anna0480 komentáře u knih

"dej si pozor na to, co si přeješ, může se ti to totiž opravdu splnit."

Nevím, já ani nebyla zklamaná, jelikož jsem ani nic extra nečekala. Tyhle ilustrovaný novely mi od Murakamiho přijdou všechny slabší a ani tahle bohužel nebyla výjimkou.

1 22.11.2018

Po autorčiných Němcích a Doupěti - obě knihy jsou mimochodem skvělé - jsem měla chuť přečíst si něco z autorčiny rané tvorby. Je hlína k snědku? je příběh o sexualitě, o hledání sebe sama. Příběh plný melancholie, který jako by byl stvořený pro deštivý podzimní podvečer. Jinak mi to ale oproti zmiňovaným knihám Němci a Doupě přišlo slabé. Faktem ale zůstává, že autorka to se slovy umí a spousta vět je skvostem sama o sobě.

1 22.11.2018

V porovnání s autorčinou předcházející knihou Němci je tahle podle mě o něco slabší, ale ani tak jsem se u čtení nenudila a knihu přečetla během dvou dní.
Opět se zde setkáváme s více dějovými linkami, přičemž jedna z nich je o japonském páru žijícím v Americe. Žena z tohoto páru umírá na rakovinu a její muž už to nedokáže snést a tak odjíždí na cesty. I když si je vědom toho, že se může vrátit a ona už tam být nemusí. (...) Další dějovou linií je starší Vietnamka, která byla před lety nucena přijet za svou dcerou do České republiky, ve Vietnamu už jí totiž nikdo nezbyl. Už je to sice několik let, co tu žije, ani tak si tu ale nepřipadá doma a jediné, co jí váže s domovem je hedvábí a kondenzovaný zázvor. A nakonec linka hlavní - důchodkyně Květa, která se několik let starala o svého nemocného muže a najednou, když už tu není, jí schází někdo takový. O koho by se mohla starat, komu by mohla vařit a hlavně, komu by mohla odvyprávět celý svůj život. A tak začne ve sklepě svého domu vytvářet Doupě. Doupě obložené novinami, Doupě, které je vybaveno knihovničkou, kobercem a postelí s voňavým povlečením. Koho do Doupěte chytí?

Dějové linky se - jak už to tak většinou u takových knih bývá - místy protnou. Není to ale nic násilného a ani nečekejte nějaké wow. Trochu mě mrzel useknutý závěr, jako by kniha skončila příliš rychle. Jinak ale dávám tři hvězdičky. Líbilo se mi to, kniha se četla lehce i díky krátkým kapitolám, které autorka používala už v již zmiňované knize Němci.

3 22.11.2018

Vždycky mě víc lákaly hory než moře a tak pro mě tahle knížka byla takovým moc příjemným únikem. Celý příběh je vlastně o vyvíjejícím se přátelství Pietra a Bruna, kteří se jako malí kluci seznámí v horách. Každý z nich je úplně jiný a přesto si tak dobře rozumí. Bruno, syn horalů, který krom hor vlastně nic jiného nezná. A pak Pietro pocházející z města a vedoucí vcelku normální život. Během jejich života se scházejí a znovu rozcházejí, na jejich přátelství jako by to ale vůbec nebylo znát.
Strohost a velkolepost hor tady byla popsána naprosto dokonale. On celkově ten popis přírody či práce v horách byl naprosto autentický a já při čtení měla kolikrát dojem, že se stačí jen pořádně nadechnout a sama ucítím tu vůni smrků a jezera. Celé to na mě působilo tak poeticky a melancholicky. Kdybych to měla shrnout, je to knížka o nacházení sebe sama. Je to o zdolávání vrcholů a propastí nejen v horách, ale i v životě.

