Bettybook komentáře u knih
Pokud se Vám začátek moc nezamlouvá, tak rozhodně doporučuji vytrvat. Pak Vás to chytne a už nepustí. Ano, mělo to své mouchy ve formě Darby a jejího sebevražedného chování, ale na druhou stranu mě to donutilo se zamyslet, co bych udělala jinak než Darby, aby to celé nakonec dopadlo jinak.
Theo má velmi specifický styl psaní, používá dobře zvolená slova a zkrátka je to jiné, než si přečíst knihu, která je přeložena z jiného jazyka. Navíc je to čtivé tak, že jsem se od knihy prakticky nemohla odpoutat a to v hodnocení často beru v potaz. Troufám si říct, že příběh Daniho a Kittyho z Idylkova, je nejlepší LGBT román, který kdy svět mohl spatřit. Navíc autor je Čech, takže lidi, ať jsme na něho opravdu hrdí. Navíc mi něco říká, že Theo zdaleka neskončil a ještě nám ukáže, co v něm je... :)
Autorčiny myšlenkové pochody jsou nad moje chápání, ale což, funguje to a já to miluju.
Vůbec nechápu negativní komentáře, protože tohle je přesně Elle Kennedy, akorát v kratší verzi. Souhlasím s tím, že by autorka mohla dát zápletce příběhu víc, ale jinak mě kniha nezklamala a těším se na další díl této série, který má být o Reedovi.
Tahle útlá kniha mi ukázala, jako mohou být křehké rodinné vztahy. Autor mistrovsky navodil atmosféru a dokázal čtenáře báječně vtáhnout do děje. Konec byl překvapivý a nečekaný, ale přála bych si, aby ho autor více rozvedl.
Opět přečteno jedním dechem jako Introvertka v hlučném světě. Debbie Tung boduje svými nápaditými a výstižnými situacemi.
Výstižně napsaná kniha o životě s členem rodiny, který má autismus. Nechybělo málo a už bych se do hlavních hrdinů sama vžila. Doporučuji!
Červená, bílá a královsky modrá byla pro mě nejočekávanější kniha roku 2020. Proto jsem ji pasovala na favorita tohohle roku. Jo, až takové jsem měla nároky. A nezklamala mě. Vskutku je to velice výjimečná kniha s velmi ojedinělou romantickou linkou.
Pro LGBT fanoušky, nutnost. Pro čtenáře YA literatury... Zkuste sami a uvidíte. Ale zaručeně bych za ní strčila ruku do ohně.
(SPOILER) Nebudu lhát, měla jsem vůči tomuhle dílu maličko předsudky, protože Allie, ani Dean, mi nebyli v předchozích dílech moc sympatičtí. Ale pravdou je opak, kdy jsem měla rozbouřené emoce tak, že jsem se chvilku smála a druhou zase brečela. A navíc se překvapivě Allie a Dean k sobě hodili.
Ale s čím mám největší problém je to, že se z Garretta stal obrovský podpantoflák. Už i v Omylu to bylo znát, ale tady? Tady to bylo nejhorší.
Garrett fungoval něco na ten způsob: ,,Deane, kamaráde, jestli jenom sáhneš na nejlepší kamarádku mojí holky, tak tě vykastruju, jestli si to bude Hanna přát. Nezajímá mě, že jsi můj dlouholetý kamarád, protože Hanna je moje přítelkyně a já udělám všechno, co bude chtít. Ale protože je taky Wellska silná osobnost, tak to ona tě vykastruje, že jo, já budu jenom asistovat."
Takhle prostě nějak Garrett fungoval a tímhle tím ztratil nadobro svoje kouzlo. No hrůza.
Musím také okomentovat to, co se stalo Beauovi, protože to byla rozhodně smutná záležitost, ale já jsem si to nějakým způsobem předem vyspoilerovala, takže mě to nechytlo tak za srdce. Ale pořád jsem brečela :(
Ale co mě nejvíc vystřelilo z trenek, je konec. Jakože cože? No rozhodně Plán, poslední díl, bude nabitej XD
Neil Gaiman píše, že je to nejlepší grafický román, který dosud četl. A není sám.
Vskutku tohle mi vyrazilo dech. A ilustrace? To je kapitola sama o sobě. Byly opravdu moc povedené a když si všimnete výrazů jednotlivých postav, tak je to až neskutečné, jak jsou reálné.
Po dočtení jsem měla pocity, které jsem zatím u žádné jiné knihy neměla. Totálně mi zlomila srdce...
