BabaJaga11 komentáře u knih

Tahle kniha mně udělala dobře na těle i na duši. Ne, nešplhala jsem se spolu s ní do vysokých hor, to bych asi jakožto osoba nížinná nezvládla. Ale četla jsem ji během horkých dní s teplotami nad 30 a posléze až nad 35°C. A jen představa ledu a sněhu a větru mně osvěžovala, i když je mně jasné, že být kdesi tam nahoře, toužila bych po vedru*. Na duši mě povznášela jakási čistota celé akce tkvící v tom, že hlavní zde nebylo dokonalé technické vybavení, zázemí početného týmu, velký rozpočet, který pomůže napravit i chyby v plánování. Tady nezvítězily peníze, ale obrovská vůle, trpělivost a sebeobětování členů výpravy, dvou žen a dvou mužů. Bylo mně sympatické, že Čechoslovačka Dina (manželka prof. Otakara Štěrby, který byl významným ekologem a svého času i děkanem PřF UP v Olomouci) a Čechoameričanka Věra (první žena významného českého algologa prof. Jiřího Komárka) přistupovaly ke svým společníkům z národa Šerpů (v kniže psáno Šarpů) jako k sobě rovným, přestože Ang Rita i Norbu znali jen několik anglických slov a co se týče čtení a psaní, byli de facto negramotní. Hory však ukázaly, jaká síla je nejdůležitější - soudržnost a přátelství.

Knížka je plná zajímavých myšlenek, ale představuje i cenný dokument o vývoji (nejen) československého horolezeckého sportu.

* K tomu vedru: vzpomínám na dávný horský výlet na Schneeberg v nejbližší části rakouských Alp. Bylo to začátkem 90. let a většinu z nás, jihomoravských účastníků zájezdu, nenapadlo (a ani tehdy nebylo moc kde zjistit), že v červnu bude nahoře taková kosa. Přece nejedeme do Himálají, jen na takové trochu vyšší kopečky, ne? Jenže kopečky měly až 2000 m n. m. (přiznám se, že už si nepamatuju, kam jsme se to až tehdy vyhrabali, ale byla tam nahoře příjemně vytopená "Hütte", která to byla, však už nevím) a nahoře ležely spousty sněhu. Oblečená max. na chladnější večer na Vysočině jsem pěkně promrzla (nebyla jsem ovšem jediná) a těšila se na "pekárnu" jižní Moravy, což jsem ovšem dva dny po návratu rychle přehodnotila :-). A se slzou v oku jsem pod žhavým sluncem vzpomínala na krásný sníh a mrazivý dech Alp. No nejsme my lidé věčně nespokojení? :-)

Těžká kniha, když jste ve věku dcer Petera a jeho manželky. Když si začnete uvědomovat ubíhající roky a stáří rodičů... a ne, nemusí být ani tak podivínští jako rodiče Mirandy a Charlotte, i když stáří často tíhne k různým formám podivínství. Srovnat se s tím, že to, co chceme, už leckdy nemůžeme, nebo aspoň ne tak dobře a s přehledem jako kdysi, a naopak, že můžeme věci, které nás nebaví, které nechceme a možná jsme je nikdy nechtěli a aspoň na stará kolena bychom se jich mohli zbavit, bývá obtížné.

Před chvíli jsem v jiném komentáři napsala o stáří, že je věkem moudrosti. Ale zde dodávám, že tomu tak vždycky není. A mám neblahý pocit, že právě naše rozvinutá civilizace mnohdy brání k moudrosti dojít. Chrlí na nás věci - hmotné i nehmotné - které "nutně" musíme mít, zažít, přečíst, sdílet, navštívit, prostě nějak s nimi interagovat. Jsme zahlceni. Chceme se zastavit a nadechnout, ale není kdy. A pak přijde stáří, čas se krátí... někdo se snaží dohnat to, k čemu se dříve nedostal. Někdo rezignuje, protože... (těch důvodů může být mnoho). Někdo se začne ztrácet sobě i druhým v naprostém zmatku. Někdo by rád vypustil ze skříně kostlivce, jichž se dosud tolik bál...