14 22.11.2018

Kniha mi trochu připomínala 451 stupňů Fahrenheita nebo 1984 od Orwella, hlavně tím, že jde v obou případech o příběhy, které by se klidně mohly stát, ve všech zmíněných knihách jde o antiutopii, ze které běhá mráz po zádech.
A moje celkové dojmy z knihy; Myslím, že by se s daným tématem dalo mnohem líp pracovat. Je to skvělý námět, který byl podle mě zbytečně promrhán. V první polovině knížky jsem se nemohla úplně začíst a přišlo mi to trochu jako nuda. Vypravěčka zde popisuje činnosti bez jakýchkoliv emocí, jakoby bez zájmu. Občas jsou tyto záznamy protnuty retrospekcí, návratem do minulosti, kdy byl svět ještě v pořádku. Vzpomíná na tak běžné činnosti, jako bylo třeba placení kartou, možnost volby, milovaní se svým mužem, na oblečení, které tenkrát ženy mohly nosit, na řízení auta, procházky.
Druhá část knížky, asi tak od 150 strany (celkově má kniha asi 320 stran) mě začala bavit a přečetla jsem ji téměř na jeden zátah. Konečně se začalo něco dít, konečně vznikla nějaká zápletka. Čekala jsem možná ještě trochu víc, možná i trochu jiný konec, ale celkově jde o příběh, nad kterým budu ještě nějaký ten čas přemýšlet.

2 22.11.2018

Deník Anny Frankové jsem četla před lety a už tenkrát se mi dostal pod kůži. Děj ani snad není třeba vyprávět, známe ho nejspíš všichni.
Komiksová podoba příběhu pro mě byla příjemným připomenutím. Některé pasáže podle mě z původního příběhu ani nepocházely, například určitá nahlédnutí do života v zadním traktu. I tak mi to ale přišlo nenucené a v knize mi to vůbec nevadilo, naopak. Tyto pasáže ale střídaly i ty vyjmuté přímo z originální verze, což bylo fajn.
Pokud někdo Deník Anny Frankové ještě nečetl, nedoporučuju začínat tímto titulem už jen z toho důvodu, že tu - zcela přirozeně - není všechno. Jinak je to ale komiks moc povedený.

1 22.11.2018

,,Milý, přemilý Petere, cítíš to?
Každej jsme ve svým osobním kómatu."

Začátek knihy pecka. Životem unavená ženská ve středních letech, pracující na ostrově žijícím z cestovního ruchu jako servírka. A už od začátku nám dává jasně najevo, jak jí tahle práce štve. A nejenom jí, ale i zbytek ostrovanů. Kniha je koncipována jako deník. Deník, kterej Misty (ta žena ve středních letech) píše svýmu muži, který je v kómatu. Už několik měsíců jako ležák, slovy Misty vegeťák. Protože se chtěl zabít ve svým autě a čirou náhodou mu to nevyšlo. Ani tohle nedokázal udělat pořádně. Nebo ne?

Bavilo mě to. Čím víc knih Palahniuka čtu, tím víc nabývám dojmu, že mají všechny jeho knihy podobnou šablonu. Podobný postavy. Podobnej hnus. Zároveň se Palahniuk nebojí ve svých knížkách poukázat na problémy, o kterých se jinak lidi tak nějak bojí mluvit. Baví mě to. I to, že je to většinou tak trochu antiutopie. Tady jsem navíc do posledních stránek nevěděla, jak to vlastně všechno bylo, co za tím vším je. Celou knihu jsem měla v hlavě milion myšlenek a nápadů, jak by to asi dopadne a jak se to celé objasní. Jen jsem doufala, že se nedočkáme otevřeného konce. Protože to bych byla asi naštvaná.

Příjemnou třešničkou na dortu jsou zajímavosti ze světa umění. Kolem umění se vlastně točí celý příběh. A to mě taky bavilo.

Za mě teda čtyři hvězdičky. Čtyři proto, že to bylo skvělý a fakt nemám nic, co bych tomu mohla vytknout. Vlastně jo, možná konec by mohl být trochu víc wow. Jinak ve srovnání třeba takové Tvé překrásné já se mi líbilo ještě o chlup víc.

3 22.11.2018

Dlouho jsem nečetla nic takového. Nejde o žádné ufňukané psaní o tom, že jíst maso je špatné, že tím ubližujeme zvířátkům a tak dále. Nic takového. Foer nám předkládá holá fakta a informace, jež jsou všechny podloženy zdroji. Žádné výmysly, které by měly hrát na city (i tak ale samozřejmě hrají. pokud tedy nejste z kamene a utrpení jiných je vám jedno).
Tahle kniha mě donutila se nad tím, jak jako lidé fungujeme, ještě víc zamyslet. A rozesmutnila mě tak, jako už něco dlouho ne (a zároveň utvrdila v tom, že maso už opravdu jíst nechci).
Foer píše věcně a čtivě. Občas jsem měla problém číst dál, jak mě to bolelo, ale k tomu právě tahle kniha slouží. Aby se člověk dozvěděl víc o masném průmyslu - tak, jak opravdu funguje - a následně se sám rozhodl, jestli ho chce nebo nechce podporovat i nadále. Doporučuju.

