žlučníkář přečtené 213

Starý pán přichází 1937, Gösta Gustaf-Janson

Udělal jsem to zas. Čuměl jsem do antikvariátu a řekl si, že si odnesu něco, co se jmenuje dost debilně. Tolik toho tam nebylo, takže to vyhrálo tohle dílo. Od začátku jsem si říkal, že to byla blbost a že to čeká stejnej osud, jako třeba věrnou řeku, která letěla po dvaceti stránkách do vedlejší místnosti. Teda skoro, já se nikdy netrefím, tak jsem zasáhl zeď vedle futer. Ale nejsem snad takovej barbar, abych ten kousek zopakoval, hecnul se a tadááááá, přežil jsem to až na konec. Ale nebylo to jednoduchý. Takže to bylo tehdá, když tenhle s tamtím šli tudyhle a přišli semhle, kde potkali dalších deset lidí, co znali další lidi. Víc lidí naštěstí v tý švédský holince u jezera není, tak se jejich počet nerozšiřuje. A všechno se tam rozpadá. Nevím moc, co tam dělal tenhle s tamtím, ale všichni jsou tam divný a celou dobu seděj a bojej se starýho pána, kterej tam ani není. Má se po letech vrátit. Jeden by řek, že pak nastane pořádný čoromoro, protože má pověst pořádnýho despoty a tyrana. Dokonce se mu přezdívá hrobník, ale všechno jsou to nepodložený pověsti a já fakt nevím, jestli se ho dočkám. Všichni seděj v jeho chátrajícím baráku za stolem a jsou posraný až za ušima. A co na to starej pán? Nejde a nejde a já se z toho asi picnu, protože čím víc se to natahuje, tím víc mě to zabíjí. Mladej pán toho má taky dost, tak se tu a tam zvedne a nějaký ženský z baráku vyklepe blechy z kožichu. Pak si zase sedne za stůl a tlachaj se tam nesmysly. A přijde vůbec starej pán? To nikomu neřeknu! Možná jo, možná ne. Možná se objeví a všichni se z toho pak poserou. Nebo se zjistí, že je to ve skutečnosti hodnej dědeček a všichni mu padnou kolem krku, protože přinese dospělejm prachy a malejm marcipán. Nebo budou všichni v napětí hnít v tom baráku do poslední stránky. Jistý je, že tenhle s tamtím jak přišli, tak stejně odešli a nikdo neví proč tam byli. Krom toho, že jeden z nich byl špičkovej socialista, nebo jich bylo i víc, ale čert to vem. A dal bych tomu ještě někdy šanci, ale musel by si někdo dát práci a po sto letech to znovu přeložit. Určitě by se to líp četlo. Takhle mi tam dost věcí utíkalo, protože si mě děj nedokázal chytit a udržet pozornost. Takhle to byla nic neříkající nudná šeď. Dokázal jsem toooo! Dávám si za to hvězdu navíc.... celý text

Ruský les 1988, Leonid Maximovič Leonov

Měl jsem v knihovně takovej balík mezi autorama, který maj tři jména, a nejsou to zrovna Sládkové, Máchové, nebo Erbeni. Válel se tam několik let a když už tam dost překážel, tak jsem ho rozbalil a zjistil, proč je tak velkej. Vysypal se z něj totiž celej Ruskej les. A ten, jak jistě víš, je kurevsky pořádnej Řáholec. Tam by to nezvládl ani Rumcajs. Tak jsem to otevřel, dal tomu šanci a s přestávkama s ním strávil docela dost času. Hned na prvních stránkách vyplivnul les Varju, kterou jsem hledal v mejch představách a porovnával rozdíl mezi ní a lokomotivou. Přitáhne z lesa a vyniká tím, že dohodí nejdál koulí. Určitě měla i kníra jako Jan Rosák mezi přáteli drobného riskování, ale pak jí spolkla válka s Hitlerem a Leonid začal skákat jako blecha mezi carským Ruskem a druhou válkou, mezi kolíbkou a senilitou. Celý se to točí kolem Vichrova, ale byl tam i Větrov, což byl asi v lesnictví o dost menší kalibr. Jestli byl i něco víc se ode mě nedozvíme, protože paměť jede jak málo mokrá houba po hustě popsaný tabuli a dělá velkou šmouhu. Líp zabarvenou, než třeba na trenýrkách, ale pořád je to šmouha. Není to jenom hra o trůny mezi Vichrovem a tím druhým blekotou, ale nabaluje se na to větev za větví na procházce půlstoletím a já si říkám himl laudón, kdybych před pár kapitolama dával větší pozor, byl bych třeba v obraze a nemusel jsem se u toho tak zapotit, i když moc netopíme. Všici jsou tam komunisti. Ale nejsou to normální komunisti, jsou strašně nadšení a hrrrr. Buď na drogách, nebo jsou tim socialismem úplně ožralí. Razí se teorie, že za cara se na lesy sralo, zatímco díky komsomolcům, kolchozům a celýmu aparátu se jim daří naprosto skvěle, poněvadž se rubou systematicky. Dává to smysl? Kdokoli je mladej, tak je komsomolec, což je mezi mladejma stalinistama víc, než Mirek Dušín, a to socialistický nadšení z toho stříká, jako Křižíkova fontána a já bych chtěl vidět, jak se tohle mladý ozubený kolo v socialistickým stroji otáčí ve skutečnosti. Snažil jsem se o představu, ale málem mě z toho odvezli do nemocnice. Spravilo to naštěstí pár boroviček, a bude zase dobře. Pak najednou ani vím jak, celá ta řevnivost mezi Vichrovem a tím druhým prospěchářským Ťululum ustoupí do pozadí a já nevím, jak přes tu válku dopadla. Doufám, že to nebudu muset číst ještě jednou. Mám dojem, že ve výsledku se jednalo o oslavu socialistickýho aparátu a ruskej člověk je nevyčerpatelnej zdroj, kterej jen tak nedojde a je jako švábi. Když mu docházej baterky, stáhne se do těch svejch děr na Sibiři a bují tam jak plíseň a náletová buření. Trošku jsem se v tom zamotal, ale hodnotím to půl na půl. Leonid si s tím dal docela práci. Jednoho Leonida jsme potkali v Lotyšsku. Pil lahváče CUBA a byl spokojenej. Ale to jsem sem vůbec nemusel psát.... celý text

