Dominik_13 komentáře u knih

Kniha stará přes 150 let, a přesto není jen předmětem k uctívání či recitování.
Člověk bude asi provždy Erbenovým tajemným světem fascinován, přestože je tak krutý a neodpouštějící. Snad je to právě jeho ponurá spravedlnost, která nás přitahuje, snad neotřelá kombinace pohádky a hororu, snad ty dokonale vybroušené verše a jazyk, který hladí a konejší.

Zkuste se Máji vyhnout na základní i na střední škole a přečtěte jej tehdy, až si budete jisti, že mu chcete věnovat plnou svou pozornost. Pak si možná všimnete neobvyklé krásy Máchova verše, vynalézavosti jeho básnických obrazů i takřka existenciální tíživosti celé skladby.
Co dodat? Snad jen, že verš "Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal" mě bude doprovázet navždy.

25 15.01.2021

Pokud chcete začít s Ishigurem (a věřte, že byste skutečně měli), začněte tady. Příběh britského majordoma je ideální vstupní branou do světa, v němž všichni skrýváme své pocity, vlivem pochybných ideálů balamutíme sami sebe a transformujeme svou paměť, abychom se viděli vždy v tom lepším světle.
A samozřejmě - scéna s večeří a nemocným otcem je prostě majstrštyk.

25 14.01.2021

Nesmí Vás odradit, že jste se o této knize učili ve škole a že autora máte zaškatulkovaného jako klasika. Neviditelný ani po tolika letech neztratil nic ze svého kouzla, je svěží, čtivý, zcela vás pohltí. Stanete se díky němu členy podivínské rodiny Hajnů a se zatajeným dechem bude sledovat její osudy. Mistrovské dílo!

22 15.01.2021

Jasně jasně, skvělý obsah, zábavný děj, důležité poselství... Ale nezapomeňte na tu vytříbenou a nápaditou formální stránku! Střídání pohledů různých postav? Jasně. Novinové ústřižky? Ty se vždycky hodí. Dopisy? Ano. Odborné pojednání o mlocích? Proč ne. Zápis z valné hromady? Sem s tím. Rozhovor autora se sebou samým? Wow!

19 15.01.2021

Život je smutný. Kazuo Ishiguro to ví. Kazuo Ishiguro nepíše knihy, aby vyprávěl velké příběhy, nepíše sci-fi, aby nám představoval své vize apokalyptické budoucnosti nebo aby hluboce diskutoval filosofické otázky. Ve svých knihách sahá po různých tématech, různých prostředích, různých historických okolnostech, aby zas a znovu připomněl a v různých souvislostech ohledal jednu věc: že život je smutný a že si za smutek můžeme sami. Kazuo je mistr psychologie, mistr dialogu a mistr popisu, mistr budování scén, během kterých se nic moc nestane, které nejdou pořádně převyprávět, které by v jiných knihách byly shrnuty v jedné větě: a on na nich postaví celou kapitolu, v níž toho o lidech prozradí více než nekonečné police s knihami v obchoďácích. Kazuo je mistr jazyka. Tolik lásky a péče, kterou lze cítit za každým slovem, za každou větou! Až se mi chtělo plakat štěstím nad krásou jazykové stránky (knihu jsem četl v originále). Nakonec jsem opravdu plakal: ale smutkem. A lítostí nad neuskutečněnými a neuskutečnitelnými lidskými touhami, nad zklamáním a nenaplněním, které přináší mezilidský kontakt a které Kazuo tak přesně vystihl, aniž by o nich někde přímo psal.
Je to více než rok, co jsem knihu dočetl. Už bych nedokázal zrekonstruovat, o čem přesně byla, jak postupoval sled událostí. Ale pamatuju si ten pocit: pocit Kláry za výlohou v obchodě, která s naivní nadějí vzhlížela ke kolemjdoucím, pocit Kláry, která se snažila přinést štěstí své nové rodině a nechápala vyvstanuvší překážky, pocit Kláry, snažící se zachránit svět a člověka cestou za sluncem, a můj pocit, pocit člověka, který ví vše, co Klára ne, a chtěl by ji mít u sebe a obejmout ji a obránit ji před zklamáním: ale nemůže, protože nemůže obránit ani sebe.

