BabaJaga11
přečtené 432
Odyssea v mokrých botách
2014,
Mirek Brát
Knížka z výprodeje. Myslela jsem, že si ji přečtu a stejně jako mnoho jiných knih ji pošlu dál. Ale nakonec jsem pro ni našla trvalé místo ve své knihovně. Z knihy totiž přímo čiší autorova láska k vodě v jakékoli z jejích mnoha podob. To máme společné, i když já se, na rozdíl od Mirka Bráta, nepotápím a asi bych si to ani nechtěla vyzkoušet :-). Knížka přináší různé zajímavosti o navštívených místech, i takových, která považujeme za známá a kde bychom zřejmě žádná překvapení nečekali. Všechna ta místa spojuje voda – slaná i sladká, obvykle plná života. Trochu netradiční cestopis se drží stylu, jaký mi vyhovuje, a tak mi ani nevadila převaha černobílých fotografií oproti barevným (ty najdeme jen v příloze na konci knihy). Nečekejte ovšem žádný literární skvost. Zčásti na tom má podíl i nakladatelství, které udělalo jen velmi nedbalou jazykovou korektura. Čekala bych, že autorovi, který je v psaní amatér, text i trochu učešou, je to přece hlavně jejich vizitka a mělo by je zajímat, zda a jak se kniha bude prodávat. No ale asi bych chtěla moc... Kdo je však nadšený vodomil, jistě si v knize najde to svoje.... celý text
Záchranná pouť: Jeden muž, třicet tisíc psů a cesta poslední naděje dlouhá milion mil
2016,
Peter Zheutlin
Kniha, která mě přitahovala, i když název jsem nechápala: jakých třicet tisíc psů? Nenapadlo by mě, že jde o knihu o zvířecích záchranářích, kteří psy většinou nesbírají na ulici, ale zachraňují je z útulků smrti. O tom, že v USA se psi v útulcích po určité době utrácejí, jsem věděla, ale netušila jsem, že způsoby jsou (nebo donedávna byly) mnohdy podobně kruté jako např. v Rumunsku, které je noční můrou všech pejskařů. No ale co může člověk čekat, když v USA vedle boháčů žijících v palácích a létajících soukromými tryskáči žije spousta lidí v chudobě, bez zdravotního pojištění a dalších, pro nás zcela sdandardních sociálních výhod? Kdo by se v takové zemi snažil řešit "psí problematiku"? Pár "bláznů" se najde všude, i v USA. Takových, co se snaží jít proti proudu, ať to stojí co to stojí. Vydávají se i do míst, která nejsou úplně bezpečná. Obětují své soukromé finance, svůj osobní život, čas... a někdy to stejně nestačí, psi dále umírají, nevyhořet je obtížné... Přesto za Gregem a všemi, kdo se záchran účastní, zůstává obrovský kus práce, zachránění a šťastní psi v adoptivních rodinách a snad i změna k lepšímu v myšlení lidí. Až budete tuto knihu číst, vězte, že i u nás jsou spolky podobně obětavých lidí, které pomáhají řešit děsivou situaci se psy v jiných zemích Evropy – kromě již zmíněného Rumunska např. v Bosně, Černé Hoře, pomáhají i útulkům na Slovensku, které praskají ve švech kvůli množení a týrání psů v romských osadách. Když toto píšu, leží náš chlupatý "osadník" původem z Michaloviec ve svém pelíšku kousek ode mě a tvrdě spí. Myslím, že všichni ti, kdo stáli za jeho záchranou a převozem k nám, i mnozí další, kteří předali chlupaté štěstí jiným rodinám, by si také zasloužili, aby o nich někdo napsal knihu... Ale zpět ke knize "Záchranná pouť". Silné téma na 5 hvězdiček. Ráda bych si přečetla originál, počítám, že ten by byl stravitelnější a že bych těch 5 hvězd mohla dát. Bohužel nejdřív