bosorka komentáře u knih

Román o velkých přátelstvích, o lásce, i té sourozenecké a rodičovské, o závisti a žárlivosti, o lžích a podvodech. O obdivu (mnohdy neopodstatněném). Ale v mnoha ohledech hlavně o nepochopení. Nepochopení, které může sakra zamávat dosavadními jistotami. Kniha o Baltimorských je o nahlížení na svět různými optikami. A o tom, jak svět vypadá, když se brýle sejmou. Četla jsem jedním dechem a tohle zase byla ta z knížek, kdy mě mrzela každá chvíle, kterou u ní netrávím. Jak mám ráda rodinné ságy, tak tahle mě taky docela vzala za srdce. Mám vás ráda, Goldmani.

12 13.06.2017

Zklamání. Už první knížka této série mě mírně zklamala, ale aspoň vyvolala určitá očekávání a bavilo mě ji číst. Jak jsem minule psala, že mě zajímá vývoj postav, tak teď už ne, ustrnuly na místě a přešlapují stále na tom samém fleku. Sova mě dost iritovala a čím déle jsem ji četla, tím mě rozčilovala více. Dialogy připomínaly spíš návštěvu v ústavu choromyslných než smysluplné vyšetřování kriminalistů. To bylo samé "Jak to myslíte?" nebo "Jak jako?" A aby nevypadali jako úplní pitomci, naordinoval svým detektivům autor mnohé neduhy, deprese, alkohol, prášky, rozchod s přítelkyní, bolest hlavy... I tak jejich dialogy (především tedy nekončícími otázkami) stvořil jednu velkou vatu, které bylo mnohonásobně víc, než bylo třeba. Samotné vyšetřování - mám pocit, že bych se k určitým indiciím dobrala daleko dříve než oni "profíci". A ti dva nejlepší z nich, Holger a Mia, ti vysloveně tápali v mlze a brali za podezřelého každého, kdo se kolem nich ochomýtl. Nebýt jejich kolegů, kniha by nikdy neskončila a na lavici obžalovaných by se nejspíš ocitl každý občan Osla.
"Co je?" zeptal se, když za sebou zavřel. "Máme problém," pronesla. "Přijel jeho advokát." "A co?" "Nebyl v Norsku." "Jak to myslíš?" Svraštil obočí. "Henryk Eriksen. Nebyl tady." "Jak to myslíš tady?" zopakoval. "Má letní byt v Itálii. Jezdívá tam každé léto." "Teď tě nějak nechápu."
Áááááááá. Jak to myslíš? Tak, jak to říkám. Prostě NEBYL V NORSKU! A takových dialogů je tam požehnaně, kvůli nim jsem měla stokrát chuť knížku zaklapnout a zahodit. Dočetla jsem, ale po dalších autorových knížkách už spíše nesáhnu.

12 24.02.2017

Tenhle román se opravdu hltá. A taky se u něj pláče. Je totiž přesně namíchaný, nechybí odvaha, ale i trocha zbabělosti, odevzdání se, oběť, láska, rodinné vztahy. To vše obklopeno válkou, která už sama o sobě je krutá a plná silných příběhů. Kolik takových už jsem četla a z velké většiny mě vždy dostaly na kolena. Slavík je vlastně "doják", ale doják dobře vystavěný a já si občas hrozně ráda pobrečím. Slavík přesně splnil to, co jsem od podobné knížky očekávala, dojal mě, bavil mě a nepustil mě až po poslední stránky.

12 20.02.2017

Většina knížek Petera Maye bývá řazena k detektivkám a podle mě často spíš mylně. Ve všech jeho knížkách najdeme nějakou tu mrtvolu a záhadu, ale ta detektivní (či kriminální) linka bývá spíš jen takovým zastřešením jeho románů. Umrlčí cestu bych zase spíše než do detektivek zařadila do thrillerů. Po vrahovi se tu sice tak trochu pátrá, ale linka s detektivem Gunnem je spíše vedlejší, daleko víc prostoru dostává v příběhu muž, který ztratil paměť, a Karen, dívka, která se nechce smířit s tím, že zemřel její otec. Kniha má švih, je napínavá, námět je velice zajímavý, postavy pozoruhodné. Jaké je to být v kůži někoho, kdo si o sobě nepamatuje nic? Za návrat na Vnější Hebridy Peteru Mayovi další plus. Hned bych se tam vydala!