P. S. Nerad srovnávám, zvlášť ne u mého nejoblíbenějšího autora. Ale tohle je dost dobře možná nejlepší Ishiguro.

17 08.11.2022

Tento příspěvek píšu už posedmé. Všechny mé předchozí byly buď trapné ("vynikající propracovaný román, od kterého se neodtrhnete") nebo stupidní ("kniha s neuvěřitelným příběhem vypilovaným do posledního detailu), ale... dá se o téhle knížce napsat něco jiného?

17 17.02.2011

Samozřejmě, že je to emocionální ždímačka. Ale jaká! Nikdy (nikdy!) jsem u knihy nepropukl v pláč, který by trval desítky minut, který by se obnovoval s každou další přečtenou stránkou, který by slábl a sílil přesně v rytmu autorčiných slov.
Samozřejmě, že hlavní postavy jsou na čtyři obyčejné Američany příliš úspěšné a v mnoha ohledech neuvěřitelně bezstarostné. Jenže kniha (naštěstí) nechce být komplexní sociálně-psychologickou sondou. Chce odvyprávět jeden lidský příběh, v němž se stane možná až moc nepravděpodobných událostí, a zvládá to s absolutní bravurou a psychologickou hodnověrností.
Doporučuji, kudy chodím. Jen nevím, jestli bych to chtěl někdy číst znovu...

16 14.01.2021

Naprostá klasika a prvotřídní důkaz, že i klasika nemusí být nudná, naopak že jí označení za klasickou mnohdy škodí a zbytečně vzbuzuje dojem něčeho zkostnatělého, nezáživného, nesrozumitelně napsaného. Nic není dále od pravdy. Spalovač mrtvol je svěží, neuvěřitelně zábavné dílo s promyšlenou strukturou, postavami, jež si přes jejich bizarnost oblíbíte, scénami, které nikdy nezapomenete, a jazykem, který budete mít chuť napodobovat.

15 16.01.2021

To jsou mi zase komentáře! Je to kniha se silným příběhem? Ano! Je plná vzrušujících momentů, nádherných vět, podnětných úvah? Samozřejmě. Je psána chronologicky a bez invence jako nějaká červená knihovna? Ne. Mění se vypravěčská perspektiva? Ano! Co byste ještě chtěli více?

15 15.01.2021

Nejlepší Remarque. Nejlepší sebelítostivý monolog. Nejsmutnější forma nenaplněné lásky. A nejlepší hrdina se jménem Ludvík. Zapomeňte na popisy zdůrazňující Německo za času hyperinflace. Tohle je čistá melancholie, ve které se rádi schováte.

Při pročítání zdejších komentářů si stále dokola pokládám tutéž otázku: "Hodnotíte knihu nebo charakter protagonisty?"
Je Julian Sorel mravně pochybný? Odpověď sice závisí na vaší morálce, ale asi se téměř všichni shodneme, že ano. Znamená to, že Stendhal stvořil špatnou knihu? Že jeho čtivý, s lehkostí napsaný román plný psychologicky hodnověrných postav a podmanivě vyobrazeného prostředí francouzské smetánky má být odsouzen, protože hlavní hrdina je vypočítavý intrikán? Není to spíše známkou dokonalosti autora, že dovedl vytvořit postavu tak živoucí, tak skvěle prokreslenou, že vám skoro po celou dobu poleze na nervy? Není právě tohle emoční zatažení čtenáře do děje známkou kvalitní literatury?

14 18.01.2021

I když se to nezdá, tahle kniha není ani tak hororem, ale spíše úžasným zamyšlením nad smrtí a jejím dopadem na okolí. A samotná idea "řbitovu zviřátek" jen pomohla autorovi, aby ve svých úvahách zašel mnohem dál. Dokonalé.

