anna0480 komentáře u knih

Tak tohle mě fakt bavilo (o čemž svědčí už fakt, že jsem knihu zhltla během dvou dnů)!
Marie a Magdalény, příběhy tří žen, pocházejících z jedné rodové linie. Co je všechny mimo jiné spojuje je fakt, že ani jedna z nich nemá otce a je takzvaným "parchantem", to je v příběhu podle mě významným bodem. Kniha je rozdělena na tři části, v každé z nich poznáváme odlišnou dobu a díváme se na svět z pohledu jiné ženy. Magdaléna, která zažila nacistickou okupaci, Libuše a její dětství v období kolektivizace a v neposlední řadě Eva, jež je dítětem normalizace. Všechny tři, navzdory nejednoduchému životu, ale mají hlavu vztyčenou a uvědomují si svou vnitřní sílu, která je všechny spojuje.

Kniha je to silná, na jejím konci jsem měla dokonce husí kůži. Skvělost skvělost skvělost!

5 22.11.2018

Já nevím, čekala jsem podle popisu trochu víc. V některých částech jsem se do čtení musela vyloženě nutit. Jazyk průměrný, nic, co by člověka nadchlo. Složení vět taky žádná sláva, přišlo mi to jak text sepsaný školákem.
Abych ale nebyla jen negativní, musím říct, že jsem se v některých pasážích viděla - každý z nás to nejspíš někdy zažil - jak láska ze vztahu pomalu vyprchává a lidé spolu zůstávají jen ze zvyku. Pocity samoty, i když je člověk vedle druhého, zde byly popsány celkem trefně. Ale opět ne dokonale, mám pocit, že by to šlo přece jen o trochu líp.

1 22.11.2018

Společenský román zabývající se problematikou rasy, která je, ať už se před tím mnozí snaží zavírat oči jak chtějí, v USA (a vlastně i kdekoliv jinde) bohužel stále aktuální. Hlavními hrdiny jsou zde Obinze a Ifemelu, dva mladí lidé z Nigérie - dříve milenci - snažící se splnit si svůj americký sen.
V knize se však příběh těchto dvou lidí vypráví vždy jen z pohledu toho jednoho, sledujeme zde souběžně dvě dějové linie a můžeme tak porovnat, jak si oba dva vedou. Příběh je ale spíše zaměřený na Ifemelu. Nejdřív se zde setkáváme s jejím pohledem na Ameriku očima Nigerejky, po letech, kdy se Ifelemu vrací zpátky domů, se však pohled obrací a najednou se díváme na Nigérii zase očima "Amerikány".

Abych tedy nejdřív zmínila + : Díky knize jsem se zamyslela nad spousty věcmi týkající se rasové problematiky, které by mě vlastně ani samotnou nenapadly.

a - : Konec knihy byl na mě moc sladký, očekávaný, uspěchaný. Pořád jsem čekala, že přijde nějaký zvrat, díky kterému to bude zajímavé a já si řeknu "wow, tohle bylo fakt super", ale bohužel. Nic takového se nestalo a kniha skončila tak, jak jsem vlastně už od její půlky očekávala. Co mě taky občas trochu mátlo bylo velké množství postav, jejichž jména se pletla - naštěstí ale v příběhu nebylo ale až tak důležité, kdo je kdo, nýbrž co tyto postavy říkaly. Jaké sdělení předávaly.

22.11.2018

Buddhismus jako takový mě zajímá už delší dobu a tak jsem si tuto knihu s velkou chutí přečetla. A byla jsem moc příjemně překvapená. Četla se dobře, autor zde čtyři základní pravdy vysvětluje tak, že je chápe i člověk, který se do té doby o buddhismus nějak blíže nezajímal a hlavně, kolikrát je ukazuje na příkladech z běžného života, tak, aby byly pochopitelné pro každého z nás.
Moc sympatická knížka pro každého, kdo se chce o buddhismu něco blíže dozvědět. Spousty vět, někdy dokonce i celých odstavců, jsem si podtrhávala a pak skenovala, abych si je posléze mohla nalepit na viditelná místa a den co den si je číst. Moudrá slova, která mi spoustu věcí vysvětlila. Za mě tedy rozhodě pět hvězdiček z pěti!