12 02.11.2016

Kvítek byl pro mě skorem zjevení, nadchl mě ten svět, postavy, jazyk, kterým byl psán (a přeložen), takže jsem se na další příběhy těšila. A čtou se krásně, některé povídky jsou jen střípky či střípečky, které klidně mohly vypadnout při ořezu dokonalého okna "Kvítku", v tom příběhu mohly být a nerušily by. V této povídkové sbírce si je můžeme zasadit do kontextu a rozhodně nepořežou. Akorát jsou ty střípky někdy hodně titěrné a hladový čtenář by je chtěl malinko větší, tak je lačný po oblíbených postavách, místech, příbězích. Ale musí se bohužel smířit s tím, že nikdy nebude zcela nasycen, protože "Kvítku" nikdy nebude dost a vlastně by se dal číst donekonečna. Už jsem se smířila s tím, že se zcela nedozvím, co se s těmi kterými postavami přesně stalo, a vlastně mi nevadí, že je to otevřené, pořád je prostor pro spekulace, i když Faber malinko naznačuje.
Ze všech povídek bych rozhodně vyzdvihla tu poslední "Mohutná postupující horda žen v moc velkých kloboucích" - ta by naprosto obstála sama o sobě, i kdybych "Kvítek" předtím nečetla, takže tahle povídka ode mě dostává 5+. Dohromady ale dávám 4, asi i proto, že celkově Jablko Kvítek nedohonilo, jen hodně hezky doplnilo. Fakt je, že přijít Faber s dalšími úlomky, byť sebeminiaturnějšími, okamžitě po nich lapnu a budu doplňovat dál.

12 20.11.2015

Čtivě napsáno, ač napěchováno tolika lidskými tragédiemi, že na jednu rodinu je jich až přespříliš. A čtenář hltá, i když ví, že to nebude jednoduché čtení, že mu z něj nebude lehko na duši. Autorka se zaměřuje především na svoji matku, ale zabývá se celou její rodinou, díky níž rozkrývá pozadí matčiných běsů. Zprvu je odkázána na hovory s blízkými, kteří jí o matce vyprávějí, autorka tak v podstatě investigativně jako reportér sleduje maminku od útlého dětství až po dobu, kterou si už ona pamatuje a může tak sama vyprávět, i když stále s pomocí blízkých, jelikož si je vědoma toho, jak subjektivní mohou být vzpomínky a občas natolik zastřené, že si jimi sama není jistá. A proto ověřuje. Lineární příběh rodiny autorka prokládá vlastními nápady, vzpomínkami na to, proč se rozhodla psát o mamince, jak k tomu dospěla a jak při psaní postupovala. Občas i pochybuje, zda vůbec psát a v podstatě se těší, až tento balvan, tato pocta mamince bude za ní a ona nebude muset rozkrývat složitosti své vlastní krve.