Postavy tohoto románu nejsou jednoduché a nejsou černobílé. Někdy byste na ně nejraději zařvali, jindy s nimi soucítíte. Někdy se zasmějete vtipným hláškám, jindy je vám jich líto. Někdy si řeknete, že tak byste tedy dopadnout nechtěli, a myslíte tím jednou někoho z rodičů, jindy některou z dcer. A pak si zas řeknete, že to přece bývá i horší, že někde se fakt členové rodiny třeba i zabijí...

Čtěte pozorně a nevynechejte doslov, ten vysvětluje ledacos z toho, co je třeba českému čtenáři méně známé, případně čemu v knize nepřikládal přílišný význam. Přeji hezké počtení!

(SPOILER) Knížka počtem stránek na jedno odpoledne, ale hloubkou zasáhne tak, že ji z paměti už nedostanete. Nečekejte žádnou velkou akci, je to pomalá kniha a byť se na jejích stránkách odvíjí tragédie, text je podivně uklidňující. Děj je velmi jednoduchý a odehraje se během několika málo dní, s vsuvkami vzpomínek jednotlivých účastníků výpravy na jejich milované, na doby, kdy se cítili šťastní.

Text se dá číst a chápat různým způsobem, nejen jako informace o životě národa Nivchů - o jejich zvycích, mýtech, obživě a rodinné soudržnosti - ale i jako alegorie života jako takového, od hravého a zvídavého mládí, přes sílu a zkušenosti středního věku, až po moudrost stáří. Jak mlha trvá a síly a pitná voda ubývají, i Mylgun a Emrajin postupně chátrají a stávají se z nich takřka starci... až později udělají to, co předtím vyčítali Organovi. A malý Kirisk v sobě nakonec najde sílu muže...

Konec je otevřený a je na čtenáři, aby si vše domyslel. To ale nevadí. Kniha probouzí fantazii i tím, že musíte přemýšlet, zda skutečně někde existuje skalisko zvané Strakatý pes a další místa v knize zmiňovaná. A zda je příběh zcela smyšlený, anebo má nějaký reálný základ.

(SPOILER) Mně se to líbilo mnohem víc, než bych čekala! A vlastně čím déle jsem četla, tím mně připadala napínavější. Jedno je ale potřeba přiznat: člověk se musí knize poddat, asi tak jako Josef divoké řece... Prostě buď přijmete, o čem se tam píše, a smíříte se s tím, že existují věci mimo naše chápání, anebo si řeknete, že je to nesmysl, výmysl, blbost, a že něco takového byste od váženého pana dokrora rozhodně nečekali. NIC mezi tím nenexistuje a máte-li pocit, že ano, myslím, že se stydíte přiznat buď to, jak se vám to líbí (s ohledem na hodnocení ostatních, které je mnohdy nevalné), anebo jak se vám to nelíbí (když jste přece od autora četli skvělé věci).

Co se týče zpracování, nemyslím si, že je kniha špatně napsaná (a kupodivu jsem v ní nenašla chyby, které zde někteří zmiňují, namátkou jsem kontrolovala jednu pasáž, protože jsem si říkala, jestli jsem se nechala tak unést dějem, že jsem tak zásadní věc přehlédla - a ono nic; mám české vydání z roku 2023, nevím, možná mohlo jít o dotisk, ale uvedeno to není). Moc se mně líbí obrázky i úvodní krátké texty, z nichž čiší tajemno.

Na začátku kniha i mně připomněla Tuláka po hvězdách, říkala jsem si, že Josef je nejspíš podvodník a že si aspoň mohl vymyslet něco originálnějšího. Později, jak se nořil dál a dál do minulosti, jsem si vzpomněla na cestu do pravěku :-). A pořád jsem si říkala: Sakriš, to se mu z jednoho úderu do hlavy stalo tohle? To jako fakt? To by ale o tom všem musel někde číst! Co ale všechna ta "alternativní historie"? Jenže postupně mně začalo být jedno, jestli je kniha historicky věrná, anebo ne. Vždyť co my vlastně víme... myslíme si, že víme, to je asi tak všechno. Podle pár koster, svitků či jiných artefaktů rekonstruujeme historii celého lidstva... navzdory tomu, že většina starých dokladů se nedochovala, buď se neměly dochovat záměrně (viz čtyři "povolená" evangelia), anebo prostě nikdo nepovažoval za důležité skladovat kdejakou kost a cár papyru/papíru.