2 22.11.2018

Coelhův román vyprávějící o lásce a sexu, kde je hlavní hrdinkou brazilská prostitutka Maria. Poprvé se s ní setkáváme jako s naivní husičkou, která věří v lásku jako z telenovely, časem z ní ale roste uvědomělá a inteligentní žena, která začíná spoustu věcí v životě chápat a dívat se na ně trochu jinak.

První půlka nuda, druhá celkem fajn. Sem tam pár odstavců, které jsem si četla víckrát a opravdu mě autorova slova zaujala, ale jinak bych knihu označila jako průměrnou. Pokud bych ji měla srovnat třeba s knihou Veronika se rozhodla zemřít, tak ... to se vlastně ani nedá srovnávat. Veroniku jsem přečetla jedním dechem a klidně bych si jí s chutí přečetla znova, u Jedenácti minut mě mrazilo jen na konci, ale jinak ve mně kniha nic hlubšího nezanechala.

,,Rozhlédla se kolem sebe, lidé kráčeli se sklopenými hlavami, spěchali do zaměstnání, do školy, na pracovní úřad, do Rue de Berne a neustále opakovali: ,,Ještě ne. Mám sice svůj sen, ale zatím ho odložím, protože dnes ještě potřebuji vydělat trochu peněz." Jistě, její práce byla zavrženíhodná, ale v podstatě nedělala nic jiného než ostatní, prodávala svůj čas. Jako oni dělala věci, které ji nebavily. Jako oni musela snášet přítomnost nesnesitelných lidí. Jako oni nabízela své cenné tělo a svou duši ve jménu budoucnosti, co nepřicházela. Jako oni říkala, že ještě nemá dost, že to ještě chvíli musí vydržet, počkat, vydělat víc peněz, že musí odložit uskutečnění svých přání."

22.11.2018

Kosmonaut z Čech, to pro mě bylo moc příjemný čtení. Líbily se mi odkazy na (nejen) českou historii a zajímavosti o naší zemi. Navíc to bylo i vtipné - už to, že samotný kosmonaut Jakub Procházka startoval se svou lodí z brambořiště za Petřínem mi přišlo mile úsměvné. Mimozemský pavouk Hanuš, tajně ujídající po nocích Nutellu, to už jen završil. Kniha je neuvěřitelně čtivá, jazyk jednoduchý a zároveň schopný popsat vše do detailu. Vyskytuje se zde motiv samoty a odcizení od společnosti, trochu připomínající Kafku. Líbilo se mi i popsání Jakubova vztahu s jeho Lenkou, které je vlastně protkáno celým příběhem. Některé pasáže jsem si s chutí četla znovu a některé stránky si i označila, abych se k nim později mohla vrátit. Hlavně část, kde Jakub přemýšlí o naší konzumní společnosti, která se pořád jen za něčím žene a (marně?) se snaží ovládnout chaos, do kterého jsme všichni vrženi.
Na konci do sebe všechno zapadne a při posledních větách jsem měla doslova husí kůži. Krása!

4 22.11.2018

Dalajlámova kočka, to je takové pohlazení pro duši. Žádné náročné čtení, přitom tak moc milé a schopné předat moudré myšlenky úplně jednoduše. Příběh je vyprávěný z pohledu samotné kočky - Jesky - , s kterou se setkáváme už na prvních stránkách, kdy ji Dalajlámův asistent kupuje zcela náhodou v zuboženém stavu na ulici. Postupně se seznamujeme s chodbami buddhistických chrámů, himalájskou kavárnou a se spoustou dalších míst, to všechno samozřejmě pohledem kočičím. Jeska je fajn, oblíbila jsem si ji už od od prvních stran. Takže pokud hledáte nějaké oddechové, přitom ale kvalitní, čtení, Dalajlamovu kočku rozhodně doporučuju!

4 22.11.2018

Kafka patří už několik let mezi mé oblíbené spisovatele a tudíž pro mě další kniha o jeho životě nepředstavovala moc nových informací. Co ale chválím jsou naprosto božské ilustrace a milé zpracování. Ať už tedy o Kafkovi něco málo víte nebo jste naopak jeho velkým obdivovatelem, je pro vás tato kniha něčím, co by vám v knihovně rozhodně nemělo chybět.