12 22.01.2013

Nelze jinak než za 5 hvězd. S přihlédnutím k celé sérii bych jich dala ještě více, kdyby to šlo. Karin Lednická vydala dílo svého života, za mě veledílo, které napříč mnoha desetiletími přibližuje život horníků a jejich rodin se všemi útrapami a nástrahami doby. Provádí tak čtenáře zdánlivě obyčejnými životy vybraných postav, které ovšem nabila osudy silnými a zapamatováníhodnými. Zpětně si říkám, že škoda, že jsem nečetla za sebou už jako trilogii, ale do budoucna mi vlastně nic nebrání to udělat a myslím, že Šikmý kostel opravdu bude z těch děl, ke kterým se jednou vrátím.
Poslední díl začíná těsně po válce a pokračuje dalších 15 let, které nakonec nebyly o nic míň těžké než ty válečné roky. Každou ze svých postav obdařila autorka zapamatovatelnou letorou a názory, s kterými jsme mohli i nemuseli souhlasit. Nicméně postavy nebyly černoblíé, vyvíjely se, byly lidské se všemi dobrými i špatnými vlastnostmi. K tomu do knih zapracovala i reálné postavy, jejichž osudy možná o to víc drásají srdce. Když jsem poslední díl Šikmého kostela zavřela, bylo mi až smutno, že nepokračuje dál. Říkala jsem si, že chápu zaměření na některé z postav, jinak by román musel nabobtnat, ale zároveň mi proběhlo hlavou, že by mohl mít mnoho spin-offů, které by se daly číst dál a dál.

11 24.04.2024

Velké léto je takové to léto, které se vám navěky zaryje a vždy zůstane jedinečné. Proto, že jste v něm prožili něco výjimečného, nebo to tehdy bylo nějaké to poprvé. A nemusí se zrovna jednat jen o první lásku, ale třeba i starosti, které jsme dříve nepoznali a museli je najednou řešit. Ewald Arenz nádherně popsal jedno takové léto a kdo ví, jestli nebylo právě to jeho jedinečné. Popsal ho s veškerou atmosférou, která k němu patřila, s vůněmi i zvuky léta, které bylo až hmatatelné. Stejně jako hmatatelné bylo zamilování hlavního hrdiny. To překvapení nad láskou, ale i pochyby, vztek na sebe i na okolí. Prožívání přesně takové, jaké v mládí bývá, naprosto na dřeň, nic není polovičaté, prostě se jede naplno, v tom krásném i v tom zlém. Parádní návrat do podobné doby, přiměl mě zavzpomínat a trošku zalitovat, že to na dřeň už tak dobře neumím (nebo vlastně ani nemůžu nebo nemám umět). Fakt krásná knížka, obyčejná i neobyčejná.

11 24.10.2023

Docela nálož. Především v té bezvýchodnosti, kdy i když se semtam mihne naděje, je v podstatě jasné, že ta bude chvilková, že vše, co se na nějakou dobu blýská slunečním odleskem, záhy zase zakryje šedý ponurý mrak. Plný ulepeného, šmourem ušmudlaného deště, který zalije všechno kolem. Shuggie je skvělý, chytrý a empatický kluk, který zvládá takovou nálož, že bychom měli chuť mu hodně moc ulehčit. Ale on je statečný a drží na zádech všechnu bolest svého světa. Jeho máma, v záblescích také chytrá, vtipná a pečlivá ženská, jež se snaží i v těžkých chvílích dbát na sebe i rodinu, kterou nicméně nemilosrdně táhne ke dnu alkohol, jemuž se nedokáže vzpírat, je Shuggieho nakloněným pilířem, k němuž se neustále přiklání a snaží se, aby se neskácel.
Příbeh samotný je velmi bolestný, je psaný skvěle plasticky, autor vykreslil život na periferii uhelným popílkem zašpiněného Glasgow tak autenticky, že si čtenář připadal až zašpiněně, umaštěně a nepříjemně. Asi zůstane na dlouho zapíchlá v hlavě.

11 30.03.2023

Cosby se nikterak nezdržuje a nastartuje velice rychle poctivě vystavěný příběh "nejlepšího šoféra podsvětí" Buga, kterému se život zamotá víc, než by si přál. Bug se snaží stále tu nakloněnou rovinu, po níž klouže dolů, narovnávat a i se mu to chvíli daří, ale okolnosti prostě nechtějí, aby ji udržel zcela v rovině. A tak nastane veletoč, kdy trochu svým přičiněním do toho tobogánu vstoupí a pak už ho přitažlivost táhne a nechce pustit. A je to jízda. Autor čtenáře hodí do auta, které vystartuje šílenou rychlostí a řítí se vpřed zatáčka nezatáčka, na brzdu zapomeňte. Až filmově mi kniha běžela před očima, svižná, rázná a drsná jak šmirglpapír.

