Rok kohouta

Je to depka a je zde velmi po lopatě vyobrazeny problémy s adopcí romských dětí, ale je to brilantně napsané a poutavé..."kurátorka chce Patrikovi pomoct, vidí snahu věci napravit. Věří mu. (ta se má!)"...."Trvalo mi léta, než sem se promořila otazníky, výčitkami, pláčem k poznání, že do takhle porušeného člověka se cit nepřidá. A taky mi léta trvalo, než jsem přišla na to, co vědci zkoumají a já už to vím: je to daný stav!"

a pak že česká polistopadová literatura nemá téma, které by dokázalo pohnout komplet celou společností bez ohledu na věk, pohlaví, zájmy či socioekonomický status čtenářů, tohle se Boučkové opravdu povedlo (i když zůstávám stále přesvědčen, že to není spisovatelka románů)

Pamatuji si, jakou vlnu rozhořčení vyvolala tato kniha po svém vydání. Kolik lidí odsuzovalo pí.Boučkovou za její otevřenost a přesné popsání jejich pocitů. Pocitů beznaděje, zklamání, vyčerpání. Proto také kniha vyznívá tak depresivně. Skoro jako boj na všech frontách - s úřady, s okolím, s dětmi, sama se sebou.
Oceňuji otevřenost, s jakou je kniha napsaná. S manželem jsme vychovali dítě z dětského domova, proto jsem tolik rozuměla popisovaným deprivačním projevům chování dětí. A nikdy by mě nenapadlo odsuzovat to, jak výchova kluků u pí.Boučkové dopadla. Geny člověk nepřetlačí.
U nás to naštěstí dopadlo výborně. Ale i to je jenom náhoda.
Kniha stojí rozhodně za přečtení. Můžeme si potom více vážit našich dětí, ať již si vedou v životě jakkoliv.

Velmi zajímavé téma.. ani mě nenapadlo, s čím se rodiče adoptovaných dětí mohou potýkat. Trochu mi to rušil styl psaní, ale nějak jsem se tím pročetla :)

Ze začátku mě to vůbec nebavilo a nakonec úplně dostalo...klobouk dolů před paní autorkou, silná žena. Rozhodně doporučuji k přečtení.

81%


Už dávno se ví, že pro citový vývoj člověka je nejdůležitější první rok života. Ale já si myslím - já vím! - že pro miminko je stejně důležité i to, jestli se na něho jeho máma těší, ještě když je v bříšku. Jestli ho miluje od chvíle, kdy se o něm dozví.
...Nechtěná miminka jsou poprvé zrazená lhostejností matky už v jejím těle a v ústavech jsou pak znovu a znovu zrazována neustálými změnami, kolotočem lidí, až se naučí neulpívat. Tyhle děti neměly ke komu přilnout. Přilnuly tedy jen ke své potřebě fyzického uspokojení.
______________________________________________________________________________
Výborný autobiograficky laděný román. Jedná se o velice silný bolestný příběh, který na mě působil dost depresivně. Oceňuji autorčinu upřímnost, to, jak trpěla tím, když viděla, že výchova dvou synů z dětského domova je beznadějná.
Doporučuji.

Oceňuji autorčinu upřímnost, žádné přikrášlování. Muselo to být extrémně těžké, zoufalé a demotivující se dál a dál snažit a vidět, že výchova synů z dětského domova nikam nevede. Myslím, že nikdo z nás, kdo v této situaci nebyl, nemá moc právo soudit a hodnotit, co by udělal nebo neudělal jinak. Věřím, že jsou i případy, kdy adopce dopadne dobře a zároveň je fér přiznat, že děti pocházející z takto patologických prostředí to pak v životě nemají jednoduché a je těžké se vymanit ze zažitých předsudků.

Rok kouhouta byla má první kniha Terezy Boučkové. Od té doby, co kniha vyšla, se těším na každou další.
Smekám před upřímnou zpovědí se sdílením rozpadajícího rodinného života.
Jako rodič na tuto knihu často a ráda vzpomínám!

Moc mi sedl způsob, kterým autorka píše – otevřeně a přímo. Povedlo se jí zachytit jak něžnou intimní atmosféru, tak i tu nejhlubší depku a tíhu, která člověka přepadne, když je všechno na prd. Navíc je mi blízký její lehce sarkastický a ironický styl. Líbilo se mi, že dokázala pojmenovat věci, které jiní obcházejí, a přitom to vůbec nepůsobilo jako póza.
Četla jsem o něco déle než obvykle, protože jsem se často zastavovala, abych přemýšlela. A popravdě – někdy už tíha zhoustla, takže jsem potřebovala chvilku odpočinku. Přesto si těžko sebou nenesu, spíš obdiv k její odvaze a upřímnosti. Bylo to naše první setkání a rozhodně ne poslední.

„Zůstali jsme sami. Dvanáctá se blížila. Marek zalovil v kapse. Dal i mně klíč se zlatým knoflíkem na červené bavlnce. Poděkovala jsem a věnovala mu na oplátku hrnec se špenátem.
Sundala jsem si teplé ponožky.
A leccos dalšího jsem si sundala.
A oblékla si černépunčoškyčernéšatičkyčernélodičky. Navoněla jsem se s vůní s názvem Happy.
Na rtěnku jsem málem zapomněla. Rachejtle. Půlnoc. Petardy. A my se do nového roku…“

„Mám cenu asi o 99,3 procent nižší, než mají producentovi koně. Neblížím se bojem o zálohu... Ani nozdře jednoho z jeho ušlechtilých zvířat.“

Původně mě zaujalo téma knihy, ale nakonec jsem zjistila, že mi nejspíš styl psaní autorky v této knize moc nevyhovuje. Kniha mě moc nebavila, přišlo mi, že to, co chce autorka sdělit, nebylo v některých případech dostatečně popsané, abych z toho mohla lépe pochopit její život. Možná knize ještě dám šanci, protože téma je pro mě stále zajímavé, ale protentokrát jsem knihu nedočetla.

