1. Domů
2. Autoři
3. François Mauriac
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 23
• Bazar 9
• Životopis
• Citáty 13
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 23 knih

Nové komentáře u knih François Mauriac

Utrpení a štěstí křesťana

„Mauriacovy tři eseje jsou provázané, ač vlastně hned v předmluvě autor koriguje zpětně své vlastní vnímání eseje prvního, který nese značné prvky jansenismu. Oproti tomu kontrastují eseje následující. Nemohu napsat, že bych Mauriacovo myšlení plně pochopil, proto se mi i těžko hodnotí celkový dojem z četby. Co zůstává, jsou ale určitě zajímavé pasáže, např. srovnání světa sekulárního humanisty XX. století a světa křesťana. „Křesťan pluje proti proudu, překonává ohnivé řeky: žádostivost těla, pýchu života. Humanista se vyčerpává snahou, aby do nich nevplul příliš rychle, aby zastavil své poddávání se proudu. Chce si dokázat, že je pánem své plavby. Křesťan však věří, že nestojí na svém můstku sám. Jeho tvrdošíjnost při překonávání těchto řek je proniknuta silou, jež přichází odjinud. A dokonce i tehdy, cítí-li se sám, dříme kdosi na zádi, koho probudí jeden jediný výkřik.“ (s. 71) Nejlépe můj vlastní dojem shrnul prozíravě v závěru doslovu Pavel Švanda. Je to prostě text, který je dobré mít v knihovně, proto aby se čtenář k němu mohl někdy vrátit možná o něco moudřejší. „Všechny tři eseje jsou částí deníku shrnujícího mimo jiné i intimní výpověď. Čtenář je brán za svědka ne zcela jasného osobního dramatu, jeho věcná podstata je známa jen mluvčímu a Bohu. Nám má zůstat ne tak utajena, jako zastřena přirozeně rozvrženými stíny. Umělec, který měl živý smysl pro tajné obsahy lidských životů, se nám svěřil jen do jisté míry. Dokonalou důvěrnost s kýmkoliv jiným než s Bohem zcela jasně odmítl. K významné filozofické otázce naší doby podotkl dosti suše: „Svoboda v bahně neexistuje.““ (s. 92, Pavel Švanda)“... celý text
— Knišíl

---

Klubko zmijí

„Klubko zmijí je smutný, často až bolestně svíravý příběh o zahořklém a promarněném životě jednoho zdánlivě nenávistného starce, jehož pád zapříčinila především samota a pocit nedostatku lásky. Tímto starcem je Ludvík, velmi bohatý muž, jehož život byl nekonečnou honbou za penězi. Na sklonku svého života vymýšlí způsob, kterým by zajistit, aby jeho rodina nezískala obrovský majetek, jenž po něm zůstane. Svou rodinu totiž přirovnává ke klubku zmijí a viní ji ze všech svých příkoří. Postupně se však jeho temné představy začínají drolit a skrze vzniklé trhliny proniká světlo osvětlující dosud skrytou skutečnost. Samotná kniha "Klubko zmijí" je svému protagonistovi velmi podobná. Na prvních stránkách působí jako nepřátelská, snad až odpudivá četba, u které si řada čtenářů položí otázku: „Proč bych tohle měl vůbec číst?“ Této knize je však dobré dát šanci a neřídit se prvním dojmem. Celé vyprávění totiž prochází katarzí, která postupně mění jeho celkové vyznění a prohlubuje hlavní sdělení. Kniha dává smysl především jako celek. Jsou různé způsoby, jak lze Klubko zmijí číst. Pro mě je především bolestným obrazem toho, jak zničující vliv mohou mít na člověka zklamání, pocit samoty a zejména nedostatek lásky. Vyprávění skrze Ludvíkovy vzpomínky odkrývá komplikované soužití jednoho uzavřeného a nekomunikujícího páru. S každým dalším dnem a každou další nevyslovenou výčitkou mezi nimi narůstá odcizení, které postupně přerůstá až v nenávist. Je to román o nevyřčených pocitech, jejichž zametání pod koberec a následná absence komunikace nenávratně otrávily život dvou lidí, kteří měli šanci žít spokojeně, kdyby dokázali prolomit hradby mlčení. Text knihy je psaný lehce archaickým stylem, který k příběhu perfektně sedí a skvěle podporuje celkovou atmosféru. I přes všudypřítomnou tíhu a negativitu se v knize skrývají poetické okamžiky a překvapivě silné citové záblesky. Právě tyto momenty pro mě nakonec zvítězily nad temnotou a zanechaly nejsilnější dojem. Zpočátku jsem uvažoval, že knihu odložím. Postupně se mi ale stále víc a víc dostávala pod kůži. Jsem moc rád, že jsem jí dal šanci. Doporučuji ji všem, kdo mají rádi intenzivní psychologické romány 4/5“... celý text
— JakeTheDog