Pod povrchem - nebo možná spíše pod hladinou - kniha nese mnohá zásadní poselství. O pokoře (viz co víme o své historii, ale také o vlastní úloze v lidském příběhu), o odvaze (vždyť čím by byl život bez rizik a odvahy vzít na sebe zodpovědnost za velké činy), o lásce (bez ní by žádný život nebyl).

Možná jsme až příliš racionální a skeptičtí. Nevím proč, říkala jsem si při čtení, že je to celé divné a chci vysvětlení. Na konci knihy je, i když ne úplně polopatě. Některá tajemství zůstávají, asi si je Josef nechal pro sebe, anebo sám v tu chvíli nevěděl, že jde o tajemství. Trochu mě mrzelo, že se o JOsefovi dozvídám poměrně málo a vrtalo mně hlavou, kdo to je v reálu. Nejspíš si nepřál, aby mohla být odkryta jeho totožnost, čemuž se vlastně nedivím. Přesto bych knihu doporučila všem, kdo se alespoň v myšlenkách opustit zajeté koleje.

(SPOILER) Velmi realisticky napsaný příběh rodiny, do jejíhož života zasáhne rakovina. Tvrdě, nečekaně, nezvratně. A i když se děj odehrává vlastně nedávno, ca mezi lety 2014 a 2017, nic to nemění na tom, že malému Jackovi není pomoci. Ani vysoká pravděpodobnost vyléčení neznamená jistotu...

Na stránkách knihy se tak rozehrává drama, kdy rodiče bojují za své dítě, ale i sami se sebou a mezi sebou navzájem, pohlcováni zoufalstvím, které se snaží před synem tajit. Ač obklopeni přáteli, lékaři, lidmi z podpůrné skupiny, zjišťují, že nakonec se svými myšlenkami zůstávají vlastně sami, protože nikdo nemůže porozumět tomu, co prožívají.

Čekala jsem, že se něco stane, že se najde léčba, ano, doufala jsem spolu s Robem a lezla mně na nervy Anna. Ale Jack, malý, veselý a přemýšlivý chlapec, milující výšky a fotografování, nakonec umírá.

Závěr pro mě přece jen přinesl překvapení a Anně jsem se v duchu musela omluvit. Knížku doporučuji, i když mně trochu vadila jedna věc - vyznívá totiž lehce ve smyslu "za všech okolností věřte lékařům". Bohužel není to tak jednoduché a pacient či jeho rodiče by se měli vždy zajímat i o jiné možnosti léčby. Někdy lékaři nedoporučí nejmodernější a nejvhodnější léčbu jen proto, že ji zrovna neprovádí jejich pracoviště (a samozřejmě každé pracoviště musí vykazovat výkony). Někdy dokonce nesou špatně to, že se pacient odejde léčit jinam, ačkoli sami pro sebe by nepochybně chtěli také tu nejlepší možnou léčbu. Což v případě nádorů znamená mj. nejšetrnější, protože některé typy onkologické léčby vedou po letech ke vzniku druhotných malignit. A ještě jedna drobnost mě v textu udivila - byla to Robova lamentace nad tím, že Jack nejspíš během "alternativní léčby" dostal lidskou plazmu. Vypadalo to, jako kdyby šlo o něco neskutečně škodlivého, přitom ale lidská krev, její jednotlivé součásti, což je i plazma, i léky z plazmy vyrobené se během onkologické léčby běžně používají. I když si autor sám prošel onkologickou léčbou, není lékař a podle mého názoru by knize prospělo, kdyby její text před vydáním viděl někdo s lékařským vzděláním.

(SPOILER) Jeden z mnoha válečných příběhů - a jako každý z nich přináší i tato knížka něco úplně nového, něco, proč stojí zato si ji přečíst. Druhá světová válka a židovská komunita ve Francii. Něco, o čem se dlouho nemluvilo. Slova "Vélodrome d'Hiver" obestíralo mlčení, nepochopení, neznalost.