11 11.11.2022

Tak to byla svižná jízda. Dracul mě chytl od prvních stran a nepustil do té poslední včetně poděkování autorů. To, jak se mísí reálný předobraz hlavních hrdinů, sourozenců Stokerových, s fiktivním příběhem plným nemrtvých a krvesajících bestií, je vážně povedeně napsané. A je ten příběh opravdu fiktivní? Zapracováno je to do románu tak, že by jeden až pochyboval... A může se drbat na bradě při přemýšlení, co teda ještě byla realita a co už je autorská fantazie. Každopádně skvělé čtení. Plastické natolik, až jsem si ho velmi živě představovala převedené na filmové plátno. 4 a půl.

11 29.12.2021

Pět velmi silných povídek, které blízce, či vzdáleně propojuje rybník Jakub. Vrba píše jímavě, umí naprosto parádně vystihnout náladu té které doby, ať už je to 17. století, 50. léta 20. století, nebo ta 90. z poslední povídky. Vše viděno skrze obyčejně neobyčejné životy prostých lidí, kteří nikterak nehýbali dějinami, ale byli v nich pevně zasazeni stejně jako rybník Jakub ve středočeské krajině. Nejmíň utkvěla povídka Projdi davem, nejvíc pak Poušť u Jakuba. Další tři jsou srovnatelně skvělé a od těch na obou stranách mé pomyslné škály jsou rozmístěné na milimetry blízko od sebe. 4 a půl.
PS: Vynikající obálka!

11 08.07.2020

Petra Dvořáková nebude autorkou, kterou bych vyhledávala. Už Chirurg mě dost zklamal, protože mi připadal nijaký, obyčejný a knižně záhy zapomenutelný (vlastně jsem teď půl roku po poslechu musela chvilku přemýšlet, co že se tam vlastně dělo - no, nic). Vrány mají být šokující a téma určitě takové i je, ale to literární zpracování prostě zatraceně drhne. Vím, že je to vyprávěno z pohledu dvanáctileté holky, takže to asi ani nemá být nějaké květnaté vyprávění. Ale zároveň tam hovoří i matka a ta se vyjadřuje obdobně "ploše", působí tak daleko primitivněji, než by člověk u knihovnice čekal. Už u poslechu Chirurga mě napadlo, že autorka má asi problém s ženami ve středním věku, protože obdařit je tak strašně protivnými letorami, působí, jako by se někomu mstila.
U mě taky blbý, že jsem těsně před Vránami dočetla úžasně literárně vystavěný Šikmý kostel a to pro mě prostě byla kniha s obřím ká, plastická, dechberoucí. Vrány jen jsou. U Petry Dvořákové jako by byly texty vydřené a přitom to stejně není ono. Pořád tomu chybí ta lehká ruka, chybí tomu melodie, plynutí, něco, díky čemu se příběh ještě více zaryje, něco, co zatne drápky. A nejen silný motiv je výhrou.
Navíc, jak už zde napsalo více lidí přede mnou, Vrány jsou neuvěřitelně černobílé, nemají pořádné zázemí, není jasných spousta proč, text je povrchní a postavy jsou hodně zploštělé. Ano, Barbory je každému líto a přál by jí, aby se jí dostalo i lásky, ale stejně je to přání k ničemu, protože je od začátku do konce jasné, že k tomu nedojde a kam příběh směřuje.

11 23.03.2020

Tři ženy spoutané vlasem vinoucím se napříč třemi kontinenty. Tři příběhy různých žen, z různého sociálního zázemí, v různých životních situacích a podmínkách. Přesto provázané, minimálně touhou něco změnit a tím, že se umějí vzepřít, jsou silné. Nejpůsobivější byl příběh Indky Smity, určitě i proto, že si takový život vůbec nedokážeme představit, ji jsem absolutně obdivovala. Zároveň ale i Italka Giulia stála pevně na nohách a nedala se odradit zažitými zvyky. Nejslabší pak pro mě byly pasáže Sarah, tam bylo hodně předvídatelné, co se stane, navíc mám dojem, že podobných příběhů už jsem četla víc. Ale mozaiku osudů doplňoval pěkně.