---

Beránek

„„Král odpoví a řekne jim: Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Matouš, 25:40) Lze srovnávat Idiota Dostojevského a Beránka Mauriacova? Určitě ne v rozsáhlosti díla či jeho formálních záležitostech, ale v hlavní ideji? Jak moc je podoben Xavier Myškinovi? Jak to celé uchopit, je už otázkou mnohem hlubší, komplexní odpověď na ni není možné zahrnout do tohoto komentáře. Mauriac je mistr slova, zasloužený nobelista, jeho próza dokáže na malém prostoru zachytit to podstatné ze života, který je – ať chceme či ne – obestřen mystérii, tj. něčím, co velmi chybí v současnosti, ne že by tajemství již neexistovala, ale jsou vědomě či nevědomě ignorována, ale člověk nakonec něco potřebuje, tak se je snaží sám nahradit jako by to mohlo cokoliv lidského kdy nahradit.“... celý text
— Knišíl

---

---

Cesty k moři

„Vztahy oddanosti a lásky mezi příbuznými, spolupracovníky, přáteli, milenci. Ale jsou to vztahy neúnosně přetížené a oddanost nezdravá, protože nedbá na to, aby "dala Bohu, co je boží". Jedno ztroskotání stíhá druhé, iluze narážejí na skaliska reality, ve vzpouře se lámou vztahová pouta, člověk člověka v pevném sevření táhne ke dnu. Od první stránky k poslední nové "body nula", z nichž lze pokračovat jakýmkoli směrem. Mauriac vykresluje na svých postavách dramata vnitřní svobody: houževnatost sebeklamu, pokusy umlčet vlastní svědomí, odvahu rozhodnout se pro život i motivace uzamknout se v soukromém pekle.“... celý text
— Hanka_Bohmova

---

Život Ježíšův

„„On se na ni (souzenou cizoložnici) však nedíval. Sklonil se a prstem psal po zemi. Svatý Jeroným tvrdí, že tam vypočítával hříchy jejích žalobců. Ta nejprostší pravda je však mnohem krásnější! Syn člověka dobře věděl, že ta nešťastnice umírá spíš hanbou než strachy, a tak se na ni nedíval. V životě tvora jsou totiž okamžiky, kdy tím nejláskyplnějším, co mu lze projevit, je nedívat se na něho. Veškerá Kristova láska k hříšníkům spočívá v tomto odvráceném pohledu. A znaky, jež psal po zemi, nevyjadřovaly nic jiného než jeho vůli nevzhlédnout k tomuto ubohému tělu.“ V předmluvě ke své knize François Mauriac píše, že se snaží příběhem Ježíše reagovat na snahu o vědecký přístup k evangeliím, které mají tendenci rozbíjet zprávu evangelia na skutečnosti ověřené, nejisté, nepravděpodobné... Pokud rovnou neoznačí celého Ježíše za výmysl první církve, hromadnou halucinaci nebo co ještě všechno. Ta doba (rok vydání: 1936) prostě byla taková, vědci všechno náboženské zpochybňovali, věřící se zase veškerým zpochybňováním cítili ohrožováni. Pan Mauriac ale nereaguje jen na dobové znevěrohodnění Ježíše. Rovnováha mezi člověkem Ježíšem a božskou osobou bývala často narušena v neprospěch Ježíšova lidství, takže literární aktivita stavějící do čtenářské pozornosti Ježíšovy lidské atributy je zdravá a duchovně užitečná. Život Ježíše v podání Françoise Mauriaca ale není snahou o rekonstrukci Ježíšova života. Je to meditace o Ježíšovi, poetické vyjádření autorova náboženského cítění. Sice se to v textu hemží slovy jako „bezesporu“, „určitě“ a „jistě“, nejsou tam ale na místě. Jedná se projevy náboženské intuice, a ne o teologickou práci. Navíc některé nepřesnosti nelze přehlédnout: třeba když píše, že se Ježíš nechal pokřtít vodou jako každý správný Žid! (Rituál očištění vodou neměl v judaismu tuhle funkci, hlavní rozdíl je hlavně v nutnosti očištění opakovat. Pokud bychom hledali starozákonní ekvivalent křtu, byla by to nejspíš obřízka). Také se mi zdálo, že se důrazem na určitými aspekty Ježíšova života nějak vyrovnává a účtuje se svými názorovými oponenty. Nechci říct, že by Mauriacův Ježíš byl jen nějakou snůškou „obvyklých zbožných kydů“, je to celé působivé a literárně vytříbené. Ale že by to byl životopis, který patří ke zlatému fondu světové literatury 20. století, jak se píše v anotaci? No, to podle mě ani zdaleka.“... celý text
— mirektrubak