Rok kohouta

Spisovatelka, která nemůže psát. Tíseň úplně strašlivá. Nikomu to neříkám. Stejně to nepomůže. Já mám tíseň a já s tím musím něco dělat. Nikomu to neříkám a přitom mám čím dál větší potřebu s někým se objímat (a být objímaná), někoho hladit (a být pohlazená), s někým se milovat (a být milovaná), k někomu se schoulit... Je devět. Patrik má mít první výslech na policii (z úterka přeloženo na středu, nevím proč). Když jsme mu nestáli ani za telefonát, z účasti jsem se omluvila. Nezajímá mě to. Jak to asi probíhá? Policie už Patrika dávno neznervózňuje ani nestresuje, po všech útěcích z výchovného ústavu, po šťárách v pražských nočních klubech, kde se převážně zdržuje, po tom, co ho několikrát sebrali a drželi na vyšetřovně, dokud si pro něj z ústavu nepřijeli... Je v pohodě. Tíseň....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/57_/576/rok-kohouta.jpg 4.2423
Žánr:
Romány, Literatura česká
Vydáno:, Odeon
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (71)

Přidat komentář
wooloong
15. října

Měla jsem obrovskou snahu knihu přečíst, lákalo mě její téma. Tři měsíce mi ležela na nočním stolku a nemohla jsem se jí prokousat, a pak jsem ji už musela vrátit do knihovny. Pokaždé mě odradil styl psaní, rozkouskovaný, heslovitý, prokládaný tím, co zrovna autorka viděla v televizi a dalšími nevýznamnými a děj neposouvajícími epizodami nebo citáty. Nemůžu hodnotit, nedočetla jsem ji, ale autorka rozhodně nebude mým šálkem čaje.

rozvera
06. října

Přečteno jedním dechem, strhující autobiografický příběh, volné pokračování Indiánského běhu.

Analady
25. září

Smutná kniha o tom, jak je někdy těžké být mámou a kolik bolesti dokáží děti způsobit rodičům.

Zuzana08
23. září

Jsem ateista. Po dočtení knihy, ale děkuji osudu, že mám dva zdravé syny. A doufám, že podobné situace v životě řešit nebudu muset.
Velmi depresivní kniha v podstatě bez východiska. Můj hluboký obdiv mají všichni, kteří si dítě adoptují a kniha mé emoce ještě více umocnila.

denib
16. září

Nedovedu si představit to zoufalství a bezmoc, které autorka musela cítit tváří v tvář dětem, kterým dala lásku, energii a v podstatě všechno, co měla. A které se přes její snahu nedokázaly přizpůsobit chodu rodiny a společenským pravidlům. Chápu její strach, že okolí nepochopí její následné chování k nim. Chování, kdy už nemohla víc dávat - už nebylo co, pokud chtěla sama přežít. Nádherná kniha, velmi smutná, dojemná, deprese a zoufalství jsou téměř hmatatelné. Výborně napsáno.

edith79
31. srpna

Beznaděj... Nejhorší pocit, který může člověk poznat. Z této knihy beznaděj přímo čiší. Tolik snahy, tolik vyplýtvaných sil, tolik marných pokusů a výsledek? Nemám slov. Napadá mě jen velký obdiv ke každému, kdo přijme do svého rodinného kruhu někoho potřebného, protože potom se děj vůle boží.

LenkaKa
30. srpna

Nebyla to jednoduchá kniha, každopádně téma mě hodně zajímá. Obdivuji každého, kdo adoptuje dítě a ještě k tomu Roma. Způsob psaní je takový "stručný", ale časem jsem si zvykla. Přečtu si od autorky časem ještě něco.

micha-ella
29. srpna

Na tuhle knížku se nedá zapomenout.

i.stefany
13. srpna

Syrový a drsný příběh rodičů, kteří se rozhodli adoptovat romské kluky. Je to skutečná, nefalšovaná a pravdivá zpověď matky, která si sáhla až na samé dno při výchově "cizích" dětí. V knize jsou hluboce popsány pocity naděje, zklamání, výčitky i beznaděj. Autorka má můj hluboký obdiv za vše, čím si prošla.