11 26.11.2019

Tak tahle detektivka mi sedla a možná i proto, že jsem ji četla téměř zároveň se Smrtící bílou, musí dostat 5 hvězd. Protože proti ní hodně vyniklo, jak má detektivka nebo thriller vypadat. A zvlášť, když má hodně stran. Nemůže prostě nechat čtenáře se nudit. Těch 5 hvězd je ale zasloužených. Má říz, člověk ji hltá jak horkou polévku v minus 10 stupních. A navíc každou chvíli překvapí nečekaným soustem. Svižnější a zajímavější je i tím, že se vypravěči střídají a s nimi se tak posouváme příběhem a postupně nám díky nim do sebe zacvakávají jednotlivé dílky. Každý z nich má svoje místo, každý je pro příběh nepostradatelný. Už se vážně nemůžu dočkat dalšího dílu. Ansone Bishope, jsi připravený tenhle taneček dokončit?

11 09.09.2019

Neal Shusterman si do svých příběhů nevybírá zrovna lehká témata. Právo na život, právo na smrt. Jeho knihy jsou řazeny do YA, ale nejedou jen po povrchu, nabízí mnoho témat k zamyšlení a noří se opravdu hluboko. I když fantasy, některá dilemata by se dala zasadit do každodenního života. Smrtka je příběh z doby, kdy ve světě je vše dokonalé, bez nemocí, bez smrti, řízené, bezproblémové. Ale opravdu může být takový život dokonalý? Neal Shusterman tento svět do detailů propracoval, můžeme až žasnout nad jeho fantazií. Navíc se čte parádně, je napínavý a zábavný, běží až plasticky a lze si ho krásně představit zfilmovaný. Má jedinou chybičku, a to, že u nás už není k mání další díl. Hned bych nadšeně četla dál. A opět skvělá obálka.

11 17.05.2018

Druhý díl Neapolské ságy přitrzuje. Je přímo napěchovaný bouřlivými emocemi. Emoce házejí skoro se všemi postavami a nejspíš i se čtenáři. Se mnou teda mlátily mohutně. Každý z daných je vyjadřuje jinak. Huláká se tu, ječí, fackuje, mlátí, ale i miluje. Miluje bouřlivě i se zaťatými zuby. Také s vypravěčkou to lomcuje, i když rozhodně jinak než s její kamarádkou Lilou. Elena se vzteká v skrytu, bojuje s city sama v sobě, leccos ji strašně dopaluje, ale její vrozená nejistota jí brání vykřičet to všechno do světa. A že by měla co. Místy mě strašně štvala, že se neozvala, že podléhala, že se nedokázala odpoutat úplně. Ještě o něco víc mě rozčilovala Lila, ta její sebestřednost a sobeckost, to jak všechno dělala jen za sebe a pro sebe. Zároveň jsem se ale v jednu chvíli přistihla, že je mi jí líto. I se mnou orala, i když jsem měla pocit, že mám odstup. Kolikrát jsem si u tohoto zvláštního přátelství vzpomněla na svoje v době základky a že jsem se taky nechala tak moc ovlivňovat a jak jsem zpětně ráda, že jsem se vydala svoji cestou a ne tou kamarádčinou (kamarádíme spolu pořád).
Chvílemi se mi druhý díl líbil o fous víc než první, zároveň ale v části na Ischii bych možná drobet krátila, dost se to tam motalo dokola, ač bylo vlastně jasné, jak to dopadne. Takže zůstávám u 4 a půl a dumám, jestli na třetí část vydržím čekat do podzima, nebo se pustím do slovenského vydání. Ta "Itálie" mě totiž hodně baví. Italská nátura, jiná, než jakou jsme navyklí my středoevropani. Parno, sluníčko, moře, zaprášené ulice, chudé i vzmáhající se čtvrti. Také bych se tam hned vydala, do Neapole, na Ischii, do Pisy, prošla se místy, které autorka tak sugestivně vylíčila. I když už jsou nejspíš dost jiná oproti druhé půlce minulého století.