Nemohla jsem přestat číst. Dokonce jsem se podívala na film Smradi, který dějově předcházel knize a ke kterému napsala autorka scénář. Obojí je o adopcích a o tom, jak ovlivní i náhradní rodiče a jejich život. Není lehké jít na veřejnost s negativními zkušenostmi a čelit kritice. Za mě to oceňuji a stejně tak i autorčin styl psaní.

Kniha se mi nelíbila. Vlastně mě dost rozčilovala a dočetla jsem ji jen kvůli tomu, že jsem zvyklá knihy neodkládat, ale bylo to pro mě utrpení. Černobílé vidění světa, samé stížnosti a ublíženost. Když odhlédnu od hlavní dějové linky, je signifikantní, že autorka má problém v podstatě se všemi. Stále se k ní někdo chová nespravedlivě a ošklivě, stále se cítí nedoceněná, všichni okolo jsou blbci, kteří nevidí, jak je skvělá. No... na knihu jsem se těšila a plánovala jsem číst i další knihy autorky, hodně rychle jsem si to ale rozmyslela. Jestli něco nemám ráda, je to věčné fňukání, kňourání a sebelítost, tento styl opravdu není pro mě. Jo a taky se mi hodně nelíbí to házení Romů do jednoho pytle. Nepopírám, že autorka může mít zkušenost špatnou, ale to paušalizování prostě neberu, jen to prohlubuje už tak dost silný rasismus v českém prostředí.

Autorka čtenáře otevřeně a upřímně seznamuje s tím, jaké to je, když adoptuješ děti z problémového prostředí. Právě ta otevřenost dělá tu knihu čtivou a zajímavou. Musí to být hrozné zklamání, hrozné prozření, když děláš vše co můžeš ale geny nakonec vše převálcují. Určitě stojí za přečtení.

Velice si vážím autorčina počinu, napsat o svých strastech a depresích, které ji přivodily adoptované děti, když dorostly do pubertálního věku. Stali se z nich přes veškerou péči nezvladatelné a kriminální osoby. Zřejmě si vše představovala na počátku v růžovějších barvách... Žel, stalo se. Oceňuji její přímočarost a schopnost řešit každý problém ihned a důkladně. Doporučila bych tuto knihu všem, kteří zvažují adopci dítěte.

Tohle pro mě bylo hodně těžké čtení. Moc pozitivního v tomhle příběhu není, autorka se hodně utápí ve svých bolestech a nemožnosti změnit chod věcí a povahy svých synů, jejich geny.

Já nemám ráda knihy, kde si postavy pořád jen na něco stěžují, a nesnaží se s tím něco dělat. Vážně jsem přemýšlela nad tím, že knihu odložím a nechám ji nedočtenou. A pak mi to došlo: autorka s manželem se opravdu snažili, vychovávali kluky, jak nejlíp uměli, ale jejich geny prostě změnit nešlo. A i když se jim teď snažili sebevíc vysvětlovat, jaké bude mít jejich jednání následky, stejně to ničemu nepomohlo. Ta snaha probíhala především před tím, než se autorka uchýlila k psaní deníku, který ji měl pomoci z jejích úzkostí spojených s neustálým stresem a strachem o to, co se stane tentokrát. Tahle kniha vznikla pro ni v tom nejhorším období, kdy už prostě nevěděla, jak dál.

Nejvíc mi při čtení pomohlo povznést se nad tu všeobjímající depresi a víc si užívat samotný styl psaní a vnímat v něm jedinečnost tohoto literárního díla. Za tohle těch 332 stran stálo.

Komentář píšu po mnoha letech po přečtení. Ano, měli by si to přečíst všichni adoptivní rodiče a lidé uvažující o osvojení dítěte. Je tam krásně vidět, že do určité míry "rizikový podnik" rodičovství se v případě rodičovství adoptivního stává ještě mnohem rizikovějším. Je to tak z řady důvodů. V případě rodiny paní Boučkové toho bylo u adopce hodně špatně. Na všech stranách. úřadů i paní Boučkové a jejího manžela. To nemyslím jako kritiku. Jiné děti či dítě by třeba zvládla.
Adoptovat dítě není jednoduché a nemusí to dopadnout dobře. Znám několik rodin s už dospělými adoptovanými dětmi, jo a také jsem adoptivní matka, dnes už dospělého syna.

Kniha kterou by měl číst každý rodič jiného dítka včetně sociálních pracovníků a lidi pracující s dětmi nebo v psychologii. Kniha, kdy vás nutí se zamyslet:Stalo to za to? Má to cenu? Co by šlo zlepšit? Obdivuji autorcinu snahu změnit systém kolem adoptivnich děti a ústavů. Obrovská poklona za odvahu i za cenu posramocene pověsti. Ona něco s manželem alespoň udělala a jen blbě neplkala.

Vzpomínám, že zo bylo těžké čtení. Měl by si pročíst každý, kdo si chce adoptovat či osvojit dítě. Před všemi lidmi, kdo do toho jdou hluboce smekám.

Kniha se mi četla docela těžko kvůli stylu psaní. Nejspíš to byl autorčin záměr, aby z toho byl cítit chaos a bezmoc, ale já jsem se do toho nemohla začíst a přitom samotné téma je velmi zajímavé.