melanie
26. července

Tuto knihu muzu s klidnym svedomim doporucit ctenarum, kteri jsou otevreni nazorum. Je syrova, realisticka, plna bolesti i nadeje. Narozdil od meho komentare neni vubec pateticka ani podbiziva. Je uprimna. Mrzi me, ze lide nechteji videt i druhou stranu mince a musi hned generalizovat. Mam dlouhodobe ambivalentni vztah k ceske literature a tato kniha zahrala na dobrou notu.

maryska09
04. července

Velmi silna kniha o statecne zena, ktera se musela starat o preziti sve neobycejne rodiny v tezke dobe totality i soucasnosti. Opravdu otevrena zpoved ze ktere mrazi. Je desive, ze i kdyz clovek sve deti miluje plnou laskou, dava jim vzor, pecuje o ne, stara se aby nijak nestradaly, tak se nekdy projevi prava podstata cloveka, ktera se vychovou neda zmenit. Pani Bouckove preju vse nejlepsi do zivota a drzim palce.

JPBelmondo
21. června

Autobiografický příběh neobyčejné spisovatelky a přitom "obyčejné" ženy, ve kterém se kromě docela běžných starostí (práce, rodina, domácnost, manželství) řeší problémy mnohem závažnější - a to - adopce cikánů. Ta sebou přináší nekonečný kolotoč starostí, problémů a traumat; zkrátka drsnou realitu. Pesimismus, beznaděj a zmar, který autorka prožívá je (ať chcete nebo ne) přenesen i na vás. Alespoň si myslím, že na každou matku to musí nějak zapůsobit. A já smekám, před její neustálou trpělivostí! Výpověď i čtení je naprosto strhující. Vřele doporučuji.

kalimero007
07. června

Kniha čtená jedním dechem, která u mne vyvolává si často pokládat otázky i po přečtení .

Danago
14. května

Skvělá kniha od českého autora , ale rozhodně ne zábavná literatura. Je to velice otevřená, strhující, naléhavá a drsná výpověď o dost kruté realitě jednoho života... Obdivuji Terezu Boučkovou za takovou otevřenost.
Od knížky se nedalo odtrhnout. Jako audiokniha je perfektně zpracovaná.

Evaneva
10. května

Drsný příběh z vlastního života autorky mě velice oslovil. Myslím, že tuto knihu by si měl přečíst každý, kdo uvažuje o adopci...

BaS1972
04. května

Drsný příběh. Při jeho čtení děkuji za všechno to zlé, co se mi nestalo.

Jessica007
13. dubna

Od autorky jsem zatím nic nečetla. Tak teď už ano. Smutek, zmar, tíseň. Slovo tíseň bylo v knize na můj vkus až moc často. Velice pesimistická kniha - a pokud se našlo něco dobrého velice málokdy, tak se na tom hned našlo něco špatného - vždy. Hezky jsem to vše špatné a pesimistické do sebe vstřebávala, rozhodně mi to nepřidalo. Je to závažné téma - to hlavní - a těžké. Ale autorka velice pesimisticky popisuje i běžné starosti atd. To už je moc. Zmar, deprese, tíseň. Četla jsem a jsou knihy třeba o vážně nemocných lidech, kterým už zbývá třeba málo života - i tam se najde něco pozitivního - v těch knihách, přitom to je opravdu strašné.. Autorka má cestu ven, synové dospějí a pryč - a nejmladší je fajn. I když je kniha hodně chválená, tak za mě tři hvězdičky. Smutek, tíseň, zmar - a stačí.

Kolobajda
12. dubna

Jedna z nejlepších knih, které jsem od českého autora četl. Dotýká se citlivého tématu spolužití s "nepřizpůsobivými", i když se jedná o kluky z děcáku. Syrová, otevřená a drsná výpověď o realitě (někdy až kruté), kterou si musela zažít až do poslední kapky. Ovšem jelikož je narozená ve znamení kohouta, žádný boj nevzdává. Ani prohraný... Četl jsem to jedním dechem.