Kapucínská krypta 1969, Joseph Roth

Nenech se nachytat! Vůbec to není o partě lidí v mikinách s kapucí, sedících v temným sklepě a za hučení větráků a blikání kontrolek zuřivě těží kryptoměny. Jde totiž o kryptu, kam šoupli France Josefa a všechny jeho předky. Když na to tak přijde, je to spíš o tom, že se tam krásně uklidila celá rakouská monarchie a s monarchií šel do hajzlu i ten budižkničemu, co do týhle brožurky vylil příběh svojí famílie a svejch kámošů. K budižkničemnství přišel tenhle hošan jak slepej k houslím, jelikož jeho děda, nebo tata, to je asi teď jedno, paměť mi jede stejně dobře, jako dělání čárek ve větách. Zkrátka někdo takovej zamachroval ve válce a dostal za to šlechtickej titul i když smrděl močůvkou a holínky měl stejně děravý, jako trenýrky, pokud vůbec nějaký měl. Tím pádem jeho potomci dělaj kulový, vstávaj kolem oběda, vysedávaj v kavárnách a noci trávěj ve vinárnách a kasínech. To by mohly bejt i moje oblíbený kratochvíle, jenže občas je potřeba mimo tlachání a zvyšování spotřeby vína i trošku máknout. Já teda jedu na spotřebu a ne na tlachání, protože nejradši vysedávám sám se svejma představama, který kdyby se zfilmovaly, hned bych byl označen za kapitálního úchylu, ale zpět k příběhu. Ten se vine první velkou válkou jako had a tihle filištíni jdou dělat oficíry. A to je asi taky důvod, proč to tahle ztrouchnivělá monarchie projela. Oni všichni fakt chtěli vyhrát, jenže se jim nechtělo tolik bojovat, ale prohrát taky ne. To jsou teda nervy. Nebudu tě napínat, stejně už víš, že jejich tým skončil druhý, a tak monarchie následovala France Josefa do krypty. Celkem by mě zajímalo nějaký pokračování, jako třeba šlechtici po dvaceti letech, protože všechny tyhle netáhla nic neuměj, ničemu nerozuměj a něco dělat je pod jejich úroveň. I když by z nich byli bezďáci, tak někdo musí zařídit, že ve tři se pije kafíčko, čtou noviny a hned na to se rozjede plamenná diskuze o tom co se píše a jak řídit tenhle novej stát. Tu a tam se mi tam někdo nelíbil a něco jsem nechápal, ale to je můj problém. Já toho kolikrát nechápu fakt hodně. Důležitý je, jestli mě to baví, a tahle brožurka mě docela bavila. Chtěl bych další. A teď jsem tu zjistil, že je něco předchozího, tak se na to asi zaměřím. Už mám docela dost restů a nikdo mi nezatne tipec, abych tu zbytečně nekrákal z cesty. Čágos!... celý text

Rus krví umytá 1966, Arťom Vesjolyj (p)

