Ben Nevis komentáře u knih

Kvalita Hlídek nejde s každým dílem strmě dolů, jak to bývá u jiných ság. Anton je silnější než v Noční hlídce, proto plní náročnější úkoly. Už to není ten blbeček, kterého se obětuje, když se to hodí pro věc Světla, ale plnohodnotný a vážený člen Noční hlídky. V Poslední hlídce chybí pletichářské šarvátky mezi Geserem a Zavulonem, a stejně jako v Šeré hlídce je příběh spíše kriminální.

Nelíbí se mi však nedostatek autorovy fantazie na záporáky. Místo aby vymyslel novou postavu, tak raději odkrouhne někoho známého, koho jsme si už třeba stihli v předchozích dílech oblíbit. A tak se z nejnižších Jiných stávají mágové mimo úrovně - viz Šerá hlídka, která tento trend zahájila.

05.06.2013

Že tento autor napsal Denní hlídku? Nechce se mi věřit, protože Denní hlídka (i když ve spolupráci s Lukjaněnkem) má úplně jinou úroveň než Temná hlídka. Vasiljev měl nejspíš námět na povídku a k rozšíření na románovou délku použil silný šlehací robot. Na drtivé většině stránek se někam cestuje (obvykle sem a tam), ubytovává a chlastá. Nefungují tu postavy, které se chovají jako zájezd dělníků s chlastem zadarmo, a ne jako výkvět Hlídek. Defilují zde největší mágové světa, ale jenom aby se představili a zase zmizeli ze scény. Nefunguje návaznost na Lukjaněnka, protože i organizace se chovají jinak, než by jeden čekal.
Nefunguje ani hlavní zápletka. Proč zrovna Denní hlídka z Ukrajiny řeší zlobivé temné z Petrohradu, je tam vysvětlováno obšírně, ale ne uspokojivě.

Zkrátka Temná hlídka je neuměle napsaný brak, který se přiživuje na úspěšném Lukjaněnkovi, a pro sérii Hlídek je naprosto irelevantní.

1 03.06.2013

Příběh působí ucelenějším dojmem a filosofie, která se táhne celou knihou, má hlavu a patu. Nejspíš to je dosaženo tím, že hlídky tentokrát nekují pikle, ale mají společnou věc, kterou chápe i hlavní hrdina. Anton dozrává, začíná chápat vyšší politiku a dříve propastné rozdíly mezi Světlem a Tmou se stírají. Být to samostatná kniha, nemám nic proti obsahu, ale líbilo se mi víc, když byl Anton řadový mág a magie měla předem dané limity. V této knize řádí až příliš Deus ex machina a proč bychom se vypracovávali sami, když máme magické artefakty.
Ale Hlídky nečtu kvůli akci nebo dobré detektivní zápletce, Hlídky čtu právě kvůli tomu filosofování, které některé čtenáře nudí.

5 28.05.2013

Zkuste nemít rádi Denní hlídku, když tam na každém kroku vychvalují české pivo a dokonce ho falšují! Pohled do tmy přináší pouze Alice, zbytek postav je spíše šedých. Máme tu spoustu jednorázových postav, z nichž Vitalij je nejzajímavější. Ke konci příběhu dává smysli i to, proč se nechová jako typický představitel Denní hlídky.
Na jednu stranu se mi to líbilo víc než Noční hlídka, na druhou jsou tam však chyby (jednou je postava druhé kategorie, o pár stránek dále zase třetí apod.)
Po druhém čtení musím snížit hodnocení, protože mi tento díl dal méně než díly jiné.

1 27.05.2013

Při druhém čtení už to není tak výborné jako při premiéře, ale i tak mě Noční hlídka znovu sevřela do svých spárů a nepustila. Na rozdíl od Antona a jiných hlídkařů si nemyslím, že být Jiný je největší terno na světě (a že lidé jsou méněcenní, protože neumí vstoupit do šera), ale přesto má jejich svět punc atraktivity a kouzlo tajemna.

Jiní se povyšují nad lidmi, ale to jim nebrání od nich převzít všechny nešvary včetně byrokracie. Na Hlídkách si můžeme ověřit situaci v postkomunistickém Rusku. Líbily se mi filosofické úvahy nad dobrem a zlem, rozdělení a filosofie hlídek (temní se touží mít dobře za každou cenu, zatímco světlí touží zničit temné). Soucítila jsem s Antonem, když ztrácel iluze nad svým šéfem a mentorem. Vždy pouze využívaný pěšák na šachovnici, osina v zadku pletichařícímu šéfovi, přesto věrný Noční hlídce a ideálům světlých.