Masenka1304
01. března

12. 2. 2017, 7:15
Otevírám 13. komnatu T. B. a začínám číst.
Duše se mi tetelí, čtení mě hned neskutečně chytne.
Přetěžce těžké téma.
Žasnu nad bezbřehou odvahou autorky, se kterou svou kůži nese na trh.
Zpověď tak nesmlouvavá a naléhavá.
Údery humoru černějšího než černého přímo na solar plexus.
"S obvyklým smíchem se mě zeptal (Rainer):
Hádej, co je novýho?
Nevím. Co? Máš lásku?
Něco lepšího!
Co?
Rakovinu." str. 29

V pocitu absolutního zmaru a beznaděje nachází střípky, pro které má pořád smysl žít, anebo že může být ještě hůř.
"Žít se musí.
Muž: Ale proč?
Proto. Člověk má povinnost žít. Musí chtít. A musí umět být sám, nehledat smysl života u jiných. Člověk je vždycky sám. Svobodu má jen a jen v sobě." str. 222

Netrpělivě klepu na dveře další z komnat T. B. a čekám na otevření. Zatím čtu Rudolfa Slobodu. Nevím, jestli to dočtu...

Jana283
21. února

Syrová otevřená zpově bez příkras a předstírání. Škoda, že tolik čtenářů ji nechtělo pochopit a porozumět. Mám k paní Boučkové velkou úctu i za to, jak ustála "kampaň", která se po vydaní knihy rozjela.

mirektrubak
20. února

Je to mimořádně intenzivní vyprávění, strhující, naléhavé ... a vědomí toho, že se jedná o skutečně prožité emoce tomu ještě dodává na intenzitě. Docela obdivuji Terezu Boučkovou, že vše takto bez cenzury popsala a nešetřila ani sebe.

Já to četl jako příběh o rozpadlých vztazích, kdy už nikdo nikomu moc nedůvěřuje a nikdo si navzájem nic neodpouští.Vidíme celou situaci z pohledu matky, která sice deklaruje, že adoptivním dětem věnovala spoustu lásky, péče a tolerance, ale do příběhu vstupujeme až v okamžiku, kdy už je tohle všechno minulost - už sledujeme dospělé jen jako kárající a vyčítající vychovatele - už ne jako rodiče. Kříčí se zde, spílá a fackuje a plive. Pořád dokola. Emoce tečou a nikdo se nemůže cítit dobře. Dospělí vypadají, že neumí nic jiného než hulákat a dospívající neumí nic jiného než krást a utíkat.
Pro mě je nejvíc vypovídající scéna, kdy se matka dožaduje klidu aspoň na Vánoce - samozřejmě hlasitým křikem.
Myslím, že i kdyby se náhodou chtěl někdo polepšit, tak v tomhle prostředí fakt nemůže.
Nejvíc mi bylo líto nejmladšího syna, na kterého nikdo nebral ohled.

Kniha je velmi osobní a tak budu v komentáři také osobní: v průběhu čtení jsem si uvědomil, jaké jsem měl štěstí, že mám svoji maminku. Která po mě neječela v době mých sedmnácti let, kdy jsem určitě mnohokrát přišel domů opilý, nepomáhal jsem doma, zavíral se ve svém pokoji a jistě jsem taky někdy něco snědl z ledničky, co bylo určeno pro zítřejší oběd. Musela skřípat zubama, ale udržela se a vyvarovala se kázání o tom, kolik pro mě obětovala a jaký já jsem a nejsem syn.

