žlučníkář přečtené 213

Rodákův návrat 1997, Thomas Hardy

Tak si to trošku shrneme, jo? Zapadákov jak někde v Rusku, vřesoviště, močály, mlhy a tu a tam nějakej barák s vidlákem. Z toho by jednomu jeblo. Docela dlouho se tam čeká, kdy se zjeví ten rodák, ale nakonec se dočkáme. Pak se roztočej hvězdná kola a v Hardyho stylu se tam začne rozlejvat smutek a smůla. Dokonce když se zjeví přízrak Diggory, kterej je snad v každym křoví, každym vřesu, nebo má vždycky někde blízko zaparkovanou v dešti svojí maringotku, tak to vypádá, že svítá na lepší časy. Spasitel je na světě. Ale o stránku dál si řekneš, ty vole, to je celej Hardy. Zase to dojebal! Překvapilo mě, jak to proti neblahýmu Judovi bylo čtivý a nepustilo mě to z vřesoviště až do konce. Eustacii jsem si horečně představoval, jaký asi měla fluidum, když tam dokázala zmagořet kde koho. V neposlední řadě i rodáka, kterej mi byl docela sympatickej. Jeho postoj hodit za hlavu úplně všechno pohodlný a najít klid a smysl v něčem prospěšnym a snažit se to dotáhnout do konce. Tohle moc lidí nevydrží. Jenže dřív nebyl fejsbuk, takže to nemohlo končit jenom napsáním statusu a pár lajkama za odvahu. Lidi ho maj trošku za kreténa, ale mně se to líbí. Teď si nejsem jistej, jestli jsem toho nevykecal víc, než je zdrávo, ale tak to doporučím a pak vytáhnu paty z baráku. Doufám že máme za barákem vřesoviště, kde bych mohl pálit ohně.... celý text

Spolčení hlupců 1995, John Kennedy Toole

Tak tohle byla jízda Vážení! Už dlouho se mi nestalo, abych při čtení něčeho spadnul smíchy ze židle, a to bez použití alkoholu. Chvíli teda trvalo, než mi došlo že ten pošuk Ignác co čeká na svojí vypitou matku je vlastně třicetiletý vystudovaný budižkničemu. Možná svojí matku ke sportovní disciplíně zvrhávání chardonnay, dohnal právě on. Když se konečně povede tuhle horu smradlavýho sádla přimět k nějaký práci, způsobí to řetězovou reakci, která může zpustošit celý město a ovlivnit spoustu životů. Hrozně mě bavily dialogy mezi timhle pohlcovačem hot dogů a jeho okolím. Šťávu tomu dodávaly ještě další zajímavý figurky tohohle města. Jako třeba negr Burma Jones, kterej přes sluneční brejle nemohl nic vidět a jeho poslání evidentně bylo spotřebovat všechen tabák na Zemi, nebo smolařskej vypatlanej pochůzkář. Policejní sbor složenej z idiotů který se snažej za každou cenu někoho sbalit jenom proto, aby se plnil plán? Super. Celý se to pak zvrhává do honu na bařtipána. Byl jsem k tomu až do konce přilepenej, jako kdybych ruce omylem umyl v kanagonu. Na jednu stranu jsem buřta nesnášel, na druhou stranu mě dost bavil. K tomu ta podpora ostatních kreténů, z nihž každej má jako životní trest žít nadobro v tomhle všivym městě. Hlavně ať ho nikdo neopouští. Dávám tomu plnou palbu a těším se, až si to zase přečtu.... celý text