Trochu bych zkritizovala závěry jednotlivých příběhů, kdy není pořádně jasné, co se stalo a proč se to stalo, a vysvětluje se to třeba až v další knize.

2 27.05.2013

Soudné sestry jsou vtipné a duchaplné, Pratchett je stále na vrcholu své obrazotvornosti, nicméně musím dát horší hodnocení, abych vyzdvihla ty díly Zeměplochy, které mě bavily víc.

1 27.05.2013

Tohle není román, spíše literatura faktu. Kniha kromě popisů autorových zážitků a vzpomínání na vyprávění spoluvězňů obsahuje i spoustu historických dat a každé tvrzení je doloženo literaturou. (Občas jsem kapitoly přeskakovala, protože historie zatýkání či výslechů mě nezaujala.) Při čtení Souostroví Gulag vypadají i Hitlerovy koncentrační tábory jako lázně, protože sovětská zmatená logistika a vzdálenosti přidávají odsouzeným útrapy navíc. Je mi trapné tvrdit, že Židé byli vyhlazování humánně bez zbytečného mučení, ale ve srovnání s gulagy to tak vypadá.

Navíc je tato zpověď hrůzná v tom, že Stalin týral a zabíjel vlastní lidi. Trestal vojáky za to, že se nenechali zabít ve válce, lidi, kteří přišli do styku se Západem nebo obyčejné lidi, které někdo udal.
Vše je popsáno sugestivně a emotivně, kniha je stylisticky vybroušená k dokonalosti. Doporučuji přečíst, protože hodně o Sovětském Svazu nevíme.

3 06.05.2013

Po shlédnutí filmu jsem se rozhodla doplnit čtenářský deník Tolstojem, kterému jsem se doposud vyhýbala, protože romantické příběhy mě tolik nebaví. Stejně jako ve filmu se mi však víc líbil Levinův příběh, v románu navíc doplněný filosofickými a politickými úvahami, díky kterým můžeme poznat carské Rusko. Je tu například cítit obdiv ruské šlechty ke všemu evropskému, což je krásně vidět na přezdívkách a mluvě cizími jazyky.

Trochu mi vadilo, že jsou všechny postavy popisovány jediným pozorovatelem, ale autorovi se podařilo vytvořit barvité charaktery, kde každá postava je jiná, má své silné stránky i slabůstky. Postavy kvalitou hodně převyšují děj, protože ruská smetánka nic nepodniká (kromě Levina), maximálně cestuje za příbuznými nebo po lázních.

Anna je jako ženská postava popsána dobře, ale není to sympatická postava, protože se nechá vláčet osudem a neví, co chce. Druhá hlavní postava Levin je postava silná a charakterní. Za svým cílem nejde přes mrtvoly, přestože miluje stejně vroucně jako Anna. Román není politická agitka za práva žen (i když se filosofuje i na toto téma), pouze sociologická sonda do tehdejších poměrů. Naopak mi připadalo, že autor trochu straní jejímu manželovi Kareninovi, zatímco Vronskij je popsán jako člověk ctící pokřivené hodnoty. 90%

29.04.2013

Autor ví, o čem píše, a na kvalitě románu je to znát. Hlavní hrdina je sympatická, ale zároveň velmi reálně popsaná postava, která na konci knihy sklízí, co v průběhu zasela.

Nick je okouzlen lidmi pohybujícími se v říši moci, peněz a pokrytectví. Jeho vlastní rodina mu připadá fádní, a tak rychle zapadne do rodiny začínajícího politika, kteří nemají problém s Nickovou homosexualitou (pokud se o ni nemluví, jak sám hrdina sarkasticky podotkne). Z této symbiózy (kterou pak někdo nazve parazitováním) vytěží zajímavé známosti, nemusí pracovat, ale získá i nepřátele.

Uprostřed knížka trošku ztrácí dech a mírně nudí, protože řeší jenom politické večírky (možná přijde i kouzelník = Thatcherová) a kokainové orgie. Ke konci je opět psychicky silná. Hrdina se nenimrá v ukřivděnosti, bere situaci s nadhledem. Autor nesklouzne do lákavého dělení postav na dobré homosexuály a špatné heterosexuály. Neřeší práva menšin, spíš se zabývá stavem osmdesátých let obecně. Poukazuje na to, že i homosexuál prahne především po lásce.