1 22.11.2018

Ať si hlavu namáhám jak chci, nenapadá mě snad jediné negativum, jediná výtka, kterou bych k této knize měla. Autorčin bestseller Bábovky se mi líbil taky a tak jsem ke knize, navzdory obálce, která ve mně budí představu laciného ženského románu, přistupovala s nadšeným očekáváním.
Osm. Kniha má netradiční rozdělení, začíná "Skorokoncem" a ne začátkem, jak jsme jinak většinou zvyklí. O to víc mě ale čtení bavilo. V příběhu se opět vyskytuje více postav, po pár stránkách jsem se v nich ale dokázala v pohodě vyznat, takže ani to nebylo mínusem.

Navzdory tomu, že nese kniha označení "netradiční detektivka", bych ji za detektivku ani tak nepovažovala. Spíš jde o příběh o mezilidských vztazích, o lásce a o tom, kam až je pro ni člověk ochoten zajít.

5 22.11.2018

Při hodnocení této knihy se ve mně perou dva rozporuplné pocity. Ten první je zklamání. Kolikrát mi příběh přišel zdlouhavý a já se nudila, přišlo mi, že se tam odehrává vlastně pořád to samé dokola a zápletka se nikam neposouvá. Nijak k tomu nepřispíval ani fakt, že se celý děj odehrává na jednom místě a to v upršeném a mokřady protkaném Irsku. Což o to, prostředí Irska je mi sympatické, číst ale neustále o tom, jak je okolí plné mlhy a vlhka se mi po x desítkách stran omrzelo.
Teď ale taky k nějakým kladům. Kniha má určitě zajímavý námět. Malá dívenka, která prostě jednoho dne přestane jíst. Nikdo neví proč, nikdo neví, jak je to možné. Okolí jí považuje za učiněný zázrak. Aby byl tento zázrak vyvrácen či naopak potvrzen, jsou na pomoc přivolány dvě ošetřovatelky, z nichž jedna z nich je Liz, naše ústřední postava. Dvě ošetřovatelky mají za úkol jediné - pozorovat a hlídat, zda malá Anna opravdu nic nejí. Postupem času si ale Liz, která byla v prvních chvílích k Anně skeptická a celé to považovala za podvod (jak by jen člověk mohl vydržet čtyři měsíce bez jídla a nezemřít?) začíná k dívce nacházet cestu a co víc, mít jí ráda.

Závěr knihy je překvapivý, podle mě se ale přece jen celý tenhle námět dal pojmout ještě o chlup líp. Což je ale jen můj skromný názor.

22.11.2018

Komiksové shrnutí umění moderny, něco na způsob Obrázků z českých dějin a pověstí. Mě to bavilo, příjemný a zábavný souhrn uměleckých směrů zachycený ve 13 komiksových příbězích, doplněných o popisky.

ps. Na podsádce knihy se navíc dozvíte, jak správně vyslovovat jména umělců. Takže pozor, už žádný "Vincent Van Gog", ale "Vincent Fan Choch"!

22.11.2018

Jako knihomolovi už od dětství se mi tahle knížka nečetla snadno. Když si člověk představí, že by se něco takového klidně mohlo stát, že síla davu je kolikrát silnější a lidé pak na úkor toho přestávají samostatně přemýšlet... člověka při tom až mrazí.
451 stupňů Fahrenheita je podle mě jedna z těch kultovních knížek, který by si měl každý, kdo alespoň trochu čte a literatura jako taková ho zajímá, určitě přečíst. Samotnou mě žánr science fiction nikdy moc nebral a knihám do něj spadajícím jsem se vyhýbala, ale jak říkám, tohle je prostě skvost, žánr nežánr. Skvělý jazyk už od prvních stran, odstavce, u kterých máte přímo nutkání si je ofotit a následně vylepit na nějaké dobře viditelné místo, jak jsou pravdivé.

