Máj

Jak napsat komentář, kolem něhož visí aura „nedotknutelného národního pokladu“.
Ano, je to zásadní dílo české literatury.
Ale zároveň je:
temné,
melancholické,
existenciální,
plné samoty, smrti a marnosti.
Takže za mě... pokud z něj cítíte beznaděj a zmar, čtete ho vlastně velmi přesně.
Karel Hynek Mácha nebyl optimistický vlastenec typu: „Ach, česká země, vše je krásné.“
Naopak:
vina,
osamění,
nepochopení,
pomíjivost života,
lhostejnost přírody vůči lidskému utrpení…
To je, podle mě jádro Máje.
A právě proto tehdejší obrozenci často nechápali, proč napsal něco tak „nečeského“ a temného.
Nemusíte být nadšení, abyste ohodnotili kvalitu této básně. To by snad asi ani Mácha sám ne2chtěl, nebyl ten typ ješitného umělce, který psal "celoplošně".
Oceňuji jazyk, atmosféru i význam díla pro českou literaturu, ale osobně ve mně Máj zanechal spíš pocit beznaděje a vnitřního chladu než okouzlení. Silně jsem vnímala samotu, marnost a tragiku lidského osudu. Chápu, proč je Máj považován za literární klenot, ale emocionálně jsem si k němu cestu úplně nenašla.

Tak kdo z nás opravdu četl Máj? A teď nemyslím tu školní verzi, kdy se člověk naučí zpaměti „Byl pozdní večer…“ a tím celá zkušenost končí.
Já ho vlastně četla poprvé až teď. Ve škole mi bohatě stačilo odříkat povinnou pasáž a mít od romantismu pokoj. O to víc mě překvapilo, že mě Máj po letech vlastně docela zaujal.
Ano, je to hodně poetické čtení a člověk se u toho občas musí víc zastavit. Ale právě tehdy začne být vidět, že pod tou oslavou přírody a melancholií jsou mnohem hlubší myšlenky o samotě, vině nebo pomíjivosti.
V patnácti mi to přišlo jako forma trestu. Dneska už chápu, proč se z toho stala klasika.

S měsícem, který prožíváme, jsem si vzpomněla na básnické dílo Karla Hynka Máchy - Máj a znovu jsem si jej přečetla. Moc se mi líbily nejen popsané části krásy přírody, ale i blízkost vlastenců, kdy Čech je Čechu bratrem. S Jarmilou a Hynkem jsem vnímala jejich touhu po vzájemné lásce, která nebyla naplněna, tak jak by si přáli, ale Hynek za ni "zaplatil" svým způsobem. Není to jednoduché čtení, a tak člověk poznává, že každý život má své těžkosti.

Tak jsem se zase vrátila do školních lavic. I když dnes se na Máj dívám jinýma očima. Je rozdíl číst báseň v 18 a v 50. To se nedá srovnat.

Mácha je Mácha je Mácha. Řečeno s klasikem: dva zámky plné spisovatelů. A zaplést do kola by zasloužili všichni, kdo se podíleli na té příšerné filmové adaptaci, stejně jako učitelky, rozdávající šesťákům pětky za to, že se nenaučili nazpaměť "po modrém blankytu bělavé páry hynou".

Samozřejmě čteno kdysi ve škole a nyní do ČV. Pokud se zkusím oprostit od "povinnosti", dá se to číst.

Četla jsem v mládí v dobách školních z povinnosti a nyní dobrovolně ze zvědavosti, poněvadž jsem si nepamatovala kromě posledního verše nic.
Dílko stále patří do výběru povinné četby, ovšem netuším, proč tomu tak je. Jestliže po knížečce sáhnete jen proto, že je malá a máte pocit, že ji rychle zdoláte, nejspíš bude opak pravdou. Těžce se chroustá. A výsledek? Depka!
Vážně tohle mladí dneska potřebují? Mají snad příliš důvodů se radovat? Tohle škola podporuje, mládí v depce? Nebo jsou jen češtináři a češtinářky mimoni?
Tak "amarante", "promyku", co nechá zavraždit "otce neznaného", kousek z tvého dílka ocituji.
Sbor duchů
"V půlnočních ticho je dobách;
světýlka bloudí po hrobách,
a jejich modrá mrtvá zář
svítí v dnes pohřbeného tvář,
jenž na stráži - co druzí spí -
o vlastní křížek opřený
poslední z pohřbených zde dlí.
V zenitu stojí šedý mrak,
a na něm měsíc složený
v ztrhaný mrtvý strážce zrak
i v pootevřené huby
přeskřípené svítí zuby."
xxx
Mlha po horách
"Já truchloroušky obstarám."