9 26.04.2013

Viz komentář k prvnímu dílu. Ještě dodám, že kniha nenudí. Je přiměřeně záhadná (tajemní mimozemšťané) i akční (vraždy a převraty). Kybernetika dodává nové možnosti, na druhou stranu však ubírá lidskosti. Chybí přesah do našeho světa, protože co může trápit lidi na pokraji nesmrtelnosti? Jeden z hlavním hrdinů se například ožení z lásky, ale žádnou lásku jsem z románu nevycítila. Možná ty všechny implantáty ubírají lidem empatii a pak jsou chladní a odtažití.

1 26.04.2013

Autor se naplno ponořil do scifi a ocitáme se ve světě, kde implantáty jsou běžnou součástí života asi jako u nás televize. Smývá se rozdíl mezi přirozenou a umělou inteligencí, zato vznikají nové nemoci. Občas jsem měla při čtení pocit, že autor nerozumí látce, kterou popisuje, i když nešetří fyzikálními pojmy. Ale jinak bravo Reynoldsově fantazii!

Postavy jsou zajímavé, každá vykreslena jinak, ale ani jedna není čtenáři natolik blízká, aby k ní přirostl.

1 26.04.2013

Asi jsem s věkem náročnější, ale nebudu dávat plné hodnocení knize jenom proto, že mě pobavila a za měsíc nebudu vědět, že jsem něco takového četla.

Humor je největší plus Nočního klubu, protože kdyby se kniha brala vážně, byla by nechtěně směšná. Děj je však skládán stejným způsobem, jako hlavní hrdina sepisuje své knížky: "Došly mi nápady, co tam ještě přidáme? Co třeba čtyřrukého černého ninju..."
Upíři připomínají Twilight - upírství jim dodává pozitiva a negativa téměř neexistují. A stejně jako u Mayerové na ně letí holky. :-)

Škoda, že autor alespoň nezůstal v českých reáliích místo objíždění celého světa. Cizokrajné prostředí si člověk více užije od spisovatele, který ho zná lépe, a fantasy knížek, které by se odehrávaly v ČR, zase tolik není.

4 08.04.2013

Není to kniha o Zemanových chybách. Jediné omyly, kterých se Zeman dopustil, byly v odhadu spolupracovníků. Což je samozřejmě také chyba vedoucího pracovníka, ale vyznívá to jako že Zeman je dokonalý a chyby dělají druzí. Nicméně je to podnětné čtení s radami, jakého kolektivu by se měl manažér vyvarovat.

Co se týče čtivosti, kniha je poněkud suchopárná, protože se Zeman striktně soustředí na svůj profesní život a valná část knihy se hnípe v prognostice. Kdo čeká bulvár, bude - až na krátkou pasáž o Buzkové - zklamán.

4 02.04.2013

Cronin si touto knihou ukousnul na můj vkus trošku velké sousto. Román, a to je jenom první díl z trojice, nepůsobí monumentálně, ale roztříštěně. Unavuje nás životopisy postav, se kterými se už nesetkáme. Zahrne nás informacemi, které mají význam až ke konci knihy, kdy už si je nepamatujeme. Některé kapitoly jsou dechberoucí, některé zase nudné.

Postavy působí odtažitě, jak už psali jiní. Hlavně Amy nežije, ale životem jenom proplouvá. Další problém je všudypřítomná boží vůle, která posouvá děj. Bez božského vnuknutí by se nic nehnulo z místa. Což ovšem znamená, že hlavní hrdinou je Bůh a všichni ostatní jsou figurky v božím plánu. To by vysvětlovalo, proč jsou postavy tak nanicovaté.
Ateisté se však nemusí obávat, není to náboženská agitka.

Trošku jsem měla problém s uspořádáním Kolonie, nakládáním se starými produkty naší civilizace a chováním lidí. Cronin se totiž posunul v čase do budoucnosti, ale myšlením zůstal v současnosti. Lidé často truchlí po věcech a událostech, které nemohli zažít a tudíž jim nemohou chybět.

Přes všechny zápory mě příběh zaujal a chci vědět, jak se bude odvíjet dál.

4 19.03.2013

Kniha upoutá jak formou (moderní verze bez přímých řečí, deníkový zápis bez oddělených kapitol, uplynulý čas vnímáme pouze v kontextu), tak obsahem. Autorka se v knize rok a něco trápí nad nepovedenou výchovou adoptivních synů, řeší neúspěchy na poli profesionálním i odsudky lidí.

Výpověď je silná hlavně proto, že nejsou předem dáni viníci (oni) a hrdinové (my). Tereza Boučková s upřímností sobě vlastní přiznává selhání, nezvládnutí emocí a různé další projevy psychiky, která nejsou vždy ušlechtilé. Můžeme s ní analyzovat, kde a jestli udělala chybu, ale musíme obdivovat její odvahu jít s kůží na veřejnost a nechat se pranýřovat, protože její příběh je těžko pochopitelný pro lidi, kteří nikdy nevychovávali dítě z ústavu.