překladatel a pak korektor odvedli velmi špatnou práci. Vytahat za uši, jak píše petrarka72, to je fakt slabé slovo. Za tu práci neměli vůbec dostat zaplaceno. Knize jen ublížili. Překladatel si nedokázal poradit s některými frázemi, a tak, namísto, co by se poradil s někým zkušenějším nebo se pokusil vyjádřit je opisem, přeložil je doslovně. Takže čtenář občas narazí na části vět, které vůbec nedávají smysl. Korektor měl tohle vrátit k dopracování. I mnohé další věci. Vůbec nevím, kde byl. Zejména v poslední ca 1/4 knihy zřejmě někde spal, neboť stránky se doslova hemží překlepy, pravopisnými i gramatickými chybami, nesrozumitelnými frázemi atd. Knihu posílám dál. Ne pro ty chyby, ale protože je důležitá. Prosím, sežeňte si ji, čtětě ji a udělejte něco, aby byl svět o trochu lepším místem pro život nejen nás, lidí, ale i zvířat a dalších tvorů.... celý text
Podbrdské ženy
2018,
Jana Poncarová
Mohu souhlasit s tím, že kniha se četla dobře. Navzdory vyššímu počtu stran jsem ji zvládla přečíst rychle. Zasazení děje do okolí Rokycan pro mě bylo originální, na žádnou jinou knihu z této oblasti jsem zatím nenarazila. I zde se ukazuje, jak události "velkých" dějin mohou jednotlivé aktéry doslova převálcovat, aniž by jednotliví hrdinové měli možnost proti tomu něco podniknout. Knize bych bez problémů dala pět hvězdiček, kdyby si autorka dala trochu víc práce s dobovými detaily (nikoli nepodstatnými) a časovou osou příběhu. Například to, že Emilka se během osvobození domluvila s americkými vojáky anglicky, protože angličtinu měla ve škole, naprosto popírá reálie období 1. republiky a 2. světové války. Ve školách se vyučovala němčina, na gymnáziích latina, řečtina, francouzština. Angličtina snad někde na vysokých školách – jenže Emilka vystudovala dvouletou hospodářskou školu a neměla ani maturitu. Podobných "přešlapů" je v knize víc, jak už upozorňovali mnozí čtenáři přede mnou. Ještě víc mi vadila práce s časovou osou, kterou bych nazvala jako vysoce neprofesionální... někdy mi dokonce připadalo, že si autorka dělá z čtenářů legraci. Nejde o ty dlouhé skoky, třeba o deset let, někdy to ani nejde udělat jinak, jinak by kniha měla 800 stran a čtenáře by asi nudila. Jde o to, že struktura knihy je naprosto matoucí. Hlavní kapitoly jsou jen tři, podle tří hlavních hrdinek románu. A uvnitř každé z těchto kapitol se řadí číslované dílčí kapitoly, pěkně jedna za druhou, mezi nimi je jen prázdný odstavec. Čekala bych, že když se přeskočí deset let, že to autorka zohlední. Ideální by bylo alespoň nějaké datování, stačil by roka a roční období, např. jaro 1945. Možná toho nebyla schopna – vyžadovalo by to totiž mnohem pečlivěji nastudovat historii jednotlivých míst, protože když děj zasadíte do existujících měst a obcí a ke konkrétnímu datu, tak nějak se čeká, že alespoň v rámci "velkých" dějin si nebudete vymýšlet a ověříte si třeba i takové věci, jako kolik lidí jaké národnosti bylo během osvobození zabito a za jakých okolností. Pak se z toho dalo vybruslit velmi snadno tak, že by text byl jinak členěn a skupiny podkapitol z jednoho období byly nějak jasně označeny a začínaly by na další stránce. Bohužel jsem během knihy získávala stále větší dojem, že autorka se v časové ose sama zamotala a