila, že kniha se dá číst i z druhé strany, upřímně mě to vyděsilo a měla jsem velký problém ji vůbec dočíst. Pan Hartl je velmi sympatický člověk, ale číst ho už nebudu.

Prostě Hartl.

Můj třetí Patrik Hartl a nezbývá mi, než přiznat, že se u mě dostavilo mírné zklamání. Erotikon mě bavil podstatně více, tentokrát jsem se se svými pocity vrátil asi na úroveň Prvoka a jeho tří kamarádů. Pobavila mě oboustranná kniha, která mě v myšlenkách vrátila do mého dětství, když v podobné úpravě vycházela některá speciální čísla Čtyřlístku.

Sourozenci Jáchym a Veronika nás provádí svými životy. Každý samozřejmě ze svého pohledu a je na vás, který z nich si vyberete ke čtení jako první.
Každý v knize hledá štěstí a lásku. A jak to tak bývá, něčí cesta je trnitější než cesta jiných.

Kniha je poměrně dost obsáhlá a mírné zkrácení by ji neuškodilo. Je zde jednoduché vyjadřování a žádné květnaté popisy.
Více se mi líbil příběh Jáchyma. Byla to zběsilá jízda, plná emocí, eskapád, příjemných a nepříjemných situací. Osobně si myslím, že je i lepší tímto příběhem začít. Pokud totiž začnete vyprávěním Veroniky nebudete chápat mnoho souvislostí.
Příběh Veroniky mi přišel z velké části jako pouze klouzání po povrchu. Až teprve ke konci byl procítěný a odhaloval její pocity.

Kniha mě bohužel příliš neoslovila. Měla jsem problém se začíst a příběh nedokázal udržet moji pozornost.

Moje druhá kniha od Hartla. I přes těžký začátek a místy i závažnější témata jde vlastně o oddychové čtení. Osud obou sourozenců je skutečně poutavý a barvitý – jednu chvíli je na tom lépe Veronika, druhou Jáchym, třetí jsou oba v háji. Poselství této knihy pro mě tkví v tom, nikdy se nevzdávat a pokračovat dál přes problémy i přesto, že vlastně vůbec nevíte, kam vaše cesta (zde cesty) nakonec povede.
Můj problém s touto knihou je, že spolu s delším časovým úsekem a vysokým počtem různých situací a vedlejších postav jsem se ztrácel v ději a někdy nerozuměl vlastně ani významu některých postav v románu (nevylučuji ovšem lehké postižení mé kůry mozkové vedrem v Itálii, kde jsem knihu četl). Erotika rovněž - dobrý, ale všeho moc škodí.

Kniha mě také nezaujala a dále bych pokračovala úplně stejně, jako kdyby mi to p. Zouharová (hodnotitelka přede mnou) vzala z úst. Kniha je pro nenáročné čtenáře, nenašla jsem tam nic, co bych si z té knihy odnesla, podle mě je tam i dost nereálných nebo povrchních situací a co se týče dívek a žen, tak jen samé přitažlivé krásky, spousta osob bez hlubší psychologické charakteristiky, prostě - můj "šálek kávy" to nebyl a nebo jsem na takový typ knížek už moc stará. Tudíž kniha skončila v knihobudce, třeba potěší jiné.

Kniha nezaujala, zbytečně dlouhé, uděje se toho hodně, ale nic nejde do hloubky. Nejde se moct s žít s postavami. Spousta neuvěřitelných rozhodnutí.
Podruhé bych nečetla.

Bylo to fajn....ostatně jako všechny jeho knížky :)
Ale stejně nejlepší jsou Gazely .

Knihu jsem četla, již před pár lety, jako druhou od tohoto autora a to opět na doporučení známých. Přečetla jsem příběh psaný Veronikou, dočetla jsem ho s přemlouváním se, ale druhý příběh, vyprávěný Jáchymem, jsem nečetla. Knihy pana Hartla nejsou můj šálek kávy, ani styl humoru.

Okamžiky štěstí jsou originálně vystavěným příběhem o dvou sourozencích, kteří vyrůstají odděleně, a přesto jejich životy zrcadlí podobné touhy, chyby i naděje. Hartl opět spojuje humor, cit a životní pravdu do čtivého románu, který lze číst ze dvou stran. Kniha je hravá, ale zároveň hluboká – ukazuje, že štěstí je často ukryto v drobnostech a že každý má šanci najít svou cestu, když se odváží hledat.

3,5*/5*
Moje první Hartlovka. Četla jsem pouze stranu Veroniky, u Jáchyma jsem otevřela na náhodné straně (a co jsem našla, to mě tak znechutilo, že jsem jeho stranu okamžitě zavřela).
Na jednu stranu se mi líbila komplexnost příběhu, množství odboček a pátrání po minulosti rodičů. Čekala jsem velkou depku dle počáteční situace, ale kupodivu se jedná o lehké čtení.
Na stranu druhou, měla jsem párkrát problém se rozpomenout, kdo je kdo, těch postav bylo fakt přehršle. Zároveň jsem měla problém s promiskuitou obou sourozenců. Pardon, pane autore, ale některé ty úlety byly fakt přes čáru.
Sečteno, podtrženo: Okamžiky štěstí vám dají pocit, že štěstí je prchavé, zasmějete se, zazoufáte si, a přestože to není na cenu Magnesii Litery, jedná se o fajn jednohubku. Ale jednou mi to stačilo, znovu ne.

(SPOILER) Nebylo to povedené. Bohužel jsem na knize nenašla moc dobrého. Chybělo mi gradování děje, vadily mi ploché rozhovory, erotických scén bylo za mě příliš mnoho a vtipných přirovnání příliš málo.
Dokonce jsem druhou část (Jáchym) četla způsobem tři strany ne a půl strany ano. O nic jsem nepřišla! Protože příběh jsem už znala z Veroničiny části. Pouze poslední kapitolu jsem si přečetla celou. No, větší “náhodu” než že se dá dokupy Jáchym a Amy si autor fakt nemohl vymyslet. Tím to u mě úplně zazdil.
Patrika Hartla znám ze StarDance, z knihy Prvok, Šampón,Tečka a Karel (ta se mi před mnoha lety líbila, i její filmové zpracování!). Okamžiky štěstí se ale za mě nepovedly. Kdyby dal autor oba příběhy v souběhu, jedna kapitola J a druhá V, udělal by líp. Já jsem se prostě nedokázala donutit číst podruhé tentýž příběh.
A proč že byl v knize Ondřej Kot? Tuto postavu jsem vůbec nepochopila.

(SPOILER) Přes všechnu snahu jsem ze sebe nedokázala vydolovat ani špetku sympatií k ani jednomu ze sourozenců. V životě se může stát cokoli, spousta věcí se podělá, ale tihle dva tomu jdou prostě aktivně naproti.