Do vnitrozemí

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Debutující Vladimíra Valová přichází se souborem ostrých próz, které svou náladou připomenou Jana Balabána. Nikdo si na nic nehraje, a pokud ano, dlouho mu to nevydrží. Není to veselý svět, ale není ani beznadějný, a hlavně — je náš. Okamžik, jeden z tisíce, kdy člověk udělá krok stranou a seskočí z pojízdného pásu vlastního života: vypne telefon, ať si všichni trhnou, ráno kdovíproč neodejde do práce, jen tak se opije s cizincem, nabídne azyl nuzákovi či rozkope vlčí máky v květu. To je ten okamžik, kdy se život otevírá a puká, objevuje se cesta nebo propast nebo cesta na dno propasti. Tihle hrdinové vědí, že záleží jen na nich, kolik toho prožijí a co si ze života urvou. Jejich nejbližším společníkem je samota, i když vědí, že ticho, které ji provází, bývá smrtící a někdy musejí křičet jako na lesy. Jednou odpoví jen ozvěna, ale jindy volání dolehne k uchu druhé bytosti....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/34_/343538/do-vnitrozemi-sL2-343538.jpg 4.258
Žánr:
Povídky, Literatura česká
Vydáno:, Host
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (14)

Kniha Do vnitrozemí

Přidat komentář
Richisa
09. dubna

Zajímavá kniha. Některé povídky lepší, jiné horší, ale všechny nutily k hlubšímu zamyšlení. Vyzařovala z nich prázdnota života a pocit nenaplnění... Napadalo mě, kolik lidí takto žije. Buď jen tak nějak proplouvá od nikud nikam, nebo se naopak žene za něčím bez zastavení... Smutné...

ladyka
16. února

Povídky o samotě, hlavně té vnitřní. Četla jsem po kouskách, max. tři za den. Většina z nich se mi líbila, pár proniklo až do mého vnitrozemí. Zlomek povídek bych klidně vypustila, přišly mi divné, naštěstí jich bylo minimum. Niternost knížky umocňuje i její obálka a fotografie v obsahu, nenechte si je při čtení ujít.

Emily82
07. února

Pěkně napsané povídky, čtivé, bez příkras. Na pět hvězd to sice není, stále mi tam chybělo nějaké hlubší, nedefinovatelné "cosi", ale čtení jsem si užila a některé příběhy mne vedly k melancholickému zamyšlení.

anna0480
22.11.2018

Jak už to tak s povídkovými knihami bývá, některé příběhy jsou lepší, některé slabší. U knihy Vladimíry Valové to nebylo jinak.
Když to vezmeme kolem a kolem, povídky pojednávají o prázdnotě v nás. O smutku. Některé povídky se četly samy a já v nich nacházela určitou hloubku. Jako třeba v té, kde se v zatopeném lomu po letech setkávají matka s dcerou. Na místě, kde před lety zemřel jejich manžel - otec. Nebo ta, kdy žena toleruje nevěru svého muže jen kvůli dítěti. Musí být silná. Aby se jí rodina nerozpadla tak, jako když ona byla malá. Nebo povídka, ve které figuruje starý despotický muž, bývalý učitel, který svou zlostí utrápil nemocnou manželku k smrti. Setkává se s mladou bývalou narkomankou, která byla dříve jeho žačkou. Silný střet světů.

Pořád se snažím přijít povídkám na chuť. Jakýmkoliv. A stále se mi to moc nedaří. Ačkoliv v knize Do vnitrozemí většinou pointa přišla právě ve chvíli, kdy přijít měla, jí ani tak nemůžu dát pět hvězdiček. A to díky tomu, že jsem u pár povídek měla pocit, že jsou jen povrchový. Rychle sepsaný, bez hlubšího záměru. Většina z nich je ale skvělá, to jo.

fred749
13.06.2018

Vydařený debut, zkušeně napsané povídky, které podle mého názoru většinou příliš negativně nepůsobí.

Sparkling
07.06.2018

Moje vysoká očekávání možná tak trochu předurčila následné zklamání. Zdá se mi, jako by velká většina současných českých autorů psala velmi podobným stylem - krátké povídky, pro které má být právě ono úzce ohraničené časové období, jen pár dní či dokonce pouhých hodin nebo minut, ctností. Úzkosti, zármutek, dno lidské zkušenosti, špatné vlastnosti, hříchy, zklamání. Postavy, které připomínají pouhé stíny potácející se ve svém životě od jedné katastrofy ke druhé. Valová ke schématu přidává ještě pozitivní tečku na konec každé povídky, aby to přece jen nevyznívalo tak černočerně. Pro mě tedy představuje Do vnitrozemí průměrnou a lehce únavnou knihu.

purie
13.04.2018

Mimořádně zralá, empatická, precizní a pestrá mozaika příběhů a životních situací. Knížku je lépe číst pozvola, beze spěchu, 1 max. 2 povídky najednou, nechat je doznít, dopůsobit.
Zmiňovaná podobnost s Janem Balabánem se jistě nabízí. Pro mě je tu ale výrazný rozdíl: povídky J.B. jsou často velmi chmurné, až deprimující, s velmi obtížně dohledatelnou nadějí.
Povídky V.V. jsou pro mě do značné míry opakem, ve svém vyznění pozitivní, povznášející. A mnohdy až dechberoucí jak hluboce intimní prožitky je autorka schopna zachytit a dokonale zprostředkovat.

grillica
13.03.2018

Proč mě nezaujalo tak vynikající dílo talentované autorky. Neumím to vystihnout, ale nebylo mi těžce a ouzko, nebylo mi zle a nechtělo se mi brečet, což jsou přesně ty emoce, které bych si u povídkového souboru tohoto typu představovala. Je to asi ryze subjektivní, ale čekala jsem víc drásavý text. Možná jsem už přemírou drásavosti lhostejná k té drásavosti všednodenní, i když ta mě dokáže rozhodit dost. Tady se to zkrátka nepovedlo.