že už ani neví, kolik let je kdy jejím postavám. Vědět to od začátku, asi bych si dělala poznámky a časové údaje porovnala, ovšem vracet se v tak špatně strukturované knize se mi nechtělo, byla by to spousta času navíc. Jsem ale přesvědčena, že chyby tohoto typu v knize jsou. Například v jedné části knihy se dozvídáme, že v roce 1968 bylo Janě 17 let, skoro 18 (nevím už přesně, k jakému období roku se údaj vztahoval, ale každopádně v roce 1968 mohla mít Jana max. 18 let). Skok o 10 let, přeneseme se do roku 1978 – a Jana o sobě tvrdí, že je jí 30 let. Anebo mi něco uniklo? Nějaký skok o dva roky ještě před skokem desetiletým? Hodně čtenářů píše, že je kniha smutná a depresivní. To je pravda, ale je to věc, kterou bych brala jako nutnou součást takové knihy, která zahrnuje různá pohnutá období našich dějin. Co ale nepochopím, je vztah autorky k jejím postavám. Ano, čtete dobře, vztah autorky k postavám, ne postav k sobě navzájem. Autorka vytvořila (zčásti i kvůli neznalosti dobových reálií) postavy, kterou jsou buď uvěřitelné, ale krajně nesympatické (např. Mírek a jeho otec), anebo takové, které sice určité sympatie vzbuzují, ale nakonec čtenáře otráví tím, jak si stěžují na věci, pro které se ale vlastně rozhodly dobrovolně (Emilka), anebo se postupně "vybarví" jako postavy zahleděné do sebe, s nedostatkem citu pro druhé (Jana a její vztah k Johance); druhá skupina postav příliš uvěřitelná není. To je ale můj subjektivní názor a každý čtenář může postavy románu vnímat jinak. Pochybuji ale, že u většiny čtenářů bude vztah k postavám kladný.... celý text
Zimní muži
2017,
Jesper Bugge Kold
Mrazivé svědectví o 2. světové válce. Ač hlavní hrdinové jsou smyšlení a jejich příběh je fikcí, vše vychází z dobových reálií. Skutečná jsou pouze jména příslušníků židovských rodin, které byly od října roku 1941 v transportu vypraveného z Hamburku postupně deportovány do koncentračních táborů v Polsku. Osudy, jako byl ten Karlův nebo Gerhardův, jistě nebyly v té době nebyly nic výjimečného. Oba se považovali za dobré lidi. Oba nakonec páchali neuvěřitelná zvěrstva... Stejně jako jejich nevinné oběti i oni nakonec o všechno přišli, aniž by si to předem dokázali představit. Mohli něco udělat jinak? Měli jinou možnost? Ano, mohli se postavit zlu – a nechat se zabít. Měli to udělat? Nesoudím. Nikdy jsem v tak děsivé situaci nebyla a vůbec netuším, jak bych se zachovala. Na konci knížky jsem nevěděla, zda bych si měla, alespoň v mysli, před oběma románovými bratry s odporem odplivnout, anebo je politovat. Člověk je zvláštní druh. Smečková zvířata si své vůdce vesměs vybírají podle schopností. Mám pocit, že lidé si do čela svojí "smečky" přednostně volí psychopaty. Takové, kteří jim toho mnoho naslibují, umí dobře máchat pěstí a volit silná slova. A tak jsou dějiny lidstva dějinami válek. Vývoj lidstva na tom nic nezměnil. Čím modernější technologie, tím ďábelštější způsoby mučení a vraždění. A my opětovně sedáme na lep vůdcům-psychopatům, kteří nám neustále omílají, že musíme bojovat za... (dosaďte si sami, cíl bývá různý, ovšem prostředky podobné či stejné). Že ten a ten musí zvítězit a jeho soupeř zakusit hořkost porážky... Jenže tu hořkost nakonec zakusí každý, kdo se na tom všem podílí, i