3 22.11.2018

Taková fajn oddechovka, přečtená za dvě cesty do práce. Spousta archivních fotek koček, kratší texty, ve kterých se ale Bukowski sem tam opakuje. Ale vzhledem k tomu, že jde o kočky a ve finále je kniha moc milá jako celek (a je z ní poznat, že i sám Bukowski ke kočkám hodně přilnul), mu to asi odpustím. Kniha pro nás - milovníky koček - jako stvořená.

4 22.11.2018

Z první knihy, kterou jsem od dánské autorky Helle Helle četla (Tohle jsem měla napsat v přítomném čase), jsem byla trochu rozpačitá a ve finále jsem se nemohla rozhodnout, zda se mi líbila nebo ne. A tak jsem se od ní rozhodla přečíst ještě nějakou další.
Autorka píše stroze, syrově (ostatně jako většina severských autorů). Nudu maloměsta popisuje v krátkých a jednoduchých větách a nevím, do toho dánského prostředí mi to perfektně zapadalo. Stejně jako první výše zmiňovaná kniha je i tahle spíš o navnadění určitého pocitu, než o perfektní zápletce. Napětí při četbě rozhodně necítíte.

Po přečtení mám opět stejný pocit, jako jsem měla u její první knížky. Dávám tři hvězdičky. Průměr, který neurazí, ani nenadchne. Od Helle Helle je to ale asi má poslední knížka, tak nějak nemám potřebu sahat po další.

22.11.2018

Tohle je prostě výborný! Ester a Josefinu sleduju už nějakou chvíli na instagramu a tak pro mě knižní vydání jejich rozchodových vět bylo příjemným překvapením. A co si budeme povídat, každý z nás už nějakou podobnou větu někdy slyšel. (A tak mi to nedalo a sama jsem jim jednu takovou taky poslala! :D)

1 22.11.2018

Tak tahle kniha byla naprosto skvělá a já jí asi ještě dlouho budu všem kolem doporučovat.
Harari nám v ní nenásilnou formou předkládá celou historii lidstva, přičemž kniha končí úvahami nad naší budoucností a kam nás naše momentální forma žití zavede a jestli to bude správně nebo ne. Ostatně úvahám nad tím, co bude, se autor věnuje v nadcházející knize Homo deus, na kterou se taky chystám.

Spousta věcí mi díky této knize byla objasněna, spoustu věcí jsem si po letech zase připomněla a co víc, zjistila jsem, že x věcí, které nám ve škole byly předkládány jako hotová věc, byly úplně jinak. Kniha je psána v relativně krátkých kapitolách, takže má spád a čte se svižně, těch 500 stran, které v českém překladu má, vám uteče jako nic. Mnoho otázek, které Harari v knize překládá, nás nutí k zamyšlení. A to mě baví. Kolikrát by to ale ve čtenáři mohlo snad i probudit depresi.

Zajímavou věcí, která mi do té doby tak nějak unikla, byl fakt, že jako lidé jsme se ke zvířatům nikdy nechovali nějak zvlášť hezky. Ale nikdy to nebylo tak šílené jako dnes, kde se jako lidé považujeme za pány tvorstva, snažíme se jít proti přírodě a ze zvířat jsme si udělali jen pouhé produkty. Jednáme s nimi jako s neživými věcmi a já nevěřím, že za to někdy v budoucnu nepřijde odplata. Za to, že jsme takhle (a ne jen velkochovy) moc ovlivnili přirozený chod přírody.

Tato kniha zároveň patří mezi jednu z těch, do kterých jsem si s radostí psala, podtrhávala a budu se k ní určitě ještě vracet.

