Rok kohouta

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Spisovatelka, která nemůže psát. Tíseň úplně strašlivá. Nikomu to neříkám. Stejně to nepomůže. Já mám tíseň a já s tím musím něco dělat. Nikomu to neříkám a přitom mám čím dál větší potřebu s někým se objímat (a být objímaná), někoho hladit (a být pohlazená), s někým se milovat (a být milovaná), k někomu se schoulit... Je devět. Patrik má mít první výslech na policii (z úterka přeloženo na středu, nevím proč). Když jsme mu nestáli ani za telefonát, z účasti jsem se omluvila. Nezajímá mě to. Jak to asi probíhá? Policie už Patrika dávno neznervózňuje ani nestresuje, po všech útěcích z výchovného ústavu, po šťárách v pražských nočních klubech, kde se převážně zdržuje, po tom, co ho několikrát sebrali a drželi na vyšetřovně, dokud si pro něj z ústavu nepřijeli... Je v pohodě. Tíseň....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/57_/576/rok-kohouta.jpg 4.1680
Nahrávám...

Komentáře (131)

Kniha Rok kohouta

Juagustin
29. dubna

Vyčerpávající, autentické, koncentrované zoufalství. Zároveň obrovsky otevřená zpověď a svědectví o tom, že dobré úmysly mohou vést do pekel a že svůj, natož cizí, život nemáte ve svých rukou. Obdivuju autorku, že šla na trh nejen se svou kůži, tedy spíš duší, ale že měla odvahu do toho zatáhnout rodinu, přátele, sousedy, kolegy. Kolik lidí si tím musela znepřátelit! Fakt klobouk dolů. Ale ještě víc ji obdivuju, že přežila vše, co prožila, a za nezlomnost; já bych to nevydržel ani týden. A do třetice má můj obdiv, že to dokázala zachytit perem. Místy mě trochu rušilo, že kniha působí jako obyčejný halabala deník, se "zbytečnými" odbočkami k fotbalu, pletí zahrádky a výletům na kole, ale ono to do té mozaiky nakonec vše patřilo. Z knihy si odnáším silný dojem a doporučím ji, ale není to čtení pro každého.

kristleko
28. března

Tereza Boučková se v „roce kohouta“ 1957 narodila do rodiny Pavla Kohouta a pod stejným znamením se odehrál i rok 2005, kdy se ocitla na pokraji sil a ze zápisků z té doby vznikl tento autobiografický román. Problémy spojené s dospíváním adoptivních romských chlapců málem zničily její vztah s manželem i s nejmladším (vlastním) synem. Chartistka a „pravdoláskařka“ zažila na vlastní kůži, že ani ta nejupřímnější láska náhradních rodičů nemusí z dětí, citově narušených v raném dětství, vychovat řádné občany. Je to bezcitnost a sobectví v křišťálové podobě, chorobné lhaní a kradení, neexistence odpovědnosti. Okamžiky marnosti a přání „škrtnout tohle mateřství“ střídá „touha neodpískat to“. Ono to ostatně ani moc nejde, osvojení není jako pěstounství a rodičovské odpovědnosti nezbavuje ani vydědění, umístění do výchovného ústavu nebo plnoletost. A to je jen právní stránka, co teprve ta emoční… Autorka za svou nepříjemnou pravdu dostala naloženo od Respektu i dalších aktivistů, ale za odvahu jít s takto palčivou osobní zkušeností na veřejnost zaslouží respekt maximální. (9/10)


ber-tram
23. března

Chce to kus sebemrskačství, veřejně se ztrapňovat. Nebo slaboduchosti.
Nijak hezká, nijak schopná. Potrefená, ublížená - z vlastního rozhodnutí. Zoufalka blBoučková. Sama se tak vidí, a to psát kloudně neumí. Oproti svému otci! Tomu ať vděčí, že na ni aspoň vrhl pokrevní stín disidentství. Jinak by byla úplnou nulou. Mezi intelektuály se mermomocí cpe jen citováním divných filmů a ujetých knih. Ale varování adopcechtivým vysílá ostře: morgoše nebrat! Jenže to víte po 20 stránkách. 9/22

amelie.m
31. ledna

.. i z profesního hlediska téma pro mne zajímavé, ale tak nezáživně podané.. (audioknihu ani nezkoušejte, přednes to zabije úplně)

Veggi
10. ledna

Ufff, člověk by řekl, že to nemůže být pravda, ale je. Čtené se zatajeným dechem. S řadou kroků, které paní Tereza vůči Lukáši udělala nesouhlasím, ale v žádném případě nesoudím! Pokud to člověk neprožije na vlastní kůži nemá ponětí o co jde. Kniha vyznívá velmi pesimisticky a opravdu by mě zajimalo, kolik romských děti v adopci/pěstounské péči i přes veškerou snahu dopadá obdobně jako Patrik s Lukášem. Vzhledem k tomu, kolik jsem jich potkala na střední nebo vysoké škole si myslím, že moc příběhů "happy endem" nekončí.

Robodruh
23.12.2021

Musím ocenit obrovskou odvahu a naprostou upřímnost Terezy Bučkové. Bez jakýchkoliv příkras vás provede jednou životní fázi. Neušetří vás momentů naprostého zoufalství ani pocitů vlastního selhání.
Osobně se mi kniha četla těžce, musela jsem si dávat místy přestávky abych se znovu nadechla a našla sílu pokračovat.

Liturgievpatek
13.12.2021

Fascinující kniha o tom, jak to někteří lidé v životě nemají jednoduché. Autorka balancuje na hraně sebelítosti a síly. Na jednu stranu silná a odvážná žena, na druhou poměrně ufňukaná, že jsem měl u čtení pocit, že se víc utápí v rozebírání toho, co se jí děje než aby se ponořila do skutečného života. Na druhou stranu je dílo bravurně napsané.

Jizi
07.12.2021

Silná výpověď o věcech, které, hádám, v mnohých ženách v určité životní fázi zarezonují tak silně, že se až budou muset občas opřít.
A nemusíte mít za sebou ani disidentský roky, perzekuci zločineckým režimem, tuny a tuny lásky, kterou jste dali a která prostě nakonec stejně nestačila, zamykaný peněženky, mříže na oknech, stání před soudem, zmar, zmar, zmar... abyste některé věci prožívali stejně. Protože  i když se děti "vyvedou", vynoříte se nad tu mateřskou hladinou najednou o tolik opotřebovanější a méně potřebný, o tolik starší a zároveň pořád lidi, jedinci, individuality, individua, a to že vám je najednou o deset, patnáct, dvacet let víc, vůbec neznamená, že už nemáte nárok, že už nechcete, že už netoužíte, že už si nepřejete. Že jste všechny ambice a sny utřely spolu s posranými zadky.
Vztahy plný dětí ty děti pak jednoho dne přerostou, prorazí a zmizí z nich (v nejlepším případě se budou dál zdržovat ve vašem gravitačním poli - a rádi, ale dovnitř, zpátky, tam už je nenacpete) a najednou co. Co se vším tím prostorem? Tak máme se dost rádi a máme se ještě dost rádi?
T.B. dostala naloženo k tomu všemu "normálnímu" ještě nekonečný nákladní vlak všeho, co si neumím ani představit a jen z pokusu o to dosedá na hrudník slon.
Klobouk dolů. Vydržela. Přečkala. Zvládla.
Psala.
A jak.

1