11 26.06.2017

Další z knih, která mě nalákala svojí obálkou. A nebyla jsem zklamaná. Prak je velice napínavý a čtivý příběh odehrávající se ve dvou časových obdobích, za protektorátu a počátkem 60. let minulého století. Je to text, který po sobě nechá stopu, nevykouří se jen tak z hlavy. Celou dobu ponouká k tomu, aby člověk zaujal nějaký postoj k činům hlavní postavy, což ale vůbec není jednoduché. Nic zde není jednoznačné. Je slaboch opravdu slabochem? Je zbabělost omluvitelná? Jak bychom se asi v podobné situaci zachovali sami? Přistihla jsem sama sebe, jak řeším, zda vůbec můžu držet palce některé z postav, zda si to zaslouží, zmítala jsem se mezi protichůdnými pocity podobně jako patnáctiletá Alena. A i teď po dočtení si nejsem jistá vůbec ničím. Asi jen tím, že Michal Vrba napsal moc zajímavou knihu a doufám, že se od něj brzy dočkáme i nějaké další.

11 23.01.2017

Michel Faber to má se mnou těžké. A já s ním. Ale může za to spíše on. I když já vlastně možná taky trochu. Proč? Protože napsal Kvítek karmínový a bílý a protože já nejsem schopná se přes něj zatím přenést. Protože na každou jinou Faberovu knížku už koukám optikou Kvítku, který je pro mě dokonalý. Nicméně Kniha zvláštních nových věcí je fakt skvělá, možná jí ale chybí stránky navíc, klidně bych brala i jednou tolik, protože svět, který Faber vytvořil na Oáze, je tak moc zajímavý. A to, co se děje na Zemi, je naopak tak beznadějné, že bych četla dál, jen abych někde trošku té naděje pro Zemi našla. A nejen pro Zemi, ale také pro Beu s Peterem. Kniha zvláštních nových věcí je příběhem o vztazích, mezi všemi bytostmi, je jedno, zda jde zrovna o lidi, mimozemšťany, o členy pozemské kongregace, nebo o zaměstnance USICu na Oáze. A ty vztahy jsou tak perfektně vymyšlené, že jsem se pokaždé nemohla dočkat, až budu číst dál. A mám pocit, že bych právě klidně četla dál ještě mnoho stran. Nemusím mít vše dořečené (či vyřešené) do poslední tečky, ale stejně jako u Kvítku mi postavy z tohoto románu budou chybět. I když asi tak o půl bodu méně. Jako vždy mi chybí ta půlka - 4 a 1/2.

11 30.10.2016

Nebylo to ono. Těšila jsem se na nový příběh, nový styl, nové postavy. Ale nic z toho mě v Krvi na sněhu vlastně neoslovilo. Podobné téma bylo zpracováno mnohokrát a tady Nesbø bohužel nic nového nepřináší. Jak mě vždycky v předchozích knihách zaujaly postavy, které měly za sebou zajímavý příběh, tady ne. Ani Olav, u kterého autor čtenářům vysloveně nutí, že by si ho měli oblíbit, mi nesedl, nezaujal a navíc jsem téhle postavě nemohla uvěřit. Mluví o sobě v podstatě jako o hlupákovi a přitom hází citáty od filozofů, neumí si spočítat dvě a dvě a přitom je to přemýšlivý zabiják. Nechápu, proč z něj autor udělal takového prosťáčka, důvod jsem vlastně nenašla. Celé knize chyběl trochu šmrnc a obávám se, že za chvíli si na ni ani nevzpomenu. Škoda.

11 08.06.2015