,,Lidé jsou sice schopni ohromujících výkonů, ale nejsou si jistí, oč se vlastně snaží, a spokojení nejsou o nic více než dříve. Pokročili jsme od kánoí ke galérám, parníkům a vesmírným lodím, ale nikdo neví, kam směřujeme. Máme více moci, ale nevíme, jak s ní naložit. A co je horší, chováme se nezodpovědně. Počínáme si jako bohové, kteří stvořili sami sebe, uznávají jen fyzikální zákony a nikomu neskládají účty. Zabíjíme a ničíme ostatní tvory i přírodu, ženeme se za pohodlím a zábavou ale spokojenost nenacházíme.
Může být něco nebezpečnějšího než nespokojení a nezodpovědní bohové, kteří nevědí, co chtějí?"

4 22.11.2018

Jak už to tak s povídkovými knihami bývá, některé příběhy jsou lepší, některé slabší. U knihy Vladimíry Valové to nebylo jinak.
Když to vezmeme kolem a kolem, povídky pojednávají o prázdnotě v nás. O smutku. Některé povídky se četly samy a já v nich nacházela určitou hloubku. Jako třeba v té, kde se v zatopeném lomu po letech setkávají matka s dcerou. Na místě, kde před lety zemřel jejich manžel - otec. Nebo ta, kdy žena toleruje nevěru svého muže jen kvůli dítěti. Musí být silná. Aby se jí rodina nerozpadla tak, jako když ona byla malá. Nebo povídka, ve které figuruje starý despotický muž, bývalý učitel, který svou zlostí utrápil nemocnou manželku k smrti. Setkává se s mladou bývalou narkomankou, která byla dříve jeho žačkou. Silný střet světů.

Pořád se snažím přijít povídkám na chuť. Jakýmkoliv. A stále se mi to moc nedaří. Ačkoliv v knize Do vnitrozemí většinou pointa přišla právě ve chvíli, kdy přijít měla, jí ani tak nemůžu dát pět hvězdiček. A to díky tomu, že jsem u pár povídek měla pocit, že jsou jen povrchový. Rychle sepsaný, bez hlubšího záměru. Většina z nich je ale skvělá, to jo.

2 22.11.2018

Kdybych měla v pár větách shrnout, o čem vlastně tahle kniha je, řekla bych o bolesti. O bolesti a o tom, že všichni jsme vlastně jen oběťmi obětí.

1 22.11.2018

Jako takhle, nebylo to špatné, ale že bych byla z knihy nadšená, to se taky říct nedá. Od autorky jsem navíc četla už Bábovky a Osm, která byla dokonce s detektivním nádechem. Kniha To prší moře se bohužel ani s jednou z nich nedá srovnat.
Příběh se točí kolem Hanky, která během několika let přijde jak o tátu, který spáchá sebevraždu, tak o mámu, která zemře při autonehodě. Zda vlastní vinou či s přispěním někoho jiného není do úplného konce tak úplně jasné.
Hlavní hrdinka, již výše zmiňovaná Hanka, mě občas trochu štvala. Chovala se jako spratek, ale to se vzhledem k její situaci možná dalo trochu chápat. Během knihy se postupně sblíží se Zorou, "ježibabou", jak jí říkala zprvu. Zora je její babička a jak Hanka postupně zjišťuje, není až tak špatná, jak se na první pohled zdála. Kniha je prokládána vyprávěním i jiných postav, které v příběhu figurují, a my se tak navíc dozvíme, proč Zoře říkají ve vesnici bláznivá a proč je taková, jaká je. Prožijeme poslední den s Hančiným otcem a zjistíme, že někdy je život tak neúnosný, že už to prostě nejde dál. A že by byla stačila jedna jediná věta či pohlazení od správného člověka a Hančin otec tu ještě mohl být. A zjišťujeme, že každý z nás si nese to své trápení, které se na něm chtíc nechtíc podepsalo. Na nás ale je, jak s touto bolestí naložíme a jestli se jí necháme zlomit nebo naopak posílit.

Třeštíková píše dobře a možná i díky tomu mě její knihy o vztazích baví. Sahám po nich ve chvílích, kdy dočtu něco náročnějšího a chci si přečíst něco odlehčenějšího, ale nikoliv hloupého. Kdybych to ale měla srovnat s jinou českou autorkou, která píše o vztazích, dejme tomu s momentálně velmi oblíbenou a nadanou Alenou Mornštajnovou, nedá se to srovnat, Mornštajnová je na úplně jiné úrovni. O jejích knihách, na rozdíl od Třeštíkové, přemýšlíte i dlouho poté, co jste je dočetli.