Kalvárie 1960, Nikolaj Semjonovič Leskov

Sám sebe se ptám, jestli mě nějakej ruskej kousek dokáže překvapit. Myslím si, že i někdy jo. Ale v případě kalvárie se to nestalo. Vystupujou tu burani vodkou nasáklí, je tam zima, bída, nejsou prachy. Řežou se tam bezbranný ženský? Řežou! Proč? Protože proto. Ani to nemusí mít důvod. Je tam dost lidí, co maj v hlavě akorát šťouchaný brambory naložený ve vodce? Ano. Běhaj tam po sibiři šílený Viktorky bez bot i v holomrazech? Ano. Tady se ta ponižovaná Viktorka jmenuje ve skutečnosti Nasťa. Když už se její život s vožralým tupounem (ke kterýmu jí donutil její vydlabanej brat) nedá vydržet, tak jednoho dne roztáhne nohy i s těma hadrama co nosí, a nechá mezi ně zahučet jinýho Rusa, kterej šmejdí kolem a když vidí Nasťu, tak se mu začnou z chřtánu spouštět sliny, jak dětský švihadla. Ten jak na ní padne, tak hned zadělá na průser, kterej se utajit nedá. Ivan, nebo bůh ví, jak se tenhle ťulpas jmenuje nakonec prohlásí Nastěnku chci za ženu a ukáže jakej je grand. Má prázdný kapsy, hlad, hodí za hlavu svoje děti i svojí starou a rozhodne se, že vezmou roha. To ale v Rusku v době, kdy i lidi jsou něčí majetek, zrovna dobře nejde. Vypadá to, že to s Ivanem a Nasťou úplně nedopadne tak, jako v jiný pohádce ze Sibiře. Nevystupuje tam totiž dědeček hříbeček. Tím to bude! Jak celá ta taškařice dopadne neprozradím, musíte k tomu dostat sami. Na to, že to bylo docela klišé ze Sibiře, tak to celkem sypalo a rozsáhlý to taky nebylo. Dá se to sfouknout během večera, kdy je venku psí počasí. Tak od půlky si čtení doporučuju dolívat vodku a přikládat do kamen. Zdar!... celý text

Katovny a mučírny 1993, Vlastimil Vondruška

Pidi brožurka o srandách, co se děly ve středověku. Taky o místech, kde katův pacholek brousil meče a připravoval smyčky pro svýho šéfika. Ten šéf to taky neměl ve společnosti jednoduchý i když třeba chrastil prachama. Není to tak záživný, ale to se od věci ze který se máš poučit ani čekat nedá. Bylo to poučný a dá se srovnat kriminál tehdy a dnes. Tehdy se toho moc neřešilo a když už se začlo něco řešit, tak ses mohl pakovat pod kytky k červíkům dřív, než bys řekl campari. Ale stávalo se i to, že se nic neřešilo a v kriminále tě prostě zapomněli. A bylo fuk, jestli jsi něco provedl, nebo jsi šel jenom kolem. Úplně nudný to nebylo, tak ric pic...... celý text

Příběh pana Pollyho 1959, Herbert George Wells

Začíná to celkem dobře. Pan Polly je břídil, budižkničemu a i když by mohl mít nakročeno k dobrýmu životu, tak svojí leností a prokrastinací ve který by mohl soutěžit na olympiádě, o všechno přijde. Náhodou se ožení a já mám dojem, že si ani nevrznul. Neposere všechno naráz, trvá to dost let a tím víc je to ubíjející. Hele, nechci tady vyzrazovat celej děj. Vtipný je, jak se jeho příběh vypráví od jeho dětství, tak i když je mu šest, pořád se o něm vypráví jako o panu Pollym. Já si z toho odnes to, že člověk nemusí dělat kariéru jak prase a někam se vyšplhat. Stačí, když najde klid a žije tak, jak mu to vyhovuje a dělá co ho naplňuje i když nebude úplně ve vatě. Panu Pollymu jsem fandil a jeho příběh mě celkem bavil, navzdory tomu že nějaký části byly ubíjející. Klidně si to někdy zopáknu. Dávám tomu čtyři kousky, jasný?... celý text

Život s hvězdou 1967, Jiří Weil

Josef Pepi Roubíček je pohodář a proplouvá si životem, dokud ho nedonutěj přišít si na srdce hvězdu. Neznamená to zrovna, že by ve svý čtvrti začal dělat šerifa. Ba právě naopak. Pepi se bojí smrti, což se dá pochopit. Kdyby mi smrt poklepala na rameno, asi bych jí neutek. Nevím, jestli to někdo z Vás zkoušel, ale s plnejma kalhotama se blbě běhá. Kdybych to porovnal s Fuchsovým Theo Mudstockem, tak jak Pepi, tak Theo čekaj, až na ně přijde řada s transportem. Oba se bojej a kalhoty si plnit nemůžou. Maj totiž jenom jedny a ty jsou už docela dost děravý. Theo trénuje na koncentrák, takže pohodička, fórky, ty jsou ty tam a vlastně ani moc nežije. Pepi se bojí smrti a snaží se přežít a najít si něco pozitivního na tom žít v marastu a kličkovat mezi všema vyhláškama proti falešnejm šerifům. Pak mu kámoš, co není šerif valí do hlavy různý rady a vychytávky. Pepi v noci přemejšlí a pak si řekne hovno! a začne se vzpouzet. V noci chodí bez hvězdy a dokonce se i zhuláká. Pořád je to tak, že když jsou ve městě svině, tak se vždycky najde někdo, kdo pomůže i když mu hrozí leda tak svačina v podobě olova. Taky se dozvíme, co všechno se dá v bídě kouřit a z čeho všeho jde vařit čaj. Narozdíl od thea to není tak ponurý a Pepi mi byl sympatickej. Klidně bych uvítal pár stránek navíc. Sice by mi hned zvonil budík, ale myslím, že bych nelitoval...... celý text

