Betonová zahrada
kniha od: Ian McEwan
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/31277/bmid_betonova-zahrada-1ZR-31277.jpg
4
1836
Proslulý román Iana McEwana Betonová zahrada byl sice poprvé uveřejněn již roku 1978, od té doby však nic neztratil ze své zvláštní, řeklo by se "nemorální" naléhavosti. Svědčí o tom nejenom stejnojmenný film Andrewa Birkina natočený v roce 1993, ale především neutuchající čtenářská obliba, kterou si tento temný příběh získal. Tematizace sexu a násilí, záliba v překračování společenských tabu, současně však i precizní styl a rozumově chladný odstup - to vše autorovi vyneslo přídomek "básník perverze". Ovšem McEwanovým záměrem není samoúčelné pitvání odvrácené strany lidské duše. Jde mu o to postihnout - třeba i v ironické nadsázce, která se leckomu může zdát děsivá - některé z příznaků našeho moderního, složitého světa. Čtyři nedospělí sourozenci se po smrti rodičů rozhodnou žít sami a po svém v rodinném domě uprostřed takřka opuštěné příměstské zástavby. Čas peskování a výchovných opatření vystřídala volnost, místo svazujících povinností je teď důležitější hra. Hra na dospělé. Jak dlouho se dětem podaří svou nezávislost před okolím uhájit? A jakou roli sehraje v jejich mrazivém dobrodružství incest? Vydavatel: Euromedia Group - Praha... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2005 , NLN - Nakladatelství Lidové noviny
Originální název:
The Cement Garden , 1978
více info...
Komentáře (310)
Komentáře 310 Recenze 6
Když jsem knihu začala číst, jako první mě napadlo, že jsem vlastně díky různým komentářům a recenzím čekala něco trošku jiného. Nevím jak to správně popsat... Možná ještě větší ,,odvaz“, ,,trip“? Každopádně, velmi rychle mě tento pocit opustil, protože je to opravdu síla. A ta síla je v tom (když pominu hned první zhýralou a odpornou hru, a pak naprosté vyvrcholení celé dekadence mezi sourozenci Jackem a Julií – protože to je fakt konečná), že nejhorší na celém ději je to, že s přibývajícími stránkami jste postaveni do pozice, že celé jejich bizarní a psychopatické chování je i vaše „new norm“ a není se čemu divit. Začnete prostě (stejně jako postavy) žít nový život, kde běžná pravidla morálky neplatí a kde se svět zužuje na prostor jednoho izolovaného baráku plného animální bestiálnosti a nulové empatie. Ano, samozřejmě (pokud jste normální?) se pravidelně znechucujete, ale všimnete si, že míň a míň. Že jen čekáte, že tohle přeci někdy musí skončit. Protože tohle přece nejde, tohle přece nemůže někomu projít.
Jsem vděčná za ten konec, ale ihned po dočtení jsem si kladla otázku – dá se po tomhle žít vlastně ještě „normálně“? A vědí vlastně postavy, co to ta normálnost je? A víme to my, čtenáři?
Další věc, co mě trápila byla, že první známky ,,podivného“ chování se děly už za života rodičů, takže si říkám, že pouze nově nabytou svobodou se tenhle průser nestal. Tak čím? Nebo se někteří z nás prostě rodí opravdu ,,jiní“?
Film jsem neviděla, ale mám v plánu.
EDIT - Naprosto mě šokují recenze k filmu na čsfd, kde jsou často komentáře ve stylu ,,citlivé zobrazení křehkého dospívání", ,,hořkosladký příběh jedněch sourozenců, kteří udělají vše, aby zbytek své rodiny udrželi pohromadě"... Vážně? Takto citlivé a poetické mi to tedy opravdu nepřišlo!
Tato kniha ve mně konstantně vyvolávala trpké pocity, včetně všech protivných postav, co se v ní objevily. Což samozřejmě nemyslím tak, že by kniha byla špatná, ale že se autorův očividný záměr ve čtenářích vyvolat tyto nepříjemné pocity vydařil. V námětu knihy prostě nenajdete nic pozitivního, ať se snažíte, jak chcete, a všechno je špatně od začátku až do konce a ani se nic neotočí k lepšímu, spíš naopak. Vy ale nemůžete uniknout, protože jste v příběhu lapeni stejně, jako děti v tom jejich odpudivém domě, a tak netrpělivě čekáte, jak se ta celá tísnivá situace vyvine. Že je s touto rodinou a jejich dětmi něco špatně je zřejmé už od začátku, takže bych pouze smrt jejich rodičů nedávala za příčinu tomu, jaká zvířata se z nich nakonec vyklubala. Je však bez pochyby jasné, že prázdný dům bez přítomnosti dospělého jim daly prostor k tomu, aby projevily svoje tužby, chtíč, chlípnosti, odporné chování bez jakýchkoliv hranic. Knihu jsem sice přečetla jedním dechem, ale několikrát se mi u ní pořádně zvedl žaludek.
