Rok kohouta

Spisovatelka, která nemůže psát. Tíseň úplně strašlivá. Nikomu to neříkám. Stejně to nepomůže. Já mám tíseň a já s tím musím něco dělat. Nikomu to neříkám a přitom mám čím dál větší potřebu s někým se objímat (a být objímaná), někoho hladit (a být pohlazená), s někým se milovat (a být milovaná), k někomu se schoulit... Je devět. Patrik má mít první výslech na policii (z úterka přeloženo na středu, nevím proč). Když jsme mu nestáli ani za telefonát, z účasti jsem se omluvila. Nezajímá mě to. Jak to asi probíhá? Policie už Patrika dávno neznervózňuje ani nestresuje, po všech útěcích z výchovného ústavu, po šťárách v pražských nočních klubech, kde se převážně zdržuje, po tom, co ho několikrát sebrali a drželi na vyšetřovně, dokud si pro něj z ústavu nepřijeli... Je v pohodě. Tíseň....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/57_/576/rok-kohouta.jpg 4.2438
Žánr:
Romány, Literatura česká
Vydáno:, Odeon
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (77)

Přidat komentář
Marčullkas
30. listopadu

Silný příběh

wiix
27. listopadu

Neviem sa ani len k tomu vyjadriť, nedokázala som sa na tie vety sústrediť či dočítať to do konca. Nebol to môj typ.

1Martaska
19. listopadu

Knihu jsem dočetla jen proto, že mě téma adopcí velmi zajímá. Kniha je napsaná tak nějak zmateně, kdyby se soustavně věnovala jen příběhům chlapců, udělala by autorka lépe. Nicméně ji obdivuji za to, jak to zvládá, doporučila bych za tím udělat tlustou čáru a jet dál, i když je to asi těžké.

Renatecka
14. listopadu

Nene, tohle ne. Nezajímavé pasáže o psaní scénáře se střídají s o trochu zajímavějšími scénami s popisy problémů se syny. Každopádně hrozně depresivní, všechno je pro spisovatelku bezvýchodné, přitom by jenom stačilo ty lidské zrůdy od sebe odkopat... bohužel.. Vím, že se mi to asi dobře radí, ale co s takovýma vysavačema energie a elánu? Nedočteno, po 128 stranách odkládám.

Lily101
30. října

Od knihy jsem, ovlivněná ohodnocením knihy na 85%, čekala asi víc. Souhlasím s názorem pode mnou, že některé citace s odkazem na jiné autory byly spíš nezáživné, ale dokáži pochopit, že pro autorku v té době měly smysl a asi by ji tenkrát nenapadlo, že svůj "deník" vydá. Každopádně k podstatě věci. Autorka prožila v knize těžké období po všech stránkách a i když se kniha místy zdála až nezajímavá, nelituji, že jsem se pročetla až do závěru knihy:). Soucítím se všemi, jejichž život není lehký a přesto bojují, nevzdávají to. Nakonec se vlastní pílí plus vůlí mohou dostat do fáze, kdy se jim daří/jsou spokojeni. A já jim to přeji! Autorka musela s manželem čelit následkům svých synů od počátku do konce, nelze se divit, že u posledního "kousku" jednoho ze synů už sotva popadala dech a tímto ji přeji jenom to dobré! Mile mě překvapila narážka na Chartu77 a neteř Franze Kafky! Dala bych i 4hvězdičky, ale jak píši hned na počátku, vlivem očekávání díla hodného 85%, musím trochu ubrat. Holt očekávání udělalo své:(.

zbožňuju_knihy
28. října

-kniha je těžká a smutná, trochu jsem litovala, že jsem zakoupila.
Je to pro mne takové deprimující čtení, ale nad tématem nemá smysl zavírat oči, raději se podívejme pravdě do očí, i přes to, jak nepříjemné to je.

wooloong
15. října

Měla jsem obrovskou snahu knihu přečíst, lákalo mě její téma. Tři měsíce mi ležela na nočním stolku a nemohla jsem se jí prokousat, a pak jsem ji už musela vrátit do knihovny. Pokaždé mě odradil styl psaní, rozkouskovaný, heslovitý, prokládaný tím, co zrovna autorka viděla v televizi a dalšími nevýznamnými a děj neposouvajícími epizodami nebo citáty. Nemůžu hodnotit, nedočetla jsem ji, ale autorka rozhodně nebude mým šálkem čaje.

rozvera
06. října

Přečteno jedním dechem, strhující autobiografický příběh, volné pokračování Indiánského běhu.

Analady
25. září

Smutná kniha o tom, jak je někdy těžké být mámou a kolik bolesti dokáží děti způsobit rodičům.