PetullaN
13. února

Zajimavy pribeh, ze zacatku se ovsem cetl velmi spatne. A to asi prvnich 80 stranek, nicmene pote se kniha stala ctivou a velmi zivou otevrenou zpovedi nejen o rozpadu adoptivni rodiny.

martas006
06. února

Tak toto byl zajímavý příběh. Rozhodně stojí za přečtení.

makushenka
30. ledna

Knihu jsem dostala darem, jinak bych po takovém tématu nesáhla. Musím uznat, že kniha mě chytla, ale stejně tak mě chytla naprostá beznaděj, občas suplovaná hněvem. Příběh lze samozřejmě zobecnit, takže se pak už netýká jen adoptovaných dětí, ale všeobecně každého dítěte a rodiče, nebo jakéhokoli vztahu mezi lidmi, kdy jeden dává a druhý o to nestojí. Je to smutné.

mynamail
09.11.2016

O knize jsem mnoho slyšela, chtěla jsem si ji přečíst a velmi dychtivě jsem se ponořila do prvních stránek. Ale... příběh, týkající se samotné adopce a problémů mě bavil, ale části popisující spisovatelčino více či méně úspěšné psaní, problémy tu s režisérem, tu s vydavatelem, tu se scénáristou... bla bla bla .... tak to mě nebavilo a tyto pasáže jsem přeskakovala. Nakonec jsem bohužel knihu ani nedočetla...

GreenMagritte
29.06.2016

Hlavní osu knihy tvoří události související s osvojením romských chlapců, které se i přes každodenní úporné snažení rodičů nedaří vychovat k čestnosti, upřímnosti a morálce. Boučková na dřeň odhaluje řadu zklamání, které s kluky prožívá, ať už jsou to krádeže, útěky, drogy, nebo jejich nechuť podřizovat se jakýmkoli pravidlům. Spisovatelka zde upřímně hovoří o svých nadějích, zklamáních i výčitkách, které pociťuje z „nepodařené“ výchovy. Autorka v knize vytvořila hlubokou a upřímnou zpověď o nevydařené adopci.

Joges
17.05.2016

Není to úplně „music of the heart“ (tj.nesedl jsem si z námětu na zadek), přesto musím knihu pochválit. Boučková píše zkušeně, nápaditě, nenudí, nesklouzne do stereotypu či patosu, naopak dovedně střídá kapitoly … co doma, … co povolání, a tak nějak to všechno dobře vyzní, i když téma tvrdě zkoušené matky je nezáviděníhodné, to musím dodat. Za mně palec nahoru.

orinka3
15.05.2016

Ke čtení této knihy jsem se dostala se zpožděním. O to víc dokážu ocenit upřímnost výpovědi. Boj, který se nedá vyhrát. Kniha místy naznačuje, dotýká se, přivolává vzpomínky. Výborné čtení - na hony vzdálené sluníčkovské četbě o krásných vztazích adoptivních rodičů a jejich ratolestí. Toto je prostě syrový život....povinná četba pro všechny, kdo se o adopci ucházejí i pro ty, kdo o ní teprve uvažují. Chce to obrovské srdce, nervy ze železa, mravenčí píli, sebeobětování a stejně to nemusí vyjít! Tady je zklamání dvojnásobné. Ani nadlidská snaha a souhra obou adoptivních rodičů nedokázala zlomit genetickou kletbu. Autorku obdivuji, tohle bych vzdala v polovině toho, co ona překonala. Psáno mimořádně živě a čtivě.

Leenah
14.02.2016

Silný příběh s tématem, které mě velmi zajímá a osobně se mě dotýká. Po přečtení jsem měla chuť sehnat na paní Boučkovou kontakt a napsat jí něco povzbuzujícího. Jednu hvězdičku jsem ubrala kvůli tomu, že mi úplně nevyhovuje styl psaní autorky - přímá řeč bez uvozovek (občas jsem si musela rozhovor přečíst dvakrát, třikrát, abych se ujistila, kdo co tedy vlastně říká) a podobné věci, kvůli kterým jsem se v knize občas ztrácela. Ale je to pouze můj subjektivní dojem, někomu to určitě vyhovovat může :)

aralka
14.01.2016

Příšerně depresivní knížka, chytila mě naprostá beznaděj a bylo mi obou adoptivních rodičů moc líto, od začátku jsem věděla, že se jim rozhodnutí tyto děti adoptovat vymstí...dělám práci, ve které se s tímto etnikem taky dost stýkám a můžu říct jen, že je to prostě v nich... nechci to tady rozvádět... kniha pro mě byla utrpením, ale jen kvůli tomu obsahu, ne že by byla špatně napsaná, to ne...