Podivné a znepokojující. Nelituji přečtení, už jsem četla horší věci, ale taky lepší, takže zážitek opakovat nebudu a na film se nepodívám. Nevadí mi čtení o nepříjemných věcech, tím to není, ale celé mi to přišlo...zvláštní. Ale to zase lidé někdy jsou.
Krátký příběh takové normální anglické rodinky, něco jako temná verze Pipi Dlouhé punčochy. Rodina asi musela mít více členů, aby tam autor mohl vtěsnat, co nejvíc podivností a abnormalit. Říkal jsem si, jestli závěr knihy nevyjde někam do ztracena, což se naštěstí nestalo a příběh má závěrečné rozuzlení.
V příběhu poznáváme čtyři sourozence, kteří se stali sirotky po smrti obou rodičů. Žijí na odlehlejším místě mimo zraky sousedů a nastává pro ně životní období bez povinností a naprosto volná zábava. Nikdo po nich nic nechce, nic nemusí a zjišťují, že je to náramně úžasný život. Ale opravdu?
Knížka vás okamžitě vtáhne. Již na prvních stránkách jsem měla oči navrch hlavy a říkala jsem si, co že to čtu za zvrácenosti, ale nemohla jsem se odtrhnout. Je to syrové, je to bolavé, incestní a s postavami, které mají tolik psychických problémů, hlavně jeden člen, že vám ho je až líto. Autor si nebral ve svém líčení servítky a nakládá vám tolik znepokojivých informací, že se ve vás střídají dva pocity - znechucení a obdiv.
Kniha je dost čtivá a člověk chce rychle zjistit, jak to celé dopadne se čtveřicí opuštěných dětí... Obsah je ale velmi znepokojivý, kniha ve mně rezonuje a nevím, co si o tom všem pomyslet... Určitě ale doporučuji.
Chtěla jsem knihu zaklapnout hned na začátku, ale autor mě uvěznil v domě se zahradou a nebylo kam utéct. Prožitky a emoce společně s depresivní atmosférou, nechutností i absurditou čtenáře ochromuje a uzemňuje. Kniha krátká, přesto výživná.
Trochu ponuré, ale moc pěkně napsané. Dost mi to připomínalo Pána much, protože při čtení obou knih rychle ztratíme iluze o tom, že by člověk svou přirozeností měl být spíše dobrou bytostí s vrozenými základními morálními principy. Tak to asi ne!
(SPOILER)
Betonová zahrada je příběh o čtyřech sourozencích, kteří po smrti jejich rodičů zůstanou úplně sami. Matku zalijí betonem ve sklepě a zbytek knihy se točí kolem tohoto. Julie se začne scházet s bohatým hráčem kulečníku, zatímco si hraje na matku Toma, který se vžije do role batolete a občas si obléká šaty po své zesnulé matce, Susan tak nějak prostě existuje, a Jack má obličej plný uhrů. Na konci se Jack vyspí s Julií.
To je vše. Žádnou přidanou hodnotu v tom nevidím a čtení mi nic nedalo. Jediný smysl knihy bylo očividně čtenáře pouze šokovat. Mě to teda nešokovalo, ale nudilo mě to hrozně.
Nevím, co si o tom myslet. Je hrozné čím si ta děcka musela projít a muselo toho být na ně moc, ale nepřišla mi prostě normální a celkově se mě příběh nijak zvlášť nedotkl. Tak nějak po mě stekl a jsem ráda, že kniha byla opravdu krátká a nemusela jsem se s ní dlouho zdržovat. Protože jsem si jistá, že být kniha delší, tak mě dostane do dokonalé čtecí krize. Děj po mě prostě tak nějak stekl a nic moc ve mě nezanechal.
Při čtení ne mě padala tísnivá atmosféra, asi jako když se ocitnete ve sklepě divného domu, kde něco smrdí a je v něm hodně betonu. Vytvořit nesympatické postavy byl asi záměr, každopádně zábavná jednohubka na jedno odpoledne, ale víc od toho nečekejte.
Skvělé, kolik emocí dokázal autor narvat do tak malého rozsahu stran. Hodně autorů by se tady mělo přiučit. Tohle soužití sourozenců je fakt mazec.