Kolikrát jsem v tomhle antiutopickém díle viděla i Orwella. Taky je zajímavé, jak je kniha nadčasová, vzhledem k tomu, že ji Bradbury napsal v padesátých letech minulého století.
Co říct na závěr, snad abychom si uvědomili, že to my máme ovládat techniku, ne ona nás. Že jí nemáme nechat řídit naše životy, podřizovat se jí a trávit na ní hodiny a hodiny svého času. Protože bychom mohli skončit právě tak, jako lidé v této knize. Prázdní.

„Představ si to. Člověk devatenáctého století se svými koňmi, psy, kočáry, pomalým pohybem. A pak, ve dvacátém století - pusť svou kameru rychleji! Knihy se zkrátily. Zkondenzovaly. Vykuchali je. Víc obrázků než textu. Všechno se sesychá na vtip, na senzační závěr." (…) „Seškrtali klasiky na patnáctiminutový rozhlasový program, pak je znova seškrtali, aby se vešli na jednu stránku, a nakonec to dotáhli na deseti - nebo dvanáctiřádkové heslo v naučném slovníku. (...) Výtah z výtahu, výtah z výtahu výtahu. Politika? Sloupek, dvě věty, palcový titulek! A pak jde všechno k čertu! Roztočte lidskou mysl, rozpumpujte ji rukama vydavatelů, literárních zlodějů, rozhlasových podnikatelů asi tak rychle, aby ta odstředivka odmrštila všechny nepotřebné myšlenky, které jen ukrádají čas!" (monolog Beattyho - s. 61/62)

5 22.11.2018

Lustig je podle mého názoru autor na čtení těžší, už jednou jsem se od něj pokoušela číst knihu a to konkrétně Collete z Antverp. Zkoušela jsem to dokonce několikrát, ale pokaždé jsem knihu odložila. Člověk se u jeho knih musí opravdu namáhat, aby udržel pozornost a zvládal jeho myšlenkové pochody.
Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou jsem ale zvládla. Možná to bylo tím, že má kniha jen necelých 130 stran, možná tím, že jde údajně o klasiku, kterou by si měl přečíst každý z nás.
Ale že by mě kniha kdoví jak bavila, to se bohužel říct nedá. Tématika holocaustu mě jinak opravdu zajímá a na toto téma jsem přečetla už hodně knih, ale tahle z nich byla podle mého názoru snad úplně nejslabší. Neseděl mi styl psaní, příliš dlouhé odstavce, celá kniha je rozdělena jen na tři kapitoly. V knize se krom peněz a otázky dalšího vypsaného šeku nic jiného neřeší. Chápu, že to má poukazovat na fakt, že v této době člověku peníze ani sociální postavení nepomohly, ale mám takový dojem, že by to v knize nemuselo být zmiňováno až tak moc, téměř na každé (druhé) straně. Navíc je člověku už tak od půlky jasné, jak to s touto židovskou skupinou dopadne.
Celkový dojem z knihy vylepšil snad už jen zvrat na konci, ale i tak mi kniha přišla nesnesitelně nudná a nezáživná. Přečteno, ale s vypětím všech sil.

3 22.11.2018

Knih o holocaustu jsem četla už několik, tahle se ale bezpochyby řadí mezi jedny z těch nejlepších. Kniha není rozdělena na kapitoly, jde pouze o jeden dlouhý text, což mi zprvu trochu vadilo, nakonec jsem si ale na tento styl vyprávění zvykla, ba co víc, přišel mi vhodnější, než kdyby se text členil.
Halina Birenmaumová, polská Židovka, zde popisuje svůj vlastní příběh, mající počátek v době propuknutí druhé světové války, kdy bylo autorce pouhých deset let. Společně s ní vzpomínáme na doby vyhlazování (nejen) Židů, na hrůzu koncentračních táborů ... Sama autorka ale díky náhodám a štěstí tuto šílenou dobu přežila. Kniha krom dění v koncentračních táborech Majdanek, Osvětim a Neustadt - Glewe popisuje i život ve varšavském ghettu.
Na konci knihy, kolem let 1989, kdy se autorka vrací zpět na "místa činu" - do koncentračních táborů - jsem měla nejednou husí kůži a slzy v očích. Jak je možné, že se něco takového vůbec mohlo dít?! ...