Nedoporučuji číst nikomu, kdo trpí momentální depresí nebo má špatnou náladu. Tíha problémů u Boučků na čtenáře spadne jako balvan a vnitřně ho rozdrtí.

Závěr: Výborně napsaná kniha, která se nečte, ale prožívá. Na můj vkus byla však málo vybalancovaná a tudíž těžká na psychiku. Autorka se příliš hnípe ve své bezmocnosti a přenáší ji na nevinného čtenáře.

3 28.02.2013

King nám předkládá čtyři nové příběhy. Tentokrát až na jednu novelu bez nadpřirozených prvků, ale zato s lidskými příšerami, které můžeme mít za sousedy nebo dokonce za manžely. Černočerná tma se nachází v jejich srdcích.

1922 - jediná povídka, která se odehrává v minulosti. Vydáváme se na cestu do hlubin špatného svědomí, které dokáže vytrestat lépe než soudní porota. Je to příjemně rozvláčné, jak to má King rád, ale chybělo mi tam nějaké překvapení. 4/5

Velký řidič - tady King sáhnul trošku vedle. Jednak mu nejdou ženské charaktery a jednak nevím, jestli byl nejlepší nápad sahat na tak citlivé téma, jako je znásilnění. Já jako žena si nedokážu přestavit, jaké to je, a nevěřím, že muž bude mít víc empatie. Navíc tam King má logické chyby. 3/5

Prodlužování času - je to nejkratší povídka a bohužel bez závěrečného vyvrcholení, které nechybí předchozím povídkám. Potěšil návrat zaměstnance pekla, který je častým hostem v Kingových dílech a parazituje na temné duši hrdinů. Proč si nekoupit příjemný život, když zaplatí někdo jiný? 3/5

Dobré manželství - existují stovky detektivek s honičkou na masového vraha. Někteří z nich mají manželky a děti, ale běžného spisovatele detektivek rodina nezajímá. King však nepíše detektivky. Vzpomněla jsem si na případ "sklepmistra" Fritzla z Rakouska, jehož manželka tvrdila, že o ničem netušila. Nikdy jsem ji neuvěřila, a tak chápu hlavní hrdinku, že má obavy z veřejné ostudy. Tady, stejně jako v druhé povídce, King řeší, jestli je možné uchránit vlastní pověst a zároveň zůstat dobrým člověkem. Všechno má ale svou cenu. 5/5

Doslov - 5/5

4 20.02.2013

Knížka je srovnávána s Hunger Games; možná kvůli hořícího loga na obálce a taky že se odehrává v post-apokalyptické Americe. Při čtení mi však nejčastěji vyvstal v hlavě Harry Potter. V Potterovi se neřeší kouzelnický svět jako součást většího celku. Kouzelnictví je zde bráno spíš jako koníček a jediná zaměstnání jsou na ministerstvu nebo v pořádkových službách - stejně jako v Divergenci. Rutinní práce vykonávají mudlové/odpadlíci nebo členové méně zajímavých frakcí.

Členění do frakcí rovněž připomíná bradavicovské rozdělování do kolejí podle převážejících charakterových rysů. Oficiálně je účelem násilné segregace vybudovat lepší společnost, ale je to umělý konstrukt, který by normálně fungoval půl roku až rok, ale podle autorky už běží několik generací (z hlediska zasunutí do historického rámce je to takové bylo nebylo).

Logické nedostatky už shrnuli Yalka a Eidalon, s jejichž názory se ztotožňuji. Jenom bych doplnila, že nejenže jsou frakce neživotaschopné, ale odpadlíci musí logicky tvořit většinu společnosti.

Za největší nedostatek považuji popření lidské přirozenosti. Například hlavní hrdince se posmívají kvůli její frakci, přitom jiné frakce hanlivé přezdívky nemají. Heslo "Nejdříve frakce, pak krev" je ten nejumělejší výmysl ze všech. Vše je uměle vytvořeno k vyvolání napětí, abychom se báli o hlavní hrdiny.

Kladné body má hlavní hrdinka, která není otravná a ani přehnaně kladná. Autorka zvolila obyčejně vypadající holku, která dává naději všem puberťačkám se vzhledovým mindrákem. Rozvíjející romance je na rozdíl od světa okolo uvěřitelná a líbila se mi víc než v Hunger Games, protože Triss, na rozdíl od Katniss, ví, co chce.