Týden v tichém domě 1948, Jan Neruda

Člověk, kterej kdyby si sundal cvikr a založil ZZ TOP už za starýho Rakouska, protože vousy by na to měl, nemusel by psát tuhle věc. Jako malostranský povídky docela i dobrý, a tohle v nich myslim je taky. Ale vydávat to samostatně? Vždyť se tam nic neděje. Kdyby se aspoň něco dělo kolem tý mrtvoly. Ale my jenom šmějsíme po starým baráku a čumíme, kdo žije v jaký partaji. Z mýho pohledu je to nuda jak prase. To je jako strávit celej večer střízlivej při hře člověče nezlob se sám se sebou. Žádnej trhák to není a já z toho byl docela zklamanej, ale je to jenom můj názor. Ty si to ale klíďo přečti. Třeba se ti to bude líbit a vykřikneš ty vole, to je teda síla!... celý text

Divadelní román 1984, Michail Bulgakov

Evidentně to není žádná brnkačka napsat román, pak z něj udělat hru a nakonec jí protlačit do divadla ke zkoušení. A do toho všeho bejt v Rusku. Leontějevič tvrdě narazí u kámošů z mokrý literární čtvrti, u špatnejch rejžů, ředitelů a státního zřízení. Od začátku se to vaří a řítí kamsi do prdele. Kdyby to Bulgáč stihnul dopsat, tak by to asi s Leontějevičem dopadlo jak v receptu Jirky Babici. Čili, za pomalého míchání lejeme do hajzlu. Odsejpalo to jako štěrk z prasklý sajtny a nenudilo to. Bulgakov nezklame.... celý text

Ztracený obzor 2004, James Hilton

Z mého pohledu je to pecka Vážení! Sice je tam pár lidí, co je vlastně někdo unes na střechu světa, ale když nikoho nemáte a nevíte co s vlastním životem, tak to řeší spoustu problémů. Hele, fyzicky jsi sice unesenej, ale nejsi svázanej, můžeš se pohybovat po celým baráku a okolí a navíc ti řeknou, že celej klášter je taková začarovaná díra. Vede jí nejspíš Vlastík Plamínek. Když se necháš zasvětit, tak se můžeš dožít třeba dvěstěpadesátky. Není to skvělý? Žít takhle dlouho vysoko v horách, debužírovat a mít stálej přísun tisku, literatury a hudby. Navíc, když je ti stopadesát, tak vypadáš třeba na padesát. Na jednu stranu to může bejt dobrý, na druhou stranu ti z toho může hrábnout. Mezi postavama se tam tenhle pocit míchá a hledaj smysl života. Každej sleduje něco jinýho. Hlavní postava měla v hlavě asi největší sklad duševního klidu a hromadu šuplíků, kde jsou vytříděný všechny všední starosti a věci, kterejma vlastně nemá smysl se stresovat a trápit. Docela solidní pohodář, kterýho ostatní kvůli jeho pohledu na svět ovšem označujou za pošuka, nebo podivína. Klidně by se mohlo stát, že to nakonec dotáhne na ředitele toho nesmrtelnýho baráku. Celý to bylo klídek, pohoda, tády dády dá. Doporučuju!... celý text

Betonová zahrada 2005, Ian McEwan

Hodně silná historka. Kdyby mi jí někdo vyprávěl na zahrádce u Kloko a řek, že je to pravda, tak bych si musel dát něco kořalek na vydejchání. Povedená rodinka žije na zbořeništi a pak to začne. V hlavní roli beton, smrt, beton, smrt a squatování dětí, který si krátěj čas vzájemným hraním na doktora za účasti smradu rozkládajícího se těla. Myslím, že ten kluk po ignoraci koupelny a libování si ve špíně smrděl dost podobně. Četlo se to úplně samo. Taky bych ale chtěl vidět do autorovy hlavy a jeho představ v době, kdy tohle pro nás házel na papír.... celý text