No já fakt nevím. Tím, jak je to napsaný, tak mám pocit, že si ten co to spískal otevřel ruský zlatý stránky, a vybral hromady jmen. Pak už jen blábolil, revoluce ustoupila do pozadí a já se nemohl dočkat konce, jako jsem to měl třeba u Výrostka. Ten je teda asi o pět set stran delší. Tím nemám nic proti Fjodorovi, jen mi nesedl ten výrostek stejně, jako tohle, ale zpátky k tý Rusi. Ta se kolikrát meje v pěknejch sračkách, v krvi taky. Jenže tady je to tak ubíjející, že ani nevím, jakej kondicionér ta Rus použila. Málem mě tahle brožura přivedla k pravidelnýmu pití. Byl jsem na to dost zvědavej, ale nakonec to dopadlo, jako když vlezeš do kiosku, kterej ti výborně vyhovuje a pak netušíš, jak jsi se dostal domů. Dáš si pod kůži šestou Branickou mouchu, pak si dáš další a řítíš se do průseru. Těšil jsem se na Rus jako na ten kiosek po jízdě na kole, ale cestou k posledním stránkám jsem byl znechucen, jako ráno po probuzení z pivní vánice, kdy máš jít hned do práce. To prostě úplně nechceš.... celý text

Výlet na Rheinsberg / Zámek Gripsholm 1980, Kurt Tucholsky

Čekala mě cesta vlakem do Veselí nad Lužnicí a následné bakchanálie v pivovaru Kamenice, tak jsem si balil do báglu pár svejch švestek, koukal jak venku padaj vločky, pak mi škytlo ve vafkách a já si řek ty vole, co budeš dělat ve vlaku? Budeš se snad bavit s lidma ty troubo? Nebudeš, co? Tak začni myslet a vezmi si na cestu nějakou knížku, co se vejde do kapsy. Zalovil jsem teda ve svejch oblíbenejch barevnejch brožurkách a jednu vylosoval. Když jsem to hned za Vršovicama otevřel, ocitnul jsem se v úplně jiným světě. Byl to svět, kterýmu nerozumím ani po silné fermentaci mozkových buněk kdejakým sajrajtem. V první části jede jeden vometák se svojí...ať už je to kdokoli, na dovolenou a ona je myslím dost mešuge. Mnohem víc, než já po kloko, a to ona je střízlivá, Vážení. Docela se tam jedou slušný nesmysly. Chodí se tam furt někam na hrad, přijde tajnej balíček a ti trumpeti ho tam zapomenou. Pak odtáhnou zpět do velkoměsta a já fakt netuším, o čem to bylo. Za oknem je cedule Tábor, a já načínám druhej příběh. Seznámil jsem se s dalšíma lidma, co si to zase štrádujou někam na dovolenou a ta pani bude asi zase mešuge. Vystoupil jsem z vlaku, a tak to budu muset dorazit asi jindy. Tak, to doražení bylo nakonec docela rychlý i když jsem doufal, že se mnou něco šlehne o zem, proberu se až na konci knížky a budu vědět, co se tam dělo. To se bohužel nestalo, tak jsem to přetrpěl. Kdybych měl napsat něco, co mi dávalo smysl, byla by to moje cesta do Kamenickýho pivovaru. Z knihy mi nedávalo smysl nic. Jediný, co vím o druhý části bylo, že dva pošahanci jedou kamsi na dovolenou, a teď bacha, je tam hrad, nebo aspoň zámek. Všichni si tam cosi žvatlají a já místo posledních stránek začínám vidět bílé světlo na konci tunelu. Najednou se přiblíží poslední stránky a hádej co. Vím snad co se tam semlelo? Zabalili si kufr? Ztropili tam nějakou výtržnost? Spadnul na Sibiř meteorit? Spousta otázek na závěr. A moje odpověď? Samozřejmě nemám tušení a uvěřím úplně každýmu.... celý text

Válka s Mloky 2017, Karel Čapek

Já teda neměl moc rád Dášenku, ale povídky z obou kapes mě docela bavily. Tak jsem si řekl sakra, dám ti teda ještě šanci Karlosi a šáhnul po týhle věci o ještěrkách. Teda asi to nebudou úplně ještěrky. Je to prej utopie, ale mloka ve vodě jde utopit stějně těžko, jako se topí doktor Mráček. Je to teda docela podivný zvířátko, překvapivě dobře jde vycvičit a ve škole mu to jde líp, než mně, takže sedět s ním v lavici, tak od něj na beton opisuju. A překvapivě dobře se množí, takže mi to natřel i tady. V době, kdy se nelítá do vesmíru a nemáme žádnou planetu, kam by se dalo odletět jako na chalupu, je velice smutný, že se vždycky najde nějakej kretén, kterej prodá mlokům bedny dynamitu na výrobu mělčin, protože pevniny se budou prej bourat kvůli mělčinám. Pokud nejsi čahoun a nestačí ti k životu šnorchl, tak jsi v hajzlu. To se dá hodnotit jako prodej čehokoli z důvodu namaštění kapsy na potápějící se lodi. Co to může bejt za kreténa? Ahaaa, už to mám, kdo jinej by tohle dokázal? Jedině člověk. Asi mě to moc nepřekvapuje. Docela to jelo, ale když jsem narazil na obsáhlý dějiny mloků, šlo to v mých očích kamsi do hajzlu a chtěl jsem se utopit na jedný hezký mělčině. To bylo moc dlouhý a ubíjející. Ale i přes dějiny mloků se asi přenesu a jěště si nějakou tu utopii od tohohle pána otevřu. Mloci, co nosej ze školy samý jedničky jsou teda asi utopie, podělanej člověk je bohužel realita. Jako obvykle.... celý text

