Rok kohouta

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Spisovatelka, která nemůže psát. Tíseň úplně strašlivá. Nikomu to neříkám. Stejně to nepomůže. Já mám tíseň a já s tím musím něco dělat. Nikomu to neříkám a přitom mám čím dál větší potřebu s někým se objímat (a být objímaná), někoho hladit (a být pohlazená), s někým se milovat (a být milovaná), k někomu se schoulit... Je devět. Patrik má mít první výslech na policii (z úterka přeloženo na středu, nevím proč). Když jsme mu nestáli ani za telefonát, z účasti jsem se omluvila. Nezajímá mě to. Jak to asi probíhá? Policie už Patrika dávno neznervózňuje ani nestresuje, po všech útěcích z výchovného ústavu, po šťárách v pražských nočních klubech, kde se převážně zdržuje, po tom, co ho několikrát sebrali a drželi na vyšetřovně, dokud si pro něj z ústavu nepřijeli... Je v pohodě. Tíseň....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/57_/576/rok-kohouta.jpg 4.1618
Žánr
Romány, Literatura česká
Vydáno, Odeon
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (117)

Kniha Rok kohouta

Přidat komentář
Mrňous1
28. ledna

Tak jsem kolem knihy dlouho kroužila či ona kroužila kolem mě...Měla jsem obavy, zda ji zvládnu, ale mé obavy se ukázaly jako liché. Kniha je naprosto úchvatná a dokonalá. Moc nechápu některé komentáře, nebo tedy chápu, taky jsem takové názory měla asi v patnácti letech. A kdybych nežila na Ostravsku a nepracovala jako sociální pracovnice, nejspíš by mi zůstaly. Ještě na škole, plná ideálů, jsem se pohoršovala nad názorem jedné naší profesorky, která mimochodem byla velkým ochráncem Romů, jak nám říkala, tyto adopce nemají téměř žádnou šanci na úspěch, ublíží nejen rodičům, ale hlavně těm dětem. Svatá pravda. Klobouk dolů před paní Boučkovou za to, že vše dokázala takto upřímně a syrově popsat, ale já si knihu opravdu užila, nemám pocit zmaru a deprese, mám jen obdiv před upřímností a sebereflexí, kterou autorka podstoupila. A ano, občas to vyjde, (uvědomuji si jeden případ z praxe). Takže přeji všem, kdo se o to pokusí, úspěch. Kdybych mohla, dám i deset hvězdiček.

kamilnaj
24. ledna

Do stylu psaní T. Boučkové se nemusím dlouho dostávat. Chytne mě to od první stránky a čtu dál a dál.
Já sám necítím pobouření z knihy, i když jsem rozhodně dalek toho, abych házel všechny Romy do jednoho pytle. Spíš to chápu jako vlastní zkušenosti autorky a i z knihy cítím, že ona sama možná věří, že v některých rodinách vše probíhá "bezproblémově" (pouze tak bezproblémově, jak může vypadat výchova jakéhokoliv puberťáka).
Jediné, co mi při čtení vadilo, byla všudypřítomná depresivní nálada. Občas jsem po přečtení měl pocit, že i já sám začínám mít špatnou náladu...


pavla4938
29.12.2020

Pro mě skvělá! Baví mě styl psaní,všechno věřím,prožívám s hrdinkou. Baví mě absurdita,ironie,”černý humor”. Hrdinka se v hrozných situacích oklepe a jde dál. Je silná.

kulatina
19.11.2020

Ke knize jsem přistoupila s velkým očekáváním. Po přečtení pár desítek stran knihu s nechutí odkládám. Šokuje mne podání knihy, styl otráveného vyprávění, dlouhé depresivní věty, žádná přímá řeč, jakoby si autorka v rychlosti psala deník, a po letech ho vydala jako knihu. Styl psaní je pro mě nepříjemný, jakoby opovrhovala čtenářem. Jak často jsem si vzpomněla na autorku Torey Hayden s knihou Spratek a všema ostatnima, to bylo jiné čtení. Sama jsem pěstounkou holčičky cikánečky a věřte, jsou i krásné příběhy a šťastné konce. :-)

ŠárkaT.
04.11.2020

Přečetla jsem mnoho knih, ale tahle je jedna z těch u kterých ani po letech nezapomenu o čem byly a je to už několik let, co jsem ji četla. Četla se úžasně a je úžasná. Dokonce jsem měla potřebu pochvalu vyjádřit i Paní spisovatelce Boučkové (to velké P je úmyslně napsané), napsala jsem jí e-mail, nečekala jsem na odpověď, ale přišla a mě to velice potěšilo. Souhlasím s tím, že 90% je každému člověku dáno geneticky, 10% ovlivňuje výchova. Muselo to být hrozné období, doufám, že teď už si Paní Boučková užívá klidného života...

Zorka
26.10.2020

Na styl psaní Terezy Boučkové si člověk musí zvyknout. Teprve pak si čtenář dokáže příběh užít. Pokud se tomu tak dá říci. V případě prožitků lidé bolesti, zoufalství, bezvýchodnosti situace asi slovo užít není úplně to nejvýstižnější. Příběh jedné rodiny, která adoptovala dva romské chlapce ve snaze mít vlastní rodinu. Příběh rodiny, které se nakonec vlastní rodina kvůli adoptovaným dětem poněkud rozpadá. Příběh, kde těžko hledat viníka ...

Gibis
24.10.2020

Tohle čtení se mě hluboce dotklo. Snad jen ten, kdo vychovával ne zcela bezproblémového puberťáka, dokáže aspoň částečně prožít autorčinu tíseň a beznaděj. Situace o to složitější, že dva kluci jsou adoptovaní a třetí vlastní. Neustálá naděje, že se přece někde musí v dětech objevit to dobro, které do nich léta vkládala. Naděje a zklamání....a tak stále dokola, až nakonec rezignuje. A ta deprese prosakuje do celého života, nemůže psát, stárne, rodina se rozpadá, manželství je v krizi. Obdivuji autorku, že dokáže takto jít se svou kůží na trh, přiznat, že kniha obsahuje autobiografické prvky, že mnohé z toho prožila. Rozhodně na tuhle knihu jen tak nezapomenu.

bararich8
20.10.2020

Za mě tedy wow efekt rozhodně nechybí. Tahle knížka je síla. Možná je hodně ubrečená, ale věřím, že to tak autorka skutečně prožívala, tak proč by to do knihy přikrášlovala.

1