Pan Amanuensis na venku 1949, František Jaromír Rubeš

Hele, barevná brožurka s divným názvem, řekl jsem si když jsem jí zahlídl. Bože, jsem to ale ťulpas! Zahřměl jsem, když jsem se do toho začet. Ten příběh byl tak silnej, jako třikrát zalitej lógr. Absolutně netuším, co se tam dělo za zmatky a jak se pan Amanuensis ocitnul na venku a živořil si tam. Buď to bylo tím starým jazykem, nebo byly skvrny na slunci, či dokonce nedostatkem alkoholu v mojí lednici, to už se asi nikdy nedozvíme. Pokud se ti viklá stůl, dá se ta knížečka použít výborně jako podložka pod jeho nohu.... celý text

Polikuška 1949, Lev Nikolajevič Tolstoj

Máme tady takovej ruskej sešítek od Lva Nikolajeviče. Je to ruský, takže se se tam tře bída s nouzí, leje se vodka a smíchu je tam asi tolik, co ve vaječným likéru alkoholu. Řeší se tam, koho poslat na vojnu. Buď jednoho ze tří synů, nebo místního chmatáka. Jediný, co chmatákovi jde od ruky je plození dětí. Tak to holt chodí... Jeho děti má ráda milostpani, tak se ho zastává a aby dokázala, že se dokáže polepšit, vymyslí pro Polikušku challenge jako prase. Dokáže Polikuška, že za něco stojí, nebo vezme dráhu? Je vůbec možný, aby se takovej exot polepšil? To se dozvíme na konci barevný brožurky. Hodnotím to docela dobře. Bylo to kraťoučký a celkem to odsejpalo.... celý text

Z petrohradského podkroví 1956, Jakov Petrovič Butkov

Jdeš si takhle po Petrohradě a říkáš si kryndapána. Po prospektu jezdí splašeně kareta, což je něco jako Mercedes mezi dostavníkama. Jezdí sem a tam, jezdí po celým městě. Jeden brambora jí totiž vyhrál v tombole, půjčil si k tomu koně a kočího a jezdil. Myslím, že neměl prachy a koně měl na sekeru i s kočím. Kdyby měl prachy, tak z toho udělá petrohradský fake taxi, nebo taxík s Alešem Hámou. Jenže by to nemělo sledovanost, protože tehdy se sledovala jenom docházející vodka, nebo plíseň na zdi. Tak jako tak ten troubelín všechno asi prošustruje. To by byla reportáž z něvskýho prospektu, jedný ze čtyřech záležitostí tohohle díla. Chceš vědět, co to má společnýho s těma dalšíma třema? Dalo by se to naznačit rčením, jak chudák do ještě větší nouze se dostal. Nutno dodat, že občas ten chudák moh za ten provaz vzít trošku jinak a nebyl by na tom až tak zle. Bohužel pro něj byl v Rusku, tak to jinak vzít nemohl. Vesele se tam moc nedaří. Ale co, ty když to čteš, tak máš nohy v teple, plnej břich, něco nalitýho a nic tě netrápí. Hodnotím to tak půl na půl.... celý text

Hvězda 1964, Emmanuil Genrichovič Kazakevič

Žili byli jednou v Rusku Rusové, a taky skopčáci. Hrajou spolu na honěnou. Skopčák zdrhá a ten s vodkou v žilách a uzeným jeseterem v hubě ho honí a naopak. Na to, že je válka, tak tam řádí i láska a vodky tam moc neteče. Což je na podezřelé. Docela svižný a napínavý, až mě to překvapilo. Zajímalo by mě, co asi pak dělala radistka. Macatá, co v zimě hřeje a létě vrhá stín...... celý text

O prospěšnosti alkoholismu 2010, Michail Bulgakov

Umřel holoubci moji, vodka ho zabila. To je hláška. Říkám na rovinu, že na jednu stranu se můžu posrat smíchy a závidět pohodu místních mužiků bez budoucnosti a delšího života a na druhou litovat ženský, co mají doma tyhle nemehla vodkou nasáklý. Sám si kolikrát připadám, jako takový nemehlo. Ale knížka na mě měla takovej relaxační vliv víc, než cokoli jiného od mistra Bulgakova.... celý text

Cesty hada na skále 1988, Torgny Lindgren

Brožurka je to skvělá, složená ze tří kousků. Hned ten první je takovej bizár, že by se hodil spíš někam na Sibiř. Mrzne až praští, všude smrt, která má zvláštní choutky a zajímavá rodinná tradice napříč generacemi v rodině místního majitele skoro všeho v okolí. Skoro je to námět na porno o tom, jak se splácej dluhy, když v chalupě není ani pětník. Po týhle sodomě jsou tam ještě dva kousky. Ty jsou o dost kratší, nedějou se tam takový prasárničky, ale syrovost, hlad, mráz, bída, a smrt všechno přikrejvaj pod svůj ošoupanej rubáš. Dávám tomu plnou palbu Vážení!... celý text