Zuzana08
23. září

Jsem ateista. Po dočtení knihy, ale děkuji osudu, že mám dva zdravé syny. A doufám, že podobné situace v životě řešit nebudu muset.
Velmi depresivní kniha v podstatě bez východiska. Můj hluboký obdiv mají všichni, kteří si dítě adoptují a kniha mé emoce ještě více umocnila.

denib
16. září

Nedovedu si představit to zoufalství a bezmoc, které autorka musela cítit tváří v tvář dětem, kterým dala lásku, energii a v podstatě všechno, co měla. A které se přes její snahu nedokázaly přizpůsobit chodu rodiny a společenským pravidlům. Chápu její strach, že okolí nepochopí její následné chování k nim. Chování, kdy už nemohla víc dávat - už nebylo co, pokud chtěla sama přežít. Nádherná kniha, velmi smutná, dojemná, deprese a zoufalství jsou téměř hmatatelné. Výborně napsáno.

edith79
31. srpna

Beznaděj... Nejhorší pocit, který může člověk poznat. Z této knihy beznaděj přímo čiší. Tolik snahy, tolik vyplýtvaných sil, tolik marných pokusů a výsledek? Nemám slov. Napadá mě jen velký obdiv ke každému, kdo přijme do svého rodinného kruhu někoho potřebného, protože potom se děj vůle boží.

LenkaKa
30. srpna

Nebyla to jednoduchá kniha, každopádně téma mě hodně zajímá. Obdivuji každého, kdo adoptuje dítě a ještě k tomu Roma. Způsob psaní je takový "stručný", ale časem jsem si zvykla. Přečtu si od autorky časem ještě něco.

micha-ella
29. srpna

Na tuhle knížku se nedá zapomenout.

i.stefany
13. srpna

Syrový a drsný příběh rodičů, kteří se rozhodli adoptovat romské kluky. Je to skutečná, nefalšovaná a pravdivá zpověď matky, která si sáhla až na samé dno při výchově "cizích" dětí. V knize jsou hluboce popsány pocity naděje, zklamání, výčitky i beznaděj. Autorka má můj hluboký obdiv za vše, čím si prošla.

melanie
26. července

Tuto knihu muzu s klidnym svedomim doporucit ctenarum, kteri jsou otevreni nazorum. Je syrova, realisticka, plna bolesti i nadeje. Narozdil od meho komentare neni vubec pateticka ani podbiziva. Je uprimna. Mrzi me, ze lide nechteji videt i druhou stranu mince a musi hned generalizovat. Mam dlouhodobe ambivalentni vztah k ceske literature a tato kniha zahrala na dobrou notu.

maryska09
04. července

Velmi silna kniha o statecne zena, ktera se musela starat o preziti sve neobycejne rodiny v tezke dobe totality i soucasnosti. Opravdu otevrena zpoved ze ktere mrazi. Je desive, ze i kdyz clovek sve deti miluje plnou laskou, dava jim vzor, pecuje o ne, stara se aby nijak nestradaly, tak se nekdy projevi prava podstata cloveka, ktera se vychovou neda zmenit. Pani Bouckove preju vse nejlepsi do zivota a drzim palce.

JPBelmondo
21. června

Autobiografický příběh neobyčejné spisovatelky a přitom "obyčejné" ženy, ve kterém se kromě docela běžných starostí (práce, rodina, domácnost, manželství) řeší problémy mnohem závažnější - a to - adopce cikánů. Ta sebou přináší nekonečný kolotoč starostí, problémů a traumat; zkrátka drsnou realitu. Pesimismus, beznaděj a zmar, který autorka prožívá je (ať chcete nebo ne) přenesen i na vás. Alespoň si myslím, že na každou matku to musí nějak zapůsobit. A já smekám, před její neustálou trpělivostí! Výpověď i čtení je naprosto strhující. Vřele doporučuji.

kalimero007
07. června

Kniha čtená jedním dechem, která u mne vyvolává si často pokládat otázky i po přečtení .

Danago
14. května

Skvělá kniha od českého autora , ale rozhodně ne zábavná literatura. Je to velice otevřená, strhující, naléhavá a drsná výpověď o dost kruté realitě jednoho života... Obdivuji Terezu Boučkovou za takovou otevřenost.
Od knížky se nedalo odtrhnout. Jako audiokniha je perfektně zpracovaná.

Evaneva
10. května

Drsný příběh z vlastního života autorky mě velice oslovil. Myslím, že tuto knihu by si měl přečíst každý, kdo uvažuje o adopci...

BaS1972
04. května

Drsný příběh. Při jeho čtení děkuji za všechno to zlé, co se mi nestalo.

Jessica007
13. dubna

Od autorky jsem zatím nic nečetla. Tak teď už ano. Smutek, zmar, tíseň. Slovo tíseň bylo v knize na můj vkus až moc často. Velice pesimistická kniha - a pokud se našlo něco dobrého velice málokdy, tak se na tom hned našlo něco špatného - vždy. Hezky jsem to vše špatné a pesimistické do sebe vstřebávala, rozhodně mi to nepřidalo. Je to závažné téma - to hlavní - a těžké. Ale autorka velice pesimisticky popisuje i běžné starosti atd. To už je moc. Zmar, deprese, tíseň. Četla jsem a jsou knihy třeba o vážně nemocných lidech, kterým už zbývá třeba málo života - i tam se najde něco pozitivního - v těch knihách, přitom to je opravdu strašné.. Autorka má cestu ven, synové dospějí a pryč - a nejmladší je fajn. I když je kniha hodně chválená, tak za mě tři hvězdičky. Smutek, tíseň, zmar - a stačí.