Bidýlko 1965, Emil Vachek

Vědí, já si to vodšoustnu ve chvilce, dyž mám ten auťásek... Tahle věc je fakt super, skoro jako svatba v absint baru. Je plná žižkovskýho žargonu a podivnejch žižkaperskejch figurek, který jsou tu vykreslený líp, než ve filmu Fešák Hubert. Celým dílem provází chmaták Stavinoha, kterýmu učaruje kládynet a já do poslední chvíle netušil, jak to dopadne s Ferdou i kládynetem. Celej příběh je groteskní a já bych ho nechal zfilmovat ve stylu Slaměnýmu klobouku, ale to už dneska nikdo nedokáže. Pan Emil mě zase pobavil a teď už kuš pišišvore, copa nevidíš, že du na večeři k ministrovi? Fakt bych chtěl vidět, jak vypadal kládynet a utahaná Lojzis, protože moje představivost je na to za střízliva krátká a po pivišti nebezpečná a neuložitelná... Přečti si to a pobavíš se. Možná nepobavíš, ale z toho se nestřílí. Já se bavil skvěle.... celý text

Severní vody 2017, Ian McGuire

Jednou plác mě přes rameno Johny zvanej Knecht Mám pro tebe, hochu, v pácu moc fajnovej kšeft Objednal hned litr rumu a pak něžně řval Sbal se, jedem na velryby, prej až za polár. Výprava velrybářská kolem grónska nezdařila se protože... Tak asi takhle by to klidně mohlo bejt, protože je tam ve zkratce to, jak to asi chodí na lodi, která si to brázdí půl roku dost divnejma místama, kde můžou zamrznout i vlastní chcánky tak, že se o ně můžeš v klidu opřít a pomocí obou rukou si zapálit cígo v ledovým větru. Je plná divnejch chlapů, který i kdyby měli koupelnu, využili by jí leda jako sklad na chlast, protože jako záchod sloužej zakyslý kalhoty, který žijou vlastní život a vyvinula se v nich forma inteligence vyšší, než má jejich uživatel. Tohle všechno Honza Magor věděl, ale věděl toho nakonec o dost víc, než posluchači kapely Pacifik a všechno to hodil na papír. Díky tomu máme šanci číst stránky, kde jsou detailně popsány všechny možný pachy a smrady všech barev a rozměrů. Fakt je to jako katalog stěn vnitřků hovnocuců a přehlídka humusáků, charakterních úchyláren a zvráceností o kterých byste ani neřekli že existujou. Ty velrybáři byla asi o dost horší cháska, než Adamsova rodina, Osbournovi a Honza Musil dohromady. Je to na každý stránce tak famózně popsaný, že Honzík musel někdy ve snu projít hvězdnou bránou a plavit se na lodi převlečenej za doktora všech syflů a špinavců. Díky tomu tak dobře věděl, jaký je to smáčet v iglú v nemytý Eskymačce, která má hlásek jako nasraná medvědice co jí ukradli medvídě. Někomu se bude z každý druhý stránky zvedat kufr a u tý první bude cítit otvírání kudly v kapse, ale já z toho byl nadšenej, jako když jsem pod stromečkem rozbalil Diplomatico a výběr pivních speciálů. Dávám tomu plnou palbu a doufám, že nevypadám jako kapitální úchyla.... celý text

Půlnoční zpověď 1970, Georges Duhamel

Hodně jsem si toho při čtení říkal a do příběhu jsem byl už na první stránce hozenej, jak do rybníka, protože to nabralo kule už na první stránce. To, že tě vykopnou z teplýho místa v kanclu, poněvadž jsi stál za šéfem moc blízko a byl naprosto fascinován jeho uchem tak, že jsi netoužil po ničem jiným, než se toho ucha dotknout, to je dobrej start. Zase jsem si říkal, co za pošahanej příběh jsem to vzal do ruky, ale co už. Tohle se mi stává docela často. Nemůžeš to mít v hlavě moc v pořádku, když to fakt uděláš. Jediný vysvětlení na tvojí obhajobu je, že pokud bydlíš se starou matkou, tak sis splet její dávkovač na léky s pixlou bonbónů. Když o tom tak přemejšlím, tak to na obhajobu moc neni. Najednou si začneš užívat pocit žití bez peněz, že jsi trhan, smraďoch a nemáš na nic nárok. Jako vím, že některý lidi si tyhle stavy docela užívaj, a osobní zoufalství k životu potřebujou. To se pochopit dá, ale neměli by přitom bydlet u svejch starejch matek, nechat si vařit a obírat je o drobáky jako v pubertě. Pak to jede dál a já mám pocit, že ten cápek z Hamsunovýho hladu by byl tvůj dobrej kámoš, ale musel bys buď skoncovat se svojí matkou okamžitě, nebo ho k ní vzít s sebou. Klidně bych uvítal pár dalších stránek, abych si zmenšil svojí představivost, ale něco ti řeknu. Ty nebudeš úplně v pořádku kámo, ale tvůj příběh mě bavil číst. A když už tu zpověď děláš, tak doufám, že jí děláš někde u psychiatra. Pokud tou dobou nějakej v Paříži je a nemá moc práce s vysedáváním v bistru...... celý text