Vánice 1955, Karel Klostermann

Třicet let tomu snad. Tenkrát ještě stála stará Šumava, plna velebnosti, melancholie a hrůzy. Melancholie a hrůza zůstaly, ale k nim přidala se nouze, zato ta tam je někdy bývalá nádhera širých hvozdů... Tak takový to asi bejvalo na Šumavě v době, kdy tam nebyl národní park a lišky dávaly dobrou noc celoplošně. Parchanti tam neměli vlek, párek v rohlíku, a tak místo lyžování mrzli a měli hlad. Taky silničáři nefungovali. Mohlo se klidně stát, že když začne chumelit cestou z práce, tak tě najdou na jaře jako Ötziho a rodině nikdo nedá za přesčas ani pětikorunu. Některý příběhy nudný, jiný zas dobrý. Já si říkal, že bych v tomhle Řáholci tehdy žít asi nechtěl. A lidi tam žili, živořili, přežívali. Nic jinýho jim nezbejvalo, nebo nic jinýho neuměli. Byl to úděl. Já osobně bych zkusil chcípnout někde o kus dál. Někde tam, kde není takovej Řáholec. Sakra, už zase tady pěkně melu z cesty. Dávám tomu půlčíka.... celý text

Lvi a slunce 1959, Sergej Nikolajevič Sergejev-Censkij

To je název, jak na cestopis, nebo dokument o tom, jak se lvi válej na slunci bez opalovačáku a občas jdou něco zakousnout. Ale je to jináč. Je to pakl povídek jako dycky. Ňáký dobrý, jiný na podpal v kamnech, a někomu se to líbí třeba opačně. Vyzdvihnul bych akorát tu první, kde sadař trošku špekuloval, pak si řek HOVNO, vždyť hrabě je akorát škodná. Tak šel a vyřešil to tak, jak se škodná normálně řeší. Škoda, že místní jsou takoví zabedněnci, ale co čekat od rusů. Rusko je zabedněnců plný a taky fakt velký. Pak bych ještě vzal tu poslední. Tam si kšeftař přečte inzerát, že někdo prodává lvy. To je docela úletná nabídka. Furt jsem čekal, jestli je koupí, ale nachytal jsem se. Vůbec se to tam neřešilo až do konce. Vypukla revoluce, kšeftař dělal, že je taky pošuk s puškou a v tom si na ty lvy vzpomene. Ty vole, teď ani nevím, jestli zjistil, že to nejsou lvi. Takže, první a poslední cajk, u ostatních jsem usnul a hlavu mi vykradli. Světlou chvilku jsem měl ještě u stohláska. Tam furt řešili nějakýho ptáka a ptactvo obecně. Než jsem zjistil o co tu frčí, tak to skončilo. Dávám tomu asi tak půlku člověče...... celý text

Dobrého člověka těžko najdeš (9 povídek) 1988, Flannery O'Connor

Vůbec jsem netušil co to otvírám, ale hned po prvním kousku (a první povídce) jsem si řek, jako cože? To asi kecáš vole! A pak jsem si všechny povídky chrstnul do ksichtu dřív, než kamenickou desítku. Ta paní, co to sepsala se toho nebála. Určitě se nebála ani čerta, ani negra. Čtu si, otáčím stránky a zjistím, že to asi tak zle nedopadne, ale ejhle. Celý se to dokáže zesrat během poslední půlstránky, a to dost pořádně. Ta paní si s náma hraje a usiluje o to, aby to dopadlo co nejhůř. Asi to psala a říkala si - co ty chlapečkuuuu, tobě se ještě nic nestalo? Tak sem připíšeme odstaveček. Bylo to supr. Valil jsem oči, teď valím hvězdy.... celý text

Jatka č. 5 2008, Kurt Vonnegut Jr.

Hej kámo, úplně se mi to v hlavě nepovedlo propojit, ale tak to chodí. Řekl bych, že při bombardování Drážďan bylo v ulicích větší horko a hnůj, než ve skleníku u rajčat a paprik. Chápu, že ten kdo to vidí a vyvázne, zmagoří definitivně. Pak mu jede v hlavě film, ve kterým ho unesou mimozemšťani a já se v tom začínám kompletně plácat. Na to že jsem to nepochopil mi vůbec nevadilo to číst a klidně si to přečtu znovu. Už se těším. Tak to chodí.... celý text