Kniha vychází ze skutečných událostí, ale jak autorka poznamenává, nejde o příběh konkrétní rodiny. Trochu mě mrzí, že se čtenář nedozví, zda přece jen nebyly nějaké reálné osoby a jejich osudy inspirací pro sepsání knihy, anebo je, s výjimkou historických reálií, vše smyšleno.

Kniha je plná nečekaných zvratů, a to nejen během doby válečné. Musím říct, že jsem věřila - protože jsem chtěla věřit - že pro malého Michela přece jen někdo přijde včas... A jak to celé dopadne, by mě vůbec nenapadlo. I když mně úplný závěr připadal trochu nepravděpodobný, říkám si, že v životě se děje spousta nepravděpodobných věcí.

Než jsem knížku začala číst, myslela jsem, že ji po přečtení určitě pošlu "do oběhu". Prostě nemám místo a už dvě přečtené knížky od Paola Cognettiho zakotvily v mojí knihovničce natrvalo. Jenže pak bylo přečteno a já, ač "nížinný červ", jsem se těch hor, sněhu, ledu a života "tam nahoře", který je tak těžký, a přesto tak jednoduchý ve své podstatě, nedokázala vzdát. To místo prostě nějak udělám :-).

Knihu jsem si nadělila k loňským Vánocům a důvodem bylo hlavně to, že se odehrává na marších, čili v mokřadech. Hm, mokřady a čarodějnice, to je jako kdyby to autorka napsala o mně, řekla jsem si s trochou nadsázky :-).

Kniha se mně četla dobře a mnoho věcí se mně na ní líbilo, zejména líčení života na marších v 16. století a příběh Abelke. Zarazily mně ale některé chyby, jak věcné, tak gramatické, z nichž část - ale patrně ne všechny - lze přičíst překladateli. Například jedle - nevím, zda v oblasti rostly, i u nás se někde vyskytovaly mokřadní lesy s dominantní jedlí, i když velmi vzácně. Rozhodně ale po sobě Abelke a její kamarádka nemohly házet jedlové šišky, protože ty se rozpadnou ještě na stromě (za mě to bylo učivo 5. třídy ZŠ). Fazole pocházejí z Ameriky a v době, kdy se odehrává příběh Abelke, zřejmě ještě nebyly běžnou součástí jídelníčku lidí na venkově a nebyly ani běžně pěstovány. A podobných nepřesností je v knize víc. Co se gramatiky týče, nadzvedávalo mě na více místech se opakující chybné sklonování záměna "ona" (tvar "jí" ve spojení se 4. pádem, za to by někdo zasloužil proplesknout), místy bylo ve větě nějaké podivné, zcela se nehodící slovo, kdy jsem přemýšlela, kde je asi překladatel vzal.

U příběhu mně pak chybělo nějaké trochu lepší uzavření historické linky. Chápu, že hledat údaje o událostech z konce 16. století, navíc o něčem, co mělo být zapomenuto, je mnohem obtížnější než historické pátrání např. v 19. století. Ale jde o román a člověk čeká na nějaké zajímavé odhalení, které ale nakonec nepřijde. Naproti tomu současnou dějovou linku jsem brala spíše jako jakýsi doplněk a že se příběh poté, co se Britta s manželem rozejdou, aby začali znovu jinde a s někým jiným, už o moc víc neposune, mně až tak nevadí.

I když dopředu víme, jak příběh dopadne, pro mě byla kniha tak napínavá, že jsem se od ní nedokázala odtrhnout. Skvělá, jen ne moc dobrá na období, kdy si plánujete dokončit nějaké pracovní resty apod. Příběh je nesmírně silný, podaný bez příkras, ale přitom je patrné, že autor si k přeživším a ostatně i těm, kteří se domů už nikdy nedostali, vytvořil přátelský vztah.

Stejně jako mnoho jiných, i tato knížka ukazuje, že vůle přežít je i ve zdánlivě beznadějných situacích tím hlavním motorem, který dokáže i zázraky. A že v krizi záleží i na důvtipu a zdánlivých detailech. Doporučuji číst pečlivě i zdánlivé nesmyslné podrobnosti na začátku - čas ukáže, co všechno posunulo chlapce o něco blíže k přežití. A nemůžu nepřemýšlet o tom, co by bylo, kdyby se výpravy zachránců vydaly hned na správné místo, anebo kdyby mise těch nejsilnějších přežívajících v havarovaném letadle vyrazila dříve a jiným směrem... to se nikdy nedozvíme. Díky Bohu alespoň za těch 16 přeživších.