Poprvý jsem se s touhle knížkou setkala v prváku na střední škole, když mi bylo 15. Dostala jsem na ni povinný referát, byla jsem z ní a z referátu mega zpruzená, chápete. Bylo to nechutný a mý já, který četlo fantasy s happy endama a bez takových nechuťáren, to v tý době úplně nezvládlo. Taky jsem tomu dala 2 hvězdičky **.
Teď je mi 22 a knihu vnímám jako skvělou sociologickou sondu. Nechutný je to pořád, to si nemyslete, ale otázky morálky, hodnot, sociálních rolí, jejich konfliktů, incestu a stereotypizace, jsou rozhodně něčím, co může kniha nabídnout, nejen jako berlička k SZZ. Je neskutečně zajímavý vidět, jak lidé v krizových situacích a situacích, ke kterým nemají naučený vzorce chování jednají, jak prožívají a jak se s nimi vyrovnávají.
Takže doporučuju se na knihu podívat i z jinýho pohledu.
Mně tohle uvědomění trvalo 7 let. :D
Autor umí velmi úsporně a přitom naprosto živě předložit čtenáři celou škálu emocí, hlavně těch negativních. Celou knížkou mě provázel pocit ponurosti a znechucení a neodbytné úvahy o všech možných pokřivených lidských charakterech.
Zvláštní příběh, co je nepředstavitelný pro dítě a ještě nepředstavitelnější pro rodiče, že děti zůstanou bez rodičů
Nezapomenutelná knížka. Četla jsem v únoru a stejně si bez problémů vybavuji, jaké pocity jsem při čtení měla. Sice je to krátké dílo, ale přesto toho autor napsal dost, abych se dokázala vžít do příběhu a postav. Úplně jsem viděla tu špínu a cítila zápach, vnímala emoce dětí. Hodně jsem u knihy přemýšlela, jak bych se dokázala se samostatným životem v nedospělém věku poprat já. Za mě výborné čtení. Četla jsem od autora i vynikají Pokání a musím si přečíst i další kousky.
Stara dobra snaha sokovat. Jenze by to chtelo pridat trochu rafinovanosti a uveritelnosti. Od momentu, kdy tri deti prikryvali prosteradlem prave zemrelou matku (se kterou, podle vseho, vsechny mely dobry vztah) a nezadrzitelne se u toho smali, me nejak prestaly osudy postav zajimat. Nejvic sokujici na cele knize byla jeji otravnost az do konce.
Autorův styl je bomba. Sice je knížka útlá, ale on ji nabušil tolika emocemi! Skvěle zpracoval postavy - jejich charakter i myšlenkové pochody.
Provokativní, deprimující, letargické, zapáchající... a kultovní.
Jak je možné, že jsem McEwana poznal až teď? A to pouze díky čtenářské výzvě, nikoli z doporučení?
Vždyť on nám tu předhazuje témata, na která by kdejaký smrtelník dokázal stěží byť jen pomyslet. Co mě ale zarazilo je, s jakou syrovostí nám je předkládá. On totiž neobhajuje ani nehaní. "Udělejte si názor sami. Já si to tu pouze odložím a vy se starejte, pohoršujte nebo buďte znechucení." Rozhodně ne poslední kniha, kterou jsem od něho četl!
"Budeme potřebovat více betonu."
Knížka je psaná v první osobě adolescentním klukem, který neví, co s životem. A jak by taky mohl v patnácti letech... Život čtyři děti postaví před velký problém, který si vyřeší po svém, aniž by uvažovali o následcích. Všechny děti jsou tak trochu mimo, takže není divu, že se na jejich podvod brzy přijde. Kniha končí blikáním policejního majáčku, takže si čtenář může domyslet, jak a kde všechny čtyři děti asi skončí.
Zajímavé čtení, do "Výzvy 2023" se hodí.
Příběh postrádal hlubší děj i zápletku a postavy byly extrémně nesympatické (snad až na Sue). To, že šlo o naturalistické dílo, tedy o nechutné dílo, s tím jsem počítala. S incestem jsem taky počítala. Nebudu to hodnotit negativně, je to moje chyba, že jsem se do čtení pustila, i když jsem o tom věděla. Naprosto objektivně ale můžu říct, že vykreslení atmosféry se zdařilo na výbornou, cítila jsem se při čtení přesně tak, jak autor zamýšlel - ponuře, depresivně, znechuceně, vyděšeně, opovržlivě i lítostivě. Popisy všech těch odporných věcí (např. smrad matčina hnijícího těla, protože beton popraskal) ve mně sice vyvolávaly žaludeční nevolnosti, ale autor to zvládl bravurně. Žánr a téma mi nesedly, nic podobného už si pravděpodobně nikdy nepřečtu.