4 22.11.2018

Výborná kniha o naší historii, počínaje první republikou a úvahami nad naší budoucností konče. Tabery v knize popisuje nejen důležité momenty a politický vývoj, ale i naší společnost jako takovou. Kniha je napsána velice čtivě a já bych byla strašně ráda, kdyby si jí (nejen) mladí lidé přečetli. Už jen z důvodu, že na moderní dějiny se ve školách moc nehraje - snad ze strachu ze správné interpretace, co já vím - a tímto způsobem by se mohli nenásilnou formou dozvědět něco o naší historii v souvislostech. Protože i jak je zmíněno v knize, je strašně důležité, abychom se zajímali o svět kolem sebe, abychom nebyli laxní a nebylo nám vše jedno. Zvlášť v časech, jako jsou ty dnešní.
Kniha je plná spousty zajímavých myšlenek od různých autorů, chtěla bych zde pro příklad zmínit úvahu H.G. Schauera, který tvrdil, že národ jako takový musí pojit i něco jiného než jen stejný jazyk či obývané území. Abychom se opravdu mohli považovat za jeden národ, měli bychom mít společnou ideu. Věřit ve stejné věci. Což se podle mého už nějakou dobu v Čechách neděje a společnost se místo toho dělí na oddělené tábory, které si spolu nejen že nerozumí, ale ani rozumět nechtějí. Samotný fakt, že tu už několik let není osoba, v nejlepším případě by mělo jít o hlavu státu, která by onu mravní ideu reprezentovala, snad ani nemusím zmiňovat.
Při čtení mi bylo kolikrát smutno z toho, jaký národ vlastně jsme. Tabery nás popsal naprosto trefně. Celkově všechna v knize zmíněná témata jsou aktuální a tím spíš bych každému doporučila si jí přečíst.
Samozřejmě se občas do textu promítají Taberyho osobního postoje, to se ale asi dalo očekávat. Není to ale časté a většina kapitol obsahuje shrnutí faktů a úvahu nad nimi.

Kniha je skvělým čtením pro lidi s otevřenou myslí, pro lidi, co jsou schopni kritického myšlení. Nejhorší ale je, že ti, kteří by si něco podobného přečíst skutečně potřebovali, se ke knize nikdy sami nedostanou. (...)
Já dávám pět hvězdiček. Není nic, co bych vytkla.

“Kdybychom v Česku vynaložili stejnou energii na řešení problémů, jakou vynakládáme na hanění názorových oponentů, byli bychom nejúspěšnější společností na světě.”

6 22.11.2018

Malý život jsem četla měsíc. A nebylo to ani tak tím, kolik stránek tahle knížka má ani jak hustě jsou popsány, ale jako tím, jak náročný pro mě tenhle příběh byl.
Čtyři lidé z NY - architekt Malcom, umělec Džejbí, Willem hrající v divadle a později i filmech a nakonec Jude, právník s nejasnou minulostí, o kterém celý tenhle příběh ve finále je. Ženy se zde skoro nevyskytují, celá kniha je popisem života těchto čtyř mužů, které sledujeme od jejich mládí, krátkými flashbacky se občas vracíme ještě hlouběji do minulosti a nakonec, nakonec se v příběhu dostáváme až do doby, kdy je hlavním postavám kolem padesátky.
Je to kniha o přátelství, sebepoškozování, lásce, vztazích, zneužívání, duševní nemoci a životě jako takovém. O jeho malosti a malichernosti. Což už napovídá samotný název.

Kolikrát jsem knihu musela přestat číst, protože mi z ní samotné nebylo dobře a jaksi to prohlubovalo mou osobní duševní nepohodu. Úzkosti a deprese jsou zde popsány tak dokonale, že jsem je najednou cítila sama na vlastní kůži. Dlouho se mi nestalo, že by ve mně knížka dokázala vyvolat tak silné pocity.

Nějaké mínusy bych knížce ale přece jen dala. Příběh, který se odehrává na 700 stranách mi chvílemi přišel dost roztahaný a jsem toho názoru, že kdyby se "smrsknul" na takových 400, bylo by to ideální a úplně by to stačilo. Taky mi kolikrát přišlo, že se toho Judeovi stalo opravdu až moc na to, aby to dokázalo vzbudit dojem reálnosti. Na každém rohu někdo, kdo ho chce znásilnit a zneužít. A tím bych asi mínusy skončila. Spíš než nějaká pointa či závěr mě učaroval příběh jako takový a fakt, jak skvěle dokázala autorka životy těchto lidí popsat a vzájemně proplést.