Staroplaninské pověsti 1967, Jordan Jovkov

Místo - Bulharsko V hlavní roli - Bulhaři, Turci, Zubatá Doba - zlá Žili byli, kdysi takhle v Bulharsku Turci. Turci povídáš? Co tam sakra dělali Turci? Prodávali snad chudejm Bulharům Tureckej med? Neprodávali! Dávali jim dacanskym darem něco jinýho. Třeba útlak a smrt dřív, než bys stihl říct přítele-sky. Ta věc s Turkem se úplně nelíbila bulharskejm hochům, takže si tu a tam oblíkli zbojnický hadry a šli strašit kamsi do hor a lesů a dělali tam zbojnický věci a bylo to skvělý, dokud se nezkazilo počasí. To se pak i Bulharovi zbojničí blbě. Mezi nima by neobstál ani Martin Kabát. Zbojníci na sobě totiž neměli goráčovky, dobrý boty a po kapsách se jim neválí ani oscilococsinum. Nejlíp se zbojničí v putyce, kde se akorát chlastá a nadává. To bych uměl taky. Všechno je to krátký a zbojnický a buď tam je Turek, nebo zbojník, nebo oba najednou. Je tam i varování jako na krabičce s tabákem. Pokud chceš bejt dobrej smraďoch a zbojník, tak si hnij v kopcích a nečuchej k ženckejm! Je to cesta do průseru. A pokud by se v druhým životě probereš v týhle době a v jižním Bulharsku, tak si rychle dojdi koupit nějaký bačkory, ať máš čím zaklepat. Nebyla to tam sranda, stejně jako třeba v ruský pustině. A to jsem si myslel, že tam je to úplně nejvíc Adidas místo na klepání bačkorama v outlým věku. Já to měl přečtený dřív, než bys řek Hadzhidimovo rychle třikrát za sebou a vůbec mi to nevadilo. Tak si to klidně přelouskej taky! Nazdárek.... celý text

Sen na prodej 1967, Halldór Stefánsson

Tahle brožurka je z Islandu? Z tohohle ostrova už jsem nějakej příběh zhltnul. Byl teda o pár set let starší, ale pořád tam platilo to samý, co tady v tý sbírce příběhů. I tehdy byl Island ostrovní vystrkov skoro až u grónska, kde je akorát nuda, bída, zima, pustina a smrt za každým rohem. To co tam teda není je večerka s alkoholem a cigárama na každým rohu, ba ani na každým okrese. Nejbližší je asi tak někde v Norsku, což je docela z ruky. Když něco chceš, musíš si proto skočit do Norska. Kdyby se tam aspoň daly pěstovat brambory, tak by se pak člověk mohl válet ve vlastní vodce. Co by se mi líbilo je ta teplá voda, co tam vyvěrá. V tý bych seděl a ucucával tu vodku a taky bych tam zaklepal bačkorama, pokud bych si je vzal i do tý vody. To jsem se zase nechal unést... Však jaká země, taký lid. Když čtu paklík povídek, tak mě z větší míry bavěj a krátěj čas mnohem víc, než třeba sledování hobby naší doby s Jiřinou Bohdalovou, ale zase míň než vysedávání v hospodě u báby s točeným bráníkem. Nic konkrétního si nepamatuju ani od báby, ani Bohdalky, ani povídek. Jenom to, že se tam všude dějou klasický islandský piškuntálie, jako smrti, zima a bída. Jooo a smůla se tam lepí na paty víc, než hovna z Holešovickejch chodníků. Tak, teď se blíží čas večeře a všem prokážu větší službu, když se zvednu a půjdu se podívat k lednici. Budou asi sýry. K těm se dá otevřít třeba víno... Čus!... celý text