Závěr: Knížka je čtivá, ale na to, aby se četla jedním dechem, pokládá příliš mnoho otázek. Nejčastěji: je taková společnost možná? Nedoporučuji starším fanouškům Hunger Games.

7 18.02.2013

Tento kousek literatury zanechává silnější emoce díky tomu, že popisuje situaci, kterou sám autor prožil. Co se stane, když vezeme skupinu lidí, zbavíme ji civilizace, blahobytu i důstojnosti? Někteří se zlomí a zemřou, někteří se stanou zrádci a jiní se budou cítit jako ryba ve vodě. Jak píše překladatel v doslovu, k vyvolání stejných podmínek netřeba táborů s nelidským zacházením, stačí totalitní režim.

Ne nadarmo se cítí desátník King jako král. Má štěstí a umí v tom chodit. Díky němu nehladoví pěkná řádka zajatců a plukovníci kolem něj smekají klobouky. Prosperuje na úkor cizího neštěstí, ale na druhou stranu nikoho jednostranně nevyužívá. Vždy jde o obchod. Hlavní hrdina Petr Marlowe přichází do tábora jako povýšenecký člen vyšší třídy, který pohrdá nejen muži z lidu, snažícími se o kariéru v armádě, ale nemá pochopení ani pro homosexualitu a jiné slabosti. Král ovlivní Marlowa a Marlowe ovlivní krále.

Přestože Král i Marlowe jsou zajímaví hrdinové (i když Marlowe jakožto autorovo alter ego je na můj vkus příliš zidealizovaný), víc mi bylo líto například policisty Greye, který sklízí pohrdání za to, že pronásleduje hlavní hrdiny. Dělá zodpovědně práci, která mu byla uložena, a má hrdost, kterou by mu mohl závidět kdejaký hrdina.

Zajímavý je i konec války v zajateckém táboře, kdy by člověk čekal nadšení a jásot, ale místo toho hrdinové pociťuji nejistotu, rozpaky i strach. Nejvíce je postižen Král, jehož panování muselo nutně skončit.
Je mi líto, že některé linky nejsou dořešené. Chybí totiž zadostiučinění z trestů pro udavače a zloděje nebo alespoň zdravotní problémy z rusa tikus. Takže román víc připomíná běžný život než románovou tvorbu.

9 11.02.2013

Není to zase taková bomba, aby autor dostal nobelovou cenu. Kniha má však dva velké plusy, čímž se liší od běžné komerční literatury - nestandardní formu a myšlenku.

Co se týče formy, povídkové schéma působí trošku roztříštěně. Jakoby se autor nemohl rozhodnout, jakým stylem bude psát svůj další román, a tak si pohrává s různými, někdy velmi odlišnými styly psaní. Rovněž si pohrává s různými žánry, od starosvětského deníku po akční thriller. Povídky jsou sice propojené, ale ne natolik, aby se jednotlivé děje prolínaly. Občas to propojení je dost křečovité - proč by se třeba hejsek Frobisher sháněl zrovna po deníku nudného patrona Ewinga? Nebo proč se ze všech kultovních starých filmů zachoval zrovna film s podřadnou zápletkou, kterou by nejspíš nikdo ani nezfilmoval?

Myšlenky dává román na přetřes závažné, ale mám raději, když si mohu utvořit názor sama, protože autor ke konci zbytečně moc mentoruje a multikulturalismus smíchaný se zelenou agitkou nám vtlouká do hlavy palicí. Občan státu, který nekolonizoval a nezotročoval, se pak cítí bezdůvodně provinile.

Přestože žádná část knihy není nudná nebo rozvleklá, nejvíc mě pohltilo vyprávění Somni, a pak příběh Zachryho. Dopisy Frobishera mi nesedly jako spojující útvar, protože se jednak neodehrávají v Tichomoří, jednak z nich nečiší kritika společnosti.

Atlasu mraků se není třeba bát, je to nenáročná literatura s myšlenkou. Na to, jak temně vidí autor naší budoucnost, konec jednotlivých povídek je většinou povzbudivý.

3 05.02.2013

Tento román mi přišel slabší než Pán ledové zahrady. Možná je to tím, že hned na začátku na nás autor vybalí celou problematiku, zatímco u PLZ se záhada odhaluje postupně. Stylem a vyprávěním v první osobě okořeněným smyslem pro sebeironii mi to připomíná Hlídky od Lukjaněnka. Knížka je nabitá akcí, hlavní hrdina je sympaťák, ale nosný příběh mi přišel slabší, možná kvůli protivníkovi a jeho motivacím. Navíc začátek je rušivý, protože je to spíš samostatná povídka než součást románu.

1 24.01.2013