každý, kdo jen přihlíží, a samozřejmě ten, kdo platí "v hotovosti" svým životem, svými syny a dcerami, svojí budoucností. Jen psychopat bude jásat, že může válčit, zvítězit, anebo i prohrát, a pak vrátit porážku i s úroky... Do jisté míry je ta bestie v každém z nás. Záleží jen na tom, zda ji někdo probudí. Gerhard i Karl byli kdysi normální, milující muži. Stali se z nich vraždící zrůdy. Mít radost z války, ať probíhá kdekoli, nesvědčí o duševním zdraví. Vzpomeňte na Gerharda, Karla, ale i na Paula Pirosku, Augusta, Heinze a mnohé další. Každá válka rodí takové muže. Příště mezi nimi mohou být naši synové...... celý text
Hvězdy nad námi
2015,
Eva Slonim
Svědectví o děsivé době. Podobných knih už bylo napsáno mnoho, ale tato je zase v něčem jiná než ostatní. Početná Evina nejbližší rodina měla přece jen trochu štěstí v neštěstí, byť mu zcela jistě napomohli vynalézaví rodiče, kteří své děti skrývali na různých místech po jednou či po dvou, aby byla větší šance, že přežijí alespoň některé z nich. Konce války se tak dočkaly téměř všechny děti. O to víc mě mrzelo, že Evin nejstarší sourozenec a jediný bratr tragicky zahynul krátce po válce. Kéž by se takové hrůzy již nikdy neopakovaly! Jenže... jsme lidé... a lidé jsou největší bestie na planetě zemi. Jen člověk je schopen systematicky vraždit příslušníky vlastního druhu, včetně malých dětí. Nezbývá než věřit, že odvaha, statečnost, vytrvalost, ale také důvtip nakonec vždy v boji se zlem zvítězí.... celý text
Ukradené dívky
2016,
Wolfgang Bauer
Děsivé – a nejhorší na tom je, že kniha popisuje situaci v Nigérii již před 10 lety. Změnilo se za tu dobu něco k lepšímu? Obávám se, že nikoli. Nejde jen o dívky, které jejich věznitelé ponižovali, znásilňovali a zabíjeli. A nejde jen o Nigérii. I v knize lze najít dost důkazů o rozpínavosti Boko Haram a radikálního islámu. Ač skupina byla například v roce 2016 uváděna jako de facto rozpuštěná, velmi brzy poté "vstává z popela" a například v roce 2021 znovu obsazuje značná území. Není divu, že mnoho lidí se snaží uprchnout nejen z Nigérie, ale i jiných afrických zemí, kde se dějí podobné věci. Jenže kdo má větší šanci získat peníze a doklady na přesun do Evropy? Ženy a dívky, které si vydělají sotva na jídlo? Anebo bojovníci Boko Haram a jiných teroristických organizací, kteří netouží po ničem jiném, než vést svatou válku s bezvěrci po celém světě? Ne, netvrdím, že všichni uprchlíci jsou teroristé. Jen to, že s nimi přicházejí i teroristé, kteří se snadno "ztratí v davu". Že evropští politici ve své neskonalé naivitě neudělali nic, aby tomu zabránili, přestože by o situaci měli mít rozhodně víc informací než běžný občan. Naše (ale zřejmě nejen naše) média totiž už nějakou dobu informují poněkud selektivně, tedy mnohé informace si raději nechávají pro sebe. Ať se to komu líbí nebo ne, problémy je třeba řešit tam, kde vznikají. Nelze nastěhovat polovinu afrického obyvatelstva do Evropy. Ostatně ani ženy a dívky, které na nás promlouvají ze stránek knihy, netouží po ničem jiném, než žít v klidu ve své vesnici, pracovat na poli či v obchodě a beze strachu, že se zase objeví bojovníci Boko Haram, posílat děti do školy.... celý text
Vnučka
2022,
Bernhard Schlink