Muž od plynu 1941, Heinrich Spoerl

Tak tohohle jsem se docela bál, ale nakonec ta jednohubka svištěla jak ten noční vlak z Halle do Berlína, než si v něm nějakej prominent koupil od plynaře kvádro za deset táců mařen a k tomu přihodil svoje luxusní pyžámko, jaký si může dovolit snad jenom člověk se superschopnostma. Když jsi ale státní zaměstnanec a v tvý zemi se zrovna řeší co je správný (árijský), jestli žid, nebo žít, zatím tolik ne a na všechny řešení problému se posílaj divný pánové v dlouhejch koženejch kabátech, tak ten obnos může zadělat na parádní průser. Přece jen v těch dobách zažívá velkej rozkvět závist a práskačství. Chudák Hery Knytl je z toho celej tumpachovej a rozjíždí groteskní kolotoč omylů, přešlapů a trochu z těch prachů zmagoří. Je super pozorovat, jak něco doporučí starý, ta udělá opak, způsobí průser větší než jejich činžák, obviní z toho jeho a když už to vypadá dobře, tak mu to znova natře holka šikovná. Myslím, že hery během týhle krátký záležitosti musel zestárnout tak o osmdesát let a musí do smrti žrát prášky na hlavu. Taky jsem se těšil, že se rozlouskne, kdo byl ten kolík z vlaku a co tam dělal v pyžamu, ale výsledku nevěřím a trošku mě to zklamal. Kdyby to bylo psaný jenom trošičku jinak a bylo to delší, klidně bych řekl, že to napsal Emil Vachek. Ten to ale nebyl, tak se nedá nic dělat. Můžu prohlásit, že tenhle Heinrich Špejle to skoulel taky dobře. Bavilo mě to celej večer, dokud jsem se nedostal k posledním stránkám. Tam jsem se trošku nakrknul.... celý text

Bajky 2000, Jean De La Fontaine

Chceš si dáchnout, zarelaxovat a občas se nad něčím zamyslet? A třeba se i poučit? Otevři si bajky! Ale bacha, nenech se jejich množstvím smést jako lavinou. Jednou za čas si hoď pohodu a přečti si, jak osel, kůň s blechou, nebo liška s vránou... Ty vole, slyšíš jak ujetě to zní? Ale určitě to tak jenom zní. Přitom je to pohoda a já jsem si to užil. Sakra, už mluvím zase ujetě. Jdu se projít do mlhy a zamyslet se nad sebou a nad světem ve kterým musím žít. Ale bajky jsou fajn...... celý text

Vánoční koleda 2010, Charles Dickens

Bez prskavek tvrdil Slávek, na štědrý den nelze být a pak pan Skruž s minimaxem zavlažoval byt. Je to asi nejstravitelnější a nejvíc Adidas oddychovka z brka Karla Dikense. Vsadil bych se, že skrblík skruž, kterej nevyhodí ani pětník zbytečně, musel se v předvečer vánoc sjet nějakým levným pančovaným likérem a možná i černým svědomím. Jak jinak si vysvětlit, že by se čistý hlavě zdály podobný hrůzy jako výhružky peklem a duchama? Ať to bylo jakkoli, já se přikláním k tomu, že to něco vyvolalo a svědomí v tom samo nebylo. Tak jako tak je to pohádka a není od Grimmů, takže tam nikoho nerozsekaj, neokradou, ba ani tam nikdo neumře na úplavici, nebo s ropuchou na ksichtě. Jediný co je tam ke škodě je, že se Skruž začne chovat normálně a přátelsky, což může způsobit, že všichni budou mít za starýho blázna. Chceš relaxovat, moc nepřemejšlet? Číst oddychovku? A rychlovku? Tak na co čekáš?... celý text

Rubač 1951, Ivan Franko (p)

No co k tomu říct? Už jste někdy byli v hospodě na jednom a pak si toho moc nepamatovali? Stejný to je s pořádáním týhle jednohubky. Ta je teda z několika kousků. Něco se v těch povídkách pindá a já si víceméně nepamatuju nic. Většina mě ničím nezaujala. Jediný co upoutalo mojí pozornost bylo Na dně. Tam jsem pozoroval, že do basy se dá dostat snadno, dokonce třeba i omylem a pak tam hnít za živa, jako maso v Albertu a třeba tam i zkapat. I kdyby sis dával majzla, tak se tam stejně dostaneš a kolikrát by si tam měl sednout nějakej debil v uniformě. Že by tam byl nějakej rubač jsem si úplně nevšiml. Na začátku se tam o něm něco pindalo, ale jestli vyrubal celou hospodu, nebo nějakou mýtinu, to fakt nemám páru. Nejsem parní stroj. Myslím, že jsem se tu vyždímal do mrtě, tak si jdu radši otevřít nějakej podobnej blábol. Drž mi palce!... celý text