Když to vezmu kolem a kolem, kniha je celkově depresivní, její závěr byl na můj vkus trochu uspěchaný a kýčovitý. Ve finále mě ale ta druhá půlka příběhu bavila víc, měla spád a spousta věcí zde byla vysvětlena.
Tři hvězdičky, takový horší průměr.

3 22.11.2018

O této prvotině české autorky žijící v Japonsku se poslední týdny všude mluví a tak mi to nedalo a přečetla jsem si jí taky. Japonskou literaturu mám ráda, i když patřím zatím hlavně mezi ty, co nedají dopustit na Murakamiho (který - co si budeme povídat - píše spíše západním stylem) a ostatní japonské autory zatím teprve objevuji.
Kniha Probudím se na Šibuji se odehrává ve více rovinách, přičemž v obou z nich je hlavní hrdinkou studentka japanistiky Jana. V té první Jana žije v Praze a celé své momentální bytí věnuje pátrání po japonském autorovi Kawašitovi, kterému by chtěla zasvětit svou diplomovou práci, ale má pro ni bohužel stále málo podkladů. O Kawašitovi se totiž nedá téměř nikde nic zjistit, skoro to vypadá, jako by vůbec neexistoval. Na pomoc jí přichází těžký intelektuál Viktor Klíma, taktéž student japanistiky. Během večerů nad překladem dávno zapomenutých Kawašitových povídek a textů se s Janou sbližují.
V druhé rovině se ještě náctiletá Jana probouzí na Šibuji. Tato rovina má nádech magického realismu, Jana totiž sama neví, čím vlastně je. Neustále se motá v kruzích a nedostane se nikdy dál, než k soše psa Hačiko. Z nějakého neznámého důvodu se při každém pokusu jít někam dál, za pomyslnou hranici, octne zase zpátky. Nemusí jíst ani pít, necítí bolest a lidé jí až na výjimky nevidí, jako by byla duchem. Takto na Šibuji zůstává dalších sedm let až do chvíle, kdy se objeví TEN Viktor Klíma, který do Japonska odjíždí studovat. Náctiletá Jana, Jana zaseknutá v minulosti, ho ale samozřejmě ještě nezná. Viktor Klíma jí ale z neznámého důvodu jako jeden z mála vidí a náctileté Janě nezbývá nic jiného než mu věřit, že k sobě - tam někde v Praze a v budoucnosti - mají opravdu blízko. Společně pátrají po kořenech Kawašity, protože podle Klímy je jedinou možností, jak tyhle dvě Jany spojit, dostat Janu žijící v Praze sem do Japonska. A jediná cesta, jak se sem může dostat, je napsat skvělou diplomovou práci o tomto japonském autorovi a dostat stipendium.

Kniha mě bavila, jediné co mě trochu mrzelo byl na můj vkus až moc rychle useknutý konec. Jak kdyby autorka nevěděla co dál a tak to ve spěchu nějak uzavřela. Je to škoda, protože příběh jako takový měl potenciál skončit klidně otevřeně, ale víc promyšleněji a s pointou.
To je ale asi jediná moje výtka. Postavy byly skvěle vykreslené, prostředí i atmosféra skvěle popsané. A těch pár ilustrací, které v knize jsou, jsou taky krásné.

3 22.11.2018

Výborná reportážní kniha o rasistickém hnutí Ku-klux-klan. Polská autorka přijíždí do státu Arkansas na sjezd KKK, kde má možnost prozkoumat tuto extremistickou organizaci zblízka a setkat se nejen s významnými členy hnutí. Píše pak o tomto stále kontroverzním tématu s nadhledem a bez citového zabarvení, podává nám holá fakta a informace, názor si máme utvořit každý sám.
Občas se mi čtení táhlo a já u knihy usínala (to ale přičítám pracovnímu vyčerpání, o úplně oddechovou literaturu nejde, co si budeme povídat), i tak jsem se ale dozvěděla spoustu zajímavých informací a prošla si dějiny hnutí od samotného začátku a to konkrétně od 2. pol. 19. století, kdy hnutí vzniklo v Americe jako reakce na výsledky občanské války, se kterými byl spojený i konec otroctví. Členové zakládajícího hnutí se snažili zrovnoprávnění černochů zabránit a to všemi možnými způsoby. V průběhu čtení se dostáváme do současnosti a já se kolikrát při čtení neubráním údivu, jak je něco takového v dnešní době ještě možné...