Knížka byla poměrně náročná na čtení. Byl tam velice zdobný jazyk, a naopak málo děje. Bylo těžké se vyznat ve větách. Depresivní... 4/10

Karel Hynek Mácha je majster rytmu a verša. Úplne chápem, prečo je tento lyrický epos považovaný za vrcholné dielo českého romantizmu. Spôsob akým Mácha navodzuje atmosféru je veľmi pohlcujúci a persuazívny. Na druhej strane, kde autor cítil rozlet pri opisoch prírody a atmosféry, tam ubral pri hlbšej charakteristike postáv. Dielo tak vo mne zanechalo značne nesúrodý dojem.

Klasika která se mi zalíbila už ve 14

Je to klasika, kterou jak píší ostatní, je potřeba si přečíst. Souhlasím!
Ale zdlouhavé rozbory tohoto díla na střední škole mi trochu otupilo vnímání díla samotneho. Nicméně nebylo na škodu si ho s odstupem casu přečíst znovu a najít v nem ten skvost

Místy se tu romantika a melancholie válí v trávě jako zamilovaní na pikniku, ale ani na chvíli neztratí tu správnou dávku divokosti a ducha, co dělá čtení spíš zážitkem než povinností. S každým veršem si připadáte trochu jako někdo, kdo nečekaně objevil starý deník plný vášní, které by v dnešní době možná prošly leda tak pod heslem „drama queen“. Jasně, ne každému by se chtělo lovit poetiku ve vlnách slov, ale když už, tak tady je to jak na horské dráze, která vás nerozpláče, ale rozesměje a donutí přemýšlet. Jako by někdo z minulosti zašel do dnešního Starbucks, objednal si espresso a místo mléka nalil do něj pár kapek věčnosti. A přesto všechno je to tak přirozené, že byste se divili, jak jste mohli doposud žít bez téhle směsi nespoutaných emocí. Víc takových literárních rán do srdce by neuškodilo, protože občas je potřeba trochu víc bouřky a méně klidu.

Klasika, kterou by si měl přečíst každý.

Klasika, kterou si vždy ráda přečtu. Máj asi každý poprvé poznal na střední škole. Mě se na knize nejvíce líbily popisy přírody. Určitě by si měl knihu každý přečíst.

Fascinující popisy přírody, které kontrastují s tragickým příběhem Viléma a Jarmily. Nečekala jsem, že se mě tyto propracované a meoldické verše tak moc dotknou. Mácha do této kratičké lyrickoepické básně dokázal dostat tolik myšlenek, o smrti, lásce, beznaději, hodnotě života... Chápu, že dílo nemusí sednout všem, ale i tak by si ho měl přečíst každý.

Přiznávám, že poezie není můj šálek kávy. A tady se to opět potvrdilo. Ale určitě chápu význam této knihy.

Byl pozdní večer - první máj - večerní máj - byl lásky čas.
Kdo by neznal tyto verše. Máj, básnická sbírka Karla Hynka Máchy, o lásce, o bolesti, o beznaději, o smrti. Jedinečné verše, které se vám kdysi vryly do paměti a zůstaly. Po přečtení jsem si ještě pustila přednes Rudolfa Hrušínského. A to bylo něco tak úžasného, krásného, nezapomenutelného.

Byla to povinná četba do školy a musela jsem se kus naučit nazpaměť, ale nelituji toho! Je to jedna z těch knih, které na vás dýchnou starou českou literaturou, na kterou můžeme být hrdí. Samozřejmě se nemusí líbit každému, ani velkému vlastenci Josefu Kajetánu Tylovi se nelíbila, takže nevnucuji ani netvrdím, že je to něco neuvěřitelného, ale nikdo nemůže popřít, že je to něco, co českou literaturu povzbudilo a pomohlo probudit.

Poezii mám normálně ráda, ale tahle se asi opravdu nepovedla, nebo to nedokážu uznat. I když jsem ji četla 3x, tak jsem doteď nějaké věci vůbec nepochopila, vůbec mě to nezaujalo. Škoda, hodně se o tom mluví, možná jsem čekala víc.