U knihy (mám vydání z roku 2022) odebírám půl hvězdičky, někde totiž malinko haproval překlad či následné redakční úpravy, ale bylo to naštěstí jen na pár místech. A trochu mě mrzí, že vedle jmenného seznamu přeživších na začátku knihy není uveden i úplný seznam těch, kteří zemřeli. Vždyť i oni jsou součástí příběhu a mnoha čtenářům by to jistě pomohlo zorientovat se v záplavě jmen.

Tuhle knížku, která vyšla s nákladem 90 000 výtisků (a to jen její vydání z roku 1965, měla i jiná), najdete v každé druhé knihobudce. Není to ale jenom velký náklad, co ji předurčuje k tomu, že je leckde téměř trvalým inventářem. Knížka se totiž skutečně čte dost špatně. Nečekejte žádné svižné vyprávění, děje je v knize celkem málo. Vše se točí kolem útěku těch, kteří jsou v hledáčku nacistického režimu (tj. židé, komunisté, političtí vězni a mnoho dalších), kamkoli, kde by mohli být v bezpečí. O proceduře získávání dokladů a zdlouhavém putování se zmiňuje nemálo knih z období 2. světové války, avšak popisují ji relativně stručně. Naproti tomu kniha Tranzit se věnuje hlavně tomuto tématu a nesmyslné byrokracii, které uprchlíci musí čelit.

Přiznám se, že postava hlavního hrdiny, který vlastně nikam cestovat nechce, mě dlouho rozčilovala. Připadalo mně, že když už se staví do front na velvyslanectvích a dalších úřadech, že by měl usilovat o totéž, jako ostatní uprchlíci - odjet. Jenže postupem času jsem si začala říkat, proč by vlastně všichni měli chtít totéž. Proč by měli chtít odjet za moře, copak nestačí, že museli opustit rodné město, nebo dokonce svoji vlast? Kam až by měli prchat, když nevědí, co je v zámoří čeká? Když je nějaký úředník i po úspěšné přeplavbě může vrátit zpět? Tak mě napadá, kdo vlastně měl v té době - a má vlastně pořád - největší moc nad lidskými životy...

Poslední dobou zjišťuju, že podvídky už pro mě jaksi nejsou, protože jen málokdy si z nich něco pamatuju - a to mně vadí. Nejspíš potřebuju delší literární útvar, aby si můj stárnoucí mozek zvládnul vytvořit kloudnou paměťovou stopu. U Murakamiho povídek v tomto souboru je to přece jen o něco lepší. Nejspíš i díky opičímu obličeji na obálce. A díky směsi uvěřitelného a neuvěřitelného, což v člověku vyvolává zvláštní pocity. U mě obvykle něco jako "hm, nemám náhodou taky nějakou takovou těžko uvěřitelnou příhodu? Nejspíš by se něco našlo...".
Na Murakamiho knihách se mně líbí dva detaily (mimo dalších věcí): 1) Ve svých knihách, které vypráví v ich formě, nestárne. Je to jako kdyby ty příběhy vyprávěl (věčný) mladík... nejspíš duchem stále mladý je. 2) Drobné a vtipné postřehy, jako ten o stárnutí lidí z našeho okolí/ze stejné generace. Přesně tento pocit mám, když někoho potkám po dlouhé době. A to mně oči a další orgány slouží čím dál hůř a vnímám to, ale moje vnitřní já jakoby se neměnilo. To "já" má v sobě ovšem každý z nás, jenže našemu okolí zůstává z velké části skryto, a tak si v první řadě všímáme tělesné schránky našich přátel a známých... která najednou vypadá o hodně jinak než před lety a uvědomíme si díky tomu vlastní smrtelnost.