Tahle sourozenecká čtveřice se dostala do situace, o které si troufnu tvrdit možná někdy přemýšlelo každé dítě - aneb co by kdyby (A ano, mluvím o té části se smrtí rodiče)
I když knihu a moje první setkání s McEwanem kladně, musím přiznat, že z knihy mám jen pocit znechucení a jen myslím, že na ni ještě nějakou dobu budu myslet..
McEwanova Betonová zahrada mi přijde jako literární betonový brutalismus, vypůjčím-li si tento přiléhavý architektonický žargon. Kniha nepotěší, neinspiruje, nepoučí. A přece uvízne v hlavě jako střep. Přináší totiž pochopení toho, coby kdyby. Na to, jak bezemoční popis života čtyř dětí, sourozenců s matkou a později bez ní je, tak v čtenáři výrazné emoce vzbudit musí. Sledujeme jejich vývoj v dospívání, který nepodléhá nijak zvlášť přehnanému výchovnému vlivu rodičů, zesnulých nadto příliš brzy, než na nich mohl zanechat hlubší sociální, emocionální či mravněhodnotovou stopu. Jako by se jejich život odvíjel na pustém ostrově bez řádu, pravidel, povinností. Život se stal hrou a dlouhými prázdninami. Které dítě by odolalo? Jenže převáží nízké pudy a přirozená zvídavost vedoucí tam, kam se dítě formované tradičním rodinným prostředím nemůže dostat, není-li duševně či mentálně narušené. Přes jazykovou střízlivost je toto útlé dílko svou ideou jednoduše děsivé.
Tak to bylo hodně zvláštní, ani nevím jak to popsat , co k tomu dodat . Mám z toho takové zmatené pocity , ke knize se určitě vracet nebudu
Přečteno behem dopoledne. Čtivé? Asi ano . Vracet se ale k této knize určitě nebudu. Smíšené pocity
S knihou jsem se poprvé setkal ještě za socialismu, když se objevila ve Světové literatuře. Ale už jsem si nepamatoval, zda jsem to četl celé nebo jen ukázky. Návrat po více než 30 letech jsem si znovu užíval. Jedna z knih, které nestárnou. Jsou nadčasové a budou se k nim vracet i další generace čtenářů.
Dlouho jsem měla potřebu si tuto knihu přečíst a ve výsledku ještě pořád nevím, jaké stanovisko k tomuto nepatřičnému příběhu zaujmout. Naturalistické, dekadentní, nechutné, drsné...
Cítím se, jakoby mě někdo zalil betonem.
Docela to šlo. Hlavní tahák této knihy byla pro mě její délka. Měl jsem to relativně za chvilku a obsahově to malému počtu stránek odpovídalo. Špatné to ale rozhodně nebylo.
Depresivní, incestním dusnem a letním horkem nabitý příběh, od kterého jsem se nemohl odtrhnout.
Zdravý mozek nemůže na dno takového šílenství dohlédnout, ale předpokládám, že vše, co se stalo, stalo se z šoku nad úmrtím i druhého rodiče a ze strachu z budoucnosti plné samoty a odloučení i od sourozenců. Pak nezralá osobnost zablokuje přirozené truchlení a vyplodí taková rozhodnutí.
Možný spoiler : Musím říct, že incest nebo dětská travesti mi přišli jako drobné problémy vedle toho, co udělali. Jen totálně emočně zablokovaní jedinci můžou chladně učinit takové rozhodnutí. Incest už byl jen další možnost na cestě k poruchám osobnosti zejména u Julie. A myslím, že léčba každého jednoho z nich stejně to trauma nedostane. Rozhodně ohromující námět. Leccos to vypovídá i o osobnosti páně McEwana.
Štítky knihy
zfilmováno anglická literatura sourozenci psychologické romány incest děti s výchovnými problémy
Autorovy další knížky
| 2008 |  Pokání |
| 2007 |  Na Chesilské pláži |
| 2015 | Myslete na děti! |
| 2020 | Betonová zahrada |
| 2008 | Cizinci ve městě |
Kniha Betonová zahrada je v
| Právě čtených | 17x |
| Přečtených | 2 766x |
| Čtenářské výzvě | 228x |
| Doporučených | 142x |
| Knihotéce | 539x |
| Chystám se číst | 815x |
| Chci si koupit | 164x |
| dalších seznamech | 10x |