Kniha výborná, pokud vás podobná témata zajímají a stojíte o kvalitní zpracování, je reportážní řada Prokletí reportéři od nakladatelství Absynt skvělou volbou.

2 22.11.2018

Těsnohlídek je moje srdcovka a na jeho novou básnickou sbírku jsem se strašně těšila. Možná i kvůli tomu přehnanému těšení pro mě byla zklamáním.
Témata se opakují, což by se i dalo odpustit. Jako by ale jeho básně byly prázdné, nic neříkající. Ve srovnání se sbírkou Násilí bez předsudků nebo Ještě je co ztratit je tohle prostě slabý. Předchozí sbírky jsem hltala a 99 % básní v nich ve mně něco probouzelo. Silný pocity, který způsobily, že si většinu zmiňovaných básní pamatuju dodnes a co víc, uměla bych některé i citovat. Tady se ale bohužel nic takového nedělo.

Tahle sbírka ve mně jednoduše nic nevyvolala, bohužel. Nebylo to špatné, jako by to ale byly již dříve napsané básně, ale osekané o nějakou hloubku. Za mě bohužel zklamání.

22.11.2018

Vzpomínám si, když jsem před měsícem ještě pracovala v knihkupectví a právě Tatér z Osvětimi byl jedním z nejpoptávanějších titulů, dokonce - pokud si dobře vzpomínám - se mu dělal dotisk. Lidi se na tuto knihu neustále ptali a já tak nabyla dojmu, že bude asi fakt dobrá. A tak jsem se do ní s velkým očekáváním pustila taky.

Kde začít. Beletrie pojednávající o holocaustu a koncentračních táborech jsem přečetla spoustu a téměř všechny ty přečtené knihy mě dostaly. To se ale o Tatérovi říct rozhodně nedá (a ani fakt, že jde o knihu napsanou podle skutečného příběhu, tomu bohužel nepomáhá). Hlavní postavou je Lale, slovenský Žid, který se dostal do koncentračního tábora Osvětim a díky svému postavení tatéra se měl o něco lépe než ostatní. Měl nejen svou místnost a postel, ale i záruku, že ho nezabijí tak snadno, jako další spoluvězně. Lale svou nepatrnou volnost využíval k činům, mohl díky své práci měnit šperky a peníze z majetku zavražděných židů za jídlo, kterým pomáhal udržet naživu ostatní. V knize je taky důležitou dějovou linkou romantický vztah mezi Lalem a Gitou, se kterou se poznává právě za zdmi koncentračního tábora. Jejich vztah jako by se snad ale ani neodehrával v Osvětimi, je příliš zromantizovaný. Esesáci působí jako kamarádi, pochod smrti je popsaný jak jen o něco delší vycházka do přírody, spalování v krematoriích je zmíněno jen párkrát a ještě poněkud okrajově. Styl psaní vůbec neodpovídá tématu, příliš povrchní, příliš jednoduchý. Události jdou po sobě strašně rychle a žádné z nich se nepřikládá důležitost. A závěr? Žádné očekávané mrazení, žádné wow. Spíš na můj vkus až příliš zidealizovaný slaďák, který se pro takovou knihu vůbec nehodí.

Vůbec nic to ve mně nezanechalo a jak si tak po sobě recenzi zpětně čtu, ubírám ještě jednu hvězdičku a nechávám nakonec jen dvě. Za mě velké zklamání.

7 22.11.2018

Za mě takový průměr, jednohubka, kterou přečtete za pár dní bez toho, aniž by ve vás něco hlubšího evokovala. Celý příběh je o žárlivosti a o tom, jak daleko kvůli ní člověk dokáže zajít a co víc, že nás samotné dokáže snadno zničit, pokud si nedáme pozor. Hlavní postavou je Graham, univerzitní profesor, který žárlí na svou manželku. Nejhorší ale je, že k žárlivosti jako takové nemá důvod, tím spíš, že nežárlí na přítomné muže, které by se kolem jeho ženy mohli motat, ale na ty minulé, co se vyskytovali ještě předtím, než se oni dva vůbec poznali. Jejich dříve idylický vztah se začíná díky Grahamovo šílené žárlivosti rozpadat...

22.11.2018