Knížka vyřazená z obecní knihovny, kterou jsem si vzala na služební cestu, abych ji následně nechala v nějaké knihobudce. Opět jedna z těch, u nichž lituju, že nemám ve své knihovně dost místa, abych si ji mohla nechat. Vyprávění je zajímavé a dobře se čte. Přiznám se, že by mě nikdy nenapadlo, čemu všemu musel Smetana čelit. O ztrátě sluchu, posledních letech v myslivně v Jabkenicích, úmrtí většiny dětí z manželství s první ženou Kateřinou a poté i Kateřiny samotné se lze dočíst leckde, ale nejsem si jistá, zda jsem někde četla (anebo jsem na to zapomněla, či mě to v minulosti nepřipadalo zajímavé?), kolik protivenství musel Smetana snášet ze strany hudebníků a kritiků pochybné kvality - a hlavně neskutečných hlupáků. Je dojemné, že se za něj spousta osobností tehdejšího kulturního života byla ochotna postavit, čímž ještě více vyniká hloupost a nadutost některých, kteří Smetanovi nesahali ani po kotníky. A je obdivuhodné, co vše ještě zvládl vytvořit po ztrátě sluchu! Vřele doporučuji k přečtení všem - a nemusíte být ani velcí fandové klasické hudby. Možná, že po přečtení knížky budete mít chuť si něco od Smetany poslechnout, když se dozvíte, co vše svojí hudbě obětoval...

Velmi příhodný název! Kurcovi měli opravdu velké štěstí, samozřejmě v kontextu děsivých událostí 2. světové války. Prokázali ale obrovskou dávku odvahy, soudržnosti a víry, že se shledají, že má smysl ostatní hledat, že má smysl jít dál. Děj je napínavý a nevadí ani střídání míst a časových rovin, kdy se vyprávění zaměřuje na jednotlivé členy početné rodiny. Upřímně, občas jsem si říkala, že se zbláznili, že příliš riskují. Ať už při ukrytí Felicie v pytli v šicí dílně, plavání přes řeku nebo - už po válce - při pěším přechodu Alp do Itálie, kterého se zúčastnili i staří rodiče. Ovšem ne nadarmo se říká "risk je zisk". To štěstí si plně zasloužili.

Hory jsou pro mě věčné tajemství a nedostižná výzva. Hory rýsující se na obzoru mě vždy přitahovaly a budou přitahovat, i když se do nich už, s ohledem na zdravotní omezení, nejspíš nevydám. O to víc jsem si užila tuto knihu. Myslela jsem, že po přečtení Divokého kluka se třeba budu nudit. Že se myšlenky budou opakovat... ale některé myšlenky může člověk slyšet nebo číst donekonečna... jako mantru.

Do Himálaje bych si nejspíš netroufla se vydat ani v mládí, přece jen můj nížinný původ je znát. Patrně bych trpěla mnohem víc než autor knihy. Možná někdy v jiném životě :-). Jako modrá ovce, levhart nebo třeba pokroucený jalovec... :-). A do té doby si můžu knížku, která zůstává v mojí knihovně, přečíst znovu, i několikrát. Moc jsem si ji užila a je to kniha, která se neomrzí.

(SPOILER) Moc hezký, i když zároveň velmi smutný příběh odehrávající se ve více časových rovinách. O Arménech jsem něco málo věděla od kolegů, kteří tam před lety byli a genocidu spáchanou na arménském národě podrobně rozebírali. A ledacos je zmíněno i v knize Ptáci bez křídel (L. De Berniéres), i když tam jde jen o střípky, kniha má mnohem širší záběr. Co se některým národům dělo a děje, je děsivé, ještě děsivější je, že ne všechny trpící národy jsou připomínány, spíše mám pocit, že je jich menšina.

Kromě příběhu samotného oceňuji popis arménské kultury - zvyky, jídla, smysl pro rodinnou soudržnost. Bohužel ale zpracování poněkud kulhalo. Část jde asi na vrub překladu a redakční práce, minimálně spousty překlepů mohly být snadno odstraněny, kdyby text před vydáním někdo pořádně pročetl. Já jsem četla výtisk z antikvariátu, kde dokonce předešlý čtenář udělal korekturu obyčejnou tužkou :-). Některé věci mně přišly trochu nedotažené (např. o otci Kateriny se píše hned na začátku, pak jakoby se ho to celé vůbec netýkalo, už vůbec se o něm nedočteme, což je divné, všechno seznamování se ztracenými příbuznými, člověk by čekal, že bude alespoň v závěru zmíněn i otec, byť nešlo o jeho pokrevní příbuzné), některé zase obtížně uvěřitelné (z 20 dětí, které vojáci odvedli, aby je povraždili, tři přežily - bylo by to krásné, ale podle mě by byl zázrak, kdyby přežilo jediné z nich). Knížka ale rozhodně stojí za přečtení, už proto, aby se člověk dozvěděl něco o kultuře a historii národa, který nám není příliš známý.