Polinka Saksová 1957, Alexandr Vasiljevič Družinin

V tom zapadlým Rusku je to vždycky zvláštní. Buď se tam chlastá, řežou ženský, nebo zavčasu umírá. Nebo všechno najednou. Zvláštní? Co to kecám? Správný slovo je asi tradiční. Tady se právě tolik těchto kratochvílí neděje, což je podezřelý. Ale Saks je zvláštní člověk. Pracuje jako nějakej ouřada v papírech, jeho stará je ve skutečnosti mladá samička a on sám sebe považuje za starce. To podporuje i fakt, že místo aby jí provětral pérka v duchně, tak celý noci čte a něco si čmárá. A přes den Polince furt něco melduje o muzeích, umění, hudbě a jí to určitě v uších zní jako nic neříkající tlachání starého strýce. Jenže ze Sakse pak vypadne že je mu 32 a že se chystá do výslužby, protože už by to v ouřadu stačilo až až. Já bych v tomhle věku taky nejradši mazal do výslužby a stal se rentiérem. Ale Saks je asi nějakej duševně přestárlej vořežprut. Není se čemu divit, že se na scéně najednou objeví hřebec, kterýho Polinka kdysi odmítla a hned se začnou dít věci. Začne jí posílat lístky, kde čmelák Galickyj opakuje svou výzvu. To je mnohem lepší nabídka, než třeba návštěva muzea, její obraný štíty nakonec povolej jako svěrač a Galickyj jí okamžitě opyluje. A co na to Saks? Asi si řekne, že je na to starej, hodí na to bobek a stane se z něj voyer těch dvou. Ták a teď jsem lehce za půlkou, což je asi strana 60. Pak se to trochu vleče, dokud se nedozvíš jak to dopadlo. Mně by se líbilo, kdyby tam Saks do sebe zvrhnul vědro vodky a pak někomu nabančil polenem do ksichtu. Ale dopadne to tak? Neřeknu!... celý text

Klubko zmijí 1963, François Mauriac

Pozor, všechno vykecám! Klubko zmijí existuje snad jenom ve dvou případech. V prvním je to na hlavě medúzy, pokud ta háďátka jsou teda zmije a ve druhém případě je to v hlavě a žaludku plesnivýho, bohatýho a nemocnýho dědka, kterej vypráví svůj životní příběh. Jeho genová nálož je taková, že Harpagon je jeho mladší brácha, kterej je trošku slabší a filantropie by byla v jeho knihovně v regálu mezi vědecko-fantastickejma věcma a báchorkama, společně s bleskem, čtyřlístkem a časopisem hrom. Z toho dědka celou dobu vyrážej erupce žluči a nenávisti k vlastní rodině. Nechápu, jak si mohl opatřit nějaký děti. Bylo to asi tak, že tam dole mu to fungovalo a svoje švestky vymačkal tu a tam i někde jinde. Divím se jeho starý, že celej zbytek života čekala v ložnici a doufala, že za ní přijde. Bejt ona, spustil bych se třeba se zahradníkem. Možná se ale bála, že by její úlet posral celou rodinu. Vůbec si nedokázala představit, jaká nenávist se v dědkovi kupí a kolik let vymejšlí brilantní plát, jak s nima vyjebat. To jim pak dochází, ale nemůžou s tím udělat už nic. To ten dědek tolik nesnášel svojí rodinu? Blbec to nebyl, ale proč se chtěl tolik mstít? Možná se bál, že po jeho smrti dostane jeho rodina prachy a bude je utrácet? Jak říkám, z celý tý brožurky stříká na všechny strany žluč a ze hřbetu vytékají slzy. Někdo to tu myslím psal, že největším nepřítelem dědka byl on sám a já myslím, že na tom něco je. Sice jsem ho nesnášel celou dobu, ale nepustil jsem tu knížečku z ruky a nechal se úplně pohltit. Howgh, domluvil jsem.... celý text

Zápas s nebem (1. - 3. díl) 1970, J. M. Troska (p)