A na Judea budu ještě nějaký ten pátek myslet, to přiznávám.

4 22.11.2018

Přišlo mi to takové nijaké. Nic, co by ve mně zanechalo nějaký hlubší čtenářský zážitek. Jak už po straně jazykové, tak obsahové. To už ani nemluvím o tom, že mi povídka, označovaná jako hororová, hororovou vůbec nepřišla. Ano, nějaké prvky by se tam snad našly, jinak mi to ale přišlo dost slabé.
Dvě hvězdy za to, že se to docela svižně četlo a že mě bavila původní ironická zápletka.

5 22.11.2018

Po dočtení jsem měla rozporuplné pocity. Nic hlubšího ve mně kniha nezanechala, na konci jsem se sama sebe ptala ,,a to je jako všechno?". Co se ale dánské spisovatelce nedá upřít je fakt, že je to zas něco úplně jiného. Žádné květnaté popisy, jen strohý popis děje a činností, které ve finále ani nejsou tak podstatné. Jako by nás autorka záměrně nechávala, abychom si příběh domysleli sami. Zároveň umí pomocí těch strohých vět skvělé popsat atmosféru a pocity, při čtení jsem se kolikrát cítila stejně prázdně, jako sama hlavní hrdinka. Tak nějak to podle mě bylo myšleno. Žádné složité popisování pocitů, protože deprese či samota se ve finále dá možná nejlíp popsat právě tak.

Takže ve shrnutí ano, kniha to byla fajn, ale nic hlubšího jsem si z ní neodnesla a mám dojem, že nebude patřit mezi ty "vyvolené", o kterých přemýšlím ještě x týdnů po dočtení.

22.11.2018

Když jsem Těsnohlídka četla poprvé, mrazilo mě po celém těle a při určitých pasážích jsem měla dokonce co dělat, abych se nerozbrečela, jak strašně silný, pravdivý, emotivní a výstižný mi jeho řádky přišly.
Násilí bez předsudků mi přišlo skvělé a neustále se k těmto básním vracím, hlavně v posledních dnech. A Ada, kterou bych označila spíš jako novelu, mi přišla taky skvělá a zhltla jsem jí během jednoho dne cestou metrem. Zatímco Násilí bez předsudků je takovou generační výpovědí, Ada je textem o lásce, o vztahu, o prázdnotě a o tom, jak se neustále točíme v kruzích. Je to příběh o tom, že nejen ženy, ale i muži jsou citliví a dokážou být zoufale zamilovaní.

Ada tedy rozhodně není poslední knihou, kterou jsem si od Jana Těsnohlídka přečetla, jelikož jsem jeho slov plná a tak nějak chci další a další. Snad proto, že jsou tak výstižná a já se v nich tolik nacházím.

4 22.11.2018

Já nevím, osobně mi Tvé překrásné já přišlo minimálně stejně tak dobré jako Snuff, který mě od Palahniuka fakt bavil. V knížce se setkáváme s dystopickou ženskou společností budoucnosti. Hlavní hrdinka Penny, průměrná žena pracující v advokátní kanceláři, se díky vlastnímu trapasu stane milenkou nejbohatšího a nejvlivnějšího muže světa (trochu jako 50 shades, nezdá se?) - aby posléze zjistila, že posloužila jen jako prostředek k testování erotických pomůcek, které mají být co nevidět uvedeny na trh a ovládnout celou ženskou společnost. Penny tuto práci odvede tak dobře, že ženy díky těmto "udělátkům" z řady Tvé překrásné já zapomenou na své životy a celé své bytí podřídí rozkoši. Svět se hroutí a jediná Penny ho může zachránit.

Je to ujetý, místy fakt dost nechutný (ale tak to je u Palahniuka už taková klasika ne?), vtipný a prostě... jedna velká šílenost. A to mě na tom právě tak baví.

1 22.11.2018