Velmi smutná, ale zvláštním způsobem poetická kniha. Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového lze napsat o knize, která se týká umírání malého dítěte - a přesto... Líbilo se mně to celé, od A do Z. Líčení vztahu mezi otcem a smrtelně nemocným synem Pascalem, popis každodenního života na zámku Hérodés, kam se otec se s Pascalem uchýlili před vřavou světa mezi několik málo spřízněných duší, do lesů a hor, i nápady, které by člověk označil za bláznivé výmysly, kdyby... I "filozofické" vsuvky, tj. to, o čem Pascalův otec přemýšlí, octne-li se sám, mají v knize nezastupitelné místo. Jestli toužíte po opravdu silné knize, vřele doporučuji!

Knížka podrobně popisuje některé bitvy 2. světové války, včetně bojů o Kyjev a dlouhých bitev na polsko-slovenské hranici, jichž se československé vojenské jednotky zúčastnily jako součást sovětské Rudé armády. Právě dobývání již zmíněné hranice, která byla geograficky tak blízko, ale kvůli náročnosti terénu, nedostatečnému vybavení i těžkým lidským ztrátám tak daleko, se věnuje největší část knihy.

Popisy jsou velmi dramatické a syrové, což asi čtenář u válečné knihy očekává. Válka se s nikým nepáře, plno mrtvých a zraněných, často jde vyloženě o štěstí. Co mně úplně nesedlo - a zmiňuje to také třeba Jochen77 - je vyjadřování a uvažování účastníků. Totiž jejich postoje a výrazivo moc neodpovídají lidem, kteří se narodili a vyrostli za první republiky, nebo dokonce ještě za Rakouska-Uherska. Je jasné, že na frontě se mluvilo jinak než ve vybrané společnosti, že lidé ztráceli zábrany, ale přesto... mnohé dialogy a myšlenky, které Vácha vkládá do úst či hlav postavám knížky, pro mě nejsou dostatečně uvěřitelné. Spíše to odpovídá uvažování poválečné generace, která už má za sebou rok 1968, nesnáší Rusy, je poněkud zhýčkaná a všechno kritizuje. Třeba jídlo, nemocnice, fungování železnic nebo nadřízené. Fakt nevím, jestli by někoho něco podobného napadlo ve válce, zvláště když někteří z protagonistů si během života procházeli už 2. velkou válkou... Různé překlepy i chyby plynoucí z toho, že autor si text po sobě asi ani nepřečetl (např. jedné z postav, která se objeví hned na začátku a pak až ke konci knihy, autor změnil křestní jméno a ani si toho nevšiml).

Mnohé věci dostatečně dobře neznám, vojenská technika je pro mě plus minus španělská vesnice, myslím teda hlavně typové označení zbraní a v paměti na data a místa také zrovna nevynikám. Asi největším přínosem této knihy pro čtenáře je, že pokud chce, může si dohledat jména skutečně žijících příslušníků 1. československého armádního sboru, z nichž někteří své válečné vzpomínky a zkušenosti sepsali a publikovali, často poměrně brzy po válce (vedle L. Svobody např. O. Kvapil a V. Sacher). Anebo si najít zpracování jiných autorů a vše si porovnat. I vzhledem k tomu, že tyhle věci přečtené nemám, nechci být v hodnocení příliš přísná, a jsem dost zvědavá, co se dozvím z ostatních knih, až si je opatřím.