Toto je snad první thriller, u kterého si myslím, že je velmi zdařilý, přestože jsem mu nedala plný počet hvězdiček. Co se týče mezinárodního hlediska, kniha je velkým přínosem. Někdo tvrdil, že kniha je rasistická. S tímto výrokem si dovolím nesouhlasit. Autorka dokonale vystihla myšlenku zabývající se kurdskou otázkou, když Turci napadli Sýrii. Naopak jsem si z téhle knihy vzala ponaučení. To ovšem nemění nic na tom, že se v příběhu objevovala hluchá místa, kvůli kterým odebírám jednu hvězdičku. Jinak thriller nabitý akcí, takže celkově za mě spokojenost.
Stejně jako u Fredricka Backmana začínám Nesbøho tvorbu kratičkou novelkou. A ani náhodou jsem nesáhla vedle. Mám pocit, že čím jsem starší, tím víc mě zasáhnou krátké výstižné příběhy, které mají přesah. Nesbøho Krev na sněhu přesah tedy měla. Vsadím se, že kdyby tento příběh autor rozvedl na plnohodnotný román, byla by to topovka. Takhle to bylo trošku urychlené, ale to autor nejspíše zamýšlel. Ale byla to pecka. Potřebuji další díl, to je jasné.
Seznámení s Nesbøho tvorbou hodnotím velice kladně. 4/5
Pokud jsem psala, že Liliana je emocemi nacpaná k prasknutí, tak Malvína to v tomto směru zase posunula o pomyslnou laťku výš. Emoce se na mě hrnuly ze všech stran, ať už to byla Malvína, Arek, anebo vlastně celý tým Pink Tattoo.
Malvína jako hlavní hrdinka byla skvělá. Zprvu jsem se vůbec nemohla vžít do její frustrace a výčitek z minulosti, ale pak jsem si řekla, jak bych se asi cítila, kdybych byla na jejím místě. A najednou... Chápala jsem ji. Žila bych s těžkým srdcem stejně jako ona.
Co se týče Areka, tak pro toho jsem prolila ne jednu slzu, protože takových dětí jako byl on bylo, je a bude mnoho. Samozřejmě nesmím opomenout jeho schopnost zbožňovat ženu celým svým srdcem.
Závěrečný plot twist mě vyhodil ze sedla a navnadil mě na poslední díl této trilogie, který má být o Jasmíně, neboli Džas.
Prosím všechny bohy a tým lidí z Redu, aby si pospíšili s vydáním Jasmíny, protože cítím, že bude stejně dobrý, ne-li ještě lepší než Liliana a Malvína.
Anna Szafranska se umístila do mého žebříčku top autorek a s klidným svědomím vám mohu její knihy doporučit.
5/5
Jsem věrným fanouškem Srdcerváčů, proto mě tato novela nemohla minout. Letos v zimě jsem četla v lednu a autorčin styl psaní jsem si nemohla dostatečně vynachválit. A Alice Oseman mi i v této novele dokázala, že to umí a já ji za to miluji. Díla ze světa Srdcerváčů mě nikdy nepřestanou bavit. Už si jen přečíst Solitaire.
Rozjezd trošku pomalejší, ale pak to bylo nabušené akcí. U konce jsem koukala s otevřenou pusou. Předpokládám, že v posledním díle si pro nás Kendare Blake připraví opravdu něco epického.
Velmi zajímavé čtení s nádhernými ilustracemi, které ve mně zanechalo zvláštní pocity.
V knihách existují dva typy bad boys. 1. typ sdílí tenkou pomyslnou hranici s blbými tupci, kam je velmi lehké spadnout. 2. typ jsou většinou na povrchu drsní kluci/muži, kteří si udržují určitý respekt, ale v nitru mají moc dobré srdce a chrání si své polovičky. Bohužel pro nás, dámy, v realitě narazíme většinou na 1. typ.
Ale Declan... Ten je s jistotou 2. typ and I'm in love with him :3 XD
Jandy Nelson píše tak zvláštně... Ale v dobrém. Někomu se tenhle styl psaní nemusí líbit, ale mně tak sedl, že jsem se do knihy a hlavních postav zamilovala od první stránky. Dostala jsem silný příběh, na který jen tak nezapomenu.
Před pár minutami jsem dočetla a ve mně se perou pocity, které mi dosud žádná kniha nezpůsobila. A možná to je také tím, že jsem zatím knížku na podobné téma nečetla.
Autorka v doslovu píše, že její bratr spáchal sebevraždu v roce 1999, ale příběh je fikce. Ona není Lex a on není Ty.
U většině příběhů chtějí autoři vyvolat pocit smutku a slz. Ale tady to tak nebylo. Doslova z toho sálala pravdivost a já jsem věřila každému slovu. A doslov mi to potvrdil. Autorka tohle opravdu zažila. A také má pravdu. Nikdy nevíme, kdy to může být naposledy.
Kniha byla opravdu moc dobře ilustrovaná, ale za mě to bylo až moc filozofický. :D