Po posledních ne tak dobrejch zkušenostech, kdy jsem měl pocity jako kdybych četl nějakou horší verneovku, jsem se k Trosce přece jen vrátil. A to jenom proto, že že mi někdo nakukal něco o pokračování příběhů těch magorů z Nemovy říše. Tak jsem byl trochu zvědavej. Byla to pravda. Dědek plesnivá je tam zase, jenom mnohem starší a s ním i potomci těch předchozích koumáků. Ty si tam myslej, že něco objevili, ale dědek jim vždycky řekne chachááá, to už dávno znám cucáci. Ten dědek je mi celkem nesympatickej. Oni si od něj chtěj asi taky odpočinout, tak se nechají dědkem vystřelit v něčem jako je špunt z prossecca do vesmíru a pak už to jede. Příští zastávka: Velká fantasmagorie! Zatímco na měsíci žijou akorát nějaký příbuzný mloků, co bydlej na Zemi v potopený Atlantýdě, tak na Marsu je to jako ve Star Wars. Na půlce planety jak tam co otročil Anakin a na druhý to je spíš jako na planetě, kde se z Anakina stal Darth Vejda. Kluci to tam docela vykosej od někoho kdo o sobě tvrdí, že je nesmrtelnej jako Palpatýn. Docela k posrání je, že i když jsou na Marsu, tak se dozvědí, že vládce Marsu se zná s Nemem. Zase se jim tam plete. Hele, ten vesmír je prej nadupanej úplně vším a na každým asteroidu to žije jak sviňa. Někde jsou umpalumpové a na Venuši, kde by měla teda podle mě pršet kyselina sýrová, což není zrovna případ, kdy by pršel eidam třicítka a většina z nás by měla radost a snažila se někde sehnat dost tatarky. To jsem se zase nechal unést. No tak dál, tady žijou neandrtálci, dinousauři a bůh ví co na to celý dohlíží. nejspíš to bude nějakej bůh, kterej se nudí. A na Merkuru je prej jenom 51 ve stínu, jinak pohoda. A ty co tam žijou, tak jsou skoro lidi, akorát mají netopýří křídla. To už by asi bylo dost i na Verna. A když se tihle kokoti dostanou dostanou na zem, tak se zase objeví Nemo a celej můj dojem zase posere. Pokud si mě na Fejsbuku nepřidá Alesandro Scotta a nepozve mě na elixír mládí, tak další šanci Trosce asi nedám. To na tom Marsu mě bavilo, dokud z Nema nevypadlo, že si s králem Marsu normálně volá. A hádej co, s těma prckama taky a Merkurskýho netopejra zná taky. To mi zase zkazilo náladu. Ale ty si to klidně přečti, třeba se ti to bude líbit.... celý text

Hora mrtvých 2020, Jeremy Bates

Zdravíčko, já tu knihu dostal. Sám bych si jí asi nekoupil i když viděl nějaký dokumenty o Djatlovově výpravě a docela mě to zajímalo. Ale v tomhle jsem měl pocit, že tam bude trošku víc tý fantasmagorie, aby z toho byl ten pravej bestseller. Poslechni, ten námět je jasnej. Je to záhadná smrt bandy sovětskejch študáků v pořádný nehostinný ruský pustině. Já kdybych tam v tý době byl, tak chcípnu hned, v těch dobovejch bagančatech a rádiovkách. Je tam spousta otázek. Krom zkurvenýho uralskýho počasí je to UFO, sovětskej výzkum, akta X a Alsam. Člobrda velikosti domu, kterej nepotřebuje boty, ani bundu. Z toho vychází velký špatný i kdyby se jednalo jenom o výpravu k rybníku v seriálu chalupáři. Tady je to tak, že spisovatel, rejža, starej blázen a artistka, která je ve skutečnosti agentka skalyová se vydaj na Ural řešit, jak to všechno bylo. Byl to super styl současnosti mixlej tím, co se dělo před šedesáti lety. Zatím to odsejpá docela nádherně, ale jak se to blíží ke konci výpravy, tak se z toho stane trošku přestřelená krávovina, která kombinuje muže v černém, tajnej sovětskej program, počasí horší, než samotný Rusko a cestu do pravěku s reality šou survivor. Ten konec vypadal tak, že současný Rusko tam řeší všechno stejně, jako SSSR. Nevím, co si o tom mám myslet. Většinu knihy jsem byl napjatej jak struna a k tomu si chtěl přečíst něco víc o tom, co bylo všechno mezi pisálkem a akrobatkou, ale konec mi to úplně zkazil.... celý text

Zelená čepice 1930, Karel Dewetter

Když jsem tuhle knížku bral do ruky, tak jsem nevěřil, že jí celou dočtu. Nebylo to ale tím, že by to byla hovadina, jako třeba nebezpečné vztahy Honzy Musila. Ale proto, že jak byla stará z dob Hitlera, tak se celá rozpadala a já se bál, že že se mi rozpadne dřív, než dojdu do lednice pro pivo. To se naštěstí nestalo a mohl jsem to teda vycucnout písmenko po písmenku až do konce. Ty vole, malej kluk jak Mirek Dušín uchvátí svojí duševní čistotou skřítka, kterýmu se říká zelená čepice. Skřítci evidentně maj fantazii při udělování jmen, ale je to taková pohádka, tak se tím není třeba moc zabejvat. A tenhle fištrón ho zasvětí do všech piškuntálií, co se dějou v těch jejich Kotěhůlkách. Jak se zelená čepice objeví, tak i najednou zmizí a celý to skončí. Je to krátký, tak se tam toho zase tolik nesemele. Bavilo mě to a alkohol za to nemohl. Docela mi to připomínalo kocoura sklíčka a sovu pálenku. Akorát s tím rozdílem, že tady nikdo nelítá na koštěti nahatej, ani Jaromír Soukup. Tak si to s chutí přečti, čus bus...... celý text