Za mě originální náhled moderní německé historie i současnosti. Ano, možná to pro někoho je moc komplikované a nelogické. Postava Kašpara ale přesně odráží moji zkušenost se starší a střední generací vzdělaných Němců ze Západu. Snaha do všeho se zapojovat, všude možně pomáhat, je jedno, zda v místní nemocnici, v Africe nebo uprchlickém centru. Takže Kašpar je pro mě uvěřitelný hrdina. Co nedokážu posoudit, jsou ostatní postavy – podivně jednající a tajuplná Kašparova žena Birgit, která má celý život před manželem velké tajemství. Neonacistická rodina s Kašparovou nevlastní vnučkou Sigrun. Počítám ovšem, že autor dobře ví, o čem píše. Kniha mi ledacos osvětlila. Třeba to, proč je neonacistické hnutí u některých vrstev obyvatel v Německu tak populární – jak už to bývá, i zde jde o problémy, které politici nedovedou řešit, anebo se tváří, že dané problémy neexistují. Lidé si vždycky nějak poradí... dokonce tak, že vše zabalí do líbivého hávu pracovitosti, důrazu na zodpovědnost a dalších ctností. Když čtete o Sigrun, asi se neubráníte obdivu, co vše ve svém věku sama zvládá. Říkáte si, že ji rodiče nevychovali úplně špatně... do té doby, než dívka začne s Kašparem diskutovat na téma holocaust... Určitě doporučuji k přečtení všem, kdo se alespoň trochu zajímají o moderní dějiny Evropy a o to, jak se vše, co se událo, odráží v přítomnosti.... celý text
Pod sněhem
2015,
Petra Soukupová
Kniha z dobročinného bazaru. Četla jsem během zimy, kdy ovšem u nás žádný sníh nebyl, tak jsem si to knihou chtěla nahradit. Musím říct, že mě kniha vlastně vůbec nebavila – ale z nějakého podivného důvodu jsem ji nedokázala odložit. Říkala jsem si, že tam není nic, co by stálo za zapamatování, banální situace, konflikty mezi sestrami, v rámci jejich rodin i snaha nějak to "žehlit" na setkání u rodičů. Nakonec ale opak je pravdou. Spoustu situací si asi budu vybavovat dlouho, kniha se mi dostala pod kůži víc, než bych byla ochotna hned po přečtení připustit. A i když nemám sestry, jen bratra, myslím, že kniha může každému nastavit určité zrcadlo. Nehádáme se někdy kvůli malichernostem? Nezveličujeme svoje zásluhy a nedostatky či prohry ostatních? Přečtěte si a posuďte sami!... celý text
Lizucha
2015,
Lenka Juráčková
Líbil se mi námět i příběh jako celek, i když jak zmiňují mnozí čtenáři přede mnou, mnohé části mohly být podrobněji rozepsány. I mě by zajímalo, co se stalo s manželem Karlem, co udělali se zlatými hodinkami, zda se Karel později ještě setkal s učitelem, zda jeli někdy za rodiči Lidie na Ukrajinu (ke konci je zmínka o cestě do Ruska, což ale – jako i některé jiné detaily – není nikdy vysvětleno). Ještě víc mě mrzí, že autorka ve snaze po originalitě využívala některá slovní spojení, jež působí nepatřičně či přinejmenším kostrbatě, i když se nabízí mnoho jiných alternativ. Někde se pak ve vyprávění objevují nespisovné či dokonce nesrozumitelné výrazy, které bych čekala v přímé řeči nebo myšlenkových pochodech Evy a Katky, ale ne ve vyjadřování vypravěčky. Snad to vše souvisí s dřívější básnickou tvorbou autorky, tam lze přece jen více popustit uzdu fantazie při tvorbě originálních obratů. Podle všeho je Lizucha první prozaické dílo autorky; možná, že ta další jsou lepší, takže pokud na ně narazím, dám jim určitě šanci.... celý text