Kolobajda
12. dubna

Jedna z nejlepších knih, které jsem od českého autora četl. Dotýká se citlivého tématu spolužití s "nepřizpůsobivými", i když se jedná o kluky z děcáku. Syrová, otevřená a drsná výpověď o realitě (někdy až kruté), kterou si musela zažít až do poslední kapky. Ovšem jelikož je narozená ve znamení kohouta, žádný boj nevzdává. Ani prohraný... Četl jsem to jedním dechem.

Masenka1304
01. března

12. 2. 2017, 7:15
Otevírám 13. komnatu T. B. a začínám číst.
Duše se mi tetelí, čtení mě hned neskutečně chytne.
Přetěžce těžké téma.
Žasnu nad bezbřehou odvahou autorky, se kterou svou kůži nese na trh.
Zpověď tak nesmlouvavá a naléhavá.
Údery humoru černějšího než černého přímo na solar plexus.
"S obvyklým smíchem se mě zeptal (Rainer):
Hádej, co je novýho?
Nevím. Co? Máš lásku?
Něco lepšího!
Co?
Rakovinu." str. 29

V pocitu absolutního zmaru a beznaděje nachází střípky, pro které má pořád smysl žít, anebo že může být ještě hůř.
"Žít se musí.
Muž: Ale proč?
Proto. Člověk má povinnost žít. Musí chtít. A musí umět být sám, nehledat smysl života u jiných. Člověk je vždycky sám. Svobodu má jen a jen v sobě." str. 222

Netrpělivě klepu na dveře další z komnat T. B. a čekám na otevření. Zatím čtu Rudolfa Slobodu. Nevím, jestli to dočtu...

Jana283
21. února

Syrová otevřená zpově bez příkras a předstírání. Škoda, že tolik čtenářů ji nechtělo pochopit a porozumět. Mám k paní Boučkové velkou úctu i za to, jak ustála "kampaň", která se po vydaní knihy rozjela.

mirektrubak
20. února

Je to mimořádně intenzivní vyprávění, strhující, naléhavé ... a vědomí toho, že se jedná o skutečně prožité emoce tomu ještě dodává na intenzitě. Docela obdivuji Terezu Boučkovou, že vše takto bez cenzury popsala a nešetřila ani sebe.

Já to četl jako příběh o rozpadlých vztazích, kdy už nikdo nikomu moc nedůvěřuje a nikdo si navzájem nic neodpouští.Vidíme celou situaci z pohledu matky, která sice deklaruje, že adoptivním dětem věnovala spoustu lásky, péče a tolerance, ale do příběhu vstupujeme až v okamžiku, kdy už je tohle všechno minulost - už sledujeme dospělé jen jako kárající a vyčítající vychovatele - už ne jako rodiče. Kříčí se zde, spílá a fackuje a plive. Pořád dokola. Emoce tečou a nikdo se nemůže cítit dobře. Dospělí vypadají, že neumí nic jiného než hulákat a dospívající neumí nic jiného než krást a utíkat.
Pro mě je nejvíc vypovídající scéna, kdy se matka dožaduje klidu aspoň na Vánoce - samozřejmě hlasitým křikem.
Myslím, že i kdyby se náhodou chtěl někdo polepšit, tak v tomhle prostředí fakt nemůže.
Nejvíc mi bylo líto nejmladšího syna, na kterého nikdo nebral ohled.

Kniha je velmi osobní a tak budu v komentáři také osobní: v průběhu čtení jsem si uvědomil, jaké jsem měl štěstí, že mám svoji maminku. Která po mě neječela v době mých sedmnácti let, kdy jsem určitě mnohokrát přišel domů opilý, nepomáhal jsem doma, zavíral se ve svém pokoji a jistě jsem taky někdy něco snědl z ledničky, co bylo určeno pro zítřejší oběd. Musela skřípat zubama, ale udržela se a vyvarovala se kázání o tom, kolik pro mě obětovala a jaký já jsem a nejsem syn.

PetullaN
13. února

Zajimavy pribeh, ze zacatku se ovsem cetl velmi spatne. A to asi prvnich 80 stranek, nicmene pote se kniha stala ctivou a velmi zivou otevrenou zpovedi nejen o rozpadu adoptivni rodiny.

martas006
06. února

Tak toto byl zajímavý příběh. Rozhodně stojí za přečtení.

makushenka
30. ledna

Knihu jsem dostala darem, jinak bych po takovém tématu nesáhla. Musím uznat, že kniha mě chytla, ale stejně tak mě chytla naprostá beznaděj, občas suplovaná hněvem. Příběh lze samozřejmě zobecnit, takže se pak už netýká jen adoptovaných dětí, ale všeobecně každého dítěte a rodiče, nebo jakéhokoli vztahu mezi lidmi, kdy jeden dává a druhý o to nestojí. Je to smutné.