14 17.02.2011

Fukse nejde nemilovat. I ta nejzávažnější témata a nejtragičtější příběhy dokáže napěchovat humornými či bizarními momenty a roztomile zábavnými dialogy. Obelhává přitom mnohá čtenářská očekávání, narušuje principy standardního vyprávění a - last but not least - všude vecpává odkazy na klasickou hudbu! To chcete!

13 16.01.2021

Pro všechny, které kniha nebavila: Nic jste nepochopili. Všechno vám uniklo. Ishiguro nepíše romány pro profesionální plačky, Ishiguro samotu a smutek do každé věty skrývá. Tato kniha je vrcholem jeho umu, je nejdepresivnějším dílem posledních desetiletí, protože hrůzy v ní popisované nemají co dělat s neutěšenými vnějšími podmínkami, s omezujícím režimem, s arcizlouny a arcizlounkami. Za své neštěstí si v Ishigurově světě může každý sám, protože nedovoluje sám sebe pochopit.
Tohle je nejlepší kniha našeho věku.

13 14.01.2021

Musíte proudu slov přijít na chuť, musíte si představit, že sedíte mezi diváky v baru a sledujete fascinující vystoupení stárnoucího komika, balancující na hraně mezi humorem, trapností, tragikou a krutostí. Pokud na hru přistoupíte, odměnou vám bude strhující kniha na dřeň odhalující jednu docela obyčejnou lidskou bytost.

12 18.05.2022

Víte, jak poznáte dokonale zvládnuté literární řemeslo? Když se díky knize - ač sám/sama preferujete odlišné pohlaví - zamilujete do dvanáctileté holčičky.
Víte jak ještě? Když autor pochopí, že erotických scén už bylo dost a v polovině knihy přehodí výhybku a dodá dílu ještě více rafinovanosti.
A mimochodem: tohle není příběh o pedofilii. Je to příběh o neuskutečnitelné touze po něčem nesmrtelném. Proto tak dojímá a bolí.

12 14.01.2021

Tohle geniální dílo prostě nemůže být v modrých číslech, svět zkrátka nemůže být tak... nevím, hloupý? Nechápající? Beze smyslu pro detail?
McEwan opět dokázal svou schopnost vylíčit psychologii dvou lidí na malém prostoru a ze zdánlivě obyčejného momentu – první soulož o svatební noci – dokázal vyloudit tíživý příběh o lidském setkávání a míjení.

12 14.01.2021

Se čtením Zabijáka neváhejte. Ne proto, že je v seznamu doporučené četby. Ani ne proto, že z příběhu plyne důležité poučení (vážně někdo čte knihy kvůli tomu?). Už vůbec ne proto, abyste mohli v komentářích polemizovat se Zolovým pojetím determinismu.
Čtěte Zabijáka proto, že příliš lepších děl, v nichž se dostanete pod kůži jednotlivým postavám, s nimiž budete prožívat každou emoci a každý životní okamžik jejich strastiplné cesty, zkrátka není. Zola své postavy nešetří a díky tomu má kniha spád. Málokdy vás nechá vydechnout. Na jejím konci budete znechucení a zklamaní a nešťastní, ale čtenářsky povznesení.

11 18.01.2021

Víte, pokud chcete vysvětlit krásu Proustova Hledání, spotřebujete buď tuny papíru, nebo jen několik málo slov. Volím druhou variantu: Pokud nečtete knihy jen kvůli líbivým příběhům a jednoduchým emocím, přečtěte si Prousta. Je to zážitek, který ve vás bude rezonovat už napořád.
A pokud po přečtení budete cítit smutek, že jinou literaturu už nemá smysl číst, budete mít trošku pravdu. Ale zkuste sáhnout třeba po Woolfové nebo Ishigurovi. Taky vám mají co dát.

11 15.01.2021