I když jak sám autor poznamenává, nejde ani o beletrii, ani o literaturu faktu, "pouze" o soubor úvah, knížka se moc dobře čte. Pan profesor předkládá své názory kultivovaným způsobem, argumentuje, ale názory ostatních nezatracuje, nemá potřebu moralizovat. A je jedno, jestli se to týká jeho specializace, medicíny obecně, základních práv člověka, anebo třeba společnosti a politiky. Sympatické dílko, stejně jako jeho autor!

Zlo i dobro na sebe mohou brát různé podoby. Jak je někdy vše relativní, jsem si uvědomila při čtení této knihy z prostředí koncentračního (oficiálně pracovního) tábora. Skutečné zlo může obnášet třeba takovou drobnost, že někomu vezmete boty. V koncentračním táboře byly boty jedním z nejdůležitějších předpokladů přežití. Stejně jako trochu řídké polévky večer po práci. Dobro se muselo skrývat. Úředně nebylo povoleno. Dobro, které se chvástalo a ukazovalo, že je dobrem, na to bylo potřeba dát si v koncentráku obzvlášť pozor (a vlastně nejen tam, řekněme, že to je podezřelé vždy).

Mnohé postavy mně přirostly k srdci svým lidstvím a snahou pomáhat ostatním, i když i za to hrozila kulka nebo provaz. A jak už to v románech tohoto typu bývá, s mnohými nezbylo, než se dávno před koncem knihy rozloučit. Je škoda, že o osudech postav po válce se už nic nedozvíme, ale celkem to chápu. V postavě Zdeňka Roubíka zřejmě autor z velké části popsal sám sebe. A jelikož v koncentračních táborech, kde byl i sám vězněn, postupně ztratil několik členů rodiny, zřejmě pro něj návrat do "normálního" života nebyl vůbec jednoduchý. Je to patrné i z rozhovorů některých vězňů v knize: konec války toužebně vyhlížejí, chtějí se ho dožít, ale zároveň někteří z nich mají obavu z návratu. Cítím čím dál větší respekt k tomu, že se celá ta zničená, ztracená válečná generace dokázala vrátit a žít i se všemi zrátami a traumaty.

(SPOILER) Předchozí kniha, kterou jsem od Delphine de Vigan přečetla, byla kniha Podle skutečného příběhu. Trochu mě teď mrzí, že jsem to nevzala v opačném pořadí, protože v "Podle skutečného příběhu" se autorka na "knihu o matce" často odvolává. Ale pravdou je, že knihu Noc nic nezadrží jsem sehnala až později v antikvariátě.

Kniha je prosycená bolestí - skutečnou bolestí, nejde jen o obyčejnou tíhu života. Čtenář je nucen o jednotlivých postavách přemýšlet a říkat si, "co by bylo, kdyby...". A tak, jak se životní osudy členů rodiny postupně odvíjejí, někdy bohužel s tragickým koncem, tak jsme někdy nuceni svůj názor na jednotlivé protagonisty opravit. Postupně zjišťujeme, že ne každému je v té velké rozvětvené rodině dobře, zejména introverti mají prostě smůlu. Kolik takových velkých šťastných rodin mezi námi je, kde jsou problémy a selhání obehnány hradbou mlčení?

I když autorka neodhalila vše, zčásti i proto, že mnohé události si zkrátka nemůže pamatovat a byla závislá na informacích od ostatních, dosud žijících členů rodiny, míru upřímnosti a odhalení posuzovat nechci. Každý má právo ponechat si tajemství a to, co autorka vyjevila, je beztak dost šokující, i když zřejmě některé události nejsou zcela pravdivě popsané (viz doslov knihy). A odhalit bolestná tajemství vlastní matky musí být velmi těžké. Zjevně to ale de Vigan udělat musela, aby se vyrovnala nejen s matčinou existencí, psychickým onemocněním, které se silně podepsalo na životě Delphin i její sestry Manon, a nakonec i s matčiným předčasným odchodem ze života.

I když je kniha hodně "bolavá", je zde i množství silných momentů. Třeba to, jak se matka Lucile po období svého osobního "temna" během života s bipolární poruchou dokázala vzchopit, vystudovat školu a najít si po letech práci. A koneckonců silným poselstvím je i soudržnost mnoha žijících členů rodiny, ačkoli je někdy vzájemná setkávání stála mnoho energie, a také to, že tato kniha vznikla.